Příspěvky uživatele

Spala jsem, opravdu jsem neměla nic jiného na práci, byla tu nuda a už mě ani nezajímal křik ostatních, i když jsem to slyšela, jako by to bylo vedle mě. Sklopila jsem uši a otočila jsem své mohutné tělo směrem k holkám, měla jsem tam lepší pocit, avšak stále jsem pospávala. Ale víte co? Bylo to docela příjemné, byl tu chládek, avšak ne moc velký, venku byla zima, foukal ledový vítr, tady nic nefoukalo a já navíc měla teplý kožich, tudíž jsem chlad v této místnosti snášela nejspíš nejlépe z nás tří.
Najednou jsem ale uslyšela kroky, celá jsem sebou trhla a vyskočila jsem na nohy. Přikrčila jsem se a vycenila jsem tesáky. Když dovnitř přišli démoni a začali odvádět Dray, vykulila jsem na ně oči, jeden ke mně stál zády, chtěla jsem se na něj vrhnout a rozkousat ho k smrti. Silně jsem se odrazila, udělala jsem několik skoků, připravila jsem své tělo k odrazu a…I když můj útok vypadal hezky a tak, že se vydaří, nevydařil se. Kovový obojek mě silně zaškrtil, zapomněla jsem za něj. Místo odražení jsem spadla na zem jako nějaké ťululum, jenže to nešlo. Ten obojek mi stiskl hrdlo dovnitř do krku, bolelo to. Postavila jsem se a zhluboka jsem vydechla. Sakra, já na to zapomněla, do háje! Naštvaně jsem sledovala, jak odcházejí, ale když k nám přicházeli ti oškliví, zapáchající psi, tak jsem ustoupila pár kroků dozadu. Byla jsem velká a mohutná, měla jsem velkou hlavu a celkově jsem měla pěknou stavbu těla, ale přesto jsem si vedle nich přišla jako nějaké štěně.
Ucítila jsem bolest v mém boku a přistála jsem opět na zemi, zakňučela jsem, přičemž jsem pronikavě zavyla. Nééé! Néé, Auuuuuu! On mi snad láme žebro! Láme mi žebro, ježiši, to je k nevydržení! Zavyla jsem znovu a drápala jsem drápy po zemi. To křupání bylo opravdové křupání, ne jen domněnka, jedno z žeber se mi začalo pod jeho vahou drtit, až se zlomilo. Zůstala jsem ležet na zemi a koukala jsem před sebe, těm jeho hlavám jsem ani nevěnovala pohled, šel z nich strach, jenže co jsem mohla dělat? Byla jsem přivázána ke zdi jako bezmocný pes, cítila jsem se tak…Podřadně.
Pokaždé, když jsem se jen mírně pohnula, vystřelila mi ukrutná bolest z boku do celého těla, navíc pořád tlapou tlačil, takže jsem měla na tom boku pohmožděniny a i na druhém jsem ty pohmožděniny měla, protože jak mě tlačil, otlačovala jsem si druhou stranu o zem.
Už to ale bolelo tak mega moc, že jsem zvedla tlapu a začala jsem do té jeho velké nohy škrábat. Slez! Slez ze mě, potvoro jedna, víš jak to bolí?!!! Pomóóc! Chtělo se mi řvát, chtělo se mi brečet, chtělo se mi ječet! Zavyla jsem a začala jsem štěkat, vrčet a vydávat plno zvuků, které se úkrytem rozléhaly, jak to jen šlo, byla jsem jedna z těch hlasitých vlčic, tedy…Měla jsem hlasité vytí a vše okolo toho.

Postavila jsem se, protáhla jsem si zadní nohy a poté i přední část těla. Oklepala jsem se, přičemž jsem pořád šustila řetězy, ale opravdu mi nedošlo, že by to někomu mohlo vadit, no, co už. Popošla jsem blíže k mřížím, abych mohla lépe vidět ven. Louče mírně osvětlovaly dlouhou chodbu, mohla jsem tak lépe vidět kameny, ze kterých byl tento hrad postaven. Byly vlhké, staré, zapáchaly chladem a bůh ví, čím ještě. Působily i poněkud slizce, až jsem se musela znechutit. Prohlédla jsem si zadky těch obrů, kteří hlídali naši celu. Popadla mě nevídaná chuť je kousnout. Urvat jim maso z těch jejich velkých, macatých hýždí, a sníst ho, jelikož jsem měla velký hlad, ale stejně, pochybovala jsem, že by měli měkké a lahodné maso, muselo být bez krve, bez šťávy a dávno polomrtvé. Fuj, po této myšlence, která mě tak trošku uklidnila, jsem koukla na Natali, která dělala cosi divného. Chvíli jsem ji pozorovala, potom jsem ovšem povytáhla obočí a usedla zpět do svého rohu. Následně jsem si na vlhkou, mokrou zem i lehla a sbalila jsem se do klubka a zavřela jsem jantarová očka. K čemu jí to meditování jako je? Na doplnění síly nebo co? Nebo chce naštvat ty psy, aby si říkali „co tady ta holka dělá?“ a potom jim vlepí pěstí a zdrhne? Ach, ne, to je nepravděpodobné. Moje myšlenky mě udržovaly od jakéhosi „bláznovství“ z hladu, jelikož takto jsem na něj aspoň trochu zapomněla. Jestli pak mě jde Taynis nebo Sav na pomoc? Zdali pak mě hledají? Zaznělo mi ještě naposledy hlavou, potom jsem začínala usínat. Sic lehkým spánkem, kdy by mě probudilo, kdyby se něco dělo, ale i tak, spala jsem.

