Příspěvky uživatele

Zaslechl jsem její myšlenky. Povzdechl jsem si. Bude těžké se přizpůsobit a ještě těžší jí všemu naučit. "No, kanibal rozhodně nejseš, zato upír jo. Za kanibala se nemůžeš považovat, protože jsi teď naprosto jiným druhem člověka a navíc... Máš sakra zuby, ostrý a špičatý!" Zasmál jsem se a vyhodil prázdný sáček do koše. "A protože nám tímto večerem došla krev, tak vyrazíme na lov. Takže... já si jdu vzít bundu a vyrazíme..." Oznámil jsem jí a vyběhl do patra do svého pokoje pro bundu. Když už jsem byl v pokoji, zamyslel jsem se nad dnešním lovem... Někdo by nás mohl napadnout, vždycky hrozí nebezpečí, že se situace vymkne kontrole, zvlášť, když budu mít na starosti nováčka. Nebudu dávat pozor tak jako obvykle, takže... Sáhl jsem pod postel a vytáhl kožené náprsní popruhy, které jsem si hned přetáhl přes hlavu a pevně připnul na tělo. Do pochvy na zádech jsem pak zastrčil něco mezi nožem a malým mečem a dopředu si dal do pouzder dvě čerstvě naostřené dýky. Jejich čepele byly ze stříbra. Možná jsem byl trochu paranoidní, ale co... Potkat vlkodlaka v noci na lovu a prohrát? Neříkám, že by mi to vadilo, ale je lepší vyjít s co možná nejméně potrhanou kůží. Pak jsem přes sebe hodil černou koženou bundu. Ta všechno skryje z dosahu zvědavých očí, alespoň do té doby, dokud mi nezačne být vedro. Pak jsem seběhl dolů a otevřel hlavní dveře. "Pojď Dray, máme práci. Tohle bude tvůj první lov. Nehodlám na tebe čekat, takže... pokud tu zůstaneš, najím se sám." Nechal jsem dveře pootevřené a vyrazil po schodech dolů.
//přesun Central park

<<Hotel Luxory (recepce)

Zrovna jsem bral za kliku dveří a otevíral. "Vlastně... jo, taky bys měla mít nějaký schopnosti. Každý z nás se narodil v nějakém období, od toho máš odvozený znamení, zvěrokruhy. No a spolu s nimi se i lidé už od narození přiklání k tomu, či onomu živlu. Nebo mají třeba vrozenou empatii vůči lidem. Jsou nadaní pro nějakou věc. A stejně tak my. Akorát, když se staneš upírem, tak... řekněme, že se tvé nadání a předpoklady z lidského života zesílí, nebo pokud se u tebe vůbec neprojevily, tak se najednou objeví a postupem času se naučíš sv schopnosti ovládat. Musíš je trénovat, jako ostatně všechno, takže nečekej, že se hned ze začátku něco stane, že budeš něco umět, ale... Časem? Časem by bylo možné, že svůj potenciál rozvineš a budeš... lepší." Zašklebil jsem se na ní a vešel do domu. Vždycky jsem nechával otevřeno, protože... v tomto domě nebylo nic, co by se dalo ukrást, či spíše, co by se dalo ukrást a my to nedokázali nahradit. Navíc, většina lidí se tomuhle místu stejně vyhýbala a ti, co se nevyhnuli? Ti byli hezky zachyceni na kameru, která snímala vchod do domu. Ano, nebránil jsem novým technologiím, chtěl jsem jít dál spolu s dobou, učit se nové věci. K tomu byla přece věčnost určená, ne? Ta věčnost, která nám byla darována. Nedělat nic by znamenalo se z toho zbláznit.
Šel jsem do kuchyně a k ledničce, odtud jsem vyndal dva plastové průhledné balíky krve. "A možná budeme mít trochu problém... dostal jsem oznámení, že v místní nemocnici... řekněme, že tak trochu klesl počet dobrovolných dárců, takže budeme muset nějaký čas vystačit s tím, co máme." Pokrčil jsem rameny a nabídl druhý sáček Dray. Ani jsem se neobtěžoval ho ohřívat, proč taky. Krev jsem si ohříval jen když jsem měl skutečně chuť na něco... lepšího, nebo jsem chtěl mít červeň ve tvářích, aby nikdo nic nepoznal, ale dnes? Netřeba používat mikrovlnku. Nabodl jsem si sáček na zuby a spokojeně se zašklebil na Dray. "Jestli chceš, tak klidně mikrovlnku použij, ale já se objedu bez toho." Zamumlal jsem přes sáček v puse.

