Příspěvky uživatele

"Nebuď takovej cíťa prosímtě." odpálkovala jsem ho a znovu jsem mu rukou zajela do vlasů.
Už měla na jazyku další jedovatou odpověď jenže pak si mě k sobě stáhnul a tak sladce mě políbil, že jsem si to rozmyslela.
"Jo vlkodlaci, zas takový miláčci nejsou." řekla jsem lhostejným hlasem. Moc jsem nechápala pouto zvířete a člověka. Nebo chápala, ale neznala jsem ho, takže bylo lehké to zpochybnit.
Když mi vyprávěl, že neví odkud pochází, kousla jsme do rtu. Mohl by být z Idrisu? Jeho rodiče byli přece lovci a není tak zvláštní, že lidi z Idrisu občas odejdou, když už mají děti. Přemýšlela jsem jestli bych to Lukovi měla říct. Neměla bys mu to tajit, je to jeho minulost. říkal jeden hlásek a další se ozval Ale ty nevíš jak se tam dostat. Dala by jsi mu zbytečnou naději. Než jsem se stačila rozhodnout pokračoval.
"Chtít můžeš brouku." řekla jsem a zasmála jsem se. "Někdy ti ty obrázky ukážu, slibuju. pohladila jsem ho po čele. " A to jsi ještě nezažil to nejlepší. Sleduj a uč se." řekla jsem, vyplázla jsem na ně jazyk a vstala jsem. Rozběhla jsem se po pláži a udělala pár salt hvězd, otoček a dalších prvků. Názvy jsem nikdy nepotřebovala znát. Stačilo mi to umět. Když jsem na konci série dopadla na rovné nohy, otočila jsem se a zasmála se jeho výrazu. Odrazila jsem se a udělala dalších několik prvků a už jsem byla znovu u něj.
"Ale musíš to brát s rezervou, nebyla jsem rozcvičená." řekla jsem se smíchem a natáhla jsem se pro svoje tílko. Sice mi nebyla zima, ale chtěla jsem se trochu zahalit. Tak to sis nevybrala nejlepší model Nat Ozval se nějaký hlas a já mu dala zapravdu. Přeci jen to bylo černé krajkové tílko. Bylo to jako nic, ale bylo to hezké nic. usmála jsem se a dosedla jsem k Lukovi na deku.
"A s tím tancem, nevím jestli by jsi mi stačil." naoko jsem se zamračila, ale pak jsem se k němu přitulila a políbila ho na rty.
"Já si nemyslím, že bych zpívala dobře. Ale jak myslíš, tak budu zpívat aspoň tobě." zašeptala jsem a přitiskla jsem si hlavu na jeho hrudník. Už jsem byla zase ta malá holka, která se tulí k velkému bráchovi.
Spokojeně jsem si povzdychla a otočila jsem se zády k němu, takže on se ke mě tisknul břichem a rukou mi podpíral hlavu.
Dovolila jsem si zavřít oči a užívat si tuhle chvíli.
"Je to dokonalé viď?" zašeptala jsem a vyhledala jsem jeho druhou ruku a propletla jsem si s ní prsty a položila si jí na svůj pevný bok.
Užívala jsem si to několik desítek minut a pak mi svědomí nedalo.
"Luko, co kdybych ti řekla, že si myslím, že vím, odkud pocházíš?" zeptala jsem se opatrně s očima upřenýma na vodu.

Když na mě vyplázl jazyk pohotově jsem mu do něj cvrnkala a zasmála jsem se jeho výrazu. "Tohle si odpusť zlato." řekla jsem a cvrnkla jsem ho de čela.
"Jo takže za to můžu já? Odvozuju z toho, že většina tvých rvaček s rovnováhou skončili tím, že se válíš po mě. Prosim tě, vždyť to nic není." řekla jsem a na konec jsem ho políbila na rty.
"Pejskař jo? Si budeš rozumět s vlkodlaky." řekla jsem s úsměvem i když jsem ty stvoření moc nemusela. Od té doby, co mi jeden z nich zmrzačil bráchu. Byly to potvory, byli předvídatelní, ale řídili se až moc pudy. Neuměli se ovládat a člověk nikdy nevěděl, kdy přestane tomu zvířeti vyhovovat...
"Já zvířátko nikdy neměla. Ale miluju koně. Baví mě jezdit, ale nikdy jsem se tomu víc nevěnovala." usmála jsem se a pohladila ho po bradě.
"A můžu se zeptat na cokoliv? Fajn, tákže..." udělala jsem dramatickou pauzu.
"Kecám vůbec nevím, na co se ptát." ze srdce jsem se zasmála. Minulost jsem chtěla nechat spát. "I když něco mě napadá. Odkud pocházíš?" začala jsem mu prstem kreslit po hrudníku.
"A nechám ti čas rozmyslet si to a odpovím na tu tvojí otázku. No hraní si se zbraněmi je můj životní styl. A jinak mě baví kreslit. Je to taková moje terepie, ale nemyslím si, že by mi to nějak šlo. Pak mě baví tancování, ale to mi už jde. A nakonec asi zpěv. Ale u toho naprosto netuším jak na tom jsem." dívala jsem se na vodu a obdivovala krásnou azurovou barvu moře a blankytně modrou na obloze.
"A když tak přemýšlím dost mě baví sport. Gymnastika i atletika. Ale to už jsi asi poznal." řekla jsem a vyplázla na něj jazyk, ale rychle jsem ho i zastrčila aby mi nemohl oplatit cvrnknutí.
"A na co se chceš zeptat ty?" usmála jsem se na ně a sklonila se pro další polibek.

