Příspěvky uživatele

Docela překvapeně jsem na ni podíval. Neplánoval jsem, že by má slova měla takový význam. I když je fakt, že nějaké malby vypadaly jako od malého děcka. Bílé pozadí a pár barevných fleků na něm. To bych přece dokázal i já! Takové kopyto na všechno, co se tohoto zaměření týká. „A ještě za to dostanou řádný balík peněz,” dodal jsem s nechutí v hlase. Nějaká 'díla' měla až milionovou hodnotu, což mi přišlo nemálo přehnané. Kdybych něco takového vytvořil, byl bych pracháč. Anebo taky dost dobře placený post fotbalisty. Jen za pár gólů v sezóně bych měl stovky tisíc. Sen, povzdechl jsem si. Nakonec jsem přestal přemýšlet a raději jsem se natáhl pro hrníček s kávou. Vypil jsem její poslední zbytek. Ta lahodná chuť mi stále zůstávala na jazyku a příjemně hřála.
„Když myslíš,” zamumlal jsem a lehce pokrčil rameny. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. Užíval jsem si poslední chvíle v provoněné a prázdné kavárně. Když se dívka zvedla ze židle, až teď mi došlo, že ještě nemám zaplaceno. Byl jsem dost zapomnětlivý, další má hrozná vlastnost, která mi nemálo komplikovala život. Zvedl jsem se tedy také a hrníček vzal s sebou. Odnesl jsem jej někam k pultíku s kasou, kde stála obsluha. Ta si poručila určitou částku peněz. Zalovil jsem v kapse od džín a vytáhl pár drobných. Nechal jsem jim tam dýško, aby se neřeklo a rozešel jsem se ke dveřím. Nechtěl jsem zdržovat. „Doupě? Zajímavé,” podotkl jsem spíše jen pro sebe a povytáhl jsem obočí. Nebyl jsem si vůbec jistý tím, co dělám, ale ten můj nudný život mě přestával bavit.

// Doupě

Lehce jsem se ušklíbl, když lišák konečně přestal dorážet na mou kapsu u mikiny. Nebylo to zrovna dvakrát příjemné. Svou pozornost jsem pořád věnoval lišákovi, ale i dívku jsem poslouchal. Nad jejími slovy jsem se lehce usmál. „To sice ano, ale pořád je má pozornost upoutána k jednomu objektu. Kdybych měl malovat famózní olejomalbu a do toho ještě četl knížku, to by asi nedopadlo moc dobře,” konstatoval jsem s lehkým pokývnutím hlavou. Sám jsem neuměl malovat, takže by to skončilo i nechtěně pomalovanou knížkou. Mé dovednosti v jakémkoli umění byly dosti ubohé. Někdo, například já, nemá uměleckou duši.
Znovu jsem zlehka pohladil lišáka po hlavičce a usmál se na něj. Pak se pohlédl zase na dívku, která říkala, že už se bude muset vrátit domů. Chápavě jsem pokýval hlavou a automaticky jsem jí vrátil lišáka. Nechtěl jsem, aby ho tu u mě zapomněla, i když to se těžko mohlo stát. Nakonec z ní ale vypadlo, že bych mohl jít s ní, kdyby chtěl. Zamyšleně jsem odvrátil pohled někam k poslednímu doušku kávy, který v hrníčku stále zůstával. „Abych byl upřímný, neumím se ve společnosti chovat inteligentně, natož pak ve společnosti holek. Navíc nechci překážet,” začal jsem, ale konec věty jsem si nechal pro jistotu pro sebe. Pár sekund jsem ještě přemýšlel, jestli jej říct nebo ne. „Ale pokud by to nevadilo tvé spolubydlící, klidně bych šel,” dořekl jsem nakonec lehce nejistě. Aspoň na chvíli bych se mohl podívat do jiného koutu města. To bylo pro mě plus.

