Příspěvky uživatele

Trochu uraženě jsem si založil ruce na hrudi. „Tak to pardon, neměl jsem tušení, že jsi taková citlivka. Semeniště kožních nemocí, to jako vážně?“ zašklebil jsem se na Ororo kysele, aby si nemyslela. Že by mohla bazén odsuzovat z trochu jiných důvodů, než jaké mi prezentovala, mi vůbec nedošlo.
„Nemůžeš přece porovnávat slejvák a bazén,“ namítl jsem proti bělovlásčině mínění, že voda už přeci musela bohatě stačit, „to je jako kdybys srovnávala amatérskýho umělce a Van Gogha.“ S nostalgií jsem zavzpomínal na loňský výlet do Amsterdamu, u kterého bylo cílem okouknout všechny dostupné umělcovy malby. Tenkrát jsem se zaseknul u Hvězdné oblohy, kterou měla galerie nakrátko zapůjčenou z New Yorku, a pokoušel se sečíst všechny tahy štětcem, které jsem viděl. Nepovedlo se.
Nad posilovnou jsem tázavě vytáhnul obočí – Ororo nevypadala úplně jako typ, který by se hnal do oduševnělého sportování. Ostatně, neměl jsem na výdej energie chuť, dostal jsem se do lenivého období, které jsem čas od času prostě měl, a taky mě ještě bolely všechny svaly v zádech z toho, jak jsem strávil celé odpoledne v tělocvičně těsně před odjezdem sem. „Z posilovny mě vynech, ještě mě nepřestalo všechno bolet z té poslední návštěvy,“ zavrtěl jsem odmítavě hlavou a naklonil krk do strany, dokud mi uspokojivě neruplo v obratlích, „co takhle jít někam ven? Jakože myslím fakt ven, slyšel jsem, že je tady úplně šílená příroda, trochu jako v…“ zarazil jsem se. Pane na nebi, nemohl jsem jí vyprávět o Idrisu, ani když to byla Storm. „Jako ve Švýcarsku.“

Zašklebil jsem se nad tím, kolik cukru právě Ororo v kávě pohřbila. „No, z New Orleans nejsem. Doteď jsem bydlel v Kenmare a kromě občasných výletů jsem odtamtud nějak nevytáhnul paty. Ty… eh, asi Londýn?“ zatápal jsem zkusmo po mapě přízvuků, která se mi hodně nejasně rýsovala v hlavě.
Chvíli jsme jedli tiše. Respektive pili. Já si hleděl svého hrnku, Storm zase toho jejího, a nebylo to ticho ze skupiny těch příjemných nebo nenucených tich. Popravdě jsem jen tak tak odolával nutkání sebou neklidně mlít. Místo toho jsem se zhoupnul na židli a ukořistil ze stolu za námi rohlík. Přece nikoho nemohlo napadnout, že by těmi croissanty moje snídaně končila. Byl jsem ve věku, kdy je člověk schopný sníst půlku supermarketu a nepřijde mu to divné.
„Mají tady bazén,“ podotknul jsem po další chvíli mlčení z obou stran. Vzhledem k tomu, že jsem v noci nemohl usnout, vydal jsem se na zběžnou prohlídku hotelu a zrovna bazén byl jednou z věcí, které se nedaly přehlédnout ani omylem. Přišlo mi, že by to Ororo měla vědět.

To, že byla Ororo poněkud nedůvěřivá, mi zcela ušlo. Já byl zvyklý lidem důvěřovat, a možná se mi to mělo v budoucnu vymstít, teď jsem ale byl v současné populaci něco jako rarita. A přece nebudu sypat sůl do kávy té jediné osoby, se kterou se tu dalo alespoň trochu slušně povídat. I když… „Kdybys mi teď řekla, že jsi sem přijela zkoumat palmy, asi bys se zvedl a pomalu začal couvat,“ zvlnil jsem rty v úsměvu a prakticky inhaloval poslední croissant.
Sice jsem moc nechápal, proč se chce Storm svěřovat s okolnostmi svého příjezdu zrovna mně, ale nebyl jsem úplně proti. Jen mi trochu zatrnulo, protože jsem neměl ani tušení, co jí na to odpovědět. ‚Rodiče mě sem poslali, protože doufají, že se tu naučím líp zabíjet příšery‘? Jestli se doteď nevyděsila, tak po tomhle by mě nejspíš zaháněla svěcenou vodou. Ne že by to na mě platilo, to bych musel mít špičaté tesáky, a upřímně jsem doufal, že k něčemu takovému u mě nikdy nedojde.
„U mě je to taky tak nějak,“ odvětil jsem poněkud vyhýbavě a napil se kávy, „vůbec nechápu, proč s tím dělají tolik cavyků.“ A tohle byla pravda. Netušil jsem, proč mi proboha nikdo nemohl říct, co se bude dít.
Povytáhnul jsem tázavě obočí, když se Ororo otázala, co je pravdy na tom, že taky nejsem odtud. „Zním jako místní domorodec?“ nadhodil jsem s úsměvem, protože proboha, ten irský přízvuk musel křičet na každého z dálky.