Jeho dotyky mi do těla znovu a znovu vysílali elektrický proud. Jeho polibky byly stejně procítěné jako ty moje. V tuhle chvíli jsem nepochybovala o to, že ke mě Luko patří a že já patřím k němu. Ale zároveň jsem nějak věděla, že kdyby se to samé dělo s Ryanem, byla bych na tom stejně. Až na to, že Ryan není tak nesobecký jako Luko. Luko by se pro mě obětoval, jen abych byla šťastná.
Když mě začal líbat na krk a klíční kost naběhla mi husí kůže, ale ta příjemná. Pak postupoval dál a dál a já pomalu přestávala dýchat a cítila jsem jak se mi napínají svaly. Když došel až k podbříšku, musela jsem zavzdychat, nikdy jsem nebyla takhle vzrušená. Měla jsem chuť si ho k sobě přitáhnout a začít dělat "miminka", ale radši jsem si to rozmyslela. Času máš dost Nat řekla jsem si a on jakoby pochopil navedl své polibky zpět nahoru. Pak ale asi trochu ztratil rovnováhu a spadl mi do klína. Automaticky jsem se napnula, ale když se nadzvedl uklidnila jsem se. Ani jsem nevěděla, proč jsem tak ztuhla. Bylo mi to příjemné, ale no asi jsem se na to necítila. Nechala jsem ho ještě chvíli mě hýčkat, protože takhle jsem se ještě nikdy necítila.
"Ty hodně rád ztrácíš rovnováhu, viď?" zeptala jsem se a popíchla jsem ho. Narážela jsem na tu situaci, kdy jsme se vzájemně nabodli. Přitáhla jsem si ho blíž abych ho mohla políbit.
"Já nevím, co bych bez tebe dělala, Luko." řekla jsem a usmála se na něj. Trochu jsem se od Luka posunula a jemně jsem mu zatlačila na hrudník aby zůstal ležet. Já jsem si sedla, natáhla jsem před sebe nohy posunula se a položila si jeho hlavu do klína. Jednou rukou jsem mu projížděla vlasy a druhou jsem ho hladila po tváři. Sledovala jsem jeho výrazy. Sehnula jsem se a políbila ho na rty.
"Chtěla bych tě trošku poznat Luko. Nechtěl by jsi mi o sobě něco říct? Oblíbená činnost, barva, jídlo...?" zeptala jsem se a zasmála se. Začala jsem mu rukou kroužit po hrudníku a očima jsem mu těkala po obličeji. Byl krásný. Miluju ho. A to asi už nikdo nezmění... pomyslela jsem si a čekala na jeho odpověď.

Jeho vzdychnutí jsem cítila v každé kůstce v těle. Bylo to jako rána proudem. Ale i když ve mě běhalo milion voltů, jsem ho dál jen něžně líbala na krk, poté jsem přešla k uchu a jemně ho kousla.
"Já chci být taky s tebou. Kéž by to tak šlo Luko." zašeptala jsem a položila si hlavu na jeho rameno. "Miluju tě Luko." šeptla jsem a zvedla jsem ruku a položila jí na jeho srdce.
"Né kamarády jsem nikdy neměla." změnila jsem téma. "Na to jsem měla až moc práce. Učit se anglicky, latinsky a francouzsky. Získat pár černých pásků a bojovat s podsvěťani zabere až moc času. A nemusela jsem se na nikoho ohlížet a nemusela jsem se o nikoho bát. Má to svoje výhody." řekla jsem s pokrčením ramen.¨
"Luko máme v sobě andělskou krev. Jsme už od boha určeni k bojování se zlem. Žádná mateřská nebo důchod. Tady budeš dokud nezemřeš a až budeš příliš starý na boj, budeš dělat administrativu, nebo učit ty mladší. I kdybych chtěla nemůžu, mu nebo jí přece zkazit život. Každý by měl mít právo volby a oni už budou mít osud nalinkovaný." znovu jsem se dotkla bříška. Nevím, proč. Nějak mě to vnitřně uklidňovalo. Zavrtěla jsem hlavou a znovu se k němu přitiskla. Pak řekl, že by on dítě chtěl, zajímalo mě jak odpoví na druhou část otázky. A on mě odtáhl a zadíval se mi do očí. To co řekl, mě dostalo. "Kdybych jednou změnila názor, taky bych je chtěla s tebou Luko. Ale jen těžko změním názor, promiň." uhnula jsem pohledem a sklonila jsem oči. Já mu děti přece porodit nemůžu. Ale když jsem nad tím uvažovala, vážně jsem je chtěla s ním. Aby měli jeho oči a kluk by měl stejně široká ramena jako Luko. A holčička... Né Nat neubližuj si takhle... Zavrtěla jsem hlavou a přitáhla si jeho rty ke svým. Potřebovala jsem přestat myslet, chtěla jsem být jen s ním. Jen my dva, žádná budoucnost, žádná minulost. Lehla jsem si a jeho stáhla s sebou. Líbilo se mi, jak byl nade mnou. Cítila jsem se ochraňovaná, což se mi moc líbilo. Uměla jsem se bránit, takže všichni předpokládali, že nepotřebuju ochranu někoho jiného. I kdyby měla bejt jen psychická.
Polibky byli něžné, pomalé, ale né bez vášně. Dávala jsem do polibků, všechny emoce, které jsem v sobě měla. Lásku, strach, zlobu, očekávání i nejistotu. Užívala jsem si každý jeho dotek zároveň jsem vnímala písek, který se mi lepil na kůži po celém těle a slunce, které na nás svítili. Povzdechla jsem si, a zkřížila jsem nohy nad jeho zadkem a ruce jsem mu dala kolem krku. Ty ho doopravdy miluješ Nat. blesklo mi hlavou, když mě líbal na rty a hladil mě po těle.

