Příspěvky uživatele

// Asi jo :D Ale už jsem to opravila.. ;)
Ale taktně přejdu ty dýky... :P Dej mi nějakou půlhodinku.. ;)

// bla bla bla :D
Ty se svojí manipulací s mými emocemi máš co říkat :D

Když se ke mě znovu přiřítil a políbil mě, překvapeně jsem vyvalila oči, ale ty jsem hned jsem je zase zavřela a přitáhla jsem si ho k sobě.
"Dobře dobře! No spěchat nemusíš, hlavně buď opatrný, ano?" řekla jsem a pustila ho z objetí.
Když Ryan odešel zhluboka jsem se nadechla. Sedla jsem si na postel a odmotala jsem si obvazy z ruky abych se podívala, jak je na tom. Ruka se hojila překvapivě rychle, ale stále to byla hluboká rána. S tímhle nebudeš moct Ryana učit. Pomyslela jsem a natáhla jsem se pro stélu. "Take deep breath, lady" řekla jsem si a začala si do kůže vypalovat iratze. Bylo to mnohem těžší, než na Anginu kůži.
Měla jsem nutkání ucuknout s rukou, pryč od té pálivé bolesti. Ale rozhodla jsem se z bolesti čerpat. Pečlivě jsem vypalovala každou linku a kudrlinku, nakonec jsem se do toho zažrala, že jsem byla velmi překvapená, že už je vlastně konec. Ale svým dílem jsem se nemohla kochat moc dlouho, runa začala z uhlově černé blednout na světle růžovou až nakonec zbyl jen obrys na mojí bledé pleti. Podívala jsem se na ránu na ruce a překvapeně sledovala, jak se spojují nervy, šlachy a svaly. Po minutě, nebylo po ráně ani stopy.
Když jsem se vynadívala začala jsem uklízet. Chvilku jsem náhodně otevírala dveře v našem prvním patře a hledala nějaký úklidové prostředky. Pak jsem otevřela další dveře a uviděla Angin pokoj, nebo jsem si myslela, že byl její. Stelly nebyl určitě. Chtěla jsem zase rychle vypadnout, ale všimla jsem si dýk vykukujících z bot na zemi. Ty ozdobné rukojeti bych poznala všude. Ty jsou moje! začala jsem vidět rudě. Ona je má celou dobu a není s to, mi o tom třeba jen říct?! Rychle jsem je zkontrolovala, jestli nejsou poškozené. Čepel byla naštěstí bez zubů, ale byly celé ulepené. Ta malá... Dýky jsem si odnesla do pokoje a tam rychle napsala vzkaz a hodila ho Ang na postel. "Díky za hlídání, ale teď už se o ně postarám sama. Nešmejdila jsem, chtěla jsem tě zkontrolovat." Byla jsem vážně naštvaná. Chová se jako malej, rozmazlenej fracek, fajn? Ale mít moje dýky bez mého vědomí, to je smrtelný hřích. Jsem schopná odpustit chování, ale tohle ne...
Nakonec jsem našla kumbálek a vyčistila jsem si pokoj. Byla docela dřina vydrhnout všechnu tu krev, hlavně ze spár v koupelně, ale nakonec se všechno lesklo čistotou. Pak jsem se vrhla na čištění zbraní, nejdřív jsem z dýk odstranila krev a špínu a nakonec je vyčistila a nabrousila.
Pak jsem se šla konečně vysprchovat.

Pobaveně jsem sledovala, jak hledá tričko. Když ho konečně našel, vítězoslavně se usmál a přišel ke mě. Docela se mi stýskalo po jeho nahém hrudníku, ale, co se dá dělat. Když se ke mě sklonil a políbil mě, už jsem se k němu nepřitiskla jako předtím, jen jsem si položila ruce na jeho ramena a polibek mu oplatila. Uvnitř jsem přemýšlela, co budu dělat. Uklízet, trénovat, projít se vytvářela jsem si v mysli seznam a nakonec jsem polibek ukončila a odtáhla jsem se.
Když jsem se rozhlédla po pokoji, bylo mi jasné, že ho musím spacifikovat. Na zemi byla krev, dýka se ještě válela špinavá na zemi a to jsem ani neviděla koupelnu. Povzdechla jsem si. Navíc jsem Ryanovi slíbila, že s ním budu cvičit a musela jsem si ještě ošetřit ruku.
"Myslím, že to zvládneš sám." řekla jsem usmála se a políbila ho na rty. "Jsem velmi zaměstnaná dívky, která musí dostat fleky od krve z tohohle všeho." vysvětlovala jsem a mávla rukou po pokoji. "Navíc toho máš dost na přemýšlení a podle toho jaké zvuky vydává tvůj žaludek, bych řekla, že jsi tři měsíce bez jídla." s úsměvem jsem mu ťukla do kručícího břicha.
"Takže se v klidu sbal, najez se a vybal si věci a já na tebe i s věcmi na cvičení počkám v údolí Orsi. Teda pokud stále platí, že se chceš trochu procvičit." řekla jsem mu a zadívala se mu do očí. Já jsem potřebovala chvilku pro sebe. Přemýšlet, k čemu jsem se zavázala, když jsem se zamilovala do Ryana.
"Souhlas brouku?" zeptala jsem se a objala ho a políbila ho na bradu, protože výš jsem bez jeho pomoci nedosáhla.

