Příspěvky uživatele

// Díky za počkání :)

<< Doupě

Pokračovala jsem rychlejším krokem za Sav, prostě tak, abych ji stíhala a abych jí mohla jít po boku. Byla jsem ráda, že moje Alfa byla tak příjemná, že to nebyla nějaká nafoukaná a namyšlená Alfa, to bych asi nespolupracovala, na co taky, že? Všeho moc škodí.
Potom, když jsme dorazily k nějakému lesu, tak jsem se obdivně porozhlédla a začala jsem se usmívat, vypadal krásně. Vůbec jsem netušila, že tohle město má vůbec nějakou přírodu okolo, tedy, takto krásnou přírodu okolo. Byla sice teď noc, ale měsíc, který byl v úplňku a plno hvězd zářily z oblohy, takže nebyl problém dobře vidět i očima člověka. Potom jsem lehce přikývla, “ano, vše už je v pořádku, děkuju za starost.“ Zazubila jsem se na ni a potom jsem sledovala, co dělá, až potom mi to došlo, můj první lov!
Když mi řekla tu větu s tím lovem, rychle a energicky jsem přikývla, “rozhodně, moc ráda!“ Přitakala jsem a pak jsem ji sledovala při vyslékání jejího oblečení a následně změny postavy na vlka. Zopakovala jsem to po ní, věci jsem uložila do tašky a tu tašku jsem dala na stejné místo, kam ji dala Sav a potom jsem koukala před sebe, bála jsem se přeměny, bude to bolet, ale nakonec jsem za soustředění cítila, jak se mé kosti a vše mění, ale už to nebylo tak hrozné, jako přeměna z vlka na člověka poprvé, asi jsem si už více zvykla. Ležela jsem na zemi a ztěžka jsem dýchala, bylo to opravdu náročné, ale kdo nezkusí, tak neví.
Pomalu jsem se zvedla ze země, oklepala jsem se a ohlédla jsem se na svůj ohon, kterým jsem zavrtěla a olízla jsem si čumák, bylo pěkné vidět vše tak ostře i v noci, cítit vše zesílenými pachy a lépe slyšet. Být vlkodlak je úžasné, nechápu, jak jsem je mohla nazývat nestvůrami! Byla jsem pako! Zakroutila jsem nad sebou hlavou a pak jsem uslyšela v mé mysli Savannin hlas. Z toho, co mi řekla, jsem byla nadšená. Rozhodně si svůj lov chci zkusit a jasně, potom se z toho hotelu odhlásím. Silně jsem se nadechla a potom jsem se rozklusala po nějakém pachu, který jsem cítila, ale jak jsem po čase zjistila, nebyl to žádný pach zvířete nebyl, jelikož jsem se zastavila za chviličku mého klusu před nějakým člověkem, který byl docela blízko nás. Hleděla jsem na něj, jak je opřený o strom, oproti němu jsem byla obrovská, byl mi sotva po moje ouška, která jsem mimochodem stáhla dozadu. Moje jantarová očka svítila v tom tmavém lese, ale já se nehla z místa, moc jsem nevěděla, jak se zachovat. Co mám teď dělat? Máme odejít? Asi určitě, že? Pomalu jsem se rozešla, avšak jsem stoupla na větev, která pode mnou silně rupla, tiše jsem zavrčela nad mojí neschopností a s omluvným pohledem jsem se otočila na Sav, netušila jsem, jestli je problém v tom, že nás, jako obrovské vlky, někdo vidí.

// moc moc se omlouvám, měla jsem dnes závody, které mi nedopadly moc dobře, tak jsem z toho celá znechucená. Zítra jdu ke koním, tak až se vrátím, určitě napíšu :-) Promiň za zdržení.

