Příspěvky uživatele

Házet mě do sopky? Dokud mě nepoplácala po rameni, měl jsem před očima děsivý obrázek sebe sama v lávě. Vůbec se mi taková představa nelíbila. Jakýkoli druh smrti bych zvládl s naprostým klidem, setnutí hlavy, vybuchnutí, zakolíkování, ale hození do lávy? Au, to musí hodně bolet... a navíc ten pocit sám o sobě není nijak záživný, oheň byl mooc zlý a já ho neměl rád ani trošičku. Na chvíli se mi z té představy udělalo špatně a já sklopil zrak k zemi. bylo jen málo věcí, které mě dokázaly vyděsit, ale oheň byl jednou z nich. Když jsem si zase byl jistý, že na mě nebude nic poznat, zvedl jsem zrak k ostatním a trochu nejistě se usmál. I když jsem věděl, že to od Stelly bylo takové to pošťuchování, stejně jako ode mě předtím, teď jsem si nebyl jistý, jestli bych v tom měl i nadále pokračovat, a tak jsem se rozhodl přestat. I když si ze mě dělala srandu, pořád byla lovec a... nikdy jsem nevěděl, kdy by se mohla rozhodnout jít proti mě, zvlášť v jejím stavu. Po celou dobu, co povídali jsem mlčel a jen je se zájmem sledoval.
Také mě trochu štval fakt, že institut je mi skutečně uzavřený a že se tam nedostanu. Bylo to místo, které bych skutečně rád poznal stejně jako oni. Vlastně... já ho poznat mohl, kdybych se někdy dokázal nabourat do myšlenek někomu, kdo už tam byl. Jenže většina z těch, kteří tam byli měli všechny ty klikyháky po celém těle a já se do jejich mysli nemohl dostat. A nyní začínal být ještě ke všemu unavený. Ne unavený jako fyzicky, ale spíš naprosto znuděný. absence snů, spánku, to všechno upírství jen ztěžovalo a znechucovalo mi ho. Tolik jsem si přál mít nějaký hezký sen, ale pokud už se mi povedlo usnout, byl to takový ten mrtvý spánek, ve kterém nebylo nic než tma. Ten stav se podobal stavu, kdy jste v mdlobách. Nic necítíte, nevíte o světě kolem sebe, neexistujete. A tak vždycky, když jsem se odvážil do tohoto stavu pohroužit, tak jsem vlastně i zapíral svou existenci, ale... každý sebemenší zvuk mě ihned dokázal vzbudit. Byla to ošklivá nevýhoda.
Pak jsem se podíval na Savannah a zazubil se. "Myslím, že jsme se sblížili právě teď, ale jestli chceš, můžeme se sblížit ještě víc, já nejsem proti, ale myslím, že ty budeš mít v tomhle směru jisté zábrany, co čumáčku?" Poslal jsem jí vzdušný polibek a vyskočil z barové stoličky. "Tak pojďme, máme už jen pár hodin do svítání, takže musíme dopravit naší přiopilou kamarádku domů..." Řekl jsem záhy vážně. Skutečně se mi nechtělo čekat, až slunce vyleze na oblohu. Vždycky když svítilo, tak jsem měl strašně nepříjemný pocit a i když si nemyslím, že upíři mohou dostat úpal, mě se dělalo špatně už při pěti hodinách pobytu pod slunečními paprsky. Ani jsem se nemusel dívat na hodiny, cítil jsem, že svítání je blízko, prostě jsem to věděl.