„Takže ne,“ pochopil jsem rychle a natáhnul se k nejbližšímu švédskému stolu pro konev s kávou černou jako asfalt. „Mlíko taky?“ tázal jsem se, zatímco jsem kradl rovnou celou cukřenku, protože Ororo vypadala, že to bez něčeho sladkého nerozdýchá.
Bělovláska udělala narážku na moje včerejší parodování francouzského přízvuku tím, že mi nabídla k typicky francouzské snídani další typicky francouzské pečivo. Rozhodl jsem se hrát s ní. „Oui,“ přisvědčil jsem a nakroutil si na prst pomyslné kníry. Pak jsem se pustil do prvního croissantu.
Zhruba někde v polovině snídaně jsem si vzpomněl, že nějak není nalité kávy. Chopil jsem se tedy konvice s asfalt… ehm, kafem, a jal se plnit přítomné hrnečky. „Chceš do toho cukr? A jo, dobrou chuť,“ popřál jsem Storm v dobré náladě a zamíchal lžičkou obsah vlastního hrnku.
„No, řekl bych, že tu určitě nejsme kvůli těm palmám v květináčích,“ odtušil jsem suše a napil se asfaltu, který chutnal nad očekávání dobře.

<< Pokoj (taky bez postu)

Pochopitelně došlo na moje slova a já v noci prakticky nespal. Svůj podíl na tom mělo samozřejmě kafe – nikdy jsem nebyl schopný vstřebávat kofein tak, aby přitom nedošlo k sebezničení – a taky déšť, který vytrvale bubnoval do okenních tabulí a já kvůli tomu nemohl zabrat. Do jídelny jsem tedy vstoupil s nádherně fialovými kruhy pod očima.
Ne že by mi to nějak vadilo. Byl jsem zvyklý nespat, respektive spát málo až vůbec, a i kdybych byl náhodou na smrt unavený, vždycky mi zbývala nějaká záložní energie, do které jsem mohl hrábnout.
Na sobě jsem měl o několik čísel přerostlou, tmavě modrou mikinu s motivem obloukového reaktoru a džíny. Na boty jsem nějak zapomněl, takže jsem teď capal po mramorových dlaždicích bosky a zářivě se usmíval, jelikož všude byla spousta jídla, a jestli vám to nepřiválo úsměv na tvář, tak vás neznám.
Holku ze včerejška nešlo přehlédnout tentokrát ani omylem, moc lidí s kombinací tmavé kůže a bílých vlasů totiž v jednom hotelu nepotkáte. Trochu nepřítomně jsem zauvažoval nad tím, že vypadá trochu jako o pár odstínů světlejší Storm. Možná bych jí tak mohl prozatím říkat.
Nejdřív ale jídlo. Bodře jsem omrknul, co všechno se tu nabízí k snědku, a zabojoval s nutkáním jim odnést celý tác croissantů najednou. Nakonec jsem jich jenom pár shrnul na talíř a zamířil k Ororo, která už se vzpamatovávala z neprospané noci u jednoho ze stolů.
„Bré ráno,“ zazubil jsem se na bělovlásku vesele a plácnul sebou na volnou židli. „Máme kafe? Jestli ne, nějaké jim skočím ukradnout.“

