Příspěvky uživatele

Když mě odnášel k posteli, začal mě lehce kousat do krku. Projela jsem mu rukou vlasy a přitiskla si ho ještě pevněji k hrdlu. Sakra proč jsem se kluků tak dlouho stranila? zeptala jsem se sama sebe. Protože žádný z nich nebyl Ryan odpověděl mi můj vnitřní rejpálek. Ale pro tentokrát jsem s ním souhlasila. "Já jsem vždycky starostlivá, víš? Jen se obvykle starám jen o sebe. zašeptala jsem do jeho rtů.
Pak mě posadil na postel a sedl si na mě, jeho výraz ho hned prozradil Musela jsem se usmát. Určitě si užívá, že je nahoře. pomyslela jsem si. No ještě chvíli ho u toho nechám. řekla jsem si. Když mi prstem přejel po břiše prohnula jsem se v zádech. Tahle reakce mě samotnou překvapila. Už jsem to ani nebyla já. Na řadu přišel autopilot, který dostával pokyny pouze od emocí. Když pak polibky postupoval až k rtům, hladově jsem si ho přitáhla. Nohy jsem si zkřížila nad jeho zády a ruce jsem si položila na jeho lopatky a přitáhla si ho ještě o pár centimetrů blíž, takže se mi otíral o hrudník.. Rukou jsem mu přejížděla po těle a několikrát jsem provokativně vsunula prst pod jeho kalhoty a trenky a zatáhla. Druhá ruka byla většinu času na jeho zádech nebo jsem ho hladila ve vlasech. Občas jsem ho poškrábala, ale jen lehce, nechtěla jsem ho zranit. Ale on se bude hojit rychle zašeptal nějaký hlas v mé hlavě. Navíc se mi líbilo jak vzdychá, nebo ty zvuky, podobné předení, ale takové skřížené ještě s něčím, ale to jsem neuměla poznat. Äle pokaždé, když zavzdychal, nebo tak zvláštně zamručel jakoby do mě někdo vyslal 100kW. A hrozně se mi to líbilo. Nemohla jsem se nabažit těch pocitů, které ve mě probouzel. nikdy jsem nic takového nezažila. Až se mi tomu nechtělo věřit. Radši jsem se na chvilku od něj jsem odtrhla a podržela jeho obličej v rukách. Zadívala jsem se mu do očí a hledala jakékoliv známky něčeho, co tam nepatřilo. Ale viděla jsem jen touhu, která se zračila i v mých očích a měla jsem pocit, že jsem uviděla i strach, ale takový něžný strach. Čeho se bojí? že na to půjdeme moc rychle? ptala jsem se sama sebe, ale tuhle teorii dost narušovaly jeho ruce, které putovaly po celém mém těle, hladil mě na stehnech na břiše na bocích i na prsou.
No to by už stačilo. Pomyslela jsem si a rozhodla se nás obrátit. Ryan na mě prakticky ležel, takže to nebylo nic těžkého. Jen nám trochu posunout těžiště, zapřít se a otočit se. Když jsem se ocitla nahoře vítězoslavně jsem se na něj usmála a hodila si dozadu vlasy aby mi nepřekážely a ještě si je projela obouma rukama. Ryanovi ruce jsem si automaticky umístila na zadeček, ale měla jsem takové tušení, že by to zvládl sám. Sehnula jsem se k němu a znovu ho začala hladově líbat. Já na rozdíl od něj postupovala směrem dolů, od rtů, přes krk a klíční kost až k pupíku. Celou dobu jsem měla ruce položené ze strany na jeho těle a jak jsem se posouvala, posouvala jsem i ruce, kterými jsem ho jemně škrábala. Zvedla jsem hlavu a zadívala se na něj. Až teď mi došlo, že se už vlastně setmělo a sotva na sebe vidíme, ale nemyslím si, že by nám to vadilo. Na chvilku jsem si dovolila zapátrat ve svých pocitech. Ale docela rychle jsem to vzdala, byl v nich pořádný guláš. Ale stačila jsem si uvědomit, že mu sedím na klíně, a že by stačilo jen strhnout 2 vrstvy oblečení a... I když mě ta myšlenka rozžhavila, něco ve mě bliklo na poplach.
Naklonila jsem se K Ryanovi a letmo jsem ho políbila a zašeptala. "Ryane, moc se mi líbíš a nedokážu si představit, že bych tě ztratila, ale i tak tě požádám o to, aby jsi s TÍM počkal až někdy do budoucna." snažila jsem se mu dívat do očí, ale nevydržela jsem jeho upřený pohled. "Nechci být prudérní nebo něco, ale byl jsi první kluk se kterým jsem se líbila a přijde mi, že je ještě moc brzo na něco víc, než co teď právě máme." Lehla jsem si na jeho hrudník a hlavu si položila na jeho srdce "Obzvlášť to nechci uspěchat, když jsem se do tebe asi zamilovala." tahle slova jsem ze sebe dostávala jen horko těžko. Když jsem se mu při posledním slově podívala do očí, zadoufala jsem, že jsem ho nevystrašila nedej bože, neodradila. Navíc jsem to zašeptala tak potichu, že to možná přehlušil náš přerývavý dech. Ale bála jsem se ta slova zopakovat, místo toho jsem prstem objížděla jeho novou runu, která už dokonale zčernala a k tomu jsem ho líbala na nahý hrudník.

