Příspěvky uživatele

// za A) tak sis to přebrala ty :D Já byla pouze odtažitá
za B) vynecháváš to, co předcházelo. Jak jsem ti zachránila život a ty jsi mě ještě sprdla :D

// Počkej já mám neotrhané způsoby? :D Tak fájn... :D

<< Údolí Orsi

Přišli jsme už prakticky za tmy. Když jsme prošli brankou, přitáhla jsem si Ryana k sobě a hladově ho políbila. Nevěděla jsem, kdo všechno už bude uvnitř a jestli na sebe budeme mít vůbec čas.
Zajela jsem mu rukou do vlasů a přitáhla si ho, co nejblíž k sobě. "Chyběl jsi mi." zašeptala jsem mezi polibky. Rukou jsem mu sjela z krku, přes hrudník až po lem kalhot, za která jsem strčila dva prsty. Neuvěřitelně mě vzrušovalo se ho dotýkat na holé kůži. Když jsem ho tu měla jen pro sebe, naprosto přesně jsem věděla proč ho miluju. Navíc jsem si polibky a dotyky vynahrazovala flustraci, kterou jsem zažívala celou tu dobu s Lukem. Luko Zašeptal nějaký hlas v mé hlavě a mě najednou před očima vytanul jeho obrázek. Měla jsem chuť hlavou praštit do zdi. Ale místo toho jsem ještě hladověji políbila Ryana.
Když jsem se od něj po několika minutách konečně odtrhla, usmála jsem se a položila si hlavu na jeho hrudník a objala jsem ho kolem pasu. "Ani jsem nevěděla, jak moc jsi mi chyběl, dokud jsem tě neměla jen pro sebe." zasmála jsem se. Pak se ovšem ozvalo rozzuřené zvíře v jeho žaludku. Pobaveně jsem se ušklíbla.
"Takže ty podle všeho půjdeš vyrabovat kuchyni. Pak by sis měl jít vybalit a trochu se osprchovat." usmála jsem se a přitáhla si ho pro polibek. "Pokud budeš chtít a budeš na to mít sílu, klidně přijď za mnou do pokoje. A kdybych už náhodou spala, tak si i tak ke mě prosím lehni. Nemůžu se dočkat toho až se ti znovu probudím v náručí." zašeptala jsem a pokynula mu do institutu.
Když jsme vešli rukou jsem mu ukázala směr do kuchyně a taky jsem to slovo naznačila rty. Pak jsem se otočila a vyběhla jsem schody k sobě do pokoje.
Byl stejně v pořádku jako když jsem odcházela. Hodila jsem tašku na zem a vytáhla jsem z ní krvavé kousky Lukovi košile a hodila je do koše. Pak jsem si ale všimla kousku látky, který nebyl od krve. Separovala jsem ho od ostatních a schovala si ho do skicáku. Od kdy jsi takový sentiment Natali? zeptal se ten otravnej hlas v mé hlavě.
Rychle jsem se svlékla a vysprchovala jsem se. Rána na břiše byla pořád ošklivá. Obzvlášť když jsem musela bojovat s klukama. To byl vážně blbej nápad No místo toho jsem se rychle osprchovala a vylezla jsem omotaná ručníkem. Vytáhla jsem lékárničku a přiložila na ránu několik kousků gázy a přilepila jí pomocí těch podivných lepíků. Hodila jsem na sebe šortky a tílečko, které končilo jen lehce nad pupíkem, ale i tak schovalo obvázanou ránu na mém břiše.
Sedla jsem si na postel, pustila si písničky na mobilu a začala jsem kreslit do skicáku. Nejdřív Ryana s katanami. Vypadl tak odvážně a neohroženě. Pak přišel na řadu Luko, jak střílí z luku. Rozeplá bunda odhalovala jeho vypracovaný hrudník a obepínala svaly na rukou. Povzdechla jsem si a začala malovat Lukův portrét. Nakreslila jsem ho jak jsem si ho pamatovala, když jsem se ho zeptala, jestli se mnou půjde do zátoky. Panenky rozšířené překvapením a ústa pootevřená v širokém úsměvu. Tenhle obrázek jsem si založila kouskem látky, z jeho košile.
Odložila jsem skicák do šuplíku v pracovním stolu a lehla si do postele. Celou dobu co jsem usínala jsem porovnávala Ryana a Luka. A zjistila jsem, že jsem pěkně v háji. Oba jsou úžasní a dokonalý, ale každej jinak. Konečně jsem mohla svojí nechuť k sama sobě vyjádřit nahlas. Přitlačila jsem si polštář na obličej a zařvala jsem. Když jsem přestala, cejtila jsem se mnohem líp. Navíc mě překvapilo jak dobře polštář tlumí zvuky... Nad tímhle jsem přemýšlela, když jsem konečně usnula.

