Příspěvky uživatele

Běžel jsem dlouhou chodbou. Někde za sebou jsem slyšel hlas. Asi mé společnice, napadlo mě. Však já se pro ně vrátím, ale Dray je teď přednější. Takolik jsem totiž věřil, že jsou schopny se o sebe na tu chvilku, co je opustím postarat, že jsem prostě vyrazil a nechal je kdesi za sebou. Ano, Dray je teď důležitější, má prvotní. Proběhl jsem motancem pavučin a znechuceně zaprskal. "Dray!" Zakřičel jsem znovu. Jako odpovědí mi byla ozvěna mého vlastního hlasu. K ní se však po chvíli připojil výkřik mého vlastního jména. Dray, to je ona! Zatnul jsem zuby a pevněji sevřel jílec meče. Tak pojďte, hajzlové, zatančíme si. S vyceněnými zuby jsem se přihnal na scénu. běžel jsem rovnou tam, odkud vycházel Drayin hlas a když jsem se k ní konečně dostal, naskytla se mi nevídaná podívaná. Dray uvězněná v poutech a okolo psiska a démoni. Zarazil jsem se a zaskřípal čelistí. "Tak co, Dray, žiješ ještě? Tedy... v mezích možností tvé existence?" Pokusil jsem se opět vnést do napjaté situace co nejvíc zábavy. Mě to alespoň uklidňovalo, jestli to tak platilo i pro ostatní mě příliš nezajímalo, protože krom Dray tu už byli jen ty zrůdy. Povzdechl jsem si a vytáhl z pouzdra vrhací nůž a hodil ho tak, že se zabodl do kusu dřeva vedle Dray. Snad bude natolik chytrá, že si ho vezme a třeba ho po někom hodí, nebo se rozváže, nebo co já vím. Znal jsem ten pocit bezbrannosti, kdy jste nemohli dělat nic jiného než prosit boha za odpuštění. V takové chvíli byl každý rád, když měl po ruce alespoň malou zbraň, znamenala alespoň chabou naději na vítězství. Víc jsem jí zatím dát nemohl.

Zdálo se mi to, nebo mě skutečně všichni považovali za nejslabší článek naší výpravy. Chvíli jsem se cítil jako princeznička, na kterou musí všichni dávat pozor, především princeznička pubertálního věku. ak jsem chvíli sledoval Angeliku, jak si sundavá boty, naprosto vůbec jsem nechápal, k čemu že jí to vlastně je chodit bosa. Stella i Savannah se chovaly podezřele sehraně. Tak já a nezodpovědný? A že by mě měly hlídat? S povzdechem jsem nad tím mávl rukou. Vlastně jsem ani nevěděl, jestli se mám cítit naštvaně, dotčeně, jestli vůbec mám na tohle všechno nějak reagovat. I otočil jsem se ke Stelle a vyplázl na ní jazyk. Dětinské, leč pravdivé. Jako, kdybych dívkám, které jsem měl vést chtěl něco udělat. To jsou mi věci... Otočil jsem se na Tay a Angeliku. "Takže dámy... jsem zvědav, jestli mě uhlídáte, protože vás tam asi budu krejt, nicméně... Nepůjdeme hlavní bránou, vydáme se hezky přes hradby, z druhé strany." Zavelel jsem a pak se zahleděl na Taynis. Slyšel jsem, co si myslela, teprv teď jsem si totiž dovolil slyšet okolní zvuky naplno. "Promiň Tay, ale vážně nehodlám skončit roztrhaný tvýma krásnýma zoubkama, takovou radost ti neudělám." Pronesl jsem a zvážněl. Pak jsem sáhl rukou pod koženou bundu na záda a za jílec vytáhl svůj krátký meč. "Já vyrážím, buď mě budete následovat, nebo máte smůlu." Oznámil jsem jim a rozešel se po obvodu budovy. Když jsem si myslel, že už jsem dostatečně daleko, vyhlédl jsem si příslušnou díru ve zdi a protáhl se jí dovnitř. Něco jsem zaslechl, jakoby... Ztuhl jsem. "Dray?!" Zakřičel jsem. Zdálo se mi, jako kdybych slyšel její volání, její... myšlenky. Chtějí jí řezat prsty? Panebože... Takovým věcem jsem musel zabránit, musel jsem jí najít a to rychle, dřív, než jí ty prsty uřežou a pošlou mi je zabalené v dárkové krabici jako památku. "Doprdele..." Ulevil jsem si a rozběhl se napříč ruinou.

//Já nevím, ale sem nepřišla, tak jsem s ní zatím nepočítal.

