Příspěvky uživatele

Hudba přešla v hlasitější a živější, což pomáhalo udržet mou dobrou náladu a tělo v pohybu. Ohlédl jsem se za Jayem a poměrně jsem se divil tomu, že s tím souhlasí. Tak jo, obětní beránku, kde máme dravce? Postupně jsme se prodírali davem, když jsem nemohl najít nikoho vhodného. Chtělo to něco, co stálo aspoň za ty problémy. Přece ho nemůžu strčit do něčeho jeho rozměrů, to by mi nebylo nic platné.
„Tak tedy začneme.“ Usmál jsem se a položil mu ruku na rameno. Všiml jsem si tančícího páru, kde si onen již pěkně opilý chlap užíval pozadí své partnerky. Tak ten bude pěkně naštvaný. Navedl jsem mírně Jaye k němu, a poté jako bych zakopl, jsem do něj strčil a nahodil jej na záda onoho našeho cíle. V rychlosti jsem se socializoval mezi dámy kolem nás a sledoval dění kolem bratra. Tak se ukažte vy dva. Rukou jsem si zakrýval ústa a otáčel se stranou. Chtělo se mi dosti smát, ze škodolibosti.
Navíc mé tělo bylo napružené a všechnu tu energii jsem chtěl uvolnit. Doufal jsem, že herecké schopnosti bratra budou dosti dobré na to, aby ho chtěl zmlátit. Když ne, jako jediné řešení jsem hodlal použít svoji botu. Na to by už hranice tolerance opilého chlapa snad nestačila.

Když si objednal dalšího panáka, začal jsem uvažovat, zdali si také něco objednat. „A to jsem měl pocit, že pokud ti něco chutná, tak si to pomalu užíváš.“ Vyplázl jsem na něj jazyk. Ve skutečnosti mi opravdu nechutnali, a proto představa, že bych to zapil něčím na jazyk lahodnější, mne lákala. Nakonec jsem hrozbu přimíchání alkoholu do krve zahnal, neboť jsem pomalu začínal pociťovat účinku alkoholu. Jak uvolňuje moje obavy a zábrany a nedovolí úsměvu, ať už je jakýkoliv, opustit moji tvář. Bavil jsem se, bavil jsem se už jen tím, že jsem zde stál a pozoroval dění okolo.
Když mi představil skleničku, kterou chtěl nahradit moji botu, zazubil jsem se. „Je vidět, že chceš určitě za mříže. Ale nebudu ti v tom bránit. Jen se pořádně rozpřáhni, miř, ať jde aspoň do nemocnice.“ Ukazováčkem jsem cinkl do sklenice a poté sledoval jeho pohled k hloučku kluků, které sledoval. Zadumán jsem se rozhlédl po dívkách v klubu. Co bych bral já? Zavrtěl jsem hlavou, vše bylo tak složité. Najednou jsem se ušklíbl, a jako filozofové, kteří objevili převratnou teorii, jsem si chytl bradu mezi palec a ukazováček a poškrábal se. „Co to udělat takhle, půjdeme na parket, já tě omylem strčím do nějakého agresivního ožraly, který tě nenechá. V ten moment se tě zastanu, když se ožene, tak ho praštím a rvačka je na světě. A ještě k tomu bychom vyšli v sebeobraně.“ Úšklebek nezmizel, sice jsem vše navrhl pouze pro zábavu, neboť kdyby nás vyhodili, či na nás někoho zavolali, mříže byly i přesto řešením. Odlepil jsem se od baru a nabídl Jaybeemu ruku. „Ráčíte tančit Veličenstvo?“ Otázal jsem se ho, zatím co jsem udělal pukrle a svůdně se usmál. Nebyl můj cíl, ale procvičovat bylo třeba vždy a všude. „Vydáme se tedy na lov?“ S těmito slovy jsem se otočil, ať už jeho reakce byla jakákoliv a vmísil jsem se do davu hledajíc cokoliv zajímavého.

