Příspěvky uživatele

Byl jsem tak trochu nešťastný. Měl jsem pocit, že proměnit během dne víc jak jednu dívku... To nezvládnu! Strašně moc bych si přál mít někoho po svém boku, někoho, kdo... by tu trávil věčnost se mnou, ale to, co jsem udělal tamté dívce... teď mi konečně začínalo docházet, že jsem se choval hrozně. Ale předtím se mi to líbilo, pravda. No, teď už se mi to nezdálo tak dobré. S plným žaludkem jsem měl hned jiný pohled na věc a teď mi to přišlo špinavé a divné. Povzdechl jsem si a zavřel za Aubree dveře. Pak jsem se rozešel do jídelny. "Pojď za mnou." Prohlásil jsem. Ani jsem se neotočil, abych se ujistil, jestli jde také. Ono stejně nebylo moc kam jinam jít. A tak jsem se rozhodl, že až budu proměňovat tuhle krásku. "Já jsem Nicholas. Mám pocit, že ta věc, záře, nutkání, či co tě sem přivedlo má něco společnýho s osudem, nebo bludičkama a tak... sám vlastně ani nevím jak to funguje, jen... vždycky, když mi někdo zaklepe na dveře, tak je... prostě je můj, chápeš? Abych ti to lépe objasnil... Od chvíle, co jsi vstoupila na můj pozemek nemáš absolutně žádná práva, protože... tak nějak jsi momentálně ve velice podřadné vrstvě společnosti." Usmál jsem se na ní a položil před ní na stůl hrnek s čajem a nějaké sušenky. Sám jsem si nic nedal, nepotřeboval jsem to. Pak jsem se posadil na stůl a zahleděl se na ní. "V podstatě ti tady nabízím něco víc... sílu, moc.... možná, že i nesmrtelnost, po které by většina lidí zatoužila. Chceš být nesmrtelná, maličká? Chceš mít moc a slávu? Být věčně mladá a krásná?" Se zájmem jsem si jí prohlížel. "Samozřejmě... vlastně ani nemáš moc na výběr, víš? Už jsi totiž jednou tady... to sis měla rozmyslet, když si procházela kolem té cedule u vchodu. Tedy... myslím, že teď už je zarostlá břečťanem, ale pořád tam je. Ten nápis jsem psal sám. Svojí krví." Pochlubil jsem se dodatečně a zazubil se.

//Promiň Aubree... už jsi na řadě... :)

Tělo chudinky Dray jsem schoval uvnitř v domě, položil jí do postele ve své ložnici, pak jsem se vrátil dolů, protože tam jsem uslyšel kroky a bušení. Když jsem otevřel dveře, spatřil jsem další dívku. Zmateně jsem se na ní zahleděl. Věděl jsem, že musím vypadat hrozně, měl jsem rozcuchané vlasy a... no na triku krvavý flek. "Ahoj..." Trochu jsem se jí přehrábnul v mysli a našel její jméno. "Aubree" Vyslovil jsem její jméno protáhle a líně jako protahující se kočka. "A hledáš mě proč, má drahá? Co tě sem přivedlo, mám pocit, že jsem na dnešní večer párty neplánoval. Ale jestli chceš mohu tě pozvat na pozdní večeři." Otevřel jsem jí dveře dokořán a usmál se na ní.