Sledovala jsem toho kluka, byl mi opravdu…Ne nesympatický, ale prostě mi přišel zvláštní, taková zamlklý, nespolečenský, i když se Sav teda mluvil normálně, to jo, ale třeba na mě se jen podíval a nebyl schopen ani pozdravit! Zakroutila jsem hlavou a pak jsem poslouchala Sav, jak ke mně mluví. Říkala, že něco potřebuje, takže jsem ochotně přikývla a usmála jsem se. “Jistě.“ Přitakala jsem tiše a potom, když se ona sama představovala nějaké holce, tak jsem teprve zpozorněla a uvědomila si, že tu je i ta holka, předtím jsem o ní nevěděla, byla jsem zjevně nějaká slepá…
Prohlédla jsem si ji a protože odpověděla to o tom světle, uznala jsem, že tedy také je nejspíš vlkodlačice, protože ji sem nejspíš přivedlo to stejné, co mě. Obdarovala jsem ji úsměvem a potom jsem koukla zpět na toho kluka, který stále jen seděl a koukal před sebe. Sav mě začala představovat a oslovila toho kluka jako Raul. Raul? Zvláštní jméno…Odkud je? Fakt divný jméno. Zakroutila jsem pomalu a jemně hlavou nad tím jeho jménem, ale tak, aby to nemohl nikdo vypozorovat, prostě jen tak sama pro sebe. Když mě Sav dopředstavila, tak jsem se na toho Raula přívětivě usmála. “Těší mě, moje celé jméno je Sakagami Ann a jak sis mohl všimnou, jsem Asiatka, pocházím z Japonska.“ Pověděla jsem vstřícně a opět jsem se usmála, již jsem se docela odnaučila se uklánět tak, jak jsem to měla ve zvyku při každém seznámení nebo loučení, naštěstí, jelikož to asi bylo dost hloupé, přesně tak, jak říkal Jessie. No, jinak ta holka se představila jako Ayleen, tohle jméno se mi už líbilo, nebylo tak divné jako Raul, ale jako ani Raul nebylo divné, spíš prostě zvláštní.
Potom, když se Sav rozešla a řekla, že potřebujeme něco zařídit, tak jsem ještě chvíli počkala na místě, ale nakonec jsem se otočila a poklusem jsem doběhla Sav. “Je to zvláštní jméno, to Raul.“ Podotkla jsem, když jsme byly venku z domu a následovala jsem ji, netušila jsem, co měla v plánu, ale docela jsem se těšila.

>> Les Lairë

Spala jsem dlouho, hodně dlouho, ale bylo mi dobře. Takhle dobře jsem se nevyspala, ani nepamatuji, ale najednou jsem se cítila silně a zdravě. Žádné odřeniny, škrábance, nic. Krásná pleť, vlasy, přišlo mi to jiné, když jsem teď byla vlkodlak.
Pomalu jsem se odkryla dekou a posadila jsem se na kraj postele, přičemž jsem se rozhlížela po místnosti. Byla hezká, taková velká, vlastně jsem si to ani nestihla pořádně prohlédnout, jelikož jsem šla hned po té sprše spát. Postavila jsem se a protáhla jsem se a uslyšela jsem nějaké volání. To bude určitě Sav, co potřebuje? Upravila jsem si oblečení, rychle jsem si rozčesala rozcuchané vlasy a vyšla jsem z pokoje, přičemž jsem tiše zavřela. Čím více jsem se blížila dolů, tím jsem cítila neznámý pach silněji, bylo to divné, ale nejspíš jsem začala chápat, o co jde, opět nějaký vlkodlak a zjevně…Nadechla jsem se a zastavila jsem se na schodech…Chlap, zjevně nějaký chlap! Opět jsem se rozešla a zastavila jsem se před Sav, přičemž jsem si toho chlápka prohlížela. Vypadal docela staře, no, ne staře, ale přes 20 určitě, měl vousy, moc sympatický mi nebyl, ale to byla asi věc názoru. “Ahoj, volala jsi mě? Byla jsem nahoře.“ Pověděla jsem s náležitou úctou a jemně jsem se pousmála.

