Příspěvky uživatele

// Budu moct odepsat až za týden. Plnou manipulaci má povolenou Ayleen :)

Když byla Ayleen nedaleko ode mě, rychle jsem se dostal z klubíčka a skočil po ní. Přitiskl jsem jí k zemi a vesele zavrtěl ocasem. Ona udělala něco podobného, takže jsem doufal, že výzvu na hru přijala. Abych jí ještě více poškádlil, přiblížil jsem svou tváři k té její a předními tlapkami jí ještě více přitlačil k zemi, i když to už příliš nešlo. Chtěl jsem jí déle držet, ale zároveň jsem nechtěl být surový. Proto jsem od ní odskočil a znovu se vrátil ke svému místu u stěny. Stočil jsem se do klubíčka a tvář si znovu přikryl špičkou ocasu. Pobaveně jsem se culil, ale to nemohl nikdo vidět.
Jedno ucho jsem měl přiložené k podlaze, takže jsem jasně slyšel, kdy ke mně Ayleen vykročila. Nechtěl jsem se však moc hýbat, protože mě zajímalo, jak bude dál reagovat. Mírně jsem se ušklíbl, když do mě bouchla packou, ale pořád jsem nehybně ležel. Ucítil jsem mírný tlak na hřbetě a po chvilce se ještě zvětšil. Hádal jsem, že se na mě vlčice postavila, ale že by byla takhle lehká... To mi nějak nesedělo. Mírně jsem pohnul špičkou ocasu a zjistil, že je jen o mě zapřená předními packami. Usmál jsem se a dál na protest ležel.
Musel jsem se znovu pobaveně usmát, když mě Ayleen začala sunout od stěny. Nečekal bych, že by jí zrovna tohle napadlo. Chtěl jsem jí ještě více provokovat, ale už se to nedalo. Úsměv jsem jí oplatil a postavil se na nohy. Oklepal jsem se a zavrtěl ocasem. Tak tohle mě bavilo! zazubil jsem se a zastříhal ušima. Krátce jsem se rozhlédl po obýváku a všiml černé vlčice na sedačce. Dal bych tlapku do ohně, že tam skutečně nebyla. Nebo jsme byli tak zabráni do hry, že jsme si jí nevšimli. Krátce jsem se podíval na Ayl a nerozhodně udělal krok dopředu. Ehm... Sav, jsi v pohodě?

Souhlasně jsem pokýval hlavou, ale zároveň jsem byl docela skleslý. Vždyť taková energie se dala využít všemožně, jen ne na posedávání a pouhé chození po domě. Neuniklo mi, že já jsem na tom s pohybem lépe než ona. To mě trochu potěšilo a dodalo sebevědomí. Ale rychle jsem si připomněl, že je ještě pořád poznamenaná tím jedem. Na její návrh ohledně průzkumu domu jsem vesele přikývl. Nakonec stejně přišla s lepším nápadem než já. Oblízl jsem si čenich a vydal se tedy z kuchyně pryč. Někde v chodbě jsem se zastavil a obrátil se na schody, které Ayleen zmiňovala. Jen jsem se znechuceně ušklíbl a svižně se vydal do obýváku. Nerad bych si rozbil čenich, takže jsem se držel při zemi, tedy v přízemí.
Schoval jsem se za zdí v obýváku a stočil se do klubíčka. Špičkou ocasu jsem si přikryl tvář a čekal, jestli mě Ayleen bude hledat. Měl jsme v plánu jakousi hru, ale nebyl jsem si jistý, jestli můj nápad vyjde. No, po chvilce jsem uslyšel dupot. Mírně jsem si tvář odkryl, abych viděl. Vlčice běžela kolem mě, ale nevšimla si mě. Zlomyslně jsem se usmál a tentokrát se na ní pořádně zadíval. Když se znovu blížila ke mně, rychle jsem se rozvinul z pečlivého klubíčka a skočil jsem po ní. Svalil jsem jí na zem a předními packami jí ještě více přišpendlil k podlaze. Krátce jsem přiblížil svou hlavu k té její. Vesele jsem se zazubil a zavrtěl ocasem. Pak jsem od ní odskočil a znovu se stočil se do klubíčka. Znovu jsem si špičku ocasu překryl přes tvář a pořád se usmíval, i když o nebylo vidět. Ležel jsem nehybně, jakoby se nic nestalo.