Hned poté co dohrála písnička se ozněla melodie a poté do toho i hlasy té další. Okamžitě jsem poznal, o kterou písničku se jedná. Zamhouřil jsem obočí nespokojeností. Nelíbila se mi, nikdy. Její smysl v slovech jsem nikdy nepochopil, nepochopil jsem, o čem vůbec vyprávěla. Pro moji kreativní duši to byl čistě blábol z nudy. „Kdo říká, že mi to chutná. Jediný důvod proč to piji, jsou rychlé účinky.“ S těmito slovy jsem se k němu naklonil a poté zašeptal. „A navíc neboj, nikam mě táhnout nebudeš muset.“ Ušklíbl jsem se a napřímil se.
Když jsem se rozhlédl, bylo tu pár obstojných kandidátů s kterými bych si něco začal, ale přijít k nim přímě a prostě jim natáhnout, to mě nelákalo. Rozhlédl jsem se kolem sebe a poté dolů na nohy. „Mám po někom hodit botu?“ Řekl jsem nevině, to jednoduše rvačku začne, když se trefím do správného cíle. „Nebo chce jít veličenstvo na parket, krást holky a provokovat tak jejich druhé polovičky, které tu jsou s nimi?“ Navrhl jsem další řešení s úsměvem. Pak jako bych všechny pocity odhodil, sem se s kamennou tváří zadíval do davu a bez emocí pronesl. „Nebo mám prostě někomu natáhnout?“ Jenže to mi nezůstalo na dlouho, v rychlosti jsem pokrčil ramena a natáhl ruce do strany dlaněmi nahoru. Na tváři se mi objevil úsměv a ohlédl jsem se k němu. „Nebo něco takového?“ Zamumlal jsem skrze smích a opřel se lokty poté o bar.

<< Park

Ruch klubu se ozýval již na ulici, ovšem po vstupu dovnitř to byl zcela jiný pocit. Klub byl již ve svém živlu. Hudba hrála na plno a uvnitř bylo dusno a nepříjemný pach potu. Za takové situace jsem mohl děkovat tomu, jak jsme byli vytvořeni. I přesto, že mě ten pach odrazoval, postupně se vytrácel a já si na něj přivykl. Odložil jsem si kytaru do místnosti, kde se při akcích skladovaly věci, a zařadil se k davu lidí, co směřovali k baru. Usedl jsem na volnou stoličku a nerozhodně hypnotizoval řady sklenic s alkoholem. Zvolit něco jiného, nebo dát starou praktiku? Nejistě jsem se podrbal na temeni a povzdechl si. „Klasiku, to bude nejlepší.“ Seděl jsem tam a čekal, až barman bude mít volné ruce a obslouží mne. Když se konečně zeptal, ukázal jsem mu na prstech dvakrát a poté blíže k němu pověděl. „Absint.“ Netrvalo dlouho a přede mnou stáli oba dva panáky. Okamžitě jsem vytáhl peněženku a zaplatil je. Poté se mezi mými prsty objevil jeden panák, který se dotkl mých rtů, a následně se tekutina již kutálela krkem dolů do žaludku. A za ní ihned i ta druhá. Palcem jsem si utřel rty a sledoval dva prázdné panáky. „To by mi na rozproudění krve a happiendismu mohlo stačit.“ Zabrblal jsem, otočil se a ohlédl se po davu v klubu. Následně jsem šťouchl do bratra a zeptal se jej. „Tak co, nějaký nápad?“ Na tváři se mi rozlil sebevědomý poddajný úsměv, jako bych čekal na jeho rozkazy.

