Příspěvky uživatele

Mlčky jsem pokýval hlavou a vydechl přebytečný vzduch. Opravdu se mi chtělo spát. Zamručel jsem a podíval se ke dveřím. Ayleen promluvila ke spícímu lišákovi něco v tom smyslu, že mu určitě chybí majitelka. Pousmál jsem se a odvrátil od něj pohled. Sem-tam sebou ještě cukl, ale neprobudil se. Podíval jsem se ven, ale nic jsem tam nehledal. Vlastně jsem jen přemýšlel, co dělat dál. Naše řeč se zastavila na zvířecím snění. Znovu jsem pokýval hlavou, jakože rozumím. K tématu jsem však neměl co dodat. Zatím. Třeba si na něco ještě vzpomenu.
Po chvilce jsem se opět podíval na dívku a zvedl se z pohovky. Zase. Holt jsem se potřeboval protáhnout. To věčné sezení mi nedělalo dobře. Krátce jsem se rozhlédl a pohled se mi zastavil na dveřích do kuchyně. Vždyť mi Savanah nabízela něco k jídlu, vzpomněl jsem si a rozešel se do vedlejší místnosti. Hlad jsem neměl, ale potřeboval jsem se napít. Otevřel jsem pár skříněk nad kuchyňskou linkou, dokud jsem nenašel obyčejnou skleničku. Do ní jsem si natočil vodu z kohoutku a vypil pár doušků. Pak jsem se opřel o futra a podíval se na Ayleen, která seděla pořád na pohovku. „Chceš taky? Když už jsem tu,” zeptal jsem se a zlehka pozvedl skleničku. No, snad to pochopila. Znovu jsem se napil a čekal na její reakci.

// Nestíhala jsem, pardon.

Díval jsem se ven z okna a sledoval padající kapky vody. Po chvilce jsem se od okna odklonil a přešel ke zdi, o kterou jsem se zády opřel. Vydechl jsem a podíval se na Ayleen. Usmál jsem se a souhlasně pokýval hlavou. „Třeba se někde s někým zakecala. To je u ženských dost možné,” pobaveně jsem se zazubil a pohlédl k hlavním dveřím. Ale tak co, nic jsem proti tomu neměl. Kdybych tu měl ten čas prosedět sám, bylo by to horší.
Přitakala, že je také unavená. Rozešel jsem se k pohovce a sedl si na to samé místo, jako předtím. Prohrábl jsem si rukou vlasy a trochu si je upravil, abych nevypadal tak blbě. Její otázka mě trochu zarazila. Takhle jsem nikdy nepřemýšlel, ani se nad tím nepozastavoval. „Sice jsem o tom nikdy nepřemýšlel, ale docela by mě to zajímalo, když už jsi tohle téma začala,” poznamenal jsem a pohled mi sklouzl na spícího lišáka, který se převaloval z jednoho boku na druhý. Jakoby měl nějaké neklidné sny. Usmál jsem se. „Co si pamatuji, tak sebou psi několikrát trhli, nebo začali máchat tlapkami, jakoby běželi. Anebo kolikrát zle zavrčeli. U jiných zvířat zkušenost nemám, protože jsem se setkal jen se psy,” zavzpomínal jsem na staré časy a lehce naklonil hlavu na stranu.
„A tys o tom přemýšlela?” zeptal jsem se na oplátku. Vlastně jenom proto, že mě lepší téma nenapadlo. Opřel jsem se o opěradlo sedačky a ruce schoval do kapsy od mikiny. Ne že by mi byla zima, ale takhle mi bylo příjemněji. Zhluboka jsem se nadechl a čekal na Ayleeny reakce.