Na oko jsem se na bělovlásku zaškaredil. „Tak teď jsi mě ranila. Vypadám snad málo umytý?“ setřel jsem si ukazováčkem z obličeje trochu vody. „Myslím, že víc zmoklý už být nemůžu, takže tolik k hygieně.“
Zaculil jsem se jako měsíček na hnoji. „Nechtěl jsem říkat minulého tisíciletí, to pak zní trochu jako vykopávka – ‚Archeologové odkryli vinyl Sgt. Pepper’s, putuje do Metropolitního muzea umění v New Yorku‘. Ale to neposlouchání Justina Biebera ti schvaluju, ježí se mi z něj chlupy na zátylku,“ přiznal jsem se zkřiveným výrazem absolutního děsu.
Když bělovláska zasyčela nad tím, jak mi křuplo v zádech, překvapeně jsem se na ni podíval. Ještě jsem se nepotkal s nikým, kdo by na praskání v obratlích měl podobnou reakci jako ona, ta jsem ještě pro úplnost zakřupal i klouby na ruce a pobaveně se zašklebil. Obvykle jsem až takový provokatér nebyl, ale bylo dost pozdě, a to poněkud smývalo hranice mého pudu sebezáchovy a morálního kodexu. „Beru tě za slovo,“ brouknul jsem za couvající bělovláskou a až moc pozdě mi došlo, že mi štípne před nosem výtah. Není fér. Po schodech se mi ani trošku nechtělo.

>> Pokoj č. 3 (bez postu), Jídelna

„Ne, klidně si ho nech, o takový unikát tě přece nemůžu připravit,“ zubil jsem se potměšile. „A ne podruhé, nedokážu, protože v parném létě sedím zahrabaný pod stolem a pokouším se vyhýbat světlu. Myslím, že by mi naši moc nepoděkovali, kdybych vyplavil dům.“ Spíš gotické sídlo, pomyslel jsem si s úšklebkem, ale to vědět nemusíš.
Pokusil jsem se z hlavy vyhnat pár výjevů spojených se slovem sprcha, které se u člověka v pubertě tak trochu očekávaly, a skepticky se zahleděl na kýchající bělovlásku. Tohle bylo spíš na horký čaj, dvě až tři deky a v případě nouze i nějaký rozpustný citronový prevít proti kašli. „To slyším prvně, že by sprcha zázračně léčila nemoci. Připomeň mi to, až zase jednou dostanu chřipku. A nevadí, aspoň jsem našel někoho, kdo dokáže ocenit hudbu minulého století.“
Vesele jsem se zachechtal, když bělovláska zmínila, že vypadám podobně příšerně, jako ona. „Ale to je straššné! Co s tím budu dělat?“ zahrčel jsem s přehnaným francouzským přízvukem a v šokovaném gestu si položil ruku na hruď. „Hele, lepší než se je pokoušet vysušit nad zapalovačem, neptej se,“ odtušil jsem posléze o dost vážněji a protáhnul se, až mi v zádech zapraskalo.

<< Kavárna
Bylo fajn mít k dispozici deštník, když se ovšem řečený předmět obrátil naruby jako splašená chobotnice v tu samou chvíli, co jste vystrčili do bouřky palec nohy, trochu se tím ztrácel smysl. Cestu jsem absolvoval v lehkém předklonu, protože bělovláska byla o hlavu menší a málem mi deštníkem – jestli vůbec měl tu odvahu si tak říkat – vypíchla oko, když jsme utíkali zpátky do hotelu. Takhle mě jenom bolely záda, ale aspoň jsem nebyl slepý. To by mi zrovna dvakrát nepomohlo.
Když jsme tedy vpadli na recepci jako velká voda – ha ha – byl jsem zmoklý, jak zákon káže. Po obličeji mi jako slzy stékaly dešťové kapky, které docela úspěšně popíral veselý úsměv, který mi hrál na rtech. „Teda, člověče, máš fakt špicovej deštník. Takovej chci taky, ‚Zmokněte snadno a rychle, ušetříte za sprchu‘.“
Rychlý pohled na bělovlásku mi ale prozradil, že na tom možná ani nejsem nejhůř. Já měl totiž k dobru ještě kapuci mikiny, která by se teda sice dala ždímat, ale alespoň trochu užitečná byla. Majitelka deštníku neměla kromě nespolehlivé chobotnice vůbec nic a vypadala jako zmoklé štěně. Ze splihlé hřívy vlasů jí sem tam trčely copánky, kterých jsem si předtím vůbec nevšiml, a vypadala, že jí je příšerná kosa. „Šmarja, přežiješ to?“ zvednul jsem tázavě obočí a sjel skepticky zmrzlou bělovlásku jantarovýma očima, jako bych počítal, za jak dlouho budu muset táhnout v igelitovém pytli tělo do jezera.

