Příspěvky uživatele

Šel jsem zase tak nějak na konci skupinky a stále se kolem sebe rozhlížel. Už jsem si dával větší pozor, po zkušenosti s tím hnusným hadem. To mi zase připomnělo fakt, že na jed může Ayleen umřít. A to nechtěl snad nikdo z nás. Neznámé pachy stále sílily. Co může vydávat tak neuvěřitelný smrad? tiše jsem zavrčel. Kdybych nebyl ve vlčím těle, možná bych jej tolik nevnímal. Nebo by aspoň nebyl tak silný.
Jeskyně vevnitř vypadala snad ještě hůř než zvenku. Všude byly pavučiny a další havěť. Všichni se zastavili, ale jelikož jsem byl poslední, udělal jsem pár kroků dopředu, abych viděl. Pohled, který se mi naskytl byl zvláštní. Měl jsem z něho smíšené pocity. Před námi stály tři postavy se zbraněmi. A světě div se, ta jedna byla bez oblečení. A jakože úplně komplet. Tohle jsem vidět nepotřeboval, znechuceně jsem odvrátil pohled a vyplázl jazyk. Za nimi jsem zahlédl zlé oči jednoho démona. Byl na chlup stejný, jako ten mrtvý. Ani jsem nedoufal, že by jich bylo víc.
Pohlédl jsem na postavy před námi a postavil se do bojového postoje. Měli v rukou zbraně, to nebylo nic dobrého. Pokud oni byli ti, které jsme měli zachránit, nebylo by zrovna dvakrát dobré jim ublížit. Ale kdyby na nás zaútočili, asi by nám nic jiného nezbývalo. Svou pozornost jsem spíše věnoval dalšímu démonovi. Už jsem z něj měl docela hrůzu. Ty hnusné oči a bodec na konci jeho těla mluvily opravdu za všechno. Tiše jsem zamručel a výhružně švihl ocasem. Jednomu pachu jsem pořád nedokázal přijít na kloub. Možná, že zde bylo ještě něco. Mě však zajímal jen a pouze démon a ti tři se zbraněmi.

Když ho Ayleen kousla za hlavu, z jeho hrdla vyšlo zvláštní zaječení. Bolelo ho to, nebo se nám jen vysmíval? Zavrčel jsem a skočil po něm. Zakousl jsem se tak nějak uprostřed jeho těla. Tím pádem na mě mohl bodcem i tlamou. Jenže právě bodcem se ohnal po Ayleen. Ta postupně povolovala stisk čelistí a pak úplně odpadla. Vypadalo to, že mé předchozí myšlení o jedu bylo pravdivé. Hlasitě jsem zavrčel a na pár sekund povolil stisk, abych se mohl pořád nadechnout. Pohled na její bezvládné tělo nebyl zrovna pěkný. Znovu jsem se však zakousl do démonova těla. Tentokrát co nejsilněji, abych mu aspoň trochu uškodil.
Přece jí tam nemůžu jen tak nechat. A když má v sobě ten jed, v hlavě se mi vířily myšlenky, dokud jsem neucítil palčivou bolest v boku. Zorničky se mi rozšířily a já hlasitě zavrčel. I přesto, že jsem měl v tlamě kus nepřítelova těla. Ještě více jsem stiskl čelisti k sobě, až mě začaly bolet. Démon byl zakousnutý do mého těla, já zas do toho jeho. Cítil jsem krev stékající po mém boku a bolest, která to všechno doprovázela.
Najednou se nad tvorem objevil kámen a spadl mu na hlavu. Přestal se o mě zajímat a obrátil se na Savannah. Rychle jsem uskočil ke straně a znovu pohlédl na dění před mým čenichem. Na démona se sesypal další a větší kámen. Přišpendlil ho k zemi a toho využila ta s nožem. A najednou byl ten hnusný had mrtvý. Oddechl jsem si a můj tep se pomalu zklidňoval. Přivřel jsem oči a zakoukal se do země. Pak jsem pohlédl na Savannah, která se přeměnila v člověka a stála při Ayleen. Mluvila ještě na další dívku, jestli by tu se zraněnou vlkodlačicí nechtěla počkat. Pak se přesunula ke mně. Přiložila ruce na má zranění a kolem se začala tvořit zelená světýlka. Ta postupně zmodrala a rány se zacelily. Ani bolest zlomenin jsem již necítil. Děkuji ti. Máš to u mě, vděčně jsem se na ni usmál a zavrtěl ohonem.
Sav se opět rozešla dopředu. Ohlédl jsem se na Ayleen a zlehka se pousmál. Nerozhodně jsem švihl ocasem, ale nakonec se rozešel za ostatními. Co kdyby se tam zase něco semlelo?

