Příspěvky uživatele

Když vytáhl skládací kopí, zatajil se mi dech. To neudělal Tohle byla moje rodinná zbraň, uměla jsem s ní, ještě dřív než jsem uměla chodit. Dýky a kopí bylo moje, jen se špatně používalo tudíž bylo stále někde schované. Pohrával si s ním jako by mu patřilo, což se mi moc nelíbilo. To je zbraň mé rodiny! Jakoby se ve mě probudil duch všech předků. Měla jsem chuť mu jí vytrhnout z ruky, ale ovládla jsem se.
"Je víc než pěkná, tohle je rodinná zbraň dědí se už pěkně dlouho, a každý z rodiny ho ovládá ještě dřív, než se naučí chodit. Ale puč si jí jestli myslíš, že to zvládneš. A s dýkou klidně. " pokrčila jsem rameny.
Vytáhla jsem z opasku dýky a spojila je, pak jsem se sehla pro katanu. Takže měl technicky vzato výhodu, dlší zbraně, ale na boj zblízka jsem byla vybavenější já.
Pak jsem si uvědomila, že jsme oba nechránění. Sehla jsem se k tašce a natáhla na sebe vyztuženou vestu a podobnou hodila Lukovi. "Vem si tohle, kdyby ti náhodou ujela ruka. Jinak nesekej ani nebodej, když budeš chtít aby se ti uznal zásah, jen do mě lehce ťukni, já mám všechny zbraně nabroušené, takže i tak, to bude nebezpečné. Ale nechci tě mít hned první den na svědomí."vyhodila jsem spojené dýky do vzduchu. Spolu měřili asi 50cm a uprostřed měli otvor, díky kterému se spojili. Roztočila jsem je a znovu bezchybně chytila a zamířila mu na krk.
"Nevím, kde je, asi se někde zdržel, tak se snaž moc neunavit. Pak budete bojovat spolu a já budu rozhodčí." řekla jsem a kývla, že můžeme začít. Ustoupila jsem od něj, aby měl šanci použít kopí.
"Tak se ukaž zelenáči." vyzývavě jsem se na něj usmála.

Vůbec jsem nevěděla, jak se do téhle situace mohla dostat. Moje já bylo rozpolcené. Jedna moje část se k němu chtěla sklonit a políbit ho na ty jeho plné rty. Další chtěla utéct na druhou stranu města a počkat tam až jí Ryan obejme a moje poslední část se jen smála. To sis to zase jednou zavařila Natali Řekl mi můj vnitřní hlas. A já musela souhlasit.
Ležela jsem na Lukovi a on posunul svojí ruku tak, že mě držel za krkem a mě z tohohle jeho pohybu přeběhl po zádech mráz a uvnitř mě se rozhořel oheň. Chtěla jsem uhnout očima, ale ty jeho mě drželi v šachu, měl je modré a na rozdíl od mých šedomodrých byly světlé a čisté. Viděla jsem jak zvedá hlavu, aby mě políbil a ve mě se znovu ozval ten schizorfénik Udělej to! Polib ho! Nedělej to, co Ryan. Co když se zdržel, protože se mu něco stalo?! To jsem teda zvědavá jak se z toho vykroutíš Nat Volaly hlásky v mojí hlavě a já měla chuť s ní třísknout do stromu. Když už naše rty byly milimetry od sebe, bůh se nade mnou smiloval.
Chytila mě příšerná křeč v lýtku. Kupodivu to nebyla taková ta křeč kdy zkřivíš obličej a nohy vyklepeš. Bylo to zničeho nic, zkroutila jsem obličej a rychle se z Luka svalila. Vyskočila jsem na nohu a opřela jsem se do ní, aby se sval vzpamatoval. Celou dobu jsem mumlala "Křeč, křeč, křeč, sakra, já se na to můžu vykašlat. Merde. Damn it!" Celou dobu jsem držela svůj obličej pryč od Luka. Nechtěla jsem aby viděl, jak se ve mě míchají emoce úlevy a lítosti.
Když jsem ovládla svaly a výraz. Otočila jsem se k Lukovi. "Promiň, asi jím málo vitamínů. No já jím celkově málo, ale co..." Pokrčila jsem rameny. Rukou jsem ukázala k tašce. "Tak si vyber nějakou zbraň. Buďto tě můžu naučit jí používat, nebo pokud jí zvládáš, bych ti mohla pomoct s technikou, jestli to bude situace vyžadovat."
Snažila jsem se tvářit neutrálně, aby neviděl ten proud emocí ve mě. Když jsem se podívala na něj nemohla jsem určit jaké emoce se skrývají za jeho očima. Lítost, zklamání, oddechnutí, odhodlání? Pouze jsem tipovala.
Sklonila jsem se a protahovala si nohy - provazy rozštěpy, úklony, zatím, co se Luko přehraboval v tašce. Docela mě zajímalo, co si vybere. Jsou tam katany, luk a šípy, dýky, vrhací nože, možná jedno skládací kopí. Když jsem si vzpomněla na kopí, přejela jsem si ruku po zadní straně lýtka, kde jsem měla mateřské znaménko ve tvaru kopí. Táhlo se od podkolenní jamky až k achylovce. Pak je tam určitě nějakej revolver. Sakra, vzala jsem tu kuši a šipky? Stále jsem sledovala, co si Luko vybere. Mohla jsem tak určit jaký druh bojovníka je. Pokud se vybere střelnou zbraň je to spíš obranář. Meče nebo dýky ukazují na to, že je útočný. Tak, co si tenhle krasavec vybere? Proběhlo mi hlavou, když jsem viděla, že se narovnává. Rychle jsem zvedla a vydala se za ním. "Tak co?" houkla jsem na něj, když jsem byla pár metrů od něj.