"Takže kamaráda a přítele? Ty už rozhoduješ za mě Luko." pronesla jsem smutným hlasem. "Prosím nedegraduj se, já sama nevím jak to bude, natož aby jsi to věděl ty..." řekla jsem se zavrtěním hlavy. "Jedině, že už by ses rozhodl, že nechceš být něco víc." zašeptala jsem s obavami v očích. Na jednu stranu by mi to děsně ulehčil, ale kdyby mi před hodil Ryana už bych neměla šanci na výběr. Co kdybych si chtěla vybrat Luka? A byla bych s Ryanem jen proto, že si to Luko přál.
"Dobře, dejte mi pár dní. Nechci Vás tahat za nos." zavrtěla jsem hlavou a dál se choulila v jeho náručí. "Já a kamarády? Nenech se vysmát!" řekla jsem ironickým hlasem. "Já jsem doteď byla sama za sebe. Bez kamarádů, měla jsem jen bráchu. Bože vy kluci ze mě děláte slabocha." zasmála jsem se situaci. "Vždyť se tu k tobě tulím jako malá holka." Ale jen jsem se trochu narovnala, ale byla jsem stále přitulená k jeho tělu.
Kdyžpak, ale řekl, že bych měla mít dítě, porodit dalšího lovce, skoro jsem vyskočila z jeho náručí.
"Já nebudu mít děti Luko. Nemohla bych jim to udělat. Porodit dítě aby mi ho pak zabil nějaký démon. Nebo aby něco, nebo někdo zabil mě a to dítě by bylo bez rodiče. Věřím, že tahle láska je nejsilnější, ale pak to bude nejsilnější bolest. To bych nemohla tomu drobečkovi udělat." řekla jsem a pohladila si břicho jako by tam už nějaký drobek rostl. Bylo to smutné rozhodnutí, ale stála jsem si za tím. Bylo by moc krutý to udělat.
Pak mě však něco napadlo a dřív než jsem se stačila zastavit. jsem se zeptala: "Ty by jsi snad dítě chtěl? Se mnou?" Už když jsem to vyslovila, věděla jsem, že jsem řekla naprostou blbost. Radši jsem zavrtěla hlavou a rychle se ozvala: "To nic, neodpovídej, byla to blbost." Není nám ani dvacet a už bych plánovala děti s někým? Jsem blázen. "Jo a Luko, já už umřela. Byla jsem asi 5 minut mrtvá. A pak o pár měsíců později, jsem byla já nevím den ve stavu jen krůček od smrti. Byla jsem v bezvědomí a jen nějaká vyšší moc mě držela při životě."
Když jsem byla tak blízko u něj mohla jsem vnímat jeho vůni. Voněl jako slaná voda, a no jako Luko. Byla to pro mě omamná vůně a já se jí nemohla nabažit. Začala jsem ho znovu pomalu líbat na krk aby jsme oba mysleli na něco hezčího.

Když mě hladil s choval v náručí připadala jsem si jako malá holka, která si oddřela koleno. Ale líbilo se mi to. Ta něžnost mě překvapovala, on byl tak mužný a silný, takovou něžnost jsem u něj nečekala. Choulila jsem se v jeho náručí a snažila jsem se uklidnit. Zvedla jsem hlavu a podívala se do jeho smutných očí. Zvedla jsem ruku a položila jí na jeho tvář.
"Přesně tuhle bolest jsem v tvých očích vidět nechtěla. Nemůžu tě vidět smutného s bolestí v srdci, to nejde Luko." zašeptala jsem a políbila ho na čelo.
Položila jsem si hlavu na jeho rameno a vyhledala jeho ruku a propletla si s ním prsty. Zadívala jsme se na stoupající slunce a prosila ho aby mi dal sílu abych se novu cítili jako neporazitelný anděl. Přemýšlela jsem o Lukových slovech. Měla bych být s Ryanem? Miluju ho. Nechci ho ztratit. Nemůžu mu ublížit. Jenže ty samé argumenty jsem měla i pro Luka. Byla jsem mu vděčná, že mě jen drží a nechává mě přemýšlet. Byl mi dokonalou podporou a to jsem rozhodovala i o něm.
Nakonec jsem zakroutila hlavou. "Sedmnáct let jsem se držela od kluků dál a teď se mi připletou do cesty rovnou dva. zasmála jsem se tý ironii a pevněji se k Lukovi přitiskla a schoulila jsem se do maličké kuličky.
"Musím se rozhodnout teď?" zeptala jsem se a schoulila jsem se ještě o trošku víc. Věděla jsem, že tohle není fér ani k jednomu z nich. ale v tu chvíli jsem si prostě nemohla pomoct. Pak jsem se však nadechla a narovnala jsem se a lehce ho políbila na rty.
"Nechci ti to kazit, ale já jsem se svojí smrtí naprosto vyrovnaná a jsem připravená jí přijmout. A s kariérou lovce je to jedině dobře. Měl by ses na to připravit. Jsou to dva tejdny, co mě unesli démoni a málem mě zabil tříhlavej pekelný pes, tím že ze mě drápy vytrhávala maso a lámal mi kosti tím, že po mě šlapal. Žiju jen díky tomu, že mě zachránil... Vlastně ani nevím co, nebo kdo. Ale viděla jsem svoje nohy, které byli na padrť a obrovskou kaluž krve kolem sebe." pokrčila jsem rameny. Asi jsem se s tou noční můrou vyrovnala. Byla jsem ráda, protože mě bude čekat ještě spousta podobných situací.
"Narozena abych mohla zemřít a přitom s sebou stáhnout pár démonů." pokrčila jsem rameny a objala jsem ho kolem ramen a dala mu pusu na tvář.