Když mi na návrh kývnul rychle jsem se nadechla. Srdce se mi zatetelilo blahem a pak spadlo až na zem, při myšlence, jak by to zranilo Ryana. Měla jsem chuť začít řvát a mlátit do všeho okolo, ten pocit, že nevím, co mám dělat, byl příšerný. "Děkuju" zašeptala jsem a vzala jsem si šípy, které sebral on. Společně jsme spolu šli zpět Ryanovi.
Ani jsem si neuvědomila, jak už je pozdě. Slunce už zapadalo. Takže se už brzo setkáš s Lukem a sama! zaradoval se jeden hlásek v mojí hlavě. Chvíli jsem sledovala Ryana jak provádí cviky. Šlo mu to dobře. Lovecké instinkty očividně hodně pomáhají. Vzala jsem katanu, kterou jsem předtím položila a stoupla si před Ryana. "Pokračuj a nelekni se." řekla jsem a začala jsem provádět útok podle sestavy, jak by to mělo být do páru. Chtěla jsem aby viděl, že to k něčemu je. Když se katany poprvé střetly vypadal nejistý, ale učil se rychle. Za chvíli jsme vypadali, že skutečně bojujeme. V sestavách byly zasazeny i úhybné a obrané manévry, takže to vypadalo o to reálněji a o to líp, to vypadalo.
Pak jsem couvla a naznačila jsem, že se vzdávám."To bylo dobré, hezky ses s katanou nakonec sžil." pochvalně jsem kývla a dala mu letmou pusu na rty.
"Pánové končíme. Už je pozdě a za chvíli neuvidíme ani nic." usmála jsem a přebrala jsem katanu od Ryana a hodila jí i s ostatními věcmi do tašky a tu jsem zapnula.
"Oba jste mě překvapili ani jsem netušila jak dobří jste. Zase si to někdy zopakujeme, ale to už Vás nechám aby jste se porvali vy. Začínáte být až moc dobří soupeři!" řekla jsem se smíchem a přitom jsem si pohladilo břicho v místech, kde mě Luko trefil. Už to byla jen poměrně hluboká rána a né smrtelné zranění, což jsem považovala za úspěch.
Šla jsem za Lukem a rychle ho objala, bylo to jen kamarádské objetí, ale i tak jsem cítila jiskřičky mezi námi, když jsem se odtahovala, přejela jsem mu mimoděk rty po tváři. "Tak se snad brzo uvidíme Luko. Měj se!" řekla jsem vesele a otočila se od něj zády, což mi způsobilo další bolest, tentokrát psychickou.
Zvedla jsem tašku a hodila si jí na rameno. "Jdeme domů Ryane?" zeptala jsem se chytla jsem ho za ruku a nasměrovala ho zpátky k institutu.
Když jsme ušli asi 200 metrů otočila jsem se a mávla na Luka, ale pochybovala jsem, že to viděl.
"Tak jak se ti líbil trénink?" zeptala jsem se Ryana a položila si hlavu na jeho rameno.
Už jsem dost těšila do postele, takže jsem trochu přidala do kroku, abychom byli doma co nejdřív.

>>Institut

Když se Luko vydal střílet, sehla jsem se po kataně.
"Ryane katana, katano Ryan." řekla jsem a podala jsem mu jí jílcem napřed. "Dřív než se s ní naučíš bojovat, musíš se s ní seznámit a sžít se s ní." usmála jsem a lípla jsem mu pusu na tvář. "Katana je jedno ruční meč, je původem z japonska. Drží se takhle," vzala jsem jeho ruku a obmotala jeho prsty okolo jílce, ", nejdřív se budeš učit bojové sestavy, aby sis zvykl na zbraň v ruce. Až budeš umět přecházet mezi sestavami na povel, budeš moct začít s bojem." usmála jsem se vzala katanu i pro sebe. "Začneme jen s jednou, ale obvykle se používají v párech."
Začala jsem mu ukazovat jednotlivé pozice a sestavy a komentovala je aby je co nejsnadněji dostal do krve. Chvilku jsem ho sledovala a opravovala mu chyby jako špatně natočené zápěstí, nebo špatný postoj. Postupně se začal zlepšovat.
"Teď trénuj sám, já jdu zkontrolovat Luka." usmála jsem se a políbila ho jemně na rty.
Otočila jsem se a podívala se na Luka, zrovna se na nás díval. Pocítila jsem ostrou bolest v srdci, že mu ubližuju. Vydala jsem se za ním. Chvíli jsem sledovala jak střílí. Páni je fakt moc dobrý Pak jsem si, ale všimla jedné malé chybičky, celou dobu pracoval jen svaly na rukou. Přišla jsem k němu a poklepala jsem mu na rameno a natáhla jsem se po luku a šípech.
"Jsi vážně dobrý Luko, ale tímhle stylem by ses po dvou tuctech šípů děsně unavil. Míříš bezchybně to se musí nechat." usmála jsem se a vzala si od něj luk se šípy.
"Polož mi ruku mezi lopatky, ano?" řekla jsem a málem roztála když tam ruku skutečně položil. Zhluboka jsem se nadechla a natáhla luk, byl to jeden z těch středních potřebovali jste sílu k nátahu, ale né moc velkou. Tětivu jsem natáhla pouze svaly na ruce. Vypustila jsem šíp a ten se s drnčením trefil střed jeho provizorního terče.
"Zapojuješ do nátahu jen svaly na ruce. Takhle se strašně brzo unavíš. Máš velmi silné rudce, tak to nedělalo problém, ale až budeš muset střílet i půlhodiny v kuse, budeš moc unavený na další boj. Musíš zapojit všechny svaly v těle víš. Zádový svaly ti hodně pomůžou." nejdřív jsem mluvila nahlas, ale můj hlas nějak podezdřele přešel do šepotu. "Teď se soustřeď na moje zádové svaly, ano?" zašeptala jsem a znovu se zhluboka nadechla a natáhla tětivu, šlo to mnohem snáz celým tělem, než jen rukou. Šíp se rozletěl a trefil jeho další terč, ale tentokrát zajel dost hluboko.
"Cítil jsi ten rozdíl?" zeptala jsem se a otočila se k němu, ocitli jsme se jen několik centimetrů od sebe a já měla nevýslovnou chuť se ho dotknout, nebo ho políbit. Místo toho jsem krok ucouvla. Pořád je tu Ryan ty potvoro! zařval můj vnitřní hlas. Smutně jsem se na Luka podívala. "Zkus to tak, mohlo by ti to pomoct a teď mi pojď helpnout s těmi šípy."
řekla jsem a zašla mezi stromy a vytrhávala jsem šípy z kmenů a přemýšlela jsem, co mám dělat. Když se ke mě Luko přiblížil.
"Luko nesejdeme se pak někdy ještě? Co zítra v Zátoce Escrime? Slyšela jsem, že je tam hezky." zašeptala jsem dřív než jsem si to mohla rozmyslet. Vytrhla jsem další šíp a podívala se na něj... "Půjdeš?" zašeptala jsem se zjevnou prosbou v očích.
Co to sakra děláš?