Seděla jsem v tom svém rožku, a upřímně? Studilo mě to na zadek i na zadní tlapy, začínala jsem být nevrlá a nudila jsem se. Bylo navíc hrozně těžké nemoct se nijak projevovat, mohla jsem jen sedět a kývat hlavou, ale jedno plus jsem přeci jen měla. Měla jsem sice svázané nohy k sobě, ale jelikož řetěz jsem měla jen na krku, tak byl o trošku delší, než lovkyně a upírky, proto jsem se mohla dostat asi do půlky místnosti a dobře vidět ven. Potom jsem poslouchala ty jejich hloupé kecy, snad, jako by si chtěly dokázat, která z nich je lepší. Upřímně? Neříkám, že já byla nějaká extra zkušená, ale nechápala jsem, jak lovkyně přemýšlí, když si myslí, že porazíme všechny příšery, co tu jsou a prostě si jen tak odejdeme. Třeba jak se dostaneme z cely? K čemu nám bude, být bez okovů, když budeme za mřížemi? A k čemu nám bude zabavit strážné psy, když jsou okolo další, jiní, démoni. Protočila jsem oči a hlasitě jsem štěkla, ve stylu „ticho už!“. Naštvaně jsem koukala na obě a ještě jsem poslouchala zbytky ozvěn mého hlasu, co se potulovaly po cele a chodbě.
Dray se mě potom zeptala, zda jsem v pořádku, jemně jsem přikývla, věnovala jsem jí krátký úsměv a pohled jantarových oček jsem převedla na lovkyni, která se mi právě představila. Dray a Natali, zajímavá a docela pěkná jména. Já znám je, ony neznají mě, pousmála jsem se nad svoji myšlenkou a poslouchala ji dál. Ach, kolikrát ti mám říci, že se proměňovat nebudu? Byla bych tu nahá, nato, jak jsi zkušená, o vlkodlacích asi moc nevíš, ono to snad přeci musí dojít, alespoň po nějakém tom uvažování, že když se člověk změní na vlka a naopak, bude bez oblečení, protože se mu to roztrhá. Zavrtěla jsem hlavou, že bych nemohla, a když řekla poslední větu, tak jsem vrtět přestala, a radši jsem horlivě přikývla, že souhlasím, že přeměnu radši nebudeme zkoušet vůbec, ale to netuším, zda pochopila. Je mi jasné, že mé důvody nechápeš, jenže nejsem vlkodlačice dlouho, ale o to nejde. Jde spíše o tu bolest a o to, že bych tu běhala nahá! Ospravedlnila jsem se alespoň ve svých myšlenkách, aby mi nebylo tak mizerně.