Smutně jsem si povzdechl. Už zase na mě házeli fakt, že jsem mrtvý, jako kdyby to bylo něco špatného. A copak já za to mohl? Věnoval jsem Stelle úšklebek a protlačil se kolem ní k bráně. Nezdálo se mi vhodné se rozdělovat, nevěděl jsem, co nás uvnitř ruiny může čekat, ale pokud by nás něco napadlo, tak by bylo snad lepší, abychom měli větší sílu útoku. Nicméně, kdybychom byli všichni pohromadě a oni nás chytli všechny najednou, byli bychom v pasti. Rozdělení na skupinky znamenalo jistou šanci, že kdyby se jedné skupince něco stalo, vždycky tu ještě byla skupinka záložní, která mohla případné uchvácené kamarády zachránit. Nebo se tomu zbytku, kterému by se něco stalo alespoň dostala trocha útěchy před smrtí. Obrátil jsem se ke Stelle. "Myslím, že tvůj nápad je jedinečný a já s ním naprosto souhlasím, ale pokud dovolíš, rád bych nás... rozdělil, pokud s tím nebudeš mít problém." Zazubil jsem se a pak se rozhlédl po přítomných. V každé strategii bylo dobré využít přednosti svých vojáků, jejich schopnosti a vlastnosti. Pohledem jsem přejížděl jak po našich vlčích společnicích, tak i po ostatních. Když zvážím schopnosti vlkodlaků a lovců, tak vlkodlaci měli rychlost, kterou mnohdy lovci postrádali. "Bylo by nejlepší, kdyby šel vždycky lovec s vlkem, kvůli možnostem vnímání prostředí a rozdílnosti schopností. Zároveň bychom měli být ve skupince minimálně po třech... To čistě pro případ, že by se jednomu ze skupiny něco stalo, tak jeden zůstane s ním a další sežene pomoc, ve dvou to totiž moc dobře nejde." Nadechl jsem se, abych mohl pokračovat. "Takže by to mohlo být třeba takto; Já, a Taynis a druhá skupinka Ty, Savannah a Angelika. Může být?" Dotázal jsem se. "I když budeme s Tayni v týmu jen dva, oba dokážeme běžet hodně rychle, takže v nejhorším případě nebezpečí zdrhneme o hodně snáz, než ty, Stello." Konstatoval jsem a zadíval se na oblohu. "A... možná bychom si měli pospíšit, než svět zalije tma..." Povzdechl jsem si a vyskočil na velký kus zdi, který ležel spadlý opodál. "Navíc by mě také zajímalo, jak se dostaneme dovnitř, nebo spíše... skutečně půjdem hlavní bránou? Není tu jiný vchod o němž bychom věděli?" Zeptal jsem se zvědavě. Mě se hlavní bránou chodit nechtělo, měl jsem podezření, že právě ta by na nás mohl někdo nebo něco čekat a vkráčet přímo do pasti by byla naprostá hloupost. No, v takovémto případě jsem rozhodně nehodlal jít první.

<<Hřbitov
Nehledě na to, kdo vyrazil dřív a kdo později, mě se jakýmsi zázrakem povedlo většinu skupinky předehnat, takže jsem se mohl chvíli dovolit kráčet kousek za Stellou. Pozoroval jsem jí a pořád mi nedocvakávalo, proč se neustále zastavuje. Jestli je to tím, aby se ohlédla za sebe, jestli zbytek skupiny jde také, nebo, aby se podívala na hodinky. Po chvíli mi to však došlo. Ona si nejspíš prostě jen potřebovala chvílemi odpočinout a jakmile jsem si tento fakt uvědomil, zpozoroval jsem také, že při výstupu nahoru k ruině tak nějak funí. Zamračil jsem se. Ah, to asi bude tím dýcháním... někdy zapomínám, jak to mají lidi těžké. Sjel jsem Stellu lítostivým pohledem a bez sebemenší námahy vyběhl nahoru k ruině. Tam jsem se zastavil a zašklebil se. Byla tu nějaká brána, vcelku velká a kolem se do výše vypínaly polorozpadlé stěny bývalého hradu. Zamrkal jsem překvapením. "Je to tu velké, huh?" Konstatoval jsem do vzduchu a dál se rozhlížel kolem sebe. Spadnout mi na hlavu jeden z těch velkých kusů zdiva, co se nebezpečně nakláněly ze zdi nad námi, asi by ze mě byla pěkná placka, i když jsem si nemyslel, že bych to nepřežil, přesto, určitě by to bolelo a tak jsem se raději odklidil z dosahu všech vratce vypadajících částí zdi-ustoupil jsem pár kroků vzad od brány. "...vážně si nechci dnešní noci zamazat ruce, ale jak to tak vypadá, stejně se tomu nevyhnu, ten hrad vypadá dost... omšele, nedivil bych se, kdybychom tu narazili třeba i na polorozložené mrtvoly... hele, co myslíte, budou naši miláčci nezvěstní ještě vcelku, až je najdeme?" Pokusil jsem se odlehčit atmosféru.