Jak jsem mohla očekávat, začala mě uklidňovat slovy, že jsem nebyla neschopná, že ona by to také nezvládla. Nojo, ale možná je to pravda, prostě jich tady bylo moc, navíc jsem byla teprve první den ve vlčím těle a ani jsem nevěděla, co pořádně umím a jak útočit, úspěch, že jsem se vůbec na něco zmohla v tom vězení, heh. No, ale potom mi daleko více zpravilo náladu to, co řekla o sobě a o tom lovu. Tiše a jemně jsem se zasmála a zakroutila jsem pobaveně hlavou, ale nic jsem na to neřekla.
Potom, když mě ale Savannah začala léčit, pozorně jsem ji sledovala, bylo to naprosto dokonalé, fascinovalo mě to, nikdy jsem nic takového neviděla. To jako znamená, že vždy, když se zraním, tak mě to takhle bezbolestně vyléčí? Co je tohle za divnou magii? Co se ještě dozvím za divné věci? Začíná mě to tady děsit! Když ta světýlka zmodrala, začalo se mi daleko lépe dýchat, cítila jsem takový…Zvláštní, uvolňující pocit, cítila jsem se dobře. Už mě nic nepálilo, nebolelo, necítila jsem se, že jsem na tom tak hrozně. Upřímně, bála jsem se nejvíce toho, jak dlouho budu „neschopna“ ničeho a jak dlouho se budu léčit, měla jsem za to, že zlomeniny se léčí dlouho – i když jsem žádnou nikdy neměla, tak jsem věděla, že když si někdo z rodiny něco zlomil, vždy se to dlouho léčilo, tak jsem měla docela radost, že jsem tak rychle zdravá a že to vlastně vůbec nebolelo, fakt divné, co?
Když už léčba byla hotova, tak jsem se na Sav usmála. “Děkuju ti, děkuju za záchranu i za léčbu, hned je mi lépe, jsi skvělá.“ Pověděla jsem tiše, stále jsem byla vyčerpaná a unavená, takže jsem se ani nenamáhala s tím, abych mluvila více nahlas. Poslouchala jsem, co mi ještě říká, ale v momentě, kdy odešla nahoru, na mě padla mega únava, pomalu jsem zavřela oči a podřimovala jsem, avšak stále jsem se cítila hrozně, smrděla jsem a tak celkově, chtěla jsem být čistá, už jsem na sobě nechtěla mít ten hnusný pocit toho, že mám na svém těle krev, špínu a tak všechno možné, byl to hnus. Pomalu jsem se zvedla z pohovky, zabalila jsem se do deky, popadla jsem oblečení a šla nahoru hledat koupelnu, kterou jsem ale v mžiku našla.
Teplá voda byla tak neuvěřitelně uklidňující a příjemná, ve sprše jsem strávila pěknou dobu. Umyla jsem si vlasy, smyla ze sebe tu odpornou krev a špínu, prostě celkově jsem se dala do kupy, už jsem vypadala opravdu hrozně. Vlasy jsem si ještě vyfénovala, vyčistila jsem si zuby a hned jsem se cítila daleko, daleko lépe. Hodila jsem na sebe čisté oblečení a valila jsem dolů, přičemž jsem si vzpomněla, že jsem si zapomněla vzít ten prášek, ale vlastně mě to v té teplé vodě ani tolik nebolelo. Ale přeci jen, radši jsem si ten prášek spolkla a potom jsem se přestěhovala do nějakého pokoje, který jsem nahoře našla, vlastně jich tam bylo hodně a já šla hned do prvního, který jsem uviděla. Spokojeně jsem ulehla do postele, zachumlala jsem se do deky a do pár minut jsem usnula. Ponořila jsem se do říše snů a doufala jsem, že se mi moje tělo zregeneruje a budu zase fit.