Když Luko řekl, že nám ten vztah přeje srdce se mi propadlo o dvě patra níž. A on si nepřeje být se tebou? Dorážel jeden hlásek v mojí hlavě a další mi chtěl podle všeho dát na p*del, protože jsem tu před Ryanem snila o jiném. Když se chlapci představovali rychle jsem si vybavila to, ce se mezi mnou a Ryanem odehrálo. Jak mě líbal a jak se mě dotýkal. Naskočila mi z toho husí kůže. A pak se mi v hlavě vybavil ten pocit tlaku na rtech, který vyvinul Luko a znovu jsem se zachvěla. Co já se sebou budu dělat? Jeane kdy jsi?! zavolala jsem v duchu a zazoufala jsem si.
Pak jsem si uvědomila, že Ryan řekl i něco mě. Rychle jsem v hlavě hodila zpátečku a přehrála si, co řekl.
"To zvládneš, neboj. Budu hodná, teda budu se snažit..." usmála jsem se na něj a pohladila ho po ruce.
"Vzala jsem nějaké zbraně, ale s těmi až za chvíli, protože na 99% budeš jednou bojovat beze zbraní a pokud nechceš skončit na zemi v kaluži krve, budeš tak muset umět bojovat." řekla jsem a přešla jsem k tašce, která ležela kousek ode mě. Vytáhla jsem z ní rukavice a poslední pár bandáží. Přišla jsem sem se třemi páry a zbyl mi jen jeden. No doma jich mám ještě dost.
Rukavice jsem hodila Ryanovi a bandáže jsem podala Lukovi. "Oba navlíknout, povinně." řekla jsem a na každého jsem se podívala přísným pohledem, aby bylo jasný, že se o tom diskutovat nebude.
Přešla jsem k Ryanovi a ukázala mu jak se do rukavic leze, ale zvládl by to sám. Byly to prostě sportovní rukavice na všestranný boj. Kryly klouby a zpevňovali zápěstí. Nebyly to žádné masivní boxerské rukavic.
Když si je začal nasazovat přešla jsem k Lukovi a začala mu ruce obmotávat, abych mu dostatečně zpevnila zápěstí. Jemně jsem ho při tom pohladila palcem po hřebu ruky. Nemohla jsem si pomoct. Naštěstí to byl tak malý pohyb, že i kdyby to Ryan viděl, nemohlo se na to nic říct.
Když jsem viděla, že jsou oba kluci při pravení kývla jsem na ně a přemýšlela jsem jestli by se měli rozcvičit a pak jsem to zavrhla. Však oni to přežijou.
"Takže budete vy dva bojovat proti mě. Aby jste si vůbec zvykly na boj. Opovažte se začít se midlit navzájem!" řekla jsem a znovu se na ně přísně podívala. Kohoutí zápasy jsem tu vážně nepotřebovala. "Žádný údery pod pás, tahání za vlasy nebo vypichování očí. Vzdáte se, poklepáním ruky na zem nebo na mojí ruku, která vás bude jisto jistě nějak mučit." usmála jsem se a protáhla jsem si ruce za záda a trochu od nich poodešla takže jsem stála pod relativně nízkou větví stromu, se kterou jsem měla své plány. I během přechodu jsem na kluky mluvila. "Důležité je dýchání, nesmíte se dostat z rytmu dýchání,, jinak mi tu zkolabujete. Žádné dotazy nejsou, dobře. A prosím Vás, buďte milý, jsem přece jemná dáma." Kluci stály jen kousek ode mě aby mě slyšeli, takže když jsem se po konci věty najednou odrazila chytla se větve nad sebou a švihla nohama směre na jejich hrudník vypadali oba dost šokovaně. Není se ani čemu divit, že oba se ocitli na zadku. Dopadla jsem mezi ně na rovné nohy a rozhodla se rovnou zaútočit, nejdřív jsem si vybrala Luka, podle všeho byl silnější a lehčeji by mě dokázal separovat od Ryana, kdybych zaútočila na něj.
Luko se už vstával, takže jsem ho znovu srazila na zem a jednou ho uhodila do břicha. Teď když jsem měla v krvi adrenalin, přestalo mě bolet břicho a už jsem neznala bratra. Rychle jsem se mu opřela o ramena, odrazil se a dopadla za něj. Tam jsem ho chytla do kravaty a stáhla ho k zemi. Viděla jsem blížícího se Ryana, tak jsem mu podkopla nohy, abych dostala čas dodělat Luka. Bránil se a dobře, několikrát mě bolestně trefil jednou i do rány na břicha,ale já nepustila, takže se za chvíli vzdal. Rychle jsem vyskočila a soustředila se na Ryana.
Pohledem jsem zkontrolovala Luka abych se ujistila, že jsem ho nezaškrtila, ale vypadal že žije.
Otočila jsem se na Ryana a kývla na něj hlavou aby vyrazil, ale zaváhal. Rozhodla jsem se být trochu potvora, takže jsem se ho kopla do hrudníku až popojel několik metrů dozadu. Vrhla jsem se na něj a shodila ho na zem. Tam jsem mu stehny obmotala krk a navíc jsem mu jednu ruku dala do páky. Měl jí úplně a bolestivě nataženou a stále jsem tlačila a za chvíli bych mu jí zlomila. Tedy kdyby se nevzdal, ale on inteligentně zaklepal rukou na mojí nohu, takže jsem ho pustila a zvedla jsem se.
Až když jsem si všimla Lukova vytřeštěných očí došlo mi, že moje břicho znovu krvácí a krev pomalu stéká a objevuje se na pruhu mojí kůže mezi vestou a kalhoty. Rychle jsem se obrátila dřív než by to mohl Ryan vidět a odešla jsem se napít. Sklonila jsem se k tašce a vytáhla kus Lukovi košile a rychle jsem si jí utřela břicho, zároveň jsem vzala do ruky flašku a vydala se zpátky ke klukům.
"Já vím byla jsem zlá. Ale vedli jste si dobře, oba jste mě několikrát zasáhli a byly to dobré rány, ale já jsem jedu na bolest." pokrčila jsem rameny a podala jsem flašku Lukovi aby se napil.
"Dostala jsem Vás, protože jsem použila prostředí a použila ho proti Vám. Musíte využít nečekaných situací. Jinak by jste mě dostali. Toho jsem si plně vědoma. Těžko bych Vám oboum odolávala." usmála jsem nejdřív na Ryana a pak na Luka. Kývla jsem hlavou.
"Tak se na mě nezlobte hoši, při boji neznám bratra. Nechala bych Vás bojovat spolu, ale kluci neví kdy mají dost." pokrčila jsem rameny a střídavě kmitala pohledem mezi kluky. " Myslím, že přišel čas na zbraně. Luko ty půjdeš střílet z luku a Ryana, tebe to naučím s katanami. Souhlas?" zeptala jsem se i když to byla spíš řečnická otázka.