Když mě chytil za boky a přitlačil mě ke zdi z úst mi unikl slastný povzdech. Zajela jsem mu rukou do vlasů a přitlačila jsem se k němu celým svým tělem. Začala jsem být vzrušená, jinak než před bojem. Ale příznaky byly prakticky stejné, celá jsem se chvěla a nedokázala myslet na nic jiného než na svůj cíl - což byl momentálně Ryan. Když ke mě promluvil tím zadýchaným hlasem začala jsem se chvět vážně po celém těle. "Tak to je dobře, mě se jen tak nezbavíš." zašeptala jsem mu smyslně do ucha. Pak jsem znovu přešla k jeho rtům a začala je vášnivě líbat. Jsem tam jsem ho do nich hravě kousla, nebo je olízla špičkou jazyka. Jeho ruce na mých bocích mi do těla vysílali žár, který jsem sama cítila uvnitř sebe. Jen na chvilku jsem se od něj dokázala v myšlenkách odpoutat abych poděkovala bohu za to, že mám konečně někoho, kdo mě vyslechne a neopovrhuje mnou. A taky tak dobře vypadá a ještě lépe líbá. dodala jsem, ale to už mi Ryan znovu pevně chytil za boky a to mě k němu vrátilo. Zabořila jsem nehty do jeho zad a lehce s nimi projela celou jeho páteř. Slastně jsem si povzdechla, když mě těmi správnými místy zatlačil na správná místa. Cítila jsem se jako v ohni. Na chvilku jsem ho přestala líbat, ještě pevněji ho stiskla stehny a jednu jeho ruku jsem posunula po svém těle až nahoru k podprsence, trochu jsem se dotáhla ode zdi a dala jeho prsty na zapínání. Nemohla jsem si pomoc, když jeho ruku putovala po mám těle, znovu jsem se zachvěla a z úst mi unikl další slastný povzdech. "Aby to bylo fér" zašeptala jsem mu do ucha a lišácky se na něj usmála a podprsenku jsem rozepla jen z poloviny.
Chtěla jsem se k němu tisknout celým svým tělem. Takhle jsem se ještě s nikým necítila. Ani jsem nečekala jestli podprsenku vážně rozepne. Místo toho jsem si posunula jeho ruku z boků na svůj vypracovanej zadeček a začala ho znovu líbat na krk, ale tentokrát jsem ho i jemně kousala a lehce nasávala jeho kůži. Měla jsem za to, že jsem slyšela jak vzdychá. Ale to jsem možná byla i já. Mezi jednotlivými kousanci jsem zašeptala. "To aby... jsi mi měl... co oplácet" když jsem to dořekla, kousla jsem ho o trošku víc.
Opřela jsem si čelo o jeho a užívala si těch polibků, kterými mě obsypával. Znovu jsem ho škádlivě poškrábala na zádech. a jakoby nevině jsem se na něj podívala. "Předtím jsi byl docela unavený ne.?" zašeptala jsem a trochu jsem se nadzvedla a pak zase klesla, takže jsem se o něj docela výrazně otírala. "Nechtěl by sis třeba lehnout? Nechci aby ses mi tu skácel. A když jsi mě tam odneseš, zůstanu tam s tebou." řekla jsem a zadoufala, že mě nepošle do háje. Všechno má své meze, ale já se momentálně cítila volně a podle hladového výrazu v Ryanových očí jsem soudila, že si mě tam ještě rád odnese...