Kráčel jsem za ostatními velmi ostražitě. Stále jsem se rozhlížel kolem sebe a švihal ocasem z jedné strany na stranu. Spíše výhružně, než nervózně. V jeskyni byla docela tma, ale díky vlčímu zraku jsem viděl poměrně dobře. Rozhodně lépe než kdejaký člověk.
Najednou jsem nad sebou zahlédl pohyb, ale nestihl jsem nic udělat. To něco se obtočilo kolem mého těla a silně mě sevřelo. Hlasitě jsem zavrčel a snažil se ze sevření vymanit. Jenže tlak pořád sílil a já se najednou nemohl nadechnout. A ještě aby toho nebylo dost, uslyšel jsem hlasité křupání a následnou bolest. Neubránil jsem se zakňučení a zkřivenému obličeji. Útok trval jen několik sekund, ale pro mne byly nekonečné. Sevření toho netvora konečně povolilo a já se skácel k zemi. Zrychleně jsem dýchal a bolestně přivřel oči. Žebra, nebo nedejbože noha? pomyslel jsem si s tichým zavrčením. Zlost ve mně začala růst.
Až po chvilce jsem si všiml Ayleen, která do mě lehce šťouchla. Myslím, že mám něco zlomené, ale snad to nebude tak vážné, odpověděl jsem a s její pomocí se postavil. Možná bych to zvládl sám, ale ta bolest byla pořád velká. Na nohách jsem se trochu zakymácel, ale nakonec zůstal pevně stát. Ohlédl jsem se po ostatních. Ten netvor tu nebyl sám. Byli dva. Naštvaně jsem zavrčel a švihl ocasem.
Když jsem hlavu vrátil do původní polohy, Ayleen už útočila na onoho tvora. Udělal jsem pár kroků dopředu, ale pak musel zastavit. Asi žebra, povzdechl jsem si a opět se snažil popadnout dech. Ale chtěl jsem mu to nějak oplatit. Sice jsem mohl přijít k dalším zlomeninám, ale nemohl jsem nic ztratit. Kdo neriskuje, nic nezíská. Místo rychlých kroků jsem z místa vyskočil a ocitl se tak nějak veprostřed dlouhého těla nepřítele. Zakousl jsem se mu do kůže a drápy si pomohl. Posnažím se, rychle jsem Ayleen odpověděl a znovu se zakousl do těla neznámého.
Zatím jsme byli jediní, co útočili na tohoto tvora. Snad nám pomůžou, nebo ne? zamručel jsem a raději se soustředil na situace kolem sebe. Takový divný had byl nepředvídatelný. Zvláště ten divný bodák, či žihadlo, na jeho konci mě znervózňovalo. Co když tam měl jed?

// Na svou obranu - On nic nečichal, však jsem sama psala, že dokáže rozeznat sotva jeden pach. On jen vyřizoval slova Natali.

