Příspěvky uživatele

Díval jsem se na Stellu, která se náhle zviditelnila, jako kdyby vyrostla z ničeho. Zmateně jsem se na ní díval. "Já jí nechtěl znásilnit!" Bránil jsem se. Zeptala se, jestli mě to bolí. No, jasně, že mě to bolelo, koho by taky ne, když vám někdo zarazí až po jílec čepel do stehna. Zvlášť čepel udržovanou nějakými magickými prvky. Podíval jsem se na ránu a zděšeně se podivil tomu, co jsem viděl. Krev, která vytékala z rány jakoby bublala a celou nohou se mi šířila nesnesitelná bolest. Něco jako pálení, šílené a bolestivé pálení, jako kdyby vám někdo na nohu vylil kyselinu a ta se teď prožírala vaším tělem skrz. Sykl jsem bolestí a obrátil se na vlčici, která se zvedla na všechny čtyři a oklepala se. Obešla mě a pak mě začala tahat za mikinu. Nechápavě jsem se na ní díval. Avšak koutkem oka jsem stále ostražitě sledoval Stellu a to, co dělá. "Co chceš..." Vydechl jsem zvědavě a nechal prsty ruky projet srstí, když prošla okolo mě, jen aby mě chytla za druhý rukáv a snažila se mi ho stáhnout z ruky. No, skoro se jí to podařilo. Rukáv mi totiž úplně vytáhla, až z ruky sklouzl. Zatřásl jsem, protože jsem náhle pocítil jakýsi chlad. V noze se mi stahovaly svaly a z velkého napětí vznikaly křeče. Zvrátil jsem hlavu a zmučeně se podíval na vlčici. "Co chceš holka? Je ti zima?" Sundal jsem si mikinu dolů a přitáhl si vlčici na klín a přehodil jí mikinu přes záda a objal jí rukama. Pak jse jí chvíli držel a kolébal se s ní. "Promiň, nevím co mě to napadlo, hodnej pejsek..." Cuchal jsem jí rukou srst mezi ušima a bořil nos do krku.

Už jsem hodlal své počínání vzdát a kalhoty si zase natáhnout zpátky, když tu mě cosi surově shodilo z té vlčice na zem a pak mi stehnem projela ostrá bolest. Zamrkal jsem a podíval se, o co tu sakra jde. Z nohy mi trčela dýka a zády jsem při pádu narazil na kořen. Slyšel jsem při tom jakési křupnutí. Tak, to jsem buď to byl já, anebo ten kořen, nicméně to bolí jako prase... Ztěžka jsem se nadechl a pohlédl na vlčici. Nojo, chudáček, asi to nakonec bude jen obyčejnej pes... Když si pomyslím, že jsem málem znásilnil psa... Ach bože, co mě to jen napadlo! Kdyby to šlo, chytil bych se rukama za hlavu a rval si chvíli vlasy, no, místo toho jsem si vyrval nůž z nohy. Někdo tu neuměl mířit, nebo mu prostě jenom přišlo vtipné si ze mne dělat terč na šipky. "Hej, kdo to byl?!" Ale nikoho jsem kolem sebe neviděl. Natáhl jsem si kalhoty zpátky a zapnul se. Pak jsem se podíval na ránu,byla hluboká, čepel sjela po kosti do strany a protrhla sval. Nedokázal jsem se postavit, ale také jsem si uvědomil, že se mi rána nezahojuje. "Co to kurva..." Opět jsem se pokusil postavit a ono nic, svaly jakoby vypověděly službu. Zmateně jsem se rozhlížel kolem sebe. Pak mě napadlo... Bože, jestli na mě někdo útočí, měl bych toho nebohého pejska chránit... Přesunul jsem se k vlčici a zakryl jí svým tělem, aby na ní taky někdo nemohl hodit nůž. "Nech nás být! Běž pryč!" Křičel jsem a zakrýval rukama zvíře pod sebou. Pak jsem jednou rukou nebohou vlčici pohladil a tiše jí zašeptal do ucha. "Promiň, to bude dobrý, já myslel, že jsi vlkodlak, ale ty jsi jenom obyčejnej pejsek... když si pomyslím, že jsem málem ojel psa... Sakra... měla bys shodit holka, takhle akorát přivedeš lidi na omyl a začnou si myslet, že jsi něco jinýho, než jsi..." Drbal jsem jí mezi ušima a snažil jsem se nevnímat bolest, která mi vystřelovala nohou.