<< kavárna SC

Hned jakmile jsem vyšel ven, sem se musel vyhnout páru, který procházel. Arogance, ani o chodník se v dnešní době nechtějí podělit. Příště si jej zaberu pro sebe sám. Uvidíme, jak se jim to bude líbit. S vražednou myšlenkou, která byla nasáklá nespokojeností, jsem se za nimi ohlédl, a probodl je svým ostrým pohledem. Něco mě uvnitř sžíralo. Toho jsem si u sebe dokázal všimnout. Radostí jsem si prokřupal prsty na rukou a rozešel se po cestě skrze park na druhou stranu, kde se nacházel náš cíl. „Jakou variantu volíš. Vyvolat nepořádek, nebo počkat, až někdo jiný vyvolá nepořádek a my se jen přidáme?“ Otázal jsem se bratra, když jsem se na něj ohlédl a pokračoval v chůzi. I přes mou loudavou chůzi cesta ubíhala. Klub byl čím dál tím blíže a blíže, až jsme stáli u vstupu. Bez sebemenšího zdržení jsem popadl kliku a vešel dovnitř očekávající pozdvižení.

>> club Buena

Už jen při pohledu na něj jsem to vzdával, nemělo to cenu. Ne dneska a ne o samotě. Rozhodl jsem se, že na něj tyto narážky vytáhnu třeba někde na veřejnosti. Tam může zareagovat jinak. Když nakonec začal lámat větvičky a házel je po mně, zpřísnil jsem pohled, ale nechal jsem jej. Nevypadalo by to dobře, kdybych sebou táhl domlácené kotě, jen proto, že mě naštvalo s klacky. Spíš by si vypadal, že se chováš jak děcko. Upozornil jsem se v myšlenkách a prohrábl si rukou vlasy.
Nakonec jsem pokrčil rameny. „Abych tě neposlal poštou zpět do kláštera. Jinak, až mě sežereš, aspoň budeš bohatý na bílkoviny.“ Zamrmlal jsem, neboť jsem ještě teď ze sebe sundával nalámané kousky větviček. Nakonec se i on postavil a rozhodl se jít tedy se mnou. Vykouzlil jsem spokojený úsměv, neboť jsem právě měl možnost se ještě nadále bavit v jeho přítomnosti. Odhodil jsem poslední kus větvičky a krokem se vydal za ním. „Takže zajíce mi lovit nebudeš. Škoda, to mohla být pěkná podívaná. Dokonce bych pro to obětoval i tu kytaru.“ Poznamenal jsem, když jsem si ho představil, jak čeká před norou a následně odpaluje zajíce jako při baseballu, nebo ho přibíjí k zemi. Jeho poznámky o tom, že si mám pohnout, jsem nechal stranou. Neměl jsem náladu si pohnout. A tak jsem se za ním vláčel, protřel si oči a několikrát si zívl. Rozhodně jsem si musel dát něco na doplnění kofeinu.

