Příspěvky uživatele

Když záře zmizela pomyslela jsem jen Co to sakra bylo?! Otočila jsem se kolem své osy a hledala, nějakou reakci okolí. Nikdo nic nedělal. To jsou všichni slepí? Podívala jsem se na Ayleen, ale nevypadala, že by si něčeho všimla. Asi jsem ho viděla jenom já.
S omluvným úsměvem jsem se na ní podívala a řekla "Ayleen moc se omlouvám!! Ale vzpomněla jsem si, že někde musím neodkladně být, vážně mě to moc a moc mrzí. Ale ještě si dnešek užij, ano?" rychle jsem jí zamávala a rozběhla jsem se směrem, kde jsem tušila institut.
Vedl mě jen šestý smysl..
>> Institut

"Koukám, že jsme obě kosmopolitní!" zasmála jsem se.
Na polku moc nevypadá, ale zdálo se mi, že má nějaký zvláštní dialekt
"Já jsem původem francozska, víš? Vive la france! smutně jsem zakroutila hlavou. Minulost se vrací V rychlém sletu se mi před očima objevily vzpomínka, na to zvláštní místo kde jsem bydlela, na vysoké skleněné věže, na všechny obyvatele v černém. Na Jeana jak mi ukazuje správné držení meče, nebo když mě učil mířit revolverem. Všechny ty vzpomínky mě dostávali do čím dál tím větší deprese...
Nemysli na to Nat, nechceš si zopakovat to selhání na hřbitově.
Pokusila jsem se zamaskovat smutek ve tváři napítím se svého džusu.
"Ale 90% života jsem strávila tady v NY, hlavně teda v Brooklynu.." usmála jsem se na ní a při slovech v New Yorku jsem zvedla paži a rozmáchle ukázala okolo sebe.
Když se jí podívala do tváře uviděla jsem, že už není bledá a vypadá mnohem líp.
S úsměvem jsem kývla jsem bradou k hrnku s horkou čokoládou, který byl už napůl prázdný Nebo napůl plný? Toť otázka.. Ale já jsem pesimista, takže byl poloprázdný
"Čokoláda pomohla?"

"Páni Ayl!! To bylo dobrý!" řekla jsem když okřikla ty kluky. Nevypadala na člověka, kterej umí být tak ostrej. NAvíc mě potěšilo, že se takhle postavila za mě. Je to vážně milá holka, měla bych jí poznat víc! Rozhodně je mi sympatičtější než Dray..
"Kde se to v tobě vzalo holka?" zeptala jsem se pobaveně.
Její vysvětlení, že vzpomíná jsem brala, sama si pamatuju na tu chvilku na hřbitově.. To byl úlet!
"A dávnou minulost tedy necháme spát... Ale řekni mi jak jsi dopadla s tím klukem, kterému jsi padala do náruče?" řekla jsem a šibalsky se k ní naklonila v očekávání něčeho zajímavého.
"Líbali jste se? Nebo jste zašli ještě dál?" slyšela jsem se říkat a nadzvedla jsem obočí

Táhla jsem Ayl k baru, když v tom celá ztuhla a zbledla. Vypadala trochu jako kdyby se měla pozvracet.
"Hej Ayl, jsi v pohodě?" starostlivě jsem jí chytla ramena a podívala se jí do obličeje a těkala očima a hledala známky něčeho špatnýho. Nic jsem nenašla.
"Pojď se napít ano? Non alkohol!" Dotáhla jsem jí k baru posadila jí na stoličku a objednala jí horkou čokoládu a sobě pomerančovej džus.
"Ná vypij to, bude ti líp." čekala jsem jestli si lokne.
"Řekneš mi, co se ti tam stalo?" zeptala jsem se a kývla hlavou směrem směrem, kde jsme se zasekly. Čekala jsem co z ní vypadne. Už vypadala líp, né na zvracení, ale spíš, že myslela na něco špatného.
Přesně tenhle výraz měl Jean, když vzpomínal na rodiče, hlavně na tu poslední bitvu...
Rukou jsem odmávla ty kluky, se kterýma jsem předtím tancovala. Našli totiž tolik mozkových buněk aby došli až ke mě a dokonce se zmohli na několik perverzních nabídek.