Sakra pes, já vím, že jsi vlkodlak, musíš být. Žádný pes není tak velký jako ty a ani vlk ne. Tak dělej a prozraď se! Vážně jsem neměl chuť si to rozdat se psem, přišlo mi to poněkud nechutné, ale jestli ona byla holka ve vlčí kůži, mohl jsem jí přesvědčit o tom, že to skutečně chci zkusit. Pak se určitě prozradí. V duchu jsem si vzdechl. Pak jsem se na ní rošťácky usmál a dalo mi hodně práce, abych tenhle falešný úsměv dovedl k dokonalosti, takový ten svůdný a nebezpečný. Pak jsem se nadzvedl a stehny si vlčí tělo přidržoval pod sebou. Začal jsem si rozepínat poklopec, snažil jsem se všechno dělat pomalu. "Vážně bych nevěřil, že na to budeš až tak natěšená, ale mi uprostřed vylítneš z vlčí kůže, tak se asi zblázním." Začal jsem si pomalu stahovat džíny k bokům...

Ona obnažila zuby a nejspíš by i začala vrčet, ale ni se nestalo. asi bych jí měl přestat hladit, napadlo mne. Nicméně to byl příjemný pocit přejíždět dlaní po hebkých chloupcích na jejím břiše. Naklonil jsem se jí k uchu. Kdyby byla obyčejný pes, bylo by jí to stejně jedno, a tak jsem jí pokusil poškádlit. "Tak co, holka, nejsi ty nějaká svolná, takhle se nechat skoro znásilnit? Já bych nebyl proti..." Tak a jestli je vlkodlak, určitě zareaguje a pokud ne... hm, sex se psem jsem sice ještě neměl, ale všechno je jednou poprvé. Roztáhl jsem nebohé vlčici přední packy do stran, jak nejdál od sebe šly a pak jsem jí tak napůl zalehl vlastním tělem. "Tak co, krásko, takhle sama... v lese..." V mém lese, připomněl jsem si. S mýma mrtvolama.

Byl jsem zcela zmaten tím, jak se to zvíře začalo chovat. Byl jsem si jist, že to je vlkodlak, tedy... někdo s jistou hrdostí, ale... jak to tak vypadalo, tak to přeci jen možná mohl být obyčejný mazel, protože to, jak se natáčel a žádal o podrbání bylo vysloveně psím gestem. Ale v přesvědčení, že to je pes jsem se ještě neutvrdil. Hlavní důvod, proč jsem to neudělal bylo zaváhání, které to zvíře udělalo, než se rozhodlo schovat svou tvář na mé hrudi. Psi se nerozhodují... navíc jsou podezřívaví k cizím, navíc... na mě vždycky psi štěkaj a vrčej, asi cítěj, že nejsem... tak nějak živý... Zamračil jsem se, ale dál jsem s ním jednal jako se psem a podrbal jsem zvíře za uchem. "Líbí se ti to? Líbí? A co třeba tohle?!" Využil jsem své síly pro moment překvapení a převalil tvora na záda a odhalil mu tak břicho. Áh, takže fena... Zjistil jsem záhy. Pak jsem se jí zadíval do očí a s nebezpečným úsměvem jí rukou sáhl na břicho a přejel přes hrudník. "Tak co? Jsi vlkodlak, nebo nejsi?[/i]