Zaslechla jsem zavrzání postele a už počítala i s prásknutím dveřmi. Ty víš jak věci pohnojit. pomyslela jsem si a málem mi začali téct slzy, ale když mě popadl a obejmul mě, nemohla jsem dýchat. Byla jsem překvapená a potěšená. Položila jsem si hlavu na jeho hrudník a snažila se zhluboka nadechnout, ale nešlo to. Naprosto mě překvapil. Když se ode mě začal odtahovat, chtěla jsem si ho přitáhnout, ale on mě políbil na čelo. Konečně jsem otevřela oči a zadívala se na něj. To co řekl mě zaskočilo. "Ty mi děkuješ?" nevěřícně jsem se na něj zadívala nadechovala jsem se, že ještě něco řeknu, ale on mě zastavil polibkem. Zavřela jsem oči a zajela mu rukou do vlasů a přitáhla si ho blíž. Do polibku jsem se plně položila. Jako by mi vracel sílu. Přitiskla jsem se k němu ještě víc, nemohla jsem nikam hnout. On mě přitlačoval ke zdi. Navíc jsem cítila jak mě jeho kůže hřeje na té mojí. Bože my jsme skoro nazí! Ale vůbec mi to nevadilo, naopak. Ještě víc jsem se k němu přitiskla a políbila ho ještě vášnivěji. "Tohle s mi líbí."zašeptala jsem mu do ucha když jsem se na chviličku odtáhla, pak jsem mu ovšem lehce pootočila hlavu a začala ho líbat na krk. Jednou ruku jsem měla na jeho lopatce a druhou jsem mu přejela přes hrudník až k lemu kalhot. Zahákla jsem prst o poutko na pásek a přitáhla si ho ještě o pár milimetrů blíž. Takhle jsem se ještě nikdy necítila jakoby ve mě hořel plamen, který požíral všechny pocity. Zbyla ve mě jen vášeň, což byl pro mě skoro neznámí pocit, ale užívala jsem si ho. Potom jsem ho znovu začala líbat na rty a pak jsem udělala něco, co jsem nečekala ani já. Odrazila jsem se nohama a obtočila je mu kolem pasu, ruce jsem mu obmotala kolem krku. Nemusela jsem se na něj moc věšet, nohy jsem měla vycvičené hodinami tréninku a navíc jsem byla opřená o zeď. Čekala jsem až mě políbí, nebo mě ze sebe sundá. Zaplál ve mě plamínek pochybností. Co když jsem to přepískla..?