Kupodivu se mi nic nezdálo. Po dlouhé době jsem měla klidnou noc. Konečně pomyslela jsem si. Ležela jsem v posteli a užívali se, že můžu ležet, tulit se k Ryanovi a vychutnávat si tyhle prosté okamžiky. V mém životě jich bylo tak málo, že mi tohle přišlo jako zázrak. Přemýšlela jsem, co mě vzbudilo. Byl to nějaký zvuk, to vím určitě, takové podivné mručení. Přemýšlela jsem se zavřenými víčky, nechtěla jsem to totiž ukončit. Ale pak se začal Ryan tak divně nadechovat jakoby se dusil, no a pak se rozesmál. Podívala jsem se na něj výrazem, který zvládají snad všichni rodičové říkal: "Bože, co je to tentokrát?!" jedno obočí nadzvednuté, v očích uštvaný výraz a koutky ironicky pozvednuté. Poté, co jsem nahodila tento výraz, jsem spustila hlavu na jeho rameno a zamumlala do deky. "Bože, za co mě trestáš?" pak jsem zvedla hlavu a dala Ryanovi pusu na tvář a rychle se odtáhla, aby nemohl popřípadě cítit můj ranní dech. Odhodila jsem ze sebe peřinu a jedním ladným pohybem jsem vstala za postele. "Můžeš mi říct, co tě tak rozesmálo?"zeptala jsem se a upravila si na sobě tílko, které bylo tak přetočené, že jsem měla výstřih v podpaží a koukalo mi skoro celé břicho. Vydala jsem se do koupelny a začala si čistit zuby. Vrátila jsem se do pokoje a začala s ranní protahovačkou s kartáčkem stále v puse. Rozcvičku jsem zkrátila. Provaz, rozštěp, lehnout si při něm čelem na zem, protáhnout si zádové svalstvo hlubokým předklonem a úklony do stran. Ruce jsem radši přeskočila, jedna byla zraněná a druhou jsem si čistila zuby. Odešla jsem si odplivnout do umyvadla. Vrátila jsem se do pokoje se zuby už vyčištěnými a pobaveně se na Ryana podívala. "Tak co si vaše veličenstvo, přeje dělat dnes?" zeptala jsem se a významně jsem se podívala na jeho břicho, které už plakalo hladem. Já jsem hlad skoro neměla. Jedla jsem jen velmi málo. Brácha říkal, že jsem anorektička a já mu to nikdy moc nevymlouvala. Jediné, co jsem jedla byla ovoce a zelenina a jednou denně dvě syrová vejce abych měla dostatek bílkovin. Ale normální jídlo jsem nejedla. K jídlu na celý den mi stačilo pár cherry rajčátek, paprika, nebo mrkev.
Hlídala jsem prostě každý miligram jídla, který se dostal do mé pusy. Tahle postava nevzniká z čokolády pomyslela jsem si a dostala chuť na jednu nebo dvě jahody.

Byla jsem ráda, že jsem mu mohla pomoct, lidí jsem se vždy stranila. Nikdo mě nemohl pochopit a já nikdy nikoho nepotřebovala. Měla jsem Jean-Pierra a ten mi byl bratrem, tátou i nejlepším kamarádem. Ale teď jsem neměla ani jeho a potřebovala jsem aspoň jednu milou duši ve svém životě. No zdá se, že jsem si nemohla vybrat líp.
"Nejsi zbabělec, trubko. Mít strach a být zbabělec je rozdíl. Strach je dobrý, pokud se mu postavíš. Být zbabělec znamená, že si se nechal strachem přemoct."usmála jsem se a znovu se nadechla té jeho omamné vůně. "A když ses rozhodl, že jí zavoláš oficiálně ti nikdo nemůže říkat srabe. I když možná já jo, ale jen abych tě popichovala. Nebo v zájmu společného tréninku." řekla jsem naoko nevinně, ale v očích mi určitě hrály zlobivé jiskřičky.
Mě takhle povzbuzoval bratr, mám totiž strašnou tendenci překonávat ostatní a když mi bratr řekl, že jsem srab dokázalo mě to neuvěřitelně nakopnout a řekla bych, že chlapi jsou obyčejně mnohem ctižádostivější než ženský, takže by to mohlo zabrat. Z myšlenek mě vytrhl až jeho hlas? On mi děkuje, za tu hroznou, kýčovitou motivační řeč? zavrtěla jsem hlavou, ale věnovala jsem mu jeden ze svých upřímných úsměvů. "Není zač, vaše veličenstvo. Jsem vždy nápomocna." řekla jsem to lehkým tonem, ale doufala jsem, že v mých dotycích a v očích uvidí, že to myslím vážně. Jemu bych pomohla s čímkoliv i kdyby mě to mělo stát život pomyslela jsem a ani mě to neudivilo. Jak ses mohla za dva dny tak zbláznit do nějakého kluka? jakobych slyšela Jeanův hlas. Posměšný, ale s upřímnou radostí. Kdyby tu byl. Asi by mě radostně obejmul a dal pusu do vlasů. Chybíš mi bráško
"Takže si můžu vybrat? Želvička, nebo plyšový medvídek? Tak to teda děkuju!" použila jsem ironický ton, ale smála jsem se. "Běda ti, jestli mi budeš takhle říkat na veřejnosti, v soukromí možná, ale jinak..." zahrozila jsem pěstí a z legrace mu s ní Ťukla do nosu. Když mě přikryl, sklouzla jsem z jeho těla, ale stále jsem se k němu pevně tiskla. Trošku jsem se zavrtěla a hledala jsem pohodlnou pozici no pak jsem jí našla a jen zamumla. "Co to zahrát do autu s tím: Krásně se vyspi." dala jsem mu poslední polibek na krk a začala usínat. Ale jeho tělo se pořád neuvolňovalo. Podívala jsem se na ně a viděla, že na mě kouká s obavami v očích. "Neboj, budu v pořádku, noční můry už jsou fuč, je už přeci den." pohladila jsem ho po stále nahém hrudníku, spokojeně si povzdechla a konečně usnula.