Není špatný, blesklo mi hlavou Párkrát mě trefil prsty pod žebra, tyhle úskočný triky jsem nesnášela.
Když jsem viděla, jak ho pár minut boje vyřídilo, musela jsem se uvnitř zasmát. Když ode mě odstoupil a povolil, udělal první chybu. Rychle jsem se sehla k zemi a rovnou nohou mu podkopla jeho nohy. Očividně si myslel, že jsme skončili a tohle ho zaskočilo. Rychle jsem si mu sedla na hrudník a koleny mu přimáčkla ruce k zemi a svým předloktím jsem se mu opřela o krk. Na rozdíl od něj, sem byla na bolest zvyklá a vydržela jsem bojovat i hodiny. Sehnula jsem se k němu a naše obličeje byly jen centimetry od sebe. "Viděla jsem dost abych usoudila, že jsi lehký pokročilí. Vzdáváš se?" zeptala jsem se a zatlačila ještě víc předloktím, takže se začal dusit. Když kývnul hlavou uvolnila jsem stisk. Uvolnila jsem mu ruce, ale stále jsem mu seděla na břiše. "Nikdy nekonči boj, dokud se protivník nevzdal, nebo není KO. Můžou se stát nemilá překvapení. Navíc, tě tohle tempo moc vysiluje. Slabšího protivníka by jsi vyřídil rychle, o tom žádná, ale jsou bojovníci, kteří jsou několikrát vytrvalejší než já a těm by stačilo vydržet pár zásahů a mají tě." Upíři a démoni by ho roztrhali
"Vstávej ukážu ti, jak bojovat nohama a na zemi." Zvedla jsem se z něj a oprášila se, zkontrolovala jsem si podlitiny. Docela dobré rány. Natáhla jsem se k němu a vzala ho za bradu a natočila mu tvář na světlo. Měl několik pořádných modřin a dělal se mu monokl.Dobrá rána Nat Podívala jsem se mu do očí a něco mě k němu přitahovalo. Né Natali ať tě to ani nenapadne! zařvala jsem na sebe. Podívala jsem se na jeho ruce, ještě nebyli moc odřené. "V tašce mám další bandáže." Vzala jsem je a začala mu je zkušeně obmotávat okolo rukou i přes jeho odmítání. "to není pro moje pohodlí, pokud si hned odděláš klouby, nebudeš moct držet žádnou zbraň, tak se přestaň vzpírat." okřikla jsem ho a domotala druhou ruku.
"Vykopni před sebe do vzduchu. Pohyb veď kolenem až koleno dorazí na maximum, teprv do pohybu uveď i zbytek nohy.Dodáš tomu ráz." řekla jsem a ukázala mu to. Takhle jsme pokračovali ještě několik minut a střídali jsme různé kopy. "Fajn učíš se rychle, ale bude to chtít trénink." Na ukázku jsem vytáhla jednu dýku, hodila jí před sebe a ukázkově jí nakopla tak, že se čepel až po jílec zabodla do blízkého stromu. "Věř nebo ne, ale tohle je hodně užitečná věc." usmála jsem se na něj.
"Tak teď boj na zemi. Sraz mě k zemi. Prosím relativně jemně, ano?" usmála jsem se.
Když jsme se ocitli na zemi a já byla tak blízko něj začalo mi srdce být rychleji a jeho rty a oči mě střídavě hypnotizovali. TeĎ na to nemysli Nat, prosím
"Na zemi je jednodušší někoho skolit. Zastavíš mi přívod vzduchu, třeba když mi nasadíš kravatu." nastavila jsem jeho ruce na mém těle a lehce mu ukázala pohyb.
"Né že mě zaškrtíš, není zas tak těžké se z kravaty dostat víš." Rychle jsem mu ten pohyb předvedla a zase se mu ocitla tváří v tvář, jen pár centimetrů od něj. Sakra a tohle cítím jenom já, nebo i on?! pomyslela jsem si a snažila se odtrhnout od něj oči.