Mlčky jsem se podíval na skupinku a švihl ocasem. Ten zápach se z čumáku nedal dostat. Jak moc to bylo nepříjemné. Odfrkl jsem si a zaměřil se na vchod do jeskyně. Jakási dívka vlezla dovnitř. Tiše jsem zamručel a zakroutil hlavou. Já myslel, že budeme chodit ve skupince a ono ne. Z jeskyně se ozýval rámus. Zpozorněl jsem a lehce se napjal. Uši jsem nastražil dopředu a udělal jeden dva kroky dopředu. Ucítil jsem další pach. Nebyl ničemu a nikomu podobný. Znovu jsem si odfrkl, abych jej dostal z hlavy ven.
To už se tak nějak celá skupinka začala pohybovat dopředu. Držel jsem se na konci skupinky, kdyby se něco semlelo. Jak jsme se přibližovali, pachy sílily. Lehce jsem se naježil a švihl ocasem. Za mnou se pohybovala ještě jedna holka. Jen jsem pokýval hlavou, i když jsem si o tom myslel své. Jak můžu chránit někoho, koho ani neznám? lehce jsem si oblízl zuby a čenich. Našlapoval jsem tiše a lehce se přikrčil. Výhoda vlčího těla.
Znovu se ozvala ta za mnou. Tentokrát však poněkud naléhavě. Zastříhal jsem ušima a ušklíbl se. Nechtěl jsem dělat jakýsi dorozumívací prostředek mezi vlkodlaky a těmi ostatními. Navíc tohle jsem jí opravdu nevěřil. Tak jsem tedy nic nesdělil, jen jsem tiše zavrčel. A to si jako myslí, že jí to uvěřím? Beztak je divná, pomyslel jsem si posměšně a švihl ocasem. Mou myšlenku sama potvrdila, když se na mě málem celá sesunula. Jak chtěla bojovat, když se neudržela na nohou?
Lehce jsem skousl zuby k sobě a podíval se na zbraně v dlaních ostatních. Zřejmě se opravdu schylovalo k boji. A já vůbec netušil, jak ve vlčí podobě zaútočit.

// Doupě

Stále jsem kráčel mírně za skupinkou a ignoroval jsem padající vločky. Můj hřbet se pomalu zbarvoval do bílé a chlupy byly rázem mokré. Občas jsem se naštvaně oklepal a odfrkl si. Packy jsem měl také mokré. Sníh holt dělal své. Lehce jsem si oblízl zoubky a zastavil se. To se totiž zastavila celá skupinka přede mnou. Zřejmě jsme byli na místě. Předešel jsem pár lidí a zastavil u Sav a Ayleen. Tohle prostředí se mi nelíbilo. Divně to tu smrdělo. Pach jsem nedokázal rozpoznat. Ayleen poznamenala něco o zkaženém mase. Zřejmě myslela onen zápach. Znechuceně jsem se ušklíbl.
Ještě jsme tu nebyli všichni, zbytek pomalu docházel k nám. Pohlédl jsem na jeskyni před námi a nervózně švihl ocasem. Zaměřil jsem se na tu nechutnou směs pachů. I když jsem se snažil sebevíc, nic jsem z ní nepoznal. Nebyl jsem ještě natolik zdatný. Udělal jsem krok dozadu a pohlédl na dívky, které stály vedle nás. Co teď? Půjdeme dovnitř a tam co? Co když na nás něco zaútočí? chrlil jsem otázky na vlkodlačice. K soubojům jsem se nestavil moc kladně. Za poslední roky jsem jich měl už dost. Jako vlk jsem si nebyl jistý, zda bych přímý souboj zvládl. Potřeboval jsem trochu více času na zvyknutí si na nové tělo. Ayleen jej zřejmě tolik nepotřebovala. Vypadala, a stála mnohem jistěji než já.
Tahle situace nevypadá moc dobře, pomyslel jsem si. Modrýma očima jsem se podíval na jeskyni a švihl ocasem. Počasí venku nevypadalo nijak dobře, ale pochyboval jsem, že by v jeskyni byla lepší atmosféra. Stál jsem v pozoru a čekal na jakýkoliv pokyn.