Démoni mě nesli dál a dál, až došli k nějakému hradu, nebo co to bylo. Tedy spíše zbořenině hradu. Těkala jsem jantarovýma očima okolo, prohlížela jsem si zde vše, co jsem mohla, bylo to tu zvláštní, nevěděla jsem, že něco takového tu bylo, ale protože jako vlkodlak jsem měla zvýšené smysly, než ostatní, tak jsem cítila plno nechutných pachů. Všechny ty pachy patřily zatraceným, všem bez života nebo bez práva na život, pouze démonům z podsvětí. Zhluboka jsem se nadechla, bolel mě čumák z toho, jak to pevně utáhly. Smraďoši jedni! Zaklela jsem v hlavě a jemně jsem sebou cukla, přičemž jsem vytasila svoje velké drápy. Avšak moji pozornost jsem ihned převedla na tu ruinu, vcházeli jsme do ní. Vše tu bylo temné, nebylo tu vidět skoro ani na krok, a to jsem měla dobrý zrak. Louče toho moc neosvětlovaly, navíc to tu bylo jako bludiště, ti démoni se tu vyznali, ale co já? Vždyť to bylo pořád jen „doprava, doleva, rovně, doleva, doleva, rovně“ a pořád dokolečka! Jako nekonečné bludiště! Zafrkala jsem a tiše jsem zavrčela, již se ve mně probouzely vlkodlačí pudy, cítila jsem je v těle.
No, potom mě prostě uvázali za kovový obojek jako nějakého prašivého psa a nechaly mě v té odporné a vlhké cele. Prohlédla jsem si to tu a zavrčela jsem, přičemž jsem vytasila své obrovské zuby. Už mě to tady pěkně se*e, chci pryč, smrdí to tu, je tu chladno a ta cela je odporná! Začínala jsem docela nervit, byla jsem uvnitř vzteky bez sebe, avšak navenek jsem působila docela klidně.
Jantarová očka jsem, převedla na ty dvě, se kterými jsem sdílela celu. Jedna byla potetovaná a měla zvláštní vlasy. Ani v té tmě jsem nemohla přehlédnout její červené konečky. Ta druhá byla docela obyčejná. V obličeji sice hezká, vlasy také, ale jinak jsem na ní neviděla nic výjimečného. Zajímalo by mě, která z nich je lovkyně a která upírka. Ta na kraji nejspíš upírka a ta uprostřed lovkyně, kvůli jejímu tetování. Pche, jak s nimi mám vyjít? Upíry nesnáším!
Klidně jsem seděla na svém místě, tvářila jsem se vyrovnaně, jako kdyby mi nic nevadilo, avšak to byl omyl, nervila jsem, měla jsem pocit, jako bych vzteky měla prasknout. Hlasitě jsem vzdychla a naštvaně se zamračením jsem přivřela oči a stáhla jsem uši dozadu, když ta blbka na kraji začala křičet. Vše se tu rozléhalo a moje ouška byla citlivější, než jejich. Udělala jsem k té na kraji několik kroků a zavrčela jsem na ni. Potom jsem nakoukla na ty psy, co byly venku. No, spíše monstra, byli tak ohavní a páchli! Potěš koště, to je hrůza, takhle se ven nikdy nedostaneme, jsme připoutané a ke všemu jsou tady v té ruině monstra. Tfuj, prasárna, fakt. Usedla jsem znovu ke stěně a potom jsem si lehla s (opět) hlasitým výdechem. Poslouchala jsem rozhovor těch dvou, ta na kraji byla Dray, docela pěkné jméno, ale byla tak ukecaná. Protočila jsem jantarová očka, která svítila přes celou naši místnost, a pak jsem pohlédla na toho démona, který tu obcházel a sledoval Dray.
Když na mě promluvila ta lovkyně, tak jsem k ní nastražila uši, byla docela ohleduplná, mluvila ke mně tiše, chápala mé zvýšené smysly, za to jsem jí byla vděčná. Olízla jsem si vlhký čenich a zaškrábala jsem drápky po vlhkých a studených kamenech, na kterých jsme všichni seděli. Neproměňuj se? To bude maličkost, neumíš si představit, jak moc to bolí. A rozhodně se tu nebudu potulovat nahá, takže tento plán zjevně nevyjde, pomyslela jsem si a přemýšlela, jak jí na to odpovědět. Víte, bylo opravdu obtížné odpovídat ve vlčí podobě.
Zdvihla jsem svoji velkou tlapu a skrčila jsem prsty k sobě, přičemž jsem dala nahoru pouze jeden, dlouhý a mohutný, vytasený dráp a následně jsem přikývla. Hubená jsem byla a drobná taky, v tom by nebyl problém, ale prostě se nepřeměním. Potom jsem přidala druhý dráp a zavrtěla jsem pomalým a klidným tempem hlavou. Mohlo to vypadat, že nechci a že jsem umíněná, ale tak to nebylo. Tvářila jsem se teď docela arogantně, ale kdybych se přeměnila, byla bych nahá a navíc, co bychom dělaly? Vydobyly bychom si, ve třech, beze zbraní, svobodu? To asi těžko, navíc jsem byla účinnější v tomto těle, než-li v lidském.