I když ztrácela sílu, stále se bránila. Povzdechl jsem si nad tím, jak si počínala. "Šššttt... Klid, už je to v pořádku..." Zašeptal jsem. Za chvíli to všechno skončí, jen... Chtěl jsem jí pro sebe, ještě pořád jsem jí chtěl, nechtěl jsem jí zabít. Nechtěl jsem zabít nikoho, jen se mi to vždycky tak nějak vymklo z rukou. A tak jsem si prokousl zápěstí a nechal ruku nad jejími ústy. Krev z ní kapala dolů a já jí druhou rukou přidržel hlavu tak, aby nemohla cuknout. Zatímco jsem jí držel pusu otevřenou, neměla jinou šanci než krev polknout nebo vdechnout. Bylo mi jedno, co z toho udělá, ale tak jako tak bude moje. Zasmál jsem se jejímu marnému počínání, když mi vrazila pěstí. Slabota, skoro jsem nic necítil. "Všechno je v pořádku, slyšíš?" Vnikl jsem jí do myšlenek a přinutil jí cítit se příjemně, nechat odplavit všechnu bolest, upokojit jí.Moc dobře jsem totiž věděl, že za chvíli se přestane bránit. A skutečně. Brzo jsem už totiž ani neměl, co sát. Krev, všechna ta krev, která v ní ještě před chvílí byla nyní patřila mě. A její život zmizel. Zemřela. A já vzal její tělo, přitiskl jí k sobě a vtiskl jí polibek do vlasů. Přitom jsem jí hladil po zádech a stále broukal utěšující slůvka. Věděl jsem, že jí už nebudou nic platná, asi byla určena spíš mě, abych se přenesl přes to, co jsem právě udělal. Naposledy jsem jí políbil a pak jí zlomil vaz.

Bránila se. ale mě přibývaly síly a už nebylo možné, aby mi mohla jen tak ublížit, nemohla mě odstrčit, nic. Tlumeně jsem se zasmál, trochu krve při tom stekla po její klícní kosti do výstřihu. Když mě však kopla do rozkroku, trochu jsem sebou cukl. Rozzlobeně jsem jí vyrval zuby z krku a potrhal jí ho přitom. "Sice jsem nesmrtelnej, ale to neznamená, že nemám city, mrcho!" Zavrčel jsem na ní, podebral jí rukou a hodil na zem tak, aby ležela na studené betonové podlaze. "Ublížím ti... hodne..." Zašeptal jsem zasněně a přišpendlil jí rukama k zemi. Ona mohla hýbat hlavou, kopat nohama a jednou rukou, ale nemohla utéct. Já jsem se zatím sehnul, strhal z ní oblečení a další místo, kam jsem se zakousl byl její bok. Takové zrovna masité místo, ale bylo to hlavně pro zábavu, pro ukojení toho druhého hladu-krvelačnosti. Zasmál jsem se do chladného nočního vzduchu a další kousanec jí uštědřil na vnitřní straně stehna. "Budu tě okousávat a chutnat tak dlouho, dokud ti nedojde krev... Pak tě možná znásilním a pak..." Zazubil jsem se. "Tě zabiji a vyhodím z okna..." Natáhl jsem se a odhrnul jí vlasy z tváře. "Tak krásná, tak mladá... nevinná..." Povzdechl jsem si a surově jí obrátil hlavu na druhou stranu a zakousl se jí opět do krku. Teď jsem vytrvale sál.

<<les

Zrovna jsem se vracel domů. Většina lidí by té na první pohled odpudivé budově nikdy neřekla domov, avšak já ano. Říkal jsem tomu místu od té doby, co se stalo mým jediným a takřka bezpečným útočištěm. Nyní jsem v něm žil, sic sám, ale přeci.
Zrovna jsem stoupal po schodech nahoru, když tu ke mě vítr přivál zvláštní a zcela neznámý pach. Někdo tu byl. Rty se mi zkroutily do úsměvu a já jsem se naprosto neslyšně objevil za dívkou, která stála přede dveřmi. Chvíli jsem si pohrával s myšlenkou, že jí pozdravím a pozvu dál, ale tom na mě dolehl hlad. Ach ten mučivý hlad, který mé tělo držel v křečích celý včerejší večer! Neovládl jsem se a aniž bych si to uvědomoval, náhle jsem popadl díku polem pasu, přitáhl ji k sobě a otevřel ústa. Bělostný lesk mých špičáků probleskl nocí. Dýchl jsem jí na krk, rty našel tepnu a jemně skousl. Neboj, maličká, nic si nebudeš pamatovat, až s tebou skončím, už bude dobře... Pak jsem jí s hrdelním zavrčením zabodl zuby do krku. Cítil jsem, jak mi opojná chuť krve vtéká do úst, jak naplňuje mé útroby, jak opět dodává mému tělu teplo života! Ale já chtěl víc. Dnes to nebylo tak, jako obvykle, dnes jsem potřeboval něco víc, jak usmolený půl litr z náhodného dárce. Hlavou mi probleskla bizarní myšlenka. Bude moje...