//přesouváme se v dalším příspěvku, ano prosím? Už se tady poněkud dost dlouho taháme, :333 ale stejně jsem z toho úplně stráášně vysmátá, miluju tohle téma, užijem si tu toho nejvíc... vemte do přesunu v příštím příspěvku s sebou, ju? :D Přesouváme se do institutu, s tím že já tam budu psát taky, ale jako nepudu dovnitř ju? :D budu jenom před bránou a doprovodim vás tam, takže já dávám přesun a vypodte taky, tedy pokud to nikomu nevadí :333

Jejich počínání mě přestávalo bavit, nebyl jsem zvyklý být takto odsunut od společnosti, být vynecháván a nebýt středem pozornosti. Zdálo se mi, jako kdyby se holky bavili hlavně mezi sebou a mě tak trochu ignorovali. Savannah, Stella, i nová Angelika, co před chvílí přišla. Všechny se mi zdály být tak nějak... náhle v jiné úrovni přemýšlení. No jo, holky, to se dá čekat, vždycky jsou s nima problémy a pak se jeden diví, že mu plány nevycházej, tak jak by si přál... Nespokojeně jsem zavrtěl hlavou a otočil se opět čelem k nim. To už jsem však měl na tváři opět přičarovaný okouzlující úsměv a byl připraven jim čelit. "Tak dámy... podle mě by bylo o hodně lepší, kdybychom nechali Stellu vyspat u ní doma, rozhodně ne na barové stoličce, či na nějakém takovém místě. Nejen, že je to dosti nepohodlné, ale svaly se stáhnou a ráno jí budou příšerně bolet, když si nelehne normálně, navíc... spát na baru? Nevychované a zároveň i trochu nebezpečné a když vezmu v úvahu, že vy dvě... byste jí asi nechtěli strážit celou noc, nebo po nějaké chvíli tahat domů, bude lepší, kdyyž se tam dopravíme společně, dokud to ještě dává sama." Nevinně jsem se na ně zazubil, načež jsem se naklonil ke Stelle a zašeptal. "A kdyby tě to zajímalo, tak v tom zmiňovaném lese už je poněkud plno, myslím, že kdybych měl někde něco pohřbívat, asi bych tělo hodil do oceánu, aby stopy zahladily proudy, žraloci a tak..." Nevinně jsem se zazubil při představě všech těch těl, které jsem před třemi lety pohřbil právě v takovém lese. Minimálně deset jich tam bylo s naprostou jistotou, i když teď už by se našli asi jen kosti. Faktem bylo, že do lesa bych teď rozhodně vstupovat nechtěl, nechtěl jsem si připomínat, co se stalo a nechtěl jsem to připomínat ani ostatním. Pak jsem se otočil k Angelice a usmál se na ní. "I kdybychom byli v nějakém gangu, zlatíčko, nemyslíš si, že by to bylo důležité? Vždyť se podívej, jak je tvá domněnka absurdní. Upír, nějakej chlupáč a holka spitá pod obraz..." Zavrtěl jsem roztrpčeně hlavou. "To není zrovna bezpečná kombinace..."

Zvědavě jsem se podíval na žvýkačky, které nabízela, v životě jsem ještě nikdy nic takového nejedl, ale jakmile si to strčila do pusy a změnilo se to v cosi gumovitého, rychle jsem se rozhodl, že to ani zkoušet nechci. Vlastně mi bohatě stačilo, že jsem dnešního dne žaludek zatížil sklenicí whiskey a dvěma litry krve. Pokrčil jsem nad tím rameny a se zájmem pozoroval, jak ta neznámá holka nutí Stelle jakousi skleničku plnou podivné tekutiny. Ušklíbl jsem se nad jejím výrazem, když dopila a pak jsem poodstoupil a zmučeně si povzdechl. "Ach já nebohy doufal vv trochu soukromý, ale když jinak nedáš ma petite, můžeme jít všichni tři. Non probleme..." Nakonec jsem pohrdavě zavrtěl hlavou nad Stelliinou lehkovážností. "Nemá se se mnou bavit, pche! To říká ta pravá, jako kdyby ses ty sama se mnou nebavila od západu do svítání. Máš to ale štěstí, že se ti vůbec nic nestalo, viď?" Naštvaně jsem se k nim otočil zády a zíral do davu. Snažil jsem se tak moc a ona teď řekne, že jsem nebezpečný. Jako když se jeden stane upírem, tak je prostě diskriminován společností jen kvůli tomu čím je, ne kvůli tomu, kým je a to mě štvalo, jeden z důvodů, proč jsem vapmirismus neměl rád.

