Příspěvky uživatele

Po tvářích mi stékaly kapky vody od přívalu, který na mě nahrnula má společnice. Povzdychl jsem si a rukou si dal rudě červené vlasy, které napadaly do tváře stranou. „Samozřejmě. Jinak bych ti to neříkal. Určitě jsi rozená rybářka, tak se čiň.“ Oplatil jsem ji vážnou tvář, při těchto slovech a pomalu se přes vodu začal přibližovat k ní. Až když jsem na délku ruky konečně doplaval k ní, zastavil jsem se. Pravou ruku jsem usadil na její hlavě a pousmál se. „Doufám, že nechceš, abych ti musel pomoci pod hladinu.“ Ruku jsem nespouštěl, očekával jsem její brzké setřepání, ovšem než se to stane, naklonil jsem se k ní blíže a tentokrát již tichými slovy k ní šeptal. „Nebo chceš pomoci s něčím jiným?“ Zdali kromě setřepání ruky bude její dalším reakcí nahrnutí další vody do tváře, hodlal jsem to také ustát, ovšem mohla očekávat jiné následky, které mi pomohou se zabavit. Tentokrát jsem si, ale neuhlídal svůj výraz a nechal tak přejít úsměv v ďábelské posměšné ušklíbnutí, které směřovalo z mých představ.

Její slova se mi líbila, už jen proto, že s nimi naznačovala to, co si má hlava představovala, jenže já měl ďábelštější plány, než nějakou něhu. Pevně jsem ji chytil pod rameny a nadzvedl tak, abych se nešikovným nevyrovnaným způsobem rychle postavil na nohy. Lhal bych, kdybych řekl, že mi to nedalo zabrat. Zvedat někoho a bez pomocí rukou se postavit není zcela lehkou úlohou, jak se zdá. Jenže jistoty jsem znovu nabyl, když jsem ji držel v náručí a pevně ji tiskl. Rozhodně jsem nemínil povolovat, nechtěl jsem, aby mi mé ďábelské plány k plavání zničila tím, že se bude snažit utéci. Hodlal jsem použit veškerou svoji sílu, kterou jsem za svůj život získal. Rychlým krokem jsem se tedy rozešel ke kamení na kraji jezera a vyhlídl si vyšší obrovský kámen, který se následně svažoval do vody, a ta byla zde hluboká. Skvělé místo. Ústa se mi zkřivila v úšklebku a rozeběhl jsem se hned, jakmile jsem překonal menší kamení a měl jsem onu možnost. Bez váhání jsem se potom odrazil a skočil. Během letu jsem ji pustil, aby měla volnost manévrovat a s žuchnutím se ponořil do vody. Když se má chodidla dotkly dna, postavil jsem se a přiměřením k mému tělu zjistil, že voda je zde pouze do poloviny mého hrudníku. Proto jsem poklekl v kolenech a nechal vodu mě zavalit až k ramenům. „Pokud uděláš cokoliv, tak mi můžeš ulovit a uvařit rybu.“ S těmito slovy jsem ji uvítal nad hladinou a trpělivě čekal, jak vodu uvítá. Nebyl jsem si ale jistý, zdali zde vůbec něco uloví a navíc se zpět do města budu muset vracet zcela mokrý, ale proč se ochudit o možnou zábavu.

// vůbec nevadí, sama jsem momentálně měla plné ruce úkonů k vyřízení :)