Pohlédl jsem na skupinku a dál klidně seděl u zdi. Přemýšlely, kde by taková jeskyně mohla být. Já se o svůj názor nemohl podělit, jedině tak přes Savannah, jakožto tlumočníka. Povzdechl jsem si a udělal jsem pár kroků do místnosti. To čekání mě pomalu přestávalo bavit. Jestli je ta záchrana tak akutní, jak říkají, neměli bychom se už konečně zvednout a jít něco dělat? Ayleen vyšla ven z domu někam ven. Nevnímal jsem, co ostatní říkají. Nebylo to mířené proti mně, a ani ke mně, tak jsem většinu jen přehlížel. Oblízl jsem si čenich a pohlédl na další dva vlkodlaky. Ti zřejmě chtěli zůstat tu, doma. Pokrčil jsem rameny a pohled obrátil ke skupince venku.
Už bych se taky mohl trochu rozhýbat, řekl jsem si a přešel úplně ke dveřím. Tam jsem se znovu postavil a čekal. Venku byla zima a začalo sněžit. Nechápavě jsem se zašklebil a švihl ocasem. Už jsem si pomalu začal zvykat na tělo vlka. Většinu řeči jsem přeslechl, ale už se konečně začalo přemýšlet o odchodu. Všichni se začali zvedat. Usmál jsem se a nadšeně zastříhal ušima. Po delší době se začalo něco dít.
Upřel jsem pohled na Savannah v podobě černého vlka. Zařadil jsem se za ostatními. Nešel jsem sice úplně vzadu, ale zároveň jsem se moc nechtěl plést mezi lidskými bytostmi. Zprvu jsem šel pomaleji a snažil si zvyknout na čtyři nohy. Pak jsem však už pravidelně ťapal a lehce jsem zrychlil, abych viděl na svou Alfu a Ayleen. Ty jediné jsem znal a opravdu jsem se nechtěl zaplést s jinou skupinkou. Tolik řečí, tolik lidí. Je tu toho na mě trochu moc, ušklíbl jsem se a pohlédl na oblohu. Na konci jara sníh, kdo by to čekal?

// Jeskyně Rúcima

// Se mnou taky počítej :)

Švihl jsem ocasem a následně jej stočil vedle svého těle. Mohl by mi na něj někdo jednoduše šlápnout. A to by bolelo. Podíval jsem se ven před hlavní dveře. Cítil jsem totiž další pachy. Začaly se tu pomalu hromadit a byl trochu problém se v nich orientovat. Pousmál jsem se na Ayleen a na její poznámku jen pokýval hlavou. Teď už by to mělo být jen lepší. Nebo ne? ohlédl jsem se po okně a oklepal se. Venku to opravdu nevypadalo moc přívětivě. Jen jsem nechápal, proč se všichni kupí zrovna tady.
Savannah vešla dovnitř a při cestě kamsi se pozastavila u mě a podrbala mě za ušima. Usmál jsem se a ohlédl se za ní. Cizímu bych už ukousl zápěstí, ale když jsem byl součástí její smečky, chtěl jsem se chovat aspoň trochu mile. Bylo nás tu docela dost, ale zrovna teď mi to nevadilo. Možná jsem byl pořád ovlivněn těmi prášky na spaní. To bylo dost možné. Do místnosti vešla jedna dívka, která byla ještě před chvílí venku. Oslovila Ayleen a docela překvapeně se na ni dívala. Vstal jsem a udělal pár kroků zpátky. Nechtěl jsem překážet v průchodné cestě. Ohlédl jsem se po Savannah, která začala mluvit. Prý se těm venku ztratil druh a žádají nás o pomoc. Abychom jej vystopovali. Ani jsem nad tím pořádně nepřemýšlel a už souhlasně pokyvoval hlavou. Chtěl jsem jít, to rozhodně ano. Se mnou taky můžeš počítat, řekl jsem odhodlaně a usmál se. Ayleen se k Sav posadila jako nějaký pes ke svému pánovi. Na to jsem se jen ušklíbl a udělal pár kroků ke dveřím. Nešel jsem však až přímo k nim, spíše jsem se posadil ke stěně a zpoza rohu vykukoval ven.
Krátce jsem se podíval na všechny venku. Neznal jsem je snad ani z vidění. Oblízl jsem si čenich a znovu švihl ocasem. Najednou jsem zaslechl něčí hlas. Byl takový zvláštní. Vykoukl jsem tedy ven. Tam bylo jakési zelené cosi a mluvilo to. Více jsem zaostřil a v té záři poznal postavu. Prý je uvězněná jakousi Kruelou v jakési jeskyni. Společně s těmi, které jsme měli vystopovat. Ostatní se začali dohadovat, co to bylo a jestli nějakou tu jeskyni neznají. Já se raději této konverzace zdržel. Mimo město jsem byl jen jednou, a to rozhodně ne v jeskyni. Pak se dohadovaly o Kruele. To se tu vážně chtějí dohadovat o tom, v jaké blbosti vystupovala? Nechtějí ji třeba najít a zeptat se?! protočil jsem očima a pohlédl do země. Ze dveří mi vykukovala jen hlava, maximálně tak přední packy.
Pochopil jsem, že žádnou indícii k nalezení jeskyně nemáme. Tak co teď? Přeci tu nebudeme jen tak sedět a nic nedělat. Mlčky jsem se znovu podíval ven a bědoval. Takové počasí je tak akorát na nachlazení a pořádnou chřipku.