Zděšeně jsem se zadíval na Stellu. Pořád jsem zapomínal, že na mě ten alkohol nepůsobí stejně jako na ní. "Jo, chudák holka, máš pravdu..." Odmávl jsem to rukou a s nezájmem sledoval, jak odmítla mou pomoc, dopravit jí domů a nyní se žene k nějaké holce, co se na nás již pěknou chvíli dívala. Došel jsem k nim a odfrkl si. "Opila jsi se sama, ma cherie, jen ty a tvá neoblomná vůle ti umožnily poznat vrtkavost gravitace, tak si to užívej. Udivuje mne, že ti vůbec přišlo na mysl, že bych ti chtěl něco udělat, cožpak jsem neříkal, že dnešní noci nemám náladu? Navíc jsem už jedl... dvakrát, kvůli tobě a kdybych tě chtěl zabít, už dávno jsi mrtvá, zvlášť, když jsi v tomhle stavu, opilá, zranitelná a zpomalená. Promiň, ale v téhle chvíli by to vážně nebyl problém. Lámání vazů bývalo mou specialitou..." Pokrčil jsem rameny a koukl na neznámou dívku. "Ahoj, nestarej se o ní, však ona se z toho vyspí, víš, myslí si, že jí chci tam někde venku znásilnit a pak jí někde pohodit jako hadrovou panenku. Takže se za její nevychovanost omlouvám, určitě tě nechtěla ničím z těch věcí zatěžovat, jen nemá nejlepší den." Omluvil jsem Stellu a chytl ji za paži. "Notak, je to jen kousek..."

"Mou oběť?" Ledabyle jsem pokrčil rameny. "Já ti ani nevím, nějaká bloncka, ani jsem se neobtěžoval zjišťováním jejího jména a neboj se, úklid nebude zapotřebí, o všechno jsem se postaral." Také jsem se postaral o to, aby měla vpichy na krku spojené a vypadalo to jako říznutí, jakým také být mělo. Pak jsem se na Stellu zamračil. "Jak to tak vypadá, nejsi zrovna odvázaná z událostí posledních dní. Nechtěla bys už třeba jít domů, mohu tě doprovodit..." Prohodil jsem a pokusil se do hlasu přidat trochu starostlivosti. Ne, že by mě zajímalo, jestli se jí něco stane, ale zajímalo mě, jak bude reagovat na trochu "citů" z mé strany. Vždyť už si stejně myslela, že jsem starý, ne? A ti staří neměli moc citů... což byla také pravda, když už jsme je měli, byly nám takřka k ničemu, protože jsme mohli každého ovládat, dělat si, co jsme chtěli a všechno bylo o ničem. Teď jsem hrál s touhle lovkyní malou hru na přátelství a začínal se konečně trochu bavit. Bylo to něco, co jsem ještě nezkusil a tak jsem si to užíval, dokud jsem mohl.
"Máš byt, nebo... neříkej, že bydlíš v tý zavšivený věci... v tom... institutu?!" Znechuceně jsem se ušklíbl. Tam jsem nemohl, ani jsem nevěděl, jestli bych se tam mohl dostat, ale zdálo se to být nepravděpodobné.

