Příspěvky uživatele

<< Hotel

Když jsem pajdala od Luka bylo mi smutno a přišla jsem si ztracená. Nejen proto, že mi chyběl Luko. Byla jsem ztracená, protože jsem nevěděla jakého si mám vybrat a co je s Jeanem...
Když jsem si to štrachala kolem studni, všimla jsem si skupiny lidí. Dvě holky a jeden kluk. Co to má bejt? gang blonďáku pro sebe jsem se zasmála a na "gang" jsem se vykašlala a pajdala do Institutu.
Nějak se mi povedlo dostat se tiše do pokoje aniž bych potkala Ryana, Stellu nebo Ang. Momentálně jsem chtěla být sama.
Poté, co jsem za sebou zaklapla dveře od pokoje, jsem ze sebe shodila věci a vyrazila do sprchy. Stála jsem pod tekoucí vodou aspoň 15 minut, než jsem se cítila líp. Když jsem skončila s hygienou. Omotala jsem se ručníkem a vytřela jsme se do sucha.
Pak jsem se chvíli prohlížela v zrcadle. Nebyla jsem se sebou moc spokojená. Připadla jsem si moc tučná a zaoblená. I když jsem věděla, že s tím jen těžko nějak pohnu, už to byly z 99% jen svaly. No jo hold budeš tlustá zvykej si Nat zavrtěla jsem hlavou a rychle na sebe něco hodila, abych se na sebe nemusela dívat.
Vytáhla jsem lékárničku a obmotala jsem si kotník, abych ho zpevnila. Na chlazení jsem se vykašlala. Ono to bude dobrý řekla jsem si a odemkla jsem si šuplík a vyndala skicák.
Sedla jsem si na postel a chvíli skicákem listovala. Vložila jsem do něj i kresby, které nebyly zrovna nejveselejší. Kerberos, cela a moje rána jak v ní bublá démoní jed. Dál pak byly už lepší obrázky. Jean a Ryan a Luko. Když jsem nalistovala stránku s Lukem vypadl mi do klína útržek jeho košile. Jako nějaká zblblá fanynka, jsem si útržek přiložila k tváři a přičichla si. Voní jako Luko zavřela jsem oči a představila si ho tu u sebe.
Když jsem si ho před sebou představila začala jsem kreslit. Tužka se mi po papíře jen míhala. Po chvíli už jsem měla Lukův portrét. Pak přibila jeho vyprošená scenérie nás dvou na pláži. Jak se k němu skláním a on mi leží v klíně. Bylo to kreslené jako kdyby se Lukovi k nohám někdo postavil a sledoval nás. Byl to zajímavý úhel pohledu. Oba jsme se smáli, on mě hladil po stehně a já jeho po tváři. Ten obrázek mě zahřál u srdce. Ale tím moje inspirace nekončila.
Natáhla jsem se pro pastelky a začala kreslit zátoku. Povedlo se mi vystihnout barvu moře a i atmosféru celého prostředí. Usmála jsem se. Další obrázek zachycoval vycházející slunce z pohledu na vrcholu útesu. Vzpomněla jsem si na ten pocit síly, když jsem tam stála. Cítila jsem se jako anděl. Jenže moje ruka nevydržela v klidu.
Na dalším obrázku jsem byla zase já s Lukem. Seděli jsme spolu na pláži já mezi jeho nohama a zády jsem se opírala o jeho břicho. On mě zrovna líbal do vlasů a já jsem měla skloněnou hlavu a usmívala jsem se. Podařilo se mi zachytit tu Lukovu péči promítnutou v jeho výrazu a způsobu jakým mě držel. Pak jsem dostala nápad na další obrázek.
Rozdělila jsem si papír na dvě poloviny a nakreslila si obrys lidské tváře a začala jsem. Pravá půlka patřila Lukovi a druhá, levá, Ryanovi.
Musela jsem hodně gumovat a hodně vzpomínat, ale nakonec se mi povedlo obě tváře dodělat. Ty dva si úplně dokonale kontrastovali. Lukův chladný vzhled proti Ryanovu hřejícímu vzření. Modré versus medové oči. Ostré rysy a hranatá tvář, proti protáhle a úzké tváři. Já jsem vážně v háji! řekla jsem si a zavřela jsem skicák a dala ho pod polštář. Můj skicák byl víc než deník, byly v něm mé pocity, myšlenky a vnitřní dramata.
Rozhodla jsem se na to vykašlat a nemyslet. Nasadila jsem si sluchátka do uší, lehla jsem si na zem a začala dělat lehy sedy a kliky- ty pouze na jedné noze, nechtěla jsem namáhat kotník.

