Příspěvky uživatele

// Nazdar Ang! :)
Budeš nás s Ryanem ignorovat? :) Máme tu něco rozjetého... Navíc abych mohla reagovat, musím na Ryana stejně počkat a on se vrátí až večer.. :/

// Ale né že se na mě vykašleš!! :)

// ok :)

Měl úžasný smích, takový nakažlivý, člověk se musel taky usmát.
Když reagoval na mojí hlášku o veličenstvu usmála jsem se ještě víc. Znovu jsem se poklonila a váženým hlasem pronesla. "Děkuji, moji maličkost velmi potěšilo, že si mě vaše veličenstvo všimlo."
Letmo jsem si ho prohlédla a musela jsem vážně uznat že je fešák. Konečně jsem si mohla všimnout jeho medových očí a rozcuchaných blond vlasů. Líbil se mi. Ale je to asi trošku stydlín Rozhodla jsem si zahrát na potvůrku. Přistoupila jsem o krok blíž k němu, takže jsme stáli jen pár desítek centimetrů od sebe. Až teď jsem si všimla, jak je vysoký. Já mám lehce nadprůměrnou výšku, ale on mě přesahoval o dobrých 20 centimetrů. Lehce jsem pozvedla hlavu a horlivě děkovala svému já z minulosti, které se rozhodlo udělat si uhrančivé oči. Usmála jsem se a prohrábla si rukou vlasy. "Pokud vaše veličenstvo dovolí, ráda bych se představila" řekla jsem mým flirtovacím hlasem a na pár vteřin jsem se mu podívala do těch medových pláství, které mu nahrazovaly duhovky. "Jmenuju se Natali" naschvál jsem své jméno vyslovila s francouzským přízvukem, vážně se mi líbil a chtěla jsem ho trochu rozhodit. Čekala jsem jak se "moje veličenstvo" zhostí odpovědi. Mezitím jsem si ho znovu prohlédla. Měl vážně atletické tělo, nevypadal na to, že má pekáč buchet, ale ani se nezdálo, že by měl jen jednu velkou a řádně nakynutou. Ten kluk vystoupil z mého sna? zeptala jsem se sama sebe.
Poté jsem mrkla na parket, chtěla jsem si zatancovat. Toužebně jsem se podívala na parket. Stála jsem si za tím, že kluka poznám podle toho jaký je tanečník. Teorie se nezakládala na tom jak dobře tancuje, ale jak tancuje, jestli se spíš jen pohupuje, jestli tancuje v rytmu nebo ho naschvál ignoruje a jak se se mnou sladí. Zadoufala jsem, že mě požádá o tanec. K tělu jako má on by se tisklo jedna radost.

Ten bloňďák se na mě taky díval. Nebo spíš tak trochu propaloval pohledem, až mi z toho trochu naběhla husí kůže. Když na mě kývnul abych k němu přišla, chvíli mi v hlavě rotovaly kolečka. Jestli tam hned přijdeš, budeš za zoufalku, jestli se na něj vykašleš máš po klukovi Díky bohu za rychlé rozhodování. Usmála jsem se na něj znovu pokývala jsem hlavou na znamení souhlasu, ale přitom jsem zvedla ruku a naznačila "za chvilku" připadalo mi to jako ideální způsob. Projevíš zájem i odtažitost. Navíc, když jsem věděla, že se na mě divá, dala jsem do tance trochu víc svůdnosti a vášně. Věděla jsem že vypadám dobře. Nejsem namyšlená, ale už spoustu lidí mi řeklo, že při tanci vypadám úžasně. Kdyby mě viděli s dýkami. pomyslela jsem si. Takový menší tanec smrti, pro všechny, kteří se odváží jít proti mě. Dotančila jsem, pohodila jsem vlasy a protřepala si je rukou, nebyl to svůdný pohyb, spíš bezděčný.
Když jsem se vydala k baru myslela jsem, že vidím v bloňďákových očí známku obdivu. Ale jestli tam opravdu byla zamaskoval jí lhostejností.
Když jsem došla až k baru, objednala jsem si pití a pak se na něj teprv podívala. Vypadal dobře, atletická postava, blond vlasy a sladké oči nepovažoval jsem ho za nepřítele či možné ohrožení. Proto jsem se na něj laškovně usmála, naznačila jsem hlavou poklonu a řekla mu "Volalo jste vaše veličenstvo?" a zasmála jsem se. Na rozdíl od tance mi smích podle mě moc nejde, Jean říká, že můj smích je vážně sladký a přitom sexy ( za to si tehdy vysloužil herdu do ramene, tohle by mi starší brácha říkat neměl). Ale já si vždycky připadám jako kobyla. Zvědavě jsem povytáhla jedno obočí a čekala na jeho reakci.
Prosím ať stojí za to. zadoufala jsem.