A ten vlk se ke mě vzápětí vyřítil. Na chvíli jsem se obával, že na mě skočí a bude se chtít prát nebo tak něco, že mě pokouše, takže jsem couvl o krok vzad, avšak ono nic. Chlupáč se prostě zastavil kousek přede mnou a stáhl uši vzad a zíral na mě. S dravčím pohledem jsem mu zírání oplácel a přemýšlel, jestli to je jen něčí mazel, nebo vlkodlak, co se šel vyvenčit. V duchu jsem se zasmál představě, že bych si z něho vystřelil, kdyby to skutečně vlkodlak byl. A tak jsem natáhl ruku a popleskal zvíře po hlavě. "Ty jsi mi ale krásnej pejsek a kde máš páníčka, co?" Pokusil jsem se zvířeti zatlačit hlavu dolů a byl velice zvědat, jak zareaguje. Tak co, ty přerostlá obludko, jsi vlkodlak, nebo tady prostě jenom někdo chová vlky, kteří se před člověka posaděj na zadek a ani se ho nepokusej sežrat? Určitě jsi vlkodlak, cítím to v kostech...
Zachechtal jsem se a cvrnkl zvíře do čenichu. Bylo to něco jako pokárání v té jejich psí řeči, myslím.

Strach. Pronásledoval mě a tížil. Říká se, že každý dravec dokáže emoci strachu vycítit jako hutnou chuť ve vzduchu. Může ho převalovat na jazyku a pohrávat si s myšlenkou, že by ten strach, který za sebou dotyčný nechává mohl sám vyvolat. Zajímalo by mne, jestli by ti lidé, které jsem v tomto lese pohřbil také cítili strach, kdybych je býval neovládal. Říkal jsem si, že už do lesa nikdy nevkročím. Že moje hříchy byly příliš velké na to, abych se sem mohl vrátit a třeba... se znovu neponořit do šílenství a touhy zabíjet. Ale nestalo se nic. Muselo to být jenom o vůli a já teď zabíjet nechtěl, vážně, chtěl jsem, aby všechno bylo jinak, aby všechno bylo krásné a dokonalé a vlastně jsem ani sám nevěděl, proč jsem šel právě do lesa, když jsem prchal před tou naštvanou lidskou fúrií. Snažit se mě shodit k zemi? Ah, lidé jsou tak pošetilí. Kdybych sám neupadl, ani by to se mnou nehnulo.
S povzdechem jsem se loudal k místům, kde hluboko v hlíně ležely zatuchlé kosti mých obětí. Tam jsem si sedl na vysutý balvan a zamyšleně hleděl na zem před sebou. Chtěl jsem být lepší než předtím, chtěl jsem aby mě přestali lovit. Ale právě lovy, které na náš druh pořádali mě nutili jen o něco víc vzdorovat. Jak jsem se měl sakra zachovat, když mě vždycky vyvrhovali ze společnosti?! Nejdřív mě vyhostí z klanu a pak mě to nepustí do nějaký podělaný rozpadlý budovy... Rozmrzele jsem se ohlédl. Zaslechl jsem totiž nějaký zvuk, jako kdyby kolem něco proběhlo. Něco velkého. Vyskočil jsem na nohy a plížil se houštím. Pak jsem se zarazil. To je pes? Velkej přerostlej pes, nebo snad... vlk?! Zmateně jsem na to zvíře hleděl.

Podíval jsem se na Neznámou, co na mě stále dřepěla. Ta druhá kamsi odešla a mě přišlo, že jsem asi udělal nějaký průser, ale tím jsem se teď nehodlal zabývat. Chtěl jsem se najíst, nemohl jsem to udělat týhle holce, viděli jsme se už moc dlouho a já nehodlal riskovat, že bych jí vymazal vzpomínky na časové rozmezí více než nějakých pět minut. Surově jsem jí ze sebe shodil a narovnal se. "Tss... pozor dávat neumíš? Takhle napadat kolemjdoucí!" Na oko uraženě jsem si prohrábl rukou vlasy a překročil jí, pak jsem se rozběhl (lidskou rychlostí) pryč.

//přesun les.