<< Zátoka Escrime

Skoro celou cestu, jsme šli s Lukem za ruku, ale když jsme se přiblížili k městu, vymanila jsem svou ruku z jeho. Jeho smutný výraz mě bodl do srdce. Smutně jsem se usmála a pohladila ho po tváři.
"Promiň Luko, ale nepotřebuju aby nás zahlédl Ryan a vy dva jste se mi tu porvali, nebo v tom nejlepším případě mě Ryan seřval na 3 doby. V tom nejhorším by to vzal jako soutěž a já nechci koukat na dva páry smutných očích, který se mě snaží přesvědčit." zavrtěla jsem hlavou a dál jsme pokračovali vedle sebe.
Zacala jsem mu odpovidat na predchozi otazky. "Ano momentalne tam zijeme 4. A zminit bych se mohla, ale pochybuju, ze to bude co platne. Mohla bych to rict leda Ingwe, nasi nejvyssi a ta se zatim moc nejevila moc vstricne a obetave..." Smutne jsem pokrcila rameny.
Zbytek cesty jsme šli vedle sebe a sem tam jsme se letmo dotkli. A vždy když se tak stalo mi do těla vyjel elektrický proud. Když jsme už byli prakticky před hotelem, stalo se mi něco, pro mě naprosto netypické. Zakopla jsem a skoro se rozmázla, naštěstí jsem se stačila zachytit lampy.
Když jsem se soukala na nohy ucítila jsem prudkou bolest v kotníku. Usmála jsem se na Luka.
"Tak tu nejsi jediný nešika. Právě jsem si vymkla kotník, kvůli blbému vysunutému víku kanálu." zadívala jsem se na viníka, mého skoro pádu a zavrtěla jsem hlavou. Bože odkdy jsem nemotora
"A neděs se. Za chvilku to bude v pohodě. Jen asi nechám nákupy na jindy. Místo toho půjdu domů trénovat břicho a ruce a pak nejspíš kreslit. Chtěl si přece nakreslit tu situaci na pláži, ne?" zeptala jsem se a využila jeho nabídky abych se o něj opřela.
Nakonec jsme dorazili k hotelu, koukla jsem se na hromadu schodu, které vedli k recepci.
"Asi se budeme muset rozloučit tady." smutně jsem se usmála a obejmula ho. Tvář jsem přitiskla na jeho a vychutnávala si ty poslední okamžiky s ním. Když jsem se odtahovala přejela jsem mu rty po tváři. při tom jsem zašeptala, krátké 'miluju tě'.
"Tak se měj a brzy se zase sejdeme, ano? Teď je něco pře polednem, takže zítra ráno u místa, kde jsme se poznali? Jezero Gury?" usmála jsem se na něj. Naposledy ho rychle objala a otočila jsem k odchodu.

>> Institut

Když se mě zeptal jestli nechci jít na něco k jídlu. Delala jsem, ze to zvažuje. Nevím jak bych mu vysvětlovala, ze i můj bratr říkal, ze jsem anorekticka. Ten ovocný salát, co jsem měla včera mi bude stačit aspoň na dva, tři dny. Nebo uz je to dva dny?
usmála jsem se jeho gestu, kdy me k sobě pevně přitiskl.
"Díky Luko, ale ja hlad nemám. Nejsem kluk ve vývoji, abych musela mít každou hodinu jedno pečené kuře." rekla jsem a zasmála se.
Odtahla jsem se od něj a polibila ho na rty.
"Ale klidně si na něco zajdi brouku. Já půjdu nakoupit, protoze v institutu už nic není. Ty tři co tam jsou potřebují každou půl hodinu kuře." zakroutila jsem hlavou. Ang byla podle všeho zrout o Ryanove apetitu jsem taky neměla pochybnosti. Možná Stella se tak nějak držela na uzdě. I když u ni jeden nikdy neví. usmála jsem se na Luka a vstala jsem. Oprasila jsem ze sebe písek a znovu se oblékla. Rána na brise už byl jen hluboký škrábanec. Hodila jsem na seve černé krajkove tilko, cernou koženou bundu a černé leginy se vzory plamenů na nohavicich. Dělaly mi dlouhé a hubené nohy, takze jsem je milovala.
'jestli chceš doprovodim tě do hotelu. Mají tam skvělou jídelnu. Taky se potřebuješ vyspat." usmála jsem se na něj a vyhnala ho z ručníku abych ho mohla složit s ostatními věcmi do tašky.
"jdeme nebo tě už ten hlad přešel?" zasmála jsem se a vyzývavě dala ruce v bok a pohodila hlavou.

// musíš psát i příspěvky, že jsi odešla... ;)

Když jsem se schoulila k němu do náruče připadala jsem si jako malá holka. Ale bylo mi mnohem líp, než když jsem byla sama. On mi dodával sílu. Poslouchala jsem jeho slib. Měla jsem chuť na něj zařvat, že děti mít nemůžu. Nemohla bych znovu vidět jejich mrtvé obličeje. A i když jsem vevnitř křičela uvolňovala jsem se. Když mě hladil a líbal do vlasů cítila jsem se líp. Když jsem nabrala dech a srovnala jsem si argumenty ozvala jsem se.
"Luko, já ti věřím. Chci ti věřit. Ale víš moc dobře, že tomuhle nejde utéct. Tvoji rodiče tě od toho drželi seč mohli a stejně si tu v Mortalu a nemůžeš se dočkat až budeš lovec. A nikdo ti nemůže nic říct. Máš to v krvi a ten anděl v tobě, bude vždycky chtít porazit ty zlé. A stejně to bylo, teda bude i s našimi dětmi. Vždycky by je to táhlo k boji." vzdychla jsem a opřela jsem se o něj.
"Já ti nechci kazit naději lásko, ale prostě to nejde. Nechci porodit dítě, milovat ho a vychovávat ho aby bylo hned od začátku předurčené k boji se zlem." schoulila jsem se v jeho náručí a políbila ho na rty.
"Chtěla bych děti, ale už teď je moc miluji na to, abych je porodila do tohohle světa." sklonila jsem hlavu. Každá žena má povinnost porodit děti. A lovkyně obzvlášť, lovců je málo a nový jsou vždycky potřeba. Nesplníš jednu ze dvou povinností. Nic víc se od tebe nečeká. Bojovat s démony a porodit děti. Jsem neschopná. pomyslela jsem si a měla jsem chuť křičet. Obzvlášť když jsem viděla jak je Luko chce. Nebudeš mu moct splnit jeho největší přání. Cítila jsem se mizerně.
"Vidím jak moc je chceš Luko, kdybych nebyla tak sobecká, tak bych ti řekla ať si najdeš nějakou, která ti porodí 30 šťastných a hodných dětí. Ale na to tě moc miluju." zašeptala jsem.