"K příteli?" Vyprskl jsem smíchy a omluvně se podíval na recepční. "No nééé..." Dray si sbalila všechny svoje věci, no a nyní jsme již byli připraveni na přesun zpátky domů. Mezitím, co si povídala s recepční, tak jsem si položil bradu na okraj pultu recepce a se znuděným výrazem je pozoroval. Když jsem se konečně dočkal těch několika posledních formalit, které se vyznačovaly rozloučením a poděkováním, opět jako kdyby do mě vjela nová energie a já byl zase schopen zcela svižně se napřímit a odkráčet z hotelu po Drayině boku. "Tak... jestli máš všechno... tak tedy nezbývá než pak, až budeme doma, ještě zavolat do krevní banky a přiobjednat zásoby pro nás tři. Teď, když je nás víc, tak budeme potřebovat i víc krve... na druhou stranu, strašně se těším na společné lovy. Myslím, že tahle temná část upírství by se ti mohla líbit!" Vyhrkl jsem vzrušeně a v očích mi přitom tančili drobné jiskřičky. S úsměvem na rtech jsem si založil ruce za hlavu a podíval se na Dray. "Dáme si závod. Běž, jak nejrychleji můžeš, schválně, kdo bude doma první!" Zazubil jsem se a tou nadpřirozenou rychlostí, kterou jsem zvládal díky upírství, jsem vyrazil vstříc domovu.
/přesun Klan upírů

<< Klan upírů

Vešel jsem do recepce hotelu a rozhlédl se kolem. "Ne nebyl to vlk, byl to vlkodlak a já jí nechtěl znásilnit. Snažil jsem se jenom zjistit, jeslti skutečně je to, co je. Že jste vy čumilové postávali kolem a špatně si vyložili situaci, za to já nemůžu." Odpověděl jsem Dray šeptem, krčíc rameny, načež jsem se vydal k výtahům na druhé straně místnosti. "A... s těmi schopnostmi... dokážu číst myšlenky a tak... Ale že by to bylo něco extra, to říct nemůžu, povětšinou je to spíš na obtíž. Cožpak upírství není samo o sobě úžasná schopnost a věc?" Otázal jsem se s úsměvem na rtech a přivolal výtah jedním z těch divných tlačítek. "Ve kterém pokoji bydlíš, svezeme se tam." Nastoupil jsem do výtahu, připraven zmáčknout tlačítko. "Pak je tu ještě jedna věc ohledně schopností... možná tě to dokonce nadchne... Až budeš starší, možná budeš moct lidské jídlo normálně jíst a dokonce ho i trávit. No není to úžasné?" Zasmál jsem se.

Přikývl jsem. "Ano, půjdu s tebou, ale... příště si budeš zvykat chodit sama. Ode dneška jsi stvořením noci, mělo by být pro tebe přirozené se umět pohybovat za tmy stejně sebejistě jako za dne. Navíc se ti zlepšil zrak, budeš líp vidět ve tmě, nezakopneš jen tak." Povzdechl jsem si a vyšel ven ze dveří. Noční vánek mě pohladil svým chladem po líci. Usmál jsem se. Noc byla v plném rozkvětu a já byl připraven vyrazit ven. "Tak pojď, Dray. Musíme toho dneska ještě hodně stihnout." Houkl jsem na ní a seběhl dolů ze schodů. No, ne přímo seběhl jako spíš seskákal. Bral jsem schody po pěti a vychutnával si každý skok, který jsem udělal. Byla v tom veškerá volnost, dokonalost, plynulost a ladnost. Dole pod schody jsem se zastavil a ohlédl se na Dray, pak jsem se rozešel směrem k hotelu. Dray mě dohoní, musí, pokud nechce abych jí utekl.
//přesun hotel Luxory

