Příspěvky uživatele

// neboj už to mám vymyšlený :D Stačí když zabijete kerbera (takový malý, lehký, prakticky zbytečný úkon) :D

// Děkuju, to jednoho potěší, že byl povýšenej na halucinaci :D

// To mi povídej.. :/ Kontroluju tu to každej den a doufám, že už budu moct něco psát.. A přitom už mám tejden smůlu...

//Taky tě miluju :* Opraveno :DD NICK

Už uběhla nějaká chvíle, kdy se naposled něco změnilo. Dray byla stále pryč, bílý kerberos drtil žebra vlčici a moje nohy užtoho nemohli o moc víc udržet. Radši jsem se neodvažovala vyjít z energetického světa, věděla jsem, že ta bolest by mě okamžitě složila. Pouze jsem se snažila vstřebávat tu bolest opět do žil, ale když jsem na ně pohlédla už byly celé obalené šedivou. Takhle to déle nevydržím pomyslela jsem si. Přestala jsem bolest vstřebávat a snažila jsem se jí přehradit, docela tu fungovalo. Zároveň jsem se snažila urychlit proces hojení tím, že bolest změním na energii, ale sama jsem věděla, že s úrovní na jaké se nacházím to nedokážu. Ale snažit jsem se musela.. Když už nic jiného konečně do mě přestalo proudit utrpení z kerbera, protože se mi povedlo odvrátit zrak.
Pak vtrhnul do cely další démon. Pohledem přinutil Kerbera odtáhnout vlčici z naší dočasné "ubytovny. Zajímavé bylo, jak mu z očí proudila černá energetická mlha a vpíjela se do psa. Navíc mě ohromil s jakou lehkostí kerber dokázal vytrhnout okovy ze zdi. Ty tam byly jen namalované, no ne? podívala jsem se jak táhnou vlčici pryč. A co teď bude se mnou, půjdu taky na výlet? pomyslela jsem si a pak si vzpomněla na své několikrát přelámané, spíš roztříštěné nohy. Doufám, že nebudu muset chodit, myslím, že bych se nezvládla ani plazit. Zažila jsem už spoustu bolestivých ran, ale tohle je na mě prostě moc.
Jenže pak se můj hafík odvázal, skočil po mě a začal mě sekat svými obrovskými tlapami. Přímo jsem cítilo každičkou kapku krve, která unikala z mého těla těmi škrábanci. Co škrábanci, to jsou snad řezné rány
Viděla jsem tu šedomodrou kaluž, která se rozšiřovala nebezpečnou rychlostí. Už byla dvakrát tak velká jako ta po Angelice.
Tohle nedám uvědomila jsem si. Nemůže mi pomoct ani zrychlené hojení strážců. Mám maximálně pár hodin. No snad se mají děvčata líp.. Pak jsem si vzpomněla na to, co mi o tomhle světě řekl Jean. "Nesmíš v něm být moc dlouho a už vůbec nesmíš zajít hlouběji do sebe. Jinak hrozí že upadneš do umělého spánku. Tep na minimum, nebyli otřebné žádné živiny ani kyslík. Lidé to využívali aby přežili v nejhorších situacích. Jejich tělo bylo schopně přežít i bez kyslíku několik týdnů, ale jejich mysl trpěla, když se jim povedlo probudit se, nikdo nedokázal říct, jaké následky budou mít. A jediný způsob jak poznat, že se člověk probudí byl podívat se mu co nejhlouběji do duhovek, pokud se za nimi hýbala energie, měl šanci přežít. Tuhle energii mohl vidět kdokoliv, ale jen málokdo si to špatně vyložil. Nechci pomyslet na to kolik lidí muselo zemřít v když se probudili v rakvích. Natali teď mě poslouchej, pokud někdy najdeš někoho v tomhle stavu musíš mu předat část své energie. Nebude to bolet a tobě se nic nestane, ale jejich metabolismus potřebuje nakopnout.
Přemýšlela jsem jaké mám možnosti, nakonec jsem došla k rozhodnutí, že to udělám.Snad mi někdo tu energii věnuje. A démoni to být nemůžou jejich energie by mě zabila. Když budu mít kliku někde mě pohodí jako mrtvolu a najde mě nějaký důchodce na procházce
Začala jsem se soustředit na tu slaboučkou pulzující energii v mém runovém tetování. Představila jsem si jí jako vodu, do které se pomalu ponoříte. Čím hlouběji jsem šla, tím do hlubšího spánku jsem upadala. Poslední, co jsem zaznamenala byl můj pád na kamennou zem.