Stále seděla na svém místě. Pozorovala mně a já měl pocit, jako by nad něčím přemýšlela. Touhle její hrou jsem znejistěl. Cítil jsem mé vnitřní dětské nadšení při pozorování toho, jak se rozhodne. Zdali zůstane sedět na svém místě a odmítne, nebo mému gestu vyjde vstříc. Ať to bude cokoliv, stále jsem čekal a nevyjadřoval jakékoliv emoce, pouze jsem ji intenzivním pohledem sledoval. Nakonec učinila první pohyb, přiblížila se ke mně a poté si obkročmo sedla přese mě. Pobaveně jsem se ušklíbl. Jejím počínáním jsem byl spokojen. Uvolnil jsem se a rozhodl se, že ji prozradím, jak hravý dokáži být. Pravou ruku jsem ji položil na bok a pomalým a něžným pohybem sní vyjel až do středu zad, kde jsem použil svoji sílu a přitáhl si ji blíže k sobě. Sam jsem se odlepil od kmenu stromu, abych nebyl stočený, ale mohl se narovnat. Tou levou jsem ji zajel po tváři do vlasů. Pomalu jsem k ní začal přibližovat obličej, který jsem v poslední chvíli stočil a přiblížil se ústy k jejímu uchu, abych ji mohl něco zašeptat. „Co myslíš, že udělám jako další věc? A co by sis přála ty, ať udělám?“ Snažil jsem se o co nejněžnější tón, který bych mohl zahalit v tajemství. Chtěl jsem slyšet, co sama doopravdy chce, i přesto jsem ovšem nechtěl odmítnutí. Tušil jsem, že bych pak nedokázal zabránit v projevu mé absolutně narcistické krutosti.

Nedůvěřivě jsem na ni pohlédl, protože její jistota že udělá cokoliv, mě zarazila. Takže tak svolná? Povytáhl jsem obočí a chápavě přikývl. Když mínila udělat cokoliv, nehodlal jsem se držet zkrátka. Naopak se mi to velmi líbilo. Uvolnil jsem nohy z tureckého sedu a natáhl je s mírným pokrčením v kolenech. Rukou jsem naznačila, ať si obkročmo na mě sedne. Hodlal jsem se bavit a k tomu mi nijak nevadilo ani to, že na sobě nemám rifle. Cítil jsem, jak se mi zrychlil tep vzrušením, neboť konečně jsem měl co dělat, žádná nuda a samota. Ono vzrušení pocházelo z toho, že jsem nedokázal odhadnout, co se bude dít dál a tak jsem netrpělivě musel čekat, jak zareaguje. Sám jsem nevěděl, zdali pokračovat, nebo ji dát nějaký vtipný úkol. Jediné mé rozhodnutí bylo, že uvidím podle toho, jak se zachová. Pozorně jsem sledoval její každý pohyb, který udělá a její každý náznak emoce ve tváři. Pohledem jsem ji naprosto propaloval, jako bych ji snad chtěl přivést k nejistotě. Pomalu jsem pociťoval i plamen, který mi hluboko vzplál, a který chtěl ji nějakým způsobem donutit ne, za každých prostředků. Ovšem spolu s tím jsem z nějakého důvodu měl obavy, abych nezašel daleko. Cítil jsem se nadšeně a nejistě.

Pousmál jsem se nad její odpovědí. Náhoda? Mírně jsem zakroutil hlavou, neměl jsem náhodu rád. „Spíše než čekání, bych to nazval neochotou jít zpět do města.“ Poznamenal jsem a rukou si projel skrze vlasy. Po potápění tvořili nepříjemné prameny i přesto, že již uschly. Mít delší vlasy bylo vždy nevýhodou a rozhodně potřebovali již nějakou tu úpravu. Když jsem si všiml, že byla zabrána do svých vlastních myšlenek, podezíravě jsem na ní pohlédl. Často mě zajímalo, nad čím tak mohou přemýšlet, za to jsem to v tu stejnou dobu vědět nechtěl. Prokřupnul jsem si kloubky u rukou a pozorně poslouchal, co mi poví. Ovšem nečekal jsem, až takovou reakci. Podepřel jsem si rukou čelo a zasmál se. „Cokoliv? A to jsem čekal, že případně uděláš nějaké vymezení od co po co, ale nechat mě požádat si o cokoliv.“ S dosti pobaveným pohledem jsem se zadíval do země. „Povolit někomu, že si může žádat o cokoliv je nebezpečné. Již teď můžeš mít dobrou představu o tom, co to bude. Přesto nesmíš říci při tom ne. Jsi si jistá?“ Na tváři se mi pohrával jednoznačný samolibý úsměv, neboť nechávat někoho v nevědomí s nejistotou mne bavilo, ovšem kdyby automaticky vyšla vstříc, nehodlal jsem toho litovat. Uvítal bych přímočarou dívku, která ví o co žádá v mé přítomnosti.

