Příspěvky uživatele

Vychutnával jsem se dokonalost slunečního svitu a jeho tepla, když mě vyrušil hlas. Stelly hlas. Trhl jsem sebou a otevřel oči, mžouraje proti sluníčku na ní. Měl jsem zprvu podezření, že se mi to jen zdálo a že ten osočující hlas se mi musí jenom zdát, že jsem byl na sluníčku příliš dlouho a prostě skutečně usnul. Avšak nikoli, o to jsem se dobře přesvědčil, když jsem ucítil prokousnutou nohu. Málem bych na ní zapomněl nebýt toho, že se mi do rány dostal písek. "Já-já tě nesleduju!" Vyhrkl jsem na svou obhajobu. Byla to pravda, nesledoval jsem jí a vůbec jsem neměl tušení, že by mohla být právě tady. Na otázku "proč tu jsem" jsem však neznal odpověď. "Shoda náhod?" Pokusil jsem se žertem s úsměvem na rtech, který však vzápětí zmrzl a nahradila ho nervozita. "Byl jsem se vykoupat." Zamumlal jsem na vysvětlenou. Rozhodně jsem jí nehodlal říkat, že jsem si byl trochu snížit sebevědomí na střechu hotelu. Ale pravdou bylo, že jsem to potřeboval, teď alespoň nebudu mít takovou odvahu si příště něco začínat. Ale jak jsem se znal, obával jsem se, že mi to stejně dlouho nevydrží. "Díry v asfaltu se záplatujou těžce, co?" Otázall jsem se náhle a zašklebil se. "Vážně bych takovou práci nechtěl dělat." Měl jsem trochu obavy z výrazu její tváře. Byla náhle taková... chladná a odtažitá a jakoby mě chtěla zabít, nebo si hrát s jídlem, jak jsem tomu já někdy říkal. Rozdíl byl v tom, že já svoje jídlo skutečně vždycky využil, takže nepřišlo nazmar, ale ona? Ona se určitě nechtěla najíst. Nejistě jsem na ní hleděl a přemýšlel, jestli má ráda krev. V souvislosti s krví v lidské podobě mě ale vždycky napadalo jen jedno jídlo. Čokoláda. Měla Stella ráda čokoládu? Divné myslet na takové věci v takovouto chvíli, ale... prostě mě to napadlo.

<<Hotel Luxory

Celý promáčený svou vlastní krví jsem došel k jezeru. Cestou jsem zachmuřeně kopal do šutrů a přemýšlel jaké to je umřít. Myslel jsem tím, jaké to je umřít doopravdy. Mezi tyto myšlenky se mi ale furt pletly myšlenky na Stellu. Nedokázal jsem jí dostat z hlavy, nedokázal jsem jí odstranit. Hm, tak se s tím asi budu muset smířit, nom... Asi mi stejně nic jiného nezbývalo. S povzdechem jsem skopl dolů boty, sundal si prsní popruhy a zbraně a nakonec i černé tričko a pak jsem se přes kamínky brodil vodou tak dlouho, dokud jsem jí neměl po prsa, pak jsem si na vodu lehl a unaven dnešním vyčerpávajícím dnem líně čekal, až voda ze mě umyje sama to nejhorší. Krev se mísila s průzračnou vodou a vypadalo to, jako když vylijete rudý inkoust do vody. Už jsem si začínal zvykat na to, že by mě mohla voda za chvilku ukolíbat k spánku, když tu mě cosi kouslo do nohy. Okamžitě jsem se potopil a se zadrženým dechem zíral na svojí nohu. ožírala jí nějaká ryba. Fuj, nesnáším ryby... Ten tvor mi kousal chodidlo skrz naskrz a když jsem se rozhlédl, spatřil jsem o kus dál plavat celé hejno podobných ryb. Zděšeně jsem na ně zíral. Nepotřeboval jsem dýchat, když jsem nechtěl, takže jsem pod vodou nedýchal, ale sotva jsem se vynořil, zalapal jsem po dechu a vší silou se začal cákat ven z vody. Když se mi povedlo vylézt, ryba už na mé noze nebyla. Asi si řekla, že pobyt na souši by nesvědčil její pleti, avšak mé noze její zuby také nesvědčily. A to nejen proto, že jsem měl nohu skrz naskrz děravou, ale také proto, že jsem nemohl chodit, ani jít a sehnat si dárce, abych doplnil krev, díky které by se mi noha uzdravila. Takže jsem tu skejsnul. Usmál jsem se svému osudu a plácl sebou do písčitého břehu. Tak tu budu alespoň ležet a užívat si slunečního svitu, alespoň to mohu udělat... Řekl jsem si nevzrušeně, zavřel oči a nastavil tvář slunci. Stejně jsem se nemohl hýbat, nebylo tedy důležité se jakkoli vzrušovat, nebo se mi spíš ani nechtělo.