Přemýšlel jsem nad nějakou aktivitou. A abych se přiznal, skutečně mě nic nenapadalo. Vstal jsem a rozešel se k východu z kuchyně. Byl to zvláštní zvuk, když mé packy s drápy dopadávaly na kachličky. Usmál jsem se a zvesela švihl ocasem. Podíval jsem se po Ayleen, která zjevně nic v plánu neměla. Ven jsem nemohli, takže jí nezbývalo nic jiného, než trávit čas tady uvnitř se mnou. Moc dobrým společníkem jsem určitě nebyl, protože jsem moc výřečný nebyl.
Navrhla, že bychom si mohli zvyknout na vlčí tělo. Souhlasně jsem přikývl a lehce zastříhal ušima. Doufal jsem, že s něčím přijde sama, ale ona se obrátila na mě. Povzdechl jsem si a rozešel se dál k obýváku, ale někde v chodbě jsem zastavil. Mě toho moc nenapadá. Navíc tady v domě je docela málo místa a abychom tu běhali jako šílenci, to se taky moc nehodí. Už jenom z toho důvodu, že tu polovina smečky spí, ušklíbl jsem se nad tím faktem a ohlédl se za sebe na Ayleen. Krátce jsem zamrkal a posmutněle dodal: Kromě posedávání se tu asi nic jiného dělat nedá. Doufal jsem, že ona nakonec vytasí mnohem lepší nápad. Hlavně jsem chtěl pohyb, protože náhlý příval energie jsem musel nějak využít. Kdoví, kdy budu zase tak živý.
Zvědavě jsem zastříhal ušima a rozešel se k obýváku. Zastavil jsem se u zdi a zlehka se o ní opřel. V tu chvíli jsem se možná ztratil z dohledu Ayleen. Ale možná to byl záměr. Když už nic jiného nemůžeme dělat, tak proč si nezahrát na schovávanou? Tahle hra nikdy nezklamala. Zlomyslně jsem se usmál a stočil se do co nejmenšího klubíčka. Ocas jsem přitáhl k sobě a doufal, že mě tak rychle nenajde. A bůhví, jestli mě vůbec bude hledat.

Mlsně jsem si oblízl tlamu a pustil se do salámu. Konečně nějaké jídlo, po tak dlouhé době! Po chvilce mi přišlo blbé, že jsem se nerozdělil. Proto jsem čumákem přisunul zbytek k Ayleen a nabídl jí. Ale ona mou nabídku odmítla s tím, že už jí jídlo stačilo. Tak jasně, proč by po mě dojídala už oslintané jídlo? Pokrčil jsem rameny a salám si znovu přitáhl k sobě. Kdybych ho nesnědl, byla by to akorát škoda. Nač zbytečně plýtvat jídlem.
Tak jsem tedy salám dojedl a oblízl si tlamu. Jeho chuť mi pořád zůstávala na jazyku. Ten pocit byl nepopsatelný. Postavil jsem se na nohy a krátce se rozhlédl po kuchyni. Lednička byla zavřená a na zemi naštěstí nezbyl žádný nepořádek. Usmál jsem se a pohlédl na Ayleen. Vypadala, že trochu energie nabrala. Co teď? Máš něco v plánu? zeptal jsem se a mírně naklonil hlavu na stranu. Mě skutečně nenapadalo, co by se tu dalo ještě dělat. Jen tak posedávat se mi nechtělo, na to jsem byl až moc plný energie, kterou jsem potřeboval vybít. Všichni v domě pospávali, nikdo nebyl k mání. Zakroutil jsem hlavou a vykročil směrem k vlčici. Kousek od ní jsem se znovu posadil a pohled zabořil do země.
Chvíli jsem pátral ve svých myšlenkách a pocitech. Rychle jsem přišel na to, že bych se zase rád proměnil do lidské podoby. To chození po čtyřech už mi bylo trochu dlouhé a nudné. Vždyť jsem byl vždycky člověk, ne vlk, a byl to pro mě nezvyk. A vůbec nejhorší bylo, že jsme tu museli zůstat. Povzdechl jsem si a podíval se z okna. Chtěl jsem jít ven na čerstvý vzduch. Někam se vypařit a nechat si celou tu věc s vlkodlaky projít hlavou. Vždyť jsem nad tím pořádně ani nepřemýšlel. A celkově bych zase rád dělal věci, které dělá normální člověk. Například chodit po dvou.