Zhluboka jsem se nadechla, chtěla jsem mu to říct, ale stále jsem se toho bála. Odkdy jsi takovej srab Nat! Vzpamatuj se! Okřikla jsem se v duchu a začala mluvit.
"Bude to znít naprosto pošahaně, tak se nediv, ano? na chvíli jsem si ještě položila hlavu na jeho rameno. Pak jsem si, ale sedla a otočila se k němu zády. Vyhledala jsem jeho ruku a propletla jsem si s ním prsty a stiskla jsem mu ruku.
"Zdálo se mi, že spolu stojíme před nějakým velkým rodinným domkem. Stáli jsme na dvorku, objímal jsi mě kolem ramen a dívala ses před sebe. V tvých očích jsem viděla pýchu, hrdost a něhu." začala jsem mluvit. Sledovala jsem vodní hladinu a znovu si vybavovala ten sen.
"Sledovala jsem tvůj pohled. Dívala ses na dvě hrající si děti. Chlapečka a holčičku. Byli to podle všeho sourozenci. Měly černé vlasy a modré oči. Holčička byla mladší než chlapec. Ale i tak si byli podobní. I na jejich nízký věk šlo vidět, že jsou silní a schopní. Chlapeček právě ukazoval sestře jak se bojuje s dýkou. Malá ho se zaujetím sledovala, šlo vidět, že to by její hrdina." usmála jsem se. Takovou rodinu bych brala. pomyslela jsem si, jenže veškerý dojem kazilo pokračování toho snu.
"Sledovali jsme je spolu, byly jsme šťastní. Ty jsi se pak, ale zadíval do dálky, zamračil se a vytáhl jsi meče, které jsi měl v pochvách na zádech. Už ses rozbíhal pryč, ale já tě chytla a otočila tě k sobě. Já ti můžu pomoct Luko, řekla jsem ti. Ty jsi se jen smutně usmál, políbil jsi mě na rty a pohladil mě po břiše. Už jsi chtěl odběhnout, ale otočil ses a řekl jsi Udrž to malé v bezpečí, ano? a znovu se letmo dotkl mého břicha. Odběhl jsi za dětmi, chtěla jsem běžet za tebou, ale pak mě něco koplo do břicha. Jenže to něco bylo ve mě. Byla jsem těhotná." po tvářích mi kanuly slzy, ale já jsem je tam nechtěla. Zlostně jsem je otřela rukou.
"Ale když jsi doběhl k dětem už bylo pozdě. Chlapečka zabil démon, kterého jsi viděl přicházet. On totiž chránil svou sestřiku i když mu bylo jen něco málo přes 10 a v ruce měl jen dýku. Postavil se před malou a chránil jí. Jenže démon ho hned zabil. Když jsi tam konečně doběhl, zabodl jsi démona, ale v tu chvíli jich vyskočila další desítka všichni se na tebe vrhli. Bránil ses, ale nemohl jsi je všechny porazit. Za každého, kterého jsi dostal se objevili 4 další." už mě nebavilo slzy stírat, tak jsem je jen nechala kanout. "Celou dobu jsem volala na holčičku aby šla ke mě. Jmenovala se Alex. Ale ona jen sledovala svého tatínka v boji. Stála tam zkamenělá stejně jako já. Byla jen pár metrů od tebe, když tě zabili. Takže se démoni hned otočili proti ní a zabili jí." zadrhával se mi hlas.
"Když byla Alex mrtvá, všichni ostatní démoni zmizeli. Konečně jsem se mohla hýbat a doběhla jsem za Vámi. Byl jsi příšerně bledý a měl jsi tak skelný pohled. A děti taky. Všude byla krev a ty mrtvé smutné obličeje, které jsem nemohla zachránit." sotva jsem se udržela sedět přímo.
"Cítila jsem, jak i ten drobeček ve mě pláče. Že nikdy nepozná tatínka ani své sourozence." dala jsem si ruce na břicho jako bych chtěla to nenarozené miminko uklidnit.
"Poslední, co jsi pamatuju, je že jsem se zhroutila k tobě a přála si být taky mrtvá." Celou dobu jsem se jen koukala přes sebe. A i teď jsem se bála ohlédnout a podívat se na Luka. Bála jsem se, že bych znovu viděla jeho mrtvé oči, nevydržela bych to a zhroutila jsem se. Proč mi nejvíc dávají na prdel moje sny?" zařvala jsem v duchu a dál sledovala obzor.