Ani jsem si nestihl uvědomit, že den vystřídala opět noc, ovšem mé oblečení bylo tentokrát větrem usušeno. I přesto se schovávat před deštěm nebylo dvakrát lehké, přesto se mi to nějak podařilo. Začal jsem si přes hlavu natahovat tričko, když v tom jsem uslyšel něčí hlas. Přetáhl jsem si jej, porovnal a podíval se na příchozího. Úsměv se mi rozšířil. „Ahoj, tak ty jsi našla cestu zpět?“ Zavtipkoval jsem a sledoval, jak se posadila. Nečekal jsem již její společnost, pravděpodobně bych se vydal zpět do města, jenže nějakým způsobem jsem zůstal zde. Opřel jsem se o kytaru a s povzdechem se rozhlédl kolem. Měsíc ozařoval jen kousek jezera, jinak byl schovaný za mrakem, ovšem i přesto mi nebyla taková zima. Pravděpodobně jsem pociťoval projevy jara a vítání léta. Když jsem pohledem znovu zabloudil k ní, zarazil jsem sám sebe v myšlenkách. Nebyl jsem ve své náladě a nenapadalo mě zcela nic, o čem bych mohl mluvit a nevěděl jsem ani co dělat. Svoje dočasné chování se podobalo lenosti spolu s rebelováním. Takže by ze mne nic prospěšného právě nebylo. Věděl jsem, že při špatném zacházení momentálně dokáži být jak bomba. Opřel jsem se o strom, zavřel jsem oči a zhluboka se nadechl, jako bych chtěl pocítit něco jiného, než tohle. Jako bych právě teď chtěl být někým jiným, ovšem zbytečně. Ucítil jsem mírné bodnutí v mysli, když jsem si vzpomněl, že náhle zmizela. Znovu jsem si ji prohlídl pohledem a následně odložil svoji kytaru bokem. Nelíbilo se mi, jak náhle zmizela a nechtěl jsem po ni vysvětlení. Jediné co jsem chtěl, bylo odčinění. Zazubil jsem se a hleděl do prázdna před sebe. „Jak mi vynahradíš to, že jsi mě tak náhle opustila a ponechala samotě?“ Otázal jsem se ji naprosto bez citů. Neznělo to ani chladně, ani tak, že bych od ní něco očekával. Nechal jsem napětí viset ve vzduchu a užíval si té chvíle, kdy zareaguje.

Voda byla ledová a pomalými kroky jsem se blížil do hlubin zdejšího jezera. Měl jsem vodu po pas, když si nohy konečně zvykly na chlad. Otočil jsem se na dívku a s údivem hleděl na její připravenost. Placky? Ta opravdu chtěla plavat. Rukou jsem se chytil za čelo, když mě v tom vytrhl její hlas, že musí jít. Souhlasně jsem přikývl a sledoval její rychle mizící postavu ve tmě. Nechtěl jsem se zabývat tím, proč odešla. Přece jen je tolik důvodů a navíc jsem se zrovna ve své napilosti ani na to necítil. Odrazil jsem se od dna a skokem se ponořil hlouběji do vody. V té tmě nebylo nic pod vodou vidět, pouze lesknoucí se hladina. Vynořil jsem se a malý kousek se proplaval. Nehodlal jsem ve vodě být nějak dlouho, když už si koleduji o nějakou tu nemoc, tak nestojím o to, aby to bylo na delší dobu v posteli. Vylezl jsem proto ven z vody, rozpustil si vlasy a rychlými pohyby rukou jsem si je snažil co nejvíce vysušit od vody. Následně jsem je stáhl do culíku zpět a vydal se pod strom, kde jsem zanechal oblečení. Přehodil jsem si přes záda tričko a usedl na zem ke stromu, kde na mě nebude foukat vítr, dokud neoschnu, abych se mohl obléknout. I tak to pro mne bude pozdější útrapa. Popadl jsem kytaru a rozhodl se rozehrát, když už tu sedím, nebudu se přece nudit. V tom mi v hlavě vytanula smutná píseň, která si získala dosti obdivu od společnosti, v které jsem se nacházel. Prsty jsem chytal pečlivě struny a sledoval pohyb své ruky. Za chvíli jsem již dokázal poznat melodii oné písničky. Usmál jsem se, a počkal si do určité části písničky, poté jsem zpustil smutným a zlomeným hlasem, který již na zázrak nečeká. „I tried everything to prove I loved you, gave my all to make all of your dreams come true. But I'm no longer blinded by your lies, I know your heart was never mine.“ Jakmile jsem dozpíval okamžitě jsem přestal hrát a pohlédl jsem vzhůru, cítil jsem se mizerně, mohl jsem si vybrat aspoň lepší písničku. Nesnášel jsem denní typický život, byl jsem někdo kdo potřeboval něco dělat.