"Ten kdo miluje nebo, ten kdo nenávidí." zašeptala jsem a podívala se mu do očí. Nebylo to nic těžkého vzhledem k tomu, že jsem mu seděla na klíně. "Nejsem divná jestli miluju, takže jsem divná, že nenávidím.?" zeptala jsem se ho a opřela si hlavu o jeho rameno. "Já tě taky nechci...Nemůžu ztratit. Okolo mě lidi až moc často umírají a mizí. Vždyť už jsem několikrát málem ztratila i sebe. Vyrůstat bez rodičů, s vědomím, že je zabili démoni, bylo hrozné, ale zemřeli při boji s něčím v co věřili. Nebyla to marná smrt. Ale pamatovat si jen záblesky z minulosti je příšerné. Ale bratr mi pomáhal byl pro mě vším a pak zmizel. Je pryč a já nevím jak se k němu dostat." cítila jsem jak se mi tlačí do očí, ale podařilo se mi jich zbavit mrkáním. "Já jsem jsem už prakticky dvakrát umřela. A pokaždé za to mohli démoni. Snažím se užívat si každou chvíli, protože může být poslední." snažila jsem se dostat vlastní dech pod kontrolu.
"Ty víš jaké je to ztratit někoho na kom ti záleží, protože jsi nemohl nic udělat. Já to vím taky. Ale už jsi někdy ztratil někoho protože jsi udělal něco, co mu ublížilo? Co ho zabilo?" zašeptala jsem.
"Miluju tě, až mě to fyzicky bolí a vím, že tohle nechceš slyšet, ale miluju i Ryana a kdybych věděla, že se tím všechno vyřeší okamžitě bych se zabodla tím kopím. Ale kdybych to udělala, způsobila bych Vám bolest a byla bych srab. A ani jedno nechci. Kéž bych mohla udělat všechny šťastné." zašeptala jsem a dala si hlavu do dlaní.
"Nemůžu ublížit ani jednomu z Vás, kdybych viděla tu zášť a smutek ve vašich očích zničilo by mě to, rozpadla bych se na milion kousků a nevím, kdo by je dokázal dát dohromady. Věř mi, že se snažím najít nějaké řešení, snažím se, ale asi málo. Jsem ta nejhorší osoba na světě. Jak jsem Vám tohle mohla udělat? šeptla jsem a cítila jsem jak se mi z očí valí slzy. Naštěstí já nebrečím. Žádné lapání po dechu, pocity na zvracení a hlasité fňukání. Mě pouze tečou slzy.
Zvedla jsem se z jeho klína. "Měla bych se rozhodnout pro Vás. Dát Vám oboum svobodu a navždy Vám zmizet, ze života. Byli byste zranění a opuštění, ale nebolelo by to tolik, jako byste mě viděli u toho druhého. Byla by to snesitelná bolest, ne?" zeptala jsem se a otočila jsem se na něj. Mezitím jsem totiž přešla k moři a nechala jsem vodu aby mi omývala nohy. Snažila jsem se uklidnit, ale slzy mi stále tekly po tváři.
"Co by pro tebe bylo lepší, abych navždy odešla z města, nebo abych se zabila...? Co by bylo snesitelnější?" zeptala jsem se už naprosto klidně. Přešla jsem do nebezpečné fáze. Ledového klidu. Uvažovala jsem naprosto racionálně bez veškerých emocí. Podívala jsem se Lukovi do očí a čekala...

"Děkuju" zašeptala jsem. Chvíli jsem přemýšlela kolik zkušeností má asi on. Neodpovídal jako by byl panic a ani se tak nechová Trochu mě to mrzelo, ani nevím proč, prostě mi to bylo jaksi nepříjemné, to vědomí, že se s ním někdo sblížil víc než já. Polkla jsem knedlík v krku, usmála jsem se na něj a pokračovali jsme v líbání, hlazení a ve všch těch krásných věcech, které jsme dělali doteď.
Vyrušilo mě až otravné světlo v očích. To na nás nějaký debil svítí baterkou? zanadávala jsem, ale pak jsem si uvědomila, že už je vlastně ráno a do očí nám svítí slunce.
Odtrhla jsem své rty od Lukových a podívala jsem se na slunce. Vystupovalo z vody jako obrovský oranžový kotouč. Vodu měnilo na purpurový koberec. Vypadalo to, že voda pod hladinou vlastně hoří. Nadzvedla jsem se z Luka a pobavila mě jeho neochota mě pustit.
Přesla jsem až k vodě, která mi nyní omývala kotníky a sledovala jsem jak slunce vystupuje z vody. Ten pohled mě naplňoval nadějí. Nadějí, že to všechno bude dobré. Že se vše vyřeší a já už se nebudu muset bát.
"To je nádhera." zašeptala jsem a přejala jsem si dlaněmi po ramenou abych se trochu zahřála. Teď když už tu nebyl Luko aby mě zahříval jsem si uvědomila jaká zima mi vlastně je. Ale když mě zalili první sluneční paprsky, všechna zimořivost zmizela. Uvolnila jsem se a zavřela jsem oči, Nastavila jsem se slunci a cítila jsem jak mi ranní vánek čechrá vlasy. V těhlech chvílích jsem si vážně připadala jako potomek andělské krve. Cítila jsem se silně, klidně a spokojeně. Otevřela jsem oči, rozběhla jsem se do vody. Rozrážela jsem jí předsebou jako nic. Když jsem jí měla po pás, skočila jsem do vody šipku a uplaval několik metrů pod hladinou. Ani jsem nevěděla, co mě tak pohánělo, do vln,a le něco silného mě to táhlo co nejblíž k útesům na krají zátoky.
Útesy byli několik metrů vysoké, ale v té chvíli jsem se cítila nepřekonatelně. Úplně jsem vypnula svoje okolí, dokonce i Luka. Jakoby mě řídil někdo úplně jiný. A ten někdo mě navedl na skály. Popoháněl mě když jsem lezla až na vrchol útesu. Cítila jsem se nepřekonatelně a úts jsem zdolala velmi rychle. Rychleji než kdybych byla sama sebou. Když jsem se ocitla až na vrcholu stoupla jsem si až na okraj. Nadechla jsem se mořského vzduchu a nechala vítr aby si dělal co chtěl. Cítila jsem se živá jako nikdy. Kdybych tu byla sama zařvala bych z plných plic. Ale věděla jsem že tam dole čeká Luko. Naposledy jsem se podívala na slunce vystupující z hladiny a zašeptala rychlou modlitbu. Otočila jsem se čelem do zátoky a skočila jsem, ve vzduchu jsem se otočila, takže jsem padala hlavou napřed. Spojila jsem ruce a dopadla jsem do vody. Byl to tvrdý náraz, ale já se stále cítila neporazitelně. Když jsem se vynořila na hladinu, hledala jsem Luka, ale oči jsem měla plné slané, mořské vody a svých černých vlasů. Rozhodla jsem se doplavat na břeh. Trvalo to jen minutku a už jsem stála na světlém písku a očima jsem těkala po Lukovi. Teď když byl ten tranz za mnou, jsem se cítila sice silně, ale neuvěřitelně zvláštně. A provnile. Neměla jsi ho tu jen tak bezeslova nechat, třeba se o tebe bál. Přišla jsem k němu položila jsem svou ruku na jeho tvář a přejela mu palcem po klíční kosti. Provnile jsem se mu podívala do očí.
"PRomiň byla jsem jako v nějakém tranzu. Něco mě k tomu slunci prostě přitahovalo. V tu chvíli jsem se cítila neporazitelně. Dokonce jsem uvěřila, že mám v sobě něco z anděla." lehce jsem ho políbila na rty a opřela jsem si čelo a jeho rameno. " A by the way, dobré ráno Luko." usmála jsem se, ale nechtěl jsem se k němu přitisknout, abych ho nenamočila.
Podívala jsem se mu do očí, ale bylo neuvěřitelně těžké poznat tam nějaké emoce. Povzdychla jsem si.
"Tak do toho Luko. Řekni mi na co myslíš. Klidně mi řekni, že jsem blázen a magor a kdo víc co ještě. Rotože to bude všechno pravda." řekla jsem smířlivým hlasem a došla si k tašce a vytáhla z ní skládací kopí, jedním pohybem, jsem ho složila a roztočila honad hlavou, trochu jsem změnila směr pohybu, takže se kopí rozložilo, ale já to čekala, jen jsem siho přehodila dodruhé ruky. a roztočila ho rozložené před sebou. Pak jsem ho hodila asi metr od Luka. Snad úplně každý by hodil tak, že by kopí dopadlo rozložený, ale naše rodina to zvládla tak, že se ve vzduchu složilo a dopadlo necelý metr od Luka v kuse. Mezitím už jsem baly u něj vytrhla jsem ho ze země a vyhodila ho do vzduchu, kde se kopí složilo a já ho chytla tak, že mohlo jít rovnou zpátky do tašky.
"Jsem totiž naprostý blázen a pošuk, kdo jíný by tohle uměl, kdo jiný by mohl zabíjet démony, aniž by mrkl okem, kdo jiný by mohl nosit hrdě takovouhle jizvu." ukázala jsem si na hrudník, kde jsem měla jizvu od démoního jedu. Vypadala jako kaňka ve velikosti dlaně. Plavky a tma jí tak nějak schovali, ale teď jasně svítila.
"Je na tobě, jestli to vydržíš." zašeptala jsem a přistooupila jsem k němu, že jsme od sebe byli jen milimetry. Dívala jsem se mu do očí a hledala jakoukoliv známku strachu, nebo nějaké podobné negativní emoce. Pokud bych jí zahlédla, odešla bych a už bych ho v životě nechtěla vidět, abych mu nekazila život.
"Řekni jedno slovo a já odejdu a už se nevrátím, už se mnou nebudeš muset nic mít. Budeš si moct žít život, bez takového blázna jako jsem já. Řekni, že mě necheš." zašeptala jsem. Poslední věta byla pronesena jako výzva a přitom šeptem.
Zhluboka jsem se nadechla a čeklaa s očima upřenýma na ty jeho.