Díval jsem se na dívku, jak něco čmárá do knížky. Povzdechl jsem si a raději jsem pohledem přejel po ostatních stolech. Najednou se kavárna vyčistila a bylo tu méně lidí. Takhle mi to vyhovovalo víc, než předtím. Obrátil jsem se na dívku. Nad jejími slovy jsem se musel usmát. „Můj rukopis je otřesný, i když sedím u stolu. A že bych psal za chůze? Nejsem ženská, nezvládnu dělat dvě věci najednou,” dodal jsem s lehkým úšklebkem. Právě proto jsem veškeré písemné dokumenty psal na počítači, když jsem ho měl po ruce.
Na její pokývnutí hlavou jsem se lehce usmál a pokrčil rameny. Svá slova jsem myslel vážně. Opravdu jsem si jí nedokázal představit jako klasickou čarodějnici z pohádek. Svou pozornost jsem obrátil k lišákovi, který začal zkoumat obsah kapes u mikiny. Usmál jsem se a podrbal jsem ho mezi ušima. Bylo to sympatické zvíře. Zeptal jsem se, kde k němu Savannah přišla. Z útulku. Takovou odpověď jsem vlastně očekával. Těžko by si ho domů přivedla z lesa. Lehce jsem pokýval hlavou.
„Docela i jo,” odpověděl jsem a znovu podrbal lišáka, který se marně snažil strčit tlamičku do kapsy od mikiny. „Věř mi, nic dobrého tam není,” zamumlal jsem k němu a lehce jej odstrčil. Zprvu se to nezdálo, ale jeho drápky byly docela ostré.

// Omlouvám se za zdržování. Měla jsem toho ve škole moc a do toho nemoc.

Nad jejím návrhem jsem se zamyslel. Nakonec jsem se nad ním pousmál. Při představě sebe u tuny popsaných listů jenom legendami, které nejsou nikým ověřené, se mi v hlavě objevil velký červený křížek. „Nedokážu si sám sebe představit u psacího stolu. Jsem moc aktivní člověk, nemůžu celé dny sedět a psát,” řekl jsem a lehce zamrkal. Navíc, určitě to nebyla nejlépe placená práce. To mi připomnělo, že moje peněženka už je napůl prázdná. Chtělo by to nějakou práci, ušklíbl jsem se. Napadlo mě, že se zeptám, ale už jsem dívce položil až moc otázek. Nechtěl jsem být zase otravný.
Jasně, sice žila v barabizně, jak dům sama nazvala, ale čarodějnice bývají většinou nehorázně škaredé ne? Aspoň jsem je takové znal z dětských let, když jsem se díval na pohádky s happy endem. Pokrčil jsem rameny a usmál jsem se. „I kdyby sis tu bradavici přidělala, stejně nebudeš ta pravá zlá, škaredá čarodějnice v potrhaném kabátě,” podotkl jsem a prohlédl jsem si jí od hlavy až po paty. Ne, opravdu jsem si jí jako čarodějnici z pohádek nedokázal představit. Podrbal jsem lišáka mezi ušima a na chvíli se zamyslel.
„Kde jsi ho vlastně sehnala?” zeptal jsem se po chvilce a ukázal jsem na lišáka. Ne, že bych si chtěl něco takového také pořídit, jen mě to zajímalo. Takové obvyklé divoké zvíře se asi neprodávalo v obyčejném zverimexu spolu s psy, papoušky a kočkami.

Souhlasně jsem pokýval hlavou. „Čím více legend se k městu váže, tím je pro mě zajímavějším,” promluvil jsem s lehkým zamyšlením. Slyšel jsem o velkém množství mýtických stvoření. Taky že už jsem měl v nohách několik desítek kilometrů. S lehkým úsměvem jsem se podíval na Savannu. „Co ty víš, třeba žere lidi. V tom případě bys ji asi nechtěla potkat, ne?” zazubil jsem se a opět lehce povytáhl obočí. Konverzace s ní mě bavila. Aspoň nebyla tak ujetá na hvězdy jako Mick. Při vzpomínce na něj jsem se jen znechuceně ušklíbl. Přišel mi až moc vtíravý a já takové lidi neměl rád.
„Rozrůstající spolek žen?” zazubil jsem se. Měl jsem dobrou náladu a dával jsem to docela jasně najevo. Jinak jsem takhle přátelský nebyl. Natáhl jsem se pro kávu a konečně ji dopil. Hrníček jsem poté položil dál od sebe, aby ho obsluha mohla odnést. Původně jsem plánoval, že se po dopití zvednu a podívám se někam do druhých končin města. Ale ven se mi za tohohle počasí nechtělo. Dívka přiznala, že taky není moc společenský typ. Pokýval jsem hlavou, jakože rozumím a dál jsem se k tomu nevyjádřil. Aspoň že nebyla tak vtíravá jako většina holek, když viděla nového kluka.
Pohled mi sklouzl na lišáka, kterého mi dívka podávala. Chytil jsem ho a přitáhl si ho k sobě. Začal jsem ho hladit a stále jsem se na něj díval. Vlastně jsem v posledních chvilkách neposlouchal, co má společnice říká. Ač se lišák natáčel ke svojí opatrovatelce, byl docela v klidu. Podrbal jsem ho za ušima a usmál jsem se. Společnost zvířat mi vždycky dělala dobře.

