Příspěvky uživatele

// mám to stejně jako Taynis..:) Omluvte mě, zanedlouho aktivita stoupne.

Ve chvíli, kdy na mě ten vlk zavrčel, jsem ho začala propalovat pohledem, jak si to představuje?! Pomyslela jsem si a moje očka začala naštvaností zářit. “Co na mě vrčíš? Blbečku!“ Pošeptala jsem si sama pro sebe, možná to slyšel, možná ne, kdo ví. Potom přišel k té vlčici venku a posadil se k ní, zírala jsem na něj s pootevřenou pusou jak na debila. “Děláš si srandu? Takhle jí fakt pomůžeš, úžasný. Co třeba, kdybychom ti ji nějak daly na záda? Nebo tak něco, pochybuju, že unesu obřího vlka v rukou, navíc nejsem moc silná.“ Pověděla jsem již klidněji, ale doopravdy mi přišlo vtipné, jak se zachoval, asi neměl moc mozek v pořádku.
Potom ke mně přišla Taynis, no, já dnes byla opravdu rozčílená. “Omlouvám se, mám perné období, jsem naštvaná.“ Zazubila jsem se na ni a potom jsem vyšla k té vlčici spolu s Tay. “Jo, dáme ji jemu – ukázala jsem prstem – na záda, ale nevím, jak. My dvě ji neuneseme. A nebo, ať se přemění na člověka a pak ji prostě za kůži dotáhneme sem, no.“ Pokrčila jsem rameny, nic jiného mě nenapadlo a myslím, že bychom ani nic jiného dělat nemohly. “Jak je na tom Sav? A taky ten, co spí?“ Optala jsem se, dřepla jsem si k vlčici a konejšivě jsem ji hladila po ouškách, byla nádherná. To zbarvení, delší krémová srst, opravdu kouzelná. Skoro všichni kromě mě a jí byli černí, my dvě ne. Byla krásná. Hladila jsem ji dál, i když to nejspíš vůbec necítila, no. “Je úžasná.“ Žbleptla jsem potom a koukla jsem na vlka, co seděl přede mnou, byl mi tak ohromně nesympatický, fakt hodně a nechápala jsem, proč. Přece jen jsem cítila něco, že bych možná měla…vem to čert. Pomyslela jsem si pak a vzdychla jsem, tohle se mi říkalo těžce, i když jsem byla člověk hodnej a přející, lidi jsem měla ráda, ovšem on mi prostě sympatický nebyl, no. “Omlouvám se, neber si to osobně, jsem vytočená od rána.“ Pověděla jsem jen tak jakože mě to mrzí, ale docela jsem se i styděla, možná to mohl zahlédnout v mém nejistém pohledu, který koukal do země.

// jak by asi měla unést obřího vlkodlaka? :D

<< Park

Běžela jsem, co mi nohy stačily, upřímně jsem se opravdu bála. Byla velká bouřka, blesky osvětlovaly celou oblohu – ani nebyly potřeba pouliční lampy, které ale stejně nefungovaly. Co blesk to hlasitý hrom, bouřka byla blízko, nesnášela jsem bouřky a bála jsem se jich, takže pro mě to momentálně byla noční můra. Běžet v dešti, bouřce a po tmě, děsný.
No, avšak úspěšně jsem doběhla do mého domova, ale to, co jsem viděla, mě docela udivilo. Přede dveřmi ležela nějaká nová vlčice, kterou jsem nikdy neviděla, když jsem přišla blíž, spatřila jsem, že byla zraněná. Opatrně jsem k ní přistoupila a dřepla jsem si, přičemž jsem jí položila ruku na její promočenou srst. “Ale ne, co se ti to stalo? Slyšíš?“ Pošeptala jsem a čekala, zda bude vnímat nebo ne. Poklusem jsem vběhla dovnitř, porozhlédla jsem se a uviděla dva další vlky, jedna z nich byla Sav a druhý tam chrněl, ale taky byl zraněný a když jsem uviděla dva - konečně zdravé - vlky a jedna z nich byla Taynis, tak jsem si v duchu zajásala, že se alespoň jí nic nestalo. “Co se stalo? Jakto, že jsou zranění? Áááággrr, člověk je chvíli pryč a hned se stane spousta věcí. A kdo je ta, co leží přede dveřmi a…Kdo seš ty?!“ Křičela jsem rozčíleně a potom jsem u otázky „kdo seš ty“ ukázala na sedícího vedle Taynis. Oba dva byli ale ve vlčí podobě, no já jsem se nehodlala měnit, byla jsem na to až moc v šoku ze všeho, co se stalo. “Pojďte, nesmíme ji přece nechat válet se venku v dešti, měli bysme ji donést dovnitř.“ Pověděla jsem pak polohlasně a nervózně jsem přešlapovala z místa na místo, nedokázala jsem v klídku stát. Samozřejmě jsem tím narážela na tu novou, co byla přede dveřmi.