"Já jsem podle všeho příšerná osoba, protože bych chtěla vás oba." zamumlala jsem, když jsem dozpívala.
Pak jsem se ozvala nahlas "Já jsem ráda, že ho mám a jsem ráda, že mám i tebe. I když jen jako kamaráda." z toho slova na K se mi dělalo šoufl.
"No živíme. Nic jiného dělat nemůžeme, ale plat nedostáváme. Můžeme zadarmo bydlet s ostatními lovci a to je asi tak vše. A ty rozhodně nejsi amatér, několikrát si mě zasáhl ještě před tou nehodou." přikývla jsem hlavou i když to mohl jen těžko vidět.
"Rozdíl? Čistokrevní lovci, mají krev anděla v sobě od narození a vždycky byli zvláštní a jejich moc roste s každým dnem, ale opravdu se nastartuje až s první runou. Nečistí se narodili jako lidé. Musí vypít krev jiného lovce, ze speciálního andělského poháru a pak dostanou runu. Až po tom se můžou prohlašovat za lovce." Slyšela jsem jak dává tomu klacku zabrat. Chápala jsem ho, taky jsem měla chuť něco rozbít.
"Chtěla bych Luko, ale tohle řídí něco mocnějšího než jsme my. Doporučuju ti počkat. A o mě se bát nemusíš a o sebe taky né. Dokud nejsi lovec, nemůžeš vidět démony a dokud je nevidíš, spíš se tě budou považovat za jednoho ze 7 milard lidí na tomhle světě. A já si dokážu pomoct sama, věř nebo ne. Ale všechny ty zbraně ve vaku ovládám. A pomáhat budeš moct až budeš lovec a neboj, zas tak dlouho asi čekat nebudeš. Nás lovců je dost málo..." nechala jsem to vyznít do prázdna.
"No porvete se tak jako tak. Akorát to bude cvičný trénink. Nejdřív jeden na jednoho a pak oba dva proti mě. A děkuju, že mu to neřekneš. Nejsem zastáncem lhaní, ale nedokážu se přinutit jen pomyslet na to, že bych mu řekla, že jsem ho zradila dost na tom, jak jsem podvedla tebe." podívala jsem se na něj a znovu jsem bojovala s chutí ho políbit.
"No jestli jo, tak ať jsem to prosím já. Už jsem zvyklá a nechci aby se stalo něco tobě. Nebo komukoliv jinému. Bolest na sobě snesu, ale na ostatních ne." Dořekla jsem a podívala se na postavu, která se k nám blížila.
Když pronesl to jeho neruším, měla jsem chuť jednu mu fláknout, jde o půl dne později a ze mě dělá potvoru. Ale ty jsi potvora! No radši jsem polkla všechny námitky.
Postavila jsem, ale ladnost byla ta tam, břicho už podle všeho začalo znovu krvácet Sakra. Ale necítila jsem, že by se krev šířila mimo obvaz tudíž jsem Ryana objala. Chtěla jsem ho políbit, ale nechtěla jsem to Lukovi ztěžovat. Když jsem se Ryana dotkla srdce mi začalo bušit. Letmo jsem se dotkla rukou jeho tváře.
"No hlavně že jsi v pořádku. bála jsem se, že se ti něco stalo." usmála jsem se a odtáhla jsem se.
Přemýšlela jsem, jestli mám kluky seznámit, nebo jestli to nechat na nich, ale pak jsem si všimla vražedného pohledu v Ryanových očí.
"Ryane tohle je Luko. Je to můj dobrý kamarád a poprosil mě aby s námi mohl trénovat. Luko tohle je Ryan, můj přítel. Přesně ten o kterém jsem mluvila." pronesla jsem klidným a vyrovnaným hlasem a doufala jsem, že si ti dvě telata neskočí po krku.