<< Jezero Gury

Když jsem s Lukem přišla Ryan tu ještě nebyl. Ty zmetku jeden línej! No co se dá dělat. Přešla jsem do stínu jednoho ze stromu a hodila tam na zem tašku. Otevřela jsem ji a vytáhla jsem obvazy a rukavice na všestranný boj k tomu pak ty divné plácačky. Kývla jsem na Luka aby přišel ke mě. "Ryan tu ještě není, tak na něj nebudeme čekat, až dorazí připojí se. Začala bych rozcvičkou." Sundala jsem si budnu i ochranou vestu, takže jsem tu stála v těch divných vyztužených kalhotách a v bílém skoro průsvitném tílku. Díky bohu za sportovní podprdu
"Vídím to na 50 kliků a dřepů k tomu běh odsud k řece a zpátky. Nemělo by to zabrat víc než 5 minut." řekla jsem a při tom jsem si protahovala svaly. Díky ranním a večerním protahovačkám byly vždy připravené.
Pak souboj beze zbraní. Budeme se střídat, kdo bude útočník a kdo obránce, asi po 10 minutách. Potom boj s libovolnou zbraní, kterou si vybereš." mrkla jsem na něj a sedla si, udělala rozštěp a předklonila jsem se až na zem. Když jsem se ukláněla do stran začala jsem znovu mluvit: "Pokud by jsi chtěl něco vysvětli blíže, ptej se, nebo jestli si chceš procvičit něco určitého, tak prosím"
Zvedla jsem se a koukla se na Luka. "Ale upozorňuju na nikoho nečekám." řekla jsem laškovným tónem, ale hned jsem se spustila na zem. Věděla jsem, že jsem v dobré kondici. Ve výborné kondici. Dokázala jsem udělat 80 lehů-sedů za minutu a s kliky jsem na tom byla podobně dobře. 45 za minutu. A dřepy, to bylo taky primitivní.
Než se Luko stačil rozkoukat už jsem byla v půlce kliků. Ale když začal, nevedl si nějak hrozně. Ale bylo tu spoustu místa pro zlepšení.
Když jsem doběhla zpátky do stínu byl on v půli cesty tam. Usmála jsem se pro sebe Je dobrej, ale má co dělat
Když se vrátil, musela jsem mu přičíst k dobru, že nevypadal, že za chvíli vyplivne duši.
"Docela dobrý zelenáči. Teď boj vypadá to, že už se vyznáš, takže zkusíme boj jeden na jednoho. Ukaž mi co umíš." už jsem měla obmotanou jednu ruku bandáží a u druhé jsem byla v půlce. Kývla jsem hlavou k rukavicím. "Vem si je, já jsem zvyklá na tvrdý trénink." mrkla jsem na něj a pozorovala jak se souká do rukavic.
Postavila jsem se před něj a kývla. "Začni, chci vidět, co umíš" trochu jsem zapérovala v kolenou a upravila si těžiště. Ruce jsem pozvedla do obrané pozice a uvolnila svaly, aby mi neztuhli. S očekáváním v očích jsem se podívala na Luka.

To vše vysvětluje, jeho rodiče jsou lovci, nejspíš zemřeli proto je tady v Mortalu Došlo mi to relativně rychle.
"Dobře. No mateřské znaménko to není, ale není to nic špatného neboj." pak jsem se zarazila "Takže ty nevěříš v boha? NEdívím se ti, moje rodiče taky neochránil, ale člověk musí něčemu věřit aby měl důvod žít. Jinak životem bezcílně proplouváš a tím by jsi znehodnotil vše, co pro tebe kdy kdo udělal. Věř mi znám to." přijala jsem jeho ruku. "Děkuju, že mi věříš" nevím proč, ale když jsem řekla poslední větu, opřela jsem si hlavu o jeho hrudník. Neobjala jsem ho nebo tak, jen jsem si čelo opřela o jeho rameno. A přišlo mi to správné. Luk mi trochu připomínal bratra, který mi tak chyběl. Odtáhla jsem se. "Promiň, jen jsi mi připomněl bratra a on už mi dost dlouho chybí... No nic promiň" otočila jsem se a oblékla si bundu a sehnula se pro tašku a mé ostatní věci. "Měl by ses obléknout. Musíme jít." řekla jsem a vydala se o kousek dál abych mohla sebrat ten vrhací nůž a jeho krucifix.
"Attention Luko" zařvala jsem a hodila jeho krucifix do stromku u kterého stál. Vážně dobře vyvážený
"Hejbni kostrou, Vite, vite!" řekla jsem a vydala se do údolí, sice jsem na Luka nepočkala, ale počítala jsem s tím, že jde za mnou.