Když mluvil poslouchala jsem ho a držela ho,a by věděl, že jsem s ním. Rozhodla jsem si to nechat trošku rozležet v hlavě než mu odpovím. Proto jsem s radostí opětovala jeho polibky i doteky. Vše bylo jemné, sladké, pomalé a opojné. Cítila jsem se jako bych plavala v těch jeho medových kukadlech. Přitiskla jsem se k němu co nejvíc a uvolnila se. Ani jsem nevěděla jak dlouho jsme se k sobe takto tulili. Ale nakonec jsem se přeci jen odtrhla a řekla mu: "Všichni jsme se přišli s temnou minulostí, na jakou chceme zapomenout. Někdo chce zapomenout na to co udělal, jiný zase na to co neudělal." Začala jsem pomalu, protože jsem se bála, že bych to mohla zkazit."Řeknu ti něco upřímně ano? Moje rodina je prakticky mrtvá, až na bratra, který je, ale bůhví kde. A dala bych cokoliv za to, abych si s nimi mohla promluvit. Jenže pro mě už je pozdě, ale pro tebe né. Můžeš zkusit sestře zavolat. Možná ti to neodpustí, ale lidé nejvíc litují toho, co neudělali..." řekla jsem a myslela jsem to upřímně. Sama jsem nebyla ani nejsem dokonalá. Podívala jsem se mu do očí a letmo se otřela svými rty o jeho."Nenutím tě do toho. To v žádném případě, je to jen tvé rozhodnutí. Můžeš nechat minulost za sebou a už se k ní nikdy nevracet. Nebyl jsi první a ani poslední. Nevěřím na to, že naše minulost určuje, kdo jsme. Sami jsi vybíráme, čím budeme a ať se jde minulost, osud a vlastně celý vesmír vycpat." řekla jsem a pokusila se usmát. Ale nějak se mi do očí znovu vrátili slzy. "V minulosti jsi možná nebyl nejlepší člověk, ale když se na tebe podívám, nevidím tě jako tu osobu, kterou jsi před chvíli popisoval." Lehla jsem si na něj, takže jsme se k sobě tiskli celou plochou těla, ale teď v tom bylo minimum erotiky. Teď to byl náš svět. "Teď jsi skvělý kluk. Lovec stínů. Vtipný, milý a velmi šikovný, co se týče polibků a dalších s tím souvisejících věcí. A miluje tě jedna naprostá šílenkyně s minulostí, která no, nebyla ideální, ale technicky vzato jí utvořila takovou jaká je. Silnou, nebojácnou, panovačnou, hádavou a spoustu dalších negativních věcí..." usmála jsem se a políbila ho na bradu. "A tahle holka ti věří. Věří, že dokážeš to, co si zamaneš a je jedno, jestli to bude střílení z pistole, pěstní souboje, nebo pomáhání ostatním lovcům. Ona ti věří...Já ti věřím." když jsem domluvila uvědomila jsem si, že jsem možná až moc tlačila. Znovu jsem si přehrála jeho monolog a vzpomněla jsem si na poslední větu a měla jsem, co dělat abych se nerozesmála. "Promiň já si jen vzpomněla, že jsi mi řekl plyšový medvídku. A nevím na jaké pohádky ses to jako malej díval, ale v mých pohádkách medvídci nikdy nevlastnili takový arzenál." řekla jsem a hlavou kývla ke skříni. Pak jsem si mu, ale opřela hlavu o rameno a zašeptala mu do krku. "Ale klidně mi tak říkej, líbí se mi to." snažila jsem se počkat na to, co odpoví, ale musela jsem vážně bojovat sama se sebou, jednak mi byla strašná zima, ale nechtěla jsem narušit tu chvíli, tak jsem se nehýbala a pak jsem byla děsně ospalá, ale kdybych usnula uprostřed jeho vyprávění, no rozhodně bych nevyhrála cenu za posluchače roku.