Spokojeně jsem kývla když gumu chytil a musela jsem se uvnitř zasmát jeho překvapenému výrazu.
Trochu mě zarazila, jeho řeč o tom jak se bude snažit stát nejlepším. Vrátím se k tomu později.
"Ty si vybaluješ, když bydlíš v hotelu?" zeptala jsem se a zasmála se. "Asi tě pak nechám aby sis dělal co budeš chtít." řekla jsem mu a usmála se. Nebudu ho do ničeho tlačit a ani se mi nechce se na něho věšet jak malá holka.
Když pak řekl, že bych s kýmkoliv vytřela v podlahu, měla jsem pocit jako by mi dal facku. Takže jsem tvůj osobní strážce? Jo po tom touží každá holka. Ale věděla jsem, že mi to v obličeji nebylo poznat, jen jsem se o d něj trochu odsunula. Pak se natáhl na postel.
"Hej to ti nikdo neřekl, že není slušné poslouchat za dveřmi? A že ušlechtilé lži jsou stále lži..?" vážně jsem si nevěřila. Já a zpívat? Po kom bych to asi měla. Odolávala jsem nutkání si k němu lehnout. Místo toho jsem se zvedla a došla ke dveřím o které se opřela. Nevěděla jsem co mám dělat. Strašně mě přitahoval, ale v hlavě mi blikala kontrolka. Jedna moje část se k němu chtěla zachumlat a další utéct do pryč.
Pak se zeptal na démony. Chvilku jsem přemýšlela než jsem odpověděla. "Tohle je trochu těžší. Nějací démoné jsou neviditelní pro normální lidi, další vypadají jako lidé i pro nás a pak jsou démoni, kteří svou lidskou podobu ukazují jen civilům..." snažila jsem se vysvětlit. "A s tím zabíjením to nebude tak horké. Nejdřív se musíš pořádně vycvičit a nejlepší bude, když budeš mít někoho s sebou. Jít sám proti démonům není nejlepší nápad, pokud nejsi vážně zkušený lovec stínů. A k tomu, kdo tě uvidí. Snaž se aby to nikdo neviděl. I démoni útočí jen v tmavých koutech. Světlo je povětšinou zabíjí. Takže jestli náhodou poznáš nějakého démona, budeš sám a mezi lidma, snaž se si ho nevšímat aby si on nevšimnul tebe. Zavolej Stelle, nebo mě.. Ale neútoč, ano..?" Pak jsem si uvědomila, že je to prakticky nevinný kluk. Povzdechla jsem si a přešla ke skříni, otevřela jsem jí a ze zadní stěny jsem vytáhla dvojici dýk, podobnou těm, které jsem měla ten večer, kdy mě unesli. Sakra, kam se poděli Napadlo mě, ale radši jsem se v myšlenkách rychle vrátila k Ryanovi. Když jsem měla opět zbraň v ruce rozlilo se mi po těle teplo.Jsem divná! Kdo jiný se takhle cítí, když drží zbraň?! ale nehledě na moje pomatené pocity, jsem dýky vytáhla a začala s nimi kroužit a přehazovat si je. Většina holek si namotává na prst pramínek vlasů a já si hraju s dýkami...
"Ryane, už jsi někdy někoho zabil? I když to byl třeba úděsný člověk, kterým všem jen ničil život? Už si někdy cítil jak z někoho mizí život a můžeš za to ty?" zeptala jsem se "Zabití démona v tobě vyvolá pocit vítězství, jsi lovec a takhle funguješ, ale možná se po čase ohlédneš a znovu uvidíš sebe jak někomu zabodáváš do těla zbraň a sleduješ, jak se z rány valí krev..." zatřásla jsem hlavou a nepřestávala točit dýkami."Já tě nechci strašit nebo ti říkat, že na to nemáš, to vůbec ne. A taky neříkám, že mě nemůžeš překonat, můžeš. Jen jsem chtěla říct, že to není nic snadného a váže se k tomu odpovědnost a bude se to s tebou táhnout..." Jednu dýku jsem chytla v letu a hodila jí před sebe. Zabodla se do zdi, pár metrů od Ryana. "A změní tě to. Podívej se na mě. Už od malička pobíhám po světě se zbraněmi v rukou. Umím střílet z luku, kuše i moderních zbraní. Umím šermovat s dvouručním i jednoručním mečem. Zvednu dvojnásobek své váhy. Zvládám přemety a salta." mluvila jsem rychle a ještě rychleji jsem dýchala, začala jsem pomalu lapat po dechu. "Zabila jsem už tolik stvoření, že se až bojím otočit za sebe abych neviděla tu spoušť, kterou jsem napáchala." při mluvení jsem se opřela o zeď a teď jsem po ní sjela až na zem. "Démoni mi vzali rodinu, nechybělo málo a měli i bratra a ani né před rokem mě skoro zabili!" Strhla jsem ze sebe triko, takže už jsem byla jen v podprsence a kratičkých šortkách. Znovu jsem se zvedla ze země a ukázala na místo, kde jsem měla jizvu. I po roce, byla stále citlivá a růžová a dost jasně svítila proti mojí světlé pleti, kde prosvítali i ty nejjemnější žilky. Zavrtěla jsem hlavou. "Být lovec je to největší požehnání a jeden z největších trestů" zašeptala jsem lapajíc po dechu. Ani jsem si neuvědomila jak rychle jsem mluvila a kolik jsem toho ze sebe dostala. Přála jsem si aby ke mě přišel a objal mě, ale musela jsem působit děsivě. Zavřela jsem oči a snažila se popadnout dech. "Promiň, že jak jsem se právě chovala, ale jsi jediná osoba, po už děsně dlouhé době, s kterou můžu mluvit a asi to ze mě muselo ven. Nechci tě odradit od toho být lovcem i když to tak asi působilo. Vlastně jsem chtěla říct, že tu pro tebe budu, když budeš chtít. zašeptala jsem a stále držela oči zavřené, hlavu skloněnou. Pomalu jsem se začínala uklidňovat. "Povedu tě. Když se ti něco stane budu ti obvazovat rány. Když na tebe někdo zaútočí odrazím ho. Budeš se mnou moct mluvit, když se budeš cítit na dně..." můj šepot přešel do ticha. Tys tomu teda dala Nat. Musíš se naučit chovat v cizí přítomnosti! Nezbývalo mi nic jiného než čekat na jeho reakci a doufala jsem, že to bude něco jiného než zběsilý úprk.