Bylo mi jasné, že nějaké maso musím najít. Nenapadalo mě žádné jiné jídlo, které bychom jako vlci mohli sníst. Na rozdíl ode mě byla Ayleen nevybíravá. Bylo jí jedno, jaký druh masa by to byl. Ale já chtěl něco, z čeho bych se skutečně najedl. Nechtěl jsem jídlo, které by mě nasytilo jen na pár minut a pak bych měl zase hlad. To by bylo o ničem.
Povedlo se mi najít jedno balení šunky, a dokonce jsem jej shodil na zem k Ayleen. Doufal jsem, že jím nepohrdne a nají se. Na moment jsem k ní obrátil hlavu a zastříhal ušima. Chci najít ještě něco jiného, co by mi mohlo zachutnat. Já vím, jsem vybíravý, vysvětlil jsem a ušklíbl se. Takovou vlastnost jsem na sobě nenáviděl, ale co se dalo dělat. Naštvaně jsem zavrčel, když jsem v ledničce opravdu nic jiného nenacházel. Chtěl jsem něco víc, než jen pár kousků šunky. Jednou přední packou jsem hrábl někam do poliček. Něco jsem ucítil, ale že by to bylo něco velkého, to se předpokládat nedalo. Přesto jsem si onen předmět přitáhl k sobě. Byl to salám! Sice jen půlka, ale to mi nevadilo.
Nadšeně jsem zavrtěl ocasem a znovu hodil jídlo na zem. Šťouchl jsem do dveří ledničky a tím ji zavřel. Lehl jsem si ke svému úlovku a začal hodovat. Asi v půlce jsem se zarazil a podíval se po Ayleen. Vždyť ona měla jen několik kousků šunku a já se tu cpal půlkou tlustého salámu. Nejistě jsem se pousmál. Jestli chceš kousek, tak si řekni, zamumlal jsem a zbylý kus k ní čumákem posunul. Nevěděl jsem však, jestli mou nabídku přijme. Kdo by po mě chtěl dojídat oslintané jídlo, že?

Mlsně jsem si oblízl čenich a podíval se po ledničce. Uchopil jsem do zubů balíček sýru, který jsem před chvílí vytáhl. Hodil jsem ho zpátky a znovu klesl na zem. Udělal jsem pár kroků od chladničky, abych se pořádně podíval dovnitř. Takhle jsem mohl dohlédnout i do vrchních pater, ale i kdyby tam bylo maso, nedokázal bych se tam dostat.
Přikývl jsem na Ayleeninu otázku ohledně masa. Když jsem si představil velký kus jakéhokoli masa, v tlamě se mi začaly hromadit sliny. Rychle jsem je spolkl, abych nevypadal jako nějaký nenažranec. Ale když já měl vážně hlad. Nevím ale, jaké maso bychom si představovali, zamumlal jsem a přidal se k Ayleen, která byla předními packami opřená o otevřenou ledničku. Byl jsem o trochu větší, ale že bych viděl i do vyšších pater, to se říct nedalo. Krátce jsem švihl ocasem a oblízl si čenich. Vlčice si sedla. Asi ještě neměla tolik energie a já po ní ani nechtěl, aby mi nějak pomáhala. Vždyť jsem otevřel ledničku, něco vyndat už bylo jednodušší. Nemám představu, co náš vlčí žaludek dokáže spotřebovat. Byl bych opravdu nerad, kdyby mi bylo z něčeho špatně. Takže to chce nějaké maso, ale jaký druh? Šunka, syrové maso... Vážně nevím, povzdechl jsem si a do čenichu se snažil chytit nějaký příjemný pach.
Něco mě přivedlo k nejnižší příčce ledničky. Tam byl jeden balíček šunky ale pro nás oba to nestačilo. Chytil jsem tedy nalezené jídlo do zubů a odhodil ho na ze k Ayl. Ona se už mohla najíst, ale já chtěl ještě chvíli hledat. Kdybych nic nenašel, musel bych vydržet s prázdným žaludkem.