"Povídat o sobě... hááá! Úžasná Stella lovkyně stínů se cuká!" Žďuchnul jsem do ní prstem a zasmál se. Ať chtěla, nebo ne, byla teď moc vláčná na to, aby mi mohla vzdorovat a já měl přeci jenom v jistém ohledu větší sílu než ona, prostě jsem jí popadl a vytáhl na nohy. "Ty lidi ti nic neudělají, maximálně tě poblejou, ale všichni jsou na mol o hodně víc než ty, netřeba se jimi rozrušovat, vlastně jsme tu jakoby sami..." Vykouzlil jsem na své tváři okouzlující úsměv a chytl ji za paži a přitáhl si ji k sobě, druhou rukou jsem do sebe hodil zbytek whiskey a i přes její protesty jsem jí dotáhl na parket. Prakticky jsem jí tam odnesl, když jsem jí postrkoval kupředu. Na parketu jsem se k ní přitiskl, protože lidé se mačkali na všechny ostatní jako sardinky a prostoru bylo málo. Na chvíli se mi naskytla příležitost mít ústa nebezpečně blízko jejímu krku, no, ovládl jsem se a odvrátil hlavu na stranu, přitom jsem omylem rty zavadil o její pokožku, tak jsem rychle couvl o krok vzad a snažil se ovládnout hlad, který mi náhle sevřel žaludek. Chvíli jsem se hýbal mezi lidmi spolu s ní, pak jsem se jí omluvil a spěšně odešel s tím, že si jen odskočím na záchod a hned se vrátím. Potřeboval jsem se nutně najíst. Hned u vchodu na toalety jsem zatáhl na dámy nějakou ženu, co tam zrovna vcházela, trochu jí ovládl mysl a pak jí zabořil zuby do krku. Když jsem usoudil, že jsem si vzal dost, pustil jsem jí, přemazal vzpomínky a poslal jí vykonat potřebu tak, jak měla původně v plánu, pak jsem odešel a vrátil se zpátky ke Stelle. Opět se mi do tváří vrátila barva, vypadal jsem zase živěji. Každý půl dne půl litr krve... to nezní špatně.

"Ah k smrti? Dovol, abych se zasmál, jestli sis nevšimla, tak jsem tak trochu už mrtvý." Zafuněl jsem smíchy a nakonec se na ní přeci jen podíval vážně. "Dobře a nyní, chtěla jsi, abych mluvil ne? Jenže, mě nebaví ti něco vyprávět, když ani nevím, s kým mám tu čest. Nesdělila jsi mi své jméno, ač jsem tě o to žádal, myslím, že by bylo vcelku vhodné ho vědět. A to nejen z toho důvodu, abych věděl, komu mám poslat kytky na hrob, kdyby náhodou..." Zazubil jsem se na ní a mávl na obsluhu. [/b]"Dáš si ještě něco? Budu platit, cokoli si moje krásná společnost zachce..."[/b] Dodal jsem hlubokým hlasem zdrsněným mírným zavrčením. Jo, opít krásnou lovkyni nikdy nebylo k zahození, dokonce mě fascinovalo, jak lehké to s ní bylo. Já měl v sobě sotva polovinu sv sklenky, jak pomalu jsem pil a přesto... měl jsem pocit, že i kdybych toho vypil víc, nic moc by se mi nestalo.
Navíc jsem se chtěl zase trochu napít něčeho jiného, abych si udržel alespoň trochu zdravou barvu, tedy v mezích možností. "A teď," položil jsem před ní dalšího panáka,

Povzdechl jsem si a nakonec jsem se rozhodl si také objednat, aby si nepřipadala v tomto směru osaměle. Když se přede mnou na stole objevila sklenička whiskey, spokojeně jsem se ušklíbl a dlaní ji obemkl. Pak jsem si sklenku přiložil ke rtům a chvíli váhal, načež jsem se napil několika hlubokými doušky. Chutnala pořád stejně. Možná však byla trochu řidší, než jsem si pamatoval. Když jsem polykal, příjemně to pálilo v krku, ale na zvracení mi kupodivu nebylo. Nu co... po párti letech... po párti letech přeci můžu jíst i pít, alespoň se to tak říká... A navíc, když vypiju hodně krve, tak se moje tělo na nějaký čas zase uvede do původního provozu, srdce začne trochu pumpovat a vůbec... jídlo by se možná mohlo i trávit.
"Jo, kdyby ty starší podniky byly stejně dobrý jako tyhle, tak bych tu asi nebyl hele." Zašklebil jsem se. Starý podniky? Fuj! Málo lidí, málo možností. Když jsem předtím mluvil o jiném klubu, měl jsem na mysli klub specializovaný na občerstvení akorát tak pro náš druh. Krevní banky se činily, když nám dodávaly dovoz, ale nikdo o tom oficiálně nevěděl. Vlastně jsme si krev od dárců kradli.