"Fajn měj si svoje krucifixy ty ateisto!" šťouchla jsem a zasmála se. Sice křečovitě, ale začala jsem se uvolňovat. "To je skoro rouhání. Nevěříš v boha a takhle ho zneužíváš, že se nestydíš Luko!" udělala jsem prstem varovné "tytyty" a smutně jsem zakroutila hlavou.
"No pro mě jsou snad všichni upíři a vlkodlaci zlý. Jako my jsme z části andělé, oni jsou jsou z části démoni." pokrčila jsem rameny. Oni by se neobětovali pro nás, ale my bychom měli chránit všechny. To určitě.
"Stála jsem před hlavní a názor jsem nezměnila." zasmála jsem se. Je fakt, že tyhle střelné zbraně v tomhle byly blbé. Surové a chladné. Ale zbraně to přesto byly užitečné. "Mě střelili, počkej počítám... Asi třikrát. Ne čtyřikrát." vzpomínala jsem na svoje různé bitky. "Věř tomu nebo ne, ale jedno chlápak napadl upír a když jsem toho upíra chtěla zabít ten chlap mě střelil do nohy!" zasmála jsem se té ironii, bohužel jsem neměla čas pánu vynadat, protože upír mu zlomil vaz, hodil si ho přes rameno a zdrhnul. Při té vzpomínce jsem se otřásla. "A divil by ses, kolik upírů a vlkodlaků umí střílet z poloautomatické pušky, nebo z revolveru." Je fakt, že jich je víc, než jsem si dřív myslela.
"To by ses měl bát! Když mě budeš štvát tak tě kousnu!" demonstrativně jsem se otočila lehce ho kousla do krku. Ale hned jsem se usmála, milovala jsem jak mě líbal do vlasů.
"No nevím, vlkodlaků asi okolo 25 a démona asi jen jednoho, možná dva. Pokud se z toho ten šmejd nezpamatoval." těch vlkodlaků jsem ještě občas dokázala litovat a zabíjela jsem je jen v nejkrajnějších případech. Vlkouši na rozdíl od pijavic byli živý a mohli mít rodiny. Bylo to víc lidi, teda mimo úplněk.
"Co já vím jaké kapely má francie!" zasmála jsem se. "Jen jsem žila u francie a to jenom prvních 5 let mého života. Ale doma jsme prý mluvili francouzsky. Ale to už si nepamatuju." pokrčila jsem rameny a lehla si vedla Luka. Lehla jsem si mezi jeho tělo a ruku a hlavu jsem si položila na jeho rameno. Chvíli jsem takhle ležela a užívala si té chvíle. Pak jsem zvedla hlavu a podívala se Na Luka.
"Chtěl by jsi říct, co se mi zdálo?" zeptala jsem se a bála jsem se odpovědi. Chtěla jsem mu to říct, ale bála jsem se...

// Pardon, e je to bez interpunkce, ale jsem na tabletu...

Jeho hlas me nakonec ukolebal ke spanku, ale zdal se mi desne zvlastni sen. No spis nocni mura.
Stala jsem pred nejakym velkym rodinym domem. Vedle me stal Lukoa a objimal me rukou okolo ramen. Tvaril se hrde, ale mel takovy nezny vyraz. Zadivala jsem se do dalky a hledala jsem, na co se muze divat. Kousek od nas byly dve deti, ktere si hraly po lovecku. Byl to kluk a holcicka, ktera byla o nekolik let mladsi nez chlapec. Vypadali jako sourozenci. Meli stejne havrani vlasy a modre oci. Oba byli svalnati, jen chlapecek uz mel siroka ramena a holcicka byla podlevsech uskoku velmi pruzna a utla. Kdy jsem je videla ucitila jsem zachvev pychy na ty dva drobecky. Kluk ukazoval holcice jak drzet dyku a jak s ni nekoho bodnout. Pak se Luko zamracil a vytahl pochvy na zadech dva dlouhe mece. Kyvnul na me a naznacil abych se drzela vzadu. Nechapala jsem proc. "Ja ti muzu pomoct Luko." rekla jsem a chytila ho za predlokti. On se na me jen smutne usmal. "Udrz to male v bezbeci ano?" jeste me naposledy polibil, pohladil mi vypoukle bricho a rozbehl se k detem. Sstal u nich nejaky demon a ohrozoval je. Chtela jsem se rozbehnout za nim, ale v tomme neco koplo zevnitr do bricha. Mohla jsem jen s hruzou v ocich sledovat jak se demon ohnal po mem synovi a rozsapal ho na nekolik kusu. Chranil totiz svoji sestricku. Mou mlou dcerku. Ale to uz tam byl Luko a demona zabil. Ale okolo nej se najendnou vynorilo dalsi desitka demonu a vsichni se na nej najednou vrhli. Zkousela jse volat na malou holcicku. "Alex pojd ke mne rychle pobez!" ale devce jen zkamenele koukalo na otce, ktery jeden po druhem zabijel demony. Ale bylo jich moc. Luko nemel sanci a za chvili uz byl na nekolik kusu. Zarvala jsem zouflstvim a spadla jsem na kolena. Porad jsem kricela na holcicku aby ke mne bezela, ale uz nemela sanci dalsi demon ji zabil. Kdyz devce pohodil na zem, vsichni najednou zmizeli. Bezela jsem ke sve rodine. Nejdriv k Lukovi. Drzel jsem ho za ruku a plakala jsem. Videt jeho skelne oci bez zivota bylo nesnesitelne. Ale spatrit mrtvolu vlastnich deti, to neslo vydrzet. "Ja ti rikala, ze nechci privest deti na tenhle svet. Ja ti to rikala!" kricela jsem na mrtvolu svoho manzela. Citila jsem jak ze me vyprchava vsechna neregii. Dopadla jsem mezi svou rodinu a prala si byt take mrtva. V tu chvili jsem se vzbudila.
Srdce mi busilo jako splasene a mela jsem vyschlo v hrdle. Po tvari mi tekly slzy. Byl to jen sen Nat snazila jsem se uklidnit, ale neslo to.
Nedokazala jsem se na Luka podivat. Porad jsem mela pred ocima, jeho tvar se skelnyma ocima. Nedokazala jsem se soustredit. Takze i kdyby se na neco ptal, neslysela jsem ho.
Polkla jsem na prazdno a po chvilce zaseptala: "Byla to jen nocni mura. U jsem v pohode." Natahla jsem se po tasce a vyndala ni vodu a napila jsem se. Hned se mi udelalo lip.
Snazila jsem si vzpomenout, co rikal nez jsem usnula. Postupne se mi vse vybavilo.
"Tak zaprve, ja te znasilnovat nebudu." rekla jsem a s hranym usmevem jsem zakroutila hlavou.
"Zadruhe abys vedel tady n to upiri moc nehraji. Muzou chodit do kostela a myslim, ze jim krize nevadi, ale nevim, nezkousela jsem to." pokrcila jsem rameny
" A za treti. Nejsou to srabarny. Naopak mi prijdou jako nejsilnejsi zbrane. Potrebujes hodne kuraze, abys dokazal nekoho chladnokrevne zastrelit. Navic az bude nekdo na kom ti zalezi v nebezpeci, nebude si vybirat zbran. Popadnes tu prvni, ktera se ti dostane do cesty a pujdes tu osobu zachranit. Ale taky mam radsi zbrane, ktere vyzaduji disciplinu, hodne cviceni a nejsou pro kazdeho amatera." konecne jsem se mu dokazala podivat do oci, ale hned mi pred ocima naskocil obrazek jeho mrtvolne bile tvare a skelnych oci. Zatrasla jsem hlavou.
"Jen skoro?" zeptala jsem se se zajmem. "Nekoukej tak na me, jiste, ze uz jsem zabila. Vlkodlaky a upiry, jsem mela na denim poradku." pokrcila jsem rameny, necitila jsem k tem stvorenim litost.
"To bylo jeskte kdyz jsem zila v NY. Podsvetane, se tam moc neridili zakony. Kdyz je prekrocili, nekdo je musel uklidnit. To moje tetovani," ukazala jsem mu leve rameno, "To jsem si nechala vytetovat na pamatku meho 100. zabiteho upira. Kdyz se podivas, to tetovani vypada jako upiri tlama. Kdyz se nekdo pta, rikam, ze to je logo, jedne francouske kapely." pri te vzpomince jsem se zasmala. Lidi jsou az moc snadno manipulativni. Kdy jsem jim neco nehodi do kramu, proste si to v hlave pretvori k obrazu svemu.