"Chápu, já jsem měla v životě 12 let jen svého bratra, byl pro mě vším. O rodičích toho moc nevím..." pokrčila jsem rameny. Často jsem litovala, že jsem si je nepamatovala, ale věděla jsem, že zemřeli při něčem čemu věřili, takže to nebyla marná smrt a oni by nechtěli abych toho litovala. Když jsem viděla jak se na mě dívá něco mi zašeptalo, že lže. Že miloval, nebo miluje někoho jiného, ale rozhodla jsem se v tom nerejpat. Třeba je to moc citlivé.
Když řekl, že mě má rád, zvedla jsem hlavu a podívala se na něj. Jenže pak přišla ta úžasná část s kamarádstvím a úplně jsem cítila, jak mi srdce vynechalo dva údery. Zvedla jsem se jedním ladným pohybem a zároveň jsem se otočila. Vydala jsem se ke stromu, kde jsem měla pohozenou obranou vestu a svou bundu, rychle jsem si navlékla vestu, abych se před Lukou nějak zahalila, protože mi to začalo být nepříjemné. Jakoby se v mojí hlavě sepnul knoflík a začala blikat kontrolka "nevhodné". Vesta mi zakryla hrudník až k lemu kalhot. Ty jsem si trochu povytáhla a upravila si je."Ryana snad potkáš brzo. Ale nevím, jestli je co závidět..." První větu jsem řekla dost hlasitě, ale tu druhou jsem jenom zamumlala. Jsem ta nejhorší přítelkyně vůbec, někdo by mě měl zakopat někam hluboko." mumlala jsem si když jsem kontrolovala, že přes vestu není vidět obvaz. Rána pořád dost bolela, když jsem jen klidně neležela.
"A ano Ryan je lovec a docela čerstvý, ale je nečistý, musel být přeměněný jinak, než my, teda já. A k tvojí otázce ano, jiný lovec by ti musel dát první runu a stal by se z tebe lovec. Ale než se zeptáš, né nemůžeš ty lidi vyhledat a ani já nemám právo ti jí vypálit. Už tak jsem porušila až moc pravidel, tím, že jsem se prořekla." urovnala jsem si vlasy a zkusmo se protáhla, při každém pohybu mě bolelo břicho.
"A Luko prosím tě, neříkej Ryanovi o tom, že jsi mě bodl. Zbytečně by se bál a to nechci. Samozřejmě mu můžeš říct o tom, že jsme se políbili, ale to nechám na tvém uvážení. Ryan by si to zasloužil vědět, ale já nemám sílu na to mu čelit s dírou v břiše. On si zaslouží někoho dobrého a ty taky. A zjevně nejsem ani pro jednoho z Vás dost dobrá, ale budu se snažit stát se co nejlepší, už jen kvůli tomu, abych mu vynahradila, ten náš polibek." Smutně jsem se na něj otočila. Trhalo mi srdce, že jsem věděla, že se ho nesmím dotýkat, ale kdykoliv jsem si představila, že bych zradila Ryana po celém těle se mi rozprostřela obrovská bolest a nicota, že jsem se skoro neudržela na nohou.
"Další trénink? No pokud slíbíš, že mě nezabiješ, můžeme zase za pár dní. Až se ti ta ruka pořádně zahojí." Usmála jsem se a vydala se k němu a začala jsem sbírat krvavé kusy látky. "To byla tvá košile viď?" zeptala jsem se, když jsem na jednom kusu našla knoflíky. "Nemusel si to dělat Luko." zavrtěla jsem hlavou a obrátila jsem se od něj abych mohla kousky jeho košile schovat do tašky, aby je Ryan nenašel. "Dáme si pauzu?" zeptala jsem se a sedla si do stínu nejbližšího stromu a zavřela jsem oči. Ani jsem nečekala jestli se přidá a začala jsem potichu zpívat refrén jedné písničky, kterou jsem nedávno zaslechla. Přišlo mi, že se sem teď hodí. "
I’m breaking free from these memories
Gotta let it go, just let it go
I’ve said goodbye, set it all on fire
Gotta let it go, just let it go..."