Všechny mé tipy na případné zločince zamítla. Trochu nechápavě jsem se na ni podíval, když začala mluvit. Jako bych nebyl chápavý člověk. „Těžko se to vysvětluje? Díky za probuzení mé zvědavosti,” usmál jsem se a lehce povytáhl obočí. To téma mě začalo zajímat. „A jestli tím myslíš městské drby o bahenní příšeře nebo o úplňkovém probouzení mrtvých na hřbitově, tak to není nic neobvyklého ne? Takové fámy má snad každé město, každá vesnice,” ušklíbl jsem se a odklonil od ní hlavu. Je fakt, že jsem si teď vzpomněl na povídačky, které se šířily u nás v italské vesničce. Nevěřil jsem na ně jako dítě a můj názor se stále nezměnil.
Otočil jsem se zpátky k dívce. Překvapilo mě, že žije v jakési barabizně na okraji města. Sice jí dělaly společnost jiné dívky, ale stejně. U holek bych spíše tipoval velké honosné pokoje zaplněný šperky a šaty. Zakroutil jsem hlavou a pousmál se.. „Stejně bych asi nešel. Nemám rád velkou společnost. Už tohle je pro mě dost,” se slovy jsem se rozhlédl po zaplněné kavárně. Naštěstí se se mnou bavila jen Savannah, protože pozornost celé kavárny jsem opravdu nepotřeboval.
Ohlédl jsem se na lišáka, který seděl dívce na klíně. Vypadal unaveně a téměř usínal. Překvapeně jsem se na ni podíval, když mi položila otázku. „A mohl bych?” zeptal jsem se a v očích mi opět trochu zajiskřilo. „Jestli je na cizí lidi zlý a půjčila bys mi ho, tak nemám nic proti,” dodal jsem a zrak jsem pořád upíral na lišáka. Nevypadalo to, že by měl energii na dělání nepořádku.

Nechápavě jsem se na ni zadíval. Varovala mě před temnými uličkami a lesy. Nešlo mi do hlavy, proč se o nich zmínila. „Proč se jim mám vyhýbat? Copak by na mě zpoza popelnice vyběhl zloděj? Anebo se po městě potuluje sériový vrah?” řekl jsem s lehkou ironií v hlase. Možná, že něco podobného tu opravdu bylo. Ale tohle město mi přišlo až příliš klidné na nějaký velký zločin.
Natáhl jsem se ke stolu pro kávu a opět jsem trochu upil. Druhý šálek jsem si už nechtěl objednávat, protože až takový milovník kávy jsem nebyl. Na povzbuzení pro unaveného byla dobrá, ale nic se nesmí přehánět. Podíval jsem se na Savannah a pokýval hlavou. „Taky bydlíš v tom mega velkém hotelu tady nedaleko?” zeptal jsem se a lehce hlavu naklonil k budově, která byla vidět za okny. Když už jsem se díval ven, všiml jsem si, že není zrovna dobré počasí. Proto jsem se hodlal ještě chvíli zdržet v kavárně.
Hrníček jsem položil zpátky na stůl a podíval se k protějšímu stolu, u kterého ležela liška. Zprvu jsem si nebyl jistý, jestli jsem si ji nespletl s nějakým jiným zvířetem. Ještě jsem ochočenou lišku neviděl. Savannah se pro zvíře sehnula a položila si ho na klín. Jen potvrdila mé domněnky. „Ochočenou lišku, teda lišáka, jsem ještě neviděl. Zajímavé,” zamumlal jsem a ze zvířete jsem sotva mohl spustit oči. Zaujal mě.