<< Institut

Vešla jsem do klubu a přivítal mě odér zpocených těl a cigaretového kouře. Měla jsem chuť vyjít ven a zhluboka se nadechnout, ale tenhle pocit jsem hodila za hlavu a prakticky dotančila k baru. "Jeden pomerančový džus, prosím." objednala jsem si a vzpomínala na to, když jsem si v jednom klubu doma, objednávala drink s názvem Natali. Pojmenovali ho po mě, protože jsem si ho tam dávala pořád. Byl to pomerančový džus s vodou. Nic moc dobrého, ale kdyby vypadalo to jako vodka s džusem, takže se na vás nikdo nedíval jako na abstinenta a mohli jste dělat že jste opilí a tak nalákat nějakého upíra, aby si myslel, že jste lehká kořist. Pousmála jsem se, když jsem si vzpomněla na to, jak se tvářili překvapeně, když jsem z vrávoravého kroku, přešla na sestavu krav maga, taekwonda a karate. Když jsem si vzpomněla na bojová umění, došlo mi, že už jsem docela ze cviku. Už asi týden jsem si pořádně nezaposilovala. To budu muset napravit, ale teď je čas si pořádně zatancovat. Dopila jsem džus a vydala se na parket. Stoupla jsem si prakticky doprostřed parketu. Vnímala jsem rytmus hudby, který mi pomalu začal proudit žilami. Věděla jsem, že umím dobře tančit. Jean říkal, že to mám po mámě, byla výborná tanečnice. Když jsem byla o pár let mladší, tancovali jsme spolu s Jeanem skoro každý týden nějaké klasické tance abychom se zabavili. Byl to náš způsob jak vzpomínat na rodiče. Ponořená ve svých myšlenkách jsem si ani nevšimla, že na mě moje okolí docela vyjeveně kouká. Copak já můžu za to, že se zmůžete jen na pohupování boky, třesení zadkem a pohazování vlasy. Zeptala jsem se sama sebe a znovu jsem se nechala prostoupit muzikou. Když píseň skončila, už byl kolem mě kruh lidí, kteří tleskali. Ale vzápětí už začínala další píseň a ke mě si to šinul nějaký podivný kluk. Podivný v lidském slova smyslu. Očividně si se mnou chtěl zatančit, ale když se ke mě přiblížil ucítila jsem silný zápach alkoholu a cigaret. Nesnáším tyhle typy. Vyzývavě jsem se na něj usmála a hlavou mu kývla ať se předvede. Byl naprosto hrozný, vážně. Zastavila jsem ho pokynutím ruky a ukázala jenom takový trik, ani to nebyl taneční prvek. Vyskočily jsem do vzduchu udělala dokonalý rozštěp (ještě, že lidé stály v kruhu a dál ode mě), dopadla na zem, opřela jsem se o ruce, nohy pod sebou podtočila, pevněji se zapřela o ruce, odrazila jsem se do stoje, takže jsem stála přímo před mým "partnerem". Pevně jsem se zapřela, odrazila se a jeho hrudník jsem použila jako zeď po které jsem udělala dva kroky a pořádně se odrazila udělala ve vzduchu jakoby kolo a dopadla jsem asi dva kroky před něj. Byl to klasický trik parkuráků, jen ti to dělali o zeď. Když jsem viděla, že ten podívín sedí na zadku mě u nohou rozesmála jsem se, naznačila rukou ať vypadne a dál si tancovala to svoje, i když lidi kolem mě, byli očividně vykolejení.
Ten byl slabý, chce to chlapa. Při tanci jsem se rozhlížela kolem sebe a zkoumala, jestli nějaký stojí za to. Všimla jsem si nějakého bloňdáka, který tu nebyl asi moc dlouho, ale odhadovala jsem, že můj trik viděl.
Ten buďto přijde a bude mít pořádné nervy, nebo se dneska u kluka neohřeju. pomyslela jsem si a usmála jsem se jeho směrem...

