Příspěvky uživatele

Popíjela jsem si v klídku čokoládičku, přemýšlela jsem nad různými věcmi a byla jsem v klídku. Avšak z mého klídku mě vyvedla jakási záře, co se tu přede mnou objevila. Udiveně jsem na to zírala a povytáhla jsem zvědavě obočí. Rozhlédla jsem se okolo sebe, ale když jsem viděla, že se na tu záři nikdo nekouká ani nesoustředí, dost jsem se udivila. “Jakto, že to nikdo nevidí? Proč to nikdo nevnímá?“ Pošeptala jsem tichoučce, aby to nikdo neslyšel, leda tak ta záře okolo. Zmateně jsem poslouchala, co povídá a vykulila jsem oči. “Doupě? Mám jít do doupěte vlkodlaků? Co to je za blbost, vždyť mě zabijí, nikam nepůjdu!“ Odporovala jsem a hbitě jsem zakroutila hlavou, aby bylo mé rozhodnutí nadevše jasné. Jenže v tu chvíli ta záře zmizela. Rozhlédla jsem se okolo, abych věděla, zda na mě nikdo blbě nečumí, ale nečuměl. Vůbec nikdo. Přišlo mi to divné, ale přemýšlela jsem nad tím, co se tu právě stalo, nad tím, že to nikdo nevnímal a nad tím, proč bych zrovna já, obyčejný člověk, měla jít kamsi do doupěte.
Když jsem spolkla poslední doušky čokolády, tak jsem ještě chvíli seděla. Potom jsem se ale zvedla a odkráčela jsem z kavárny, měla jsem tedy namířeno do doupěte. Nedalo mi to, musela jsem tam, zajímalo mě, co se stane, ale musela jsem tam i z toho důvodu, že jsem cítila, že je to nutné. No a navíc když to byla záře, asi to bylo něco svatého, ne? Musela jsem to poslechnout, i když jsem podvědomě nechtěla.

>> Doupě vlkodlaků Étte

<< Hotel Luxory (recepce)

Šla jsem po ulici, bylo to tu pěkné, nikde žádná špína, žádné odpadky, všechno pečlivě upravené, prostě malebné prostředí. Mám hroznej hlad, jsem měla jít nejdříve do jídelny a až potom do města, ach jo, proběhlo mi hlavou a přitom mi zakručelo v břiše. Bylo to, jako by se mi požíral vlastní žaludek, bylo to hrozně nepříjemný. Ale jako na zavolanou…Kavárna!
Otevřela jsem dveře od té kavárny a porozhlédla jsem se tu. Lidí tu moc nebylo, bylo to tu poklizené, útulné a hodně se mi líbila kombinace červené a černé, ladilo to k sobě. No, nebyla jsem zvyklá, aby mě někdo obsluhoval, leda tak naše služka, kterou jsme měli v našem domě, ale stejně. Přišla jsem si k pultu, kde stála prodavačka a koukala jsem za ni, na ceduli, co mají dobrého. Objednala jsem si horkou čokoládu a k tomu čokoládový zákusek, zaplatila jsem, odnesla jsem si to ke stolečku, kde bylo volno a cucla jsem si čokolády. Byla výborná, ale co teprve ten zákusek, na můj prázdný žaludek to bylo přesně to, co jsem potřebovala. Snědla jsem ho v mžiku celý a potom jsem se pohodlně usadila, opřela a popíjela jsem čokoládu, přičemž jsem koukala zamyšleně, až bezduše před sebe a přemýšlela jsem.

<< Pokoj č. 1

Seběhla jsem v rychlém tempu schody od mého pokoje a ocitla jsem se opět uprostřed toho nádherného hotelu. Plno světel, lidé v oblecích…Prostě nádhera, je to jako sen, ovšem ne to, co bych si přála. Když už bych tu byla, určitě bych chtěla, aby tu byli kamarádi nebo rodina. Nepřemýšlej nad věcmi, které se nemohou stát! Prostě si užívej, jdi ven a nakup něco hezkého. Povzbudila jsem se v mysli a zhluboka jsem se nadechla. Vzduch jsem v sobě chvíli udržela a s výdechem jsem zavřela oči. Poté jsem hrdě vykročila k recepci, pohlédla jsem na recepční a usmála jsem se na ni. Snad o mně nemá zlé mínění kvůli mému oblečení, to bych neudělala své rodině dobré jméno, i když moji rodinu nezná a nikdy znát nebude. Tiše jsem se pousmála a zazubila jsem se. Šla jsem, směrem přes ty obrovské, točící se dveře, a hned potom ven do ulic.

>> Kavárna Science Café

Viděla jsem, jak si mě recepční prohlížela, určitě to bylo kvůli mému oblečení. Musím si jít okamžitě něco koupit, nemůžu tady takhle chodit, to je jak zlej sen, ach jo. Nejradši bych se na místě rozplakala, cítila jsem se opravdu děsně.
Když na mě začala recepční mluvit, tak jsem jí opětovala přátelský úsměv, ale moje očka byla smutná, bylo to na mně poznat, nezářila mi jako jindy. Na vše, co mi recepční povídala, jsem přikyvovala. “Děkuju vám.“ Pronesla jsem s úctou a pokorou a s úsměvem jsem se jí mírně uklonila, jak bylo u nás v Japonsku zvykem. Své jméno jsem jí říkat nechtěla, byla to recepční, k čemu yb jí bylo? Normálně bych ho říkala každému, když se představuji, ale Jessie mi řekl, že všude v zemích…No prostě že všude se chovají jinak, že v Japonsku jsou hrozně formální, proto to už neříkám, správně bych se neměla ani uklánět ale…Síla zvyku.
Rozešla jsem se rychlejším krokem pryč od recepční a vyběhla jsem schody do dalšího patra. Poté jsem hledala můj pokoj, ale našla jsem ho velmi rychle. Použila jsem kartu, kterou jsem si potom založila do peněženky, aby se mi neztratila, a opatrně jsem si to nakráčela do toho mega luxusního pokoje.

>> Pokoj č. 1

Přišla jsem k obrovskému hotelu, oči mi málem vypadly z důlku, japonsku jsme také měli hotely, ale tohle bylo mega. Navíc bych neřekla, že v takovém městečku bude takovej hotel. Tak to e fakt síla...Proběhlo mi hlavou a znepokojeně jsem přešlápla. Nebyla jsem vhodně oblečená do takového krásného hotelu. Měla jsem na sobě obyčejné rifle, tričko, mikinu, černý kabát a na zádech černý adidas batoh. Všichni ostatní tu budou vymódění...No, ale vem to čert, prostě jsem se rozešla a otevřela velké dveře. Uvnitř v hotelu byla obrovská světla, která osvětlovala celou chodbu, namířila jsem si to rovnou k recepci, chtěla jsem se ubytovat, měla jsem toho dnes plné kecky.
"Dobrý den, mohla bych prosím poprosit o pokoj?" Pověděla jsem polohlasně tak, aby to recepční slyšela, ale styděla jsem se - hlavně za mé oblečení. Nikdo okolo mě ještě neprošel, tak jsem nevěděla, kdo má co za oblečení, ale cítila jsem se hloupě. Vyčkala jsem na to, co recepční odpoví, ale byla jsem netrpělivá.