Všimla jsem si jak si oddychnul když se mohl napít a snažila jsem si v hlavě přehrát, co jsem slyšela o proměně nečistého. Vypít krev a vytetovat runu. Fuj pít cizí krev, to bych nechtěla... zatřásla jsem hlavou abych se nějak zbavila té hnusné představy. Taky viditelně zbledl, když se podíval na ten obrázek. No vypadal děsivně, byla jsem na něm já, ale prakticky jen od psu až k úrovni nosu. Měla jsem na sobě rozepnutou bundu a tílko. To bylo ovšem rozežrané zelonočernou směsí démoní krví. Jakoby bublala a všude okolo rány se rozlévala moje krev. Samovolně jsem se dotkla hrudníku v místech, kde se to stalo. Nemysli na to, je to pryč. Pak mě Ryan chytil za ruku. Vděčně jsem jeho stisk opětovala.
Pak na mě začal mluvit. Chápala jsem všechno co říkal. "No tak s tím těšením ti neporadím. Budeš mnohem schopnější, lepší reflexy a všechno," na důkaz jsem po něm hodila gumu(na gumování!), která se mi válela na posteli. Nepochybovala jsem, že jí chytí. Lovec byl jenom chvilku, ale tohle jsou základy, které už pochytil. Souvisle jsem pokračovala v mluvení aniž bych při házení přestala, "budeš silnější a rychlejší. Ale budeš bojovat se stvůrami z pekel. Stále nevím, jestli mi to za to stojí, ale pro boj jsem se narodila a proudí mi v žilách, zní to blbě, ale zabíjet je mojí součástí." odtáhla jsem se od něj, skrčila kolena, objala je rukama a položila si na ně bradu. "Ptej se kdykoliv, budu se snažit odpovědět. A s tím stěhováním to tak horké nebude. Teda tady bydlíš zadarmo a budeš tu mít lepší zázemí a tak..." ledabyle jsem pokrčila rameny. "Navíc jak koukám si úplně hotovej." vstala jsem z postele a zvedla z ní i mé kresby a položila je na stůl. Pak jsem se k němu vrátila sedla si blíž k němu. "Asi si budeš potřebovat odpočinout. Takže se tu klidně natáhni a ptej se, když tě něco napadne. Až ti bude líp, můžeme zajít do hotelu pro tvoje věci, nebo ti můžu dát první lekci v boji a nebo," řekla jsem jako v nějakém pořadu, kde se udílí ceny " nebo můžeme jít k pijavicím, teda upírům, na mejdan. Né že by jsme tam museli... Myslím, že by bylo lepší, kdyby ses nejdřív naučil lidi přehazovat přes rameno, než tam půjdeš." řekla jsem a odolávala chuti se svalit k němu na postel a přitulit se k jeho obnaženému hrudníku. Pak mě něco napadlo
"Jo a hele, jak dlouho si seděl u těch dveří? Neslyšel jsi náhodou něco...?" zeptala se a doufala v negativní odpověď. Ještě aby tě slyšel krákat... pomyslela jsem si a projela si rukou ještě stále vlhké vlasy.