Když mi prejizdel rukami po těle slastne jsem zaklonila hlavu a vydechla jsem. Cítila jsem jeho ruce na svém pozadí. A jeho rty na mých. Nevěděla jsem na co se soustředit. Jestli na jeho ruce, rty, nebo povzdechy a oči. Kdyby se mě někdo zeptal kdy jsem se narodila budu o tom poměrně dlouho přemýšlet. Upřímně jsem pochybovala jestli bych vubec odpověděla. V hlave jsem měla jenom Luka a jeho rty.
kdyz jsem ucitila jeho nadmute kalhoty, docela jsem se lekla. vzdyt jsem technicky vzato nepolibena uklidnili mě jeho ruce, které mi prejizdeli po zádech. A jeho rty, ktere se tiskly na ty moje. "to bych vam doporučovala můj pane." zasmala jsem se kousnula ho do naběhlého spodního rtu.
když mě chytil za prso musela jsem se držet abych nevykřikla, na tyhle dotyky jsem nebyla ani trochu zvyklá. Ale na takovouhle péči se zvyká a dost rychle. Povzdychla jsem si a položila jsem si čelo na jeho.
"Luko já jsem prakticky vzato nedotčena..." zaseptala jsem a citila jsem jak jsem zrudla. tohle se neříká snadno. on se chvoval tak zkušeně, jako by to dělal milionkrat a ja jsem se teprve před pár dny libala poprvé.
"já to nechci uspěchat." povzdechla jsem si a doufala, že to pochopí. Chytila jsem jeho ruku na svém prsu a lehce zmáčkla aby chápal, ze tohle mi nevadí, ale neco víc.. Na to jsem nebyla připravena. S obavami jsem se mu podívala do oči a cekala na jeho rozsudek...