<<kostel

Společně s lovkyní stínů jsem vešel do klubu a když do sebe hodila dva drinky, povytáhl jsem obočí. "Takhle se nalejvat hned ze začátky, ty jsi snad nervózní?" Ušklíbl jsem se. Pít takhle rychle znamenalo, že asi měla buď hodně blbej den, nebo si potřebovala dodat odvahy. Odvahy k pití alkoholu s upírem? Hmmm...
Obrátil jsem k ní zrak a přisedl si ke stolu. Zatím jsem si nic neobjednal, ani se dokonce nepodíval na lístek nápojů, nicméně jsem ani nevěděl, co bych si měl dát a jestli by mi to chutnalo.
"Není to tady špatné." Odpověděl jsem na její otázku. "Ale mohlo by to být lepší... no... víš... existují i jiné kluby, které jsou trochu... upravené. Tam bych se asi cítil líp. A proč si vlastně myslíš, že bych radši něco staromódního? Když se neumíš přizpůsobit nové době, těžko pak přežiješ, není-liž pravda?" Zvědavě jsem na ní hleděl, ale v mysli my vířily myšlenky, že pokud se chce dozvědět můj věk, bude muset naléhat hodně dlouho a já jí to sám o sobě tak jako tak nehodlal říct, ještě ne. Obvykle věci podobného dělám jen, když se dotyčnému dívám tváří v tvář na prahu smrti. Obvykle jeho smrti.

Ignoroval jsem její poznámku o servírování mé maličkosti a potřásl hlavou. "Jo, normální jídlo... Nevím, co to se mnou udělá, ale v nejhorším to vrátím. Rád ti budu dělat společnost..." Rošťácky jsem se zazubil a rozešel se směrem ke dveřím kostela. "Ano, klub zní dobře..." Pousmál jsem se. Měl jsem jasnou představu o tom, co všechno se dá v klubech dělat. A že mě tam bude doprovázet někdo jako ona bylo takřka výhrou. Navíc, i kdybych jí nedělal společnost při jídle, neznamenalo to, že jsem se sám nemohl nasytit. Vždyť kolem bylo tolik chodících drinků, že stačilo se akorát na pár vteřin vytratit ze společnosti této lovkyně a hned jsem mohl doplnit hladinu krve v krvi.
//oba přesun club buena

Pokrčil jsem rameny. To, že jsem upír mi jistým způsobem skutečně vadilo, ale na druhou stranu jsem se s tím už dávno smířil a nyní jsem byl příliš líný, abych jí vysvětloval okolnosti své nenávisti. Pak jsem se ušklíbl. "Ne, nejsi natolik fanatická, abys zabíjela vampy na potkání. Vidíš? Stojím zde před tebou a ty nic a co se týče to napadání... ehm... neřekl bych slušně vychovaný, nicméně civilizovaný ano. A pokud se jednomu jedná o přežití, někdy je rozumnější prostě... začít abstinovat. To máš jako s kuřákama... kouřej, kouřej a pak na to dojedou..." Znechuceně jsem se zašklebil. rozhodně jsem nebyl připraven dojet svůj život kvůli pitomému zabíjení lidí. A někdo jako byla ona by mě s naprostým klidem mohl ulovit. Lovci, jaká to náhoda, pomyslel jsem si vesele. "A k té večeři... Otázkou je, jakou večeři máš na mysli, kdyby ses mi čirou náhodou hodlala naservírovat v noční košilce na zlatém podnose, určitě bych nepohrdl, ale... to asi není to, co bys ráda, viď?" Rozesmál jsem se při té větě.