<<centralpark

Jen já a tenhle hotel. Vešel jsem dovnitř, zběžně ovlivnil mysl všech lidí uvnitř, aby si mysleli, že jsem tu ani nikdy nebyl a pak se vydal výtahem zcela nahoru, na střechu. Tam jsem vystoupil a s prvním otevřením dveří mě ovanul studený vzduch. Byl jsem skutečně vysoko. Sedmé patro je místo, odkud je vážně fajn výhled. Já jsem se však momentálně nezajímal tím úžasným výhledem dolů a tím, jak krásné je město pode mnou, ale tím, jak nejlépe utišit bolest ve svém srdci. odmítnut, poprvé za celý svůj podělaný život... pomyslel jsem si naštvaně. Mohl jsem si za to sám, pravda, ale přesto. Ten polibek byl ten nejlepší, co jsem si mohl ze Stelly dopřát. Stejně mě to nezabije, ale... bude to bolet, aspoň příště nebudu dělat blbosti. A tak jsem přešel k okraji střechy, špičky bot pomalu posunul přes okraj a podíval se dolů "Whuáááéééé" Zařval jsem hlasitě do světa. Přepadl mě takový ten pocit, co zažívají sebevrazi před smrtí. Taková podivná radost a napětí z pocitu letu a z adrenalinu. Chtěl jsem si ten let vychutnat, na pád nehledě. A tak jsem posunul špičky bot ještě o trochu víc a náhle se rovnováha mého těla přehoupla dopředu a já se převážil, padaje dolů. Let byl skutečně úžasný, takový... pomalý a studený zároveň. Pomalý na to, jak rychle jsem jako upír dokázal běhat, ale přesto svinsky rychlý. No, dopad byl horší. Mám pocit, že jsem udělal díru do asfaltu, když se mi povedlo přistát. A také jsem cítil, jak... zapraskala žebra, kosti se polámaly, krev se rozstříkla všude kolem... prostě bordel. Ale za pár minut jsem byl zase jako nový a zvedal jsem se z krvavého obrysu těla v díře v asfaltu. "Hustě... to si budu muset někdy zopakovat..." Zašklebil jsem se a pak se podíval na svoje oblečení. Džíny jakž takž přežily, ale moje krásná kožená bunda už skutečně nebyla tím, co bývala. Teď se z ní stala krví nasáklá odřená fuj věc, co mohl někdo vytáhnout z popelnice. Znechuceně jsem se ušklíbl, svlékl si jí a hodil na zem. Pak jsem se upíří rychlostí rozběhl pryč. Budu se muset trochu opláchnout, nemůžu přijít domů a vystrašit Josephine, ne takhle.
//jezero farve

Ano, má předtucha byla správná. Jakmile se Stella vzpamatovala, hned mi jí jednu vrazila. Na tváři jsem cítil otisk ruky a věděl jsem, že teď určitě zčervenal a nějakou chvíli tam zůstane. Po té ráně jsem se zapotácel dozadu a rukou si mnul tvář. "Au." Vznesl jsem s přiblblým úšklebkem svůj nesouhlas. Pak jsem potřásl hlavou a ublíženě se na ní zahleděl. Ještě než mě praštila, vyděl jsem její omluvný výraz, přesto... V hrudi mě z toho píchalo a kdyby mé srdce bylo, určitě by se nyní zastavilo jen kvůli tomuto okamžiku. Bolelo to. Opět jsem chvíli stál na místě, zcela bez hnutí. Pak jsem stiskl čelisti pevně k sobě a obrátil se na Jo. V myšlenkách jsem jí přikázal, aby šla do domu klanu. Vysvětlil jsem jí cestu a mentálně ukázal, jak se tam dostane a nechal jí odejít. Když zmizela, měl jsem o jednu starost míň. O Dray jsem se rozhodl nestarat. Však ona se o sebe zvládne postarat sama a já? Já jsem právě před chvílí zažil veřejné odmítnutí. Jak ponižující rána pro mé ego, pro mé srdce. A teď jsem nechtěl nic jiného než být sám, než jít a třeba sám skočit ze skály, rozmáznout se, jen proto, abych se opravil a skočil znovu. Potřebuju něco velkýho, něco jako třeba... hotel! Rozhodl jsem se pevně. Zabít! Křičeli moje myšlenky. A se opět rozhodl je uposlechnout. Vrhl jsem na Stellu bolestivý pohled, ale i přesto, jak jsem se cítil, jsem se přemohl, zavřel oči a poslal jí vzdušný polibek, načež jsem se rozběhl hledat věci, které si moje myšlenky přály. Zabiju buď sebe, nebo někoho jiného, zabiju pro ní, rozhodl jsem se.
//přesun Hotel Luxory