Sav mi odsouhlasila, že se mám proměnit na člověka, což mě moc nepotěšilo, další bolest, momentálně již menší, ale i tak to byla bolest, ale mohla jsem doufat, že ji třeba nebudu tak moc vnímat, když už mě bolí celé tělo. Ještě chvíli jsem koukala okolo sebe a sbírala sílu, ale potom jsem se začala soustředit a cítila jsem, jak mi mizí ocas, mění se mi vše uvnitř těla, hlava, končetiny, prostě všechno, bolelo to snad ještě víc, než některá zranění, tohle jsem teda nečekala. I když jsem již byla změněná v člověka, tak jsem ležela schoulená na zemi, dokonce jsem vypustila i nějaké ty slzy, můj práh bolesti byl nízký, moc jsem toho nevydržela, ale hlavně jsem se cítila fyzicky i psychicky tak zničeně, že jsem to prostě už neudržela. Začala jsem vzlykat a utírala jsem si oči, přičemž jsem se opatrně přemístila na sedačku, lehla jsem si a zakryla jsem se. Koukala jsem do stropu a potom na Savannu. “Přišla jsem si v té chvíli, jak mě unesli ti démoni, naprosto neschopně!“ Pošeptala jsem a potom jsem se snažila ten pláč uklidnit, protože to bolelo při každém nádechu a pláčem se můj dech zrychloval. Utřela jsem si do deky oči a potom jsem se snažila již v klidu dýchat. “Bolí mě to všude, ale myslím, že mám zlomené žebro, co s tím mám udělat? Taky mi to šetříš ty nebo mám jít někam do nemocnice nebo co? No a jinak tady na ruce a na břiše.“ pověděla jsem a ukázala jsem jí ruku a potom i břicho, břicho bylo horší, jelikož mě tam drápal ten Kerberos, který na mě stál a drtil mi to žebro, zarýval do mě totiž současně i jeho drápy. Sledovala jsem ji, jak to tedy bude léčit, bála jsem se zeptat, zda to bude bolet, jelikož jsem tak trošku očekávala odpověď „bude“, ale prostě jsem se rozhodla neptat se a doufat, že to bolet nebude a nebo že to rychle přejde. Každopádně jsem se potom viděla v teplé sprše a hned potom v posteli.

<< Ruina hradu Mortal

Celou cestu jsem měla v očích odhodlaný pohled, musela jsem, jinak bych tu cestu nezvládla. Sice nebyla až tak dlouhá, navíc se šlo skoro celou cestu po rovince, ne nijak z kopce nebo do kopce, ale i tak mě to vyčerpalo, díky mým zraněním, která jsem utrpěla.
V dálce jsem již viděla doupě, rýsovalo se a viděla jsem ho čím dál, tím více, ostřeji, zvětšovalo se každým krokem, měla jsem opravdu radost, že jsme konečně tu. Nejraději bych se rozplácla hned na trávě před doupětem a dovolila bych mému tělu, aby šlo spát, ale nemohla jsem, bylo by to hloupé a navíc jsem potřebovala ošetřit. Sice jsem nevěděla, kde nebo jak se ošetřím, ale rozhodně bych se neošetřila tím, že bych zůstala venku. Po celou cestu až k pohovce, mi pomáhala Taynis se Savannou. Když jsme tam dorazily, tak jsem si pomalu lehla na zem, neměla jsem ji žádnou sílu, se přeměnit na člověka. Děkuju za pomoc vám oběma, moc díky. Potom jsem jen koukala před sebe a pomalu jsem zavírala očka, myslela jsem, že už budu konečně moct spát, ale Sav mě překvapila tím, že řekla, že nás ošetří. Jak nás chce ošetřit, to má jako nějaké zvláštní léčby nebo co? To budu muset k doktorovi, ne? No, nechala jsem to tak, třeba opravdu uměla léčit, i když mi to přišlo divné, aby teda jako uměla vyléčit taková zranění, ale jakmile odešla nahoru, tak jsem opět nechala všeho přemýšlení a začala jsem usínat.
Už jsem polovičně spala, ale potom mě opět probudila Sav s její otázkou, co já, kde mám nejhorší zranění. Otevřela jsem svoje jantarové oči a zastříhala jsem ušima. Mám se proměnit na člověka hned teď, nebo až po vyléčení? Vyslala jsem jí otázku do její mysli a čekala jsem na odpověď, abych teda mohla udělat to, co by pro léčbu bylo nejlepší, i když se mi teda nechtělo znovu trpět bolestí, když už jsem jí trpěla dost v té ruině toho odporného hradu, vlastně i teď mě bolelo celé tělo i celá mysl!