>> kavárně SC

Musel jsem zavrtět hlavou, když ten svůj chlad svedl na výkyvy nálad. To mě přivedlo k určitým myšlenkám. Zavrtěl jsem hlavou a mírně se předklonil a opřel se tak lokty o kytaru. „Výkyvy nálady? S tím bych ti mohl pomoci.“ Řekl jsem mu s tajemným tónem a nechal ho, ať si pod tím představí, co chce. Neboť sledovat změny výrazu u lidí bylo jedno z nejlepších pobavení. Najednou jsem si uvědomil, že přesto jen na něco chuť mám, něco bych rozhodně snědl, ať už to mělo být cokoliv. Oddychl jsem si a podíval se na jeho větev, kterou následně zahodil někam do lesa. „S tou větví by sis mě dokázal maximálně popichovat, dokud bych se hluboce nenaštval.“ Pronesl jsem s ďábelským úsměvem, při představě, jak bych lidi za to následně trýznil.
Při pohledu na něj jak mluvil o tom, že by něčemu kroutil krkem jsem si ho jednoduše představil, jak na vesnici drží slepici v rukou a škrtí ji. I tímto způsobem končí večeře na stole. Ještě, že to nebyl můj případ. Doufám. Mávl jsem na něj rukou a naznačil tak, ať nevtipkuje, při čemž jsem se zatvářil jako nevinné stvoření. „Kousek mne? Po tolika rocích mne určitě znáš, za to určitě ještě pořádně neznáš tolik moje tělo.“ Vyplázl jsem na něj jazyk, abych tak ulehčil atmosféru. Rozhodně jsem ho nechtěl někde zde znásilnit, nebo něco takového. Když nechtěl, respektoval jsem to. Hold se nezabavím, ovšem bavilo mě si ho takto dobírat.
„Neřekl bych, že můžu mít každou. Jsem ochotný mít pouze každou, která o to stojí, nebo za to stojí. Ale znáš to, svět nese i zklamání.“ Nevím čím to, zdali to byl hlad, nebo jen jedna ze změn, měl jsem chuť filozofovat své představy a hnát na svět další moudra. „Ke zvířatům mě nepočítej, o ty zájem nemám a mrtvoly? Nemám zájem o prkna, která by se nehýbala. Zůstaňme raději u živých stvoření – lidí.“ Pokrčil jsem ramena při těch představách, rozhodně jsem ani na jednu z věcí nikdy neměl chuť, a pokud jsem si zmínil slovo chuť, měl jsem rozhodně hlad a v zdejším lese jsem nechtěl hladovět. „Jistě, že to na tebe neřeknu. Nikomu, aspoň ti budu moci něčím vyhrožovat.“ Ušklíbl jsem se, postavil se a kytaru si přehodil na záda. Následně se oprášil a podíval se na něj.
„Navíc mám hlad, pokud mi nechceš ulovit králíka například s tím svým klackem, tak bychom mohli jít do města se najíst, nebo zde chceš stále sedět?“ Dotázal jsem se jej, zatímco jsem stál a rozhlížel si to zde. Z lesa se ozývaly různé zvuky, už ne jen pouze nás.

Přišlo mi to ironické, musel jsem zamlaskat a zavrtět hlavou. „Copak ten chlad najednou? To nerad poznáváš mé další stránky?“ Upřímně jsem sám všechny neznal, často jsem objevoval nové a nové věci, které jsem poté přenášel ve svých nevyzpytatelných povahách. Ruku jsem zatnul v pěst a hleděl na ní. Po chvíli mi vystoupily žíly a tak jsem stisk uvolnil. „Sám? To neříkej dvakrát, chceš abych tě zkoumal?“ Okamžitě jsem nasadil ten šílený úsměv nějakého psychopata, tedy sebe a neuhýbal jeho pohledu. Nakonec jsem přece jen sjel k jeho rukám, v kterých svíral klacek. „Nebo víš co, do nově objevených vlastností ti zapíši lámání klacku.“ Dodal jsem se sebevědomým úsměvem a brnkl na jednu z náhodně objevených strun,
„Spíše než tupé bych ji nazval za někoho, kdo by potřeboval překonfigurovat software, neboť ten stál pěkně na nic. Mezi znaky projevu bych zařadil halucinace, vlastní nevědomost a bezcílnost. Jednoduše nevěděla zřejmě, co chce, ale příště, až na ni někdy třeba narazíme tak tě předhodím. Ať si to užiješ.“ Snažil jsem se mu to vysvětlit, ale bylo to těžké vysvětlit, jednoduše mi šla proti srsti a já si mohl pouze gratulovat, že jsem ji raději ignoroval. Ať červi shnijí, jenže to bych tu už dávno nemohl být, že? Ušklíbl jsem se a v rychlosti si pro křupal veškeré klouby na prstech.
Hned po tom, co objetí, které nabídl i přerušil, začal chrlit slova. Zakroutil jsem hlavou. A občasně přikývl, neboť jsem nemohl nesouhlasit se slovem blázen. „Udělal.“ Potvrdil jsem mu a při slově poblil, jen zavrtěl hlavu. „A klidně se pozvracet můžeš, dokud to jde mimo mě.“ Neměl jsem zájem jít ze sebe někde čistit něčí obsah žaludku, ještě k tomu po alkoholu. „A za teplého bych se nepovažoval, spíše to beru tak, že mi je jedno co to je, dokud si člověk užije.“ Konec jsem jednoznačně s líbivým přízvukem odrecitoval, pokrčil rameny a usmál se. „Navíc, co nechceš abych řekl. To o co ses teď snažil?“ Mírně jsem naklonil hlavu a odložil kytaru vedle sebe, aby mi na nohou nepřekážela. Ty jsem následně dal do tureckého sedu, zapřel o kotníky ruce a netrpělivě na něj hleděl.