// jdu na hoďku z netu

Zasmála jsem se "Tak to fakt nemám páru!"
Fuj tady vážně smrdí kouř, jakej vůl tu kouří?!
Ayleen vypada zvláštně, odreagování očividně potřebovala.
"Počkej chviličku, jo?" mrkla jsem na ní a zaklepala tomu chlápkovi s cigárem na rameno. Když se ke mě otočil vytrhla jsem mu cigaretu z ruky, zašlápla jí a umlčela jeho protesty rukou. "Zaprvé není to zdravé" řekla jsem a skrčila jeden prst Za druhé tím vážně štveš okolí, zatřetí potom smrdíš" další dva prsty dolů "Za čtvrté přitom vypadáš jak ichtyl a za páté to stojí zbytečně moc peněz" Zvedla jsem mu ruku, kterou měl pořád sevřenou v pěst od té chvíle, co držel cigaretu a ťukla jsem si s ním klouby ruky, kterou jsem odpočítávala. "Není zač kámo" zasalutovala jsem, udělala čelem vzad a šla k Ayleen "Nedáš si něco, vypadáš zralá na tequillu.." kývla jsem směrem k baru a chytila jsem jí za ruku, že jí tam odtáhnu.

Skvěle jsem si úžívala tanec, když mě někdo odtáhl od těch žhavých kluků, chtěla jsem se vytrhnout, ale pak jsem si všimla, že je to Ayleen.
"Ahoj Nat, ráda tě vidím" řekla mi, trochu povýšeným hlasem.
"Jé ahoj Ayleen" řekla jsem a skočila jsem jí okolo krku. Její arogantní tón, mě trochu zaskočil, ale nenechal jsem se vyvést z míry.
"Co tu děláš? zeptala jsem se jí naprosto neopilým tonem, přece jsem měla jen jednoho panáka. Přemýšlela jsem, co tu dělá. Nevypadá na moc pařmenský typ.
Za sebou jsem zaslechla nějaký hluk a viděla jsem ty dva kluky, jak na sebe pořvávaj a ukazují na mě.
Hovada opilí, nadržený
Znovu jsem se otočila na Ayleen a naklonila jsem se k ní blíž abych jí slyšela.

<< Pokoj 3

David mě pěkně vytočil a měla jsem chuť zlobit a to hodně. Na baru jsem si dala jednoho panáka na uvolnění a vrhla se do vřavy.. Na parketu se tancovalo tělo na tělo, hudba Vám duněla celým tělem a cítili jste se jako v jiném světě. V tu chvíli se mi zdálo, že v lepším světě.
Alkohol mě začínal hřát a boural moje zábrany, líbilo se mi to.
Kluk za mnou se ke mě tisknul a držel mě za boky, kterými jsem mu vrtěla v klíně. Když se ke mě kluk naklonil a začal mě líbat na krk, otočila jsem se, provokativně jsem zavrtěla ve srozumitelném gestu "nené" a odtančila o pár metrů dál, k dalšímu klukovi..
Když mě tancování s kluky omrzelo začala jsem si tancovat sama a nějak moc jsem se odvázala, protože než jsem nadála stála jsem se uprostřed kruhu a okolo mě byli dva kluci a měli mě mezi sebou a tancovali jsme.. No tancovali, pro střízlivého to asi vypadalo jako lehké porno, ale pro nás to byl tanec na vyšší úrovni.

"Sakra!"řekl David když mu začal zvonit mobil.
"Mamma..." začal a pak následovalo spoustu italských slov.
Když přestal se smutnýma očima mi oznámil, že už musí domů, že nastal rodinný problém.
"A to už tě neuvidím?"řekla jsem posmutnělým hlasem. Vážně jsem ho chtěla ještě vidět.
"To rozhodně ne! Řekni mi svoje číslo na mobil, prosím. Určitě ti zavolám. Dala jsem mu číslo do hotelu a poprosila jsem ho o to jeho. Napsal mi ho na vnější stranu skicáku.
"Tak ahoj Nat." řekl a políbil mě na obě tváře, na čelo a lehce i na rty. "Brzy se uvidíme." řekl a odspěchal pryč.
To doufám!