Ležela jsem stále v rožku a sotva jsem mohla dýchat, bylo to tak náročné, nic náročnějšího jsem snad nezažila, ale byla to moje blbost, měla jsem dávat větší pozor. Už jsem skoro nic nevnímala z toho, jak jsem mohla jen těžce a pomalu dýchat kvůli tomu žebru, prostě jsem byla skoro omdletá, takže jsem pomalu nevnímala, co mi Sav říká a nebo jak to vypadá s tím Kerberosem, probralo mě až to, jak ke mně přišla a pověděla, že už půjdeme domů. Zamrkala jsem, aby se mi rozostřil zrak a pozvedla jsem hlavu. Očima jsem skenovala po místnosti a potom jsem uviděla, jak ten mega pes ležel na zemi, koukla jsem obdivně na Sav a kývla jsem na ni. Jsi dobrá, pověděla jsem pochvalně v mysli, najednou jsem k ní cítila mnohem větší pouto, jakožto k mé alfě, než ze začátku proměny, zachránila mi život, byla jsem jí nadosmrti dlužna. Pomalu jsem přikývla, že to zvládnu, přeci nejsem máčka!
Začala jsem se zvedat, položila jsem nejdříve zadní nohu na zem, pak obě přední a pak jsem se zvedla pomocí levé zadní, kterou jsem položila jako poslední. Jemně jsem zavrávorala a opřela jsem se ho Sav, která mi stála jako opora poblíž. Hlasitě jsem vzdychla, ale nechtěla jsem se nechat nést, to ani omylem, nechtěla jsem být přítěží, navíc jsem věděla, že i ona sama, i ostatní toho mají plný kecky, takže fakt ne, nenechala bych se nést jako nějaká malá, neschopná holka. Jsem vlkodlak sakra, mocné, obrovské zvíře, takže jsem prostě musela zatnout zuby a i přes bolest, která mi projížděla jako jehla všemi svaly a nervy v těle, jít dál!
Taynis i Sav mě podpíraly, byla jsem jim vděčná, bez nich bych to nezvládla, ale i tak mi bylo hloupě, obě musely být unavené, ale prostě takové velké a silné tělo by ty moje, sice silné, ale prostě unavené a vyčerpané nohy, neunesly. Potom, jak Sav řekla, že bych se mohla proměnit, že by mě nesla, tak jsem se zamračila a zakroutila jsem hlavou. S kulháním jsem pokračovala dál s odhodlaným pohledem v očích. Sav, nejsem neschopa, zvládnu to, nechci vám být na obtíž, ale i tak si tvé nabídky vážím, děkuji velmi, jsem ráda, že mám takovou alfu, jako jsi ty. Pověděla jsem jí myslí a pousmála jsem se na ni. No, potom jsem šla, jak nejrychleji jsem mohla, jelikož mi už opravdu nebylo dobře a měla jsem pocit, že když se byť jen na chvíli zastavím, tak se zřítím na zem a nebudu moct pokračovat a to jsem nechtěla. Navíc jsem i přes huňatou srst cítila, jaké bylo chladno a navíc, tento les a to okolí vůbec nebylo příjemné, měla jsem pocit, jako by na mě vše koukalo. Všechny stromy a všichni tvorové zde, co tu byli, jako by mě sledovali a odsuzovali mě pohledem, jako by říkali „jsi určena k zatracení, jsi určena k tomu, abys byla zničena těmito démony“. Bylo to tak hrozně nepříjemné, že jsem znejistěla, pociťovala jsem strach při každém sebemenším zvuku, co se tu ozval, už jsem si přála, být v doupěti a odpočinout si, bylo to fakt hrozné.