Dívka slušně poděkovala a mobil si ze stolu vzala. V její tváři byla poznat jisté nadšení. Pousmál jsem se a lehce sklonil hlavu. Některé věci mi přijdou jako samozřejmost, ale pro jiné je to zase nová vymoženost. „Já vlastně nikam nejdu s nějakým účelem. Většinou to je tak, že někam přijdu, zůstanu pár dní a pak jdu zase dál,” vysvětlil jsem. Mortal nebylo jediné město, které jsem za poslední měsíc navštívil. Bylo... páté v pořadí? A stejně za ním přibudou další.
Sledoval jsem dívku, jak přebíhá očima po displeji mobilu. „Například slouží jako baterka, když chceš jít v noci do ledničky. To je za poslední měsíce jediný důvod, proč jsem ho ještě nevyhodil z okna,” lehce jsem se ušklíbl a natáhl se pro kávu. Znovu jsem jí trochu upil a po chvilce hrníček položil na stůl.
Mobil měl mnohem více funkcí, ale ty jsem poslední dobou nevyužíval. K čemu jsou zprávy, když v kontaktech nemám jedinou živou bytost. S povzdechem jsem strčil mobil do kapsy. Dívka se představila jako Savannah. „Jsem Raul,” řekl jsem jí své jméno, aby na mě nemusela volat nějak jinak. Znal jsem tu jenom Micka a ten mi přišel ještě k tomu dotěrný, tak proč nepoznat dalšího člověka?
Dívku jsem si už po několikáté prohlédl a přitom jsem si všiml nějakého zvířete pod jejím stolem. Přivřel jsem oči, abych více zaostřil a zvíře poznal. „To je... liška?” zeptal jsem se překvapeně. Pokud mě zrak nešálil, opravdu to byla liška. Kde ji proboha sehnala?

Zamyšleně jsem hleděl na displej mobilu. V hlavě jsem měl po dlouhé době pusto prázdno. Žádné vzpomínky a myšlenky celkově. Opravdu jsem se vyspal dobře. Na stůl jsem konečně dostal svoje objednané espresso. Lehce jsem se pousmál a natáhl jsem se pro hrníček. Trochu teplé tekutiny jsem usrkl a pak hrníček položil na okraj stolu. Nechtěl jsem celý jeho obsah vypít na jeden doušek. Pak by nevynikla ta příjemná chuť.
Znovu jsem se zahleděl do mobilu, ale tentokrát jen na chvilku. U stolu vedle seděla dívka a lehce si odkašlala. Ani jsem si jí předtím nevšiml. „Dalo by se říct,” zamumlal jsem a pro jistotu pokýval hlavou, kdyby se k ní má slova nedonesla. Krátce jsem si jí prohlédl a nechápavě se na ní podíval, když mi položila otázku. „Můj mobil?” řekl jsem nechápavě, tentokrát už hlasitěji než předtím. Teď už má slova musel být slyšet. Obrátil jsem pohled na černý mobil a lehce s ním pohodil v ruce. Přemýšlel jsem, jestli v tom nemám hledat nějaký skrytý smysl. Nakonec jsem jen pokrčil rameny a přikývl. „Proč ne,” opět jsem zamumlal a položil mobil na kraj stolu, aby se pro něj dívka mohla natáhnout. Došlo mi, že ona asi svůj vlastní mobil nemá, jinak by mě nežádala o jeho půjčení. Otočil jsem se trochu k ní a sledoval ji. „Ty svůj mobil nemáš, pokud chápu dobře? A já myslel, že většina populace si bez něj nedokáže představit život,” promluvil jsem s lehkým úšklebkem. Já k těmto lidem nepatřil a poslední dobou se mi technologie celkově hnusila.