Vyklenul jsem obočí údivem. Měl jsem za to, že jakmile jí sáhnu na zadek, tak záhy přiletí pěst a vykloubí mi čelist, ale... Stella stála pořád na jednom a tom samém místě, nevykazovala známky agrese, jen byla napjatá, ale nic neudělala. Její reakce mě omráčila mnohem víc, než co by mi byla schopna udělat její pěst. Těch pár sekund jsem jenom stál a vpíjel se do ní očima. Hltal každičkou část jejího těla. Napadlo mě, že když nijak nezareagovala, tak jí to asi nevadilo, tak jsem se rozhodl trochu přitlačit na pilu. Hlad jsem neměl, nemohla mě obviňovat z pokusu o sežrání, ale ona mě přitahovala a já měl jen pár možností. Buď udělat něco, na co dlouho nezapomene, nebo nedělat nic a pak už třeba také nemít možnost něco podobného zopakovat. Kdybych nijak nezareagoval, mohla by přinutit sama sebe si myslet, že se tohle nikdy nestalo a já bych se nemusel ke Stelle už nikdy takto přiblížit, protože by si mezitím mohla vytvořit mentální obranu. Takže... ne, neměl jsem na výběr, musel jsem to udělat!
Teď, nebo nikdy! Křičely na mě moje myšlenky a já je uposlechl. Tou rychlostí, kterou se umí pohybovat jen upíři jsem se dostal Stelle do zorného pole dřív, aniž by stihla zareagovat a vtiskl jí polibek na rty. Něžný, krátký a zoufalý. Chtěl jsem vědět, jestli je ochotná to zkusit, jestli je touha, kterou jsem cítil vůči ní vzájemná. V té chvíli jsem také zapomněl na všechno, na všechny ty lidi kolem sebe, kteří se hádali, na Josephine, na celý svět. Pro mě existovala jenom Stella a polibek, který jsem tímto způsobem ukradl.
Když jsem se od Stelly odlepil, abych ze zvyku nabral dech, také jsem rychle popřemýšlel, jestli čirou náhodou nemám couvnout stranou. Bál jsem se trochu, že teď už mě vážně přetáhne něčím po hlavě, protože jsem si dovolil vcelku příliš. No, na druhou stranu, jakmile jsem už jednou ochutnal její rty, nechtělo se mi couvat, nechtělo se mi tak snadno vzdávat. A tak jsem zůstal stát na místě jako opařený. Ruka mi bezvládně sklouzla po jejím rameni dolů a zůstala viset podél těla, zatímco já jsem jí upřeně hleděl do očí a utápěl se v jejich hlubinách.