Pohlédl jsem ostražitě na Dray. "Jasně, že můžeš jablka a všechny ty ostatní věci, ale... Jejich chuť bude slabší než chuť krve a navíc... stejně to všechno vyzvracíš. Tvoje tělo prostě jídlo nestráví, ani kdyby ses postavila na hlavu. A ne, nevyzvracíš to jako krev, vyzvrátíš to jako normální jídlo, či spíše jako to, cos rozkousala a snědla, no možná s trochou krve, protože krev je teď hlavní tekutinou kterou máš v celém těle, takže místo kyselin jí máš asi i v žaludku, ale... je to jen odhad, osobně jsem to nikdy nezkoumal, ale když bliješ krev, tak ti to tak nějak dojde, že žaludeční šťávy už asi došly." Pokrčil jsem rameny a podíval se na ní. "Pak samozřejmě můžeš jídlo kousat a pak ho vyplivávat, jen aby sis oživila tu chuť." Zamračil jsem se, nepřišlo mi to jako dobrý nápad, já se jídlem neobtěžoval, protože se tím ztrácel čas a nebavilo mě to.

Posadil jsem se na jednu ze židlí u stolu. Pak jsem si odkašlal a upřel zrak na holky. "Takže, teď vám vysvětlím, co všechno upírství obnáší. Zaprvé. Zavedl jsem pár zákonů, které bych vám radil dodržovat. A to-nekousat smrtelníky. Tedy můžete, ale pouze v případě nouze, tedy když máte hlad, nebo nemáte jinou možnost jak nalézt potravu. A taktéž nesmíte smrtelníky zabíjet. Za druhé, nikomu nesmíte prozdradit to, čím jste. Tedy-nikdo se nesmí dozvědět, že jste upíři, že vůbec existujeme. Akorát by nás začali lovit tak, jako se to dělalo kdysi. Však víte, hromada rozzuřených lidí s vidlema a meči." Znechuceně jsem se ušklíbl. "Pokud bychom se prozradili, hrozilo by nám nebezpečí úrazu. Pokud přeci jen někoho zabijete, třeba omylem, to se vám může stát, okamžitě mi to oznámíte a já se postarám o zametení důkazů. Ale to neznamená, že z toho vyjdete snadno, budete se mi hezky zodpovídat.
Pak je tu další věc. stejná, jako jsem již říkal Dray-budu se o vás starat, zastupovat vás a chránit vás, vy mi na oplátku budete odevzdávat důvěru, věrnost a poslušnost. Když řeknu, že něco nemáte dělat, nebudete to dělat. Neberte to však jako omezování osobní svobody. Berte to jako důležité pokyny ke svému přežití. Pokud neuposlechnete, tak prostě a jednoduše zemřete, je to jen na vás." Pokrčil jsem rameny. "Pak je tu otázka krmení a hladu. Pokud budete mít hlad, tak ano, můžete kousnout smrtelníka, ale... nejdřív se budete muset naučit alespoň trochu ovládat myšlenky smrtelníků, abyste jim mohly vymazat vzpomínky na sebe a na kousnutí. Můžete se z nich nakrmit, ale vemte si vždy jen tolik, kolik potřebujete, nebo se nakrmte z více lidí. Co se týče smrtelníků, dělí se na několik odlišných druhů lidí. Máme zde lidi s různými krevními skupinami a jak asi víte, různá krev má různou chuť. Například AB, klasická krev, chutná, dobrá, ale pokud byste si chtěly dát něco lepšího, můžete vyhledat třeba lidi s cukrovkou. jejich krev bývá nasládlá a chutná... lépe, jako dortíčky nebo tak nějak. Pak tady máme alkoholiky. Pokud se chcete cítit na nic, nebo se raději necítit vůbec nijak, tak pijte z nich, i když bych vám to ale nedoporučoval. A nakonec máme anorektičky, vegetariány a tak. Tihle lidé mají krev trochu řidší, má slabší chuť a... je celkově taková nevýrazná, ale na druhou stranu je podivně osvěžující, z bezdomovců a feťáků vám pít nedoporučuji." Dokončil jsem svojí přednášku, pak jsem vyndal z kapsy dva prsteny, jejich magickou ochranu proti slunci. "Tohle je vaše ochrana. Nasadíte si tyto prsteny a budete moci chodit na slunce, aniž byste se začaly smažit." Zamyslel jsem se a pak se rozhodl jim říct ještě něco. "A abych nezapomněl. Krom upírů na tomto světě existují ještě jiné skupiny nadpřirozených stvoření. Jsou tu vlkodlaci a lovci stínů. Co je vlkodlak asi chápete z knížek a ujetejch filmů, lovci stínů jsou lidi, kteří mají po těle takový divný tetování a bojují proti démonům v tomhle světě. No a démoni jsou prostě démoni. Stvůry z pekla a tak, zabijácké a nelítostné. Takže... až půjdete ven, bacha na ně na všechny. Také by se vám měl v nejbližší době zvětšit sluch, čich a měli byste být o něco rychlejší než normálně." S těmito slovy jsem se zvedl ze židle a přešel do předsíně. Pak jsem se na ně ohlédl a otevřel dveře ven, do noci. "jestli chcete, můžete jít, třeba se odhlásit z hotelu, přinést si věci, nebo něco takového." Sdělil jsem jim znuděně.