>> Pláň Warin

Provokativně jsem se rozhlédla kolem sebe, pak jsem se k němu spiklenecky naklonila "Ale já tu nikoho nevidím" Docela mě překvapilo, když vytáhl mobil a udělal mojí rychlou fotku. "Hele co to..?!" chtěla jsem se rozčílit, ale on mě zastavil pohybem ruky a ukázal mi fotku co vyfotil. Nevypadal jsem tam moc k světu, ale mámi mnohem horší fotky.
"To je ta holka, která se mi líbí!"řekl usmál se posunul se ještě blíž.
To je zlato Usmála jsem se na něj a posunula jsem se k němu.
"Dobře.Máš vkus, ta holka je kočka!" Zasmál se a podal mi ruku.
"Já jsem David a jaké je tvoje jméno?"
"No já jsem Natali, ale jsem radši, když mi lidi říkají Nat." Usmála jsem se na něj a po francouzsku jsem ho políbila na obě tváře.
Když se na mě vyděšeně podíval nemohla jsem se ubránit smíchu.
"Je suis neé a Paris! Narodila jsem se v Paříži trubko!"
On vzal mojí tvář do dlaní a políbil mě. Na rty."Já jsem zase z itálie a my jsme dost horkokrevný" zašeptal a položil si čelo na moje.
"Nepřeháníš to trochu?" zšeptala jsem zastřeným hlasem.
"Promiň, zlobíš se?" řekl provinile.
"Hádej, můžeš dvakrát!" řekla jsem a znovu ho lehce políbila na rty.
Panebože to je slaďouš, toho chci domů

Jako vždy jsem při kreslení přestala vnímat okolí. Pěkně jsem se lekla, když si k mně přisedl nějaký kluk.
Trhla jsem hlavou směrem k němu. On se na mě podíval a usmál. Nedůvěřovala jsem mu, ale také jsem se na něj usmála.
"Ahoj, co to kreslíš?" zeptal se mě..
"Nic moc.. Vidíš tamtoho kluka na stromě? řekla jsem a bradou naznačila směr malého uličníka, který ze stromu házel nějaké lístečky papírku na hlavu nějaké stařence. Naklonila jsem k cizincovi skicáka čekala na jeho reakci.
Kresba nebyla nic moc, ale zachycovala kouzlo okamžiku, jak má stařenka na hlavě už hromádku papírků, ale přes vysoko vyčesané vlasy nic necítí.
"To je dobrý!" řekl a uznale pokýval hlavou.. "Ani bych si toho nevšimnul. V tom stromě se schoval hezky."
Usmála jsem se na cizince. "Takže já si tu kreslím, ale co tu děláš ty?"
Upřímně se zasmál. "Já už 20 minut sleduju holku, co si kreslí na lavičce v central parku a snažím se jí oslovit?"
" A kdepak je ta tvoje kočka?" řekla jsem sarkasticky.
"Vlastně, hnedka vedle mě." řekl a přisunul se na lavičce ke mě blíž.

<< Pokoj 3

No tady toho na dělání taky moc není..
No aspoň je tu hodně věcí na kreslení. Vytáhla jsem skicák a uhlík a začala skicovat okolí.
Okem umělcem jsem hledala nějakého fešáka..
Přemýšlela jsem o životě a přitom se rozvalovala na lavičce. Ale nějak mi teď nešlo malovat. Kruci, zase mám jednou blok..
Místo toho jsem si vytáhla knížku a začala si číst, to mi vždycky pomohlo.. Potřebuju někoho s kým můžu mluvit..

Kresbu jsem konečně dokončila. Nebyla jedna z mých nejlepších, ale rozhodně né z nejhorších...
Uklidila jsem věci do kabelky a znovu vytáhla dýku. Přemýšlela jsem jak si tohle místo označit.. Nakonec jsem vyryla velká písmena M+T=JP+N a k tomu to mateřské znamínko co mám na lýtku, to dlouhé kopí.. Ale pořád se mi to nezdálo moc reprezentativní, spíš něco jako řezbářský um nějakého zamilovaného párečku ze základy.
Krev, všechno se stvrzuje krví. Přiložila jsem si ostrou stranu dýky na otevřenou dlaň "Přísahám zde při vodě, zemi a obloze, že budu ctít jméno své rodiny a všechny své předky" Při posledních slovech jsem si rozřízla dlaň po celé délce a krví vybarvila ono znamínko ve tvaru kopí. Celou přísahu stvrdila má slza, která skanula na písmena, která jsem před chvilkou vyryla.
"Miluju Vás"zašeptala jsem a přejela prsty po písmenech.
Tak a teď tu mám vážně vlastní místo. Památník naší rodiny...