Znuděným pohledem jsem sledoval probíhající konverzaci. Přišlo mi, jako kdyby se svět záhadným způsobem točil kolem mě a já byl v jeho středu. Takže jeskyně. No jasně, všichni jsme kdysi byli neandrtálci... a nezdá se vám to trochu uhozený na hlavu? Sice v té době jsme skutečně ještě byli stejného druhu, nicméně je to tak dávno, že mi to nedává smysl... Ach jo, co nás ještě čeká, za chvíli půjdeme lovit mamuty a já nemám ani nejmenší tušení proč... Moje myšlenky se děsivým způsobem prolínali mezi sebou, byli chaotické a veskrze nedávali smysl. Asi jsem měl poslouchat, co všechno si lidé kolem mě povídají, měl jsem se zapojit do konverzace a měl jsem se smát jejich stupidním nápadům, ale já je nevnímal. Savanino blábolení o míru mě však nad míru pobavilo. "Zní mi to jako hodně špatný vtip. Ale mír? Sav, lásko, mír je pouze název pro období mezi jednotlivými nesváry, boje totiž vlastně nikdy neskončí..." A pak Stella vypustila z pusy další poznámku na konto upírů. Zavrčel jsem a vycenil na ní zuby v ryze zvířecím varování. Chtít nás vyhladit? Bojoval jsem v tu chvíli sám se sebou. Věděl jsem, že tyhle názory má už takřka od narození, ale přesto jsem v její přítomnosti nedokázal nic nedělat a jen se jejímu konstatování usmívat, protože... jsem jí měl z jedné části rád. Ale dát si za sen povraždit všechny lovce, tak jako to udělala ona s upíry, to bych vážně neudělal. Za prvé jsem na to byl příliš líný, za druhé takový úkol byl takřka nesplnitelný, vzhledem k tomu, že vždycky může někdo z nich na světě přežít a také se mi nelíbil fakt prostě jen tak jít a zabíjet lidi na potkání. Bylo to moc... prostě moc. A jít do nějakého opuštěného zbořeného hradu se mi nechtělo. Měl jsem podezření, že až tam dorazíme, dostanu hlad, protože už teď zub hladu nahlodával mé útroby a oznamoval mi, že za chvíli bude zase doba krmení. Znechuceně jsem nakrčil nos. Už mě skutečně unavovalo si pořád hledat něco k jídlu, už mě unavovalo úplně všechno, ale nemohl jsem svou prvotní proměněnou upírku tak brzo po proměně nechat někde mezi... nějakýma únoscema a vesele si tady válet šunky. Jak jsem sám řekl, všechno se mi zdálo nudné a otravné, tak proč pro změnu nezměnit tenhle režim v něco více zábavného? Jedné mé části se sice nikam nechtělo, ale já jsem skutečně chtěl dělat něco víc, než jen tupě čumět do zdi nebo vysávat smrtelníky. Takže jsem seskočil z náhrobku a vrhl na Stellu ošklivý pohled, takový ten, který sliboval, že se dotyčnému v budoucnu stanou velice nepříjemné věci. Pak jsem se rozběhl za Angelikou, která mezitím už zmizela ze hřbitovních pozemků.