Zrovna jsem se vracel chodbou ke svému pokoji, když tu do mě vrazila Dray, objala mě a omluvila se mi. to jsem tedy nečekal. tedy, ne že bych už nezažil hodně věcí, ale tohle bylo zkrátka... prostě tak nějak mimo mé chápání. Byl jsem zvyklý, že se lidi vždycky po nějakém čase uklidnili a následně se smířili se vším, ale aby se na mě čerstvě novorozený upír vrhl a objímal mě a ještě se mi omlouval? To se mi skutečně ještě nestalo. navíc jsem ani nevěděl, jak na to mám reagovat, když pak řekla, že se bojí a začala pořád dokola opakovat, že to nezvládne, pomyslel jsem si, že se ke slovu asi konečně dostala hysterie po prvotním šoku. Objal jsem jí kolem ramen a prsteny si strčil do kapsy. "Zvládneš to. Ti před tebou to zvládli, já to zvládl a existují jen dvě cesty, jimiž se můžeš vydat. Buď to překonáš a přijmeš, co jsi, nebo se můžeš zbláznit, zabíjet všechno kolem sebe a udělat ze sebe psance, kterého pak budu muset ulovit a sám zabít. Bylo by moc líto, kdybys to nezvládla, ale svou povinnost bych vykonal." Pronesl jsem vážně bez mrknutí oka. "Nemá smysl se zatěžovat otázkami typu "co kdyby" nebo "proč" prostě to tak je, tak to přijmi a zapomeň na všechno ostatní. Teď půjdeme dolů, svou práci jsem stihl dřív, než jsem původně čekal, takže... zítra už se dostanete na denní světlo, ale ještě než vám ty ochrany dám, musíme si promluvit. Takže půjdeme do jídelny." Oznámil jsem jí a rozešel se napřed dolů.