Na tváři se mi vyloudil úsměv, který jsem okamžitě zahnal a zatvářil se zcela vážně. „Nevěděl? Opravdu? Tak to je mi potěšením, že ji poznáváš.“ Dopověděl jsem a udělal pukrle s následným doprovodem smíchu. Bylo dobré zjistit, že o mě něco neví, měl jsem právě totiž možnost, abych vydíral já jej s nějakou jeho neznámou stránkou. Proto jsem se předklonil a opřel o kytaru. „Tak mi za odměnu pověz něco, co já nevím o tobě.“ Vybídl jsem jej rovnou, rychle si jej prohlédl a povytáhl obočí, že na tom trvám. Následně jsem pouze pokrčil rameny a nepřítomně se rozhlédl po lese. „O tom ti vyprávět nemohu, pravděpodobně tomu už tak je, že jsem v tom nováček.“ V podstatě jsem mu nelhal, o zoofilii jsem mu povídat nemohl. Kromě významu jsem nevěděl o tom nic, a ty představy? Ty byly nepopsatelně divné. Jednoznačně jsem preferoval stejný druh, tedy člověka.
Svěsil jsem ruky přes kytaru a poslouchal to, co vyprávěl. Souhlasně jsem přikývl. „Pravděpodobně nevhodné období, ale stále můžeš být rád, že jsi nenarazil na to co já. Nebýt v tu chvíli trpělivý, zřejmě bych provedl zákrok k upravení defektu, který měla na mozku. A to rovnou na místě.“ Jen při té představě jsem nemínil vstoupit do stejné zóny v okruhu deseti metrů. Neboť kdyby se tak stalo a přišli na mě chutě provokatéra, kdo ví, jestli bych se udržel. A bůh žehnej, nebylo mým problémem uhodit ženskou, když vám saje nervy. Taky proč, od ženských jsem dostal tolik facek, že nevidím důvod proč je od pěsti oddělovat a nedopřát jim je někdy.
Hned poté, co jsem mu zahrál, mě obejmul a začal s jeho aktem. Zasmál jsem se a podíval se mu zpříma do očí. „Celou dobu mi tvrdíš, jak nejsi teplý jako žížala, pes nebo rostlina a najednou taková změna?“ Silně jsem pochyboval o tom, že by tuhle změnu podstoupil po jedné písničce, jenže když mínil hrát, mínil jsem v tom pokračovat i já. Proto jsem jej rukama chytil za obličej a držel tak, aby případně se nemohl vyškubnout. „Pak toho nelituj.“ Sdělil jsem mu falešným vážným hlasem a s pohledem očí do očí se pomalu přibližoval.