Smutně jsem se na něj podívala. "Ale nemám právo ti to říct! Navíc by jsi mi ani nevěřil." Řekla jsem mu a natáhla jsem k němu ruku.
"Ano s mým "kolegou"," ve vzduchu jsem naznačila uvozovky, "něco mám, docela velké něco, 17 let jsem byla prakticky sama a on mě nějak dokázal, já nevím jak to vysvětlit, prostě mě oživil. Kdybych tvrdila, že do něj jsem jen zamilovaná lhala bych. A lhala bych kdybych řekla, že jsi mi lhostejný." Vložila jsem si hlavu do dlaní. "Už ses někdy zamiloval do dvou holek najednou? S každou si měl úplně jiné zážitky, ale byly to stejně silné zážitky?" Podívala jsem se Lukovi do očí, pevně. "Nevím Luko, prostě nevím. Je to k tobě i Ryanovi kruté a já nechci bejt taková holka... Chci být dobrá přítelkyně, ale na to asi nejsem stavěná..." smutně jsem si povzdechla a přála jsem si aby si mě přitáhl do objetí a řekl, že to bude dobré, ale moc dobře jsem věděla, že je to víc než nereálné.
"Je to tvoje historie a neměl by ses jí dozvědět od cizinců, ale dobře. Když si to tak přeješ, máš právo to vědět." stáhla jsem si z ramen jeho bundu a s nevolí mu jí podala.
"Já jsem Lovec Stínů. A ty také, ale nejsi jím oficiálně. Musíš dostat svou první runu aby ses jím stal. Tvoji rodiče jimi podle všeho také byli. Léčíš se rychle protože musíš bojovat s démony, kteří jsou mnohem odolnější než normální lidé. Máš lepší reflexy a obecně jsi tělesně zdatnější než ostatní. Jsi z části anděl Luko. V tvé krvi koluje zlomek andělské krve. Paradox vzhledem k tomu, že nevěříš boha." Zhluboka jsem se nadechla a podívala jsem se mu do očí. "Jsi stvořen aby si chránil obyčejné lidi.Ale né teď, jednou si tě přivolá tvůj osud a řekne ti, co dělat. A ta zbraň po tvém otci.. To je andělské ostří. Zabíjí démony. Aktivuješ ho tak, že řekneš jméno anděla, který si, já nevím, označil toto ostří. Jsou vzácná. Velmi." natáhla jsem k němu ruku a letmo se bříšky prstů dotkla jeho tváře. "Nemusíš mi věřit, nemáš žádný důvod, ale já ti nelžu Luko. Jsi Lovec stínů a rodiče ti předali odkaz, který se předává po generace, je to vzácné a nás čistokrevných je málo." Smutně jsem sundala ruku z jeho tváře. " Moji rodiče zemřeli když mi bylo 5. Od té doby žiju, tedy žila jsem se svým starším bratrem. A tokopí, jsem ovládala dřív než jsem se naučila chodit. A dýky jsem ovládla hned po tom. Byla jsem narozena abych zabíjela. A docela ti závidím, že jsi v téhle myšlence nemusel vyrůstat. Každý den se budím s tím, že nejspíš bude můj poslední. Nejspíš proto, tě z toho tvý rodiče chtěli vynechat, ale já je neznám, takže nemůžu soudit." naklonila jsem se k Lukovi. "Věříš mi?" zašepatala jsem a měla jsem ohromnou chuť se naklonit pro polibek vzhledem k tomu, že jsem ten první prospala, ale on právě zjistil něco strašlivého. Na líbání náladu mít nebude. Naopak na tebe vyvalí půl milionu otázek. Povzdechla jsem si a upřela jsem oči na Luka s otázkou "Tak co?"