// Jsi měl jít dovnitř :D

Už jsem tu dost dlouho napadlo mě, když jsem dozpívala. Vylezla jsem ze sprchy už osprchovaná a oholená. Rychle jsem se namazala tělovým mlékem s kokosovou vůní a zabalila se do osušky abych si neumazala oblečení. Mokré vlasy jsem s projela hřeben a vkročila do pokoje. Uviděla jsem otevřené dveře. To byly otevřené celou dobu? Snad mě nikdo neslyšel zpívat! zadoufala jsem a rychle jsem šla dveře zavřit, když jsem sahala poklice všimla jsem si něčeho v chodbě. Už jsem chtěla popadnout nějakou zbraň, ale pak jsem si vzpomněla na zákaz od tribunálu. Ale to už jsem vlastně splnila...Docela jsem si oddechla, beze zbraní jsem byla jako bez rukou. No i když už jsem mohla zbraň jsem si nevzala a prostě jsem otevřela dveře a podívala se.
"Ryane!" řekla jsem. Byla jsem překvapená ale v hlase nebylo nic znát. Projevování emocí není moje parketa. Pořádně jsem se na něj podívala. Byl bez trika a na hrudníku měl runu, která právě černala. Také měl prokousnutý ret a vypadal naprosto hotovej. Proměna na lovce je asi záhul. pomyslela jsem si.
"Pojď dovnitř, prosím tě a neválej se tu na podlaze." řekla jsem a zakroutila hlavou. Pak jsem si uvědomila, že na sobě mám jen ručník. No, co, tělo má docela dobré. řekla jsem si a zkontrolovala si, že mi ručník zakrývá zadeček. Bylo teda jen tak.
"Sedni si na postel, jen odhrň ty papíry. Donesu ti vodu." řekla jsem už na cestě do koupelny, tam jsem na sebe rychle natáhla nějaké triko a šortky, které jsem tu měla připravené na převlečení. Popadla jsem sklenici a naplnila jí vodou.
Když jsem se vrátila do pokoje zahleděla jsem se na Ryana. Opravdu byl unavený a pak jsem si všimla jednoho detailu na jeho tváři, který mi chyběl v kresbě a proto se mi nezdála.
"Na napij se." řekla jsem, když jsem mu podávala sklenici. Rychle jsem se vydala k hromadě papírů na posteli našla tam portrét a dodělala tam několik tahů. Spokojeně jsem kývla vrátila papír na hromadu a sedla si naproti Ryanovi.
"Nebudu se ptát jaké to bylo. Očividně dost únavné." začala jsem "Nevím kolik ti toho Stella řekla, ale ona není moc sdílná. Takže jestli máš nějaký dotaz, tak sem s ním. " usmála jsem a uvažovala jsem že ho vezmu za ruku, ale pak jsem si to rozmyslela a zahleděla se na hromadu na papírů na posteli a přemýšlela, jestli se na nějaký podíval. S pohledem stále upřeným na papíry jsem pronesla. !Než se začneš ptát. Jsem lovec od narození. Vím o tom, jen jsem nebyla oficiálně přijata... Na to jsem byla v pěti ještě malá. A jak jsem ti předtím vyprávěla... Mé rodiče zabili démoni, mému bratru zmrzačili ruku a mě napadl, takže jsem málem zemřela..." řekla jsem a z hromady vybrala papír, kde mi démoní jed leptá hrudník a posunula ho směrem k němu.
Když jsem se konečně odvážila zvednout pohled, dívala jsem se na runu na jeho hrudníku. Stala se ti jedna z nejhorších ale i těch nejlepších věcí, které se stát může...
"Teď se můžeš klidně ptát.." zašeptala jsem a podívala se mu do očí.