Praskání větviček se ozývalo častěji, i přesto jsem se zvuk snažil přehlušit brnkáním a svoji pozornost tak směřovat jinam. Po chvíli zvuk utichl a les se vrátil do původního nočního klidu s mým hraním a prozpěvováním. Jenže v to jsem mohl pouze doufat, neboť se z poza stromu vynořila postava. Ztuhnul jsem a pozoroval počínání postavy, dokud jsem v jeho rysech nepoznal Jaye. Položil mi ruku na rameno. Na jeho slova jsem se dotčeně zamračil. „A já si myslel, že již dávno víš, co že to máš za cvoka po svém boku.“ Nechal jsem mu onen prostor, aby se podíval, když už si stoupl a následně mu pokynul rukou ke kmeni přede mnou, pro něj za ním, zdali se nechce u mě posadit. „A kdo říkal, že jen holky? Třeba jsem přišel svolat lesní zvěř a hele co přišlo.“ Pousmál jsem se při pohledu na něj, najednou jsem dostal náladu si z někoho dělat dobrý den. Bylo mi ovšem zřejmé, že u něj se dočkám stejné reakce. Projel jsem prsty po strunách a znovu mu věnoval pohled. „Copak tvoje společnost a co že nejsi v klubu?“ Těmito slovy jsem se ho snažil jen dočasně zabavit, přemýšlel jsem, co bych svému bratříčkovi tak mohl zahrát, něco co mi neustále připomíná, že není a mě baví mu to neustále připomínat. V podstatě jsem si dokázal udělat ohledně toho, co bylo v klubu obrázek. „Tak aby ti rámus klubu neunikl ze cviku, mezitím co sedíš se mnou zde v lese a navíc, když jsem si tě přivolal ty lesní zvěř, tak ti tenhle cvok něco pěkného zahraje.“ Se smíchem jsem se podíval na struny a začal pohybovat prsty u rukou, do pár vteřin se začala znovu ozývat melodie písničky. „Slunce svítí každý den tak neváhej a pojď se mnou ven. Podívej teplá žížala, pes i rostlina, vždyť fotosyntéza by bez nás nebyla. Venku samci motýlí tulipány pylují, řekněme si po chvíli. Já jsem gay, jsem gay, jsem teplej. Já jsem gay, jsem gay, jsem teplej. Buď taky gay. Teplej sysel, teplá vydra, mečoun je gay taky, v potoce jsou teplý ryby, všude vidím teplý mraky. Já jsem gay, jsem gay, jsem teplej.“ S rázným zakončením jsem se podíval na tvář svého bratra. Upřímně bych tohle nikdy na veřejnosti nezpíval, možná jen pod vysokým vlivem alkoholu a teď jsem trochu v krvi měl, aspoň to bylo na co svádět.

<< nákupní středisko

Vzhledem k tomu, že foukal studený vítr, rozhodl jsem se uschovat v zákrytu od města, ovšem ne nijak daleko od kraje lesa. Hned jakmile jsem spatřil první strom, který se mi zamlouval, a nebyl jsem ohrožen tolik větrem, usedl jsem. Kytaru jsem si položil do klína a opřel se hlavou o kmen stromu. Zavřel jsem oči a snažil si vybavit jednu z mých oblíbených písniček. Jakoukoliv, kterou bych si právě zpříjemnil chvíli a zahnal to ticho, které probodávalo pouze šumění listí, s kterým si pohrával vítr. Na navození té správné myšlenky a dobrého výběru jsem brnknul do struny a nechal zvuk vyznít. Na tváři se mi objevil širší úsměv, konečně jsem měl vybráno. Zorničky se ve tmě rozšířili, když se snažili spatřit obrysy nejpřesněji. Mezi tím jsem prsty nahmatal struny a pustil se do písničky. Po chvíli se v lese začala ozývat melodie, pro mé uši velmi známá. Zhluboka jsem se nadechl. I když interpretem byla žena, neodradilo mě to, neboť samotná slova se mi zamlouvala. „You've got the words to change a nation but you're biting your tongue. You've spent a life time stuck in silence afraid you'll say something wrong. If no one ever hears it how we gonna learn your song? So come on, come on Come on, come on.“ V činnosti mě přerušilo prasknutí někde v lese. Znejistěl jsem a hypnotizoval místo zahalené v noci. Pravděpodobně jen zajíc. Se smíchem jsem se opřel o strom a začal jen tak brnkat na struny, možná jsem zde mohl strávit pouze noc a pokud neumrznu, tak se jít osvěžit ráno do jezera, pokud zde nějaké je.