Kázání? Nevěřícně jsem se na ní podíval. Avšak, než jsem cokoli stačil říct, odešla nahoru, nejspíš do pokoje a já tak neměl šanci jí vše vyložit. A tak jsem se otočil k Aubree. "Omluv mě, ale půjdu Dray trochu usměrnit. A ještě něco. Ty nejsi monstrum, je ti to jasný?! Nikdo z nás není, jsme nesmrtelní a je jen na nás, jestli se z nás stanou monstra nebo ne, stejně jako u lidí." Omluvil jsem se a vysvětlil jí, načež jsem vyrazil po schodech nahoru. Nejdřív jsem nakoukl do všech místností, až jsem nakonec objevil Dray v jedné z těch zachovalejších. Ležela na posteli, měla rozteklou řasenku a vypadala... no, bledě a zdrchaně. Zavřel jsem za sebou dveře a sedl si k ní na okraj postele. "Já nezabíjím, nejsme zabijáci, pokud sami nechceme a ty také zabíjet nemusíš, aby ses uživila. Ty i Dray jste celkem vzato naživu, i když trochu jiným způsobem. A ten poslíček pizzy, toho jsem před chvilkou poslal domů. Z nedostatku krve mu bude blbě a bude si myslet, že to říznutí na krku si udělal při holení. Vymazal jsem mu vzpomínky na nás, dal mu peníze za pizzu. Nikdo o nás neví, nikdo nezemřel." Vážně vypadala zuboženě a bylo mi trochu líto, že svou novou podstatu nevnímá tak dobře jako Aubree. S povzdechem jsem se rozhodl, že svou lítost vůči ní nebudu projevovat, nechtěl jsem aby si připadala slabě. A tak jsem se zvedl z postele a upřeně se na ní zadíval. "Není to zlé jak to vypadá. my nejsme monstra, Dray, jsme nesmrtelní. Během svého dlouhého života můžeš vidět tisíce generací, zažít tolik nových věcí, vidět, jak se vyvíjí sám svět. A to je něco, za co by většina lidí zabíjela. Ovšem lidská marnivost zřejmě nemá konce. Nikdy se nespokojíme s tím co máme." Zavrtěl jsem nespokojeně hlavou. Pohlédl jsem na okna se staženými žaluziemi. "Také přes den nemusíš zatahovat žaluzie. Okna jsou speciálně upravená, aby skrze skla nepronikalo UV záření. Slunce ti neublíží, pokud budeš uvnitř." Založil jsem si ruce na hrudi a pohlédl na ní. "Nebudu ti tady básnit o tom, že to bude lepší, protože nebude. Budeš pořád stejná, stejně mladá a krásná, nic se nezmění, nikdy nepoznáš následky stáří, nikdy se nestaneš matkou, pravděpodobně nebudeš mít rodinu. Ale budeš mít nás ostatní a my tu rodinu zastoupíme, ode dneška až navěky." Pronesl jsem vážně a pak jsem se otočil čelem vzad, sahaje po klice dveří. Ještě než jsem otevřel dveře, otočil jsem se k ní, abych pronesl: "Teď půjdu vedle do pracovny a připravím vám ochranu. Stmívá se, můžeš odtud klidně odejít, ale pak se vrátíš, budeš muset. Je tu pár základních pravidel-venku nebudeš kousat lidi, nebudeš se s nimi seznamovat a nebudeš je tahat sem. Jinak si dělej co chceš, až bude mít hlad, dole v ledničce jsou sáčky z krevní banky, které sem nedávno dovezli. Ohřej si jeden, dva v mikrovlnce a bude to ok. Za svítání si vás obě zavolám a dám vám vaše ochrany, abyste se mi nepřipekly." Zašklebil jsem se při posledním slově a pak jsem odešel z místnosti.
Šel jsem do své pracovny. Tam jsem otevřel jeden z šuplíků a vyndal z něco dva masivní kovové kroužky ze stříbra. Prsteny, tak se jim mělo správně říkat, ale neměly v sobě žádné drahokamy, žádné zdobení, byly to jen masivní kroužky ukuté ze stříbra a matně se leskly. I vzal jsem je a zasedl ke stolu. Nikdo neviděl, co jsem dělal, nikdo to neslyšel, ale když jsem o hodinu později vycházel z pracovny, oba prsteny v mé ruce slabě světélkovaly zbytky magie.

Káravě jsem zamlaskal. "Co jsem ti říkal. Nemůžeš ven, musím vám obstarat ochranu a to bude chvíli trvat, no, do té doby, budete muset zůstat tady. Ale abyste si nemyslely, že jste tu jako ve vězení, tak vám můžu objednat cokoli si budete přát, celý dům je vám plně k dispozici. A ještě jedna věc... Doporučoval bych vám vyhýbat se lidskému jídlu. Vaše těla neměla požít nic krom krve, protože... řekněme, že to nezpracujete. Sice můžete jídlo sníst, ochutnat a tak, ale po chvíli se vám stejně stane, že ho budete muset vrátit." Pokrčil jsem nevinně rameny. Jen ti starší mohli jíst, aniž by jídlo vyzvraceli zpátky. Já patřil mezi ně. Mohl jsem jídlo sníst a pak ho strávit, ale to dokázal málokdo. Byli jsme pány svého vlastního těla. Ale naučit se je plně ovládat? To dalo docela dost zabrat. Pousmál jsem se a pohlédl na Aubree. "Na zdi je telefon, zavolej si a objednej si co chceš. Předpokládám, že ještě budete mít hlad, takže... až někdo dorazí s věcmi, které budeš chtít, můžete na něm posvačit. A ten pokoj si klidně vymaluj, jak chceš." Zazubil jsem se a ohlédl se na Dray.