Usmála jsem a podala jsem mu ruku. Já blbec jsem si neuvědomila, že mu podávám tu zraněnou. Merde!Damn it! Sakra!!! řvala jsem v duchu, ale navenek jsem se snažila nedat na sobě nic znát. Nechtěla jsem aby si Ryan něco vyčítal. Lehla jsem si k němu a v tu ránu na mě dolehl veškerý stres. Přitiskla jsem se k němu, co nejvíc to šlo. Jeho blízkost mě uklidňovala.
"Běžně? No to vážně nevím, moc dlouho tu nejsem. Ale myslím, že momentálně jsme tu jen 4. Nikoho jiného jsem tu aspoň zatím neviděla..." řekla jsem a naznačila pokrčení rameny.
Když jsem poslouchala o čem mluvil dál, styděla jsem se za sebe. Ty z něj děláš nulu Nat!
Otočila jsem jeho tvář ke svojí a lehce ho palcem pohladila po lícní kosti. "Teď mě dobře poslouchej zlato. Ty máš v sobě andělskou krev! Jsi z části anděl. A to tě dělá lepším, než jsou ti lidé venku! řekla jsem a upřeně jsem se mu dívala do očí. "A to, že ještě nezvládáš stres a zbraně, to není překvapení, vždyť si lovcem sotva den! A navíc už teď budeš mít lepší instinkty, než ti ostatní venku. Nesmíš se podceňovat, kvůli nějaké panovačné náně jako jsem já!" řekla jsem důrazně a snažila jsem se aby mě pochopil. "Jsi úžasný člověk a budeš i úžasný lovec stínů, ale teď jsme tu jako učedníci a jsme si rovni. A žádné stížnosti typu: Ty se učíš bojovat už od mala!" usmála jsem se na něj a lehce ho políbila na rty a naklonila se k němu. Opřela jsem si čelo o jeho a zašeptala: "Jsi výjimečný Ryane! A já se do tebe nezamilovala proto, že ti bylo osudem určeno, že se staneš lovcem. Miluju tě, protože mě doplňuješ, protože se s tebou cítím v bezpečí a když se k tobě přitisknu, mizí všechny mé starosti." Pomalu jsem ho líbala na rty a snažila se mu dodat sebevědomí, které jsem mu tak hnusně sebrala. Pak mi došlo, že řekl ještě něco. S nelibostí jsem se odtrhla od jeho rtů a zamumlala:"Počkej, ty by si beze mě neusnul? To jsem byla povýšena na plyšového medvídka?" Usmála jsem se a jemně ho kousla do rtu.

Když na mě vyjela, měla jsem chuť do ní střelit. Ale když jsem viděla, že má co dělat aby zůstala na nohách pousmála jsem se. Ale stále jsem měla chuť jí říct něco pěkně od plic.
Jedním ladným pohybem jsem vstala. Na rozdíl od ní, jsem do toho pohybu dala nějaký ten šarm. Ona vstávala prudce, já sice o něco pomaleji, ale za to jsem nevypadala jakoby mě něco kouslo do zadku.
"Au, asi bych se měla urazit, vzhledem k tomu, že jsem ti zachránila život, vytáhla ti z ran střepy a vyčistila ti je," rukou jsem jí naznačila ránu na stehně, která už se skoro zatáhla, "ale nějak na to nemám náladu. A ano měla jsem něco jiného na práci, třeba zasvěcovat nového lovce, který byl přeměněný Stellinou krví, takže mu bylo pěkně šoufl. A zkus pro příště svojí smrtí nevzbudit celý barák. Někdo z nás se tu o tebe i bál." řekla jsem neutrálním hlasem a prošla okolo ní a vydala se do schodů. "A prosím tě, nespouštěj na mě žádnou tirádu s tím, jak si nepotřebovala pomoct, jak by jsi to všechno zvládla. Umírala jsi a bylo mou povinností ti pomoct, jsme lovkyně.." už jsem odcházela, ale v tom jsem se ještě otočila a řekla: "Navíc mi bylo ctí ti pomoct, když jsi to potřebovala a jestli jsem tě předtím urazila, tak promiň, ale na lidi v bezvědomí se má mluvit." pokrčila jsem rameny a vydala se chodbou do svého pokoje. Cestou jsem si všimla, že rána na ruce znovu krvácí. "Merde" zašeptala jsem. Kdyby si tu ten prcek nehrál na oplice dne... Držením pistole a zrychlením oběhu krve, se mi to celé ještě zhoršilo. Taky mohla poděkovat řekla jsem si a pak pokrčila rameny. Někdo je hold nevděčný a výjimečně nemám chuť se s nikým takovým dohadovat. Otevřela jsem dveře do pokoje a za sebou je rychle zavřela. Její poznámka a zajímavě aktivitě mě pěkně naštvala. Koza malá, příště se o ní nesmím tak bát, musí se starat sama.
Podívala jsem na Ryana a nedokázala jsem se v něm vyznat. Zlobí se? Bojí se? přešla jsem k němu a jemně mu vyndala zbraň z ruky a znovu jí uklidila. "Je to dobrý Ryane, jen si jedna lovkyně musela dokazovat, že je... No nechtěj vědět. Ale neboj už je v pořádku." objala jsem ho a podívala se mu do očí. "Promiň, že jsem tě držela dál, bála jsem se, že by se ti mohlo něco stát. Nejdřív tě chci aspoň něco naučit. Vyspíme se a pak bychom mohli jít trénovat střelbu do lesa, co ty na to?" zeptala jsem se a vážně jsem doufala že se nezlobí.