<< club buena

Rychlými kroky jsem vyšel z klubu a pocítil svěží vzduch noci a temné ulice města mě obklopili jakýmsi vnitřním klidem. Už jen tento okamžik v podstatě rozhodl o tom, co budu dělat a tak jsem namířil na prozkoumávání zdejšího města. Bylo zde hodně míst, ovšem ani jedno mě nezaujalo, až jsem konečně spatřil to, co jsem hledal.
Sebejistě jsem vkročil do nákupního centra a začal se procházet kolem obchodů. Udiveně jsem koukal po široké nabídce v sekci dámy a s úžasem kroutil hlavou. Nechtělo se mi věřit, že si z něčeho takového musí vybírat. Mě stačilo černé, šedé či bílé tričko a byl jsem spokojený. Obchody míjeli za obchody a já vystoupil o patro výše. V tom jsem konečně spatřil to, co jsem hledal. Nadšený jako dítě jsem vešel do obchodu a začal si mezi hudebními nástroji prohlížet kytary. Pokud jsem se chtěl zde odreagovat, neznal jsem lepší způsob. Rukou jsem začal projíždět po vrchních deskách kytar a zkoumal je. Do oka mi padla jedna tmavě hnědá kytara ze smrku, jenž měla vše podle představy umístěné a velikostně správné. Popadl jsem ji do ruky a zahrál pár akordů. Zvuk se z ní linul krásně, neměl jsem potřebu vybírat dále, s čím bych mohl být více spokojený, než s tímto nástrojem. Okamžitě jsem se tedy otočil a rozešel se k pokladně, kde jsem za ní zaplatil. Bohužel pro mě, mi díky ní moc peněz již nezbývalo. Teď už zbývalo pouze najít si místo. Sešel jsem schody do přízemí a odešel z nákupního centra.

>> les Lairë

Dívka zřejmě dokončila to, co měla v nouzi k vykonání a vrátila se. Vstal jsem a podal ji sklenici, kterou přijala a vypila. Bohužel se potěšení pro mě nekonalo, neboť ji vypila jednorázově. „Přeslechla? Tak teď ti to neřeknu, musela by sis to nějak zasloužit.“ Odpověděl jsem blíže k její hlavě, aby mě slyšela mírně dotčeným hlasem a znovu se narovnal. Nerad jsem svá slova opakoval, zvláště své jméno. Na její „díky“ jsem rozšířil svůj úsměv a rozhlédl se. Zrovna začínala další písnička a já pocítil nutkání změny. Nechtěl jsem zde být snad ani minutu, ale chtěl jsem se jít zašít někam jinam, na klidné místo a vyventilovat se. Aniž bych tedy dal jakoukoliv možnost přemýšlení, okamžitě jsem ji položil ruku na hlavu, jako když chválíte šikovného psa, a usmál se na ni vděčně a upřímně. „Díky za tu chvíli.“ Oznámil jsem ji a v co největší rychlosti zmizel znovu v davu. Když jsem procházel blízko kolem svého bratra a jeho společnice, pouze jsem v rychlosti zvedl a mávl rukou a naznačil tak, že jsem na své cestě pryč. Což zrovna byla pravda, nechtěl jsem v tomhle přelidněném místě strávit ani minutu a opakem tohohle místa je pouze místo bez lidí.