Zachmuřil jsem se, když se Dray rozhodla odejít. Její výstup mě nechala ledově chladného. Bylo naprosto normální, že čerstvě proměnění se nedokázali smířit s tím, čím se stali, nedokázali přijmout svou novou existenci. A tak zde existovaly jen dvě možnosti. Buď počkat, až je jejich nová existence kousne do zadku, nebo je ovládnout a přinutit je dělat, co sám budu chtít. Ale... já byl pro dnešek unavený a dostat se do hlavy čerstvým upírkám rozhodně nebylo to, co jsem si přál. A tak jsem Dray nechal, ať na to přijde sama. "Nevěříš mi? Tak si nevěř, ale až tě zalijou sluneční paprsky a začne se ti škvařit kůže, tak za mnou nechoď brečet." Oznámil jsem jí. "Nebudu tě tady držet, ani ti nebudu říkat, co máš dělat, ale pokud se nebudeš řídit jistými pravidly... sama pak zjistíš, co se stane." Pokrčil jsem rameny a vrátil se k Aubree. Vyzvracela krev. Povzdechl jsem si a pohladil jí po zádech. "ze začátku je zvracení úplně normální. No, jakmile se napiješ jednou, dvakrát krve, bude ti líp." Vysvětlil jsem jí a ukázal na hocha. "Ještě se napij." Doporučil jsem jí a s rukama založenýma na hrudi jsem se otočil k Dray. Čekal jsem, jak zareaguje. Jestli skutečně vyjde ven, tak se spálí a bude to bolet. Navíc pak bude potřebovat další krev, aby opravila škody na svém těle. Zkroušeně jsem zavrtěl hlavou. Taková hloupost... to není možné, tahle malá mi bude dělat hodně starostí...

Dívky zjevně potřebovaly vysvětlení ohledně situace, do které se dostaly. Povzdechl jsem si. jen další vysvětlování, nic na tom nebylo, ale stejně mě nebavilo ostatním tyhle věci vysvětlovat. Obrátil jsem se k nim. "Abych vám objasnil okolnosti... Tobě Dray je špatně proto, že... hmmm... obě jste se staly upírkami. A ano, kousl jsem tě, přesněji jsem tě proměnil. Ale není to tak zlý, víš, každý kdo přijde na můj pozemek mi jistým způsobem patří a... byl jsem tak dlouho sám, potřeboval jsem společnost! A teď mám vás dvě! Omlouvám se, jestli jste si to představovaly jinak, ale upírství není zase tak špatné. A krev je náhodou neuvěřitelně fajn..." Pokrčil jsem rameny a obrátil se na Aubree. "Nicholas" Sdělil jsem jí své jméno. "A to, že máte chuť na krev je absolutně v pořádku. Za chvíli dorazí večeře, takže se najíme." Oznámil jsem jim vesele. A jako na potvrzení mých slov zazvonil zvonek u dveří. Vylítl jsem z jídelny a v příští chvíli už otevíral. Na prahu stál nějaký kluk a nesl tři krabice pizzy. Vměstnal jsem se mu do myšlenek a přinutil ho, aby prošel dveřmi dovnitř. Pak jsem za ním zavřel a doprovodil ho do jídelny k holkám. On položil pizzy v krabicích na stůl a sám se usadil na volnou židli, přesně tak, jak jsem mu v mysli přikázal. "Aubree... Pojď si přisednout, musíš už mít příšerný hlad." Vyzval jsem jí, načež jsem stanul za zády poslíčka a ruce mu položil na ramena, takže se ze židle nemohl zvednout, zároveň jsem mu do myšlenek podstrčil pár pocitů, že je mu skvěle a že se nemusí vůbec ničeho bát. Pak jsem mu naklonil hlavu na stranu a s úsměvem se na Aubree podíval. Aby si to nemusela dlouho rozmýšlet, řízl jsem chlapce do krku, aby se objevila ta trocha krve, co měla Aubree nalákat. "Tohle je naše večeře..." Oznámil jsem jim, vstal a nechal Aubree chlapce na pospas. Pak jsem se přitočil k Dray a zamračil se. "Na pokoj? Promiň Dray, ale obávám se, že tě budu muset zklamat. Nemůžeš jít na pokoj, vlastně vůbec odtud nemůžeš odejít, protože venku svítí sluníčko a já vám ještě neopatřil ochranu. Zabilo by tě to." Řekl jsem vážně a přejel jí pohledem. "Jestli se odtud rozhodneš odejít, budu nucen tě zastavit. Ale do té doby, dokud vám neopatřím ochranu, vám samozřejmě nabízím pokoje nahoře v patře. Můžete tady dokonce žít natrvalo. Je to teď vaše jediné skutečné útočiště, kde nemusíte skrývat, co jste. A... abych nezapomněl, až se najíme, vysvětlím vám pár věcí, které byste měly vědět, ale nejprve povečeříme." Pousmál jsem se a zatarasil svým tělem dveře ven z jídelny.