Podíval jsem se ven z okna. Už byl sice den, ale poprchávalo. Jestli v tomhle počasí mám jít do Luxory, tak to potěš, ušklíbl jsem se nad tou myšlenkou a podíval se na Ayleen. Podle ní jsou předsudky někdy užitečné. Souhlasně jsem pokýval hlavou, ale nic na to jiného neřekl. Krátce jsem odvrátil pohled a zase jsem se předklonil a opřel se o lokty o nohy. Ne že mě to tu už nebavilo, ale začínal jsem být unavený.
Zhluboka jsem se nadechl a na krátko jsem se ponořil do svých myšlenek. Ayleen nevypadala na to, že by chtěla rozebírat nějaké téma. Měl bych se ozvat Dantemu a zjistit, co je nového. Ale to až později... I když pochybuji, že by zrovna mě odepsal, zamyslel jsem se a vzpomněl si na svého hubeného, vysokého bratra. Dalo by se říct, že byl přesně mým opakem.
Všiml jsem si, že se Ayleen znovu zamyslela. Vstal jsem tedy z pohovky, ale tak, abych nevzbudil spinkajícího lišáka. Udělal jsem několik kroků dopředu a přitom mi křuplo v koleni. Zamručel jsem a postavil jsem se k oknu. Mlčky jsem se díval ven, jestli náhodou neuvidím Savannah s Ann. Ještě pořád se nevracely, ale pochyboval jsem, že by se jim něco mohlo stát. Zrovna ony vypadaly jako rozumné holky, co se o sebe dokážou postarat.
Hned nato jsem se otočil na Ayleen. „Nezmínila náhodou Savannah, kdy se přibližně vrátí?” zeptal jsem se se zájmem. Zrovna tahle informace mě zajímala. „Ne že by mě to tu nebavilo, ale rád bych se už natáhl do hotelové postele,” zamumlal jsem. Zase jsem spíše mluvil pro sebe, ale na to taky mohla lehce slyšet. Podíval jsem se na pohovku. Ne, vážně nerad bych tu usnul. Přešel jsem ke zdi naproti pohovce a opřel se o ní. Zadíval jsem se na spokojeně chrupkajícího lišáka a lehce se pousmál.

// Zase psáno narychlo. Většinu času trávím u koní, ale po závodech v neděli bych už měla odpovídat normálněji :)

// Odpovím zítra, slibuju. Dneska jsem utahaná z koní a musím se učit.

Lišák po chvilce jedení pamlsků zase odběhl. Krátce jsem jej sledoval a přemýšlel, kdy mu dojde dech. Byl docela vytrvalý, když se vždycky zvedl a na pár minut odběhl pryč, a pak se zase vrátil. Jakoby mu pamlsky neustále dodávaly energii. Anebo měl ještě nějakou uloženou kdesi v těle. Zavrtěl jsem hlavou s podíval se na Ayleen. Už zase jsme byli u recepční. Nad jejími slovy jsem se pousmál. „Náhodou, předsudek je fajn věc,” zamumlal jsem spíše pro sebe, ale jelikož jsme seděli na jedné pohovce, zjevně má slova také slyšela. Ale tak co, koho to trápí? Ne že bych dělal předsudky často a rád, ale zrovna tady nad tím se dalo docela dobře zasmát.
Geko od nás na chvíli odběhl směrem ke vstupním dveřím. Hned nato jsem hlavu otočil směrem k oknu. Už se pomalu rozednívalo. Potlačil jsem zívnutí a opřel se o sedačku. Byl jsem rozhodnutý, že hned co se vrátí, nebudu tu překážet a půjdu se do hotelu vyspat. Tady bych asi neusnul, i kdybych se snažil sebevíc.
Její další otázka mě zarazila. Odvrátil jsem pohled k zemi a chvíli mlčel. Ne že bych nevěděl, ba naopak. V hlavě jsem měl nyní hromadu vzpomínek, hlasů a zvuků. Zaťal jsem zuby a snažil se to všechno ignorovat. Šlo to, ale těžko. A já se teď nechtěl soustředit na svoje trauma, ale na přítomnost. Povzdechl jsem si a doufajíc, že to víření brzy přestane, se podíval znovu na Ayleen. „Už tomu bude rok a možná pár měsíců. Tak trochu už přestávám mít pojem o čase. Od určité události,” odpověděl jsem heslovitě a mírně přidušeně. Znovu jsem odvrátil pohled tentokrát před sebe na zeď. Teď mi přišla zajímavější než kdykoliv jindy. „Není to můj koníček. Cestuji jenom proto, že musím,” dopověděl jsem a poočku se na Ayleen podíval. Ale jen krátce, měl jsem svých starostí dost.
Nepřítomně jsem se díval střídavě před sebe a do podlahy. Po chvilce jsem měl v hlavě zase prázdno. Aspoň co se těch pofidérních úkazů týče. Uvolnil jsem se a podíval se po Gekovi, který se uvelebil na pohovce a usnul. Tak nějak jsem si ani nevybavoval, kdy přišel. Tyhle stavy úplně žeru, naštvaně jsem zamručel a podíval se zas někam pryč. Bylo to něco mezi kocovinou a účinky mírné drogy. No i tak mi to pěkně pilo krev.