>> nákupní centrum

Na slova neznámé jsem nereagoval. Nebyl k tomu důvod. Jednoduše svoji existenci naznačila a rovnou uhasla a tak jsem odložil první skleničku, kterou jsem během té doby dopil a se stoupající mírou alkoholu v krvi si vzal druhou ze tří, kterou jsem koupil. Nehodlal jsem troškařit, a tak jsem ji vypil na ex celou a postavil vedle první. Její společnice ovšem byla živější, a tak její existenci pro dnešní noc jsem nezahodil. Nad jejími slovy jsem se zasmál a beze slov a pohnutí dočasně seděl na svém místě. Když sdělila, že si dá. Pozvedl jsem skleničku ze stolu a naznačil, že ji má zde. „Samozřejmě, že zvu.“ Ujistil jsem ji, neboť v podstatě byla koupena a zaplacena a v hloubi duše mě zajímalo, jak se na koktejl gina bude tvářit. Hudba zesílila do refrému a lidé se radostí v tu chvíli rozjeli v rytmu. I přesto jsem ale slyšel její jméno, když se představovala. Váhal jsem, zdali své jméno prozradit, nebo ji nechat, ať si ho vytáhne za odměnu. Ovšem zřejmě tento způsob nemělo momentálně cenu uplatňovat a tak jsem pokynul hlavou a představil se. „Ren.“ Odvětil jsem zkráceně a sledoval, jak šla k DJovi a vyhlásila něco o party někde v klanu. Zaváhal jsem. Zdali tam má cenu jít nebo ne. Když zamířila k bratrovi a jeho společnici, usoudil jsem, že se zřejmě znají a spočinul na svém místě. Mírně jsem zaklonil hlavu a zaposlouchal se do hudby, která duněla v mé hlavě a zvedala tak adrenalin.

Na parket jsem odešel s širokým úsměvem a sám bez něj. Nehodlal jsem ho na parket dokopat, i kdyby to šlo raz dva, ovšem také jsem si všiml, že již navazuje svůj první oční kontakt s někým a tak jsem nehodlal na něj křičet přes půlku klubu a nechal mu jeho svobodu. Ještě by mě za neustále obtěžování třeba i zažaloval. Ponořil jsem se teda do rytmu hudby a zařadil se mezi několik dosti podnapilých dívek, které se po chvíli začali přimotávat a tlačit se na mne. Bylo mi jedno kdo kolem mě je, dokud jsem si užíval. Koutkem oka jsem zahlédl praktickou a velmi známou scénku. Mezitím co některé se točí kolem zdejších kluků, u některých to bylo naopak. Ráda se předvádí jo? Ušklíbl jsem se. Netrvalo dlouho, a přišli na parket poblíž i ony. V tom mě něco napadlo, rozhodně jsem se nehodlal motat zde sám. Vyrazil jsem zpět k bratrovi k baru. „Když se tak propalujete, proč za ní nejdeš? Sice na tvoji recepční nemá, ale třeba tě taky za nezletilou nezavřou. Když ses už rozhodl odkopnout mě.“ Navrhl jsem mu pobaveně a mírně do něj dloubl loktem, abych ho odlepil od baru a vyslal na lov. Měl by se konečně rozhoupat, většinou očekávaly, že za nimi přijdeme právě my a to samé jsem plánoval tedy udělat i já. Zdali se svolí, nebo ne. To už bylo na nich. Objednal jsem rychle tři skleničky koktejlu s ginem a vydal se zpátky na parket, kde jsem je s největší opatrnosti vyzdvihl do vzduchu a přiblížil se k těm dvěma dívkám (Dray a Arya). Opatrně jsem jim obmotal ruce kolem krku, abych získal jejich pozornost a poté k nim hlasitěji promluvil, aby mě v tom hluku vůbec slyšeli. „Dáte si skleničku slečny?“ S těmito slovy jsem vykouzlil úsměv, pustil je a spolu se skleničkami odešel k pohovce dozadu, která byla napravo od baru. Zde jsem usedl, položil dvě skleničky na stůl, svoji popadl a usadil se. Pomalu jsem začal tekutinu popíjet a intenzivně je sledoval pohledem, jak se tedy rozhodnou.