Tohle divadýlko mohlo skončit dvěma možnostmi. Za prvé mě mohla skutečně napadnout a rozpoutat mezi námi boj, což by nejspíš skončilo oním osudným ozdobením zdejšího oltáře, anebo by nemusela dělat nic a… tak by také nenastaly žádné ztráty na životech. “Víš, co se říká, ne? Nedráždi hada bosou nohou…“ Sladce jsem se na ní usmál a vydechl do chladného vzduchu obláček páry. Ano páry. Sice jsem byl bledý už od přírody a upírství mi to jen trochu přibarvilo, ale faktem bylo, že necelou půlhodinku před mou návštěvou kostela jsem povečeřel na jednom prodavači, který se mě pokusil okrást. No, tak jsem prostě já okradl jeho. Zhruba tak o tři litry krve. A jestli přežil, mě vcelku nezajímalo, to už byl jeho problém. Takže teď mi v žilách kolovala ještě relativně teplá krev onoho dárce a díky ní jsem působil trochu živěji a… jo, mohl jsem vyfukovat obláčky páry!
Možná si toho ještě nevšimla, ale právě díky zkonzumované krvi jsem byl schopen na chvíli vypadat živě. Dokonce jsem měl pocit, že si moje srdce místy poskočí, i když o hodně pomaleji než u živého člověka.
Smutně jsem zakroutil hlavou nad jejím myšlením.
"Zaprvé jsem nikdy nepopřel, že jsem upírem, zadruhé... občanem města jsem také a za třetí já už doktora měl, kdysi... A abych řekl pravdu, nedopadlo to s ním zrovna dobře. Myslím, že místo toho, aby se mnou něco udělal, tak se sám zbláznil a potom..." Ledabyle jsem nad tím mávl rukou, když jsem si vybavil několik let zpátky a chuť krve toho cvokaře v ústech. Byla kyselá a vysloveně nechutná. Pohodil jsem hlavou ze strany na stranu a pak se na ní zvědavě zadíval, když se zeptala na co myslím.
"Hmmm... připadáš mi fajn, nejsi fanatická zabíječka mého druhu a dokonce ani nejsi šílená, jak se zdá... tedy nijak zvlášť. Takže ti řeknu pravdu- zrovna jsem přemýšlel nad tím, jak krásně by tvé nahé rozdrásané tělo vyjímalo tamhle na tom oltáři. Věděla jsi, že zlatá a rudá spolu tvoří úžasnou kombinaci barev? Bylo by to přímo umělecké dílo, až by to někdo našel... Pak bych se možná pár dní bavil pozorováním místní policie, jak si marně lámou hlavu nad tím, kdo nebo co tě mohlo tak krásně... upravit." Řekl jsem s mírně zasněným výrazem. Pak jsem si povzdechl a posadil na stůl lavice naproti ní. "Ovšem je škoda, že už takové věci nedělám. Jednoho to po čase omrzí víš? A mě nebaví jen tak zabíjet. Kdyby se jednalo o samotné tělo jakožto o umělecký akt, přál bych si skutečně být autorem takového díla, ale já nejsem umělec... Nikdy by to nevypadalo tak hezky, jak bych si představoval, navíc by to byla škoda mladého masa a-" Zamračil jsem se a pohlédl na ní. Pak mi došlo, že by jí nejspíš tato část konverzace mohla rozrušit a tak jsem se rychle zvedl a dal ruce před sebe v obranném gestu. "Tedy, ne, že bych neměl chuť nebo tak něco, vypadáš vážně skvěle, ale ty když jdeš do obchodu, tak si taky nekoupíš tu nejdražší vě, kterou tam uvidíš." Pokrčil jsem rameny a usmál se na ní. "Jsi pro mě mooooc drahý zboží, na který prostě nemám, ale mohl bych tě pozvat na večeři..." Naklonil jsem hlavu ke straně a vyzývavě se na ní zahleděl.