Když jsem uviděl králíka, nemohl jsem si pomoct, prostě jsem se na něj vrhl, tesáky mu protrhl kůži a sál tak dlouho, dokud nebyl králík zcela odkrvený. Cítil jsem, jak se ve mě opět rozžhnívá ona jiskra, kterou jsem tak potřeboval k veškeré své síle, pohybu, prostě k existenci. Křeče v mém těle ustaly a já se náhle cítil svobodně. Nicméně jsem věděl, že jeden usmolený králík nestačí. Chtělo to něco víc. A já měl tak akorát čas k tomu, abych vstal a dobelhal se někam, kde budu mít příjem krve. Jediné nejbezpečnější, místo, které mne napadlo, bylo mé doupě, místo klanu. Tam bych si mohl objednat poslíčka s pizzou a najíst se, nikdo by nic nepoznal. Odhodil jsem mrtvé vycucané tělíčko stranou. a podíval se na Stellu. Mám pusu od krve? Ach bože, snad ne, i když... ten králík byl taky samá srst. Srst saje, takže je teoreticky možné, že... Rychle jsem si otřel pusu hřbetem ruky a pak jsem vstal ze země. Chvíli jsem se snažil udržet rovnováhu, pak když jsem si byl jistý, že mě nohy unesou, naklonil jsem se ke Stelle. "Děkuju..." Nepředpokládal jsem, že bude připravená na mou zákeřnou reakci, popravdě jsem ani netušil, že to sám udělám. Odhrnul jsem jí vlasy z tváře na stranu, pak jsem se hbitě sklonil a vtiskl jí něžný polibek na rty. Pak jsem se bezstarostně postavil na nohy a zamířil nejvyšší možnou rychlostí, co jen mi dovolovaly síly získané z krve, zpátky k sobě "domů", do sídla klanu.

//přesun klan upírů

Zasmál jsem se její nevědomosti. Skutečně, to co vypustila z úst mě neskutečně pobavilo. "Pokud pokládáš vampirismus za nemoc, tak prosím, ale nic víc ode mne neočekávej. Vzhledem k tomu, že už jsem tak trochu po smrti na mě nemoci nemají žádný vliv. Nestárnu, neonemocním, nic... A vampirismus bys chytla jenom, kdyby tě napadlo ochutnat mojí krev..." Zašklebil jsem se na ní a povzdechl si, protože na mě opět dolehly křeče. její další věta jen potvrdila mou domněnku, ano, bude mě mučit. Bude si hrát s jídlem těsně před tím, než ho pošle na věčnost. Chápal bych její potřebu, kdyby potom svou oběť skutečně pozřela. Ale nechápal jsem, proč to dělá, když z toho žádný užitek mít nebude, možná tak zlomyslnou radost, ale tak nějak mi přišlo... ona? Zlomyslná radost? Není spíš zvědavost? Člověka mohou dohnat k činům nejrůznější věci, ale nikdy by mě nenapadlo, že pouhá zvědavost bude mezi nimi. Navíc zabít někoho, aniž by ho chtěl použít jako potravu, to... to byla vražda ne?
Veverky mi připadaly fajn, ale... "Jo ty chytrá, jasně, ulovím si úplně sám veverku..." Procedil jsem skrz zaťaté zuby a zamračil se. Neříkala snad před chvílí, že mi jí chytí sama? "Tak běž, bež a sežeň mi něco takového. Stejně veverka sem, veverka tam, skoro ničemu to nepomůže... veverky jsou... divný... chutnají jako nakyslý suchý oříšky a smrdí jim srst." Znechuceně jsem nakrčil nos. Když mi sundala nůž z krku, okamžitě jsem se vyřítil do sedu. No, ona na mě stále seděla, ale to mi nebránilo se schoulit víc sám do sebe. Prsty jsem se chytil Stelly za rameno, abych udržel rovnováhu a... konečně se mi naskytl výhled na její krk. Bylo to tak neobyčejně lákavé, že jsem hlasitě polkl a aniž bych si to uvědomil, už jsem nakláněl hlavu blíž a snažil se dosáhnout k tomu tepajícímu zdroji života. Ještě, ještě kousek... Zoufale jsem se držel Stelly za rameno a s vypětím všech sil jsem se přitahoval blíž. Otevřel jsem ústa a na okamžik odhalil tesáky. Ještě kousek...