<< Hrad Heliodor

Když jsem konečně našla cestu do civilizace, myslela jsem, že už jsem nadobro ztracená.. Všude byly jen vysoké jehličnaté stromy, které nepropouštěly žádné měsíční světlo. Bloudila jsem mezi kmeny a hledala polárku. Navíc jsem měla dost problém s tím, být neozbrojená. Kde asi skončily mé dýky? pomyslela jsem si. Pokud jsem si dobře vzpomínala démoni je odhodili jen tak na ulici. Tak to už je asi neuvidím... Bloudila jsem lesem dál a snažila se přijít na to, jak jsem se dostala z té ruiny do toho obrovského hradu, kde mě odsoudili. Asi si vážně mysleli, že jsem mrtvá, tak mě jen tak někde vyhodili... To bylo asi nejpravděpodobnější řešení. Ale jak jsem se potom dostala do hradu? Tak usilovně jsem přemýšlela, že jsem ani nevšimla, že jsem se z lesa dostala k institu. Úlevně jsem si oddechla. Sice jsem nebyla ani za mák unavená, ale domov je domov. A mé tetování pulsovalo radostí, že se vracím.
Když jsem se dostala do institutu, nic se tu očividně nezměnilo. Moje věci byly stále pohozené u gauče, jen ty Angeličiny zmizely. To si ani nevšimly, že jsem pryč? podivila jsem se. No kdo ví, třeba to ani nebylo dlouho. rozhodla jsem se, to neřešit. Chtěla jsem si o tom s někým promluvit, ale nikde jsem nikoho neviděla, tak jsem si vzala svoje sakypaky a vyrazila se ubytovat. Rozhodla jsem se pro první patro. Prošla jsem celou dlouhatánskou chodbu až nakonec. Naproti sobě tu stály dvoje dveře. Dlouho jsem mezi nimi váhala. Tak jsem položila svoje věci vedle sebe, zavřela oči a vytáhla jeden zlaťák zvolila pannu pro levé dveře, minci jsem vyhodila a znovu bleskurychle chytila. Orel. Takže vpravo. Pokoj byl veliký akorát pro jednu osobu. Trošku mi připomínal, nemocniční pokoj, stroze vybavený, vymalovaný nebesky modrou. Postel pro jednoho, byla bíle povlečená a pečlivě ustlaná. Okna pokoje byly na západ, takže mě nebude otravovat sluneční světlo. V pokoji byli ještě dvoje dveře. Jedny vedly do modré koupelny, se sprchou, toaletou a umyvadlem. Pod umyvadlem byla skříňka s ručníky a toaletními papíry. Nad ním pak zrcadlo, pečlivě vyleštěné. Ve sprše stály dvě lahvičky. Nejspíš šampon a mýdlo. Rozhodla jsem se otevřít druhé, dveře, ukázalo se, že je to šatník, ale poměrně hluboký, všimla jsem si úchytů na stěně šatníků a těch samých na dveřích. To jsou věšáky na zbraně. A podle mého gusta. Tím prohledávání pokoje skončilo, navíc tam nebylo o moc věcí víc ke zkoumání. Noční stolek, malý psací stůl pod jedním oknem a pod druhým bylo sedátko. V nohách postele pak truhlice, vypadala poměrně staře, ale udržovaně a čistě.
Vytáhla jsem svoje zbraně, pečlivě je vyčistila a zavěsila na háčky v šatníku, revolver jsem pak uložila klasicky k posteli. Pak následovalo oblečení, které fikaně schovalo zbraně. Akorát, že skříň byla poloprázdná. No co, nikdy jsem nebyla moc nakupující typ Z tašky jsem poté vytáhla všechny mé potřeby na kreslení a dala je do zásuvky ve stole, obrázek Jeana, anděla ze hřbitova a k tomu krajinku, kterou jsem nakreslila u jezera jsem si přišpendlila nad postel. Smutně jsem přejela prstem po Jeanově portrétu. Po jeho krátkých černých vlasech, modrých očí a výrazných lícních kostech. Všimla jsem si zrcadla, které vyselo u šatníku a zadívala se na něj, pak znovu na portrét a nakonec se můj pohled ustálil na mém odrazu. "Vážně jsme si podobní brácho. zašeptala jsem a vyrazila jsem do sprchy. Když jsem ze sebe strhala oblečení všimla jsem, že je prakticky na kusy. "Díky ty hnusnej pse." zavrčela jsem a hodila je na hromadu a vlezla si pod vodu a vydrhla se do naprosté čistoty. Když jsem vylezla, vysušila jsem se a rozhodla se, že si vyrazím do klubu. Našla jsem si nějaké ucházející oblečení, vysušila si vlasy ručník hodila přes pelest postele a rychle se namalovala. "Jdu snad slavit, že jsem přežila!" zadívala jsem se do zrcadla. Měla jsem na sobě ohnivě rudé tílko s dírami a pod ním zase uhlově černé, k tomu, černé legíny s plameny a nesmějí chybět, moje klasické párty botky. Oči jsem si zvýraznila linkami a mascara udělala z mých očích uhrančivé šedomodré studny vědění. Rty byly obtažené červenou rtěnkou. Pleť jsem nechala bez make-upu, světlá kůže tvořila úžasný kontrast. Vlasy jsem si nijak neupravovala, skoro vždy vypadali dobře. Asi dar od boha. pomyslela jsem si a prohrábla je jednou rukou. Tak a jde se pařit. ani jsem si nenamáhala brát něco s sebou, obzvlášť né zbraň, chtěla jsem být hodná holčička a nechat všechny zbraně nechat v klídku, dokud mi nebude hrozit další soud. Jen jsem si zastrčila nějaké peníze do kozačky a vydala se tančit.