"Pravda, nemusíme se hned prát. Nerad bych poničil tu tvojí hezkou tvářičku." Ušklíbl jsem se na Stellu a zhluboka se nadechl. Konečně jsem začínal mít pocit, že mám zase věci pevně pod kontrolou. Zase jsem cítil pevnou půdu pod nohama. Veškerá nervozita a strach se vytratili jako mávnutím proutku. Proč jsem se vlastně bál... jsem tady, abych se bavil. Jsem si jist, že tohle bude zábavné. Budu se držet stranou a sledovat, jak se perou holky... Stejně by asi bylo nevhodné, abych jí uhodil. Chci říct, nebylo by to nevychované?[/b] Potřásl jsem hlavou a Zkoumavě se na Stellu zahleděl. "A ano," Pousmál jsem se. "Tohle je Dray, nová členka klanu Nara. A omlouvám se předem za její chování. Však víš, ta "novota" z ní přímo sálá. A bude hůř." Naklonil jsem hlavu ke straně a skousl si ret. "A tohle je Josephine." Poukázal jsem na Jo. "A my s ní nic neprovádíme. Je v naší společnosti zcela dobrovolně, viď Jo?" Usmál jsem se na Josephine. Ta při zaznění svého jména prudce otočila hlavu a změřila si mě naštvaným pohledem. "Seš nemožnej, nechápu, jak se můžeš chovat, jako kdyby se nic nedělo, tamhleta ti málem prohodila šutr hlavou a ty nic. A teď si tady v klidu vykládáte formality..." Zavrtěla nechápavě hlavou a znechuceně nakrčila nosík. Pak se zaměřila na Stellu. "A ty-divná neznámá-sice nemám tucha, kdo seš, ale nezajímá mě to. Nicholas mě ochrání, slíbil mi to. Slíbil, že budu jednou jako on-dokonalá. A já mu věřím a štve mě, že o mě mluvíš, jako kdybych tady ani nebyla." Prsty rukou udělala ve vzduchu uvozovky a začala napodobovat Stellu. "Kdybych si nevšimla, co tu provádíte s tou holkou..." Protahovala Jo, imitujíce Stellu. "To jako má být co? Oni se mnou nic nedělaj, jsi snad slepá? Je den, znásilnit mě před lidma nemůžou, zabít taky ne, aniž by to nikdo neviděl a navíc... To já jsem s nima měla plány! A vůbec já-" Zanaříkala Jo naštvaným hláskem.
Zavřel jsem na vteřinku oči a pak přistoupil k Jo a dal jí ruku přes pusu, aby přestala mluvit. Teď mi huhňala do dlaně, tak jsem ruku zase spustil, aby se mohla nadechnout. Mračil jsem se na ní.
"-ímat takovýhle věci, už mě to vážně nebaví!" Dokončila Josephine svou řeč a jak se zdálo, tak se konečně zklidnila a po svém proslovu tak nějak jakoby pookřála a zdála se být víc... spokojená sama se sebou.
S povzdechem jsem se podíval na Natali. Ta holka to asi neměla v hlavě v pořádku mlela něco o Hollywoodu v souvislosti s Jo. Nebo s Dray? Tak nějak jsem na okamžik přestal poslouchat, co říká, takže mi teď souvislosti nedocházely.
Ve své podstatě mě už tyhle slovní přestřelky začínaly unavovat a tak jsem se rozhodl z potencionálního bojiště vystoupit. Přitančil jsem Blíž ke Stelle. Tak blízko, že jsme se takřka dotýkaly rukama. "Takový krásný den a tys měla zrovna někam namířeno, no není to náhoda? Já taky, zrovna jsem se chtěl stavit v restauraci, kvůli jídlu." Podotkl jsem významně a prsty zavadil Stelle o pozadí. Nehledě na to, že jsme po sobě zrovna vrhali nadávky a jiná slova a věty, já se rozhodl, že se mě to netýká. Nechtěl jsem toho být součástí, nechtěl jsem se rozrušovat, chtěl jsem se bavit. Protože... kdybych se rozrušil, mohl bych někomu ublížit a to jsem nechtě. Neublížil jsem nikomu už pět let! Byl to zatraceně dobrý výkon. Na upíra. Ale když se v této zhoustlé atmosféře začne schylovat k boji, nevím, jak se budu držet. Musel jsem tedy sám sebe přinutit, že toho nejsem součástí, musel jsem se ovládat, protože jsem nechtěl být zrůda, jako předtím. Ne tolik. Ach, Stell, kdybys věděla, jak moc je těžké se ovládat. Pak se někdy ptám sám sebe, proč to vůbec dělám. Řekni, proč to dělám? Proč prostě... si nedovolím dělat všechna ta zvěrstva, která bych dělat mohl. Líbilo by se ti to? Líbilo by se to mě?
Já se bál, že jedné mé části by se to líbilo určitě.
Pak jsem zaslechl své jméno. Otočil jsem se a s mírným úlekem se chytl rukou za srdce. "Ah panebože, rána!" Zachechtal jsem se.
.

Čokla? Musel jsem si dopřát dvě sekundy, abych se ovládl a neřekl něco nevhodného, tak mě ta její poznámka naštvala. Ona není čokl, jmenuje se Josephine! Pomyslel jsem si naštvaně, no má tvář byla stále ozdobená tím sladkým nevinným úsměvem, který jsem tak často používal. Zdálo se mi to, nebo jsem ve Stellině hlase skutečně zaslechl nefalšovaný vztek? Způsob, jakým mluvila o Jo a Dray se mi nelíbil. Jako kdyby je už od pohledu nenáviděla. Jako by nenáviděla mě. Nechápavě jsem na ní hleděl. Pořád mi nedocházelo, proč na mě takhle útočí, ať fyzicky i slovně. Neokouzluju Josephine mysl! Má svobodnou vůli! Dal jsem jí svobodnou vůli! To, co dělá, dělá sama o sobě, jak se vůbec opovažuješ říct, že s tou holkou něco dělám? Bylo to její rozhodnutí. A ona není čokl, je to lidská bytost! Nehledě na to, jak moc jsem byl v duchu rozhořčený Stellinými slovy, na povrchu jsem zůstal chladný a jen pokrčil rameny. "Máš snad něco vůči mé společnosti? Víš, já proti tobě do dnešního dne nic neměl, tak by mě zajímalo, co se ti honí tou tvojí hlavinkou, že se chováš jako vzteklej pes. Ah a jen tak mimochodem, nepředstavíš nás?" Usmál jsem se na ní a s veselými jiskřičkami v očích se významně podíval na Natali. Zdála se mi povědomá, ale... asi jsem zapomněl.
Dray stála vedle mě a svým slovním výstupem mě asi chránila. Nebo mě to tak přišlo. Nicméně, já nepotřeboval ochranu, nechtěl jsem, aby někdo mluvil za mě a aby na mě dával pozor. Zatraceně, to já jsem tím, kdo má dávat pozor na vás! Vzdychl jsem v duchu frustrovaně a stočil pohled na Jo. Dívenka stála kus ode mě a namotávala si vlasy na prst. Vypadala hádkou zcela nevzrušená, jako kdyby něco takového už zažila snad milionkrát. Také že ano, vzpomněl jsem si. Když jsem ještě prve pročítal její mysl, zjistil jsem, že její rodiče nejsou nic moc a na hádky a husté ovzduší je zvyklá. Je rebel a nemá ráda, když na ní lidi sahají. S povzdechem jsem obrátil pozornost opět ke Stelle. "Řekni, zač vděčím tvé překrásné přítomnosti? Mám se cítit polichocen, či uražen tvým počínáním?" Zasmál jsem se a ustoupil blíž k Jo.