Když se ke mě naklonil zatajila jsem dech a když přitiskl své rty na mé jakoby ve mě vybuchl ohňostroj. Automaticky jsem pootevřela rty a on toho využil. Potom mě začal líbat důrazněji a vášnivěji, ze rtů mi v tu chvíli unikl slastný povzdech. Celou tu dobu jsem ho vlastně chtěla políbit a až teď se to splnilo Pomyslela jsem si a uvolnila svou ruku z jeho sevření a zajela jsem mu s ní do vlasů. Tu druhou jsem měla položenou na jeho zdravém rameni. Pak mě začal pomalu pokládat a já ho nechala. S každým jeho dotykem ve mě vzplál oheň a mě se líbilo, že se ten oheň živí všem tím zlým a nechává jen to dobré, vlastně tam zůstával jen Luko. Přehodila jsem jednu nohu, přes jeho tělo, které se nade mnou naklánělo. Zároveň jsem položila svou ruku na jeho bedra nastavila jsem nehty a jemně jsem přejela po celé délce jeho svalnatých zad. Bála jsem se, jestli jsem mu tím nějak neublížila, ale neokřikl mě, což jsem brala jako dovolení a nehty jsem sjela i zpátky. Pak jsem nechala ruku jen ležet na jeho bedrech.
Když už jsme nějakou dobu leželi vedle sebe, chtěla jsem to nějak posunout, takže jsem se zapřela a obrátila nás. Takže jsem mu seděla v klíně a nakláněla jsem se nad ním.
"To bylo od tebe kruté. Nechat mě snít o tom jaký byl ten polibek, když jsem byla v bezvědomí a pak mi ukázat jak dobrý ve skutečnosti byl." zašeptala jsem se smíchem a sklonila jsem se kousla ho jemně do rtu. "Běda ti, jestli to uděláš znovu." zašeptala jsem rádoby výhružně, vzala jsem jeho bradu a jemně jí natočila do strany, takže mi krásně nastavil svoje hrdlo a já toho hned využila. Začala jsem ho líbat na krku, sem tam jsem jemnou kůži na chvilinku nasála, nebo jsem ho hravě kousal. A teď už jsem to nebyla jen já kdo slastně přivíral oči. Pro sebe jsem se usmála a pokračovala jsem s polibky přes klíční kost přes hrudníku až k pupíku. Jeho kůže byla rozžhavená a já po ní přejížděla rukou a jemně zarývala nehty do jeho kůže.
Když jsem se dostala až k jeho pupíku, přešla jsem zpátky k jeho rtům a začala ho líbat. Přestala jsem se zapírat nohama, takže jsem na něm ležela celou plochou těla. Snad se mu to líbí pomyslela jsem si a pak obavy vyhnaly jeho polibky, které mě zasypávaly. Znovu jsem si slastně povzdechla a naprosto jsem se mu oddala.

"Díky že na mě tak myslíš, ale já kafe ani nic takového nepiju. Nesnesu pomyšlení, že bych měla sílu nebo energii jen na chvilku díky nějakému nápoji. Zní to divně, ale tohle ti tu energii jen půjčí a když dojde o to víc ti jí sebere. Proto nepiju alkohol, neberu drogy ani prášky na bolest, žádnou chemii nebo oblbováky." s úsměvem jsem odmítla hrneček s kávou.
"Já jsem nemohla spát a potřebovala jsem být chvíli sama a myslet, no a nakonec jsem z toho usnula..." zasmála jsem se a zalitovala jsem toho v tom okamžiku, kdy se rozvibrovala rána na břiše.
Nejdřív jsem nechápala proč chce abych si lehla, ale věřila jsem mu a položila jsem se. Když mi začal do rány vtírat mast měla jsem chuť zakřičet a odkopnout ho pryč, ale po chvilce jsem se cítila líp, takže jsem ho nechala a užívala si teplo jeho rukou na mé kůži.
Přemýšlela jsem jestli se vyptávat na jeho historii, protože očividně zněla zajímavě, ale rozhodla jsem se na něj netlačit.
Po chvíli už se mi zdálo, že je mast dostatečně vstřebaná, takže se odtáhne, ale on pokračoval a já si nestěžovala. Naopak jsem cítila jak se mi přivírají víčka. Jean vždycky říkal, že jsem jako kočka. Přivírám oči když se mi něco líbí. A asi to byla vážně pravda.
Když už jsem si řekla dost posadila jsem se a ocitla jsem jen několik centimetrů od něj. Zastrčila jsem si vlasy za ucho a ruku, kterou měl položenou na mém bříšku jsem přikryla svou a propletla jsem si s ním prsty. Líbilo se mi to. Děsně moc, cítila jsem se s ním dokonale a výjimečně, ale stále jsem to byla já. On ve mě probouzel ty nejlepší vlastnosti a já nechtěla aby to přestalo. Nechtěla jsem aby mě opustil. Nevím jak bych přežila, kdyby řekl, že se mnou nechce nic mít, dokud se nerozejdu s Ryanem rozhodla jsem se nemyslet na Ryana, jen na Luka a jeho světlé vlasy, silné tělo a úžasný hlas.
"Děkuju za tu mast, Luko a i za tu bundu." zašeptala jsem a podívala jsem se mu do očí. Od těch jsem putovala po jeho tváři k jeho rtům. Chvíli jsem je pozorovala a pak se mu podívala do očí. V hlavě jsem zašeptala rychlou modlitbičku o odpuštění a zašeptala jsem svým nejúpřímnějším hlasem "Polib mě." znovu jsem se podívala na jeho rty a pak na jeho oči.
"Prosím." zašeptala jsem sotva slyšitelně a pevněji jsem sevřela jeho ruku, která byla stále na mém břiše.