Když mi zapípal mobil se sms, měla jsem hotovo už několik obrázků. Rychle jsem zkontrolovala. Párty u pijavic. No když mi to uteče, plakat nebudu, ale docela bych si užila.. Rozhodla jsem se to nechat náhodě. A když u mě mobil vyrušil podívala jsem se okolo sebe. Bože, to je moje práce? ozvalo se moje já když jsem uviděla svoje okolí. Všude byly pomuchlané nebo aspoň odhozené papíry. Před sebou na posteli jsem měla jen 4, které jsem považovala za přijatelné. Jeden byl obrázek kerbera. Teda hlavně jeho očí, černé hlubiny s ohnivými plameny. Vše v něm bylo ostré. Nebyl moc propracovaný nebo hluboký, prostě byl. Tenhle obraz jsem brala jako terapii. Z pocitů jsem se ráda vykreslovala, proto není žádným překvapením, že na dalším papíře byl Ryan. A na tom dalším taky. Na prvním byl Ryan v davu. Bylo to můj pohled na něj přes šedivou masu lidí a on na druhé straně jak na mě upírá své medové oči. Byl to uhrančivý až propalující pohled. Proto jsem se rozhodla udělat jen jeho oči barevně, abych tu uhrančivost ještě zvýraznila. Tohle je vážně dobrý Nat. Natáhla jsem ruku s obrázkem co nejdál od sebe, abych ho viděla i z jiného úhlu. Normálně je tento proces vražda pro většinu mých obrazů. Člověk se tak zasekne u jednoho úhlu, že ty ostatní pak nesedí, ale tady se mi to povedlo. Podívala jsem se na zeď na sebe, kde se nacházely moje další kresby. Portrét bratra, socha anděla a krajinka z jezera Gury. Vstala jsem a připíchla k nim i Ryana s uhrančivýma očima. Dosedla jsem na postel a pod zadkem mi zašustil papír. Naštěstí se ani druhý Ryan nezmuchlal. Byl to jeho portrét. Jeho oči se smáli, ale koutky měl jen lehce pozvednuté. Byl to dobrý portrét, ale něco mi na něm pořád nesedělo. No co, né vždy se to povede. Pomyslela jsem si a sáhla po posledním papíru.
Na něm byl citát z Božské komedie. I přes veškerou snahu mého mozku se mi nápis přece jen docela povedl. Vstala jsem a došla ke dveřím a nápis k nim zvenku přidělala izolepou. Když jsem byla na svoje dílo dostatečně pyšná šla jsem znovu do pokoje a ani jsem si neuvědomila, že dveře jsem nechala zpola otevřené. Rozhlédla jsem se po zemi a bezmocně zakroutila hlavou. Leželo tu aspoň dvacet nepovedených kreseb. I když nepovedené se nehodilo. Byly nedokonalé, nedotažené, byly to čistě terapeutické pomůcky, ale některé docela stýly zato. Přeci jen už jsem nebyla začátečník. Kresby byly nejenom s Ryanem i když převažoval. Byla tu i Dray s vlčicí. Naše cela. Kerberos se všemi hlavami, které mě očividně chtěli zakousnout. Moje ruce potřísněné démoní krví. Moje dlaň pořezaná od ostří dýky. Démoní jed, který mi rozežírá hrudník. Stélu, která mi vypaluje první runu. Moje oči rozšířené strachem. Všechny kresby jsem sbírala a narovnávala je pokud byly pomuchlané. Tohle jsem já došlo mi. A i když jsem zatím zažívala jen to horší nechtěla jsem na to zapomenout. Zvedla jsem poslední kresbu. Byla jsem na ní já s bratrem jak tancujeme tango. Měla jsem nohu zaháklou o jeho a zakláněla jsem se. On mě pevně držel a podpíral mě se smíchem v očích. I já se usmívala i když jsem byla prakticky vzhůru nohama. Se smutkem v očích jsem kresby hodila na postel k ostatním a vydala se do sprchy.
Když jsem ze sebe shodila oblečení a vešla do sprchy začala jsem si prozpěvovat. Nikde jsem si ve sprše nezpívala, vlastně jsem si nezpívala nikde, ale šlo to nějak přirozeně, slova mých oblíbených písní mi splývala ze rtů a já je nechala. Vůbec nevím, jestli jsem zněla falešně nebo jako superstar, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Zpívala jsem se protože jsem se díky tomu cítila líp a vzhledem k tomu, že zrcadla nepraskala tak to snad nebylo nejhorší.
"Don’t let them in, don’t let them see
Be the good girl
You always had to be
Conceal, don’t feel
Don’t let them know
Well, now they know

Let it go
Let it go
Can’t hold it back anymore
Let it go
Let it go
Turn my back and slam the door
And here I stand, and here I'll stay
Let it go
Let it go
The cold never bothered me anyway" Ten text mi mluví z duše , uvědomila jsem si a dala do zpěvu, ještě více citů. Úplně jsem zapomněla na otevřené dveře, nebo, že by měl za chvilku přijít Ryan a slyšet mě. Jen jsem si prostě zpívala...

// Hlavně, že když jste mě vytáhli z ruiny, byla jsem pro všechny mrtvola -.- :D

// Stella se odbarvila? :D

// ještě že mám u postele revolver :D

// Doufám, že ta kanadská noc se nevztahuje na mě :D

// Držím palce :)