>> Údolí Orsi

"Dobrý hod, jen jí špatně držíš, když jí chytneš blíž těžišti budeš moct lépe kontrolovat otáčky." předvedla jsem na svém dalším vrhacím noži, ale jen jsem ho roztáčela v dlani. " A navíc máš body za improvizaci, jen nevím, co by ti na to řekl bůh." řekla jsem a rozesmála jsem se. Ten se tak stará o tom, kdo mu brousí kříže.
"'Já to neberu jako vytahování, ale jako porovnávání sil a dovedností." usmála jsem se na něj.
"Nemůžu mluvit za Ryana, toho druhého kluka, ale já tě ber..." zasekla jsem se, když jsem uviděla, co nakreslil. Andělské ostří?! Kdo je ten kluk. Lovec asi ne "Kdo jsi?" zeptala jsem se a stáhla si výstřih tílka, tak abych mu ukázala runu. "Měl tvůj otec takové tetování, nebo ho máš ty?" dívala jsem se na něj s nedůvěrou v očích. Vykročila jsem k němu, aby si mohl tetování pořádně prohlédnout. "A ano tu zbraň znám, ale je typická pro jeden druh bojovníků a asi je nebudu moct použít. Nevím jak to vysvětlit, ale myslím, že nemám právo, ti o tom říct. Bude k tomu lepší příležitost. Slibuju." vzala jsem dýku a řízla se do ruky a podala mu jí. "Vím, že to není dostatečná odpověď, ale tohle je slib krve a ten bojovníci nikdy neporuší. Chápu, že to nebudeš chtít udělat, ale chci ti ukázat, že nejsem lhářka, jen jsou věci o kterých se tebou nesmím mluvit." nastavila jsem k němu ruku.
Než se rozhodl podívala jsem se na slunce. Už bylo relativně vysoko. "Hele ať se rozhodneš mi tu ruku podat nebo né, nabídka na výcvik stále platí a jestli jí chceš využít, musíme vyrazit..." podívala jsem se mu do očí a cítila jsem hlubokou lítost a soucit. Vím jak se cítíš a omlouvám se, nechci tě zklamat Měla jsem chuť ho obejmout, ale nějak jsem se na to necítila...

Vzbudil ve mě zájem, Nějaké nové zbraně? Pomyslela jsem si. "Papír nemám, ale tady máš nějaké písčité místečko,tak jí načrtni sem." řekla jsem a podala mu jednu třetinu klacku, který jsem před chvílí rozsekla. Jednou nechám skicák doma a takhle to dopadá
Zatímco kreslil do písku odhodlala jsem se říct mu něco málo o své minulosti. "No upřímně ano, vyrůstala jsem mezi zbraněmi a bojem. Teď se nechci vytahovat, ale stejně to tak bude znít." pokrčila jsem rameny. Vždycky, když člověk říká, co umí zní to jako vytahování. "A nechci si fandit, ale myslím, že bych tě přeprala. Mám černý pásek v karate a taekwondu a umím krav maga. A se zbraněmi si vážně rozumím. Pistole, luk a šípy, kuše, meče, katany, dýky... Rukama mi prošla snad každá zbraň. S některými umím základy, další ovládám dobře a pak jsou tu zbraně jako jdou dýky a pistole, se kterými bych tě zabila za pár sekund. Sakra, tohle znělo hodně jako vytahování. Omlouvám se..." pročísla jsem si rukou vlasy a trochu si od těla odtáhla vestu abych pod ní dostala vzduch.
"No kdyby jsi měl zájem, myslím, že by ses ke mě a k mému příteli mohl přidat. Ale předem tě upozorňuju abys nic nezkoušel umím to dobře i s vrhacími noži." a abych dala svým slovům váhu, vytáhla jsem z kapsy na opasku jeden takový nůž a aniž bych zvedla hlavu hodila jsem ho a on se s drnčením zabodl o 60 metrů dál přímo do osamoceného stromku.
"Ty se zbraněmi učíš od 14, není to docela brzo?" zeptala jsem se. Já už dýky sice ovládala od 4 let, ale myslím, že já jsem jedna z milionu... Co se týče tréninku se zbraněmi... Zadívala jsem se Lukovi přes rameno na kresbu.

Usmála jsem se a kývla jsem hlavou: "Pokud nechceš působit jako hrozba, neschovávej zbraně, působí to, jako by jsi chtěl mít moment překvapení na své straně." řekla jsem a pokrčila jsem rameny.
Docela se mi líbilo jak mě hodnotil, když jsem ještě měla dýku v ruce.
"Přiznej se, myslel sis, že bys mě lehce přepral v boji jeden na jednoho, že?" usmála jsem se a s ironickým úsměvem jsem zakroutila hlavou. Podívala jsem se na opasek se zbraněmi na který se koukal. To bych mu neměla ukazovat tu tašku. Ups uvnitř jsem se zasmála.
"Odkaz po rodičích. To je fajn, znám to. Po matce mi zbyla ozdobná dýka, je úžasná, ale do boje bych jí vytáhla jen v nejkrajnějším případě. Bála bych se, že se mi tahle jediná věc po našich zničí." ledabyle jsem pokrčila rameny. "Koukám, že si s ní už docela zžitý, ale ještě nějaké kousky by ses mohl naučit." usmála jsem se a vytáhla jsem dýku z boty, rychle jí zatočila na prstu a vyhodila jí do vzduchu. Chytila jsem jí nad hlavou aniž bych od něj uhnula pohledem. Pak jsem s ní ukázala ještě několik kousků. "Ale nechci se vytahovat." řekla jsem, když jsem dýku nechala skloznout po ruce až do pouzdry v botě.
"Arzenál? Tohle?" udiveně jsem se na sebe podívala. Jen pistole a dýka. O tašce nemohl vědět. Došla jsem k tašce otevřela jí a hodila si jí k nohám. "To jsou jen věci na trénink. Jdu pak pomoct příteli s tréninkem, teprv začíná a musí se najít." pokrčila jsem rameny a sklonila jsem se pro katany. "Nejradši mám dýky a pistole, ale tyhle jsou také moji favoriti." řekla jsem a vyhodila nejbližší klacík do vzduchu a 3x ho přesekla. "A co ty? Jsi čistě přes dýky, nebo máš radši boj bezezbraní, či máš ještě nějaké oblíbence?" zeptala jsem se. Konečně někdo, kdo trochu rozumí zbraním
Usmála jsem se na něj. Cítila jsem se s ním docela fajn, na to, že jsem ho znala jen chvilku.