// Už píšu, ne, že sem Dray něco dáš, měla bych to pak rozházené :D

Takže skrze myšlenky, jo? To je vychytaný, to nikdo jinej neuslyší, hehé! Olízla jsem si podvraťácky čenich, ale samozřejmě jsem to myslela ze srandy, nikdy bych nikoho nepomluvila nebo tak něco, takto jsem prostě vychovaná nebyla. Učili mě, abych se ke všem chovala s úctou a vhodným respektem, nebo podle toho, jak se ten člověk chová ke mně. Sledovala jsem, jak odchází, ale když ke mně natočila hlavu a odpověděla mi, rozzářila se mi tlama ve tvaru velkého úsměvu. Étte? To zní dobře, Étte! Ha! Jsem ze smečky Étte! Bacha na mě! Vycenila jsem na sebe zoubky do zrcadla a pak jsem se na sebe usmála. Krasavice, mmm. Pak jsem se otočila ještě na Taynis, která se mi také představila. Kývla jsem na ni, usmála jsem se a sledovala, jak odcházejí. Potom jsem se zkusila trošku projít po domě a obhlédnout to tu, ale protože sídlo bylo velké, tak jsem z něj měla trošku respektu, takže jsem se vrátila do místnosti, kde jsem byla „vytvořena“ a prohlížela jsem se v zrcadle. Opravdu, byl to dobrý pocit být vlkem, cítit se silně a neohroženě. Vědět, že se mohu bránit, kdyby se něco dělo, taky jsem měla lepší čich a sluch, prostě bomba.
Najednou jsem ale ucítila nekalé pachy, přišlo mi, jako kdyby tu někdo byl. Udělala jsem pár kroků dozadu, stáhla jsem uši ke krku a olizovala jsem si čumák, přičemž jsem cenila jemně zuby. Tohle prostě byla automatická reakce na to, co jsem viděla. Temno z nich sálalo na tisíc honů, byli odporní, smrděli a navíc z nich šel strach. Bylo jich hodně a táhli se přes chodbu, modlila jsem se, aby si mě nevšimli. Nakukovali do místností, ale potom, bohužel, nakoukli i tam, kde jsem byla já. Zavrčela jsem na ně a začala jsem vyštěkávat a už jsem se chtěla bránit, ale ten strach, ten respekt z toho, že jsou to démoni, o kterých mi Sav povídala, mi to nedovolil. Stála jsem na místě, schopna pouze vrčet, štěkat a ošívat se, aby se mě nemohli dotknout, ale po pár sekundách moji "blokádu" prolomili. Chytli mě a svázali řetězem, který utáhli, takže mi docela drtil packy i čumák. Bolelo to, bylo to nepříjemné, navíc ten řetěz byl docela těžký, nemohla jsem se skoro vůbec hýbat, pouze jsem ležela na zemi jako nějaké bezmocné štěně!
No potom si okolo mě stoupli a těma špinavýma prackama mě chytli a kamsi mě unášeli. Chtěla jsem štěkat, ale nešlo to, vydávala jsem ze sebe jen nějaký divný zvuk, něco jako kňučení, ale nebylo to přímo kňučení. No, tak to je super. Démoni mě unášejí pryč, nevím kam, nevím ani, jak reagovat nebo co dělat!

>> Spolu s démony

Stále jsem pohupkávala před zrcadlem, zkoušela jsem si převážet váhu mého těla z nohy na nohu, vrtěla jsem ocasem, pohybovala ušima, olizovala se, prostě jsem zkoumala všem, co mi nové tělo nabízelo. Avšak mělo to i jeden nedostatek, měla jsem takovou divnou pachuť v puse – řekla bych, že mi i táhlo z držky, ale to už jsem si zjevně vybrat nemohla, zuby si ve vlčí podobě hold čistit nemůžu, není ani žádná ústní voda. Tse, vlčí ústní voda, to zní dobře. Krvavá ústní voda, Muhaha. Drápakama jsem zaklapala o zem a zazubila jsem se na sebe. Cítila jsem se dobře, opravdu dobře.
Ohlédla jsem se zvědavě na Sav, která si prohlížela oblečení, najednou se ale také převtělila. Ty proměny nevypadají moc příjemně, kdo ví, co si ještě prožiji. Pomyslela jsem si, možná trošku znechuceně, kdo ví. Áááá! Co to je?! Lekla jsem se, hodně jsem se lekla. Lekla jsem se až tak, že jsem uskočila do strany, nikdo na mě nemluvil, a přesto jsem v hlavě měla myšlenky, cizí myšlenky! Myšlenky, které patřily Savanně, co je to za fail?! Proč slyším tvoje myšlenky? To jako taky můžu mluvit přes myšlenky? To je nějaká nová vlkodlačí vychytávka, nebo co? Řekla jsem udiveně a naprosto fascinovaně. A jinak, jasně, zvládnu to tu. Přeměňovat se nebudu, neboj se. mrkla jsem na ni svýma jantarovýma očima a zároveň jsem si ji celou prohlédla. Ty, Sav, takže teď oficiálně patřím k vám do smečky? Jak se jmenuje naše smečka? Optala jsem se tiše a zvědavě jsem na ni zírala s vyplazeným jazykem do strany. Už přišla i ta černá, kterou jsem zatím neznala, ale co není, může být. Přišla jsem váhavým krokem k ní, no, nebála jsem se jí, ale neuměla jsem v tomto těle ještě pořádně chodit, neuměla jsem korigovat svoje kroky, musela jsem se to nejdříve naučit. Ahoj, já jen, nepředstavily jsme se, jmenuji se Ann. Sakagami Ann, původem jsem z Japonska, ráda tě poznávám. Pípla jsem přátelsky a vrtěla jsem ocasem, tedy, já ne, to ten ocas vrtěl sám od sebe.