<< hotel Luxory (recepce)

Šla jsem od hotelu pomalejším krokem, až jsem došla k parku, nikdy jsem tu nebyla. Zastavila jsem se na začátku parku a porozhlédla jsem se, protože byl večer, tak tu nikdo nebyl, bylo tu prázdno, cítila jsem se skvěle a navíc tu byl nádherný vzduch. Jak byl večer, tak byl ještě takový čerstvý, navíc ani nepršelo, takže jsem byla opravdu ráda. No, kdyby pršelo, byla bych v pytli, z hotelu jsem se odhlásila a doupě je docela daleko, přemýšlela jsem a posadila jsem se na nejbližší lavičku. Uprostřed parku byl rybník, ze kterého ale šel chlad ještě větší, než tu byl normálně. No, já bohužel sice měla bundu, ale nefungoval na ní zip, takže jsem měla opravdu smůlu. Hned jak přijdu, tak tubulu vyhodím, proklatě, mrznu tu! Naštvaně jsem si pomyslela a při té myšlence jsem se zvedla. Vykročila jsem, že už půjdu, no, právě v čas, protože začalo pršet. Nejdříve tak pokapávalo, to jsem přidala do kroku, ale potom se hodně rozpršelo, byl slejvák. Nevěděla jsem, proč, ale chtělo se mi smát. Vysunuly se mi koutky nahoru a se smíchem jsem se rozeběhla po cestě, abych byla z parku co nejdříve venku, chtěla jsem zajít ještě někam do města, ale kam, když je tak hnusně?
Pořád jsem utíkala a smála se, prostě mi to přišlo vtipné, ale popravdě, bylo to docela nepříjemné, protože jsem byla promočená a déšť se pořád zesiloval, byla tu tma a zima, doufala, jsem, že se co nejdříve dostanu do doupěte, už jsem se ani nesmála, protože se do toho přidaly bouřky a blesky, bála jsem se, neměla jsem bouřky ráda. Při každém větším hromu jsem s leknutím a trhnutím zůstala na místě strnule stát, opravdu jsem byla „posraná až za ušima“.

>> doupě

Počkala jsem, až si recepční udělala to, co potřebovala, doplatila jsem to, co bylo nutné a s milým úsměvem na tváři jsem se vydala ven, těmi velkými dveřmi. Předpokládám, že už je mockrát nespatřím, co bych totiž v tom hotelu dělala, když už mám bydliště jinde. Popřemýšlela jsem, ale potom jsem se zastavila před hotelem. Kam půjdu? Nevím, co mám dělat…Nikoho tu neznám, možná bych mohla trošku prozkoumat město, abych věděla, kde co je, ale jestli se ztratím…Bude to pěknej trapas!! Nad tou myšlenkou jsem se jemně pousmála, ale šla jsem, kam mě nohy zavedly, lidí okolo mě jsem si moc nevšímala, prostě jsem si vykračovala, měla jsem volnost, pročištěnou hlavu, cítila jsem se fakt dobře.