Panáček si nějak věří. Pomyslela jsem si, když se zmínil o kalhotách. Já totiž určitě nemám nic lepšího na práci než si přát vidět kluky bez kalhot. Nad tou myšlenkou jsem se ušklíbla. Já která jsem byla ještě před týdnem nepolíbená.
"Na to jak je brzo a jak je tohle místo opuštěné, je tu až moc zvědavých lidí." reagovala jsem na jeho zmínku o jeho zvědavosti. Luko, odkud asi je?Zapřemýšlela jsem, ale z úvah mě vytrhla, jeho ruka, která se posunula za zády. Rychle jsem sjela pohledem na jeho pas a zdálo se mi, že tam má pouzdro na zbraň. Tak Luko si chce hrát? V duchu jsem se usmála. Ještě ho překvapím Řekla jsem si. Když se mě zeptal, co jsem tu dělala, podívala jsem se na něj jako na slabomyslného. "No zpívala jsem, jak si sám slyšel." Měla jsem neuvěřitelnou chuť být jízlivá, sarkastický a ironická. Prostě se chovat tak jak je pro mě typické, ale krotila jsem se. Ale abych dala dušičce pokoj aspoň jsem to pronesla tónem jako by to bylo naprosto normální a on byl pěknej trubka, že to nepochopil.
Když přišel ke mě, vycítila jsem příležitost. Ušla jsem ještě zbývající dva metry, co nás dělili, takže jsme se skoro dotýkali. "Díky," řekla jsem a nespouštěla jsem oči z těch jeho, ",snad ti není nepříjemné, že stojím tak blízko tebe, ale..." nechala jsem to vyznít do prázdna. Už jsem nemluvila panovačným ani posměšným hlasem. Líně jsem protahovala slabiky a snažila se zapojit jakýkoliv šarm, který jsem měla po ruce v 6 hodin ráno. Pomalu jsem se k němu nakláněla, jako bych ho chtěla políbit. Ale něž k tomu mohlo vůbec dojít, bleskově jsem mu sáhla za záda a vytáhla dýku, kterou měl v pouzdru. Skrčila jsem se a odskočila jsem od něj, kdyby mi chtěl náhodou jednu vrazit. Kdo ví proč, lidi mě vždycky chtěli uhodit do obličeje. "Ale je mi trochu nepříjemné, že se přede mnou snažíš schovat zbraň, ještě tak nápadně. Se mnou se budeš muset víc snažit." řekla jsem povyhodila jsem dýku do vzduchu a chytila jsem jí za čepel. Není špatná. Dost dobře vyvážená, ale já mám lepší pomyslela jsem si a natáhla ruku k Lukovi, tak aby mohl dýku chopit za čepel. "Nechci tě okrást, ani ti ublížit. Jen jsem chtěla vědět, co máš za zbraň. Ty už jsi zu mou viděl, takže jsem vyrovnávala skóre." řekla jsem už svým normálním hlasem a usmála jsem se na Luka. Bylo mi upřímně jedno jestli ho naštvu, nebo ohromím, nebo si ho znepřátelím, ale teď jsem věděla jak na tom jsem a to pro mě bylo hlavní. "A by the way. Odkud máš tu dýku, je docela slušně vyvážená, taková se jen tak někde nekoupí." řekla jsem a doufala jsem, že to vezme jako kompliment.

// Radši piš uvozovky u přímé řeči, admini jsou tu na to dost citliví :)