>>přesun ruina

Cosi na mě skočilo a povalilo mě to k zemi. Překvapeně jsem se zadíval do tváře Angelice a pak jí ze sebe shodil. "Troufám si tvrdit, že jsem našlapoval dost nahlas na to, aby sis mě mohla splést s potencionálním vrahem..." Odfrkl jsem si mírně uražen. Uslyšel jsem zavrčení. Za mnou stála velká černá koule chlupů, v přesnějším překladu vlk, kterého jsem velice dobře znal. Z němé tváře na mě hleděly dvě zlatavě zářící oči, které jsem nemohl zapomenout. poznal bych je kdekoli, je i charakteristický způsob, jakým se pohybovala. Savannah. "Ahoj i tobě." Vysekl jsem jí malou pokloničku a pak se se smíchem zarazil. Oni totiž přibývali další lidé a bylo jich tu víc a víc. No dobrá, spíš nelidé. Když se k naší skupince ještě připojil další pro mě neznámý vlk a nakonec Aubree. Zamračil jsem se. Co ta tady dělá?
"Ano, vím kdo seš..." Odmávnul jsem jsem její konstatování rukou a zamyšleně si jí prohlížel. Když sjem jí pak uslyšel šeptat cosi o krvi, chytl jsem jí pevně za paži a obrátil k sobě. "Děláš si srandu? Ty ses nenajedla?" Syknul jsem na ní tiše, tak aby to slyšela jen ona. Jestli tu dnešní noci nastane nějaký krvák, tak moje chyba to nebude. Bude to její chyba, protože já se najíst stihl. Vyčerpán tímto poznáním jsem na moment zavřel oči. To však už božstvo pokračovalo a já tedy neměl příliš šancí si všechno v hlavě utřídit. "Naši předci? Tak to je asi nějaký omyl, já měl za to, že každý z nás je tak trochu jiné rasy a já odmítám akceptovat, že máme společné předky!"[/i] Oznámil jsem přítomným naštvaně. Pak jsem se pochybovačně podíval na Sav. "Jestli ona se mnou nějak příbuzná, tak ať se propadnu do země." Uchechtl jsem se a rychle se zatvářil nevinně a mrkl na Sav jedním okem, aby si to nebrala osobně. Však víš... Posadil jsem se na náhrobek a shlížel ze shora na ostatní. "Jo... jestli naši předci totiž nebyli všichni lidi, tak pak vážně nemám tuha... A jestli lidi byli, tak... jsme prakticky v háji, protože lidi osídlili celou planetu až na nějaký ty ostrovy a oceány... Si teda myslím, že se rovnou můžeme jít zahrabat..." Řekl jsem s povzdechem a smutně se díval na Savannah. "Vidíš? Já ty psí oči umím taky a vůbec... Vymyslete někdo něco, nebo mi někde v tý díře neznámo kde zahyne můj prvorozený upír..."

<<Jezero Farve

Nenamáhal jsem se obcházet hřbitov kolem dokola, jen abych dostal k bráně a mohl vstoupit jako kultivovaný člověk. Bohatě mi stačilo přelézt zeď a někomu omylem šlápnout na hrob. A co, tomu v urně to už stejně nepomůže... Pokrčil jsem rameny a oprášil si ruce o džíny. Pak jsem se vydal ke konci hřbitova, přesně tak, jak kázal hlas v mé hlavě. Zdálo se mi to děsivé, ale co v tomhle zatraceném světě nebylo? Za znechuceného brblání, když se mi pak podařilo zakopnout o čísi náhrobek jsem se vydal dál do zadní části hřbitova. Znuděným pohledem jsem přejížděl po břečťanem porostlých hrobech a stromech kolem sebe a uvažoval nad tím, k čemu vlastně lidem nějak hřbitovy vůbec jsou. Bylo to jenom jedno velké skladiště mrtvol, popelu a kostí. Znechuceně jsem nakrčil nos a pokračoval v cestě. Když jsem pak míjel jeden obzvlášť velký hrob, fascinovaně jsem si dovolil přečíst větu na kamenné desce. "Odpočívej v pokoji" Pobaveně jsem přitom trhl pohledem na spadlý kmen stromu, který rozdrtil zbytek zarostlého hrobu. Jo, ten si to určitě strašně užívá... Odfrkl jsem si a rozhlédl se kolem sebe. Došel jsem na místo, kde se už kvůli bordelu a rostlinstvu skoro nedalo ani chodit. Abych čirou náhodou na něco nešlápl, posadil jsem se na vrchol jednoho z robustnějších hrobů, na jeho náhrobek a nohama klátil ve vzduchu. Až na to, že se tu skoro nedalo chodit a bylo tu "mrtvo" to tady bylo celkem fajn, studený větřík mi cuchal vlasy a vzduch se zdál být i relativně čistý oproti tomu, co jsem normálně dýchal na ulici zasmraděné od aut. Proč jsem sem tedy nechodil častěji? No, pak jsem uviděl takovou strašně jasnou záři. A tohle má jako být co? Maják zbloudilých duší? Vyklenul jsem zvědavě obočí a seskočil z náhrobku a vydal se za tím divným světlem. Oslňovalo mě a bylo mi to nepříjemné, celou dobu jsem byl totiž zvyklý na tmu a pak puf a je tu světlo, i když ta záře byla měkká a vcelku ucházející, přesto se mi nelíbilo, že něco na hřbitově svítí až tak moc. Takovou kvalitu nemá ani ta velká maxi žárovka v koupelně doma!