Zavrtěl jsem hlavou a přes čepel na krku otočil hlavu k ní. "Ne, ne, voníš dobře, to je tou krví..." Poučil jsem jí s toužebným tónem v hlase. Všechno bylo jenom tím, že ona neměla tak dobrý sluch a čich jako já. Necítila věci, co já, neviděla věci mýma očima. Bylo mi to trochu líto. Nikdy nepozná, co to skutečně znamená cítit tu sladkou chuť. Na druhou stranu bych jí ale upírem být nepřál, nebylo o co stát. Jen se podívejte na mě, ležel jsem tu, krvácel, na mě seděla lovkyně a hrála si se mnou jako s já kdysi se svým jídlem. A to mám za to, osud se mi krutě odplácí... Pomyslel jsem si trpce a pak vykulil oči, když se nožem řízla do prstu, až vytryskla krev na povrch. Upřel jsem zrak na tu rudou kapičku krve a sledoval jí, jako kdyby to byla ta nejdůležitější věc na světě. Beze slov jsem zalapal po dechu a pootevřel ústa. "Chtěl, ani nevíš jak, ale..." Nedůvěřivě jsem se na ní zadíval. Troufal jsem si tvrdit, že dokážu poznat, když si někdo hraje s jídlem. No, ona určitě rozjížděla nějakou předehru, i když jsem neměl tušení jakou, něco na ten způsob to určitě bylo. A já se nechtěl nechat dál mučit. Jakmile jsem si tuhle smutnou pravdu uvědomil, zkrotl jsem. Náhle mě i přešla chuť na krev, která ležela Stelle na prstu. Dobře jsem věděl, že mi zbývá ještě několik hodin, než se křeče v mém těle prohloubí natolik, že nebudu schopen ničeho, než jen ležet a bez hnutí, neschopen slova pomalu umírat podruhé. Už jsem to cítil, bylo to tady. Křeče se náhle projevily s nezvyklou silou a já se pod jejich náporem svinul bolestí, div jsem si nerozřízl hrdlo o čepel na krku. Protože na mě Stella seděla někde pod břichem, měl jsem stále volné nohy. Ty jsem nyní skrčil, jak jen to šlo a přimáčkl je ke Stelle zezadu. "Ty mi stejně nedáš, budeš se dívat, jak tady skapu a bude ti to jedno, to bys mě už tak jako tak mohla zabít rovnou..." Řekl jsem hořce a vzepjal se trochu proti čepeli, až mi po krku stekla další kapička krve.