Už svítalo, když jsem se dostala ze svého tranzu. Sice už jsem byla schopna normálně myslet, ale stále jsem si u toho zpívala. Jakoby moje srdce bušilo ve stejném rytmu s písničkou. Po pár minutách od mého "procitnutí" jsem uslyšela čeřící se vodu. Věděla jsem, že to nemohly být rybky ani nic jiného. Žádné zvíře by se neplížilo tak tiše a určitě by se mě bálo, tudíž by se nechtělo přiblížit. Dala jsem si písničku už naposledy aby případný pozorovatel nepoznal, že o něm vím.
Když jsem si chtěla natáhnout do boty pro dýku, uvědomila jsem si, že zbraně zůstaly na břehu. Blbče, blbče, blbče! zařvala jsem na sebe a rychle vytáhla dýku za pasu u pouzdra. Píseň se blížila ke konci a já přemýšlela, jak se bránit, nebo jestli zaútočit. Ale můj šestý smysl, který mě varoval mi napověděl, že nejsem v ohrožení života. A já tomu smysl věřila. Když jsem dozpívala poslední slova, vstala jsem jedním rychlým pohybem a připravila se dýku. "Moc dobře vím, že tam jsi, vidím tě." řekla jsem vyrovnaným hlasem, ale dala jsem do něj i trochu hrozby a opravdu asi 15 metrů ode mě šlapal vodu nějaký kluk. Musela jsem se pro sebe usmát. Ten trubka šel hloubkou!
"Vylez na břeh a nic nezkoušej. Tohle, řekla jsem a mávla jsem dýkou ve vzduchu nemám na ozdobu.
Seskočila jsem z kamene a dopadla na písečnou cestičku pod hladinou. Ve světle byla jasně patrná, což mě přivádělo k myšlence, jak dlouho jsem o vetřelci nevěděla. Rozhodla jsem se tím zabývat později. Místo toho jsem vešla na břeh a čekala na šmíráka. On si očividně cesty nevšiml, nebo se pokoušel schovávat ve vodě. Když mi došla tahle možnost zbystřila jsem smysly. Kdo to je? Pomyslela jsem si.
Pohledem jsem našla tašku se zbraněmi, byla u jednoho většího balvanu, na který jsem se rozhodla sednout. Sledovala jsem kluka, který vystupoval z vody. Světla ještě nebylo moc, ale viděla jsem, že má velmi světlé vlasy a ostře řezané rysy. Není k zahození Pomyslela jsem si.
"U tebe doma je normální za úsvitu jít plavat v kalhotách?" zeptala jsem se. Věta možná mohla znít laškovně, ale já jsem jí vyslovila s ledovým klidem. Ten kluk ve mě vzbuzoval až moc protichůdných pocitů. Dřív než stačil odpovědět začala jsem mluvit. "Já jsem Natali, zkráceně Nat a ráda si myslím, že mi tohle místečko patří. A protože jsem od přírody velmi zvídavá zajímalo by mě, co to tu děláš..." Sice by jsem nemohla říct, že jsem milá, ale aspoň jsem do svého hlasu vložila o poznání méně ledu.

// Se stává i v lepších rodinách :D

K jezeru jsem šla automaticky, táhlo mě sem moje srdce. A ještě že tak. Hlavu jsem měla k prasknutí plnou myšlenek. Skoro jsem vletěla do jezera jak jsem byla zahloubaná. No když jsem si všimla jak plocha jezera odráží světlo měsíce zastavila jsem a rozhlédla se. Nebem pluli černé mraky a měsíc vysvitl jen chvilkami. Upustila jsem tašku se zbraněmi, zula si boty a přebrodila jsem se ledovou vodou. Sedla jsem si na svůj kámen a v měsíčním světle hledala vyryté inciály. Už je to tak dlouho. Stalo se mezitím takových věcí. Sedla jsem si, co nejpohodlněji to šlo v noci, v zimě na ledovém kameni.
Položila jsem ruku na vyrytá písmena. Krev už se dávno smyla, ale iniciály zůstaly. Už dlouho jsem nemyslela na rodiče. Zapátrala jsem ve vzpomínkách, jak nejdál jsem mohla. Vybavil se mi jeden obrázek. Seděla jsem u krbu na klíně vzrostlému muži. Z fotek jsem věděla, že to byl můj otec. Tulila jsem se k němu a on mě pevně držel v náručí a hlavu si opíral o moje temeno. Vedle nás seděl malý Jean-Pierre. Opíral se o otce a držel mě za ruku. Nad námi seděla v křesle matka a podle všeho zpívala. Za boha jsem si nemohla vzpomenout, co nám to matka zpívala, ale nepochybovala jsem, že to byla krásná píseň. Ani jsem si neuvědomila, že jsem začala zpívat. Uvědomila jsem si to až po chvilce. "Just give me a reason, just a little bit is enought. Just a second we are not broken just..." prozpěvovala jsem si a vzpomínala. Píseň byla dojemná a v podobném duchu se táhly i moje vzpomínky. Jak mě Jean učil všemu, co umím. Jak se o mě staral, jak přišel na moje závody a z plných plic mi fandil. Jak mě jako malou choval v náručí a líbal mě do vlasů. Jak mě učil tancovat. I pouhá na něj vzpomínka mě doháněla k slzám. Začala jsem zpívat hlasitě a dávala do zpěvu, celé své srdce a všechny city, které jsem v sobě chovala.
Zpívala jsem píseň několikrát dokola než mi na mysl přišli i nedávné vzpomínky na Ryana. Jak spolu tancujeme. Náš první polibek. Jak mě objímá v posteli. Jak ze mě drhne krev. Jak se na mě usmívá ve dveřích. Slzy už mi tekly proudem, ale zpívala jsem dál. Nějak mi tohle dávalo sílu. Nejdřív mi mojí energii sebrala Ang svým chováním, ale tohle mě zase nabíjelo. Konečně jsem se cítila relativně v pořádku, ale zpívala jsem dál a pozorovala měsíc, který už pomaličku klesal.