Slunce nám vesele svítilo nad hlavami, svými paprsky laskalo mou tvář a já si vychutnával dokonalost toho tepla, které mi přebíhalo po kůži. Stočil jsem pohled k Jo. Odmítla uklidit odpadky, které vysypala. Zakázal jsem si se rozčilovat. Nemělo to cenu, ona byla puberťák a já měl prostě v paměti další věc, kterou budu tu malou muset naučit.
Zrovna jsem jí chtěl obeznámit se zásadami slušného chování, když tu mě cosi bouchlo do hlavy. Po čele mi steklo něco mokrého. Otřel jsem si tu. Krev. Někdo po mě hodil šutr a rozsekl mi jím hlavu. Přitiskl jsem si ruku na čelo a přidržoval jí tam, aby krev zbytečně nevytékala ven. Sotva se zranění zatáhlo, otřel jsem si krev do džínů. Pak jsem se rozhlédl po pachateli.
Stella stála nedaleko ode mě, ruce položené na prsou. Nechápavě jsem na ní hleděl. Byl jsem natolik vykolejený její reakcí, že jsem byl schopen jen stát tu chvíli na místě a bezmocně na ní zírat. Naprosto vůbec jsem nechápal, proč to udělala. Přeci jsem neudělal nic špatného, tak proč po mě hodila šutr? Nicméně její přítomnost zde mě začínala znervózňovat. Tak nějak mi přišlo, že bych se možná měl stáhnout, protože mi moje smysly napovídali, že zůstat na tom stejném místě by možná mohlo znamenat další kámen do hlavy.
Trhl jsem hlavou směrem k Josephine. Koukala na mě, jako kdyby viděla ducha. No jasně, pomyslel jsem si, před chvílí jsem měl rozseknutou hlavu a teď se to zahojilo.
Vetřel jsem se Jo do mysli. Jo... slyšíš mě? Jsem upír, chápeš? Vrozená schopnost seberegenerace je v tomto případě zcela normální, takže laskavě zavři pusu, než ti do ní něco vlítne a chovej se normálně. Když se Jo zklidnila, spokojeně jsem přikývl. Ta malá zjevně skutečně chápala, co se od ní chce. A to jsem jí ani nemusel řídit, všechno dělala sama a to se mi líbilo. Vykouzlil jsem na své tváři úsměv a vykročil sám ke Stelle a Natali. "Ne, žádné průzkumy." Zamítl jsem Drayinu žádost. To už jsem se totiž zastavil dva metry před Stellou a Natali. Josephine popoběhla za mnou a zůstala stát pár kroků ode mě. "Zdravím dámy, předpokládám, že asi nemáte žádný důvod, proč bezdůvodně napadáte zcela nevinné občany tohohle města?" otázal jsem se. Josephine přešla dopředu a zvědavě si ty dvě prohlížela. Pak se otočila na mě. "Chceš mi říct, že to tý ženský nevrátíš? To si říkáš upír? Já bych si to bejt tebou líbit nenechala!" Vynadala mi. Zděšeně jsem k ní obrátil zrak. Nechat si líbit tyhle věci, znamená přežít. Zasyšel jsem jí v hlavě a naštvaně zavrtěl hlavou. Už nic neříkej, jestli chceš někoho ztrapňovat, můžeš to zkoušet, až zjistím, co po mě chtěj. Přikázal jsem jí. Myslím, že to dokonce i pochopila a rozhodla se to respektovat, protože na mě vyplázla jazyk a přitočila se k Dray a více již nepromluvila.