Geko se pořád dožadoval pamlsků. Pousmál jsem se a podíval jsem se k hlavním dveřím. Nečekal jsem, že by se někdo vrátil, spíše jsem se jen rozhlížel po domě. Jako už několikrát za poslední minuty. Z kapsy jsem vytáhl mobil a rozsvítil displej. Mlčky jsem si vzpomněl, jak z něho byla Savannah unesená. Poslední dobou mi byl k ničemu. Zamručel jsem a svůj pohled stočil k Ayleen. „Tu recepční jsem si zamiloval už od prvního pohledu,” řekl jsem značně ironicky a zamračil se. Už jenom z pomyšlení na ní se mi dělalo zle. Ale ta myšlenka, že se v pokoji můžu zahrabat do deky a spát, všechno tak nějak vynahrazovala.
Na její slova o nenáročné želvě jsem pokýval hlavou a krátce se podíval na Geka. Vypadal spokojeně. Předklonil jsem se a opřel se lokty o stehna. Tak nějak jsem si potřeboval uvolnit záda. Takhle mi to přišlo nejlepší. „Přesně. Milovnice peněz tohle,” přitakal jsem jejím slovům a lehce natočil hlavu k ní. Teď jsem měl pocit, jakoby mi četla myšlenky. Vždyť něco v tom smyslu jsem si říkal v hlavě, pomyslel jsem si a mírně podezíravě se na ni podíval. Po pár vteřinách jsem toho nechal, protože to mohlo vypadat dost divně.
Teď už jsem se díval tak nějak normálně. Zeptala se mě na cestování. Zase jsem se narovnal a podíval se na ni nerozhodným výrazem. „To ano, a docela hojně,” odpověděl jsem krátce. Zatím jsem svou řeč nechtěl nijak rozvádět, protože jsem se na tohle téma dokázal rozpovídat. Možná. Podíval jsem se na Geka. Pozornost se mu zjevně líbila. Abych byl přesný, Ayleena pozornost se mu líbila. Usmál jsem se a zlehka si urovnal vlasy, které mi pomalu spadly do očí.

S lehkým úšklebkem jsem se otočil k oknu a zadíval se ven. Byla už noc a Savannah se pořád nevracela. Zakroutil jsem hlavou a podíval se na Ayleen s Gekem. Lišák u ní vypadal spokojeně, když měla pamlsky. Pousmál jsem se a pohled jsem zabořil do země.
Zeptal jsem se, jestli taky bydlí v hotelu. Odpověděla, že ano, ale trvalé bydlení v něm si nedokázala představit. „Ne, rozhodně ne. Přijde mi to tam až moc snobské a honosné. Na takové bydlení nejsem zvyklý a asi si nikdy nezvyknu. Ale těch pár týdnů to budu muset přežít,” odpověděl jsem s lehkým úšklebkem. Vlastně jsem měl ještě pořád tak nějak sbaleno, takže jsem se mohl kdykoliv sebrat a jít. To byla výhoda mého života na volné noze.
Znovu jsem souhlasně pokýval hlavou. „Co by pro peníze neudělala,” zamumlal jsem spíše pro sebe. Když jsem jí podával částku za ubytování, vypadala jako štěně, kterému podáváte gumový míček. Ušklíbl jsem se a znovu mlčel. Tak nějak naše řeč vázla, protože mi už nedala žádný podklad k odpovědi a rozvedení řeči. Podíval jsem se zase z okna. Pouliční světla před domem už svítila nějakou domu. Najednou se mi město zdálo ještě zajímavější. „Želva je taky dobrý domácí mazlíček. Taková nenáročná,” promluvil jsem do nich. Spíše tak nějak pro sebe, jako minulá slova. Ušklíbl jsem se a zase pohled stočil k podlaze.