Náhle jsem se ocitl na zemi, na zádech a na krku mi přistál nůž. Zmateně jsem zamrkal a pokusil se vzdorovat své držitelce. Kdybych nebyl momentálně slabý jak moucha, určitě bych jí zvládl odstrčit, avšak to já ne, nepovedlo se. měl jsem teď na výběr dvě možnosti. Buď jsem se mohl přemoct a nějakým záhadným způsobem se z ní najíst, nebo jsem se mohl schoulit do klubíčka a trpět v křečích tak dlouho, dokud by mé tělo nepřestalo vzdorovat a... asi neumřelo podruhé, nebo něco takového. Nidky se mi to nestalo, takže jsem ani netušil, co se stane, když jeden v těch křečích zůstane ležet bez krve. Dny, týdny... já měl však pocit, že takto bych nevydržel ani den. Avšak nepřiznal bych to. Když mě začala litovat, nebo spíš lépe řečeno... vysmívat se mi, stáhl jsem rty do úzké linky a zamračeně na ní hleděl. Vždycky se můžu silou vůle ovládnout a nekousnout jí, ale bude to bolet, ach jo... A nejhorší na tom všem bylo, že všechny ty její řeči byly pravdivé. Ach ano, já slyšel ten rytmický tlukot srdce, vnímat jsem tu omamnou vůni, která se Stelle vznášela nad pokožkou a vnímal bouřlivý hukot, jak krev proudila v žilách. A ano, chtěl jsem cítit chuť její krve na jazyku, tak moc jsem chtěl, ale zároveň jsem si ostře uvědomoval, jak moc se tahle touha podobá té syrové, zvířecí. A to mi bylo neuvěřitelně moc proti srsti. Nechtěl jsem se stát tou zrůdou jako před pěti lety, nechtěl jsem zabíjet jen pro tu chuť a touhu, nechtěl jsem. aby mě nějaký takový instinkt ovládal jako vyhladovělé zvíře. Sice tu existovalo něco jako pud přežití, ale v této situaci? Podíval jsem se na Stellu- ano, v této situaci by mohly všechny možnosti skončit smrtí a když už, tak při tom alespoň nezabiji dalšího člověku, nekousnu, neublížím. Potlačil jsem v sobě tu touhu, pokusil jsem se trochu posadit, nešlo to. Pak jsem si uvědomil, že mi Stella stále tiskne nůž na krk a já teď tlačil proti němu. Zaxichtil jsem se, když jsem ucítil na krku ostré říznutí. Sám proti sobě, úžasné, vskutku. Zahleděl jsem se stele do očí a povzdechl si, pak jsem se pod ní uvolnil a očima zabloudil někam za ní na kmeny stromů, snažíc se tak odreagovat od jejího krku. Dokonce jsem i přestal dýchat, jen abych nemusel vnímat tu vůni, abych sám sebe zbytečně neprovokoval. "Ne, nemám šanci..." Usmál jsem se a zavřel oči. Když mi začala mávat zápěstím před nosem, zatnul jsem zuby a odvrátil hlavu na bok. "Chtěl bych" Procedil jsem mezi zuby a snažil se nedívat na ní nahoru.

Zamrkal jsem. Z posledních zbytků sil jsem se pevně chytil svého vlastního vědomí přesně ve chvíli, kdy ke mě dorazil Stellin hlas. Zmrzačený? Ale ne, to se během dne zase dá dohromady, přinejmenším to nebude na dlouho. Pak jsem se zhluboka nadechl a znovu ucítil tu omamnou vůni. Jelikož jsem nebyl schopný se dostat Stelle ke krku, ať jsem se snažil jakkoli (má noha byla stále k ničemu a já byl zesláblý), rozhodl jsem se, že si najdu jinou žílu, někde jinde. Jediná věc, jak zareagovala na mé chování bylo, že mi slíbila vykuchání. Ale já mám takový hlad, nemůžu... A pak se mi myšlenky zase vypařily jako pára nad hrncem. Zase jsem byl zachycen v okovech té touhy, která mě nutila dát hlavu blíž ke Stelle, i když mě prve odstrčila a v zoufalství po krvi jí vyhrnout tričko mírně nahoru, až se mi povedlo odhalit břicho. Přitiskl jsem se na teplou pokožku a chvíli tak setrval. Nemůžu jí kousnout, nemůžu... ublíží mi, hodí mě do lávy, slíbila to... Já sliby vždycky dodržoval a totéž jsem očekával od ostatních. Nemohl jsem něco udělat a pak za to nenést následky. Ale hlad mě přemáhal a já jsem po chvíli olízl Stelle kůži na břiše. Když jsem si uvědomil co jsem udělal, roztřásl jsem se a své sevření kolem jejího pasu o trochu zesílil. "Neudělám to, neudělám..." Říkal jsem si sám pro sebe tiše. Snad jsem doufal, že když si tu větu budu stále opakovat, můj mozek dojde k závěru, že je to ta nejlepší možná možnost a vyhoví mému přání.