Těkala jsem očima po místnosti, a jakmile se ke mně Sav přiblížila, již ve vlčí podobě, tak jsem od ní odvrátila hlavu. Cítila jsem, jak se snaží být jemná, to se mi líbilo, to jsem brala jako velké plus. Ale hlavně to, že si nic nedokazuje, není arogantní a nemyslí si, že je něco extra. To bych se od ní ani přeměnit nenechala, kdyby se takto chovala, nesnáším takovýhle lidi, kteří si myslí bůh ví, co. No, najednou jsem ale pod kůží ucítila její zoubky. Byla to jako tuna jehel, která vám propichuje kůži. Zatnula jsem svaly na nohou a nohy jsem protáhla, přičemž jsem křečovitě zavřela oči a zatlačila jsem zuby k sobě. Nebylo to třeba jako očkování, tohle bylo více nepříjemné, cítila jsem, jak mě to začíná štípat, ty látky, které mi vpustila do těla. Ovšem jakmile ode mě odešla, tak jsem se koukla na ruku, kde byl otisk zubů, ale to bylo vše. Bylo mi docela dobře, už to ani neštípalo, pokrčila jsem rameny a uvelebila jsem se na pohovce. Třeba jsem imunní, nebo tak něco, je to divný, vůbec to necítím, heh. Spokojeně jsem se zazubila a ještě jednou jsem si prohlédla ruku, ten otisk začínal mizet, bylo to opravdu zvláštní, mizel docela rychle, vždyť takovýhle otisk by tam měl zůstat dlouho, ne?
Když se Savanna vrátila a podala mi prášky, tak jsem si je prohlédla a vzala si z její ruky vodu a strčila si nejdříve jeden prášek do pusy. Zapila jsem ho a následně i druhý. Vypila jsem všechnu vodu ze sklenice a usmála jsem se na ni. “Děkuji.“ Přikývla jsem vděčně a chvíli jsem ji pozorovala, potom jsem to ale ucítila. Bolest a šimrání zároveň, začalo mi to probíhat celým tělem. Taková štiplavá, palčivá bolest, tepání té ruky, kam jsem byla kousnuta, i když kousanec celý zmizel pryč. Chytla jsem se za ruku a zatlačila jsem si na ni, nepomohlo to. Bylo to hrozné, pořád se to zvyšovalo, moje myšlenka, že jsem imunní, rychle, vyprchala. Trnuly mi nohy, ta ruka, kde jsem byla kousnuta, byla sevřena v křečích a pomalu to přecházelo i do zbytku těla, cítila jsem se unaveně a měla jsem najednou obrovskou žízeň, i když jsem před chvílí pila. Začala jsem se potit. Tohle všechno za tak malou chvíli? Co to je za fail?!! Vždyť tu ležím sotva pár minut a už mám křeče, horečky a jsem ospalá!
Ještě chvíli jsem se v té bolesti a křečích doslova mučila, avšak prášek mě potom donutil usnout, ať jsem chtěla nebo nechtěla. Usnula jsem sladkým spánkem, který mě osvobodil od těchto muk, celou noc jsem se nevzbudila, cítila jsem se dobře, opravdu dobře.
V žilách mi kolovala vlčí krev, měnily se mi kosti, šlachy, klouby i orgány v těle, ale já to necítila, spala jsem. Z mých modrých očí se staly oči zlatavé, jantarové. Místo vlasů jsem měla uši a po těle se mi začínaly objevovat malé chloupky, které sílily a sílily, až z nich byla huňatá vlčí srst. Přeměna byla kompletní, a já pořád spala. Jenže na gauči teď místo člověka ležel velký vlk.

Asi za dvě hodiny po celkové přeměně prášek přestal působit, probouzela jsem se. Můj pohled byl ale jakýsi rozmazaný, jako kdybych potřebovala brýle, nebo co. Bolela mě hlava a svědilo mě celé tělo. Co to sakra…z gauče mi visel ocas! Měla jsem ocas! “Božeeeeeeeee!“ Zařvala jsem vyděšeně přes celý dům a okamžitě jsem hupsla na všechny čtyři nohy. Zrychleně jsem oddechovala, stála jsem s nohama rozčapenýma do stran a ocas mi bezvládně visel k zemi. Hledala jsem pohledem – již ostrým a hezky vybarveným – zrcadlo. Když jsem ho konečně našla, tak jsem začínala dělat pomalé, nejisté kroky směrem k zrcadlu. Drápky mi klapaly o zem, cítila jsem tu zem na svých tlapkách, které byly takové měkoučké. Olízla jsem si dokonce svým jazykem i čenich! Byl vlhký a studený, fuj! Pohled do zrcadla mě ale docela uklidnil, byla jsem krásná. Jantarová očka svítila do dálky na mé krémové srsti. Měla jsem krásné proporce, byla jsem štíhlá a vysoká, nožky byly ladné a ocas krásně huňatý, ještě jednou jsem se prohlédla a usmála jsem se. Podle mě jsem vypadala dokonale.