Stále jsem jí objímal. Nevěděl jsem, co jiného mám dělat, tak jsem si prostě užíval přítomnost. Ostatně, já jsem v této pozici dokázal setrvat neuvěřitelně dlouho, ale ona se mohla unavit. Kéž bych ti zvládl říct, jak moc se mi líbíš... Ale ona by mě stejně neposlouchala, stejně mě bude nenávidět, nemá cenu jí to říkat, nebo ano? Probíral jsem se prsty jejími vlasy a se zasněným úsměvem na rtech přemýšlel, jaké by to bylo, kdyby mi třeba polibek oplatila. Hladil jsem jednotlivé pramínky vlasů, uvolňoval je a rozčesával. No, dělal jsem to už nějakou tu chvíli a začínala to být čistě rutinní úkon. Mé myšlenky se mezitím upínaly jinam. Měl bych jí to říct? Měl bych vůbec něco říkat? Co když řeknu něco špatně a jenom jí ještě víc poštvu proti sobě? Povzdechl jsem si. Pak jsem ucítil čeření v mysli. Co to sakra... Zděšeně jsem se od Stelly odtáhl a udiveně na ní hleděl. Ona mi vlezla do hlavy?! To mě opravdu vyděsilo, protože má mysl byla mým jediným útočištěm před okolním světem a ještě se mi nestalo, že by nějaký člověk prostě... překonal mé obranné hranice mysli. Popadl jsem Stellu za rameno a trhnutím jí otočil tváří k sobě a zkoumavě se jí zadíval do očí. Byl jsem z toho rozrušený a myslím, že jsem z ní měl náhle i jistým způsobem strach. Aby někdo mohl slyšet a vidět všechno, co jsem si myslel nebo představoval... to pro mě bylo nesnesitelné pomyšlení. "Vypadni z mojí hlavy." Vyštěkl jsem na ní a snažil se v její tváři zachytit sebemenší náznak nějakého rozhodnutí o ústupu. Ach né... nemůže být v mojí hlavě, nesmí! To jsou moje myšlenky! Párkrát jsem zamrkal a pokusil jsem se jí ze svojí hlavy vystrčit. Cítil jsem jí jako jakýsi podivný tlak na okraji mysli. Kdybych byl do něčeho hodně zabrán, nejspíš bych si toho ani nevšiml, ale nyní? Všímal jsem si toho a hodně. Prosím, odejdi... Tohle je ta nejnepříjemnější věc na světě...
Ale za chvíli mě Stella naprosto úplně přestala zajímat, protože mě cosi v hlavě nabádalo, ať jdu pryč. Něco, co mě táhlo na půdu těch skutečně mrtvých. Tedy ne, že bych zrovna na to místo chtěl jít kvůli rozjímání, ale jeden nikdy neví a já už navíc se Stellou ztrácel trpělivost, bál jsem se, co v její přítomnosti dělat a co nedělat, a tak jsem se raději zvedl a vyrazil pryč. Cestou se mi povedlo potkat nějakou milou paní se psem na procházce, tak jsem svému zesláblému tělu dopřál trochu krve. Musel jsem se najíst pořádně, takže jsem si vzal asi okolo litru a pak už bylo všechno v pohodě.
>>přesun hřbitov

Její nulová reakce mě začínala trápit. Sakra, přeci jsem nezašel až tak daleko, aby se ani nenaštvala, když jsem jí takhle objal. Měla by se naštvat, ne? Frustrovaně jsem nakrčil čelo a pevně jí sevřel v objetí. Tak a to mám za to, že jsem se snažil chovat normálně... jednou dá upír dopustit na svoje city a už se to s ním veze... Úpěnlivě jsem se snažil vymyslet, co jí mám odpovědět. Vždyť ona mě přece ještě před chvílí chtěla zabít, ne? A teď se jí najednou nechtělo! Řekla, že mě nezabije! Byl jsem absolutně zmaten jejími obraty. Bože můj, za co mě trestáš... Zaúpěl jsem v duchu a rukama jí stiskl pevněji, jen abych posílil své vědomí v tom, že se mi čirou náhodou nechce někam ztratit. Stejně jsem měl pocit, jakoby se mi s každým dalším buch-buch jejího srdce stále vzdalovala. Né, jestli si myslíš, že odejdu, tak né, já neodejdu! Neodejdu, protože nechci ve tvojí tváři vidět nenávist pokaždé, když tě uvidím. Nechci, aby tvou tvář zbrázdily vrásky a k zemi stékaly slzy, bolí to, tak moc to bolí! Schoval jsem tvář v jejích vlasech a dovolil si zavřít oči a sobecky si užívat tu chvilku, kdy jsem mohl vdechovat její vůni a cítit teplo, které sálalo z jejího těla.