Zatvářil jsem se na oko smutně. V duchu jsem se smál. Byla roztomilá asi jako dvouměsíční štěňátko s růžovou mašlí kolem krku. Takový malý dárek. Teď bylo jen otázkou, pro koho byl. A dle svého štěstí jsem hádal, že já to asi nebudu a to mě pak rozesmutnělo doopravdy, takže můj výraz jen nabyl na důvěryhodnosti. "Chtít mi zabodnout nůž do srdce? To je tak... ohavné a zrůdné! Já se jen obával o tvé zdraví. Víš, duševně zdraví lidé obvykle nechodí do kostela pozdě v noci, nešermujou kolem sebe kusem kovu a neobviňujou lidi kolem sebe z upírství. Ah, holka, holka... být tebou, zašel bych si k doktorovi. Víš jistě, že jsi dneska něco nepila? Ukaž...?" A jako dodatek ke svým slovům jsem jí chytl za bradu a donutil ji se na mě podívat. Pak jsem chvíli studoval její tvář a nakonec se rozesmál a uskočil stranou dřív, než za tu chvíli stihla nožem seknout a něco mi udělat. "Ne, nepila jsi. Tak to asi bude vážný. Radím ti dobře, když říkám, že by sis měla někoho sehnat. A taky bys mi ten nůž konečně mohla dát, nerad bych se hádal. A navíc... jsi tu jediná, kdo je ozbrojený, myslím, že není zcela vhodné, abys kolem sebe mávala tím svým udělátkem a nutila mě tak cítit se v ohrožení. To já nemám rád, víš? Takový ohrožený, to může jednoho pěkně vyhecovat..." Dodal jsem a tentokrát jsem se už neusmíval tolik jako předtím. Měl jsem pocit, že čím více se snažím tu holku provokovat, tím více se v jejích očích odráží vztek a možná i nenávist. Nechápavě jsem nad tím zakroutil hlavou. Vždyť tuhle hru mohli hrát dva, jen to chtělo, aby se druhá strana také trochu vžila do t zábavy a škádlení a vychutnávala si to plnými doušky. Stočil jsem pohled stranou a chvíli přemítal, jestli zrovna její tělo by mohlo být tím, které bych naaranžoval na oltář. Zdálo se mi to v tu chvíli jako dobrý nápad. Ona, sama v noci nezná kde, navíc v kostele, kam si zašla sama… a umřela by přesně tam, kam měla namířeno. Skoro jako, kdyby to na ní někdo nastražil předem, napadlo mě, když jsem si přebíral události z jiného úhlu pohledu. Ale ne, nechtělo se mi jí zabíjet, vlastně… Nezabil jsem už tak dlouho, že jsem ani nevěděl, jestli to ještě zvládnu, jestli udělám všechno správně. A teď, když jsem zase dostal jednu ze svých temných chvilek, tak jí naruší nějaká holka, která se skoro dokonale odráží v mých představách. Ještě před pár lety jsem se v zabíjení vyžíval, živil jsem se na svých obětech ještě zaživa a ten pocit, když se jejich životodárné teplo stěhovalo z jejich těla do mého, byl prostě neskutečně krásný a opojný, ale sám nevím proč, teď už mě to nebavilo. Už mě nebavilo vůbec nic. A Tak jsem se rozhodl prostě nedělat další čistky, nepřidělávat novinářům práci, nevysávat nebohé kolemjdoucí. Teď jsem se živil na kriminálnících, zlodějích a blbečcích, kteří čmárali na zdi, rozbíjeli pod vlivem alkoholu věci a tak… Sice to nebylo nic moc, ale já o tu krev zase nikdy až tak moc nestál. Vlastně jsem nestál o nic z toho, ještě stále jsem hledal smysl života. A teď, jak jsem se tak díval na tu neznámou, připadalo mi, že kdybych přeci jenom zkusil zase trochu zlobit, mohl bych si to užít. A třeba… třeba právě to by bylo smyslem mé existence, třeba by mě bavilo donekonečna vraždit a nasávat, ale… už jednou mě to bavit přestalo a já si proto nedělal velké naděje. Jediné v co jsem zatím doufal, bylo dožít se tak absurdně vysokého věku, abych mohl vidět všechny ty nové civilizace, co ještě vzniknou a… třeba možná jednou našel lék na vampirismus.
Potřásl jsem hlavou a rozpustil myšlenky, které se v ní honily jedna přes druhou. Byl jsem mírně rozptýlený a zmatený. Nelíbilo se mi, že vlastně ani nevím, co chci, ale to já nevěděl skoro pořád. Už bych s tím měl být smířený. Upřel jsem znovu pohled na tu dívku a pozvedl obočí ve výzvě. “Jsem právoplatný občan tohohle města a myslím, že ohrožování jiných občanů řeznou zbraní je trestný čin.“ Pronesl jsem s vážnou tváří. No, už když jsem to říkal, mírně mi pocukával koutek, jak jsem se vší silou snažil nesmát. “Mohl bych tě předhodit policii, myslím, že noc v chládku by se ti mohla líbit.“ Teď už jsem se skoro dusil, rychle jsem však vše maskoval kašlem. Pak jsem Opět natáhl dlaň před sebe a trval na svém. “Vážně… nechtěj mě nutit udělat něco, co by se ti nemuselo líbit, dělal bych to velice nerad.“ Řekl jsem vážně a prstem jí pokynul, aby se laskavě své zbraně vzdala.