Dívala jsem se na Ryana když v tom jsem uslyšela ránu na schodech. Už jsem byla dostatečně při smyslech, takže jsem jedním plynulým pohybem seskočila z Ryanova klínu, popadla pistoli z noční stolku a odjistila jí. Rychle a tiše jsem se vydala ke skříni a spěšně zhodnotila arzenál. Nakonec jsem vytáhla katanu, krátký jedno ruční meč a menší pistol. Hodila jsem jí Ryanovi k nohám. "Odjisti jí a zůstaň tu." Bolest v poraněné ruce byla nesnesitelná. Pomalu jsem ani neudržela zbraně, ale nějak jsem zvládla dát do zraněné ruky pistol a do druhé jsem vzala katanu a sklopila čepel k zemi. Opřela jsem se do dveří a namířila do temnoty. Můj pokoj byl hned u zdi, takže jsem nepřítele čekala jen ze dvou stran. Otočila jsem se na Ryana a naznačila mu ať počká.
Vydala jsem se svižným krokem po chodbě ke schodům. Všimla jsem si, že tam někdo leží. Katanu jsem uchopila tak, že šla rovnoběžně s mým předloktím a zároveň jsem tak podpírala ruku se zbraní. Namířila jsem zbraň na tělo. Ale to se nehýbalo. Rychle jsem se naklonila ke zdi, rozsvítila jsem a uviděla jsem, že na schodech leží Ang. "Merde! Quel imbécile!" řekla jsem v duchu a seběhla jsem k ní. Krvácela z ran na obličeji a na rukou a na noze. Nohu měla pravděpodobně zlomenou a nejspíš i otřes mozku. "Ang! Peux-tu m'entendre?" zařvala jsem a chytila jí za ruku a sehnula jsem se k ní. Dýchala jen mělce a tep byl slabý. Nadzvedla jsem jí oční víčko, ale zornice nereagovali.Rozběhla jsem se ke schodům do svého pokoje.
"C'est bien, Ryan. Teda vše je v pohodě." ani jsem si neuvědomila, že jsem přešla do své rodné francouzštiny. "Jenom se nám tu složila jedna lovkyně. Ožrala se a sletěla ze schodů." vzpomněla jsem si na ten smrad lihovin, který z ní táhl. Quel imbécile! řekla jsem si znovu a odhodila na postel katanu, pistoli jsem zajistila a dala si jí za pás šortek. Z koupelny jsem vzala lékárničku a pak si uvědomila, že na to stačit nebude. Sakra budu muset použít runy! Rychle jsem prohrábla tašku a našla stélu po matce.
Rozběhla jsem se k Ang. Rychle jsem jí vytáhla střepy z těla, kdyby se rány uzavřely, mohli by tam zůstat. Zhluboja jsem se nadechla a přiložila stélu k ruce Ang. Snažila jsem si vzpomenout na runy, které mi bratr ukazoval. Věděla jsem, že je to iratze, ale pořádně jsem si jí nepamatovala. Pak mi ovšem jedna runa blikla před očima, byla protáhla a měla různé smyčky. "Drž mi palce Ang, snad to bude ona." ZAčala jsem co nejrychleji, a co nejpečlivěji vypalovat Ang runu. Ber to jako papír a tužku. Tužku, která obrázky vypaluje do kůže. Runa jsem dokončila celkem rychle. Zčernala a začala se vsakovat do kůže. Podívala jsem se na Ang. Menší rány se už začali hojit. Bylo zvláštní vidět jak se rány zatahují a mizí. Iratze zmizela a zbyl po ní jen narůžovělý obrys.
Naklonila jsem se k Ang, podepřel jí hlavu. A pořád jsem na ní mluvila. "No tak ty ožralo, koukej vstávat! Žádný čas na šlofíky! Kde se proboha tak zřídila..." nérvozně jsem čekala až se probere. Až teď mi došlo, že za tohle všechno může adrenalin, a že jsem docela slušně vystrašená. "Leve-tu!" řekla jsem zvýšeným hlasem plným strachu, že jsem to pokazila.

Když mě otočil, viděla jsem jak se tváří.
"Omlouvám se, nechtěla jsem tě vystrašit." omluvila jsem se mu a chtěla jsem se k němu znovu přitisknout, ale musela jsem se umýt. Ale on na to zjevně kašlal a přitáhnul si mě do objetí.
"Ruka bude v pohodě. Staly se i horší věci. Navíc Lovci mají runy. Zítra ráno použiju iratze a ruka bude v pohodě." řekla jsem i když jsem věděla, že se to bude hojit i přes noc a bude to sakra bolet až se mi budou zase spojovat šlachy a nervy. No navenek jsem jen pokrčila rameny a natáhla jsem pro lékárničku. Rychle a zkušeně jsem si ránu vyčistila a obvázala. Ani jsem nepotřebovala Ryana. Pak jsem rychle vrazila hlavu pod kohoutek a vydrhla si obličej. Byl úplně růžový, ale bez krve. Pak jsem vzala čistý ručník a lehce omyla Ryana. On mě celou dobu drhnul, takže jsem byla na řadě já. "Kdybych moc tlačila, řekni." řekla jsem mu a podívala se mu do očí. Pak jsem se k němu naklonila pro polibek, přitiskla jsem se k němu a jemně ho líbala na rty. Potřebovala jsem cítit jeho blízkost a jeho teplo. Pomalu jsem se začala uklidňovat a podle všechno se i Ryan zdál klidnější.
"Děkuju."zašeptala jsem a doufala jsem, že tím pochopí všechno, co pro mě udělal. Pevně jsem se ho držela a nechtěla jsem ho pustit. Nakonec jsem se přeci jen odtrhla a zeptala jsem se ho jestli se vrátíme do postele. Ta byla kupodivu bez krve, ale když jsem si vzpomněla jak jsem vypadala, nedivila jsem se.
Sáhla jsem do skříně a vytáhla jsem pro sebe čisté oblečení, jiné šortky a k tomu tílko. Zhasla jsem a zašeptala jsem "Teď se nedívej." no pak mi došlo, že i kdyby chtěl tak nic neuvidí, ale čisté oblečení jsem na sebe hodila, co nejrychleji. Pak jsem si lehla k němu do postele. Ležel na zádech, takže jsem si mu lehla na rameno a přitiskla se, co nejvíc k němu. "Teď už budu hodná, slibuju." řekla jsem omluvným tonem a zlehka jsem ho políbila na rty. Když jsem se od něj odtrhla rozmyslela jsem si to a místo toho jsem ho začala znovu líbat. O něco rychleji než před chvílí. Sedla jsem si mu do klína a provokativně kroutila boky. Znovu jsem ho hravě kousala do rtů a rukou jsem mu projížděla vlasy, tu zraněnou jsem měla jenom položenou na jeho hrudníku.Co to sakra děláš? ozvala se nějaká rozumná část mého mozku. "Snad ti to nevadí, jen se snažím zapomenout." zašeptala jsem mezi polibky a doufala jsem, že mě Ryan nedá na stranu s tím, že už chce spát, a že bych měla taky spát. Zasloužila by sis to! ozval se stále rejpající hlas.