No, neobtěžoval jsem se počkat, až ta lidská holka odpoví, měl jsem na práci důležitější věci. Jako třeba sehnat jídlo pro svou novou ovečku. Co bys chtěla k jídlu, Jo? Poslal jsem Josephine otázku do její mysli. Holčina sebou vyděšeně cukla, nebyla zvyklá na to, aby v její hlavě někdo mluvil, pak se na mě ohlédla a pochopila, že to dělám já. No, trochu jsem jí k tomu pochopení mentálně postrčil. "Špagety se sýrem!" Vyhrkla Jo a vzrušeně těkala očima mezi mnou a Dray. "A chci k nim hromadu kečupu!" Pak se otočila a zamračila se na Dray. "Nemám tě ráda, nechápu, jak se můžeš k ní chovat tak mile po tom, cos mi udělala!" Obvinila Dray, ukazujíc prstem na Ayleen. Potom se naštvaně otočila a dala si ruce za hlavu. "Běžte se všichni bodnout, dnešní den už nemůže bejt horší!" Pronesla frustrovaně a kopla do koše na odpadky, až se jeho obsah vysypal na chodník.
Ignoroval jsem Josephinino chování. Měl jsem za to, že až se zcela smíří se svým novým osudem, tak bude všechno v pořádku. Při nejhorším jsem jí vždycky mohl vymazat hlavu a vrátit jí rodičům. No, zatím jsem to neměl v plánu, ale kdyby mě naštvala, mohla se svým slíbeným upírstvím zcela rozloučit. "No, Ayleen, rád jsem tě poznal, i když jsem tě vůbec nepustil ke slovu. Bohužel spěchám, jak vidíš, tamhle moje... mladší sestra je naprosto nemožná a já prostě musím být furt kolem ní a hlídat jí, takže... když mě omluvíš-" Nechal jsem Dray, ať si s milou Ayleen dělá co chce a vydal jsem se o kus dál k Jo. "Ukliď to." Řekl jsem autoritativním hlasem, potichu, klidně, ale nadmíru chladně a beze špetky respektu, či připuštění odmítnutí.

Mračil jsem se na Josephine tak vytrvale, až jsem náhle dostal strach, že by mi mohlo srůst obočí, a tak jsem jsem svou tvář vyprázdnil a podíval se na Dray. "Jmenuje se Josephine, zkráceně Jo" Vyslovil jsem její jméno jako "džou". "Nevím, co se z ní vyklube, v nejhorším případě jí mohu ovládat, ale prozatím se smířila s tím, co jsem jí řekl. Bude s námi žít, spolupracovat. V novinách to bude vysvětleno jako klasický únos. Malým osamělým holkám v noci se tohle stává, takže... Prostě jen rozšíříme klan o jednoho méněcenného člena." Pokrčil jsem rameny a znechuceně nakrčil nos. "Poučování... tsss... i kdybys ses pokusila mě o něčem někdy poučit, pochybuji, že bych nevěděl o co se jedná dřív, než bys mi to řekla. Vlastně... povětšinou spíš budu já vysvětlovat věci tobě, ale co se například týče těch novějších technologií... když vznikne něco, co nebudu chápat, bude mi naprosto jedno, o čem budeš mluvit. Klidně si mě poučuj, jak chceš, protože je jen na mě, jestli tě budu poslouchat, nebo ne." Mávl jsem nad tím rukou dřív, než jsem se do té konverzace stihl ještě víc zamotat, pak jsem se otočil a pohlédl na nějakou dívku (Ayleen), která se procházela kolem. Ona se na okamžik zastavila pohledem u Dray a kývla na ní. Tím mě zaujala. "Dray... Ty a tamhle ta holka-vy se znáte?" Zeptal jsem se jí tiše, oči stále upřené na neznámou. Rty se mi zkroutili do mírného úsměvu. "Mám chuť si hrát, tak jako kdysi, ale nechci po sobě uklízet nepořádek... Pojď, Dray, půjdeme pozdravit tvojí kamarádku." Popadl jsem Jo za ruku a táhl jí za sebou, takže jí nezbývalo než zrychlit, aby mi stačila. Když jsem k neznámé došel, zběžně jsem nahlédl do její mysli a zjistil její jméno. Ayleen, nezvyklé, ale pěkné... "Dobrý večer slečno, měl jsem pocit, že se znáte s mou přítelkyní... Napadlo mě se stavit na kus řeči. Co děláte uprostřed noci v parku?" Otázal jsem se Ayleen a ohlédl se na Dray.