Intimní chvíli? My dva? Zmateně jsem zavrtěl hlavou. Neobtěžoval jsem se Savannah odpovědět, místo toho jsem se snažil zvednout ze země. Noha s velkou dírou mě stále nedokázala unést a já si moc přál, aby to zvládla, protože mě začínal sžírat hlad. Zmínil jsem se už snad o tom, že když krev v těle záhadně ubude, zvýší se potřeba hladu po krvi a je tu potom větší šance, že dotyčný se velice rychle promění v bestii, která neprahne po ničem jiném než po krvi. Ale já nechtěl bažit po krvi, chtěl jsem se jenom najít a dovolit si ten luxus, aby se moje tělo rychle opravilo a regenerovalo, dovolit si zase nějakou dobu z nikoho nepít. Bohužel se mi dnes nedařilo, nejen že jsem měl díru v noze, navíc jsem díky tou ztratil hodně krve a mé tělo se pořád nechtělo opravit. Teprve teď na mě totiž dolehly křeče, které byly způsobeny tímto hladem. Zvedl jsem hlavu a podíval se na Stellu. Slyšel jsem náhle neobvykle ostře, jak jí na krku pod kůží tepe žíla. Slyšel jsem její srdce, jak v hrudi zběsile pumpuje a s každým dalším buch-buch jsem měl větší a větší hlad. I přes svou neschopnost se zvednout na nohy jsem se zapřel rukama do země a plazil se k ní, oči upřené na tu žilku, která pod její kůží tak krásně pulzovala. Měl jsem chuť ji v těch místech obemknout zuby a skousnout tak hluboko a ostře, až by mi sladká chuť krve polaskala jazyk. Z hrdla se mi vydral zvuk podobný zavrčení. Byla v tom veškerá má úzkost, beznaděj, touha a prvotní náznaky počínajícího šílenství. Natáhl jsem po ní ruku a chytil jí za nohu. Zbytky té části mé mysli, která ještě byla schopná rozumně uvažovat se jednohlasně shodly na tom, že kousnout lovkyni stínů není to nejlepší, co může našinec udělat. Chvíli jsem na ní jen tak hleděl, v duchu se dohadoval sám se sebou, přemlouval se, že přeci nemohu dovolit sám sobě pokousat tuhle dívku, když-
Zdálo se, že hlad asi zvítězil nad tím zbytkem, nad rozumem i nad vším ostatním. Vytáhl jsem se po její noze nahoru a rukama jí obemkl v pase. Klečel jsem, tváří se jí otíral o břicho, nasával vůni krve pod kůží. Zatím se mi nepodařilo se nasytit, ale... Zavřel jsem křečovitě oči a zamrkal. Nehraj si s jídlem Nicholasi, to se nedělá! Zazněl mi v hlavě hlas a já sebou trochu trhl. Ano, nehraj si s jídlem, nosí to smůlu, pomyslel jsem si a obrátil hladové oči ke Stelliině tváři.

No, už jsem si říkal, že jí tu ruku vytrhnu z tlamy, když tu mě sama pustila a zvedla ze země mojí mikinu. Há, vyhrál jsem! Vítězně jsem se zašklebil a promnul si pokousanou ruku. Maso se už začalo nahrazovat a vracet na původní místo. Jenom noha pořád nic. Podíval jsem se na vlčici, ale ona se náhle nějak divně zalomila a pak se proměnila do člověka, přesněji do Savannah, kterou jsem poznal minulé noci. S nefalšovaným zděšením ve tváři jsem se přikrčil a jen na ní zíral, na ní v mé mikině. "To, ale... ale já si myslel, že jsi... proč jsi...?!" Zmateně jsem jí probodával očima a skřípal zuby. Pak jsem se ale pousmál. "Ale jako pes jsi byla fakt dobrá, úplně jsi mě ošálila. Pes jako ty by mi vážně nevadil, možná ti k vánocům koupím na míru šitej postroj, nebo možná psí obleček..." Zakřenil jsem se a zamával ve vzduchu zdeformovanou rukou. Pak jsem si z ní olízal krev a rozvalil se na zemi. Ruka už byla zase v pohodě, normální a dokonce s mým přičiněním i čistá. "Na sebe? Zlato, přeci to není až zas tak hrozný, abys musela tak vyšilovat." Vlastně to hrozný bylo, nemohl jsem chodit, ale to ona nemusela vědět a já to nemusel oznamovat.