//Hele prrr... tys moje tesáky neviděla, nic jsem neukázal :P lovec ještě nejsi a já jsem prostě nějakej uchyl na ulici

Už už jsem se chystal, že jí prostě ovládnu a konečně se najím, když tu se vyřítila ta druhá, co seděla na stromě a kopla mě do zad. Sic mě shodila na zem a stoupla si na mě, nemohl jsem se neusmát. Věděl jsem, že proti mě nemá šanci. Nicméně teď byly dvě, kdybych jen jedné z nich ukázal zuby a nezvládal je hlídat obě, jedna by mohla utéct a začít vřeštět a já bych se nenajedl. Smutně jsem si povzdechl a dělal, jakože mě její noha skutečně tíží na hrudi, i když mi byla úplně lhostejná.

Už jsem se připravoval, jak jednu z nich ovládnu a najím se, když tu do mě jedna z těch holek vrazila. Zarazil jsem se a s úšklebkem ustoupil o krok vzad. Zamračeně jsem si jí prohlédl a zamyslel se, proč vlastně kleje, když se toho zas tolik nestalo, tedy... možná se ještě stane, ale o tom ona nemusela vědět. Zabručel jsem cosi v odpověď, jakože se omluva přijímá, načež jsem jí popadl za ruku a zatáhl za ní. Chtěl jsem jí dostat někam do křoví, kde bych si mohl pochutnat na její krvi.

Dál jsem se rozhlížel kolem, když tu jsem zahlédl dvě dívky. Jedna seděla na stromě a druhá byla dole a cosi křičela. Potřásl jsem hlavou. Že by další svačinka? Zazubil jsem se a sebevědomě k nim vykročil.

<<Institut

Běžel jsem neuvěřitelně rychle. Tahle upíří schopnost vyvinout nadpřirozenou rychlost mě nikdy nepřestala bavit, miloval jsem to a bylo to snad jedno z mála pozitiv, které upírství mělo. A hlad už mě začínal tak trochu víc sžírat. Zpomalil jsem a začal se rozhlížet po lidech, kteří procházeli parkem. Když kolem mě záhy prošla nějaká žena, s povzdechem jsem jí chytil za ruku a umlčel jí dlaní dřív, než se stihla rozkřičet. Pak jsem se jí zakousl do krku, vzal si tu trochu na ukojení hladu, přemazal jí myšlenky a pak jí zase pustil. Nic si nepamatovala, nic neviděla a šla si spokojeně dál, jako kdyby se nikdy nic nestalo. Přesto, vzal jsem si krve málo. Vždycky jeden dárce, půl litru, nikdy víc. Bylo by to moc, určitě by se začala motat, možná se bude motat i teď. Pokrčil jsem nad tím rameny a rozešel se hledat další oběť.

Když Stella slíbila, že mě do té sopky skutečně jednou hodí, znatelně jsem zbledl ještě víc, jak normálně. Ne, nenechám se spálit zaživa, nebo za mrtva... rozhodně ne v sopce! Ta holka mi začínala nahánět hrůzu. zhluboka jsem se nadechl a pozoroval, jak mizí uvnitř té barabizny. Ne, že by ve mě budila respekt, to skutečně ne, ale stačila pouhá představa toho, co by se mnou chtěla dělat a já si jí ihned zařadil do složky "nebezpečný". Když zcela zmizela z dohledu, obrátil jsem se k Savannah. Její otázka mě zaskočila, předpokládal jsem, že mé jméno bylo řečeno už tolikrát, že si ho zapamatovat mohla, ale pak jsem si uvědomil rozpoložení všech dívek a povzdechl si. "Nicholas Rhi-" Zasekl jsem se, neboť jsem si vzpomněl, že bych své pravé jméno neměl používat, rozhodně ho nevyslovovat s přízvukem, aby si ho nikdo nemohl spojit s vraždami před pěti lety. "Nick Pimms" Opravil jsem se rychle, kryjíc předchozí přeřeknutí kašláním. Ta věc, co mi udělal ten plot mi asi nějak ubrala energii, neboť jsem náhle dostal hlad. Mé tělo si žádalo krev a já bych mu jí asi měl dodat, nicméně ať jsem se rozhlížel jakkoli, kolem nebylo nikoho, krom nás. Nemohl jsem pokousat někoho, kdo by mi to vzápětí mohl oplatit. Angelika sice nevypadala nebezpečně, ale Savannah tu stále byla. Povzdechl jsem si. "A, hmmm... Myslím, že asi budu muset jít, víš co, slunce na obzoru a hromada starostí navíc." Nevěděl jsem, jak lépe se rozloučit, nežli tak, jak jsem to dělával kdysi. Zlehka jsem líbnul Savannah na líc a pak jsem se rozběhl nadpřirozenou rychlostí pryč. Musel jsem se najíst, hlavně jsem musel najít někoho, s kým nebudou problémy při jídle.