Když jsem konečně přišla do institutu bylo všude světlo. Ono bylo vážně pozdě. Pomyslela jsem si. Pořád se mi před očima míhaly záblesky mojí minulosti, ty hezké se míchaly s těmi děsivými. Tanec s Jean-Paulem -- démoní jed na mém těle. Polibky s Ryanem – moje krev všude po podlaze. Pomalu jsem si začínala rvát vlasy. Potřebovala jsem to ze sebe nějak ventilovat. Nemohla jsem křičet a momentálně ani bojovat, takže další možnost bylo vymalovat to ze sebe. Vzpomněla jsem si Na Božskou komedii od Danteho a jeden citát „Zanech vší naděje, ty kdo vstupuješ“ dokázala jsem si to představit napsané na křídovém papíře složité písmo a v pozadí černé šmouhy. To si přidělám na dveře. Představila jsem si to a rozhodla se, že to i udělám.
Když jsem konečně sahala po klice, měla jsem nutkání zasyčet bolestí, kvůli poraněným rukám. Ale rozhodla jsem se, to potlačit. Hojím se rychleji, takže už se mi dělali strupy, ale potřebovala jsem si to vydezinfikovat a dostat pryč třísky. Otevřela jsem dveře a zavřela je za sebou.
Když jsou vstupovala do haly zařvala jsem „Hele Ingwe! Vedete tu i lékárničku, nebo ta je za příplatek?!“ než se někdo ozval, zarazila jsem se. V místnosti jsem uviděla Ryana. Co tu sakra děláš. Měla jsem chuť na něj zařvat, vrazit mu nebo cokoliv. „Něco si zařídit, to určitě.“ Pak mi to začalo docházet, jeho překvapený pohled, Stelly znuděný výraz, jeho smrsknuté zorničky a vyděšený pohled před hotelem. On byl předvolán. Vzpomněla jsem si na to světlo a na mé pocity, když mě sem donutilo jít.
Rozhlédla jsem se po místnosti a uviděla lékárničku na komodě. Cestou jsem se rozhodla dělat nezúčastněnou. „Verbuješ nováčky? Nahoře se zase nudí?“ zeptala jsem se Stelly a sáhla po lékárničce. „Tohle si půjčím.“ Řekla jsem a zvedla zakrvavenou ruku s lékárničkou aby bylo jasné proč, ale pochybovala jsem, že by na tom Stelle záleželo.
Když jsem odcházela z místnosti ještě jsem se ozvala. „Jo a Ryane až si budeš muset vybrat místo, vyber si něco nejblíže k srdci. Čím blíž k srdci tím líp funguje.“ Mrkla jsem na něj a ještě přes rameno zavolala. „Až se na to budeš cítit přijdi za mnou, vyzvedneme tvoje věci z hotelu.“ S tím jsem odešla. Tím místem jsem samozřejmě myslela místo pro runu, jestli o tom ještě neví, bude zmatenej, ale je to chytrej kluk, cvakne mu to.
Vydala jsem se do pokoje. Do mého vlastního pekla. Strhala jsem si z rukou obvazy, nehledě na bolest a vyčistila si rány a vytrhala si všechny třísky. Sedla si na postel s zafáčovanýma rukama jsem se pustila do kreslení. Chtěla jsem dělat cedulku na dveře, ale až moc se to podobalo Ryanovi…

Když mě chytil za ruku něco ve mě si zatancovalo vítězný taneček. Už jsem si na rtech připravovala "Ano", ale pak se smrskly zorničky, jakoby se podíval do přímého slunce. "Co se to sakra děje" pomyslela jsem si?
"Ryane, jsi v pořá..." věta se ztratila v jeho výmluvě a polibku na rty. "Bože, co se to děje." znovu mi proběhlo hlavou a pak už se rozutekl pryč. Měla jsem chuť za ním zakřičet, nevím co, jeho jméno, co se děje, prostě něco. Nedělej to, máš nějakou hrdost. ani jsem si neuvědomila, že k němu natahuju ruku, tedy k místu, kde před chvíli stál. Ruku jsem spustila k tělu a zavřela jí v pěst. "Co to mělo znamenat." řekla jsem přes zatnuté zuby.
Rozhodla jsem se jít domů. Ale cestou se zastavila v parku. Našla si jeden upuštěný strom a vybyla si flustraci. Ani né tak kvůli Ryanovi, to byla jen roznětka. Ani jsem si neuvědomila, jakou díru ve mě démoni zanechaly. Znovu jsem cítila tu bezmoc a strach,když mě obklíčili a uvěznili. Pěstmi jsem mlátila do stromu, prováděla výkopy a s každým úderem mi před očima něco vyblesko. Ryan jak mě líbá. Kerberos, který mi začal drtit nohy. Celu v ruině. Mojí krev všude okolo. Vlčci a Dray připoutané ke zdi. Černé oči kerbera. Musela jsem do stromu bušit aspoň 10 minut, než jsem si všimla, že na mě lidi čumí. Byla jsem jako v tranzu. Rozešla jsem se do institutu a až po několika minutách si všimla, že ruce mám rozdřené do masa a valí se z nich krev a to samé nohy. Měla jsem na nich sice boty, ale to neuchránilo holeně. Ale bolest jsem vítala. Byla upomínka toho, jaká je svět svině.
Odtrhla jsem si od spodní části tílka dva pruhy látky a narychlo si jimi ovázala klouby, prsty a dlaně. Když jsem s tílkem skončila zbyla prakticky jen podprsenka...
Potřebuju do institutu, do postele a vykreslit se z toho.

//Institut

// nežer mi budoucího přítele! :D Konečně někoho sbalím a takhle dopadnu... -.-