Dvoulůžkový pokoj zněl docela děsivě. Nejradši bych si odtáhnul matraci do nějakého kutlochu na čisticí prostředky, nebo něčeho podobného, co by v tomhle hotelu mělo nejspíš podobné rozměry, jako můj pokoj doma v Irsku. Jímala mě panika, o které jsem netušil, kde se vlastně bere – jistotou bylo jen to, že jsem neměl rád velké prostory sám pro sebe. Byl jsem osoba společenská a samota mě tedy děsila.
Trochu nejistě jsem dostrkal peníze po recepčním pultu až k tmavovlasé slečně, která mi podávala klíče. Neměl jsem ani tušení, jak se do toho pokoje číslo tři vlastně mám dostat, ale byl jsem si jistý, že kde jsou palmy v mosazných květináčích, tam musí být i cedulky s šipkami.
Moje rozjímání nad tím, jak první noc určitě nebudu moct spát, dočista rozmetala nově příchozí. Popravdě, asi bych si jí ani nevšiml, kdyby nepraštila svazkem bankovek o pult, a taky kdyby neměla totálně bílé vlasy. A tmavou kůži. A modré oči. V životě jsem podobně avantgardní kombinaci genů neviděl, takže jsem nějakou dobu pravděpodobně vyjeveně zíral jako srnka chycená v reflektorech auta, než jsem sklopil pohled na podlahu, doufal, že se moc nečervenám a hrábnul po nabízených klíčích neurčitého čísla. Čím dřív odsud zmizím, tím líp. Ta bělovlasá holka vypadala, jako že by byla schopná mě rozčtvrtit. Ne že bych tomu přisuzoval moc velkou důležitost, koneckonců, jestli se tady nescházeli podsvěťané a lovci jako na běžícím páse, měl jsem z nás dvou větší bojový výcvik já, ale vůbec jsem nestál o to, aby mě roztrhala v zubech po psychické stránce.

>> pravděpodobně do pokoje, uvidíme

Abych pravdu řekl, nebyl jsem z téhle monstrozity, která se nazývala hotelem, nijak nadšený. Vyrůstal jsem v ošumělém kenmareském Institutu, který byl i přes praskliny ve zdech a místy padající omítku jakýmsi zvláštním, vybydleným způsobem útulný. Tohle? Tohle bylo moc lesklé, moc vypucované, sakra, moc nasvícené. Připadal jsem si divně.
S nepříjemným pocitem, že sem nepatřím, jsem se dotáhl k recepci. Ne, hotel pochopitelně nezklamal, ani co se interiérové stránky týkalo. Mramorová podlaha, křišťálový lustr, palmy v rozích místnosti… Raději jsem ani nepřemýšlel nad tím, kolik to muselo naše stát, zařídit mi bydlení zrovna tady, a to jsem z toho ani (zcela nevděčně) nebyl nijak v sedmém nebi. Abych se přiznal, to jediné, co se mi v tuhle chvíli honilo hlavou, bylo truchlení nad ztrátou pavouků, se kterými jsem byl zvyklý dělit se o obytné prostory. Bez členovců to prostě nebylo ono.
Na klidu mi ani nepřidával fakt, že jsem doma nechal luk a vlastně valnou většinu zbraní - tedy kromě nože, který jsem měl zastrčený v botě. A to bylo zatraceně málo, když se to tak vezme. Trochu neochotně jsem se dosunul k mladé, poněkud… ehm, křivkami obdařené osobě, která nemohla být nikdo jiný, než recepční.
„Brý den,“ brouknul jsem směrem k povolané osobě, „Quinn Blackwood. Já bych tady nějak měl mít, ehm…“ Rychlý pohled na noblesně vybavenou místnost mě přinutil vybírat mezi výrazy „ubytování“ a „prezidentské apartmá“, kterému se pokoje bezpochyby podobaly. „Ubytování?“ Ještě by si to vyložili špatně. Hodil jsem po recepční pohled pracovně přezdívaný ‚opuštěné štěně‘ a doufal, že pokoje budou alespoň o něco domáčtější, než to, co jsem zatím viděl.