>> Park

<< les Lairë

Kráčela jsem poněkud rychlejším krokem, aspoň po tu dobu, co jsem byla v lese. Když jsem se dostala do města, tak jsem krok zvolnila, ale měla jsem v tom lese takový divný pocit…
Pořád jsem přemýšlela nad tím klukem a Dray, ten kluk by moc pěknej, ty jeho oči mě dostávaly, ale zase, nejdříve tam byl s Taynis a teď s Dray, co to má za povahu? A zajímalo by mě, jestli je vlkodlak, upír a nebo lovec? Sedl by mi na něj a na ty jeho oči nějakej upír!
Pomalu jsem přicházela k hotelu, když jsem stanula před ním, tak jsem se ještě pořádně upravila, oprášila jsem si oblečení od prach a všeho takového, abych vypadala alespoň trošku k světu a stáhla jsem si vlasy do vysokého culíku, potom jsem tedy vešla velkýma dveřma a mírně jsem se pozastavila. Moje první okamžiky v tomto městě, no, vlastně se mi tu začíná líbít, ale abych to nezakřikla, že? Pomyslela jsem si ještě a nakonec jsem zamířila přímo k recepci, již z dálky jsem očima skenovala tu recepční, jak se na mě tváří, všechno co dělá atd., popravdě, moc sympatická mi nebyla.
“Dobrý den, mám tu pokoj číslo 1, chtěla bych se z něj odhlásit.“ Pověděla jsem a usmála jsem se, přičemž jsem jí položila klíček opatrně na pult a přisunula jsem ho blíže k ní, teď už jsem jen vyčkávala na její odpověď a potom jsem už mohla jít, muhaha!

// :DD To víš, Ann je prostě Ann, ty její názory, tche :DD

Běžela jsem, co mi síly stačily, abych udržovala tempo spolu se Savanou a celkem se mi to i dařilo, kdybych se soustředila na to, na co jsem měla.
Mojí pozornost uchvátil nějaký hošan, co tu byl s…Momentíček, to je Dray! Okamžitě jsem podsadila zadek a začala brzdit předními i zadními zaráz. Povedlo se mi tedy hodně prudce zastavit, potom jsem se napřímila, koukla jsem po Sav a Taynis, ty dvě už hodně trénovali, trošku mě to mrzelo, ale lepší, než kdybych se jim tam pletla. Potrénuji příště, nebo budu trénovat sama, třeba o strom nebo tak něco, necítím se ve své kůži. Tlapkou jsem si otřela vlhký čumáček a sledovala jsem Dray s tím klukem, který byl mimochodem u vodopádu Warin. Děvkař?! Proběhlo mi hlavou okamžitě, povytáhla jsem obočí, ale následně jsem se jen zamračila a nechala jsem ho plavat, vždyť to ani nebyl můj problém.
Neměla jsem najednou na nic náladu, potřebovala jsem chvíli být sama, vyjasnit si nějaké věci a v hlavě jsem ze všech myšlenek najednou měla guláš. Posadila jsem se naproti těm dvěma a sledovala jsem, jak si spolu povídají. Tse, klučičí společnost mi taky začíná chybět, ach Jessie… Nojo, to, co mi dělalo v hlavě největší zlo, byly mé vzpomínky na Jessieho. Rychle jsem zatřepala hlavou ze strany na stranu a následně jsem zavřela očka, aby mi do nich nenafoukal vítr, který mi rozevlál srst na všechny strany.
Zvedla jsem se a dala jsem se do poklidného cvalu, nožky jsem zvedala přiměřeně vysoko, koukala jsem, abych o nic nebo, nedej bože, někoho nezakopla a pelášila jsem někam, kde mi bude trochu lépe. Taky bych si měla jít odhlásit pobyt z hotelu, že? A sbalit si těch pár věcí, co tam mám. S touto myšlenkou jsem pokračovala až k místu, kde Savanna odložila naše věci, ale že jsem ho chvíli musela hledat, už jsem myslela, že ho nenajdu!
Přeměna z vlka na člověka již nebyla tak tragická, jako předtím, asi jsem si už začínala zvykat, no, měla jsem z toho opravdu radost. Jen tak dál! Povzbudila jsem se v hlavě a vytáhla jsem si věci z tašky. Oblékla jsem si spodní prádlo, ponožky, kalhoty, tričko a nazula boty. Porozhlédla jsem se, zda to náhodou nikdo neviděl a nebo jestli mě nikdo nesleduje a když jsem zjistila, že je vše tak, jak má být, tak jsem se rozešla do města, chystala jsem se nakoupit si nějaké věci a tak různě, prošmejdit město, poznat nové lidi, ale nejdříve odhlásit pobyt z hotelu!

>> Hotel Luxory

// přeskoč mě Taynis, napíšu potom, nemám náladu.