Podíval jsem se na Dray. "Ne, tos neudělala..." Na chvíli mnou projel šok, že možná tu ženu zabila. No, pak jsem uslyšel slabý tlukot srdce. Žila. "Fajn... tak jí hoď někam k cestě ať jí najdou nějací lidé a dej jí do ruky flašku, jestli nějakou po okolí najdeš. Víš, když neumíš lézt lidem do hlavy, musíš se naučit živit jinak, ne vždycky budu totiž s tebou." Prohlásil jsem. Chtěl jsem, aby také převzala nějakou iniciativu a projevila se trochu. No, málem jsem úplně zapomněl na Josephine, která se naštvaně otočila k Dray a kopla jí do nohy. "Mrcho!" Zapištěla. "Tys mě kousla!" A kopala do ní, zjevně si vybíjela stres a strach, který jí prve tak moc zaplavoval. Pousmál jsem se jejímu chování a položil Jo ruku na rameno. "Jsem rád, že aspoň někdo je tady výbušné povahy, alespoň se něco děje, ale na veřejnosti to není vhodné, Jo. S Dray si můžeš hrát, až se dostaneme domů." Vysvětlil jsem jí klidným hlasem a pak jsem se se zářivým úsměvem obrátil k Dray. "Jo, už je to tak, začínáš se stávat právoplatnou upírkou, tak koukej převzít odpovědnost za svoje činy a ukliď po sobě." Usmál jsem se na ní a rukou nedbale mávl na ženu, tedy na objekt, který by měla uklidit.

Sledoval jsem, jak si milá Dray začala vychutnávat své první supersíly. Zavrtěl jsem hlavou a podíval se na dívku. Pročesal jsme jí mysl a našel její jméno. "Tak dobře, Jo, projdeme se." Vzal jsem jí za ruku a společně jsme vykročili opačným směrem. Vklouzl jsem jí do hlavy a dovolil jí, aby mohla svobodně myslet, no její pohyby jsem stále ovládal. Její myšlenky na mě zaútočily ze všech stran. Zprvu byla naprosto vystrašená, pak šokovaná a pak by asi začala brečet strachy, kdybych jí býval nekontroloval. Pohlédl jsem na ní a zasmál se. "Slyšela jsi a viděla všechno, co jsme doposud společně udělali. Takže... teď si to v tý svojí hlavince hezky srovnej." Posadil jsem se na nejbližší lavičku a nechal Josephinu stát před sebou. Spokojeně jsem jí nahlížel do hlavy, zatímco ona plnila svůj úkol tím, že přemýšlela nad svým osudem. V jednu chvíli dokonce byla nadšená představou, že by se z ní také stala upírka. To jsem jí musel vyvrátit z omylu. "Ne, nebudeš upírka, nejsi na to dost stará, tak jako tak bys musela počkat až do dospělosti. Ale když budeš hodná, jednou tě proměním..." Slíbil jsem jí, i když jsem to nehodlal udělat. V její hlavičce to opět začalo šrotovat. S úsměvem jsem jí pozoroval. A když nakonec její myšlenky přestaly klást odpor, uvolnil jsem celkové sevření své mysli a přestal jí ovládat úplně. V ten moment se jí podlomila kolena a ona spadla na zem. "No... možná jsem tě měl varovat, ale co naděláš." Ušklíbl jsem se. Bylo to snazší, než jsem předpokládal. "Zabiješ mě?" Zeptala se dívka se strachem v hlase. Zamyslel jsem se nad její otázkou. "No... vlastně ne, ne teď, ne dnes. Pojď se mnou a můžeš si žít jakkoli budeš chtít. Pak je tu samozřejmě možnost, že ti vymažu paměť na celou dnešní noc a pošlu tě zpátky domů, máš na výběr." Pokrčil jsem rameny a trochu znuděn její reakcí sledoval, jak se jisté emoce začínají drát na povrch. Zmatek, rozhořčení, zlost. "To jsou moje vzpomínky a myšlenky, nemůžeš mi je jen tak vzít!" Začala hystericky křičet.
"Ale ovšemže můžu." Odfrkl jsem si znechuceně. "Můžu tě vymazat úplně celou, můžu tě přinutit dělat cokoli budu chtít. A jen díky tomu, že mi seš zatím úplně k ničemu, tak ti dávám možnost volby. Můžeš jít buď domů, nebo se mnou. Půjdeš-li domů, vymažu tě. Zůstaneš-li, smíš si ponechat svobodnou vůli a vzpomínky. Jak prosté..." Oznámil jsem jí a s trochou netrpělivosti jsem vstal z lavičky a začal chodit kolem ní. A ona se pak rozhodla. Jen pokývla němě hlavou na souhlas a více již neřekla ani slovo. Tak se mi to líbilo. "Pojď, Jo, někoho ti představím." zabručel jsem a pak se rozhlédl po parku. "Dray, přestaň dělat blbosti a vrať se." Zavrčel jsem trochu ví nahlas než bylo nutné.