Když jsem viděla jak zaškobrtl ve vodě, něco mě donutilo jednat. Jedním rychlým pohybem jsem ze sebe strhla bundu a tílko, a stačilo dalších pár vteřin a už jsem byla jen v plavkách. Věci jsem nechala na kameni a skočila jsem šipku do vody. Nějak se mi povedlo vynořit se vedle něj. Hodila jsem si vlasy z obličeje a letmo jsem se ho dotkla na rameni. "Tady jsem." zašeptala jsem zastřeným hlasem.
V měsíčním světle jsem si ho dovolila okukovat. Mokré vlasy se mu lepily na čelo. Svaly na rukou, na hrudníku i na břichu se mu jasně rýsovali i ve slabém světle. Když jsem ho pozorovala vzplál ve mě plamen, který jsem naposledy cítila, bylo s Ryanem v posteli, když jsem se poprvé líbala. Cítila jsem se provinile, že jsem myslela na Ryana, když jsem byla s Lukem. Zhluboka jsem se nadechla a přistoupila jsem k Lukovi ještě o krok blíž. Sledoval mě jako já ho před chvilkou. Přemýšlela jsem jak můžu vypadat. Mokrá jak slepice napadlo mě jako první, ale on se na mě nedíval jako bych byla jen mokrá slepice. Zamyslela jsem se. Černé vlasy z obličeje zdůrazňovali moje lícní kosti a šedé oči lemované dlouhými řasami Díky mascaro! Útlé a přitom svalnaté tělo. Nikde ani gram tuku navíc. To bohužel na úkor hrudníku něco mezi B-C, ale aspoň mi nepřekáželi při cvičení. Na svalnatém břiše čtvereček gázy nasáklý vodou.
Když jsme na to teď myslela uvědomila jsem si příšerné pálení a bolest. Slaná voda není v otevřené ráně na břiše moc dobrého. Ale ani jsem necukla, odmítla jsem si přiznat bolest, když jsem byla s Lukem. Podívala jsem se na jeho ránu na rameni, už to bylo jen škrábnutí. Ulevilo se mi, že jsem ho vážně nezranila. Pozvedla jsem ruku a prsty přiložila na jeho ránu. Propalovala jsem jí pohledem a přemýšlela jsem jak moc jsem mu tím mohla ublížit. Byla jsem na sebe naštvaná, takhle ho ohrozit na životě. Sevřela jsem ruku na jeho rameni v pěst a vyhledala jsem jeho oči.
Cítila jsem jak mi spadlo pár pramenů do obličeje, ale neodsunula jsem je, byla jsem hypnotizovaná jeho očima. "Doufám, že už je to v pořádku Luko. Neodpustila bych si, kdybych tě zmrzačila." zašeptala jsem a přemýšlela jsem, jestli se k němu mám ještě kousek přiblížit, ale rozmyslela jsem si to. Naopak jsem couvla a doplavala jsem ke kameni a sebrala jsem věci na kameni a došla jsem s nimi na břeh. Nějak se mi povedlo je nenamočit.
Došla jsem na pláž a posadila se na ručník a rozhlédla jsem se po Lukovi, měl na sobě kalhoty a už mířil ke mě. Najednou jsem litovala a oceňovala, že je tu jen slabé měsíční světlo. Natáhla jsem nohy před sebe a zadívala jsem se na ně kritickým pohledem. Moc tlusté a krátké. nahlas jsem to neřekla. Nesnášela jsem ty rádoby kecy o tom jak jsem hubená a jak mám božskou postavu, věděla jsem, že nemám ani zdaleka. Ale v tu chvíli jsem se rozhodla myslet jen na Luka. Poklepala jsem vedle sebe na deku a posunula jsem se abych mu udělala místo.
"Co tu děláš tak brzo? Nebo si potrpíš na noční plavání?" zeptala jsem se a usmála jsem se na něj. Nohy jsem si opět přitáhla k tělu a znovu mi do těla vystřelila bolest z rány na břiše. Cítila jsem snad každou částečku soli. Snažila jsem se neprojevit bolest, ale nevím jak mi to šlo. Cítila jsem jak jsem zkroutila obličej, ale bylo to jen pár vteřin,. Doufala jsem, že si toho nevšimnul, nechtěla jsem aby si to vyčítal, tak jako já to jeho.

Ani nevím proč jsem se probudila, ale když jsem se probudila, první co jsem si uvědomila byla tma. Pak písek a nakonec mořskou vodu. Nadzvedla jsem se na loktech. Co tu sakra dělám? zeptala jsem se sama sebe a pak se mi to začalo pomalu vybavovat. Luko, vnitřní rozepře, Ryanova ignorace povzdechla jsem si a znovu jsem si lehla a dívala se na hvězdy. Sakra proč jsem musela toho Luka potkat? Bylo mi bez něj tak fajn. pomyslela jsem si i když jsem věděla, že s Lukem se v mém životě objevilo něco naprosto nového. Něco, co mi chybělo od té doby, co Jean zmizel. "Ach Luko" zašeptala jsem a oči se mi začali plnit slzami. Rychle jsem zamrkala abych se slz zbavila. Pak jsem si uvědomila dvě další věci. Vůně, která sem nepatřila a zvuky vody, které nebyli přirozené.
Sedla jsem si a zamotala se mi hlava. Nadechla jsem se a zavřela jsem oči. Anorexie měla své nevýhody, ale na to jsem jen pokrčila rameny. A znovu jsem se zaměřila na tu vůni. Byla to mužská vůně, kolínská, když jsem znovu natáhla vůni do nosu vybavila se mi jedna osoba Luko? pomyslela jsem si a pak jsem jen zavrtěla hlavou. To jsi tak posedlá, že už si ho všude představuješ Nat? Natáhla jsem se po ručníku abych se znovu přikryla, ale místo na froté osušku jsem šáhla na nějakou jinou látku. Bunda? Co tu dělá bunda, moje není. Svojí mám na sobě. Zvedla jsem bundu na měsíční světlo a znovu mě obklopila Lukova vůně. Co se to tu sakra děje? zanadávala jsem v duchu a otočila jsem se k vodě, kde jsem před chvílí uslyšela to zvláštní šplouchání. Zdálo se mi, že v měsíčním světle jsem zahlédla plavající postavu. Přivřela jsem oči a zaostřila jsem na nočního plavce. Rozhodně to byl muž, ale víc jsem říct nedokázala. Postava zrovna plavala ode mě, takže jsem se zvedla a i s bundou a přešla jsem k mnohým kamenům na pobřeží. Znovu jsem se plížila naprosto tiše a sedla jsem si na kámen a pozorovala postavu. Když se na konci zátoky otočil, čekala jsem, že si mě všimne, ale postava plavala dál. Když byla jen pár metrů ode mě odhodlala jsem se a polohlasem jsem se zeptala: "Luko?". Cítila jsem kolik emocí jsem vložila do toho jednoho slova, až mě to samotnou překvapilo. Naděje, zmatek, strach, radost a obavu. V prstech jsem pevně svírala bundu a čekala jsem ani nevím na co.