Povzdechl jsem si a podíval se na Dray. "Za to pokousání se omlouvám, asi jsem to přehnal, ale... hmmm... myslím, že teď už bys měla chápat, proč jsem to udělal, nemohl jsem si pomoct..." Rozpačitě jsem se podrbal ve vlasech. "Já jsem Nicholas, je mi líto, že jsem proměnu neulehčil podobně jako Aubree, ale... Teď už je všechno v pořádku. Podívej se na sebe! Ta zranění, co jsem ti udělal už musela dávno zmizet!" Všechny rány, co jsem jí udělal už musela být pryč. Přesně v době, kdy se nakrmila. Krev totiž pro nás nesmrtelné také působila jako jistá látka, která okamžitě dávala naše těla zpátky do pořádku a samozřejmě, čím méně jsme měli krve, tím mizerněji jsme se cítili. Ale jestli bylo Dray mizerně i teď... znamenalo to, že se jí sice uzdravila zranění, ale... zřejmě to nebylo dost pro čerstvě novorozeného upíra. Zamračil jsem se. "Vezmu tě někam ven, budeš se muset ještě nakrmit." Oznámil jsem jí, pak jsem vykročil z místnosti, neboť jsem zaslechl Aubree křičet. Přiběhl jsem k ní. Ležela na gauči a oddechovala. Pohladil jsem jí po vlasech, snažíc se přitáhnout její pozornost. "Aubree..." Oslovil jsem jí něžně. "Podívej se na mě." Asi jí muselo být vážně hodně špatně. "Dáme ti najíst, ano? Bude líp. Teď se jen musíš zvednout, vzchopit se a dojít do jídelny. Pomůžu ti." Oznámil jsem autoritativním hlasem a pak jsem odkráčel do předsíně. Ze zdi jsem zvedl telefon a vyťukal číslo pizzerie. "Ano, jednu Hawai." Chvíli jsem poslouchal a odfrkl si. "Ne, nezajímá mě, že teď nerozvážíte, prostě jí přineste!" Zavrčel jsem do sluchátka. "Víte vy vůbec kdo já jsem?!" Otázal jsem se zlověstně, protože mě odpověď na druhé straně vůbec neuspokojila. "Dobře, dobře... objednám si tu vaší spešl nabídku, ale chci to tady mít do patnácti minut nanejvýš, rozumíme si?" Pak jsem vrátil telefon na místo a opřel se čelem o zeď. Jak já nenáviděl objednávat jídlo přes tyhle přístroje. Bylo to... složité, nemohli jste lidi donutit, aby dělali, co jste chtěli, protože vás dělila vzdálenost, přes kterou jste volali. Důležité však bylo, že poslíček přijede i s pizzou. Vlastně třemi pizzami, protože jsem to jinak usmlouvat nedokázal.
Vrátil jsem se do jídelny a sedl si na stůl. "Počkáme, za chvíli se obě dočkáte svačiny. Bude to stačit alespoň na to, aby vás nic nebolelo, pak se podíváme do ulic." Sdělil jsem jim.