<< club Buena

Trvalo to docela dlouho, než se sem člověk vůbec prodral, aby se dostal k jezeru a teď ještě tohle. Znechuceným pohledem jsem hleděl na jezero obklopené kameny a oddychl jsem si. Jen se při tom nezabít, jak tam polezeš, a můžeš být spokojený člověk. Zvláště když tvoje momentální úroveň balance je na nule. Cítil jsem se zrazen přírodou, ale naučil jsem se věci překousnout a teď jsem to tolerovat hodlal. Usmál jsem se směrem k ní a odložil jsem svou kytaru u stromu. Následně si vyzul boty, sundal tričko a rifle. V podstatě jsem byl ráda za své černé boxerky, aspoň ty mě budou chránit, jenže stejně bych si na sebe nasadil nějaký neopren. Tohle mi zavánělo dlouhou nemocí. Buď chlap. Protáhl jsem se a vydal se směrem k vodě, měsíc byl již na nebi a ten mě rozhodně nemínil osušit. „Jdeš tedy taky?“ Otázal jsem se, když jsem sledoval kameny, na které šlapu, abych se dostal k vodě. Díky tomu, že byly velké se, člověk mohl vyvarovat tomu, aby si o ty menší nerozřezal nohu. Nakonec jsem skočil do vody, kde již nebyli žádné kameny a vítězně jsem se usmál, svůj úkol jsem splnil.

Nebyl jsem si jistý najednou tím, co vůbec chci. Cítil jsem se tím množstvím alkoholu ztracený, ovšem i přesto bych o sobě netvrdil, že jsem opilý. I když pravda byla jiná. Ušklíbl jsem se a přikývl. Ať už důvod pro to byl jakýkoliv, neměl jsem zájem se ptát, většinou to nedopadne dobře a já chtěl mít klidný večer. Postavil jsem se a rozhlédl jsem se, zdali jsem zde nic nenechal, například peněženku, která ovšem byla schovaná v mé kapce. Všechno, už jen tu kytaru. Rukou jsem následně naznačil, zdali teda půjdeme, a jako slečně jsem ji dal přednost jít přede mnou z klubu ven. „Neznám to tu, takže pravděpodobně k jezeru, kde se dá koupat.“ Poznamenal jsem a zašel jsem si vyzvednou svoji kytaru, kterou jsem si poté hodil na záda. Osobně jsem si nemyslel, že bude voda příjemná, spíše jsem věřil ve slova ledová, ale chtěl jsem se otužit a o to mi šlo. Ohlédl jsem se po bratrovi a ušklíbl se, nedaroval bych mu, kdyby si užil zábavnější večer než já, ale s tím co jsem viděl vedle něj, jsem očekával, že ano. Proto jsem se tedy vydal směrem za Ashley z klubu ven.

>> Jezero Gury

Se zvědavým pohledem jsem ji sledoval. Není sama, takže sem také teprve přišla. Cítil jsem na zádech, jak se světla klubu rozblikaly do rychlejšího rytmu hudby. Nutilo mě to cítit se podivně. Na její smích jsem reagoval rozšířením mého úsměvu. „Co jiného od klubu očekávat.“ Podotkl jsem a sledoval, jak barman bere prázdnou skleničku, kterou jsem mu před tím přisunul. „Zábavný park? To není to, co bych zrovna teď upřednostňoval. Navíc po tom všem alkoholu, který jsem si namíchal není můj mozek schopný fungovat, aby vymyslel nějakou zábavu, kromě přirozené chemické reakce probíhající u muže a ženy.“ Sebevědomě jsem se pousmál a poté odvrátil svůj pohled na druhou stranu. Nakonec můj pohled skončil na mých rukách. „Ovšem to si nemyslím, že budeš považovat za lepší nápad. Otočil jsem se od baru směrem k parketu a sledoval dav, v rohu klubu jsem spatřil již ošetřeného a pravděpodobně i střízlivého chlapíka, kterému tu tvář upravil můj bratr. „Jediné, co bych momentálně šel dělat je si jít zaplavat, abych se probral, do jezera.“ Navrhl jsem nakonec jinou možnost, protože mi bylo zle se na tu skupinku pacholků dívat, měl jsem chuť v naší činnosti, kterou jsem pozastavili, pokračovat.