// Pořadí asi žádné nemáme, což? :D

Myšlenkami? ušklíbl jsem se a nakonec přikývl. Aspoň že to všechno nestálo na řeči vlčího těla. To bych asi hned ze začátku nezvládal. Pohlédl jsem na polštář s dekou, co přinesla Savannah. Začala nám dávat instrukce, co máme dělat po její přeměně. Pokýval jsem hlavou, jakože souhlasím. Chtěl jsem tuto příležitost využít k trochu delšímu spánku. Přeci jen jsem strašně dlouho nespal. Nechtěl jsem ze sebe dělat borce a podstoupit proměnu bez léků. To bych nemusel usnout vůbec.
Po chvilce se Savannah přeměnila ve vlka a přistoupila k Ayleen. Zřejmě chtěla začít u ní. Ušklíbl jsem se a podíval se ven. To počasí se snad ještě zhoršilo. Znovu jsem se podíval na Ayleen. Ta už byla zahrabaná v dece. Mírně se vydechl a pohledem si přeměřil vlčici přede mnou. Když jsem ucítil tlak jejích zubů, mírně jsem se ušklíbl. Už jsem se smířil s tím, že tohle budu muset podstoupit. Po chvilce se ode mě odtáhla. Zahýbal jsem zápěstím a do druhé ruky uchopil skleničku s krví. Chvíli jsem počkal a pak ji vypil. Sice neměla pomalu žádnou chuť, přesto jsem se znechuceně zašklebil. Už je ten pocit, že mám na jazyku krev člověka. Skleničku jsem položil na stolek a popadl zbylý prášek na spaní a proti bolesti. S jedním douškem čisté vody jsem jej polkl. Pak jsem si lehl na sedačku a přikryl se dekou. Už jen má únava přispěla k rychlému usnutí.
Díky prášku jsem spal déle, než bylo původně plánovalo. Probudil jsem se a lehce zvedl hlavu z tlapek. Na ten pohled jsem si musel zvyknout. Rozhlédl jsem se po místnosti. Začal jsem vnímat všelijaké pachy a slyšel jsem i to nejtišší šustnutí. Slezl jsem ze sedačky a lehce si protáhl přední nohy. Jenže jsem si tak trochu neuvědomil, že k mému přibyl i dlouhý ocas. Mírně jsem s ním bouchl o pohovku. Rychle jsem se za sebe ohlédl a tiše zavrčel. Myslel jsem si, že na mě někdo sáhl. A příčinou byl můj ohon. Udělal jsem pár kroků dopředu, abych se z tohoto prostředí vymotal.
Modrýma očima jsem si prohlédl všechny okolo. Ayleen už byla taky vzhůru. Spal jsem nějak dlouho, ušklíbl jsem se a posadil se na podlahu. U dveří jsem si všiml Sav v podobě člověka. Neměl jsem ponětí, kdy se proměnila. Pohlédl jsem mezi dveře. Stály tam dvě cizí dívky. Zastříhal jsem ušima. Přišel jsem o něco? zeptal jsem se a ohlédl se po Ayleen v podobě světlé vlčice. Aspoň doufám, že to je ona. Chtěl jsem vyzkoušet komunikaci mezi vlkodlaky a zjistit, oč tu jde. Přeci jsem nespal tak dlouho. Nebo snad ano?