// Psáno narychlo, krátké. Odpovím spíše k večeru.

Na její slova jsem pokýval hlavou. „Já vím. Všiml jsem si jej, opravdu nejsem tak nevšímavý člověk, abych nezaregistroval budovu velkou jako tur,” zamumlal jsem a odvrátil pohled k oknu. Sice jsem mohl použít lepší a výstižnější přezdívku tohoto zvířete, ale nechtěl jsem být vulgární. Za ty přibližně tři měsíce, co jsem byl na cestách, jsem stihl pochytit, že slovo 'kráva je ve většině případech bráno za sprosté slovo. Sice ne tak závažnějšího rázu jako jiné, ale i tak mi to přišlo zvláštní.
Znovu jsem přikývl na její slova, tentokrát jsem však mlčel. Přemýšlel jsem. Tohle město a jeho okolí bylo opravdu zvláštní. Nejen jeho obyvateli, před kterými mě Savannah částečně varovala, ale i zajímavou faunou, možná i flórou. Pousmál jsem se při pohledu na lišáka, který hravě běhal z jednoho rohu místnosti do druhého. Tu energii jsem mu záviděl. Mlčky jsem k Ayleen posunul sáček s pamlsky pro Geka. Ona si jej přitáhla k sobě a začala zvíře krmit, jako před chvíli já. Pokýval jsem hlavou a pohled zase odvrátil někam pryč.
Nebyl jsem jediný, co v téhle místnosti miloval psy. Otočil jsem se k Ayleen. „Taky bydlíš v hotelu?” zeptal jsem se, i když by mi to mělo z její řeči docvaknout. Zjevně se tak nestalo. Ušklíbl jsem se. „Kdyby se na tu přemilou recepční šlo chytře, možná by jedno zvíře v hotelu přetrpěla. Anebo ho potom převést načerno,” přemýšlel jsem nahlas. Ne že bych nějakou takovou akci chtěl uskutečnit, protože mi ta ženská značně lezla krkem. Takový ten falešný, ztvrdlý úsměv, jen aby vypadala nejvíc mile a zlatě. Znechuceně jsem se ušklíbl.
Geko po chvilce přestal pobíhat jako šílenec po celém domě a uvelebil se v jednom rohu. Pousmál jsem se a chvíli jsem se na něj díval. Pak jsem zase odvrátil pohled k podlaze. Nic mě na ní sice nezaujalo, ale mnohem lepší, než se pořád dívat na Ayleen. Vypadalo by to blbě. Ale ne že by tohle blbě nevypadalo.