// Hotel Luxory (pokoj č. 8)

Nakonec zvítězila kavárna. Byla nejblíže k hotelu a v případě nouze jsem mohl odejít a nemusel jsem chodit nikam daleko. Když jsem přicházel ke vchodu, všiml jsem si, že je tu docela narváno. To musí mít pěkný kšefty, ušklíbl jsem se a váhavě se zastavil. Neměl jsem rád velké množství lidí, ale zároveň jsem se chtěl něčeho napít. Zaťal jsem zuby a rozhodnutě vešel dovnitř. Všiml jsem si jednoho stolu v rohu. Vypadal tak odstrčeně a nikdo u něj naštěstí neseděl. Vydal jsem se tedy k němu a posadil se na jednu ze židlí. Bylo mi docela jedno, že jsem míjel několik lidí a nevěnoval jsem jim ani jediný pohled.
Až když jsem seděl, tak jsem se rozhlédl po interiéru kavárny. Všechno se mi to tu zdálo přepychové, stejně jako v hotelu. Zamručel jsem se vytáhl jsem z kapsy mobil. Rozsvítil jsem jeho displej a nepřítomně jsem do něj hleděl, jako bych čekal nějakou zprávu nebo telefonát. Nic, jako už několik týdnů. Ze zamyšlení mě vytrhla až obsluha. „Espresso, prosím,” řekl jsem s lehkým úšklebkem. Aspoň slušný jsem byl, když už nic jiného. Když obsluha odešla, zase jsem upřel pohled do mobilu a tentokrát spustil nějakou tu hru, abych se zabavil.

Hleděl jsem do řeky a přemýšlel, jestli se ten kluk o mě ještě zajímá. Nechtěl jsem jeho pozornost, nepotřeboval jsem ji. Vlastně jsem nepotřeboval nikoho, jen sám sebe. Egoisto, zamručel jsem. Nedaleko ode mě jsem slyšel Mickův hlas. Omlouval se, že má prý něco na práci. Bydlel taky v Luxory. Jak jinak, byl to ten nejluxusnější hotel ve městě. Nehnul jsem ani brvou, natož abych ho nějak oslovil a rozloučil se s ním. On se ke mně přišil, ne já k němu.
Ještě chvíli jsem sledoval vodní hladinu a přemýšlel o všem možném i nemožném. Nakonec jsem došel k tomu, že mě opět přepadává únava. S povzdechem jsem si prohrábl vlasy. Naštěstí jsem měl pokoj volný a mohl jsem se pořádně vyspat. Pokud mi tam ta přemilá recepční nenacpala nějakého ňoumu, zavrčel jsem a rozešel jsem se od vody pryč.
Mick už tu také nebyl, takže už otravoval někoho jiného. Naštěstí ne mě. Cesta do města trvala nějakou dobu a už byla docela tma, takže jsem si musel trochu chvátnout. Nechtěl jsem jít po úplné tmě, ještě bych usnul za chůze. Ne, že bych to neuměl, ale vypadalo by to blbě. Ohlédl jsem se za sebe a věnoval poslední pohled údolí, ve kterém jsem strávil nějakou tu hodinu.

// Hotel Luxory (pokoj č. 8)

Zeptal jsem se chlapce, kdo vlastně je. Ze začátku se ostýchal, že prý si ho mám pamatovat jako chlápka z parku. Pokrčil jsem rameny. Neměl jsem problém ho oslovat jinak než jeho jménem. Takových přezdívek by se našlo dostatek. S úšklebkem jsem se rozhlédl po krajině. Chtěl jsem ještě protestovat, že tohle místo se nedá nazývat parkem, ale nestihl jsem promluvit. Chlapec se nakonec představil jako Mick. Řekl mi i své zájmy. Docela mě překvapilo, že se věnuje takovým... Něžným věcem. Jeho bych na malíře a astronoma v jedné osobě netipoval. „Stačí,” přitakal jsem. Můj výraz zůstával chladný a nijak se po dobu rozhovoru neměnil. Mezitím se lehce rozednilo. S úšklebkem jsem udělal několik kroků od kamene a Micka. Sehl jsem se k řece, která údolím protékala. Rukou, kterou jsem neměl zavázanou obvazem, jsem se lehce dotkl hladiny. Voda byla studená, ale dala se snést. Lehce jsem se pootočil k Mickovi a mlčky hleděl do dálky. Nebyl jsem moc povídavá povaha.