Když mi prehodil bundu přes rameno, citila jsem se jako malá holka, ale líbilo se mi to. Napila jsem se z nabízené láhve a podala mu ji zpátky a naznacila mu, aby se taky napil. "Já se hojim rychle, nebo, budu v pořádku. Už jenom díky tomu, jak si se o me stral." usmala jsem se na něj a přidržela jsem si jeho bundu na ramenou. Všimla jsem si, jak si me prohlíží. A líbilo se mi to. Dokonce jsem měla pocit, ze se zacervenal..."štěstí?" zeptala jsem se a zasmála se. "to byla sakra klika!" kdyby ty zraneni byly obráceně, nepřežil by. Ještě že to bylo takhle. nechtěla jsem sby se Luko takhle zranil.
na jeho útok o tom, ze jsem ho polibila prvni jsem vytáhla obočí do vysokého oblouku a pokrčila jsem ramney."Máš pravdu políbila jsem tě jako p. rvní. A jsem ráda, ze ti to pomohlo." pak jsem sklonila pohled ke sve ráně a zkusmo do ni zatlačila. " A abych rekla pravdu, nevadilo mi to, ani trochu. Melo by, ale nevadilo." podívala se mu do oci a citila jsem se jako nejvetsi potvora. "Nemám a ani nesmím k tobe nic citit. Ale tenhle obeznik se k srdci nedostal, protože, vždycky když se přiblížiš, začne busit jako splasene." podívala jsem se mu do očí, ale nevydržela bych jeho patravy anebo vycitavy pohled. Radsi jsem rychl sklopila oči a natáhla jsem se pro jeho dýku, která stale lezela opodál od moji krve a zacala jsem jí cistit latkou, ktera mi zklouzla z čela...

Citila jsem nějaký tlak na rtech, chtela jsem otevřít oči a zjistit co se stalo, ale neměla jsem sílu. Vzdala jsem pokusy zvednout ta olověná víčka a znovu jsem se ponořila do tmy.
netusila jsem kolik času mohlo uplynout, ale když jsem se probrala, citila jsem se líp. Tepava bolest břiše už jen slabě pulsovala. A hlava už se mi taky netočila. Naopak jsem se cítila podezřele svěže. Pokusila jsem se otevřít víčka a tentokrat uz to šlo bez problémů. První, co jsem uviděla byl Luko. Seděl u mě a v očích se mu misila starost a zvedavost. Jaky by byl biolog a právě zranil nějakého vzácného dosud neobjeveneho ptáka. Když si všiml, ze ho pozoruji, uvidela jsem v jeho očích i úlevu. Posadila jsem se a rychle su rou dotkla jeho zraněného ramene.
"Doufám, že jsi v pořádku! A ze jsem tě moc nevystrasila..." až kdyz jsem to dorekla vsimla jsem si ledové látky na mém čele a že jsem lezela pod bundou. Jeho bundou. "Diky, ze jsi se o me postaral." rekla jsem a usmála jsem se na něj.
"jak dlouho jsem byla mimo?" mě osobně to připadalo jako několik dní, ale pochybuju, ze jsem byla mimo tak dlouho.
Podívala jsem se na Luka a neměla jsem ani tušení na co myslí, ale nechtěla jsem použít magii abych to zjistila. Jen by mě to zbytečně unavilo. Strčila jsem nohy pod sebe, a znovu jsem si uvědomila jak odhalená jsem, ale kdo vi proč, nechtěla jsem se obléknout. I přes obvaz se mi na brichu rysovali svaly. Navíc mi obvaz opticky zuzoval pas. to bych mela nosit častěji!
Projela jsem si rukou vlasy a povzdechla si. "Na co myslíš?" zeptala jsem se a zadívala se mu do očí. Vzapeti se mi vybavil ten tlak na rty, ktery me probudil. "upřímně... Polibil jsi mě?" zaseptala jsem a sklopila jsem oči..

// až tak laciné kousky Dray? :D

Když se začal zvedat, chtěla jsem ho zase stáhnout na zem, ale on byl zřejmě stejně tvrdohlavý jako já. Když jsem viděla, že se udrží v sedě, ulevilo se mi.
"No nevím nevím, piercingy se mi vlastně ani nelíbí." zamumlala jsem a ze všech sil jsem se snažila držet rovnováhu v sedě.
"Já jsem v pohodě, jen jsem ztratila nějakou krev. Neboj nijak vážně si mě nezranil, navíc, tohle se v boji stává." řekla jsem a snažila se, co nejlépe lhát. Nebylo mi dobře ani trochu, dokud jsem viděla, že mě Luko potřebuje, byla jsem jako jedoucí stroj, v žilách mi koloval strach a adrenalin a drželi mě při životě. Ale teď jsem ztrácela energii. Luko šikovně zasáhl játra, ale díky síle lovce jsem se hojila rychle. Ale ne dost rychle abych byla hned v pohodě. Těžko si mi dýchalo a dělala se mi tma před očima. Natáhla jsem se po tašce, kterou jsem předtím přitáhla až k nám. Slepě jsem se v ní přehrabovala dokud jsem nenašla láhev s vodou. Pomalu jsem jí ani neunesla, ale nějak se mi povedlo jí přeci jen otevřít a podat Lukovi. "Dělej napij se." zamumlala jsem a pomalu ztrácela přehled, kde je vlevo a kde vpravo. Pak jsem se natáhla po lahvi, jenže mi skoro vypadla z ruky, naštěstí rychle reflexy fungovali a já jí přeci jen bez rozlití doručila až k ústům, dovolila jsem si jen pár loků. Pak jsem flašku zavřela a přes mlžnou clonu se podívala na Luka. Uvědomila jsem si, že na sobě mám jen sportovní podprsenku a bandáž okolo pasu a pak kalhoty a boty, ale bylo mi to tak nějak jedno. Zkontrolovala jsem jeho zranění, rudá skvrna se nerozšiřovala, což jsem považovala, za štěstí, když jsem se, ale podívala na svoje břicho zjistila jsem, že takové štěstí nemám. Skvrna se pomalinku rozšiřovala, naštěstí jsem cítila, jak se už rána zevnitř pomalu zatahuje, jen se hojivé síly ještě nedostaly na povrch.
Když jsem zvedla oči od rány na břiše, zadívala jsem se Lukovi do očí. Zajímalo by mě, jestli si pamatuje ty dva skoro polibky. blesklo mi hlavou, ale pak se mi udělalo až moc velké černo před očima, jako bych byla televize a někdo mě vypnul. "Merde!" zašeptala jsem. Poslední, co si pamatuju je, jak jsem se skácela Lukovi do klína