>> Club Buena

Tak to bylo drsný
Když se jeden ze soudců rozkřičel mísili se ve mě dva protichůdné pocity. Zařvat na něj na oplátku, nebo se schovat pod nejbližší stůl, nakonec jsem nutkání potlačila a zůstala stát bez hnutí.
Když řekli, že budu muset platit pokutu, měla jsem chuť se rozesmát. Tak já neoprávněně používám magii, ale to, že nás ti hajzlíci mučili, to je naprosto v pořádku.. Zatla jsem pěsti až mi nehty vyryly do dlaně světlé půlměsíce. No jo, je to všude stejné. Spravedlnost je ještě horší než láska. Prý láska je slepá, oproti spravedlnosti má jen lehkej šedej zákal. Pomyslela jsem si, poklekla na jedno koleno a uctivě sklopila hlavu. Když jsem se opět narovnala ti Tři zmizeli a u mě se objevili nějaké dvě postavy zahalené v kápích. Podala jsem jim těch 5 zlatých mincí, které s sebou vždycky nosím. Když se pro ně natáhla tuku/neruka, docela to se mnou zamávalo. Ale neměla jsem sílu něco řešit. Potřebuju si jít odpočinout pomyslela jsem si. A vydala se za kápěmi ze sálu. Z té síně jsme ven šli několik minut. Bože tady to musí být obrovské Můj tichý doprovod mě nakonec dovedl až k obrovským dveřím, ještě větším, než jsou ty v institutu. Otočili se na mě a pokynuli mi rukou abych vyšla ven. Když jsem se natahovala po klice, dveře se rozlétly a já se konečně mohla nadechnout. Vykročila jsem ze dveří a v tu ránu se za mnou naprosto tiše uzavřely.
Byla noc, ale úplněk mi svítil na cestu domů. Cestou jsem přemýšlela o tom, co mi ty postavy řekly. "Sakra vždyť já nemůžu používat zbraně! Co mám asi jako lovkyně stínů dělat 14 dní beze zbraní. A podle toho jak mě sprdli, si nebudu moct nakrájet ani chleba, protože bych držela nůž" Naštvaně jsem se vydala domů a hlavou mi stále vrtalo, co se mohlo stát v ruině. Snad to bude vědět někdo v institutu, kdyžtak zajdu do doupěte I když mě ta myšlenka upřímně děsila, obzvlášť když jsem nemohla použít zbraně..