>> Pokoj 3

<<Hřbitov

S hlavou jako střep jsem si sedla a svůj oblíbený kámen a meditovala. Snažila jsem si představit svůj život, jaký by byl, kdyby naši žili.. Je to asi jedno, stejně to nezjistím...
Seděla jsem a snažila si vyčistit hlavu. Moc to nezabíralo.
Znovu jsem si vytáhla skicák. Světlo bylo dokonalé abych zachytila klidnou hladinu, kontrastující se zalesněným břehem.
Uměleckým okem jsem přeměřila hladinu a břeh a hory v dálce. Začala jsem rychle črtat, co jsem viděla, v tu chvíli mi na rameno sedl pták. Strašně jsem se lekla, málem mi z ruky vypadl skicák!
"Tohle mi nedělej ptáčku" Podívala jsem se na něj a uvědomila si, že to je ten stejný skřivánek z rána.
"Ty jsi ale brouček! Pohladila jsem ho po maličkém tělíčku "Budeš tu se mnou ještě chvilku, mon petit chanter?" Ptáček zapípal a já to brala jako souhlas. Začala jsem dokreslovat jeho siluletu na nebe...

Když jsem se "zbavila" asi s polovinou mých špatných vlastností, zvládala jsem se trefit už maximálně napotřetí. Pro dnešek s tímhle končím.
Přešla jsem k mramorovému andělovi. Vypadal nádherně, jen měl tak smutné oči. No co, je na hřbitově, rumbu asi tancovat nebude.. Hodně dlouho jsem ho pozorovala, nemohla jsem si pomoct, lákal mě jako nikdo..
Vytáhla jsem z tašky skicák a uhel, nosím je s sebou pořád. Nikdy nevíte, co hezkého uvidíte.
Začala jsem črtat. Nejdřív obrys těla, ten jsem rozmazala, aby splýval, pak doslova andělské rysy obličeje. A nakonec křídla, pečlivě jsem je vystínovala a pozadí rozmazala, aby anděl vystupoval z temnoty.
"Je krásný!Tohle se ti povedl ségra!" Jako bych slyšela Jeanův hlas.. Moje kresby se mu vždycky líbili, on sám to nezvládal, ale vždy mě podporoval, k narozeninám mi kupoval uhly a skicáky, gumy a další různé pomůcky k malování. ¨
"Moc se mi stýská brácho..." po tvářích se mi koulely slzy a já se je nesnažila zastavit. Přešla jsem k andělovi a pohladila ho po mramorových křídlech. Přes slzy už jsem skoro neviděla, vytáhla jsem dýku z kozačky a namátkou jí hodila do změti stromů.
"Doprčic"
Všichni mě opustili! Máma, táta i Jean! Už jsem se neudržela na nohou a spadla do trávy na kolena. Zhroutila jsem se, konečně po několika dnech, to na mě dolehlo.
Chtěla jsem se zvednout, ale nemohla jsem. Všechny buňky v těle se mi příčily.
Doplazila/došourala jsem se k andělovi a opřela se o něj. Vedle něj ležel můj skicák. Zvedla jsem ho s prachu a i když jsem skoro nic neviděla, začala jsem jím listovat... Stránku s Jeanovým portrétem jsem našla i přes zavřená víčka. Protřela jsem si oči a už s klidnějším dechem jsem si znovu a znovu prohlížela jeho podobiznu "Páni Tálí, to vypadá jako fotka! Až na to, že jsi mi udělala moc velkej nos!" Zasmál se a podrbal mě ve vlasech. Jen o mi mohl říkat Tálí, byla to přezdívka od Natali..
"Proč si mi to udělal Jeane?" ještě chvíli jsem tam seděla a přemýšlela, poté jsem se zvedla, našla dýku a přesunala se na jiné místo, místo, kde mě tolik nebolelo srdce..

>>Jezero Gury