// Podoba vlka: http://fc06.deviantart.net/fs71/f/2012/178/c/1/black_wolf_by_achommakuoi-d550pv7.jpg

Tiše jsem seděl a přímo hypnotizoval skleničku s krví. Proč by se někdo bezdůvodně řezal do zápěstí a ještě k tomu střádal svou krev do skleničky? Vydechl jsem a pohled obrátil někam mimo společnost. Někam ven. Savannah začala mluvit k druhému chlapci, jelikož ten se netvářil moc radostně. Říkala něco v tom smyslu, že proměnou se přidáme do jakési rodiny a budeme mít střechu nad hlavou. Ušklíbl jsem se. Všechno lepší než hotel plný přepychu. Rodina? Celé měsíce stojím na vlastních nohou a teď se mám na někoho vázat? mírně jsem se nad tou myšlenkou ušklíbl. Nebyl jsem společenský typ a jestli tu budou, jakože budou, přebývat další vlkodlaci, za chvíli to tu bude docela komplikované. Z mého pohledu introverta.
Savannah zopakovala mou otázku s pobavením v hlase. Pak mi však důvod vysvětlila. Díky krvi alfy se budeme moct proměnit. Tiše jsem přikývl a polkl. Takové dlouhé vysedávání mě už nudilo. Proč to nezkrátit a zbytečně to neokecávat? Zaslechl jsem, že se Ayleen zeptala na proměnu. Jestli je bolestivá. Zpozorněl jsem. První přeměna prý bývá nejbolestivější, ale časem si na určitou bolest dá zvyknout. Ale nikdy se úplně nevytratí. Bolest byla to poslední, co by mi na proměně vadilo. Postupem času mě ta změna v životě lákala. Kdo by chtěl tak nudný život, jako jsem měl já?
Ještě chvíli mluvila o změnách ve smyslech a vnímání světa. Prvních pár dní zůstaneme v podobě vlka tady v domě. Upřímně už teď jsem se obával své reakce. Neměl jsem rád sezení na jednom místě a to jsme tu měl zůstat několik dní. Povzdechl jsem si a pak na Savannah opět pohlédl. Už jsem se v tom pomalu začal ztrácet. Nás čeká ta horší možnost? zeptal jsem se sám sebe a pohlédl na Ayleen vedle mě. „Proč to zbytečně prodlužovat. Když už to má být,” řekl jsem a lehce si prohrábl vlasy. Je fakt, že to kousnutí mě trochu děsilo. Už jen to od normálního psa bolelo, a co pak od velkého, mohutného vlka? Co když kousne nějak špatně? Třeba do tepny?...

Díval jsem se po všech a přemýšlel, zda bych už neměl jít. Přeci jen jsem si připadal jako páté kolo u vozu. Už jsem chtěl odejít, ale Savannah mě zarazila, že se mě to shromáždění týká také. Povzdechl jsem si a znovu se usadil na pohovku. Neklidně jsem se ohlédl po místnosti a všiml si tmavovlasé dívky. Vlastně teď už na jejím místě stál velký, huňatý vlk. Byl jsem ještě zmatenější, než před chvílí. Zalapal jsem po dechu a chtěl opět něco říct, ale to už mě předběhla Savannah.
Začala s tím, že vlkodlaci nejsou mýty. Hned jsem si vzpomněl na své dětství a povídačky o podobných tvorech. Tehdy jsem jim nevěřil a nehodlal jsem s tím začít. Ale když se tu místo dívčiny protahoval vlk, uznávám, to už bylo trochu divné. Zmínila i upíry, lovce a démony. Je v tomhle městě vůbec někdo normální? pomyslel jsem si zamyšleně. Co když se tohle město skládalo z nadpřirozených tvorů?
Prý jsme tu byli kvůli světlu, tedy božstvu. Jenže, já nic neviděl. Savannah se otočila ke mně s tím, že když mě sem dovedla, netušila, že budu také připravený. Omluvně jsem usmála. S úšklebkem jsem pokrčil rameny a odvrátil pohled. Tohle bylo docela moc informací. Všiml jsem si, že do skelničky skapává její krev. „Proč to děláš?” zeptal jsem se a lehce poukázal na její ránu a krev ve skleničce. Nemohl jsem jen tak sedět a na nic se nezeptat.
Podíval jsem se na druhého, stojícího chlapce. Nevypadal moc nadšeně, jakoby ho toto zjištění přímo štvalo. Já k tomu všemu měl takový... nijaký postoj. Pohled jsem upřel na dívku v těle vlčice. Vypadala jako přerostlý vlk zkřížený s medvědem. Usmál jsem se a ohlédl se na všechny ostatní.