Já sám jsem se pak nenápadně vrátil na cestu a pak jsem se opřel o jednu z lamp. Když šly holky kolem mě, připojil jsem se k nim a pozvolna se s nimi dal do řeči. Nebo spíš s Dray. "Víš... chtěl bych si tu holku nechat natrvalo, třeba by souhlasila, kdybych jí dal svobodnou vůli... co si o tom myslíš? No... chtěl bych mít někoho doma za kým se můžu vrátit a navíc... mohli bysme jí chovat jako vlastní a když by nebyla krev, měli bychom jí, no není to úžasnej nápad? Co si o tom myslíš, Dray?" Zeptal jsem se jí šeptem dychtivě. Dívenka měla stále prázdnou tvář a jenom tupě dělala, co se po ní chtělo. No, sice je fajn mít sluhu, ale to by bylo k ničemu, takových jsem mohl mít tisíce, kdyby se mi zachtělo. Nyní jsem chtěl mít zdroj potravy, svůj zdroj. A protože byla ta dívka ještě ve vývinu, tak by jí odběry krve neměly vadit a jejímu zdraví by nemělo ublížit. Přeci jen, v tomto věku je buněčná tvorba trochu zvýšená, takže se dá rychle do kupy.

Pustil jsem onu ženu, vymazal jí paměť a poslal jí zpátky, ať si jde kam chce. Pak jsem se obrátil k Dray, která si mezitím už našla vlastní úlovek. "No jéje... Aspoň jí drž pusu, ať nekřičej, vzbuzuje to pozornost a vymazávat vzpomínky všem lidem v okolí je poněkud... složitý, navíc, když tohle někdo uvidí, tak nezvládneš uhlídat, jestli to někdo viděl a třeba zdrhl dřív, než sis ho všimla, takže... " S povzdechem jsem vjel dívce do mysli a uklidnil jí. "Vyjdi s ní zpátky na cestu, bude spolupracovat. Budete vypadat jako kamarádky, dělej, že jí něco říkáš, ať si případní čumilové nemyslí, že ses na ní vrhla a nechtěla jí zabít. Šup, šup. Hraj si se svojí novou hračkou. Co jsem četl v myšlenkách té dívky, měla být přes noc u kamarádky, tedy to alespoň říkala matce, ale... asi měla rande a teď..." Pokrčil jsem rameny. "Nikdo jí nebude hledat, ne dnešní noci, ani zítřejšího rána. Zatím si jí můžeme nechat, bude nám dělat společnost, tedy jestli chceš."

<<doupě upírů

Byla tma a noc byla ještě chladná, ale mě to nevadilo. Ať by bylo vedro, že zima, mé tělo si udržovalo krásnou teplotu kolem několika stupňů nad nulou, tedy pokud jsem se zrovna nenapil teplé krve. Ale o počasí tu nešlo. Teď šlo o svačinu. Museli jsme doplnit zásoby tímto způsobem, alespoň do té doby, dokud nebudou dárci v nemocnicích zase aktivnější. Krevní banky mají tak trochu prázdno. Rozhlížel jsem se kolem sebe. Central park byl jedním z těch míst, kde se člověk mohl ztratit, kde se dost často odehrávaly tisíce přepadení, takže bylo celkem normální, když sem tam někdo někoho přepadl, zabil... sice ne tak časté, ale ne překvapivé. Vyhlédl jsem si jednu ženu, která zrovna kráčela kolem. Asi obyčejná smrtelnice a když jsem se ujistil a projel jí myšlenky, skutečně to tak i bylo. Přiblížil jsem se k ní, schoval se za keře a když šla po cestičce kolem, vystoupil jsem zpoza křoví, chytl jí za ruku, uklidnil její mysl, ovládl jí a přinutil, aby byla naprosto svolná. Pak jsem jí zatáhl za křoví a zakousl se jí do krku. A hle, co jsem nezjistil. Dnešní den byl nejspíš jedním z těch lepších, neboť sotva jsem smočil rty v její krvi, zjistil jsem, že její chuť je sladší než obvykle. Ta žena měla cukrovku. A ano, cukrovkáři měli krev extrémně sladkou a připomínala mi všechny sladkosti a dobrůtky, které jsem ještě za lidského života okusil.