// že by konečně postup ve hledání? Třeba nás ty démoni nezabijou! :D Sice bude chybět nějaká ta nožička, ručička, ale to se zvládne :D

Zůstala jsem v energetické světě, když se objevili ti démoni. Takhle mi jen těžko ublíží, nebo mě to aspoň bolet.
Zatajila jsem dech když jsem spatřila "energii" démonů. V jejich těle nic nebylo. Žádná pulzující temná čerň a ni samotná temnota. To snad není možné Byly to jen stíny v energetickém světě.
Musela jsem sledovat jak začali odtahovat Dray. Věděla jsem, že bych jí nemohla pomoct, ale i tak se ve mě vzpouzela každá buňka aby jí mohli bránit. Nepřítel mého nepřítele je můj přítel.. řekla jsem si, když jsem se musela zeptat proč chci chránit pijavici.
Viděla jsem, že démon promluvil nerozuměla jsem, co říkal, ale rozhodně to neznělo moc pozitivně pro mě a vlčici a nemýlila jsem se.
Bílý kerberos vystartoval po vlčici, skočil na ní a drtil jí obrovskými tlapami. Ale neměla jsem moc šancí jí litovat. Ke mě se přiřítil černý a zaútočil na mě. Cítila jsem jak mi protrhl kůži na tváři a jak mi po ní stéká krev, cítila jsem zároveň jak mi tlapami drtí nohy. Ale nejvíc mě znervózňovali jeho hlavy, konkrétně oči, které mě sledovali. Jejich energie byla tak temná a tak se mi přenášela do hlavy, že jsem cítila jak se mi ta temná černá přenáší do mých žil, jak ta černá zabíjí všechno dobré ve mě.
Slyšela jsem jak moje vlčice trpí, měla jsem chuť toho kerbera praštit udělat cokoliv abych vlčici pomohla. Dokonce jsem se na chíli vrátila do svého hmotného těla, ale bolest jakou mi pes působil byla k nevydržení, stihla jsem do něj jen lehce strčit, než jsem se vrátila do energetického světa. Pochybovala jsem, že to ten pes vůbec cítil.
Bolest ustala, ale čerň v mém nitru přetrvávala.Zkoušela jsem tu černou izolovat od všeho ostatního, ale šlo to stěží. Kerberos se nechtěl posunout, stále na mě zíral a já ho nemohla přestat sledovat.
Snad je na tom Dray líp pomyslela jsem si a pak se znovu pokusila zabít tu čerň ve mě. Cítila jsem, že když se nějaká dotkla místa, kde mám svou runu lovce, pomalu mizí. V hlavě jsem vyformovala žilku jen z černě a vedla jí pomalým tempem přímo do runy. Snad to zabere zadoufala jsem stále se topící v očích pekelného psa.

Sledovala jsem holky v energetické světě.
Viděla jsem jantarové jiskřičky, které šíleně poskakovali v hlavě vlčice. Zároveň jsem se jí pokusila přečíst myšlenky. Hlad, Tyanis, Savannah to byly jediné myšlenky, které jsem byla schopná zachytit. Ty holky musí být součástí jejího klanu pomyslela jsem si. Jiskřičky v její hlavě se pomalu utlumovali a její tep se pomalu zpomaloval. Ona spí? zeptala jsem se sama sebe.
Poté jsem svojí pozornost přesunula na Dray. Tmavě rudá barva se shromáždila v oblasti břišní. Její energie pomalu přestávala proudit celým tělem, prostě se slévala do jejího břicha. Z té hromady karmínové vytékalo pouze několik pramínků, jeden pro každou končetinu a jeden do hlavy. Bylo zajímavé, jak rudá z její hlavy rychle pohlcovala modrou. Má hlad a přestává z ní být člověk. Teda, přestává se chovat jako člověk uvědomila jsem si. Pokusila jsem si přečíst i její myšlenky Nick a Aubree našla jsem v její hlavě Bože ona si oblíbila tu uřvanou zrzku? podivila jsem se... Drayn proud energie do hlavy se tak zůžil, že byl už jen málo patrný. Dobrou Dray pomyslela jsem si..
Pak jsem se zadívala na ty dva kerbery, jejich půlnočně černá barva záříla pořád stejně. Čím je asi krmí? napadlo mě.
Pak jsem se zahleděla na své tělo, modrá byla stále obalena šedou. Takhle to nenechám! Začala jsem se soustředit a přetvářela šedou bolestnou barvu na životodárnou modrou. Cítila jsem se hned plnější energie. Musím si nějakou schovat na horší časy uvědomila jsem si, když jsem spotřebovala asi 1/8 šedé.
Přemýšlela jsem, jestli se mám vrátit do svého skutečného těla. Nakonec jsem to zavrhla. Sice nic neslyším, nemůžu se hýbat ale vidím dobře a stačila bych se vrátit zpátky. Navíc takhle je mi líp. Dospěla jsem k závěru a zavřela oči a jen vnímala proudění energie ve svém nehmotném těle..