Videla jsem jak se jeho rána hned zhoršila když začal mluvit. Dlaně jsem přitiskla ze stran na jeho tváře a sehla jsem se k němu. Bolest v brise jsem si nepřipouštěla a sehla jsem jak nejhlouběji to šlo. Letmo jsem mu rty prejela po těch jeho. I tenhle letmý dotek ve mě vyvolal vlnu protichůdných emocí."teď se snaž nemluvit ano. Moc se tím námahaš. A neboj ja budu v pohodě. Mimochodem, dobrá rána." zašeptal jsem mu stale jsem sledovala jeho rty ze vzdalenosti nekolika centimetrů.
"Omlouvám se, ale musím si to jít jen rychle ošetřit." rekla jsem a opatrně jsem sundala jeho hlavu z meho klínu. Bolestivě jsem se zvedla a zamotala se mi hlava. Nedostek krve je previt. Ale i tak jsem nějak dokulhala k tašce. Vzala jsem bandaz a pripravila jsem se na bolest. Rzchle jsem dýku vytrhla z rány. Naštěstí uz se začala pomalinku zacelovat, ale z produ krve se mi stejně udělalo mdlo.rychle jsem si ránu obvazala a vydala se zpet k Lukovi. Jeho dýku jsem nesla s sebou. Ztezka jsem mu dopadle k hlavě a znovu si jí dala do klína. Podala jsem mu dýku do relativně zdravé ruky. "Promiň, je trochu od krve." zamumlala jsem a zacala jsem unaveně padat dozadu. Ale držela jsem se. Hladila jsem Luka ve vlasech a nevěděla jsem, co mám dělat. Ja už se pomalu hojila, ale on takoto moc dlouho n
evydržel.. na zraněné se musi mluvit ozval se nějaký hlasek v mé hlavě. A já ho poslechla, akorát jsem nemluvila, ale zpivala jsem. Potichu a opatrně. Nemohla jsem se moc nadechovat. po 10 písničkách už jsem prestala mit prehled o čem zpívám. Pop, rock, ukolebavky, znělky z dětských seriálu. Jedine na co jsem se dovedla soustředit byl LuKo a Ryan. O oba jsem se bála, ale o Luka víc. Přece mi tu neumre! "Luko, prosím neumirej!" zašeptala jsem hlasem plnym obav. Znovu jsem se k němu sklonila a polibila ho na čelo. "kdo by mi pak dělal piercing pomocí zbraní?" potichu jsem se zasmála a znovu jsem se otřela rty o ty jeho. Cítila jsem se kvůli tomu provinile a muselo to být na me vidět. Nemela jsem totiž silu na takové zbytečnosti..

Bojuje dobře, jen je dost ukvapenýProběhlo mi hlavou, když mě udeřil kopím do břicha. Ale já mu nebyla nic dlužná a rány jsem mu oplácela měla jsem navrch, dokud na mě nespadl. Neudržel rovnováhu a kopí ho stáhlo.
Když na mě padal, měla jsem blbě nastavenou dýku a on si jí propíchl rameno, ale asi chtěl aby to bylo fér, nebo je prostě takový nešika, že mě svou dýkou bodl do břicha. Bolestivě jsem zkřivila tvář, trefil pár orgánů, jeho dýka byla dlouhá. Ale teď jsem se na sebe nedokázala soustředit, já jsem zvyklá ztrácet krev, ale on už byl podezdřele bledý.
Otočila jsem ho na záda, stále s jeho dýkou zabodnutou v břiše. Položila jsem mu ukazováček na rty a zašeptala: "Teď nic neříkej. a promiň." s tím jsem mu dýky rychlým pohybem vytrhla z ramena. Samozřejmě se z rány začala valit krev. Rychlým pohybem jsem ze sebe strhla triko složila ho do čtverce a přitiskla ho na jeho ránu a začala jí obvazovat bandáží. Když jsem byla po dvou minutách hotová. Uklidnila jsem se, byla to čistá rána a minula všechny tepny.
Sedla jsem si k Lukově hlavě, a položila si jí do klína. Úplně jsem ignorovala bolest v břiše a i krev, která se z rány valila. Hladila jsem Luka po vlasech. "No nebyl to nejhorší boj, ale moc neudržíš rovnováhu." řekla jsem a zasmála se, což byla obrovská chyba, protože jsem měla v břiše jeho dýku.