>> Doupě

Postávala jsem na kraji místnosti v naději, že mě někdo uslyší. Povedlo se?! Nastražila jsem uši po směru toho zvuku, který jsem uslyšela. Byl to běh, klapání drápků o zem a kroky, následně jsem ucítila i Savanin pach. Díky bohu, nevěděla jsem, co bych si jinak počala, kdyby mě nenašly.
No, přiběhla Sav a nějaká holka, ale já byla tak ráda, že je vidím. Zavrtěla jsem na Sav ocasem. Sav, omlouvám se, nemohla jsem za to, přišlo jich moc a pak mě odvlekli sem, byla tu zima a všechno, nemohla jsem se bránit! Ospravedlnila jsem se, ale když jsem viděla, jak Sav začala nahánět toho Kerberose a různě s ním bojovat, chtěla jsem se přidat, jenže pokaždé, když jsem udělala byť jen sebemenší krok, cítila jsem, jak mě zlomené žebro bodá, moc to bolelo. Zapištěla jsem a jemně jsem se ošila, ale potom, když jsem viděla, jak Sav kouše do krku toho pekelného psa, no, spíše do krku prostřední hlavy, tak jsem nevěřila svým očím. Je tak statečná a já se tady krčím v rožku, no to ne. Ponížila jsem se sama před sebou, zklamala jsem se, nečekala jsem, že budu taková.
Zhluboka jsem se nadechla a rozeběhla jsem se na toho Kerberose, i když mě při každém kroku bolelo celé tělo. Odrazila jsem se od země, vyskočila jsem a dopadla jsem na tvář jeho boční hlavy, která ohrožovala moji Alfu. Zaryla jsem drápy do jeho tučné kůže, abych nespadla a držela jsem se zuby nehty. Potom jsem „přetlapkovala“ na jeho čumák a tam jsem se postavila, stále jsem byla přikrčena, šlo se blbě udržet, když sebou cukal, ale zvládla jsem to. Následně jsem ale zopakovala chvat Sav, zakousla jsem se do jeho oka. Zběsile jsem škubala, drápala jsem ho okolo a až jsem si byla jista, že jsem ho jakž takž oslepila, tak jsem ho pustila. Znaveně jsem vydechla, ale jak jsem si nedávala pozor, tak mě Kerberos shodil z jeho hlavy, jelikož s ní hrozně škubal, no, nedivila jsem se mu, muselo to setsakra bolet. No, ale já jsem padala z velké výšky, on byl obrovskej a mohutnej a já oproti němu tak malá.
Dopadla jsem na zem a cítila jsem, jak jsem si natloukla všechny části těla, už jsem se nemohla zvednout, prostě to nešlo, ten pád byl hrozně bolestivej, dopadla jsem na pravý bok, přišlo mi to nekonečně bolestivé, ale ještě víc bolestivé bylo, když mě Kerberos uhodil jeho ocasem a následně do mě zaryl, tedy spíše do mé nohy, zaryl jeho velký dráp, ale to asi nebyl účel, on sebou cukal a všemožně pochodoval, jelikož se snažil zmrzačit a setřepat ze sebe Sav, no, ale prostě mě zasáhl. Teď jsem tam ležela, se zlomeným žebrem, probodnutou nohou a celá otlučená. Krev zbarvovala moji zlatavou srst do ruda, cítila jsem se unaveně, ale aspoň jsem se necítila tak hrozně neschopně a poníženě...

Běžela jsem ven k východu, ovšem marně, byl to špatný nápad. Kerberos, co mě hlídal, mě jeho velkou tlapou srazil zpět do místnosti, až jsem se narazila o stěnu, tedy, přesněji hlava a bok se mi narazily o stěnu, bolelo to. Zakvičela jsem a zůstala jsem ležet na zemi. Co mám herdek dělat? Jsem tu odříznuta od civilizace, jsem tu pouze s těmi slintajícími potěráky a pak démony, no to je super, pomozte někdo! Zažadonila jsem si sama pro sebe v hlavě a zavřela jsem na chvíli oči, přičemž jsem zůstala ležet. Po chvíli jsem se ale posadila a začala jsem velmi hlasitě vydávat hrdelní zvuk, který se rozléhal různými chodbami až někam do dálky. Moje vytí bylo opravdu pronikavé, ale prostě jsem se snažila na sebe jakkoliv upozornit, nechtěla jsem tu zůstat, sama…
Na chvíli jsem výt přestala a zhluboka jsem se nadechla. Tohle snad někdo slyšet mohl, ne? Znovu jsem se nadechla a ještě jednou jsem zavyla. Sav, Taynis, jste někde?! Zakřičela jsem myšlenkou a zoufale jsem udělala několik kroků do strany a potom zase zpět. Packama jsem přešlapovala z místa na místo, byla jsem tak nervózní, co když tu zůstanu, co když mě vůbec nehledají? Zatím jsem neslyšela žádné zvuky, nic. Je to tu jako bludiště, kdo ví, kam mě až odvedli, třeba jsem až někde na druhém konci tohoto prokletého hradu…Heh, totiž ruiny hradu. Tiše jsem zapištěla, mrzelo mě to, zrovna jsem se stala vlkodlakem a už se mi stal takovej trapas, prostě mě unesou jako nějaké štěně, no to je opravdu super.
Ještě jednou, naposledy jsem hlasitě zavyla, abych na sebe strhla nějakou tu pozornost, ale potom jsem prostě už nic dělat nemohla, co by taky, že? Vždyť ti trojhlaví, pekelní psi by mě zakousli jedním rafem, zabili by mě, to jsem opravdu nechtěla, už tak jsem trpěla kvůli té bolesti ze zlomeného žebra, nemohla jsem skoro vůbec chodit a navíc, až vyprchá ten adrenalin, co mám teď v těle, začne to bolet daleko víc, tohle jsem věděla.