Až po chvíli jsem si uvědomila, že mě Ryan drží v náručí a mluví na mě. Ale jako by tu byla clona a já ho nemohla slyšet. ¨Pak uchopil mojí hlavu do dlaní a znovu na mě promluvil. Jakoby se mlha rozplynula s já konečně mohla znovu vnímat. Jako první jsem si všimla jak je vystrašený a nervozní. Natáhla jsem k němu chvějící se ruku a přejela mu palcem přes kůži pod okem, protože jí měl podezdřele vlhkou. Až když jsem přitiskla ruku na jeho tvář došlo mi, že jí mám rozřízlou až na kost. Zasyčela jsem bolestí a sevřela jsem ruku v pěst a znovu se stulila Ryanovi do náruče.
"Pro... Promiň" zakoktala jsem. U mě to bylo neobvyklé, nekoktala jsem ani jsem se při řeči nezasekávala, ale teĎ jsem měla problém i s obyčejným dýcháním.
"To byly jen vzpomínky..." zašeptala jsem se co nejpevněji jsem se k němu přitiskla. "Co se stalo? No asi dva týdny jsem byla v zajetí démonů. Mučili mě,, víš..." řekla jsem už pevným hlasem, rozhodla jsem se, že se nesmím nechat zlomit něčím co se stalo. "Nejenom mě, ještě jednu upírku a další vlkodlačici, ale nevím, co se s nimi stalo. Vlastně ani nevím, co se stalo se mnou." položila jsem si hlavu do dlaní. "Jediné na co si pamatuje, je, jak mi pekelný pes, těžký asi jako osobní auto drtí nohy na prach a trhá ze mě maso." podívala jsem se mu do očí a odmítala s nimi uhnout. "Byla to ta nejhorší bolest v mém životě. Viděla jsem samu sebe umírat. A pak se probudím u debilního soudu, úplně v pořádku a ty frajeři mi dají ještě pokutu za použití magie, na kterou jsem neměla právo!" Sklopila jsem oči a zvedla se z postele. "Teď tomu asi nerozumíš, já tomu sama nerozumím. Jediné co si pamatuju, je ta agonie, krev, nářek a pekelný pes. A tyhle krásné vzpomínky se mě rozhodly navštívit." pokrčila jsem rameny a vydala se do koupelny a jeho jsem vytáhla s sebou. V koupelně jsem rozsvítila a zděsila se svého odrazu v zrcadle. Byla jsem celá od krve. Obličej byl jedna velká krvavá šmouha. Na ruce jsem viděla i kosti a Ryan byl ode mě ušpiněný na hrudníku a trochu na tváři. Pustila jsem vodu v umyvadle umyla si zdravou ruku, tou jsem pak navlhčila ručník, který jsem podala Ryanovi. "Promiň, že jsem tě vzbudila a ještě víc mě mrzí, že jsem tě ušpinila." zašeptala jsem a obrátila se k umyvadlu abych mohla očistit sebe. Bože proč já? ptala jsem se sama sebe. Vnitřně na hadry a pak poznám takového skvělého kluka a on musí vidět tu nejhorší část ze mě. Sklonila jsem hlavu aby neviděl mé slzy a snažila jsem se zakrýt i třesoucí se ramena.