Jeho konejšivé doteky mě nakonec uklidnili, takže jsem se k němu ještě víc přitiskla a dodávala si sílu jeho doteky.
"No ano, nevím o něm nic asi 3,4 měsíce." opřela jsem se o jeho krk a naslouchala jsem. První věta mi připadala jako nesmysl, ale když pokračoval pochopila jsem.
Úplně jsem cítila jak blednu a zvedá se mi žaludek. Jak tohle může někdo udělat? ptala jsem se sama sebe. Když jsem slyšela o znásilění vždy se mi zastavila krev v žilách. Mnohem radši bych měla kudlu v břiše než to... v... polkla jsem a snažila jsem se dostat tu myšlenku z hlavy. Jak jsem proti někomu bezmocná a... Nedokázala jsem na to myslet dál aniž bych měla chuť se pozvracet, nebo něco rozbít.
Chytila jsem ho za ruku a pevně ho stiskla. Já se tu lituju. Fyzický ublížení, je vždycky lepší než to psychické
"To je mi moc líto lásko." zašeptala jsem políbila ho na čelist, protože jsem výš nedosáhla.
"Takže jsi na tom hodně podobně jako já. Jen já dokážu líp udržet rovnováhu." jemně jsem mu šťouchla do břicha aby poznal, že jen žertuju. "Ale musím podotknout, že krucifixy jako takové se za zbraně považovat nedají. A nekoukej na mě tak!" řekla jsem naoko výhružně. "Můžeš si do plyšového medvídka dát olovo a mlátit s ním lidi po hlavě a stejně to nebude zbraň." zasmála jsem se představě pětileté holčičky, která mlátí s medvídkem do nějakého chlapečka na hřišti, protože jí nedal bonbon. Musela jsem se usmát.
"Já nejsem zaujatá vůči žádným zbraním. Všechny už mi párkrát zachránili život tak na co výhrady?" usmála jsem se a přejela jsem rukama po jeho stehně.
"Zapomněl jsi mi položit nějakou otázku. Tak toho využiju já. Už si někdy někoho zabil?" zeptala jsem se a zadívala jsem se mu do očí. Být pošuk je jedna věc, ale další je být vrahem.
Nevím proč, ale začali se mi klížit víčka. Jak jsem tam tak seděla opřená o něj, cítila jsem se naprosto v bezpečí. A už dlouho jsem si neodpočinula v noci mě vzbudil a před tím jsem ztratila dost krve a nahradila jsem to jenom vodou. Jen na chvilku zavřu oči řekla jsem si a opřela si hlavu o jeho rameno a netočila jí směrem k jeho krku abych mohla před spaním vdechovat jeho vůni. Ale ty nebudeš spát řekla jsem si, ale to už mi víčka ztěžkla a já jen těžko hledala sílu k tomu, abych je otevřela.