Ayleen potvrdila, že tu skutečně nějaký cizinec byl. Zamračil jsem se a podíval se směrem ke vstupním dveřím. Jak se sem mohl dostat? Vždyť se všichni nacházeli uvnitř a neuvědomoval jsem si, že by šel někdo otevřít. Asi se sem sprostě vkradl, ale na druhou stranu nám pomohl, a proto jsem tuto záhadnou osobu už nechtěl řešit. Kdoví, co to bylo za člověka. Pozornost jsem znovu vrátil k vlčici a přikývl. Tu situaci si už tolik nevybavuji, ale myslím že ano, potvrdil jsem její domněnku a postavil se na nohy. Doufal jsem, že nikomu nebude vadit, když si něco vezmeme. Savannah by určitě nechtěla, abychom tu trpěli hladem.
Rozešel jsem se k ledničce a docela složitým způsobem ji otevřel. Když mě Ayleen pochválila, musel jsem se nenuceně usmát. Taková pochvala musela zahřát na srdíčku snad každého, dokonce i mě. Pohlédl jsem dovnitř ledničky a očima přejížděl po jídle. Pokrčil jsem rameny na Ayleenu otázku. Předními packami jsem se opřel o ledničku, abych viděl dovnitř. Oblízl jsem si čenich a natáhl se pro první věc, která mi přišla pod zuby. Konkrétně sýr. Položil jsem jej na zem a ušklíbl se. Jako člověk bych sýr snědl, ale jako vlk... Nebyl jsem si jistý, jestli by se mi z něj neudělalo špatně. Spíš by to chtělo něco z masa. Proto jsem se znovu natáhl nahoru a začal pátrat v ledničce.

Podíval jsem se po Ayleen, která mě ujistila v tom, že je Savannah v pořádku a zmínila, že tu někdo byl. Nechápavě jsem se podíval po místnosti a přitom se zeptal: Počkej... On tu někdo byl? Ten zvláštní pach, který jsem tu pořád ještě trochu cítil, mohl patřil dané osobě. Ušklíbl jsem se a pohledem se vrátil k vlčici, která se docela vyděšeně zeptala, jestli se naší Alfě něco stalo. Přikývl jsem. Taky ji bodl démon a otrávil ji, stejně jako tebe, odpověděl jsem tiše a zabodl pohled do země. Seděl jsem tam u ní a nic jsem neudělal. Vlastně jsem nevěděl, jak bych jí mohl pomoct. Ten pocit neschopnosti byl strašný.
Zaťal jsem zuby a pohlédl k vlčici. Zeptala se mě, jestli nechci něco k snědku. Trochu jsem se pookřál a švihl ocasem. Něco bych si dal, ale... Myslíš, že můžeme? zeptal jsem se a podíval se do kuchyně. Přímo se mi sbíhaly sliny na nějaké jídlo. Vstal jsem a vydal se k ledničce. Díky své velikosti bych jí přeci mohl otevřít, ale neměli jsme to dovolené. To tu chceš snad držet hladovku?! pokáral jsem sám sebe a ještě jednou si dveře ledničky prohlédl. No, už jsem nechtěl na nic čekat. Proto jsem se předními tlapkami zapřel o linku vedle a zuby chytil madlo na ledničce. Zabral jsem a chladnička se otevřela. Znovu jsem se postavil na všechny čtyři a vesele zavrtěl ocasem. Pohled mi zůstal viset na jídlu, které uvnitř bylo.

Při vzpomínce na démona mi přejel mráz po zádech, ale navenek jsem měl pořád ten samý výraz. Nechtěl jsem dát najevo, že jsem z něj měl strach. Zastříhal jsem ušima a podíval se po Ayleen. Měla pravdu. Kdybychom se do něho nepustili, neudělal by to nikdo. Zvláště ta lovkyně vedle nás nic neudělala, a to mě nemálo naštvalo. Měla nůž, tak proč ho sakra nevyužila?! Souhlasně jsem tedy přikývl a na chvíli odvrátil pohled.
Nevíš, jak je na tom Savannah? Jestli je už taky v pohodě, nebo ještě spí? zeptal jsem se. Vždyť ona mi zachránila život, byl jsem jí dlužen. Oblízl jsem si čenich a udělal pár kroků dozadu. Začínal jsem být docela nesvůj, protože jak dlouho jsem nejedl? Vlastně od té doby, co jsem se proměnil ve vlka. Povzdechl jsem si a znovu se vrátil na místo, kde jsem byl předtím. Posadil jsem se a elegantně obtočil ocas kolem pacek.
Začínal jsem se nudit. Nevěděl jsem, co se dá ve vlčím těle dělat, když jsme jen zavření v domě. Z nudy jsem si začal čistit srst. Zjistil jsem totiž, že jí mám docela špinavou, zvláště na plecích. Měl jsem v ní prach a smetí z jeskyně. Možná ještě zbytky zaschlé krev by se tam našla.