Pokrčil jsem rameny, v podstatě jsem si ani nedokázal představit jaká doba je potřebná, aby se člověk nepovažoval za nového někde ve městě. „Jelikož je momentálně mým povoláním poutník, tak jsem nový všude. I zde.“ Odpověděl jsem nakonec s úsměvem a dopil onu skleničku. Cítil jsem, jak mám žaludek jenom o vodě a litoval jsem toho, že jsem se nenajedl někde pořádně. Podíval jsem se na skleničku v její ruce a poté na tu svoji prázdnou. Přisunul jsem ji blíže na druhý konec baru, ať si ji může vzít a zamyslel se. „I v klubu se dá odpočinout.“ Následně jsem rukou naznačil směrem dozadu k sedačkám v rohu. Už kolikrát jsem přemýšlel nad tím, že se tam natáhnu a nenechám se rušit ani hlukem zdejší hlasité hudby. Jenže bar vždy zvítězil. „Já zde jsem pravděpodobně pro pobavení.“ Usmál jsem se, i když mírně nuceně. Sice původní cíle byly jiné a dlouho nevydrželi, aspoň jsem provětral nějakou tu energii. Navíc vás nevyhodili, za to bys měl děkovat. Když jsem se ohlédl po skupince, s kterou jsme měli konflikt před chvíli, již tam nebyla a bratr byl stále na svém místě. „Co se třeba místo odpočinku nějak zabavit? Návrhy nechám na tobě.“ Navrhl jsem a vyčkal na rozsudek, při pomyšlení, že jsem měl v záloze ještě jeden plán, který jsem si mohl dovolit jenom v mém momentálním stavu a ještě skončím s úrazem mě ovšem uklidňoval.

Čas po chvíli ukázal pravdu. Neviděl jsi dvojitě nakonec. Mé koutky zacukaly do úsměvu, když jsem si všiml, že se přesunula vedle mne a představila se mi. Ať jsem přimhouřil oči, jak jsem chtěl, stále se mi zdála malá. Je vůbec plnoletá, aby zde popíjela alkohol? Rukou jsem si vjel do vlasů a zhluboka se nadechl. „Ahoj.“ Odvětil jsem a upřel na ni pohled do strany, aniž bych se otáčel. Co mě ovšem zarazilo, bylo to, zdali se ji mám také představit. Ashley? Podal jsem ji tedy ruku, abych si s ní mohl potřást jako gentleman a nakonec ze sebe něco vysoukal. „Já jsem tajný pocestný co zakotvil v baru.“ Ať už ruku přijala nebo ne, vrátil jsem ji poté zpět na své místo a to na bar. Uchopil jsem mezi prsty prázdnou skleničku a začal ji otáček. Cítil jsem svoji hranici a věděl jsem, že bych více pít neměl, jenže já byl zvědavý na ten zbytek, co mě zaujal a jen tak si stál v řadě mezi ostatníma. Když jsem si znovu získal pozornost barmana, navedl jsem ho k další flašce, alkohol mi namíchal a já zaplatil. Bezelstně jsem se díval na tekutinu dvou barev a ve velkém loku ji ochutnal. Opět hnus, příště budu zkoušet raději z těch hnusných flašek. Podepřel jsem si čelo a natočil se vedle sebe, abych mohl pohlédnout na ní. „Co tě sem vůbec přitáhlo samotnou? Pozornost mužů?“ Hravě a zákeřně jsem se ušklíbl, mírně jsem si z ní utahoval, i když jsem to nemyslel nijak zle, taky jsem to měl na co již svádět. Navíc mi přišlo lepší si z někoho utahovat, než sedět zamlknutý. Navíc již něco vypila, doufal jsem, že to nebude hysterický typ a vezme to s humorem. Vyzvedl jsem skleničku a opět tím nesmyslným alkoholem jsem zaplnil svá ústa a poté žaludek.