Seděla jsem v pozoru, ocas jsem měla obtočený okolo zadních nohou a uši jsem měla natočené dopředu, působila jsem velmi inteligentně, opravdu jsem se snažila, tak snad to tak vypadalo. Naklonila jsem hlavu do strany, pak na druhou stranu a pak zase na tu stranu před tím a snažila jsem se pochopit, co tím Sav myslí. Áhá, už to chápu, takže si prostě buď počkám nebo se to budu snažit zjistit, brnkačka. Jasně a co bych tak mohla mít? Oheň? Hmm, zajímavý, to mě vždycky fascinovalo, voda ne, ta je nudná, ale co takhle příroda? Nechat vyrašit kytky? Ovládat kořeny…A nebo mysl, to je taky dobrý, no, myslím, že se nechám překvapit! Rozhodla jsem se nakonec a koukla jsem na Taynis, zajímalo mě, jak se rozhodne ona, zda se bude snažit magii najít nebo počká, až k ní přijde sama.
Najednou jsem zjistila, že se Sav zvedla a běžela pryč! No teda, já to tím mým přemýšlením propásla, co jen říkala? Co sakra říkala, vůbec nemám páru, co se děje! Postěžovala jsem si, zvedla jsem se a okamžitě jsem se rozeběhla za nimi. Dávala jsem ale velký pozor, abych o něco nezakopla a nezřítila se dolů jako nemehlo, to by byl trapas, už tak jsem vyběhla později než Sav s Taynis. No, ale jak jsem věděla, byla jsem rychlá, zanedlouho jsem je dohnala a běžela jsem kousek za nimi. O co teda jde? Honěná? Nebo jen běžíme? Co jé?! Naštvaně jsem si odfrkla a zakroutila jsem za běhu hlavou. Teď už to bylo daleko pohodlnější, než nahoru, už jsme byly na rovince, takže se mi běželo suprově, ráda jsem běhala, obzvlášť v tomhle těle, bylo to prima. Dál jsem při běhu přemýšlela, co se teda může dít, až mi to došlo, vždyť přece trénujeme tu rvačku, nojo! Jsem to ale trubka!
Zpozorněla jsem, uši jsem dala dopředu a snažila jsem se Sav dohnat, být co nejrychlejší a povalit ji.

>> les Lairë

Běžela jsem, jak nejrychleji to šlo. Rychlost nebyla problém, avšak ta výdrž. Cítila jsem sucho v krku, bolest v nohou a mravenčení v hlavě z toho, jak nepravidelně dýchám, musela jsem na chvíli přejít do klusu, tohle bych nezvládla. Zbytek cesty nahoru jsem doklusala, i tak byl ten klus náročný, povrch nebyl rovný a musela jsem zvedat vysoko nohy, což už teď, když jsem byla unavená, šlo blbě. Nahoře jsem se zastavila a okamžitě jsem se svalila na bok, přičemž jsem dýchala jako divá a pouze jsem po očku sledovala Sav s Tay. No, hračka to teda nebyla, ale někdy bych si to zopakovala, kdybych takhle trénovala, za chvíli bych neměla problém, že? Optala jsem se Sav v mysli a poté jsem sledovala, jak vytváří petrklíč. Zvědavě jsem se zvedla a olizujíc čumák jsem se vydala k oné kytce, která tam teď stála. Očuchala jsem ji a následně jsem kýchla. Zasmála jsem se a zakroutila jsem hlavou, potom jsem ale zapřemýšlela, došlo mi, že vlastně pořádně nevím, jakou magii vlastně mám, nikdy jsem totiž nic nepociťovala. Koukla jsem na Sav, následně i na Taynis a zavrtěla jsem hlavou, že já to nevím. Ani nevím, jak se to zjišťuje. Přiznala jsem se a podrbala jsem se zadní nohou za uchem a sedla jsem si naproti té květině. Teď už jsem mohla jen, díky bohu, odpočívat, avšak na tu otázku ohledně boje jsem s radostí přikývla, zajímalo mě to, jaké to je bojovat v kůži vlka.