Ohlédl jsem se na dívku a pokýval hlavou. Zoologická byla pro mě fenoménem už od dětství. Sice jsem jí navštívil s bratrem jen párkrát, ale vždycky byla sranda. Zábavný park a nákupní centrum se mi líbily o něco méně. Na takových místech vždycky bylo moc lidí. Ale na druhou stranu, nové oblečení jsem docela potřeboval. „Díky, obchoďák za chvíli budu muset vyhledat,” poděkoval jsem ze slušnosti. V hlavě jsem se přenesl někam do města. Vzpomněl jsem si, že když jsme šli se Savannou sem, nákupní centrum jsme míjeli. Takže nebylo ani tak daleko odsud. Až půjdu do hotelu, zastavím se tam, rozhodl jsem se a mlčky jsem pokýval hlavou. Ayleen ještě dodala, že se tu nachází i jezero s barevnými kamínky. „Dravé ryby? Žerou lidské maso?” zeptal jsem se. Téměř okamžitě se mi vybavil horor nesoucí stejný název, jako dravá ryba pojídající lidské maso. Piraňa. I když žily i jiné masožravé ryby, které zrovna nemusely lidské maso.
Geko se znovu objevil. Tentokrát přišel za Ayleen, která ho začala hladit. Pousmál jsem se a na chvíli od nich odvrátil pohled. Znovu jsem si to tu musel prohlédnout. „Docela i jo. Ale není to tak, že bych si nějaké chtěl pořídit. Nezůstanu na jednom místě příliš dlouho a to ubohé zvíře s sebou nechci tahat. Nebylo by to pro něj zrovna dvakrát příjemné,” odpověděl jsem a krátce otočil hlavu k ní, abych nemluvil do země. Lišák vypadal spokojeně. Natáhl jsem se pro pytlík s pamlskami, který mi předtím dala Sav. Mlčky jsem jej položil k Ayleen. Tady u mě už neměl využití, protože teď byl lišák na druhém konci pohovky.
Souhlasně jsem přikývl. Něco mě na městě zaujalo, jen jsem si nedokázal vybavit, co to přesně je. Ale rozhodně se nejednalo o luxusní hotel, ve kterém jsem se teď ubytoval. Opřel jsem se a krátce se podíval na pravé zápěstí. Má mikina naštěstí kryla obvaz, který jsem měl obtočený kolem něj. S povzdechem jsem ruku položil vedle sebe, aby na ní nebylo vidět. Chtěl jsem se vyhnout dalším zvídavým otázkám.

Lišák seskočil z pohovky a chvíli ještě postával v naší blízkosti. Pak však odešel z obýváku pryč. Asi šel spát. Už v kavárně mi přišel unavený a nedivil jsem se mu. Mlčky jsem si upravil vlasy a sklonil zrak k zemi. V rozhovorech obecně jsem se nijak zvlášť nechytal. Jen když mě něco zajímalo, anebo jsme se s tím určitým člověkem znali déle. Krátce jsem se podíval na místo, kde jsem naposledy zahlédl Geka.
Dozvěděl jsem se, že Ayleen tu žije již měsíc, možná i déle. Každý člověk, kterého jsem tu znal, tu byl déle než já. To mě trochu štvalo, protože jsem neměl potuchy, kde co je. Sice mi něco o městě říkala Sav, ale jen útržky. „Takže to tu znáš určitě lépe než já, což? Je tu něco, co by mě zaujalo a stálo za navštívení? Katedrála, kostel, zoologická, nebo něco podobného?” zeptal jsem se dříve, než stihla něco říct. Ale její další otázce jsem se stejně neubránil. Nerozhodně jsem pokrčil rameny a nad odpovědí se zamyslel. Radši si slova promyslet, než je bez rozvážení vyřknout. „Abych byl upřímný, viděl jsem už mnohem hezčí a zajímavější místa. Přijde mi to tu trochu chaotické, ale to je asi většina měst. I přesto to tu má zajímavý nádech,” odpověděl jsem už trochu rozvinutější větou. Nechtěl jsem přímo říct, že se mi tu nelíbí nebo naopak. Sám jsem si nebyl jistý. Každé místo, i to nejkrásnější, má své mouchy, zamyslel jsem se a jen pokýval hlavou. Znovu jsem přemýšlel, jak dlouho tu plánuji zůstat.
Odvrátil jsem od Ayleen pohled a dál mlčel. Nenapadalo mě nějaké rozumné téma na rozmluvu. U mě to bylo normální. Nebyl jsem zrovna dvakrát komunikativní typ. Povzdechl jsem si a pořád mlčky seděl. Podíval jsem se a dívku a čekal její reakci.