Pohledem jsem projel obývák a pak se vrátil k Ayleen. Opřel jsem se o sedačku a podepřel si hlavu rukou. Byla těžší než obvykle. Zeptal jsem se na její koníčky, aby naše řeč nestála. To ticho v místnosti jsem nenáviděl. Vyslechl jsem si jí a nakonec pokýval hlavou. Takže většinu svého času věnovala psům. Zeptala se na mé záliby. Vlastně jsem čekal, že mi otázku vrátí. „Kdysi jsem hrál na kytaru, ale to už je strašně dávno. Jinak poslední dobou zbraně, sport, zvířata a hudba,” odpověděl jsem docela zkráceně, ale nechtěl jsem svou řeč protahovat. Můj život byl nezajímavý, tak proč se o něm zmiňovat? Když jsem nad tím tak přemýšlel, nebylo to tak dlouho, co jsem hrál na kytaru. Možná tak tři roky zpátky. Povzdechl jsem si a podíval se na Geka. Stále spokojeně chrupal. Pousmál jsem se a natáhl se pro sklenici vody. Znovu jsem si upil. Sklenička byla nyní poloprázdná. Postavil jsem ji na stolek za sebou.
Než jsem stihl zvednout zrak, uslyšel jsem cizí hlas. Před námi stála dívka se psem a tázavě se na nás dívala. Ayleen jí naštěstí stihla odpovědět dřív, tak jsem na její slova jen pokýval hlavou. Zřejmě o nás nevěděla. Posunul jsem se více k kraji pohovky a zabořil pohled do země. Znovu jsem zaslechl klapnutí dveří. Zaťal jsem zuby. Vážně, větší společnost jsem nepotřeboval. Pohlédl jsem ke vchodu a spatřil Savannah. Usmál jsem se na ní, a přeci jen se trochu uvolnil. Došla si do kuchyně pro sklenici vody a pak se k nám vrátila. Zmínila jakousi 'proměnu'. Nechápavě jsem se na ni podíval a chtěl něco říct. Pak jsem si to ale rozmyslel a pusu zase zavřel.
Znovu klaply dveře. Tentokrát se v místnosti objevil chlapec. Povzdechl jsem si a podíval se na všechny. „Asi bych už měl jít. Nechci rušit vaše shromáždění,” řekl jsem bez emocí. Jenže z pohovky se mi nechtělo vstávat. Lenost byla silnější než já. Tak jsem tedy ještě seděl a vyčkával. Kdybych řekl, že mě tahle situace nezaujala, lhal bych.

// Dneska se mnou moc nepočítejte, mám toho moc.