//přesun park

Se smíchem jsem se podíval na Savannah, "Sežrali?" Ale prosím tě, to je jenom věc názorů." Měl jsem takřka jistotu, že pokud by mě ona nebo někdo jí podobný chtěl sežrat, nejspíš by stejně nepolykal. Tak trochu jsem měl podezření, že díky nedostatku krve by moje maso postrádalo jak chuť, tak šťávu, nehledě na jeho tuhost, takže se sežráním jsem si vážně hlavu namáhat nemusel. Pak jsem stočil pohled opět ke Stelle a sledoval, jak si bude počínat. "Pokud se jí nepovede to přelézt, mohli bychom jí vysadit a pomoct jí nahoru." Popošel jsem blíž a dotkl se mříží plotu a zkusmo vyskočil na zídku, ve které byl plot zapuštěn. Náhle jako bych však dostal elektrický šok, který mi rozžhavil veškeré nervy v těle doběla. Hlavou mi probleskla šílená bolest a já se poroučel na špinavý chodník. Chvíli jsem nebyl schopen se pohnout, tělo jsem měl v křeči, která mě zevnitř sžírala. Když nejhorší křeč opadla, podepřel jsem se na loktech a jen ze zvyku jsem se zhluboka nadechl, abych se ujistil, že se nestalo s mým tělem nic závažného. Pak jsem se postavil a oklepal, načež jsem stočil nevěřícný pohled na Stellu. "Co to sakra bylo?!" Díval jsem se na ní obviňujícím pohledem, rukama jsem si obejmul paže a ještě chvíli se snažil dát dohromady. Pak jsem se otřeseně obrátil k Savannah, která se mě na cosi ptala. "Eh... Informace, jo..." Odpověděl jsem zmateně a zamračil se na ní. Co po mě jen může chtít? Paní "jsem-opilá-lovkyně" má kolem baráku něco, co se lidi snaží přizabít a tahle ta ze mě chce tahat informace? Ah ne, kam ten svět spěje..." Znaven okolnostmi jsem nasadil odevzdaný výraz a povzdechl si. "Ptej se na co chceš..."

<<Club Buena

Doprovázel jsem naší trojici k tomu místu, které říkali institut. Byla to velká polorozpadlá barabizna a nechápal jsem, jak v tom někdo může žít, i když na druhou stranu, vzhled té budovy by se krásně dokázal vyrovnat vzhledu mého sídla. Zastavil jsem se před tou budovou a pochybovačně se zadíval na Stellu. Sic jsem chápal, že je ta budova pozměněná kouzly, neviděl jsem nic jiného než toto a ten pohled nebyl vskutku nic moc. Pak jsem se na okamžik zahleděl na Stellu. "Tvoje klíče jsem skutečně neviděl, avšak... je to přeci tvůj dům, ne? Tak prostě přelez plot, zazvoň, v tak velkým domě přece nemůžeš žít sama, ne? A pokud jsi ty klíče ztratila... nemyslím si, že se ještě někdy najdou, radil bych ti vyměnit zámky. Mohlo by být trochu nepříjemné jednou přijít domů a najít tam nějakýho zloděje... Anebo nenajít svoje věci." Usmál jsem se, ale pak jsem se hned zamračil, když se posadila na zem. "Ježiši, vstávej, akorát nastydneš!" Chtil jsem jí za rameno a snažil se jí dostat nahoru bez toho, aniž bych musel nějak výrazně použít sílu. Pak jsem se obrátil k Savannah. "Neměl bych doprovodit i tebe? Taková krásná, mladá, sama venku v noci..."