Netrpělivě a zároveň nervózně jsem sledovala Savannu, jak mi podává ten pohár s krví. Chytla jsem ho do rukou a nakoukla jsem do něj. Lesklá hladina krve mi přišla odporná, doufala jsem, že tohle snad nebudu muset pít. Lehce jsem vzhlédla a ohlédla se na Sav, která pelášila někam pryč z místnosti, takže jsem se tu teď octla sama. Přeběhl mi mráz po zádech a několikrát jsem oskenovala očima místnost, cítila jsem se divně. Naprázdno jsem polkla, cítila jsem, jak mám sevřený krk stresem z toho všeho. Ať už to je za mnou, prosím, zažadonila jsem si sama pro sebe v hlavě a přehodila jsem si nohu přes nohu, aby se mi lépe sedělo.
No, když už jsem se tak hezky uvelebila, tak jsem zjistila, že to bylo naprosto zbytečné, protože se právě vracela „paní domácí“. V rukou nesla peřinu s polštářem a následně to položila na sedačku, pak mi řekla ale tu nejhorší věc, „vypij to“. Koukala jsem na ni jako na blázna, zhnuseně jsem se koukla na pohár s krví a něco jsem nespokojeně zamručela. “To je odporný, je to krev, pověděla jsem jí, jako kdyby to náhodou nevěděla, že to je krev a pomalu jsem na ni vzhlédla. Chvíli jsem jí koukala do očí a následně jsem si tedy přiložila pohár ke rtům. Nadechla jsem se, ovšem do nosu mě okamžitě praštil ten železitý zápach, který té krvi patřil. Zavřela jsem tedy oči a krev jsem začala hltat ve velkém, abych to nemusela moc chutnat a necítila to na jazyku. Asi po třech doušcích se mi začalo dost slušně navalovat, kdybych pila tu krev ještě déle, tak se z toho pozvracím, ale naštěstí ten pohár nebyl příliš hluboký. Po dopití jsem ho odložila na stůl a několikrát jsem polkla své sliny, které stále po té odporné, červené tekutině chutnaly. Otřela jsem si hřbetem ruky svoje rty a lehla jsem si na ten gauč. Hlavu jsem položila na ten připravený polštář a chvíli jsem koukala na strop.
Když jsem uslyšela kroky, opět jsem velmi znervózněla, ale už jsem přeci byla částečně proměněna, když jsem vypila tu hnusnou krev, tak už jsem to nechtěla přetrhat a chtěla jsem to dokončit. Když ke mně Sav přišla, koukla jsem na ni, několikrát jsem rázně oddechla a natáhla jsem k ní ruku, přičemž jsem zavřela oči. Sbohem, lidský živote, sbohem, moje lidskost!

„Chápu tě“, to je sice pěkný, ale v čem mi to tvé chápání asi tak pomůže?! Zavrčela jsem si naštvaně v hlavě a jemně jsem se zavrtěla na gauči. Počkat, vlastně říkala, že taky byla člověk a potom vlkodlak…Takže…Si prošla tím samým, čím si teď projdu já? Zvláštní. Pohlédla jsem na černou vlčici, která se právě chystala odejít, byla tak krásná. Neodepírala jsem to, že vlkodlaci jsou krásnější, než normální vlci, už kvůli zvětšené velikosti, hustotě srsti a prostě celkově, byli hezčí, bylo by fajn, umět se přeměňovat na mega vlka, vidět jejich zrakem, rozumět vlčímu jazyku a běhat po všech čtyřech, jenže prostě…Něco mi v tom pořád bránilo, pořád mi nějaká ta lidskost bránila přijmout to, že se ze mě má ten vlkodlak stát.
“To se teda divím, že jednorožci tu nejsou, ale budiž.“ Pověděla jsem tichoučce, spíše pro sebe. Ty démony jsem radši ani nekomentovala, to je přece jasné, démoni sem, démoni tam…Pak tady ještě budou nějací stromoví enti, lesní víly a jiný příšerky, pche. Potom mi ale Savannah pověděla o té přeměně, to mě opravdu dorazilo. Seděla jsem na gauči, podupkávala jsem nespokojeně nohou a ztěžkle jsem dýchala. V krku jsem měla naprosto sucho, koukala jsem upřeně před sebe, v hlavě se mi honila tuna divných myšlenek, prostě jsem nevěděla, zda to přijmout. Již jsem byla částečně rozhodnuta, že se vlkodlakem stanu, ale po tomhle? To by odradilo snad každého. Tiše jsem zaskučela a zoufalým pohledem jsem koukla na Savannu. “Neexistuje jiná přeměna? Myslím tím, nějaká méně, bolestivější? Nechci se tu „mučit“ v horečkách a bolestech, zní to hrozně!“ Řekla jsem a několikrát za sebou jsem si povzdechla. Na chvíli jsem zavřela očka a přemýšlela jsem, co tedy udělám. V hlavě se mi míchaly myšlenky dohromady, prostě se zamíchaly všechny do sebe, ale nakonec jsem si to pořádně promyslela a odpověď tedy byla kladná. Ten chtíč, ta zvědavost, jaké to je, být čtyřnohým tvorem, mě k tomu donutila. Koukla jsem na Savannu a naprosto jistá svým rozhodnutím, jsem přikývla. “Dobře, jdu do toho, ale...Jemně prosím!“ Zasmála jsem se, ale zároveň jsem znovu zaskučela. Jasně, přiznávám to, nesnáším bolest, jsem posera! Přiznávám to!