Sledoval jsem, jak Dray zahání svůj první hlad. "Tak je to správně." Pochválil jsem jí a když nebohou Aubree pustila, usmál jsem se. Slyšel jsem, jak Aubreeino srdce stále pumpuje, sice neuvěřitelně pomalu, ale přeci. Ještě jí trocha toho života zbývala a já toho hodlal využít. Podíval jsem se na Dray. "Buď tak hodná a posaď se tamhle ke stolu, myslím, že to tak bude lepší." Poprosil jsem jí a podepřel Aubreeino tělo, aby nespadla na zem. Měl jsem pocit, že když se Dray posadí na židli, nebude mít takové nutkání něco dělat. Třeba zvracet. U nových upírů se totiž někdy stávalo, že než si plně zvykli na chuť krve, nebo spíš než jejich mysl vůbec přijala to, čím se stali, mohlo jim být nějakou dobu špatně a já nechtěl, aby mi Dray poblila krví koberec, který byl tady pod našema nohama. Stůl byl jen pár kroků odtud, avšak z lina, na kterém stál, se alespoň takovto věci dali vyčistit. Pak jsem se zaměřil na Aubree. "Neboj se, za chvíli už bude po všem" Utěšoval jsem jí stejně, jako předtím Dray. Pak jsem si prokousl zápěstí a nechal svou krev téct do Aubreeina hrdla. Mohla buď polknout, nebo se udusit, výsledek by byl stejný. Má krev v jejím těle rovná se okamžitá příprava na smrt. Pousmál jsem se a podíval se na její bledou tvář. "Spi sladce..." Pronesl jsem a zlomil Aubree vaz. Její tělo v mém náručí zvláčnělo a jí vzal do náručí a přenesl ji na gauč v obýváku. Pak jsem se vrátil do jídelny k Dray. "Jak se cítíš?" Zeptal jsem se starostlivě a svraštil obočí.

//Aubree, zlato, četla jsi vůbec ten příspěvek, co jsem psal? Nevzpomínám si, že bych tě v něm kousal a to jsem ho projel hned dvakrát, abych ujistil, že mýlka není na mé straně. Nom... Nebudeme to tu teď řešit, nicméně... Byl bych rád, aby se do budoucna takovéto chyby neopakovaly. A ještě k tomu... máš tam jenom 9 řádků z 10... Trochu špatnej odhad, ale myslím, že to přežijeme, nicméně... do budoucna ;) Teď teprv napíšu, že tě kousám a pak si spolu užijeme ;)

Usmál jsem se na Aubree. "Nebo víš co, uděláme to tou rychlejší cestou, formality nejsou zapotřebí." Zašklebil jsem se, vnikl jí do mysli a přinutil jí cítit se natolik dobře, aby necítila nic z bolesti, kterou jsem jí hodlal udělit. Pak jsem se jí zakousl do krku a chvíli sál. No, ne moc dlouho, neboť mě vyrušil něčí výkřik. "Aubree utíkej, zachraň se!" Ta slova mi zněla v uších, ale já byl zvyklý, že lidé chodili kolem a pořvávali nejrůznější nesmysly. A tak jsem se otočil k Dray, jednou rukou jsem si přidržoval Aubree a kontroloval jí myšlenky, aby se cítila pohodlně a v bezpečí. "To je v pořádku, Dray, už je to v pohodě, neboj se a připoj se k nám. Myslím, že už musíš mít hlad." Povzbudivě jsem se na ní usmál a pokynul jí, ať jde blíž. "Jak to tak vypadá, tak Aubree už znáš. No... ještě není jednou z nás, ale brzo jí bude, ale ty jsi teď důležitější, pojď a připoj se ke mě. Pojď a ochutnej, jak chutná krev." Vybídl jsem jí a rukou natočil Aubree hrdlo tak, že přímo vybízelo ke kousnutí. Doufal jsem, že pohled na čerstvou krev Dray zláká tak moc, až se nakonec z Aubree nakrmí. Pak přestane mít hlad a já tak zabiju dvě mouchy jednou ranou. Nebudu muset pro mladou upírku schánět obživu a nebudu muset Aubree vysávat sám, stejně už jsem byl plný.