>> Institut

<<Ruina hradu

Hltavě jsem se nadechla a cukla s sebou. Rychle jsem se rozhlížela kolem sebe. "Kde to sakra jsem?! Kde je ten šílený pes? Ale Kerberos se nikde poblíž nenacházel. Pak jsem se konečně podívala na sebe. Všechny rány do jedné zmizely. Dokonce i jizva, kterou jsem měla už od dětství. "Co se to stalo? To jsem byla v bezvědomí tak dlouho?" Rozhlížela jsem se kolem sebe a konečně si všimla tří postav, kteří seděli přede mnou , na vyvýšeném podstavci. Paní tady je to jako u soudu. Snažila jsem si vzpomenout, co se stalo, ale krom bezedných očí toho Kerbera jsem si na nic nevzpomínala.
Pak se ozval jeden z těch "soudců". A sakra! Jeane, zapomněl ses zmínit o nějakých podmínkách používání! Pak, řekli, že se můžu bránit, slovy teda.. A pak se ozval ten nejpozitivnější ze všech. Trestu neujdu jo? Snažila jsem si vybavit, všechny ty seriály, kde se postavy ocitli před soudem. V hlavě jsem si vytvořila několik pravidel.
1. Být uctivá.
2. Nenadávat.
3. Nějak rozumně vysvětlit nastalou situaci.
4. Zeptat se, kde to jsem a kde je zbytek uvězněných.
Zhluboka jsem se nadechla.
"Ano ráda, bych se aspoň částečně ospravedlnila. Nevím, jestli jsou Vám známi podrobnosti, této události. Já, jedna vlkodlačice a jedna novorozená upírka, jsme byli unesené démony. Mučili nás pomocí Kerberosů. Také nás rozdělili, nevím, co se stalo s ostatními, ale mě začal Kerberos zabíjet. Nevím, jestli jste viděli mé tělo, ještě předtím než se zregenerovalo, ale nepoužít tuto zakázanou magii, zemřela bych. Toť má obhajoba, plně přijímám zodpovědnost, za to, co jsem provedla. odmlčela jsem se a pokusila se nadechnout. Až teď jsem si uvědomila, že jsem vlastmě mluvila latinsky. No co, je to takový vznešený jazyk a nevypadají, že mi nerozuměli. Poté jsem si uvědomila, že vlastně pořád nevím, kde to jsem, co tu dělám a jak jsou na tom ostatní.
"A smím li se ptát. Kde to jsem, kdo jste vy a co se stalo s ostatními zajatci. Přežili útok démonů." Celou dobu jsem se snažila mluvit s nejvyšší úctou a respektem, abych tyhle muže? neurazila.
Bylo opravdu těžké čekat na verdikt, zdálo se to, jako celá věčnost.

// jo tak to děkuju :D

// A co bude se mnou? :D
A Ang, doufám, že máš moje dýky! :D

//Ty si stěžuj :D z kostí na nohou mám kašičku a to co je obaluje je i se zbytkem těla prakticky na cáry :D Až mě budou odnášet, měli by si zkontrolovat, jestli tam někde nezůstal vetší kousek mě, který bych pak potřebovala.. :D

//Dray tohle není fér. My jsme uvězněný v ruině a děvčata si tu balí kluky -.-

// Rayn to víš, jsi přesně můj typ :3
Tohle není Romeo a Julie :D Tohle je spíš zápletka z druhořadý americký komedie :D

// Dray táhni, tohle je jediný další lovec, k tobě se za chvíli přidají další pijavice :D