<< Institut

Když jsem našla cestu do zátoky oddechla jsem si. Po tmě to nebylo moc snadné, ale nějak jsem to zvládla.
Když jsem dosedla na písek, sundala jsem si boty a z tašky jsem vyndala ručník, který jsem si strčila pod zadek. Dívala jsem se na hladinu vody a sledovala vlnky na hladině. Vše se třpytilo v měsíčním světle. Poté jsem se zaklonila opřela se o lokty a sledovala oblohu. V chvílích jako byla tahle se mi obzvlášť stýskalo po Jeanovi. Jako malou mě jednou vzal k moři, snažil se abych měla jakž takž normální dětství. Ale nezbyly peníze na hotel, takže jsme spali na pláži. Ale vůbec nám to nevadilo. Bylo teplo a všude byli hvězdy. Tulila jsem se k Jeanovi a on mě pevně objímal a vyprávěl mi historky o rodičích. Třeba jak ho učili tancovat a on si pak vzal mě, čtyřletého prcka a tancoval se mnou ploužák. Rodiče se prý váleli na zemi smíchy a já se ani nedivím. Při té vzpomínce jsem se zasmála. Lehla jsem si na ručník a představila jsem si Jeana právě teď u sebe. Neodolala jsem a zeptala jsem se "Jeane, co má dělat? Koho si mám vybrat? Když jsem s Ryanem jsem taková jaká bych chtěla být. A s Lukem jsem taková jaká jsem. A oboje se mi tak líbí. Chci být lepší, ale chci být i sama sebou. Co mám dělat bráško." šeptala jsem do nočního vzduchu. Představovala jsem si, jak se mi Jean směje a pak mě obejme, dá mi pusu do vlasů a řekne vážným hlasem. "To za tebe nemůžu vybrat já, vždyť to víš Tálí. Nech to rozhodnutí na tvém srdci, ono ví, co má dělat. Ale netrap je dlouho. Ani jeden si nezaslouží být tahanej za nos." řekl by a pak mi dal malý pohlavek a se smíchem mě začal trápit. Bože Nat ty jsi nějak mimo, viď? Zakroutila jsem hlavou a zachumlala jsem do ručníku a usnula s pohledem upřeným na nebe a s myšlenkou na Jeana.

Když jsem se vzbudila otevřela jsem oči a podívala jsem se okolo sebe. Všude byla tma a vedle mě nikdo neležel. Smutně jsem si povzdechla, chtěla jsem se vzbudit vedle Ryana, ale on se někde zasekl. Nějaký rejpavý hlásek se ozval. Ang asi zasekla drápky. Při té myšlence se mi zvedla žluč a měla jsem chuť popadnout nejbližší zbraň a jít Ang useknout tu její jedovatou hlavu. Nakonec jsem se na to rozhodla vykašlat a zdrhnout někam pryč abych se mohla volně nadechnout.
Koukla jsem se na hodiny. Spala jsem několik hodin. On se na mě vážně vykašlal? zeptala jsem se sama sebe.
Vybavila jsem si naší společnou noc. Jak jsme se líbali, jak se mě dotýkal. Jak se mě dotýkal a co mi říkal. Vybavila jsem si jeho hlas, když řekl, že mě miluje. I když jsem na to jen vzpomínala zachvěla jsem se a po zádech mi přejel mráz. "Já tebe taky." zašeptala jsem a položila jsem si hlavu na skrčená kolena. Přemýšlela jsem, proč ho miluju. Cítím se s ním sama sebou. Dívá se na mě tak, jako nikdo před tím. Miluje mě takovou jaká jsem. Zná mojí historii a přesto ode mě neutíká. Vypočítávala jsem v hlavě a pak se ozval nějaký hlásek. Tak proč tu není s tebou Snažila jsem se ho uklidnit rozumnými argumenty. Je unavený, musel si vybalit a měl hlad. A třeba se chtěl upravit. Pak mě nějaký vnitřní rejpálek navedl podívat se na hodiny. Přišli jsme asi v sedm večer a teď jsou tři ráno? povzdechla jsem si a vylezla jsem z postele. Vytáhla jsem tašku přes rameno a hdila jsem do ní další bandáže na boj a skládací kopí, sice to bylo na těsno, ale ještě jsem přihodila ručník a flašku s vodou. Shodila jsem ze sebe oblečení a natáhla na sebe černé plavky s rudými prvky. Hodily se mi k vlasům. Zkontrolovala jsem ránu. Hojení pokračovalo, ale stále to byla relativně hluboká rána. Povzdechla jsem si a do tašky jsem přihodila i lékarničku. Pak jsem si navlékla černé legíny s prvky plamenů, k tomu černé krajkové tílko a na to černou koženou bundu. Když jsem byla sbalená, uklidila jsem pokoj. Krom obrázků na zdi, pomalu ani nešlo poznat, že tu někdo bydlí. Spokojeně jsem kývla a napsala vzkaz, kdyby se náhodou Ryan objevil.
Ryane,
nepřišel jsi a já nemohla usnout. Šla jsem ven, nadýchat se vzduchu a trochu si zacvičit. Nejspíš pak půjdu nakupovat, nečekej na mě. Pá Nat
PS: Je t'aime! Chvíli jsem si vzkaz prohlížela a pak jsem ze skicáku vytrhla list, kde je Ryan jak bojuje s katanami. Usmála jsem se a pohladila ho aspoň na obrázku. Pak jsem ve skicáku přeskočila na obrázek Luka. Povzdechla jsem si a zaklapla jsem skicák a schovala ho na dno šuplíku. a pro jistotu jsem ho zamkla, ani jsem neviděla proč. Klíček jsem pověsila na háček kde vysely zbraně a pak ho schovala nejbližší a největší zbraní. Zavřela jsem dveře skříně a vzkaz a i obrázek pro Ryana jsem položila na ustlanou postel.
Povzdechla jsem si a ještě si pročísla vlasy a nalíčila jsem si řasy.
Vyšla jsem z pokoje a potichu zavřela dveře. Ani nevím proč, ale celou setu až ke dveřím jsem šla potichu. Trénovala jsem abych dokázala jít naprosto neslyšně a teď jsem to využila. Dokonce se mi podařilo i neslyšně otevřít i zavřít dveře.
Když jsem se dostala na vzduch zhluboka jsem se nadechla a nohy mě táhli do zátoky.

>> Zátoka Escrime