Ať jsem pokaždé ukázal na cokoliv, má peněženka začala být prázdnější a žádný z těch alkoholů, na které jsem náhodně ukázal, nebyl dle mých představ. „Na co se namáhají platit těm, co jim navrhují flašky, když neumí vyrobit ani pořádný alkohol.“ Únavou jsem se protáhl a ohlédl se. Bratr byl již z místa od stěny pryč. Nevěděl jsem kde, ale taky jsem to nechal být. Z hlasité hudby, ostrých světel a kmitajících se těl jsem viděl akorát tak dvakrát. Proto jsem se otočil zpět a sledoval osvícení a vystavené flašky. To mě aspoň uklidňovalo, neblikalo to totiž. Položil jsem ruky na bar a následně na ně hlavu. Plánoval jsem přemýšlet nad tím, co podniknu. Možná jít znovu do lesa a vyhrávat pro samotné prázdno a ticho lesa. Ušklíbl jsem se, když v tom jsem si všiml určitého pohledu. Přimhouřil jsem oči a pozorně se na ní zadíval. Z davu vynikala už jen díky své barvě vlasů. Promnul jsem si oči a zadíval se zpět před sebe, pravděpodobně jsem viděl znovu pouze dvojitě. Možná bych si měl ještě něco objednat a usměrnit své vidění. Abych už jenom viděl dvojitě. Usmál jsem se směrem na lesknoucí se skleničky a uvažoval, že nechám jednu z nich zašpinit.

Jak jsem očekával, i bratr se ke mně přidal a rozhodl se rozdat si to s jedním z nich. Jenže při pohledu na to jsem byl akorát zklamaný. Při pohledu na mého protivníka, který mi dokázal, že blesky nenávisti mu určitě v očích blýskají, ovšem neměl sílu. Svíral mi oběma rukama zápěstí a kopal nohami, aby se nějakým způsobem vysvobodil. Popadl jsem jej za tričko a nasměroval ho směrem k tomu, co ležel na zemi. Přesněji k tomu, kterého právě bratr skolil. Odstrčil jsem jej a sledoval, jak se srovnal a pohledem vyčkával, co provedu tentokrát. Přenesl jsem váhu na jednu nohu, uvolnil se a poté jsem v obratu nabral rychlost, nohu zvedl do úrovně jeho hlavy a dal mu čistý zásah zadní stranou paty. Spokojeně jsem si pro praskal pěsti a sledoval, jak se ze země sbírají, ovšem nic zkoušet nechtějí. Není nad to se něčemu přiučit a rvát se na ulici. Prohrábl jsem si vlasy a sledoval bratra, ten ovšem již dostával první pomoc od kapesníkové dámy a tak jsem mu nechal soukromí. Při pohledu na ty dva na zemi jsem si udělal jistý obrázek. „Až tohle místo opustím, asi zdemoluji pouliční lampu. Vždy mě zajímalo, jakým způsobem to jde.“ Krokem jsem se rozešel tedy k baru, kde bylo volné místo. Nic jsem si neobjednával, neměl jsem zrovna ani ponětí, co bych si objednal. Místo toho jsem se na baru roztáhl a s položenou hlavou jsem sledoval, co vše zde mají. To si to mám rozpočítat nebo co? Raději bych si měl vybrat něco namátkově. Odkryl jsem si vlasy z čela a pozorně četl názvy alkoholu. Většina věcí mi nic neříkalo, proto jsem zaťukal na bar, abych na sebe upozornil. Když se barman zeptal, co si dám, ukázal jsem mu na flašku, kterou jsem si vybral podle vzhledu. Souhlasně přikývl a nápoj mi připravil, ten mi poté podal a já zase musel zaplatit částku peněz. Za chvíli budeš bez jediné koruny. Kroť se. Napomenul jsem se a ohlédl se do davu se sklenicí v ruce.