Ještě chvíli jsem se mírně dezorientovaně díval po místnosti, ale pak jsem rozpoznal místo i vlčici přede mnou. Znaveně jsem se postavil na nohy a zastříhal ušima směrem k Ayleen. Ačkoliv jsem byl dostatečně vyspaný, pořád jsem se cítil unaveně, jako kdybych měl znovu upadnout do hlubokého spánku.
Zeptal jsem se, jestli je skutečně v pořádku. Nad její odpovědí jsem se usmál a švihl ocasem. Odpočineš si a za pár dní jsi jako rybička, poznamenal jsem s opětovným švihnutím ocasem. Rozhlédl jsem se po místnosti a všiml si dvou vlkodlaků, jejichž jména jsem pořád neznal. Byli jsme spolu ve smečce, ale pořád pro mě byli neznámými. Pohlédl jsem znovu na Ayleen a následně na místo, kde mě bodl démon. Ano, díky Savannah jsem v pořádku, odpověděl jsem. Na chvíli mě napadlo, jestli je také v pořádku. Vždy byla má nadřízená, nějak jsem se o ní informovat musel. Její pach jsem však stále cítil, takže jsem svou pozornost obrátil k Ayl.
Zazubil jsem se nad její poznámkou o našem 'skvělém' boji. Ale musíš uznat, že jsme jim dali docela zabrat, znovu jsem se usmál a švihl ocasem. Vzpomínal jsem na to s úsměvem, vždyť nikdo z nás nebyl mrtvý. Když mi poděkovala, trochu jsem se zarazil a zastříhal ušima. No... Ehm... Nemáš za co, odpověděl jsem nejistě a úsměv jí oplatil. Vážně jsem nebyl zvyklý na děkování druhých.

Pořád jsem spokojeně oddychoval s hlavou položenou na packách. Kupodivu mě nic nevzbudilo, i když jsem byl jistě dávno vyspaný. Nezdály se mi žádné sny, viděl jsem prostě jen tmu. Jako vlk jsem nesnil, zato jako člověk ano. Měl jsem až moc bujnou fantazii, což mohla být výhody i nevýhoda. Možná jsem ze spaní občas zastříhal ušima, nebo švihl ocasem. Ale pořád mě nic nevzbudilo. Najednou jsem ucítil šťouchnutí a následně jsem uslyšel hlas ve své hlavě. Jindy bych možná vyskočil na všechny čtyři, ale teď tomu tak nebylo. Líně jsem zvedl hlavu a ještě zalepenýma očima se podíval po okolí. Teď už ne, odpověděl jsem neznámému. Chvíli mi trvalo, než jsem rozpoznal vlčici přede mnou. Musel jsem očima složitě zaostřit a rozvzpomenout se, že se nacházím v doupěti spolu s ostatními vlkodlaky.
Po chvilce jsem se postavil na nohy a rozhlédl se po okolí. Ucítil jsem i zvláštní pach, který jsem však nikdy necítil a něco mi říkalo, že tu ta dotyčná osoba už není.Ty už jsi v pořádku? zeptal jsem se a podíval se na Ayleen. Lehce jsem se usmál a přátelsky zavrtěl ohonem. Byl jsem rád, že svou známou vidím živou, a dokonce i zdravou.

// Jeskyně Rúcima

Zjevil jsem se na známém místě. V první chvíli jsem byl trochu dezorientovaný. Tohle prostředí pro mne bylo stále nové a pořádně jsem se zde nevyznal. Rychle jsem se rozhlédl a nasál všechny pachy. Ti, kteří tu zůstali, zde byli i nadále. Ten fakt, že jsme málem přišli o Alfu, je asi moc nepotěší, odfrkl jsem si a ulevilo se mi, když jsem ucítil i pach Savannah i Ayleen. Vydechl jsem a rozešel se do obýváku.
Tam jsem uviděl ty dva pro mě neznámé vlky. Švihl jsem ocasem a nakonec si lehl. Zhluboka jsem oddechoval a snažil se popadnout jakoukoli kladnou myšlenku. Ale teď nepřicházela ani jedna. Při vzpomínce na démona, jsem cítil mírné svrbění v místě hlubokého kousnutí. Tiše jsem zavrčel a přivřel oči. Měla dorazit nějaká pomoc, tak jsem s tím počítal. Navíc, nemohl jsem pro ty dvě udělat nic. Aspoň jsem nevěděl o žádném způsobu.
Pomalu mě začal brát spánek, ale já se nenechal vtáhnout do říše klidu. Pořád jsem čekal někoho, o kom víla mluvila. Tedy někoho, kdo nám pomůže s tím jedem.