"Jo Stella není moc starostlivý tip. Ještě nám ani nerozdala andělská ostří." odpověděla jsem jí stejným tonem a pokračovala k cestě ke dveřím.
Když zmínila kerbera musela jsem se zastavit. Znovu se mi vrátili všechny ty noční můry. Krev, agonie, cela, zlé oči, démoni Donutila jsem se zklidnit dech a otočit se. "Který mě ROZDRTIL" zdůraznila jsem ledovým tonem, který byl i mě cizí. Nikdy jsem se neslyšela takhle mluvit. Můj tón byl neuvěřitelně chladný a i způsob jakým jsem to řekla se mi v ničem nepodobal. Jak sakra ví o kerberovi a kde by se tam proboha vzala?! křičela jsem v duchu no navenek jsem jen pokrčila rameny. "To bylo od tebe milé že jsi zaskočila," poznamenala jsem zase normálním hlasem. "Jen škoda, že jediné co si pamatuju jsou dva týdny nevýslovné bolesti, agonie a zla. A by the way si ani nepamatuju, že by mě někdo z ruiny odnášel, nedej bože zachraňoval." pokrčila jsem rameny a znovu se otočila k odchodu. Ještě jsem přes rameno houkla: "A jestli budeš od té dobroty, mohla by jsi mi mé dýky vrátit." vyřkla jsem otázku, ale nepoužila jsem tázací tón. Naopak jsem ještě zdůraznila, že jsou to mé dýky. To jsem zvědavá, co bude dělat až zjistí, že je nemá. A nenajde je ani v mém pokoji... Škodolibě jsem se usmála, Ang mě nemohla vidět, takže jsem si to mohla dovolit.
Musím zjistit, co se tam stalo! za Dray nepůjdu, ale mohla bych zkusit vlkodlaky! Sváděla jsem vnitřní boj, vlkodlaky jsem více méně nesnášela, ale potřebovala jsem informace. Věděla jsem, kde je tady doupě, nebo jsem to věděla aspoň přibližně. Hlavou se mi honili otázky, jestli je to bezpečné, nebo jestli se na to mám vykašlat. Přístě Nat, čeká na tebe Ryan
Když jsem se rozhodla vynechat vlkodlaky uvědomila jsem si, že potřebuju přemýšlet. Ale kde?! Jezero Gury zašeptal nějaký můj vnitřní hlásek a já už neotálela. Přešla jsem svižným krokem až ke dveřím a otevřela je. "Au revoir ma petite demi-soeur" řekla jsem Anginím směrem a zmizela do noci.

>> JEzero Gury

Když mě oslovila zvedla jsem hlavu. Zapátrala jsem v hlavě, po významu slově sorella. Už jsem to někde slyšela... Sestra! Ano znamená to sestra. Chvíli jsem uvažovala proč mi vlastně říká sestro. Rozhodně se ke mě nechovala jako k sestře a já jsem to po ní ani nechtěla. Jediné po čem jsem toužila, byl trénink a klid.
"Merci, mais ty n'es pas ma soeur." řekla jsem se stejně ledovým hlasem jako ona mě. "Nevím totiž jak ty, ale já se ke svým sourozencům, sourozenci, chovala s úctou a když mi náhodou zachránil kejhák, poděkovala jsem. Ale protože my nejsme sourozenci ani jedna z nás si s tím nemusí dělat hlavu. Vlastně ty jsi s tím nedělala hlavu vůbec." znudeně jsem polykala snídani a sledovala jí. Byla v pyžamu, vlasy rozcuchané a snažila se o tvrďáckou pózu.
Oprášila jsem si neviditelná smítka z rukávu bundy a mimoděk jsem se jí zeptala: "Co iratze?". Neměla jsem tušení jestli název runy zná, ale neměla jsem chuť jí po tom vřelém přivítání nic ulehčovat. A i kdyby název znala, tak co? Nikde žádný problém. S nezájmem jsem odnesla misku a sklenice do kuchyně umyla jsem je a postavila na sušák. Narozdíl od Ang, která v kuchyni nechala docela binec.
Vrátila jsem se do jídelny a přehodila si tašku přes rameno. Když jsem míjela Ang, mimoděk jsem prohlásila. "Tvoje skoro smrt nechala pod schody docela bordel a nevím jak bude Stella reagovat až zjistí, že jsi jí krví zasvinila peršana." pokrčila jsem rameny a dál pokračovala ke dveřím.