<< vodopád Warin

Když jsem doběhla Savannu, tak jsem vedle ní v klídku vyklusávala, snažila jsem se cvičit i určitou ladnost, občas jsem dala ocas nahoru a uši dopředu, ale někdy se mi kvůli tomu stalo i to, že jsem zakopla, takže pokaždé, když jsme přišly do hustšího lesa, radši jsem se koukala pod nohy, abych nespadla na čumák, to by pak moc ladně asi nevypadalo.
Ve chvíli, kdy jsem si zrovna dávala pozor, abych ladně a vysoko zvedala nožky a kontrolovala jsem si je, tak se Sav zastavila a já do ní narazila. Zvedla jsem hlavu a stáhla jsem uši, přičemž jsem ji s přiblblým výrazem sledovala. Omlouvám se, nedávala jsem bacha, zazubila jsem se na ni a olízla jsem si čeníšek, potom jsem ale věnovala pozornost té kráse přede mnou. Neřekla bych, že se tady objeví taková krásná, velká hora, úplně odsud jde cítit ten svěží a studený vzduch, že? Pověděla jsem Savanně v mysli a zhluboka jsem se nadechla, přičemž jsem samou radostí povyskočila a odfrkla jsem si (když jsem měla radost nebo jsem o něco měla zájem, většinou jsem frkala, nějaký tik nebo co.)
Po její řeči jsem začala horlivě přikyvovat a uvědomila jsem si, jak se měním. Dříve jsem byla vychována k veliké kázni a tak celkově k poslušnosti, kterou sice dodržuji i teď, ale je ze mě třeštidlo, které chvíli nepostojí, hlavně, když jsem v této podobě, ale co už, změna je život. Ukončila jsem svoje přemýšlení nad „nesmrtelností chrousta“, jelikož tohle nemělo žádnou cenu. Radši jsem se rozklusala za Sav.
Jak jsem po chvilce zjistila, bylo to namáhavější, než jsem si myslela. Vzduch se dýchal čím dál tím hůře a moje nohy se mi taky zvedaly hůř. Navíc jsem si musela dávat pozor, abych neuklouzla nebo na něco nestoupla a každou chvíli jsem zpomalovala, abych si odpočinula, bolely mě nohy a potřebovala jsem se vydýchat. Hold, něco jiného je, když klušete po rovince nebo v lese a když klušete tady, je to naprosto o něčem jiném. No, říkala jsem, že moc velikou výdrž nemám! Pověděla jsem zadýchaně a se skloněnou hlavou jsem stále na místě dejchala, jako kdybych uběhla maraton. Po vydýchání jsem Sav doběhla co nejrychleji to šlo a vyklusávala jsem. Na místě, na kterém řekla, jsem se rozběhla. Cítila jsem každý sval na nohou, hlavně na zadních, jak se to všechno zatínalo atd., bylo to zábavné. Náročné, ale zábavné...

Ten zajíc byl opravdu dobrej, chutnal skvěle tedy...Nechápala jsem, jaktože mi tak chutná, když to byl živý, bezbranný tvoreček a já ho zardousila, jsem to ale hnusné stvoření! No, hold už byl dojeden, chudinka, teď po něm zbylo jen tělíčko, kosti a spousta krve okolo. Děkuju, ale mám z toho docela špatný pocit, vždyť jsem zabila zvířátko, nevinného tvorečka! Po této řeči jsem se oklepala a tlapou jsem si začala čistit tlamu, která byla od krve, moc to sice dolů nešlo, ale aspoň něco. Potřebovala bych si umýt tlamu, nechci chodit jako…Zrůdička. Zazubila jsem se a jazykem jsem si očistila zuby. Chvíli jsem ztichla a našpicovala uši, bylo tu ticho a ten zpěv a kytara se tu v tom lese hodně rozléhaly. Hezky zpíval, avšak byl blázen, že si prostě vzal kytaru v půlce noci do lesa a šel si hrát, tiše jsem se zasmála. Zvláštní, Sav, nemyslíš? Který vůl si vezme do lesa v noci kytaru a zpívá si? Zakroutila jsem hlavou a ještě chvíli jsem stanula na místě a poslouchala jsem ho, přičemž jsem pohled sklonila k zemi a koukala jsem na hlínu, která byla nasáklá zaječí krví. Když jsem pohled zvedla, Sav již byla dávno přede mnou, proto jsem nelelkovala a rozběhla jsem se za ní. Větvičky pode mnou křupaly o sto šest, vítr způsoboval to, že začaly šumět stromy a moji srst teda taky pěkně rozvířil.
Když jsem doběhla Sav, tak jsem potom přešla do klusu a klusala jsem vedle ní, bok po boku, Alfa s Kappou. V čem bych se chtěla zlepšit? No, těžko říct, nemám tušení, co mi jde a co mi nejde, urči to ty. Usmála jsem se, rozhodnutí jsem hodlala nechat na ní, věděla jsem, že bude vědět, co je pro nováčka nejlepší.