Bože proč jsou tak apatický, to se nechtějí aspoň pokusit dostat se pryč?! Ale já sama tu nic nezmůžu...
"Fajn jak chcete, holky" řekla jsem a znechuceně se od nich otočila. Snažila jsem si najít nějakou pohodlnou pozici. Ale chrastění řetězů mě neuvěřitelně iritovala. Naposledy jsem zachrastila řetězy a sedla si do pozice lotosového květu.
Snažila jsem se zhluboka dýchat, ale sirný pach démonů to poněkud znemožňoval. Ale i tak se mi povedlo přejít do stavu duševního klidu. Znovu jsem cítila bolest z tetování jak ve mě pulzuje, ale snažila jsem to nevnímat.
Soustředila jsem se sama na sebe. V tomhle stavu jsem dokázala přežít bez vody i jídla několik týdnů. V tomhle stavu jsem se snažila uklidnit a zapomenout na to, kde jsem, co tam dělám i na jak dlouho tam jsem.
Vzpomněla jsem si na jeden trik co se mě snažil naučit Jean. Říkal tomu energetický svět. Když jste se hodně soustředili, mohli jste vidět proudit energii v těle ostatních. No teď stejně nemám nic lepšího na práci, takže proč né.
Soustředila jsem se na přenos do energetického světa. Když jsem otevřela oči, překvapeně jsem vdechla...
Namísto vlčice tu pumpovala jiskřivě jantarová energi, pulsovala jí v každé žilce a kopírovala její tvar. Energie pulsovala v jejím tělě v rytmu jejího srdce. Podívala jsem se na Dray, její energie nejiskřila, byla taková matná a mísili se zde dvě barvy, hlavně tedy krvavě rudá a pak světle modrá, ale ta se schromažďovala jen v oblasti její hlavy a i tak ta bylo jen pár stop. Její lidské a upírské já. Pak jsem se podívala na svoje ruce. Zářili modrou aurou a v žilách pulsovala modro šedá. šedá to je barva bolesti z runy..
Když jsem se podívala na ty obludy ty zářili černou, nic nepulsovalo prostě jen černá záře... Ale nejzajímavější na všech byli jejich oči, jejich energie se v nich zračila milionkrát znásobená.
Oko do duše okno? Zajímalo by mě, jestli i moje oči vypadají zvláštně..