Ve sprše jsem celou dobu přemýšlela o Ang. A nebyli to hezké myšlenky. Jak se ta malá nána opovažuje?! Celej život bojuju s podsvěťany a démony, ale žádní nebyli takový zmetci! Nejdřív jsem myslela, že je docela fajn, ale jak mě sprdla za to, že jsem jí zachránila, mě dostalo. Ale fajn, den blbec. Ale to, že už má několik dní moje dýky a není s to, mi je vrátit, to je moc. Došla jsem k závěru, že jí budu brát jako nucené zlo. Budu s ní mluvit, jen když budu muset, ale nebudu jí dělat nic špatného, prostě jí budu trpět, ale nebudu jí s ničím pomáhat, pokud mě výslovně nepožádá a nebude to prosba na úrovni. Sama od sebe pro ní nic neudělám. Taky bych o tom mohla spravit Ryana pomyslela jsem, když jsem lezla ze sprchy. Ale pak jsem ten nápad rychle zavrhla. Netahej kluka do dívčí války. Nedopadne to dobře. Rychle jsem se usušila a oblékla do cvičebního/bojového. Černé kalhoty z tvrzené kůže, sportovní tílko a přes to bojovou vestu. Spousta kapes, taky vytvrzená. Nevypadala, že je určená na boj, ale bylo poznat, že to není obyčejný modní kousek. Přes to jsem si přehodila černou koženou bundu, ta byla pouze stylová. Obula jsem si vojenské boty s vyztuženou špičkou. Není to na trénink, trochu moc? Napadlo mě, a pak jsem si to rozmyslela. Jeden nikdy neví.
Vytáhla jsem z pod postele sportovní tašku. Do spod jsem hodila další ochranou vestu, tentokrát pro Ryana. Na to přišli 3 katany, několik dýk, vrhací nože, povolený luk a toulec se šípy. K tomu pak jednu pistoly. Chtěla jsem s Ryanem projít naprosto všechno. Aby našel svoje nadání. Já jsem to uměla se vším na jedničku, ale nejvíc jsem se vyznala v dýkách a pistolích. Můj bratr naopak bojoval s meči a střílel z luku. Už by to chtělo andělské ostří. Pomyslela jsem si. To byla jistá zbraň každého lovce, ale Stella se rozhodla nás z toho asi vynechat. Pak se jí někdy zkusím zeptat...
Na vrch tašky jsem pak přihodila bandáže na ruce, rukavice na všestranný boj a k tomu taková ty vycpané plácačky, které si jeden navlékne na ruce a druhý do nich mlátí, jak zběsilý. Spokojeně jsem přikývla a vydala se do kuchyně, abych si dala něco k snědku. Když jsem procházela okolo Angina pokoje, něco mě napadlo. Zaklepala jsem a když se nikdo neozval vešla jsem. Vzala jsem vzkaz, který jsem předtím napsala a zmuchlala ho. Trochu tu malou potvoru potrápím. Ty dýky, které jsi "vypůjčila už byly v pouzdře v tašce. U sebe jsem teď měla druhou sadu, perfektně nabroušených dýk, jen nebyli tak pěkné jako ty, které mi Ang odcizila.
Sešla jsem dolů ze schodů a zastavila jsem se nad krvavou stopou. To se Stelle líbit nebude řekla jsem si a vydala jsem se hledat kuchyni. Našla jsem jí hned, jen jí už našla Ang.
Celá kuchyně i jídelna smrděla olejem a vajíčky. Jak to může jíst proboha?! Neuvěřitelně to zpomaluje metabolismus a vytváří to nehezké faldy na břiše. Když jsem procházela kolem Ang, jen jsem se na ní podívala a kývla hlavou na pozdrav.
Tašku jsem položila na židli na druhou stranu jídelního stolu a zkontrolovala jsem, že je zapnutá. Kdyby si ta kleptomanka zase chtěla něco půjčit. Vydala jsem se do kuchyně a hledala nějaké ovoce. Našla jsem banán, pár jahod, hrstičku borůvek a kiwi. A také dvě vajíčka, čemuž jsem se upřímně divila, podle smradu, který se držel v celé kuchyni bych řekla, že Ang musela sežrat minimálně 3 plata vajíček. Radši jsem na to přestala myslet a našla si v kuchyni menší misku na cereálie a nakrájela si do ní ovoce, které jsem našla. Krájela jsem vlastní dýkou, kterou jsem měla v pouzdře u boku. Docela jsem se bála, že bych tu něco chytila. Když jsem mističku naplnila z poloviny, přestala jsem krájet a vrátila suroviny do ledničky. Pak jsem ze skříňky vyhrabala skleničku a rozklepla jsem si tam dvě syrová vajíčka, pak jsem vytáhla ještě jednu sklenici a do ní jsem si nalila vodu. Svojí snídani/večeři jsem si přinesla ke stolu. Sedla jsem si naproti Ang a mlčky se dala do jídla. Nejdřív jsem do sebe na ex hodila vajička. Nesnášela jsem to, ale jedině tahle jsem si udržela svaly a zbavila se tuků. Pak už jsem jen nabírala lžičkou ovoce a zapíjela to vodou. Nehodlala jsem s Ang zapříst rozhovor, ale kdyby mě oslovila odpovím.