Nepřítomně jsem hleděl na lišáka, který se usadil na mém klíně. Pořád mi packou šťouchal do kapsy, jakoby tam hledal pamlsky, které byly v igelitovém pytlíčku opodál. Několikrát jsem ho od sebe odsunul, aby mě tolik nedrápal. Geko se na mě uraženě podíval a seskočil dolů z pohovky. Ušklíbl jsem se. Jak lehce mě odkopl, když jsem mu přestal dávat dobroty. Krátce jsem se podíval na dívku, která ještě pořád spala. V duchu jsem přemýšlel, jak dlouho se tu ještě zdržím. Už pěknou dobu jsem nespal, ale naštěstí se na mě únava neprojevovala. Měl bych aspoň nakouknout k hotelu, jestli pořád stojí, pomyslel jsem si mírně zahořkle. Neměl jsem rád až takovýhle luxus. Ale střecha nad hlavou byla, tak co řešit.
Uběhlo několik minut a Ayleen se konečně probrala. Něco si pro sebe zamumlala a rozešla se k oknu. Zaťal jsem zuby a raději zůstal sedět. Tak nějak jsem si netroufl tenhle dům jakkoliv zkoumat, neměl jsem to dovoleno. Stačil mi pohled na obývák, ani tu kuchyň jsem nemusel vidět. Dívka se usmívala a byla plná energie. A kupodivu mi přišla taková moc otevřená a v mé přítomnosti uvolněná, i když jsme se znali sotva pár minut. „Nějaká doba to už bude. Tipoval bych tak před dvěma týdny,” odpověděl jsem suše a odvrátil od ní pohled. Neměl jsem v oblibě otázky, které ze mě chtěly vytáhnout moji minulost, charakter a náladu. Stejně by jí takové informace byly k ničemu.
Ayleen si sedla za mnou na pohovku a začala si pročesávat vlasy. Naštěstí ode mě byla dostatečně daleko. Tak mi to vyhovovalo. S úšklebkem jsem se podíval na Geka a jeho vyčítavý výraz k nám oběma. Nechal jsem ho být. Vždyť jeho majitelka říkala, že není nijak extra ochočený. Otočil jsem se na dívku a lehce jsem si jí prohlédl. Ptát se jí, kdy se Sav vrátí, by bylo zbytečné. Vždycky se někde ve městě mohla zakecat a přijít o hodinu později. „Jak dlouho v Motal žiješ?” zeptal jsem se. Nešlo mi ani o poznání její osobnosti, spíše o přerušení ticha, které v obýváku bylo.