Když jsem sledoval to co se děje po tom, jak jsem do něj strčil, nestačil jsem se divit. Hvízdnul jsem a sledoval jeho neuvěřitelnou vytrvalost s žádostí o skleničku. „Tak tomu se říká džentlmen.“ Rukou jsem si prohrábl vlasy, hned po tom co jej praštil hlavou, jsem se chtěl přidat, ovšem zbytečně. Jako by to otevřelo tajné dveře a vypustilo to zuřivost mého bratra. Ten se na něj vrhl a já si musel dřepnout a zadržovat svůj smích. Opravdu to bylo komické.
„Bože, vypadáš jako zuřivá veverka, kterou vypustili právě na svobodu.“ Podotkl jsem během svého smíchu a sledoval jej, jak zaujímá pozici nad povaleným chlapem a vybíjel si svoji zlost na něm. Ten nebude moc nadšený. Postavil jsem se a rozešel se směrem k nim. Bylo zřejmé, že se objeví i někdo z jeho známých. Kdo by si nechtěl užít legraci. Proto když jsem je spatřil, sem okamžitě pocítil ono nadšení. Má tvář se proměnila v led s pouze vytesaným provokativním úšklebkem. Rukou jsem je vybídl, aby se na mě vrhli, jelikož veverka byla plně soustředěná na svoji trofej. Jenže jejich reakce mě zklamala. Jednoduše neviděli nijak důležité bojovat kvůli tomu na zemi. Sledoval jsem jejich mizící záda a povzdechl si. „Asi budu muset jít sám s pěstmi.“ Sklonil jsem se k běsnící veverce, popadl jej pod rameny a zvedl jej z něj. Kdo ví, do jakého stavu by jej dostal, kdyby pokračoval a jak jsem ho tak sledoval na zemi, pravděpodobně měl dost. „Pokud si ještě do něčeho potřebuješ bouchnout, a mě nic nenecháš. Tak támhle ta skupinka patřila k němu.“ Rukou jsem mávl ke skupince kluků, kteří pravděpodobně kleli zrovna na nás, tvářili se podrážděně a jako vždy, pili alkohol. Onu dívku, která bratrovi přišla na pomoc a nabídla mu kapesník, jsem prozatím nechal plavat. Ne že by mě nezajímala, aspoň se jako jedna z mála snažila rvačku zastavit a pomoci, ovšem i tak všechen ten adrenalin v hlavě volal po něčem, čeho já jsem si zatím neužil a to bylo do někoho si udeřit.
I přes to, že se tu někdo rval, jsem ochranku neviděl. Je tu vůbec nějaká? Při pohledu na barmana se zdál být zaneprázdněný, i když chvílemi sem pohledem zatoulal. Zajímalo mne, jestli si ho někdo z nich odtáhne, nebo ho zde nechají ležet. Došlo mi ovšem, že jsem vybral špatný terč. Když tedy nikdo nešel na mě, rozhodl jsem se jít já na ně. Rozešel jsem se tedy ke skupince kluků, kteří před tím přišli, a postavil se před toho, co na mě neustále zíral a stále mrmlal. Jenže teď jsem potřeboval nutně radu, nebyl jsem si v něčem jistý. Prohlédl jsem si jej a poté mu položil otázku. „Musím mít důvod, abych tě mohl praštit?“ I přesto, že jsem se tvářil zcela vážně a klidně u něj to již tak nebylo. Znovu začal prskat sprosté slova na okolo a zaujal obranou pozici. „Beru to jako ano.“ Na tyhle slova již zareagoval rozpřažením ruky. Zřejmě se mu nelíbilo, že si z něj dělám dobrý den a nechtěl vypadat před kamarády jako zoufalec. Nechal jsem jej, ať mě tedy uhodí. Mezitím jsem zatnul pest a zpevnil ji tak. Když přišla moje chvíle, rychle jsem se rozpřáhl a pravou pěstí mu jednu uvalil do tváře. Poté jsem mu rukami popadl ramena, přidržel jsem si jej a narazil jej na již předem pokrčené koleno v takové rychlosti, aby nestihl nějak zareagovat. Když se vzpamatovával z bolesti, obepnul jsem mu krk a přimáčkl jej ke zdi. Neškrtil jsem jej, pouze jsem ho držel pod kontrolou v dobrém rozestupu o de mne a rozhlédl se, kde je bratr.