Někdo přišel. Slyšel jsem jak tiše klaply dveře a teď byl ten dotyčný tady. Neotočil jsem se, abych zjistil kdo to je, nechal jsem ho dojít blíž dopředu a teprv, když si odkašlal, uvědomil jsem si, že je to holka. S úsměvem na rtech jsem se pootočil jejím směrem a káravě mlaskl nad jejím chováním. Ve svitu měsíce, který sem vznikal skrze barevné mozaikové sklo jsem zahlédl lesk čepele. V duchu jsem si povzdychl a připravil se na možný boj. "Ty máš teda odvahu, holka, chodit sama venku... Je skoro půlnoc, neměla bys už být doma v postýlce?" Věnoval jsem jí jeden ze svých nejlepších úsměvů a ladně sklouzl ze stolu. přišlo mi, že bych si možná měl dávat pozor na pusu, ale na druhou stranu... vlastně mi vůbec nezáleželo na tom, co řeknu. Protože slova ještě nikdy nikoho nezabila. Tedy... ta obyčejná určitě ne. Hodil jsem po ní významným pohledem. Ano, tak obyčejná skutečně ne... Pomalu jsem začal obcházet lavici a nedbale jsem při tom rukou přejížděl po leštěném dřevě lavice. Hlavou mi vrtalo, proč by vůbec někdo jako ona chodil v noci do kostela a navíc... s nožem v ruce. Snad si nemyslela, že by mě s tím jejím udělátkem vážně mohla dostat, že ne? Opět jsem si povzdechl a zvedl k ní ruku. "Dej mi ten nůž, prosím, buď tak hodná." Stále se usmívaje jsem jí chlácholil svým hlasem, snažíc se vzbudit důvěru a přátelskost.

S vrznutím jsem otevřel dveře a vešel dovnitř. Kostel to byl malý a mě vcelku nezáleželo na tom, že do něj vlezu, ostatně to na mě už ani nepůsobilo a sem jsem si zašel jen proto, že jsem se v duchu chtěl trochu vysmát všem těm stupidním knížkám a filmům, v nichž upíři nesmí tolik věcí, jako bylo třeba chození na posvěcenou půdu. S úšklebkem jsem se vyhoupl na stůl u jedné z lavicí hned vpředu a znuděně se jal sledovat okolí, obdivovat architekturu a přemýšlet, jak moc by bylo zábavné, až by se v novinách objevil článek s nadpisem "Člověk zabit v kostele po napadení upířími tesáky" Zasmál jsem se té představě a pak opět utichl. Vlastně to ani tak vtipné nebylo, jako spíš ironické. Poposedl jsem na stole a zahleděl se pozlacený oltář. Myslí my proběhl obrázek těla po kouscích roztahaného po oltáři. Jakoby sám sobě jsem nepřítomně pokýval na souhlas a dál se utápěl v myšlenkách.