"Co mi vadí? Nic! Naopak se mi to líbí až moc!" nadzvedla jsem pánev a otřela jsem se určitými partiemi o jeho tělo.
"A moc neprovokuj, já to umím líp a navíc na mě to nejde tak vidět." řekla jsem a letmo jsem přejela rukou po jeho vyboulených kalhotech. S úsměvem jsem ho políbila na rty a pak přišla jeho první otázka. Zarazila jsem se uprostřed pohybu.
A když přišla druhá otázka, cítila jsem se jakoby mě někdo hodil do ledové vody. Když tohle byli první dvě otázky bála jsem se třetí, ale ta nakonec nepřišla. Díky bohu. Zatlačila jsem mu do hrudníku aby ze mě vstal a já si mohla sednout. Ale nějak jsem nevydržela být od něj, takže jsem se nasáčkovala mezi jeho nohy a opřela se zády o jeho břicho. Vzala jsem jeho ruce a obmotala si je kolem pasu abych si dodala odvahy.
Zhluboka jsem se nadechla. "Bude ti to připadat děsně kýčovitý, ale stalo se to. Šla jsem se do baru uvolnit, bylo to hned po tom, co mě na nějakou chvíli unesli démoni, mučili mě a pak mě zabili. Nemyslím to obrazně. Vážně jsem byla mrtvá, ale nějak mě zvládli oživit, takže jsem to šla ze sebe vytančit do clubu Buena. Tam jsem tancovala a všimla si, že mě nějaký kluk propaluje pohledem. Vydala jsem se zjistit, kdo to je no a byl to Ryan. Pak prošlo flirtování tanec, první polibek." pokrčila jsem rameny. Nebylo mi to příjemné na to vzpomínat. Teda nebylo mi to příjemné na to vzpomínat s Lukem. Hlavně to ve mě vzbuzovalo vzpomínky na mojí první noc s klukem. Na ty polibky a doteky. Jak mě kluk poprvé objevoval. Zavrtěla jsem hlavou a radši jsem přešla k další otázce.
"Upřímně, to bych taky chtěla vědět. Když mě napadl démon," zvedla jsem ruku a dotkla se jizvy na hrudi, ", byla jsem asi na 5 minut mrtvá. Stalo se to v bratrových rukách. KDyž mě napadli dokázala jsem se doplazit domů, když mi bratr otevřel dveře, prý jsem mu spadla do náručí a nedýchala jsem. Neměla jsem tep ani jsem neprojevovala jiné známky života. Když jsem se nakonec probrala bylo to poprvé, co jsem viděla Jeana brečet. Měl hlavu položenou na mém břiše a brečel. Ten pohled mě zlomil. Ozdravoval mě asi dva týdny. Když jsem pak šla na první procházku a vrátila jsem se domů Jean nikde. Nevracel se několik dní. Po týdnu zavolal s tím, že je v Idrisu, že za ním nemám jezdit, že se o něco snaží. Řekl mi ať jsem opatrná a že mě miluje a položil mi telefon. Nemohla jsem zůstat v NY, takže jsem se sbalila a vyrazila do Mortalu. Můj cíl byl najít bratra, ale bojím se, že nechce abych ho našla. On nikdy lovcům nevěřil víš." zaklonila jsem hlavu a opřela si jí o jeho rameno. "Nechtěl abych se mezi lovce připadala a pak jede do Idrisu, do země lovců. Brala jsem to jako dvoujtou zradu. Neměla jsem nikoho jiného a on mi bez pořádného rozloučení zmizel." když jsem na to vzpomínala vhrkli mi slzy do očí. Proč jsi mě zradil brácho? zeptala jsem se a zavrtěla jsem hlavou.
Chvíli jsem mlčela a vzpomínala jak na Jeana, tak na Ryana. Bolelo to. Jakoby mě něco trhalo. A i když mě Lukova přítomnost uklidňovala nebyla všemohoucí.
"To už je jedno. Nic s tím nenadělám. A otázky pro tebe." pokusila jsem se usmát, ale o výsledku jsem pochybovala.
"Tak kolik holek jsi měl a jak daleko jsi to s nimi dotáhl?" zadívala jsem se na vodu a představovala si, že ze mě smývá starosti.
"A za druhé s kolika zbraněmi umíš zacházet?" stiskla jsem jeho ruku na mém břiše a naklonila jsem hlavu a políbila ho na krk a čekala na jeho odpovědi.

Když mělo moje plavky v zubech musela jsem se držet abych se nezačala hlasitě smát.
"Jo to mi mohl být docela dobrý důvod" zašeptala jsem a přivřela jsem oči v očekávání polibku, ale ten nikde, místo toho si pán hrál na herečku. Když jsem viděla jeho "raněný" výraz musela jsem se smát.
"Nebuď melodramatický mon amour." řekla jsem a ovládala jsem smích. "Já ti jen tak neodejdu, na to tě až moc miluju." usmála jsem se a políbila ho na rty.
Chtěla jsem toho říct tolik, aby věděl, co k němu cítím, ale neznala jsem na to slova. doufala jsem, že to pochopí z mých doteků a polibků. Rukou jsem mu přejížděla po hrudníku a druhou po zádech. Držela jsem si ho co nejblíž u sebe. Bála jsem se, že mi zmizí, když ho nebudu držet. Takže jsem nohy nad jeho zadkem zkřížila ještě pevněji a vyhledala jsem jeho rty a začala ho nespoutaně líbat. Nemohla jsem se držet zpátky. Když jsem se dotkla jeho nahé kůže, něco se ve probudilo a toužilo po něm. Všemi možnými způsoby. Když přitlačil svůj klín na můj zavzdychala jsem. Sice jsem ještě nechtěla, ale to neznamenalo, že mě to ani trochu nevzrušuje.
Měla jsem pocit, že jsme se líbali několik hodin, když jsem se od něj odtrhla. "Mohli by jsme se poznávat i jinak než fyzicky, ne?" zašeptala jsem a zatoužila jsem být nad ním. Ale rozhodla jsem se neřídit celou situaci a nechat to na něm.
"Zeptej se mě na 3 jakékoliv otázky. Klidně na tělo. Odpovím popravdě." usmála jsem se letmo ho líbla na rty, pak jsem nahodila přemýšlecí výraz a ještě jsem dodala "Teda možná odpovím po pravdě." zasmála jsem se a přejela mu prsty po žebrech.
"Já se tě nemůžu nabažit." políbila jsem ho na bradu a zadívala jsem se mu do očí a čekala na otázky.

