Příspěvky uživatele

Recepční mě mile pozdravila a přivítala mě na Luxory. Ještě jednou jsem se krátce rozhlédl po hale. Byla obrovská a honosná. Takovouto jsem si ji nepředstavoval. Mou pozornost se opět stočila k ženě, která přede mnou stála. Vyhověla mi. Ani jsem nedoufal v to, že by nějaké pokoje byly volné. Vždyť sem se museli zákazníci jen hrnout. Po vyřknutí ceny za ubytování jsem zapátral v kapsách a vytáhl přesnou částku, kterou si recepční žádala. S cinkáním jsem mince a bankovky položil na stůl. „Děkuji, jste laskavá,” poděkoval jsem a lehce jsem se pousmál. To bylo tak všechno, co se na mém obličeji změnilo. Vzal jsem do ruky klíče, které recepční položila na stůl a lehce jsem k ženě pokýval hlavou. Pak jsem se rozešel k pokojům a přemýšlel, jak dlouho na pokoji budu sám. Samota a odstrčenost mi nevadila, vlastně jsem byl už zvyklý. V hlavě se mi míjeli myšlenky a já se je pokoušel ignorovat. Vlastně jsem chtěl jen jedno – zalézt do postele a spát. Aspoň do zítřejšího rána jsem chtěl spát. Pak by v úvahu přicházel další průzkum města a jeho okolí. Kdo ví, kam mě nohy zavedou.

>> Pokoj č. 8

<< Central Park

Šel jsem směrem k hotelu. Přesně tam, kam ukazovala cedule. Unaveně jsem si zívnul a lehce jsem přivřel oči. Byl jsem už opravdu unavený. Zanedlouho jsem po své pravé ruce zpozoroval velký objekt. Konkrétně mega velký dům. Tázavě jsem se zadíval na ukazatel, který stál přesně přede mnou. 'Hotel Luxory', tak zněl jeho popis. S výdechem jsem otočil celé své tělo na ten skvost. Hotel byl nádherný a luxusní, to je fakt, ale jak byl proboha drahý? Zalovil jsem ve své kapse a vytáhla několik bankovek a mincí. Snad to bude stačit, zamručel jsem pro sebe a udělal jsem pár rychlých kroků ke dveřím.
Vevnitř hotel vypadal ještě skvostněji a luxusněji než zvenčí. Na takový luxus jsem nebyl zvyklý. Od války jsem tak velký dům neviděl. Ve vstupní hale bylo pár lidí a recepce. Ještě jednou jsem zalovil v kapsách a zkontroloval nějaký ten peníz a vykročil jsem k recepční. „Zdravím. Rád bych se tu ubytoval na dobu neurčitou,” pozdravil jsem slušně, ale můj kamenný výraz se nijak nezměnil. Nechtěl jsem se moc dlouho vybavovat, tak proč chodit kolem horké kaše? „A rád bych byl na pokoji sám, pokud to však nejde, nějakou tu společnost skousnu to,” dodal jsem ještě, aby mě rovnou nenacpala do pokoje k nějakému nekňubovi.

Větřík začal foukat o něco silněji a mě už začínala být zima. Mikina na zahřátí asi opravdu nestačila. S povzdechem jsem pozvedl hlavu a zadíval se na tmavou oblohu. Už vyšly první hvězdy. S úšklebkem jsem pátral v noční obloze, jako bych něco hledal. Přitom jsem se jen nevině díval nahoru a doufal, že ještě dlouho nikoho nepotkám. Zima mi však byla čím dál tím víc a já se potřeboval jakkoliv zahřát. Nejprve jsem přemýšlel o tom, že bych se mohl stavit v nějaké kavárně, ale až po chvilce mi došlo, že kavárny a cukrárny nemají otevřeno nonstop. Udělal jsem krok od stromu, abych se přiblížil chodníku. Mlčky jsem se rozhlédnul po okolí. V dálce jsem pod lampou zahlédl jakýsi rozcestník. Ten nemohl být na škodu. Rozešel jsem se tedy k němu, abych zjistil, co všechno v tomhle zapadákově je. Překvapilo mě, že je tu docela dost kaváren, cukráren a restaurací. Takový luxus, pomyslel jsem si. Pohledem jsem se dostal k dalšímu ukazateli. Hotel Luxory. Rozhodl jsem se tedy pro ubytování. Už byl večer a já odmítal spát někde jinde než v teplé místnosti. Přehodil jsem si přes rameno tašku a rozešel se směrem k hotelu, jak ukazovala cedule.

>> Hotel Luxory (Recepce)

Líně jsem kráčel podél silnice. Ignoroval jsem projíždějící auta a lidi, kteří kolem mě procházeli. Chtěl jsem najít nějaké klidné místo, kde bych si mohl sednout a konečně si odpočinout. Už několik dní jsem byl stále na nohou a sotva jsem zamhouřil oči. Povzdechnul jsem si a krátce jsem se podíval na oblohu. Už se pomalu blížil večer. Měl bych si najít nějaký hotel, kde bych se ubytoval, pomyslel jsem si a zastavil jsem u vchodu do Central Parku. Hotel jsem nechal hotelem a rozešel jsem se do přírody uvnitř města.
Pouliční světla už pomalu začala svítit. Zakroutil jsem hlavou a opřel jsem se o jeden ze stromů. Nikde nikdo nebyl, byl jsem tu sám. Vyhovovalo mi to. Všechno lepší jak přecpané metro nebo nákupní středisko. Vytáhl jsem z kapsy mobil a rozsvítil jeho displej. Žádný zmeškaný hovor, žádná zpráva. Jak obvyklé. S povzdechem jsem mobil zase zastrčil do kapsy a opřel jsem se o kmen stromu. Začal mírně foukat studený větřík, ale mě bylo teplo. Byl jsem zvyklý i na horší podmínky. Co tu vlastně dělám? Tolik měst jsem navštívil a zastavím se v takovém zapadákově? Raule... ušklíbl jsem se. Je fakt, že jsem měl možnost zůstat v mnoha lepších městech. Vlastně jsem ani nevěděl, jak se to tu jmenuje. Zavrtal jsem se do tmavě šedivé mikiny a nechal jsem myšlenky plout. Na moment jsem zavřel oči, ale to jsem neměl dělat. Před očima jsem v tu chvíi měl vybuchující nálože, auta a spostu krve. Nebyla to jen vize, dokonce jsem slyšel vojáky řvoucí bolestí. Zavrčel jsme sám na sebe. Lehce jsem se chytil za hlavu a prudce otevřel oči, jakmile jsem slyšel další výbuch. „Šplouchá ti na maják,” zamručel jsem a znovu jsem se uvolněně opřel o strom. Vidiny i slyšeny přestaly a já jen mohl doufat, že se v blízké době zase neobjeví.