Savannah teď mluvila s dívkou, kterou sešla po schodech dolů. Vypadalo to na její spolubydlící, o které mi povídala. Jen jsem k ní nepřítomně pokýval hlavou a pak se podíval na Geka. Ten mi i přesto přišel nejzajímavějším objektem tady. Pokrčil jsem rameny a na oko se na dívky podíval. „Tak fajn, to bych ti asi neuvěřil,” zamručel jsem. Nedivil bych se, kdyby mi líčila svou noční můru, ale kdyby to měla být skutečnost. Ne, na tohle jsem opravdu nebyl. „Co bych si nadrobil, to bych si taky uklidil,” ohradil jsem se. Opravdu jsem nebyl tak líný člověk, abych neuklidil něco, co jsem způsobil já. Povzdechl jsem si a znovu podrbal Geka za ušima. Už byl přátelštější než v kavárně, dokonce se o mě lehce opřel. Zeptal jsem se, jestli to tu chce nějak přestavovat. Chápavě jsem pokýval hlavou. Takhle velký dům by trvalo asi pěkně dlouho přestavit a opravit. Hodil jsem krátce pohledem po její spolubydlící a ušklíbl se. Nebyla mi zrovna dvakrát sympatická, ale to byl jen první dojem.
Najednou jsem zahlédl další dívku, pro mě neznámou. Zase. Posunul jsem se na sedačce více k boku. Nějak se nám to tu množí. Neměl bych už jít? ptal jsem se sám sebe a svou pozornost převedl na Geka. Dal jsem mu pamlsek. Kdybych odsud zmizel, měl bych ve svém pobytu tady volnou ruku. Mohl bych jít kamkoliv. Krátce jsem se podíval ven. Bylo tam docela hezky. Už nebylo tak škaredě jako při mém příjezdu. Zakroutil jsem hlavou a podíval se na Sav. Představovala mi svou spolubydlící, Ann. „Těší mě, Ann,” broukl jsem, zase spíše ze slušnosti. K tomu mě ještě požádala, abych tu zůstal a pohlídal dům, Geka a dívku, co teď přišla. „Já jsem už chtěl jít, ale tu chvíli ještě vydržím,” nakonec jsem souhlasil. Oddechl jsem si a znovu pohladil lišáka po uších. Ann ještě doplnila své celé jméno, a že pochází z Japonska. Toho jsem si tak nějak všiml. Zkrácené jméno bylo mnohem příjemnější než to dlouhé. Jen jsem pokýval hlavou a mlčky sledoval, jak ty dvě odchází.
V pokoji jsme zůstali už jen tři. Já, dívka a Geko. Představila se jako Ayleen. „Jsem Raul. Těší mě,” představil jsem se a lehce se pousmál. Lišák mě za ní vyměnil a teď zkoumal její pach. Co kdyby měla něco dobrého?
Uběhlo pár minut. Ani jeden jsme neměli návrhy na témata k jednání. Ayleen se zvedla, že se půjde projít. Dala mi i instrukce, kdyby se náhodou majitelka domu vrátila. Zřejmě tu na ní měla počkat. Jen jsem pokýval hlavou a povzdechl si. Geko si sedl zase ke mně a žadonil o pamlsky. Usmál jsem se na něj a dva jsem mu dal. Vypadal uvolněně. To asi dělalo to jídlo, které jsem měl u sebe. Po chvilce byla dívka zase zpátky. Pokýval jsem hlavou a prohrábl si rukou vlasy. Ještě se tu chvíli procházela, pak se na mě otočila s dotazem, jestli mi nebude vadit, že by si na chvíli zdřímla. „Pro mě za mě,” pokrčil jsem rameny a ještě se posunul ke kraji, abych jí nijak nevadil. Lišák se zapřel packami o má kolena, takže jsem si vytáhl za sebou nahoru a hladil jsem ho.

// Dneska už nestihnu odepsat, doma vládne panika. Povoluji mírnou manipulaci tak nějak všem (pokud potřebují Raulovu reakci), ozvu se nejdříve ve středu 16. . Mějte se! ^^

Pochybovačně jsem běhal pohledem po obýváku. Pořád jsem nemohl z hlavy dostat obvazy a to všechno kolem lékárničky. „Stejně nevěřil? Možná mě trochu podceňuješ...” zamručel jsem a odvrátil od ní pohled. Víc jsem se k tomu tématu raději nevracel a jen jsem zlehka polkl. Pohlédl jsem na lišáka, který se dožadoval dalšího pamlsku a packami se opřel o má kolena. Nenažraný zvíře, usmál jsem se a podal mu jednu z dalších dobrot. Spokojeně ji rozkousal a už prosil o další. Protočil jsem očima a podrbal ho za ušima.
Podíval jsem se na Sav. Navrhla propůjčení kuchyně. Výrazně jsem zakroutil hlavou. „Opravdu chceš pustit do své kuchyně někoho, kdo sotva udělá omeletu? A ještě tomu s rozházenými věcmi a talíři po kuchyni?” pozvedl jsem obočí a ušklíbl se. Pokud chtěla mít po talířích a pánvích, klidně ať mě tam pustí. Mé kulinářské schopnosti byly téměř na nule, takže jsem se sporáku a troubě vyhýbal obloukem. Do kuchyně jsem chodil jen za ledničkou, nejlepším kamarádem hladového člověka.
Znovu jsem pokýval hlavou a znovu se rozhlédl po obýváku. Vypadalo to tu docela útulně, v tom měla pravdu. „A do budoucna bys chtěla tu vnější stranu domu přestavit nebo to necháš tak?” nedalo mi, se nezeptat. Ten rozdíl byl docela značný. Obrátil jsem se na Geka, který mě ocasem švihal do nohy. Usmál jsem se a znovu mu podal jeden pamlsek. Pak jsem se zase otočil na dívku. „Psy. Asi nejvíc vlčáky a všechna taková podobná plemena,” odpověděl jsem ve zkratce. Ta myšlenka mě dovedla ke vzpomínce na fenku ovčáka, která s námi pár měsíců spolupracovala jako dohledávací pes na Portugalce. Povzdechl jsem si a lehce si rukou pročísl vlasy.
Otočil jsem se za zvukem, který přicházel od schodiště. Zahlédl jsem další dívku. Se zamručením jsem pohled odvrátil k lišákovi a začal ho drbat za ušima. Hovor teď šel mimo mě a nechtěl jsem se do něj moc plést.