>> vodopád Warin

Sav mě ujistila, že lidi nežereme, to jsem jako věděla, ale spíše jsem byla nervózní, že si nás všimne – což určitě všiml, ale tak co už, nic se dělat nedalo. Opatrně jsem se s dalšími křupáními větviček vzdálila a když jsem viděla Sav, že už byla v klídku a uvolněná, taky jsem vydechla můj dech, který jsem snad po celou dobu zatajovala, abych nebyla moc slyšet. Zhluboka jsem s vyplazeným jazykem dýchala, na takovou dobu jsem dech snad nikdy nezadržovala. Potom, když jsem ale uslyšela toho zajíce, o kterém Sav mluvila, tak jsem zastříhala ušima a koukla jsem tím směrem. Chvíli jsem se rozmýšlela, ale nakonec jsem se zazubila. Vezmu toho zajíce, nevím, jak to chutná, třeba se mi to bude hnusit! Zasmála jsem se, ale potom jsem se již tiše přikrčila, chtěla jsem ho ulovit napoprvé, abych se neztrapňovala. Nejdříve vystopuji člověka, potom stoupnu na několik větví a teď bych ještě neulovila ani pitomého zajíce? No to ne.
Pomalu jsem se co nejvíce přikrčená a v tichosti přibližovala k zajíci, který si zjevně dával šlofíčka, jelikož ležel někde u stromu, měl položenou hlavu na předních packách a podle mého usoudění, spal. Byl oproti mně tak malý, až to bylo směšné, chtělo se mi smát, měla jsem co dělat, abych se nerozesmála, byl tak velký, jako moje přední tlapa.
No, ale tak jsem se pomalu blížila, vyhýbala jsem se velkým větvím a pařezům a vše jsem se snažila dělat tak, abych nebyla slyšet. Moje mysl ale stále byla zastřena tím chlapcem, který seděl v tom lese, zajímalo mě, co tam dělal. Zastavila jsem se, zatřepala jsem hlavou a jemně jsem se v mysli okřikla, chtěla jsem se přece soustředit na lov. No, ale vypozorovala jsem, že naše vzdálenost, tedy mezi mnou a tím ležícím zajícem, byla dostačující k tomu, abych ho už mohla ulovit, proto jsem udělala rychlý pohyb, ale to zřejmě bylo špatně, jelikož ten zajíc to uslyšel a v mžiku se zvedl a začal utíkat, proto jsem se rozběhla za ním. On byl hbitý a rychlý, ale jelikož on udělal tak 3 skoky a já jeden, tak jsem ho rychle dohnala. Po chvilce jsem měla hlavu skoro u jeho ocasu a chňapala jsem mu velkými zuby u jeho mrňavého zadečku. Když jsem ale viděla ty jeho oči, ten strach, který měl, bylo mi ho líto, měla jsem chuť ho nechat na pokoji, ale nemohla jsem. Byla jsem přeci vlkodlak, ne? Tak jsem musela lovit, všichni vlci to dělají, ach, chudinka zajíček.
Po mém uvažování jsem prostě rozevřela tlamu a chytla jsem ho uprostřed těla. Prudce jsem se zastavila a pohodila jsem si ho v puse tak, abych mu mohla rovnou zlomit vaz nebo ho jinak zardousit, aby to měl rychle za sebou a nemusel se trápit. Prokousla jsem mu tedy krk skrz na skrz, chvíli jsem ho těmi zuby mačkala a cítila jsem v tlamě jeho teplou krev, nechutnala tak špatně. Odložila jsem ho na zem, to mrtvé tělíčko mi vehnalo slzy do očí, byla jsem to já, kdo ho zabil, ale následně, když jsem se otočila na Sav, tak jsem ty slzy radši rychle oklepala, abych nebyla za velkou citlivku. No, byl to ale zvláštní pocit, cítit tu jeho krev v tlamě, ale nebyla tak špatná, myslela jsem, že to bude hnus, ale nebyl, zjevně jsem jako vlk měla jiné chutě, než jako člověk. Opatrně jsem se do něj pustila, nejdřív jsem ho rozkousla tak, aby měl pryč tu chlupatou srst, tu jsem opravdu jíst nechtěla. Když se mi to jakž - takž podařilo, tak jsem se do něj spokojeně pustila a víte co? Byl vynikající!