Nedůvěřivě jsem na ní upřel pohled a Slezl z kamene. Takže dáma se nám urazila? To jsou mi věci... A to jsem si myslel, že dělám dobře, když jsem jí říkal ať na to zapomene. Zdá se, že jsem jí možná špatně pochopil. Nejspíš skutečně hodně špatně. A teď mě vyháněla. Možná se nakonec přeci jen rozbrečí. Napadlo mě vzápětí. Bohužel, představa, že bych měl vidět její tvář pokrytou slzami se mi nelíbila. Zvlášť, když by to byly slzy, které bych zavinil já. Bože, do čeho jsem se to zase namočil! Jsem upír a po tolika letech dodnes nerozumím ženám a lidem obecně. Nechápu, jak myslí, nevím, co po mě chtějí... Možná jsme na tom přeci jenom stejně... Došel jsem k ní a jak tam tak dřepěla a házela kamínka do vody, nemohl jsem se neusmát. Sehnul jsem se a zezadu jí objal. Myslím, že to nečekala a já toho hbitě využil a políbil jí ze strany na krk. Pro mě to bylo něco jako omluva. Nevím, jestli to ona byla schopná pochopit, ale pro mě to znamenalo, že člověka, kterého jsem takto políbil, si cením. Protože přesně v místech, kde jsem se rty dotkl její kůže byla tepna. Ode mě to byl důkaz loajality a mého zatím dobrého úmyslu. Měl jsem hlad a přesto jsem jí nekousl. Po tom všem, co si o mě myslí? To se můžu rovnou napíchnout na kůl...
"Kdybych si skutečně myslel, že ony jsou lepšími společnicemi, už dávno bych tady nebyl." Na chvíli jsem se odmlčel a pak jí zabořil tvář do šíje. "Omlouvám se" Hlesl jsem a pevně jí objal. "Tak už mě zabij, když si to přeješ, myslím, že jsem ještě nikdy nic takového, co nyní cítím k tobě nezažil. Nemá cenu si nalhávat, že by ses na mě někdy mohla dívat jinak než jako na zrůdu a stejně nemáš ráda, když na tebe sahám..." Zavrčel jsem. Musela to nenávidět, protože vždycky ztuhla. Jako předtím v parku. Tam, když jsem se jí dotkl, tak také ztuhla a pak mi dala facku. Jo, bylo to přirozené, ale možná že to také bylo trochu ovlivněno její nenávistí. a já tak dlouho hledal smysl svojí existence, že teď, když jsem našel další východisko se mi nechtělo zjistit, že je to pro mě zakázaná zóna. Nechtělo se mi opět brouzdat temnotou věčnosti a muset parazitovat na ostatních. To bych raději umřel, vědět, že v té temnotě nikdy nenaleznu ani jeden jediný mrzký záblesk světla.