Sledovala jsem reakce vlčice. Viděla jsem jak nervozně těká očima.
Všimla jsem si jak se mi snaží odpovědět na otázku. Zaprvé ano, zadruhé ne. Takže je útlejší, může se protáhnout skrz okovy, ale nechce to udělat. Doufám, že zatím jen proto, že postrádá smysl proměny.. Mezitím démon "odešel" jeho chůze byla něco mezi plazením se, couráním, kulháním a zakopáváním, ale i přes to všechno se pohyboval dost rychle. Hajzl jeden pomyslela jsem si. Drayin výlev jsem prozatím ignorovala.
Pak jsem se znovu podívala na vlčici, mluvila jsem potichu ani nevím proč, démon tu nebyl, ale něco mi říkalo, že u vlkodlaků je lepší být tišší. "Nazdar vlkodlačice, jmenuju se Natali, zkráceně Nat, ale ty stejně nejsi v moc hovorné náladě a ruku si taky nejspíš nepodáme. Jsem lovkyně. Na tu přeměnu jsem se ptala z prostého důvodu. Jestli když se přeměníš do lidské podoby jsi schopná zbavit se těch pout, co drží tvoje vlčí tělo. Já s touhle hysterkou bychom zatím zabavili ty hnusné psiska. Myslíš, že bys je pak mohla napadnout a zabít? Myslím už znova ve vlčí podobě.. Stačí kývnout. čekala jsem než se vlčice rozhodne a mezitím jsem zkontrolovala Dray. Démon jí podle všeho nic neudělal a rovnou jsem se jí i odpověděla na její připomínky, klidným a tichým hlasem "Hele Dreo jestli se chceš hádat o důležitosti či bojeschopnosti. Tak já jsem možná beze zbraně, ale zato jsem trénovaná v boji s příšerami už od té chvíle co jsem byla schopná udržet zbraň. A nemysli, jsem mnohem víc než obyčejný člověk, léčím se rychleji, mám rychlejší reflexy a lepší smysly. Už teď dokážu přečíst některé tvé myšlenky, jsem schopná se odpoutat od svých smyslů a zvýraznit ten, co chci, takže budu slyšet lépe než vlkodlak, nic ve zlém." usmála jsem se na vlkodlačici. "A andělská krev ze mě nedělá něco víc, ale myslím, že mám zatím nejvíc zkušeností s bojem, taktikou a démony. Proto tě napomínám. Oni nás chtějí živé, ale taky moc dobře vědí, že utržené končetiny upíra nezabijí. Tak je laskavě neprovokuj. Teda nevím jak jsi na tom ty," usmála jsem se na pravou stranu, kde jsem tušila vlkodlačici "ale v tomhle stavu ti nedokážeme rozumět, přečtu jen tvoje nejhlasitější myšlenky. A nevíme jak budou kerberové reagovat na tvou přeměnu, takže bych to nezkoušela vícekrát.."
Doufala jsem, že jsem nenaštvala i vlkodlačici Snad to pochopí pomyslela jsem si...

// hej Dray ty neznáš její jméno ne, nebo se znáte odjinud? :)

"Ne Dray já mám nápad JAK se dostat odtud, ale to pro tebe asi není dost dobré" odpověděla jsem jí.
"Tohle je milá Dray, kerberos, pekelný pes. V řeckých mýtech stráží bránu do podsvětí aby se tam nemohla dostat živá duše, nebo aby neunikla ta mrtvá. Patří k nižším démonům, trochu hůř se zabíjí, ale není to nic co bys nezvládla s dobrým andělským ostřím.. Ty by jsi mu teda spíš něco urvala těma svýma špičákama, ale to už je jen věc vkusu. naschvál jsem mluvila povýšeně. Když se ona chová jako malej parchant, někdo se musí chovat jako přísný rodič.
Když do naší "dočasné ubytovny" přišel démon, nejspíš aby nás zkontroloval Drea na něj spustila povýšeneckým tónem, že chce odejít. Nemohla jsem jinak, dala jsem si hlavu do dlaní a nevěřícně s ní zakroutila.
"Jasně Dray, ty víš jak okouzlit své věznitele. Ještě si řekni o hrneček krve teploty 36,6°C než se vyřeší formality." řekla jsem medovým hlasem. Po jejím dalším výlevu, jsem se, ale neudržela a zařvala "Drž už hubu Dray! Ale jestli si přeješ aby tě tenhle démon sežral jen do toho, popros ještě o hedvábnou přikrývku!" Byla jsem si na 99% jistá, že ten démon Dray nezabije, ale podle toho jak se na něj koukala, nevypadala, že to ví.
Bože ty to vidíš! Nestačí, že mě uvězní démoni, ještě tu musím být s namyšlenou upírkou, která se chová jak malý fakan a očividně chce aby byla první chod na seznamu!
Podívala jsem se na vlčici, jak to snáší. Pro jistotu jsem se na ní i usmála a povzbudivě kývla. "Hlavně klid ano?" zašeptala jsem jejím směrem. Vlkodlaci lépe slyší, takže snad tu nebyl problém.
Démon stále neodcházel. Stál blízko u Dray a očividně chtěl aby se sesypala. Dej jí pár minut kámo, už teď je na prášky...
Místo na ty dva jsem se zaměřila na pekelné psy. Stáli, dost daleko od démona, respekt a strach jim čišel z očí. Strach? Těhle démonů se bojí i pekelní psy?!" snažila jsem se spolknout knedlík v krku.
A Drea na něj pořvává. znovu jsem se podívala na vlčici a hlavou kývla k démonovi, ke psům a pak znovu k démonovi. Ona možná pozná líp, jestli je to opravdu strach.