Seděla jsem na té sedačce bez jediného pohybu, jen jsem pečlivě pozorovala obě dvě v místnosti. Avšak, byla jsem ráda, že jsem prostě nepřišla a oni mě, hned nevzaly a nepokousaly nebo nezaútočily, to od nich bylo pěkné, to jsem uznávala. Když promluvila, tak jsem přikývla. “Omlouvám se, nemyslela jsem to tak, já jen…Zní to divně, víš? Když si člověk, co si žije svůj život a najednou se máš stát vlkodlakem, protože jsi k tomu předurčen? Zní to jako výmysl, avšak začínám zjišťovat, že není.“ Odpověděla jsem polohlasem a zkontrolovala jsem po očku tu černou vlčici, která stále posedávala okolo, znervózňovala mě její přítomnost. Potom jsem zmatený pohled v mých očích převedla na Savannu a chvíli jsem těkala po místnosti, nakonec jsem ho ale převedla zase zpět na ni. Chvíli jsem se zamyslela, nevěděla jsem, co říci. “Netvoři? Ne to…Takhle jsem to nemyslela, jen uznej, je to opravdu divné. Co tu ještě existuje? Bájní jednorožci, pegasové, upíří s nadlidskou rychlostí? Co zvláštního mi ještě povíš?!“ Optala jsem se opatrně a zakroutila jsem smutně hlavou. Nemohla jsem uvěřit tomu, že tohle město je plné…Divných obyvatel. Potom mi už ale začala vysvětlovat vše, na co jsem se ptala. “Ano, bylo to světlo, v kavárně, když jsem pila čokoládu, přišlo to ke mně, cosi mi to řeklo a zase to zmizelo, ale víš, co bylo nejdivnější? Lidi okolo to neviděli!“ Řekla jsem znovu zmateně a zakroutila jsem zamyšleně hlavou, přičemž jsem poslouchala dech té vlčice, jak zrychleně oddechuje, jako psi.
Její následující řeč mi, ale neudělala moc dobře, co to říkala? Že se nesmím odejít odsud, že budu ve smečce a žít s nimi? Začít nový život? Tak to snad není pravda, já budu začínat nový život, když jsem dosud měla úžasný život. Ale přijdu sem a…Vše se změní, vše se pokazí! Rozčilovala jsem se v hlavě, moje mysl hořela nenávistí k tomuto městu a ke všemu, co s ním bylo spojené, vztekle jsem podupávala nohou a koukala jsem na nápoj, který byl u Savanny. Když člověk musí, tak musí, že? Nemám jinou možnost, budu vzteklá, místo hodné Ann tu asi bude vzteklá Ann nebo co, jsem tak příšerně rozhozená, kde je můj vnitřní klid?!! Řvala mi moje mysl znovu, ale nakonec jsem přikývla. “Dobře, doufám, že to nebolí, bolest zrovna nemusím.“ Pošeptala jsem, celá zklamaná nad svým rozhodnutím. Noha mi přestala podupávat, jen jsem založila ruce v klíně a zavřela jsem bolestně oči, protože se mi do nich hrnuly slzy. Nechtěla jsem být někdo jiný, tohle jsem já, Ann Sakagami, 18 let a OBYČEJNÝ člověk! Měla jsem ráda svůj život.

Postávala jsem u dveří, dokud tomu vlkovi Savannah neřekla, aby odešel. Uhnula jsem od dveří, a když na mě zavrčel, tak jsem se zamračila. Co si to dovoluješ, co na mě vrčíš ty psisko jedno?! Tohle od toho čokla nebylo zrovna pěkné, tedy od té holky? Ježiši, byla jsem tak zmatená.
Potom mě ale z myšlenek vytrhl hlas Savanny, která mi nabídla místo. Přikývla jsem a pomalu jsem se posadila na měkký gauč. Pousmála jsem se, bylo to příjemné, odpočinout si na měkkém gauči, aniž by mi byla zima. Potom mi povídala o vlkodlacích, mírně jsem se ušklíbla. “Jo, jistě, slyšela. Ve filmech a v knihách, ne tady v realitě.“ Pověděla jsem trošku drze a troufale, ale byla to pravda. I když, teď jsem tak uvažovala, vlastně mi kdysi táta o vlkodlacích, upírech a takových nadpřirozených bytostech povídal.
Potom, když jsem si vyslechla její další řeč, tak jsem zakroutila hlavou. “Nikdy jsem nic takového necítila, navíc jsem v tomto městě omylem, byla jsem sem unesena!“ Pověděla jsem jí hned, co to dopověděla, pro moji obranu, že se vlkodlakem stát nechci. Jenže čím víc jsem o tom přemýšlela, tím více se mi to líbilo. Představte si, jaké by to bylo běhat na všech čtyřech. Mít nádhernou, dlouhou a huňatou srst, být vlkem, který vše vnímá a vidí jinak než my, lidé. Mohlo by to být krásné, být volný…
Chvíli jsem o tom ještě přemýšlela, ale začínala jsem tušit, že chci být vlkodlakem. Jenže můj vnitřek říkal ano, ale navenek jsem to nechtěla připustit. Přece nebudu nějaká obluda, slintající příšera! Tohle ani není pes, to je obrovský vlk, který se mění v lidi!! proběhlo mi potom hlavou a zavrtěla jsem na její otázku hlavou. “Omlouvám se, ale přece…Jak bych se jím mohla stát? Vždyť já jsem člověk, ne vlkodlak. Navíc…Vůbec tomu nerozumím, co se stane, až jím budu? Co moje rodina? Co kamarádi a všechno takového?“ Pověděla jsem potom zmateně. Možná, až potom budu mít více informací, tak ano, ale teď? Ani omylem, vždyť to je nepřípustné, takové velké potvory mohou někomu ublížit! Pořád jsem si stála tvrdohlavě nad svým, ale stále jsem cítila, že bych chtěla být vlkem, alespoň to zkusit…