"Já ti dám zlato, ty potvor!" zasmála jsem se když mě polochtal.
"Viděla jsem toho hodně, ale aspoň jsem věděla, co mám čekat! A né tvoje přírodní řádění. Tohle mi nedělej lásko, ano?" řekla jsem když nás položil. Dál jsem ho líbala, na rty, na krk, na hrudník. Hladila jsem ho na krku a na břiše. Když jsem doputovala až k pupíku zvedla jsem hlavu a odpověděla mu na předcházející otázku: "No pěkným bych to nenazvala a taky bych nepoužila slovo "nosíme", ale ano. Já i bratr jsme ho měli a brácha říkal, že ho měli i rodiče a prarodiče."
Znovu jsem se sklonila a začala ho znovu líbat na břicho a pokračovala jsem až k lemu jeho kalhot. Za ty jsem ho provokativně zatáhla. A rozhodla jsem se ho pěkně potrápit. Přejala jsem svým hrudníkem po jeho klínu a pokračovala po celém jeho těle, než jsem se ocitla zase u jeho rtů. Viděla jsem jeho výrazy a já se musela šibalsky usmát. "Já taky dokážu ovládat přírodu, zlato." kousla jsem ho do rtu a převalila nás, takže jsem se ocitla pod ním. Usmála jsem se a přitáhla jsem si ho k sobě a obejmula ho nohama. Začala jsem ho zasypávat hravými a letmými polibky, líbilo se mi jak na ně reaguje, když pak začal líbat on mě, musela jsem si slastně povzdychnout. Jeho rty mě prostě rozpalovali.
Usmála jsem se na něj a kousla ho do ucha. "Jakto, že je mi s tebou tak dobře?" zeptala jsem se a přála jsem si ho namalovat. Teď vypadal tak dokonale.
"Jakto, že tě po jednom dni, miluju tak, že si mi dělá špatně, když si uvědomím, že tě budu muset opustit." zašeptala jsem a zavrtěla jsem hlavou a pohladila jsem ho po tváři.

"Jasně, jasně. Z toho už se nevykecáš brouku." zapředla jsem a kousla ho do krku. Pak se se mnou postavil a mě držel v náručí. Jako princezna. Zasmála jsem se, chtěla bych vidět princeznu, která umí jen z poloviny tolik věcí se zbraněmi.
Když pronesl tu větu o kalhotech, nejdřív jsem nechápala, ale došlo mi to celkem rychle. Obzvlášť když se tak usmíval. Už jsem se chystala ho varovat, ale ten blázen se s námi rozeběhl z útesu. Při pádu mě začal líbat. Tak vášnivě, že jsem se poddala, ale zdálo se mi, že už každou vteřinu musíme dopadnout na hladinu, ale pád nepřicházel. Se zmatkem v očích jsem se od něj odtrhla a dopadli jsem. Ale byli jsme prakticky na břehu. Nechápala jsem. Podívala jsem se na vrchol útesu, na jeho patu, kam jsme měli dopadnout a na místo, kam jsme skutečně dopadli.
"Je ne comprends pas! Qu'est-ce qui s'est passé ici?! As-tu fait cela? Merde! Il n'est pas possible!" spustila jsem zběsilou francouzštinou. Nemohla jsem uvěřit tomu, co se stalo. Kdyby mě nedržel asi bych zdrhla za humny. Trošku jsem se uklidnila.
"Myslela jsem, že už jsem viděla skoro všechno.Viděla jsem hada srát, žábu bušit pěstí do skály, koně zvracet v barvách francouzské trikolory, dokonce jsem viděla i stíhačku couvat. Ale tohleto jsem teda ještě neviděla!" už když jsem to dořekla začala jsem se smát. Tohle vždycky říkal brácha. "No většina lidí si na pláž nebo k vodě plavky bere, no, ale proti gustu." Zvedla jsem se z jeho klína a dosedla jsem na pevnou zem na ručník.
"Nevím, co jsi to tam udělal! Ale už to znovu nedělej!" řekla jsem roztřeseným hlasem a hodila jsem přes sebe bundu. Cítila jsem se trošku histericky. Měla jsem chuť řvát na plný pecky a smát se jak blázen. Naštěstí jsem se ovládla . Sáhla jsem po rozkládacím kopím, trhnutím ruky jej složila a zabodla jsem ho do země jen několik centimetrů od mého lýtka.
"Další fakt o mě. Mám na lýtku mateřské znaménko ve tvaru rodinného kopí. Předává se po generace. Jak znaménko tak kopí." řekla jsem pevným hlasem s odhodláním zapomenout na to, co se před chvílí stalo.
Radši jsem si k sobě přitáhla mokrého Luka, sedla jsem si mu na klín a začala ho líbat na krk a přejíždět mu nehtem po zádech.