Pohlédl jsem na Sav a potom na vílu, co stála uprostřed jeskyně. Děkovala nám za záchranu. Ale neměla žádnou moc, která by mohla dostat jed z těl zraněných. Ušklíbl jsem se a švihl ocasem. A já si naivně myslel opak. Pak jen mávla rukou a u ní se objevil jakýsi portál. Tak jej sama nazvala. Překvapeně jsem na tu věc díval a přemýšlel, jestli opravdu bude fungovat. Bylo by opravdu špatné, kdyby nás to teleportovalo úplně někam jinam, než do našich domovů. Otočila se ke mně se slovy, že se o Alfu nemusím bát. To mě tedy moc neuklidnila. Ona s Ayleen prý budou přesunuty a nikdo se s nimi nemusí tahat. Ale jak tak učiní?
Po chvilce do portálu začali chodit ostatní. Nervózně jsem švihl ocasem a pohlédl jsem a Savannah. Jenže najednou bylo místo prázdné. Povzdechl jsem si a vstal. Nezbývalo mi nic jiného, než věřit tomu malé stvoření s příjemným hlasem. Jestli to nebude fungovat, tak přísahám, že tebe, muško, příště sním zaživa! tiše jsem zavrčel. Už jsem tu byl snad poslední, takže jsem neváhal a rychle naklusal k portálu. Chvíli jsem se na něj nedůvěřivě díval, ale nakonec do něj vstoupil.

// Doupě

Odměřeně jsem se díval na ty tři a švihal ocasem z jedné strany na druhou. Dva z nich se rozběhli k naší skupince. Dívka vedle mě křikla, abych jí přenechal naháče. Zavrčel jsem. Co mi má co rozkazovat! naštvaně jsem pokrčil čenich, ale raději se stáhl někam do ústraní. Blondýna si vzala na starosti toho druhého, takže jsem se o něj taky nestaral. Napjatě jsem tedy sledoval dívku, která pořád nezaútočila. Že by aspoň ona neměla v hlavě guláš? Nevypadalo to tak.
Kolem se toho seběhlo docela dost a já si jen všiml toho, že Savannah někam zmizela. Hluboce jsem zavrčel a chladnýma očima se díval na tu poslední z trojice. Udělal jsem k ní několik kroků. Dostal jsem se tak do dobré pozice a mohl jsem jí zbraň jednoduše sebrat. Zároveň jsem jí však nechtěl ublížit. Přikrčil jsem se k zemi a chtěl po ní vystartovat. Ale zaslechl jsem rozzuřený jekot Kruely. Trhl jsem hlavou a podíval se na místo, kam měl namířeno démon s bodcem. Všechno se událo tak rychle, že jsem ani neviděl, jak se to všechno semlelo. Každopádně Savannah ležela na zemi a nevypadala ani trochu dobře. Démon následně zaútočil na dva chlapce, kteří nás původně chtěli rozporcovat. Zavrčel jsem.
Takže příště repete? zamručel jsem a podíval se na místo, kde původně byla Kruela s démonem. Teď už tam nebylo nic. Obrátil jsem se ke své Alfě a rozešel se k ní docela nejistě. Ona je... Ne, nemůže být, zhluboka jsem se nadechl a uši stáhl k hlavě. Až teď jsem si všiml, že na její černé hlavě něco září. Že by víla aneb důvod našeho příchodu? Natali na ní začala mluvit. Jestli by opravdu měla nějakou magickou moc, určitě by nám mohla pomoct. Ten jed z tebe nějak dostaneme, snažil jsem se vlčici jakkoli povzbudit. Ale nebyl jsem si jistý, jestli mě slyší. Její hrudník se pořád pravidelně nadzvedával a vypadalo to, že upadla do spánku.
Posadil jsem se vedle ní a povzdechl si. Uvědomil jsem si, že jsem jediný vlkodlak, který v sobě nemá jed. Prosebně jsem se podíval na stvoření sedící v černé srsti. Je na svobodě. Nějak pomoct nám může, ne? zamručel jsem a znovu se ohlédl na Savannah. Nevěděl jsem, co jiného dělat, tak jsem u ní seděl a jen doufal, že se tu neobjeví další zlo.