Odpověděl jsem chlapci, co mě sem přivádí. On se jen ušklíbl a z úst vypustil všem velmi známou frázi 'aha'. Odvrátil jsem od něj pohled a klidně dál seděl. Byl jsem tu první, takže jsem odsud nechtěl jen tak odejít. Zadíval jsem se na noční nebe a zeptal jsem se, jestli se ve hvězdách nějak extra vyzná. Sice mi přišlo zvláštní, že se zrovna osoba mužského pohlaví zabývá hvězdami a vesmírem. Vždycky jsem si myslel, že na takovou romantiku jsou jen ženy. Když opět promluvil, lehce jsem na něj otočil hlavu a na jeho slova jen přikývl, jakože jsem slyšel. Na tohle se snad ani nic říct nedalo. Jeho rodiče jsou prý v Arizoně a moc se s nimi nevídá. Kousl jsem se do spodního rtu a raději opět odvrátil pohled. Byl na tom mnohem líp než já. On jim může aspoň napsat nebo jim zavolat, ale mě už nikdo doma neotevře. Povzdechl jsem si a podíval jsem se na chlapce. „Kdo vlastně jsi?” zeptal jsem se. Prohlédl jsem si ho od hlavy po paty, ale žádný obrázek jsem si o něm neudělal. Nerad jsem dělal předběžné závěry o osobnostech.

Tiše jsem seděl a přemýšlel o starých časech. Byl jsem opravdu zadumaný, takže jsem si ani nevšiml kluka, který stál kousek ode mě. Všiml jsem si ho, když promluvil. Zeptal se mě, co tu dělám tak sám. S úšklebkem jsem pokrčil rameny a hodil po něm zkoumavý pohled. Mohl být stejně starý jako já, možná spíše starší. Dokonce byl i o něco málo vyšší. Znovu jsem se ušklíbl a zahleděl jsem se někam do dálky. „Chtěl jsem zmizel v víru města a tak nějak být chvíli sám s vlastními myšlenkami. Myslel jsem, že tu nikdo moc nechodí, vypadalo to tu tak opuštěně,” zamručel jsem a v jednom úseku věty ho spražil pohledem. Nechtěl jsem mu klást otázky, protože ho brzy beztak přestanu zajímat. Jeho další poznámka mě však zaujala o něco víc. Pohlédl jsem na nebe, a zadíval se přesně na hvězdu, na kterou ukazoval. Samotná hvězda mě ani tak nezajímala, spíše mě zarazil minulý čas, který použil, když zmínil svou matku. „Ty se ve hvězdách vyznáš? A proč ten minulý čas?” zeptal jsem se ho rovnou na dvě otázky. Při té první v mém hlase byla znát lehká arogance. Při té druhé jsem nasadil trochu vážnější výraz. O smrti se přeci nevtipkuje.

<< Hotel Luxory (Pokoj č. 8)

Vyšel jsem z hotelu a zamířil jsem někam po cestě za město. Nechtěl jsem do velké společnosti, takže žádný klub, kavárna nebo restaurace. To nebylo nic pro mě. Prošel jsem kolem cedule označující město Mortal. Ruce jsem strčil do kapes od mikiny a zachumlal jsem se do ní. Na nebi zářil měsíc a spoustu hvězd. S úšklebkem jsem se posadil na jeden větší kámen, abych nemusel sedět na zemi nebo stát. Už jsem byl za dnešek nachozený dostatečně, takový malý relax by mi bodnul. Rozhlédl jsem se po krajině. Nemohla mi uniknout řeka, která se stáčela údolím. V ní byl odraz stříbrné Luny. Obrátil jsem oči v sloup a pozorně jsem sledoval okolí. Už byla tma a kdokoliv by mě mohl přepadnout, ale to mi tak moc nevadilo. Spíše mi vadily vzpomínky, které se vířily v mé hlavě jako tornádo. Ničily každý můj pokus o jejich uklidnění a převzatí vlády nad svou vlastní hlavou. Nakonec jsem zabořil pohled do země a mlčky tam seděl.