Slyšela jsem ho už když lezl po skále nahoru, nečekala jsem ho, ale nelekla jsem se. Když si za mě klekl a začal se mi omlouvat jen jsem otočila hlavu a poslouchala. Vůbec jsem se na něj nezlobila. Naprosto jsem ho chápala.
Pak si mě položil na sebe, s radostí jsem to přijala.
"Já se vůbec nezlobím Luko. Naprosto tě chápu. A lovci? To jsem zvědavá, co by mi mohli udělat." začala jsem mile, ale na konci jsem se ironicky zasmála. "Oddělí mě od rodiny? Zabijou mi rodinu? Vyloučí mě od lovců? Vyhodí mě z institutu." z hlasu mi odkapával sarkasmus. "Lovci už mi vzali všechno Luko, nemám co ztratit. A i kdyby něco bylo, kvůli tobě to klidně zariskuju." nechala jsem se políbit. Když se tak brzo odtáhl, překvapil mě. Se zájmem jsem se na něj podívala. Když pak řekl, že mě miluje, cítila jsem, že to myslí vážně. Že to není žádná štěněcí láska na dva týdny. Chtěla jsem odpovědět, ale to už mě začal líbat a já nedokázala myslet na nic jiného než na jeho rty, které mě tak vášnivě líbaly.
Takovouhle vášeň jsem v životě nezažila. Ani s Ryanem. Tohle byly čisté emoce přeměněné v polibky. A já mu ty emoce oplácela úplně se stejnou vášní. Protože jsem cítila úplně stejné emoce. Cítila jsem se s ním spojená. Věřila jsem, že tahle lásko nepomine. Po hodné chvíli vyměňování si emocí jsem se odtrhla a opřela jsem si čelo o jeho. "Miluju Tě Luko. Až to bolí." jemně jsem ho políbila na rty a lehla jsem si na něj plnou vahou a položila jsem si hlavu na jeho hrudník a poslouchala jeho bušící srdce. "A když už mluvíme o tom, co bolí. Nechci tě strašit, ale jediná cesta dolů, je buď po skále," demonstrativně jsem zvedla své sedřené ruce, ", nebo skokem dolů. A jestli tě bolelo cvrnknutí do jazyku, tak se o tebe docela bojím." pohladila jsem ho prsty po tváři a políbila ho na rty a přitiskla jsem se klínem na ten jeho. Jen abych ho pozlobila. Když mohl on já očividně taky.
"Nevadí, že ne?" zeptala jsem se nevinně a jemně ho kousla do rtu. Pak jsem si znovu lehla na jeho hrudník. A užívala jsem si jak mě hladí po těle a jak mě jeho tělo i sluneční paprsky zahřívaly. Spokojeně jsem si oddychla a pozvedla jsem hlavu a začala ho znovu líbat na krk. Ta jeho jemná kůže mě tam lákala. Navíc jsem v těch místech vždycky cítila jeho osobitou vůni.
"Pomalu bychom měli jít dolů Luko." zašeptala jsem mezi polibky.

Zhluboka jsem se nadechla. Já věděla, že to přijde.
Vstala jsem a došla jsem k vodě. Sedla jsem si na mělčinu, takže jsem vodu měla jen po pás. Měla jsem pocit, že bude potřebovat prostor na vstřebávání.
"Takže popořadě. Oni nejsou technicky vzato zlý. Lovci s nimi mají úmluvu, ale tím tě nebudu zatěžovat. Jediný, co potřebuješ vědět je že upíři a vlkodlaci tady ve městě mají jen omezené možnosti lovu. Takže vlkodlaky a upíry trpíme." hrála jsem si s pískem, líbilo se mi, jak mi prokluzuje mezi prsty.
"A ano dovedla bych nakreslit tu situaci před chvílí. Takové kresby mám nejradši. Pak ti ukážu nějaké ze včerejška." usmála jsem se, ale viděla jsem, že jeho to vůbec nezajímá, zavrtěla jsem hlavou.
"Já nevím o tvých rodičích nic jiného, než to co jsi mi řekl a to co jsem si zvládla odvodit. Jak si řekl, oba měli tetování takže byli lovci. A všichni lovci mají společný domov. Je to země mezi Francií a Německem. Jmenuje se Idris, ale na mapě jí nenajdeš. Je to země lovců stínů a podstvěťanů, což jsou vlkouši a pijavice. Napadlo mě, že pocházíš odtud, ale je to jen domněnka. Já odtamtuď jsem, proto mám francozské jméno... Já to vážně nevím Luko, ale Idris si pamatuje jen z útržků a těžko se tam dostaneme o přesné poloze ví jen hotový lovci, což já nejsem a navíc se tam prakticky nedá dostat." omluvně jsem pokrčila rameny.. "Nechtěla jsem ti to říct, protože jsem to nevěděla jistě a nechtěla jsem ti dávat zbytečnou naději. Ale myslela jsem, že by jsi to chtěl vědět." řekla jsem potichu a sklonila jsem hlavu.
"Asi potřebuješ být chvíli sám. Až ně budeš chtít, zavolej. Třeba ti i zazpívám." pověděla jsem mu co nejmírnějším tónem a shodila jsem ze sebe tílko a vrhla se do vody.
Znovu jsem doplavala až k útesu. Cítila jsem slanou vodu v ráně, štípala. Ale i tak jsem se rozhodla nechat ho samotného. Když jsem se ocitla u paty útesu začala jsem šplhat nahoru. Nebylo to tak jednoduché jako napoprvé, ale po pár minutách jsem se ocitla nahoře. Měla jsem rozedřené dlaně a chodidla, ale když jsem se ocitla nahoře cítila jsem pocit zadostiučinění. Sedla jsem si na kraj útesu zády do zátoky a spustila jsem nohy dolů. Přemýšlela jsem o Idrisu a Alicante. Záblesky skleněných věží v mých vzpomínkách se často opakovali. Pak se opakovali výjevy před rodinným krbem. Potichu jsem si broukala Replay. A dávala jsem pozor jestli neuslyším Lukův hlas.