Ležela jsem bezmocně pod jedním z těch pekelných psů. Byli tak odporní, ty sliny jim kapaly z tlamy od všech tří hlav, jejich oči…Mě probodávaly až do bolesti, cítila jsem to. A jejich dech? No, to radši ani nebudu komentovat, měli, by si čistit zuby.
Slyšela jsem, jak ten druhý pes ubližuje Natali, láme jí nohy, bylo to tak necitlivé, bylo mi jí líto. Ale co, taky mám zlomený žebro! Najednou ale někdo přistupoval, někdo, kdo byl zahalen v černém hábitu s kapucí na hlavě. Najednou jsem až viděla, jak ze mě sundal nohu a chytl řetězy. Zavřeštěla jsem a začala jsem sebou cloumat, když jsem viděla, že je vyrval ze zdi. To je moc, musí mít obrovskou sílu, vždyť to byly mega řetězy! Když mě ale táhnul pryč, tak mým tělem projela nesmírná bolest z toho prasknutého žebra. Zakvílela jsem tak hlasitě, že se to muselo rozlehnout všude kolem, máchala jsem tlapama všude, kde to jen šlo, nedokázala jsem být v klidu, snažila jsem se dostat z jeho spárů, dokonce jsem se pokusila i postavit, ale táhnul mě obrovskou silou, takže když jsem se postavila, hned jsem spadla na čumák zpět na zem. Jela jsem po svém těle, teď již bez bránění, tmavou chodbou, až mě dotáhnul do tmavé místnosti, do které mě hodil jako bídného červa.
Zhluboka jsem se nadechla a těkala jsem očima po místnosti, bylo to děsivé. Ten pes tu stále stál u mě, já jsem jen ležela na zemi. Na mé srsti byla špína, páchlo to tu, bylo tu vlhko a od těch kamenů šla zima. Třásla jsem se, ale kdo ví, jestli to bylo zimou nebo strachem, možná obojím, vždyť tohle všechno byli démoni, odporná stvoření ze samotných pekel!
Sledovala jsem všechny jeho tři hlavy a silné tělo, které ty hlavy drželo. Co po mně chcete, otrapové! Nikomu jsem nic neudělala, nic nemám. Nemám nic, o co byste mohli stát! Znovu jsem zakvílela a postavila jsem se, přičemž jsem se rozeběhla k východu z této místnosti, který byl stále otevřený. S nadějí v očích jsem běžela, jak nejrychleji jsem mohla – se zlámaným žebrem. Ovšem, to asi nebyl dobrý nápad, byla jsem hloupá, že mě vůbec taková blbost napadla.

// Hrozně se omlouvám, ale tento týden nemám vůbec čas, nemám páru, kdy napíšu :/ Ale ráda bych, kdybyste počkali jako s božstvem nebo než mě najdete atd. do konce týdne 100% napíšu, jen nevím, kdy.

// jasně, já zítra stejně budu do večera pryč..:D :-)) ale hned jak se vrátím, napíšu.

// smůla, ještě nenapsali :D napíšu až po božstvu, ted prostě nemám co.

// odepíšu večer a ráda bych až po božstvu, protože ted prakticky nemám co psát, ale pokud napíše božstvo, tak ne, že mě předběhnete :D