Dívka poděkovala za vodu. Pousmál jsem se a znovu se posadil na sedačku. Přemýšlel jsem nad vším možným, jen ne nad reálnými věcmi. Nakonec jsem si jen znuděně povzdechl a lehce se napil vody. Nechtěl jsem ji celou vypít, pak bych musel znovu do kuchyně. A abych řekl pravdu, odtud se mi již nechtělo. Pohovka mi přišla snad ta nejpohodlnější na celém širém světě. Ayleen mi znovu poděkovala za donesení vody. Zakroutil jsem hlavou a podíval se na ni. „Nemusíš mi tolik děkovat. Vždyť to byla maličkost,” řekl jsem bez emocí. Nebyl jsem zvyklý na vděk ostatních lidí. Nikdo mi moc neděkoval, spíše po mě všichni jen pyskovali.
Zadíval jsem se na Geka a znovu se myšlenkami vrátil k tématu, které jsme probírali před chvílí. Kdyby se daly sny i myšlenky nějak přečíst. Byla by to výhoda a zároveň zpestření nudného života, zamyslel jsem se. Kdo by nechtěl vědět, co se tomu druhému honí hlavou?
Všiml jsem si, že Ayleen nad něčím přemýšlí. Už po několikáté za pár minut. Bylo mi to divné. Konstatoval jsem, že mi přijde nějaká roztěkaná. Ona na má slova jen potvrdila. Pokýval jsem hlavou. Já byl především klidný člověk, téměř nic mě nedokázalo vyvést z míry. I když je fakt, že tu pár věcí bylo.
Řeč mezi námi se opět zastavila a v místnosti bylo ticho. Jen klidné oddechování nás všech bylo slyšet. A to mi bylo docela nepříjemné. Znovu jsem se napil vody a ohlédl se po Ayleen. „Nechceš mi o sobě něco říct? Například... Tvoje záliby?” zeptal jsem se tak, aby pochopila, že ji do ničeho nenutím. Moc jsem z lidí nevyzvídal, ale když už mezi námi hovor stál, nezbývalo mi nic jiného. Žádná jiná otázka mě totiž nenapadla. Celým tělem jsem se otočil k ní a neupřeně se na ni díval. Mě samému byl přímý pohled nepříjemný. Skleničku s vodou jsem položil na stolek vedle pohovky. Nechtěl jsem ji pořád držet v ruce. Ayleen vypadala přátelsky a zatím moji komplikovanou povahu trpěla. Ovšem, neznala mě ani z 1%.

Vstal jsem ze sedačky a rozešel se do kuchyně. Tam jsem si do skleničky napustil vodu a začal ji popíjet. Postavil jsem se do dveří a zeptal se Ayleen, jestli chce taky. Přitakala, že by si dala. „Va bene,” broukl jsem pro sebe a zase zalezl do kuchyně. Bylo mi jasné, že se nebude zvedat. Opíral se o ní Geko a určitě ho nechtěla vzbudit. Otevřel jsem tu samou skříňku nad linkou a vzal jednu ze skleniček. Tu svou jsem mezitím položil vedle. Napustil jsem do ní čistou vodu a kohoutek zavřel. Vzal jsem obě skleničky a rozešel se zpátky do obýváku.
S lehkým úsměvem na tváři jsem Ayleen tu plnější. Přeci jen já už ze své trochu upil. Posadil jsem se tentokrát trochu blíž a skleničku držel v ruce. Sem tam jsem si upil vody. Podíval jsem se na dívku vedle mě. Zdála se mi taková zvláštní. Jakoby jí něco trápilo. Trochu jsem si odkašlal a díval se na ní. „Přijdeš mi taková roztěkaná,” promluvil jsem a prohlédl si ji. Sice mi do toho nic nebylo, ale jinak se mi zdála sebevědomá. Jenže měla chvíle, kdy mi přišla napjatá. Že by se tě bála? Ono být v jedné místnosti se zabijákem asi není moc bezpečné, ozval se otravný vnitřní hlas. Ušklíbl jsem se a odvrátil pohled k zemi.
Znovu jsem se nepřítomně napil a díval se do podlahy. Cítil jsem, že se mi ruce začaly nepřirozeně třást. A přitom podnět žádný. Nespokojeně jsem zamručel. „Accidenti!” zašeptal jsem a dlaněmi stiskl skleničku. Doufajíc, že si toho nevšimla, jsem se podíval na Ayleen a nevině se pousmál.