Nehodlal jsem uhnout pohlede. a když jsem si všiml, že ani má věznitelka nechce, dokonce se na to posadila a pořád držela mou ruku, přizpůsobil jsem a také se uvelebil pohodlněji. Já ani nemusel mrkat, měl jednu velkou východu. Byl jsem mrtvý. Nemusel jsem ani dýchat, pokud jsem nechtěl. A s mrkáním to bylo to samý. A tak jsem na ní civěl a přemýšlel, kdy jí tahle hra přestane bavit. Já totiž měl celou věčnost, ale ona... Průměrný psí i vlčí život mohl nanejvýš představovat něco kolem šestnácti, sedmnácti let. Trhl jsem koutky v mírně křečovitém úsměvu. To díky ztrátě krve. Čím míň jí v mém těle bylo, tím ví jsem přestával být lidský. Začínal jsem se pohybovat trhaně a tak nějak zrychleně. Mé tělo se už dokonce rozhodlo přestat dýchat za účelem šetření krve, energie. A tak jsem tam seděl a trpělivě čekal, až to vzdá.

No, asi jsem si o to řekl. vlčice se po mě ohnala a skousla mojí ruku mezi zuby. Zprvu to nebolelo, pak ale začaly její čelisti přidávat na tlaku. Trhl jsem rukou dozadu, ale nedokázal se vyprostit. Nu co, zasloužil jsem si to, nebo ne? Navíc bolest, kterou mi mohla způsobit ona nebylo o nic horší než díra v noze. A tak jsem se násilím zklidnil a přinutil se díval vlčici do očí. Sehrávat s ní boj o dominanci. Já neuhnu pohledem, já ne. Nechal jsem jí, aby mi drtila ruku, cítil jsem, jak krev prosakuje kůží a teče zvířeti do tlamy. Také jsem se chtěl napít, vzpomněl jsem si posmutněle. Zvlášť teď, když jsem tolik krve ztratil. Sice to ještě vydržím, ale... vážně jsem se potřeboval napít, nechtěl jsem aby mi bylo z toho špatně, navíc když je jeden příliš dlouho bez krve, může zešílet a stane se z něj vraždící bestie, nechtěl jsem aby se mi to stalo... znovu. Povzdechl jsem si napnul svaly v ruce, která byla uvězněná mezi jejími čelistmi. "Zrovna ruka, kterou píšu, ty si teda umíš vybrat." Zasmál jsem se. Ale tenhle smích nebyl tak uvolněný, jak by měl být a bylo to v něm slyšet.

Vlčice pod mýma rukama se náhle pohnula, mikina jí sklouzla ze zda a spadla na zem kus ode mě. Ona se přiblížila ke dvěma holkám a začala na ně vrčet. Vypadala, jako kdyby se jí ty dvě vážně nelíbily. Hořce jsem se zasmál. "No neříkej, že mě po tomhle všem máš nakonec ještě ráda a bráníš mě před čumilama!" Zabrblal jsem a díval se na přerostlého psa. Byla skoro stejně velká jako já, když jsem si jí přitahoval na klín, zjistil jsem, že také zrovna dvakrát lehká není. A pak, že by neměla shodit. Její páníček jí asi hodně vykrmuje, nebo od malička pila mléko jako maxipes Fík a vyrostla až moc. Ale to bylo trochu... nepravděpodobné. Pokrčil jsem rameny a natáhl se po ní. Ruku jsem jí položil na záda. "Šššštt... klid, holka, klid, na mě máš vrčet, ne na ně." Zašeptal jsem a zasmál se. Nijak mi nevadilo, jak reagovala Stella, nebo ty dvě, bylo mi jedno, jestli si myslely, že jsem chtěl znásilňovat zvířátka. Tedy, ne, že by mi to nevadilo, ale ony si mohly myslet, co chtěly, no já jsem znal pravdu a to mi stačilo, nepotřeboval jsem poslouchat řeči těchto lidí o tom, jak jsem se snažil znásilnit vlčka. Protože já byl skutečně v domnění, že vlkem není. Ale... asi jsem se spletl. Protože, kdyby to nebyl ochočený domácí tvor, co by to sakra bylo? Vlkodlak se vzteklinou?