Seděla jsem ve spoře osvětlené kobce. Byla tu cítit plíseň a po těle se rozlézal neuvěřitelný chlad. Rozhlédla jsem se okolo sebe. Viděla jsem tu spoutanou vlčici napravo ode mě a vlevo bylo prázdno. Dray?! Křičela jsem ve své mysli, ale nikdo mě asi neslyšel. Vlčice ani nezvedla hlavu. Pak do cely vkročil ten záhadný mučitel s pekelnými psy v patách. Automaticky jsem si chtěla sáhnout do boty a vytáhnout dýku, ale zadržely mě okovy a navíc tam stejně žádná nebyla, démoni mě odzbrojili už dávno. Hlasitě jsem polkla, když jsem viděla jak kerber vytrhl okovy vlčice ze zdi a táhnul jí po podlaze pryč. Můj kerber se zastavil přede mnou. Všechny tři hlavy na mě doslova zíraly, snažila jsem se jim oplácet pohled, ale nedokázala jsem to. Jejich temné oči byly plné zla a příslibu, že mě zabijí. Seděla jsem v tureckém sedu na zemi a otáčela hlavu co nejdál od nich. Jedna hlava kerbera se ke mě naklonila očichala mě a pak mě kousla dotváře. Né surově. On si chtěl hrát a udělat ze mě při tom fašírku. Pak postavil jednu svojí nohu na mou holeň a přenesl na ní váhu, noha okamžitě křupla a dál se pod vahou stvoření, drtila. Byla jsem v agonii a začala jsem křičet. To ho asi potěšilo, protože si na mě stoupnul i druhou nohou a zapřel se tak moc, že i druhá kost praskla jako by to byl ten nejtenčí porcelán. Znovu jsem zařvala v agonii, ale pes si to užíval, začal mě škrábat nejdřív mi jen takhla krev, ale pak mi na hrudníku, břiše i tváři, začal pomalu vyrvávat maso. Nemohla jsem utéct, byla jsem přikovaná a nikdo mi nepřišel na pomoc, a nebylo žádné kouzlo, které by mě odsud dostalo. Znovu a znovu jsem křičela o pomoc, o rychlý konec a propuštění ani jsem nevěděla.
Vzbudila jsem se v sedě vlastním křikem, rychle jsem se pod polštář natáhla pro dýku, abych se mohla bránit tomu pekelnému psovi. Ale on t nikde nebyl, jen vedle mě tu ležel Ryan ani jsem se na něj nemohla soustředit, jestli je vzhůru, jestli spí, jestli si pomalu balí věci. Rychle jsem si projela rukou tělo a zjistila, že nejsem nikde rozškrábaná ani nemám krvácející rány. Oddychla jsem si a přisunula si nohy k tělu, položila jsem si hlavu na kolena a rukama si jí kryla. Třásla jsem se a nemohla jsem popadnout dech. V tu chvíli jsem si ani neuvědomila, že se mi nějak povedlo chytit dýku za čepel, a teď svým křečovitým držením si ruku rozřezávám pomalu až na kost. Krev mi stékala po ruce až na hlavu, kde mi stékala po tváři, ale myslela jsem, že jsou to slzy. Z očí mi tekly slzy, ale neplakala jsem. Nemohla jsem plakat, byla jsem v šoku.
Pomalu jsem zvládala dostat dech pod kontrolu. "Promiň jestli jsem tě vzbudila Ryane." zašeptala jsem pro případ, že by stále spal. Můj hlas byl zastřený a chraplavý a neuvěřitelně tichý. Sundala jsem ruce z hlavy a obtočila se je okolo nohou. Pustila jsem dýku, která s cinknutím spadla na zem. I při tom relativně tichém zvuku jsem s sebou trhla a z očí se mi vyvalila nová salva slz. Snažila jsem se dýchat a vymazat vše z hlavy, ale vzpomínky se ke mě řítili jako tornádo. Nemohla jsem to zastavit. "Bože prosím zastav to." prosila jsem když se objevilo prvních pár vzpomínek. Moje roztrhané tělo. Agonie. Nářek vlčice, které zlomili žebra. Temné oči kerbera.
Snažila jsem se najít někde oporu, začala se mi motat hlava a před očima se mi dělala mlha. Ale obrázky přilétaly dál a dál. "Prosím zastavte to. Už dost." šeptala jsem dál a dál.

"To jsem ráda, že jsem ti splnila přání, ber to jako předčasný dárek k Vánocům." řekla jsem mu s úsměvem.
"No běda ti jestli budeš chrápat!" řekla jsem naoko naštvaně, ale zároveň jsem ho pohladila po tváři.
Nevím jak to Ryan dělal, ale s ním jsem se cítila v bezpečí. Přeprala bych ho levou zadní, ale prostě to tak bylo. Když jsem se ho směla dotýkat, jako by s každým dotykem roztával i kousek mého ledového srdce. Tiskla jsem se k němu a vnímala vše co se okolo mě dělo mnohokrát znásobeně. Náš přerývavý dech, buchot našich srdci, jeho ruce na mém těle, jeho hlas v mé hlavě, jeho vůni. A ničeho z toho jsem se nemohla nabažit.
"Takže ti nepřijde smutný, že jsem nedotčená?" zeptala jsem se ho i když po tom co řekl mi to nepřišlo až tak strašný. "To je fajn, aspoň se nebudu muset bát, že by se objevila nějaká bejvalka a dělala si nároky. Plus tě ráda budu mít jen pro sebe." zašeptala jsem. "Navíc se budeme moct navzájem objevovat." zašeptala jsem sotva slyšitelně a přejal mu rukou od hrudníku přes břicho až k poklopci jeho kalhot, kde jsem ruku nechala o chviličku déle než bylo třeba. Usmála jsem se na něj a přesunula ruku z jeho klína na jeho záda a znovu jsem se k němu naklonila pro polibek. Byl jemný a sladký. Opřela jsem se mu do hrudníku, takže jsme si znovu lehli. Ale tentokrát jsem si lehla vedle něj a přitulila se k němu. Vzala jsem jednu jeho ruku a použila í jako polštář. Svojí ruku jsem mu položila na hrudník a druhou jsem si ho přitáhla k sobě. Nohu jsem mu přehodila přes pas a zase jsme se k sobě tiskli, zase jednou trochu intimněji. Až jsem se z toho zachvěla a kousla jsem se do rtu, protože jsem znovu začala ztrácet kontrolu.Radši jsem ho začala opatrně líbat, jakobych se bála že mi uteče. Po chvíli jsem, ale začala být unavená. Máš na to právo děvče! došlo mi, že po tom únosu jsem se stále ještě nevyspala. Schovala jsem zívnutí do dlaně a usmála jsem se na něj. Natáhla jsem se pro deku, která byla skopaná v nohách postele a přikryla nás. "Dobrou noc vaše veličenstvo." zašeptala jsem a dala mu pusu na nos. Otočila jsem se k němu zády, ale rychle jsem se k němu co nejvíc přitiskla. Zachumlala jsem se pod deku a užívala si teplo, které sálalo z jeho těla. Ještě jednou jsem zašeptala "Miluju Tě", ale už jsem skoro spala, takže jsem pochybovala, že to šlo vůbec slyšet.