"Jen pokračuj Dray, hysterické záchvaty, vždycky ve všem pomohli.. Prostě dejchej, uklidni se! Neporoučím ti, ale zabila jsem víc podsvěťanů a démonů než ty jsi vůbec viděla. Ale pokud chceš vést záchranou akci, jen do toho. " Sledovala jsem jak se k ní přibližuje pekelný pes. Pokud jí chceš něco udělat ukousni jí jazyk prosím tě, ať jí nemusím poslouchat pomyslela jsem si, když jsem poslouchala její hysterický výjev...
Zadívala jsem se na prostor, kde jsem s nimi byla uvězněná. Vypadalo to tu jako v nějaké cele, rozhodně to bylo pod úrovní půdy, bylo tu vlhko, stěny byly z kamenných kvádrů. Takže stará opuštěná budova.
"Holky asi jste neviděli, kde to jsme, co?" zeptala jsem se, ale otázku směřovala spíš na vlčici než na Dray. Ta je teď schopná leda zabít sama sebe. Popřípadě prodat nás aby se zachránila. Znovu jsem si prohlížela okovy, Dray měla podle všeho ty stejné jako mám já. Pevně zapuštěné do kamenných kvádrů. Vlčice byla spoutaná o trochu jinak. Měla navíc i límec.
"Počkej vlčice, jestli můžeš NEPROMĚŇUJ se. Jen mi zkus odpovídat kýváním nebo vrtěním hlavy, ano? Pokud jsi v lidském těle hubenější než v tomhle kývni prosím tě. znamenalo by to, že by ses dokázala přeměnit a dostat se z okovů." Když se z nich dostane, S Dray bychom mohli na sebe nalákat ty hnusný psi, prostě bychom se trochu pořezali, očividně je krev láká pohled jsem upřela na psa, který reagoval na krav na Drayině zápěstí Pokud je dokážeme dost zaujmout, může se vlčice proměnit tam a zpátky a zabít aspoň jednoho pekelníka, když budeme mít štěstí tak oba. A možná by dokázala vytrhnout Drayiny řetězy, pokud ne mohla by jí ukousnout aspoň jednu část těla aby se mohla upírka dostat ke mě a napít se mé krve aby se zregenerovala. Pak by byli obě silnější a dokázali odpoutat mě. Nebo by mě tu nechali, to záleží na situaci. S nadějí v očích jsem se znovu podívala na vlčici a doufala, že zakýve tou svou obrovskou hlavou..