Nevím co bych dělal, kdyby tam jenom stála a také nezačala křičet, asi bych s ní zametl rozhořčením o zem. Ona však na mě vyvalila všechno to, co jsem už moc dobře znal. Ano, většina z nás vraždila lidi. Ta většina to dělala z toho důvodu, že se buď zcvokli, stali se z nich psychopati nebo podobně jako já nenacházeli smysl ve svém nudném životě, a tak hledali všechna možná východiska, díky nimž by svou existenci nějak zpestřili. A já jsem k nim patřil také, také jsem ještě nedávno zabíjel... Zavrtěl jsem nad tím hlavou, pustil Stellina ramena a ustoupil o krok zpět. Pak jsem si všiml že zírá do země. No neříkej, že jsem tě málem rozbrečel... Proběhla mi hlavou myšlenka ještě stále plná vzteku, ale ten se začínal pozvolna rozpouštět. Málem mi jí začalo být líto, tedy dokud nepromluvila znovu. A co jsem od ní vlastně chtěl slyšet? Nevím, spíš jsem nechtěl slyšet těch pár vět předtím. Vět, které mě tak ošklivě rozhodili a naštvali. Možná jsem chtěl slyšet omluvu, možná jsem chtěl, aby si sama uvědomila, co řekla a zamyslela se nad tím. Aby, i když byla vychována v jistém duchu, tak aby si někdy v té svojí hlavince srovnala, kam co patří a postavila se k tomu po svém, ne tak, jak jí to naučili. Ale problém byl v tom, že jestli jí nikdy neučil nikdo jiný, než ti její lidé, nejspíš ani neměla šanci, se na věc podívat z jiného úhlu pohledu. Nejspíš ani nevěděla, že nějaký jiný úhel pohledu je přijatelný. S tímto prozřením jsem se jí ohromeně zadíval do očí. Ona nevěděla o světě vůbec nic, než to, co se naučila od nich. A ta pravda tak bolela, protože v tu chvíli se mi zdálo, že její osud je v jistém ohledu ještě smutnější, než ten můj.
"Nic... už nic slyšet nechci, myslím, že jsem slyšel všechno, co jsi mi mohla říct." Odvětil jsem s povzdechem. Naše pohledy se střetly a já si na chvíli dovolil pochybovat o té prasklině, která narušila mou představu o Stelle. Zavrtěl jsem hlavou a hořce se zasmál. "Víc, nejsmutnější na tom je, že tyhle hádky nemají cenu. Unavuje mě to. Prostě na to zapomeň." Vztek už dávno ztratil na sv žhavosti, nebylo nic, co by mě posilovalo natolik, abych si dopřál volně stát na nohách. Nedostatek krve tu byl stále a prokousnutá noha také, ale aby to nevypadalo blbě, tak jsem se dokulhal k velkému balvanu a posadil se na něj, načež jsem si začal z nohy vybírat prsty písek. Pak jsem se na balvan položil a zvrátil hlavu vzhůru, dívajíc se na slunce na obloze. Bolela mě hlava. Zprvu jsem si myslel, že jsem mohl dostat úpal, ale to byla blbost. Nejspíš to bylo z nedostatku krve a tělo si teď prostě vybíralo svou daň a bralo si krev ze všech částí těla, odkud jen mohlo. Opět jsem se posadil a probodl Stellu lítostivým pohledem. Pochopí někdy vůbec, kolik toho ještě nezná? Je jako dítě... kéž bych jím byl také. Přál jsem si mít její poloviční bezstarostnost, její starosti.

Samá přetvářka...? Nemohl jsem uvěřit, že si tohle o mě skutečně myslela, i když na druhou stranu jsem byl ochoten připustit, že můj život se skutečně skládal z přetvářen. Bylo to důležité pro mé přežití, byla v tom hromada sobeckosti, opatrnosti a manipulace. Ale i já jsem měl city. A to, že jsem se snažil vytěžit z nudného nesmrtelného života co nejvíc ještě neznamenalo, že někdy tu masku neodkládám, že se prostě někdy nezapomenu a prostě jednám impulsivně a prostě sám podle sebe. Bez přetvářek, bez skrytých motivů... A jestli si Stella myslela, že jsem prostě jenom něco jako stroj, něco, co nemá city, co musí pořád mít tu svojí přetvářku na povrchu, tak se šeredně spletla.
Cítil jsem, jak se chvěji vzteky. Jak si vůbec může něco takového myslet! Jenom proto, že nejsem člověk, tak si myslí to co všichni? Že jsem prostě zrůda a tím to hasne?! V mžiku jsem byl na nohách, ignoroval jsem kousavou bolest, která mi vystřelovala do nohy. Nedokázal jsem prostě jen tak sedět a nechat se pomlouvat, ještě když jsem byl u toho a mohl s tím něco dělat.
"Myslíš si, že je to vtipný? Myslíš si, že mě baví od vás lidí furt poslouchat, jak nás nenávidíte?! Nehledě na to, čím se živím, nebo co umím, taky jsem byl jednou člověk, Stello! Kráčel jsem po stejné zemi jako ty, jako všichni ostatní, jenom o mnoho let předtím! Mě to totiž vtipný nepřipadá!" Hlas mi zhrubl vztekem a ten byl tak silný, že byl ve vzduchu takřka hmatatelný. Měl jsem chuť jí ublížit. Strašně moc jí ublížit, protože ona právě ublížila mě. Oni všichni nám pořád jenom ubližují. Lidé... jsou ještě horší než zvířata, jsou horší než my... Pomyslel jsem si pohrdavě. To lidé tropili největší zvěrstva na planetě, to lidé válčili proti sobě, to lidé ničili svět, na kterém stáli! A Stella byla člověk... Jisté části mé mysli se nechtělo uvěřit, že jsem se možná zamiloval do někoho tak... povrchního. Do někoho, kdo uznává pouze názory většiny a sám nejspíš nedokáže myslet. Líbil jsem mi její úsměv, její přímost, inteligence zářící v očích... Ale věci, které před chvílí řekla mi mou krásnou iluzi o Stelle nakřáply.
Popadl jsem jí za ramena a zatřásl s ní, nehty zarývaje do jejího oblečení. "Vzpamatuj se! Pořád mluvíš o tom, jak mi vyřízneš srdce, nebo něco a teď mi laskavě řekni-je to jen z principu, nebo skutečně tak strašně moc nenávidíš?!" Zeptal jsem se jí, hlas mi chvílemi přeskakoval vztekem. I já je nenáviděl za to, co dělali... Jak můžeš milovat bez nenávisti?!