Když si vzal mojí tvář do dlaní, položila jsem si ruku na jeho a položila jsem si do ní tvář. To co mi řekl mě moc uklidnilo. On si nemyslí, že jsi divná! Připravte fanfáry! vážně jsem si oddechla. Znala jsem ho jen dva dny a za tu dobu už se dokázal dostat přes moje brnění. Řekla jsem mu o své minulosti, ví že jsem lovec, dokonce jsem tu před ním polonahá a cítím se dobře. Tohle je správné došlo mi.
"Děkuju" zašeptala jsem a políbila ho do dlaně. No pak se ovšem zeptal na mojí nevinnost. Povzdechla jsem si. No jo jsem ubožačka, která nepřitáhla za těch 17 let jediného kluka... "Ehm..." nezřetelně jsem zamručela a položila si mu hlavu na rameno aby mi nemohl vidět do obličeje. "To víš, nikomu jsem nestála za tu práci mě poznat a já jsem na to ani neměla chuť. Měla jsem co dělat abych se naučila střílet z luku a pistolí, vrhat dýky a zároveň s nimi bojovat. Naučit se bránit prakticky každou blbostí. Získat černý pásek v taekwondu a osvojit si krav maga. A naučit se plynně latinsky a francouzsky taky zabere nějaký čas." zamručela jsem do jeho krku a hrála si s pramínkem vlasů, který se mu tam kroutil. Pak mi ovšem otočil tvář, takže jsem mu viděla do tváře a on mě. Pak pronesl ty dvě slova, kterých se většina lidí obává tak moc až kvůli nim konči vztah. Zadívala jsem se na něj a hledala jakoukkoliv známku toho, že to tak nemyslí. Ale nic jsem nenašla. Sklopila jsem pohled a pátrala sama v sobě. Mám ho ráda to 100% ale miluji ho? ptala jsem se sama sebe. Očima jsem těkala po jeho tváři a snažila se v sobě vyznat. Pak jsem vzala jeho ruku a přitiskla si jí na hrudník, tam kde bylo moje srdce. Poté jsem uchopila jeho druhou ruku a přitiskla jí na to jeho. Propletla jsem si s ním prsty. A na chvíli se zaposlouchala. Stejný rytmus došlo mi. Sklonila jsem se k němu a opřela si čelo o jeho. Moje vlasy mi lemovaly tvář z obou stran, takže jsem nás schovala za "závoj" Stále se zavřenýma očima jsem mu odpověděla. "Cítíš to? Je to stejný rytmus. Takže i ty stejné city." zašeptala jsem a konečně se podívala do jeho očí. Pustila jsem jednu jeho ruku a pohladila ho po tváři. "Taky tě miluju Ryane. Nevím jak je to možné, ale ano." skoro jsem nemohla mluvit. Srdce mi bylo jako splašené a docházel mi dech, i když jsem mu jenom seděla v klíně. Seděla jsem tam s čelem na jeho a nechávala svoje slova doznít. Pak jsem si pomalu sedala s jeho jsem zvedala s sebou. Když jsme oba seděli, zkřížila jsem nohy za jeho zády. Přitiskla jsem se k němu,jednu ruku na jeho rameni druhou v jeho krásných vlasech. Začala jsem ho líbat, tentokrát něžně a pomalu, ale né o nic míň vášnivě. Představovala jsem si, že si takhle dáváme sliby, na které by nestačili slova. Po několika minutách, možná hodinách, jsem se od něj odtrhla a opřela jsem si hlavu o jeho rameno. Z očí mi vytekla jedna malá slza a stekla mi po tváři na jeho kůži. Proč sakra brečíš?! zařvala jsem sama na sebe.
"Prosím, zůstaneš tu se mnou dnes v noci?" zeptala jsem se jako malé dítě, které se bojí strašidel pod postelí. Strašidel jsem se nebála, ale za to jsem se cítila neuvěřitelně zranitelná. Kdyby teď odešel, moje hradby už by nikdo nepřekonal. Bylo mi jasné, že ta zranitelnost musela znít i z mého hlasu, ale už jsem se nebála odhalit sama sebe, né před Ryanem. Čekala jsem na jeho odpověď s hlavou stále položenou na jeho rameni.