Tak tohle je řádně v p*deli pomyslela jsem si, když mě démoni začali přivazovat. Sebrali mi zbraně, nemám ani jediné ostří. Rozhlížela jsem se kolem sebe. Po levé straně jsem měla Dray a po pravé, nějakého vlka. Vlk by jim byl k ničemu, musí to být podsvěťan, takže vlkodlak.
Zkusila jsem trhnout okovy, kterýma mě přidělali ke zdi. Byly vážně pevné. kvalitní ocel, zařezávaly se mi do rukou a trhali tam jemnou kůži. Tak odsud se jen tak nedostanu. Pak démoni přivezli dva tříhlavé psy. "A do pjdele!" řekla jsem vyděšeně. S tou potvorou bych si nechtěla začínat ani ozbrojená v plné formě, natož pak připoutaná a beze zbraní!
Snažila jsem se přijít na to kde jsem, co tu dělám a proč ještě žiju. Musí nás na něco chtít. Kdyby nás chtěli zabít tak už to dávno udělají pomyslela jsem si, Snažila jsem se přijít na to proč. Výkupné? Nějaký démoní rituál. Nebo potřebují sváču na potom?
Podívala jsem se na svoje spoluvězně. Dray vypadala dost vyděšeně. Víc než jsem se já cítila. Chudák holka, ví o podsvětí sotva dva dny a už jí zajali démoni.
Vlčice,(ano podívala jsem se dolů) také vypadala vyděšeně, ocas stáhlý, uši sklopené k hlavě. To je super, jsem v démoním sídle uvězněná s dvěma poseroutkama.. Pak jsem si uvědomila, že já jsem taky vyděšená, ale jak jsem se znala, na 90% jsem se vypadala jen mírně znepokojená. A díkybohu za to. Potřebujeme někoho s chladnou hlavou, kdo nebude panikařit A holky vypadaly, že se každou chvíli sesypou...
"Hele děvčata klid ano?" pronesla jsem tiše, abych nenaštvala toho hlídacího psa. Doufala jsem, že nerozumí lidské řeči.
"Dray snaž se netrhat těma řetězama. Nevíme jestli ty psy nerozběsní krev" řekla jsem a bradou ukázala na ty obludy.
"A ty vlčice. Neznám tě, ty mě taky ne, jenže tady musíme bojovat společně, jinak nepřežijeme, vůbec netušíme, proč tu jsme a jestli někdo ví, že jsme zmizeli. Musíme počítat s tím, že o nás nikdo neví a že se musíme dostat pryč, co nejrychleji." snažila jsem se mluvit klidně a s dávkou autority.
"Děvčata vím, že nejsem vaše Alfa ani Layra, ale troufám si říct, že jsem tady nejzkušenější v boji. Pokud nesouhlasíte čekám na nějaké projevy."

//Snad nebudete považovat váš popis za manipulaci :)

Uslyšela jsem otevírání dveří, následně klapání podpatků a potom se do místnosti vbelhala Ang. To musí sakra bolet pomyslela jsem si při pohledu na její lodičky. Já podpatky nosím jedině, když je v nich zabudovaná kudla
"Ahoj Ang. Počkej minutku" odpověděla jsem na její pozdrav milým tonem. Nebo jsem v milý tón aspoň doufala. Nepotřebuju, aby mě tu všichni nesnášeli, chci mít aspoň někde kamarády.
Ale i když jsem se dívala na Angeliku stále jsem si pohrávala s dýkami. Pravá vyhodit před sebe, levá vyhodit roztočit, chytnout do jedné ruky do kolmé linky, zaháknout dýky o sobe a vyhodit je roztočené před sebe. Otočit se kolem své osy, skrčit se, udělat kotoul vpřed, chytit dýky v podřepu, vyšvihnout se na nohy s nataženou rukou, se otočit kolem své osy, rozpojit dýky vyhodit je do vzduchu, chytit je a zastrčit do pouzder u boku Když přišla Ang, udělala jsem si poslední sérii a dýky nechala zastrčené v pouzdrech u boku. Lovecké reflexy zapracovali, nemám jediné škrábnutí a taky jsem udělala minimum chyb Byla jsem na sebe hrdá. Dýky, nože a krátké čepele, byly vždycky má specialita, ale teď jsem věděla, že na mě má málo kdo. To nestačí ozval se mi v hlavě hlas. Vždy musíš být nejlepší. Nejlepší přežijí, ostatní umírají byl to bráchův hlas.
"Promiň." omluvně jsem pokrčila rameny "No je to tu obrovský. vůbec nevím, kam bych měla jít, ještě zaberu nějaký nevhodný pokoj a Stella mě sjede." odpověděla jsem na její první otázku.
"No, trénuju s dýkami. Chtěla jsem se přesvědčit o těch loveckých reflex a vážně jsem se zlepšila. Víš s dýkama trénuju snad odmalička, byl to jediný nástroj který jsem mohla držet už odmalička..." nechala jsem větu nedokončenou. Jí tvoje dětství nezajímá Nat, koho taky jo.? "Dýky jsou prostě moje specialitka" usmála jsem se na ní a s rychlostí, která mi byla cizí jsem vytáhla pravou dýku z pouzdra, prostrčila prst otvorem v jílci, roztočila dýku, vyhodila jí nad sebe a aniž bych na vteřinu přestala sledovat Angeliku jsem ji bezchybně chytila pár centimetrů nad temenem.
Sakra, teď to zní, že se vytahuješ, rychle řekni udělej něco!
"No a co ty? Máš nějakou svou bojovou specialitu, nebo jsi násilím nedotknutá?" zeptala jsem se.