"Chudáček vůdce klanu nemá nadbytek inteligentních poskoků." Použil jsem její slova a vyřkl větu s jistým znechucením v hlase. Zdálo se mi, že moje vysvětlení asi nepochopila tak, jak jsem očekával. Tvář se mi rozzářila zvrhlým úsměvem. "Jo, mě je taky jedno, že se mi špatně uvažuje. Kdybych nad tím totiž přemýšlel, nemohl bych udělat tohle-" A líbnul jsem jí na špičku nosu. Dál jsem se nedostal, protože si přitáhla nohy k tělu a vypadalo to, jakoby se náhle uzavřela sama do sebe. Povzdechl jsem si, kašlaje na veškerou bolest jsem se vytáhl na nohy a dřepl si vedle ní. "I blbci bez špetky rozumu mají slabé chvilky, to už bys mohla vědět..." Pronesl jsem tiše. No, nejspíš jsem právě přiznal, že jsem blbec, ale nezajímalo mě to. Moc dobře jsem totiž věděl, se jsem se tak někdy i choval, takže mi její obvinění nevadilo. "Možná jsem to také udělal proto, že jsem prostě nemohl odolat..." Nebo proto, že se mi líbíš. Řvaly moje myšlenky. Ale ona se na mě ani nepodívala. Hleděla totiž upřeně na jezero, rukama trhala trávu a vypadala jako kdyby trucovala. S lítostí jsem zjistil, že schopnost uvádět ostatní do rozpaků, či hněvu jsem si doposud vážně užíval. Teď mi to náhle přišlo smutné. V souvislosti se Stellou jsem měl totiž pocit, že její zloba se mě bezprostředně nějak dotýká.
Stočil jsem pohled k jezeru a zašklebil se. Na hladině se sem tam dělala kola, to jak ryby hledaly potravu blízko hladině. Vzal jsem do ruky objemný kámen a hodil ho do míst, kde se kola vytvářela. Zlomyslně jsem totiž doufal, že jednu z těch potvor zasáhnu a letícím šutrem jí zabiji. Jaké jsem měl štěstí, když se na hladině v záři slunce vynořilo zkrvavené rybí bříško. Bohužel jsem si ten pocit nestihl vychutnat, neboť ostatní ryby se na mrtvolku slezly a za hlasitého žbluňkání a cákání vody jí stáhly ke dnu a pravděpodobně sežraly. Kanibalové... Pomyslel jsem si naštvaně. A vůbec, proč je na mě Stella naštvaná? Co jsem udělal špatně, vždyť... předtím se jí to líbilo, nebo spíš... nevykazovala žádné známky protestů... Zamračeně jsem se koutkem oka díval na její tvář a přemýšlel, jestli to bylo kvůli těm lidem okolo.

Znechuceně jsem si odfrkl. "Co bych se namáhal si volat poskoky..." Zamumlal jsem. Mám tu tebe, maso jako maso, navíc sexy maso... Pomyslel jsem si a založil se ruce za hlavu. Zedl jsem zdravou nohu do výše a opřel jí ji o hrudník takovým způsobem, že se nejenom dotýkala jistých partií, ale také jsem potom nohou pohnul a pokusil se Stellu odstrčit. "Jsi moc blízko a v tvojí přítomnosti se mi špatně uvažuje. Je to dostatečné vysvětlení pro tu událost v parku, nebo to chceš vysvětlit názorně? Optal jsem se jí s ďábelským úsměvem na rtech. Vyhlídka na další šanci jí ukrást další polibek mi dávala novou sílu, noha nenoha, krev nekrev. Byl jsem připraven udělat cokoli, abych jí vysvětlil, co a proč jsem v parku udělal. Sic nenacházím slov, tys jak hvězda, co svítí mi tmou, tys jak naděje nad hlavou mou... Zvedl jsem horní polovinu těla v rychlosti ze země a přiblížil se ke Stelle.