Chvíli se nic nedělo, stále jsem stála na místě, můj strach a respekt mi nedovolily, abych šla dál. Potom jsem ale slyšela kroky, proto jsem zpozorněla a uviděla jsem dívku, byla zajímavá. Vypadala, jako nějaká Indiánka nebo co. Když mě pozdravila, chvilku jsem na ni hleděla, ale potom jsem jí tedy pomalu podala ruku. “Jmenuji se Sakagami Ann, těší mě. „ Pověděla jsem tiše. Mluvila jsem tiše z toho důvodu, že jsem měla pocit, jako by se vše, každý krok i každá větička, v tomto domě rozléhaly na tisíc honů. Potom jsem ale byla chycena za ruku, a už, už mě Savannah vlekla pryč. Přikývla jsem na to, co pověděla a šla jsem za ní jako nějaký pejsánek. Cestou jsem si vše prohlížela, bylo to tu opravdu příjemné. Útulné, pěkné a moderní, nemohla jsem tomu uvěřit, vždyť zvenčí to byla taková barabizna.
Když jsem přišla do pokoje, tak jsem se postavila kousek od dveří a tam jsem se s trhnutím zastavila. Přede mnou stál vlk, celý černý s lesklou a pevnou srstí. Udělala jsem několik kroků zpět a v očích mi byl vidět strach. Nikoliv zbabělost, pouze strach z tvora, který je silnější, než já. “Co tu dělám? Proč jsem tu s tímto vlkem? A proč je ten netvor tady v místnosti?“ Vydrala jsem ze sebe bez dechu a ztěžka jsem polkla. Cítila jsem, že mám absolutně suchý krk, a kdybych si nedávala pozor, i nohy by se mi roztřásly. Ale to jsem zase nechtěla, to už by bylo hloupé, zase nemohu ukázat všechen strach, ale přece jen, když u vás stojí obrovský vlk, který je skoro tak velký, jako vy…Nenahnalo by vám to hrůzu?

// pohoda, tohle je miniaturní manipulace :) :D

<< Kavárna Science Café

Rychlejším a energickým krokem jsem kráčela všude možně. Popravdě, moc jsem nevěděla, jak se k doupěti jde, nikdy jsem tu nebyla. Bloudila jsem, trvalo mi to minimálně půl hodiny, dokud jsem nenašla správnou cestu, která k tomu doupěti vede. Po celou dobu mi hlavou běhalo plno zvláštních myšlenek, hlavně jsem se sama sebe ptala, proč zrovna já, co je na mně zvláštního. Ale víte co? Líbilo se mi to, ráda bych byla zvláštní, ale vždy jsem byla jen obyčejná. Prostě naprosto obyčejná dívka, o kterou nikdo ani pohledem, nezavadí.
Pomalu jsem, vcházela do nějakého areálu, bylo tu temno, i když bylo venku krásně. Stromy neměly listy, vypadaly mrtvě, stejně jako tráva a vše okolo, co mělo být živé. Byl tu starý polorozpadlý dům, ze kterého šel strach, měla jsem chuť se otočit a jít zpět, ale nemohla jsem, něco mě k tomu táhlo. Bylo to opravdu divné, navíc mi tu byla docela zima a pofukoval tu studenější vítr. Ten dům vypadá, jako kdyby v něm žily čarodějnice nebo nějaké obludy či tak něco. Nějaké bájné postavičky, tse. proběhlo mi hlavou a musela jsem se nad tou myšlenkou pousmát. Pomalu jsem přišla k domu, vyšla staré, vrzající a dřevěné schody a jemně jsem zaklepala na dveře. Nic se neozývalo, proto jsem opatrně vstoupila dovnitř, tiše jsem zavřela a porozhlédla jsem se. Byla tu tma, takže jsem toho moc neviděla, zůstala jsem stát u dveří a váhala jsem, zda mám jít dál nebo zůstat tu nebo odejít pryč.