// Kavárna Science Café

Následoval jsem ji a přitom si prohlížel kouty města, které jsem ještě neměl šanci zahlédnout. Procházeli jsme kolem knihovny, která mě zaujala mnohem více než nákupní centrum. Sem musím rozhodně někdy zajít, pomyslel jsem si. Před sebou jsem zahlédl docela zašlý dům. Lehce jsem se pozastavil a podíval se na Savannah. „Ohromující? To je slabé slovo. Nic ve zlém,” podotkl jsem a lehce jsem naklonil hlavu na stranu. Zvenčí dům nevypadal moc vábně, ale uvnitř snad bude nějakým způsobem upravený. Trochu nevěřícně jsem se díval za dívkou, která stála u hlavních dveří domu. Když už tu jsem, lehce jsem se ušklíbl a rozešel se za ní.
Slušně jsem za sebou zavřel dveře a dál ji následoval. Rozhodně jsem nechtěl, aby sem mou vinou vlezl i nevítaný host. Šel jsem nejistě a pořád jsem přemítal, jestli jsem se neměl držet spíše dál. Ocitl jsem se v obýváku. Kolem se povalovaly kusy obvazů a čehosi, co jsem nedokázal pojmenovat. V obsahu domácí lékárničky jsem se nikdy nevyznal. „Něco se tu stalo?” nedalo mi to a musel jsem se zeptat. Sice mi do toho nic nebylo, ale měl jsem z toho takový zvláštní pocit. Oddychl jsem si a raději se bez řečí posadil. Chvíli jsem sledoval dívku uklízející obvazy všeho druhu. Něco mi to připomínalo. A ty chmurné myšlenky a vzpomínky byly zase zpátky. Se zamručením jsem se raději podíval na Geka, který byl v blízkosti.
Když jsem hlavu obrátil do normální polohy, dívka už byla zpátky a podívala mi sáček z dobrotami pro Geka. Děkovně jsem se pousmál a ohlédl jsem se za lišákem. Zlehka jsem zašustil sáčkem a o sekundu později už zvířátko cupitalo ke mně. Pohladil jsem ho po hlavičce a podal mu dobrotu. „Ani ne, ale díky za nabídku,” pokýval jsem hlavou a usmál se. Nebyl jsem moc náročný člověk a navíc jsem nechtěl, aby kvůli mně něco vařila. Po chvilce zavolala něčí jméno. Asi její spolubydlící... napadlo mě. Hladil jsem lišáka po hlavě a občas mu dal pamlsek. Nechtěl jsem ho přecpávat a dát mu celý obsah sáčku. „Je to tu pěkný. Na rozdíl od vnějšku, který vypadá jako těsně před zhroucením,” konstatoval jsem a lehce se pousmál. Vlastně se mi ten kontrast líbil.