Příspěvky uživatele

// Sav, nevíš, kdy dorazí Stella..?

Zvedla jsem oči ke Stelle. "Páté patro dobře. Buď na něj opatrná." zamumlala jsem a podívala se na Ryana. Nejradši bych se rozpůila abych mohla bejt u obou najednou. Pomyslela jsem si. V tom Luko zašeptal moje jméno.
"Jsem tu u tebe, neboj." zašeptala jsem a zajíkla se, když upadl do bezvědomí. Tohle mi nedělej ty!!! Zařvala jsem v duchu a rychle jsem mu okolo pasu omotala bundu a svetr, aby ho kryly z obou stran. Pak jsem se zvedla až se mi zamotala hlava. Přemýšlela jsem jak ho odtáhnu. Je moc těžkej, jak ho tam dotáhnu? Tahle myšlenka se mi honila hlavou a pak jsem se zhluboka nadechla a popadla ho. Se neseš jako proncezna. Zafuněla jsem tíhou. Já vážila necelých 50 kilo, ale on jich měl aspoň 80. Ale věděla jsem, že mu tím zachráním a to mi dodalo sílu. Nohy ani ruce se mi netřásli. Jen hlava se mi točila a dělalo se mi špatně od žaludku. Rychlými kroky jsem překonala vzdálenost, která mě dělila od portálu. Ještě jsem pohlédla na Sava druhého vlka.
"Hodně štěstí a děkuju." řekla jsem pevným hlasem a kývla jsem na ně hlavou, ale to už jsem měla pocit, že se zhroutím. Nadechla jsem se a přitiskla Luka k sobě. S pohledem upřeným na jeho tvář jsem vkročila do portálu.

>> Institut s Lukem

//Btw. Dobrá akce! :)

// To je super :D Já budu tahat kluka, kterej je snad o 40 kilo těžší a ještě je nahatej :D

Uslyšela jsem dávení. Rychle jsem trhla hlavou a uviděla Luka, který byl už při vědomí a očividně mu nebylo nejlíp.
"Sakra!" zamumlala jsem a sklonila se k Ryanovi a lehce ho políbila na spánek. Sundala jsem si mikinu a podložila mu s ní hlavu.
"Stello, jdu zkontrolovat Luka, až budeš hotová s Ryanem, pujč mi prosím stélu." zamumlala jsem, když jsem se zvedala. Trochu se mi zatočila hlava, ale odmítla jsem, si to připustit a rychle jsem doběhla k Lukovi. Seděl opřený o skálu a v hrudníku měl díru od démonova bodce. Byl bledý a nevypadal vůbec dobře. Dopadla jsem vedle něj na pochroumaná kolena. Sedla jsem si vedle něj a opřela jsem ho o sebe tak, že se zády opíral o moje břicho.
"Bože můj, Luko ty blázne, co si to provedl?" zašeptala jsem mu do ucha a opřela si tvář o jeho. Pak jsem se od něj odtáhla a sundala si lehký svetr, kterým jsem ho pak zakryla. Teď už jsem tu byla jen v tílku a kalhotách. Znovu jsem se přitiskla k jeho zádům a objala ho. Ruce jsem mu položila na hrudník, ale držela jsem se dál od jeho rány. Znovu jsem měla pocit, že mám plakat, ale nějak jsem neměla slzy. Proč se tohle muselo stát jemu? Přemýšlela jsem a zabořila jsem hlavu do jeho ramene. Letmo jsem ho při tom políbila na krk, tak letmo, že jsem pochybovala, že to mohl cítit.
"Budeš v pořádku Luko. Ty to zvládneš. Nemůžeš mě přece opustit." šeptala jsem mu a přitom na něm upravila můj svetr a bundu. Ten na sobě má víc mého oblečení než já. Napadlo mě a zoufala jsem zaklonila hlavu, dokud se nedotkla skály. Zasyčela jsem bolestí a ucítila nový příval krve na mém krku a zádech. Zřejmě jsem si otevřela ránu, ale v tu chvíli mi to bylo úplně jedno. Jediné, na co jsem dokázala myslet, bylo aby mi Luko neumřel v náručí.
"Opovaž se umřít Luko!" zašeptala jsem znovu zoufale a lehce jsem ho kousla do ucha. "Miluju tě a nesnesu, že bych tě ztratila. Mám v životě už jen tebe a Ryana a jestli se jednomu z Vás něco stane... No tak se potkáme v nebi, protože tam půjdu hned po Vás!" šeptala jsem naléhavě a ještě silněji se k němu přitiskla.
"Nemůžeš mě tu nechat Luko..." zvedla jsem ruku z jeho hrudníku k jeho tváři a lehce se jí dotkla prsty.
Kde je Stella s tou stélou? zanadávala jsem v duchu.

Všimla jsem si, že se Sav vydala někam dál do jeskyně. Asi por vílu. Jenže chudák šla, jako když nešla. Jestli jí ten démon uvidí... No tak jí hold vidět nesmí. Pomodlila jsem se a sledovala dívku s fialovými vlasy, která stála proti nám. Ale to už se vracela Sav s vílou mezi ušima.
Kruela začala řvát na všechny, normálně bych se asi bavila, ale v tom dala povel démonovi.
"A Merde!" zavrčela jsem a sledovala ho u stropu. Roztočila jsem své ostří, takže přede mnou vytvořilo, jakýsi štít. Nejdřív zaútočil na Sav. Zatajila jsem dech a rychle se rozhlédla okolo sebe. Pak, ale démon znovu zaútočil. Na Ryana. Když jsem spatřila, jak se do jeho zad zabořil jedový bodec. Podlomili se mi kolena a málem jsem spadla. Ale silou vůle jsem se udržela na nohou. "Ryane!" zakňučela jsem zoufale. Ale pak se démon vrhl na Luka. Ta démoní ještěrka ho bodla přímo do žeber.
Teď už jsem nevydržela stát. Kolena se mi podlomily definitivně. Střídavě jsem se dívala na ty dvě osoby, které jsem měla na světě nejradši. Cítila jsem, že bych měla plakat, ale slzy nepřicházely. "Luko, Ryane..." mumlala jsem. Zatmělo se mi před očima. "Já tu čarodějnici zabiju!" řekla jsem přes zatnuté čelisti. Rozhlédla jsem se po jeskyni, ale Kruela už byla pryč.
Zdálo se, že jsem se pohnula jako první. Rozběhla jsem se k Sav a víle. Zastavila jsem tak, že jsem před ně dopadla na kolena. Prohlédla jsem si ránu na boku Alfy.
"To přežiješ, ne? Jsi přeci mocná Alfa." zamumlala jsem k Sav. Nedovolila jsem se jí dotknout. Nebyly jsme kamarádky a navíc byla Alfa. Dokázala jsem se na ní jen povzbudivě usmát, i když jsem měla náladu spíš na řev a rozbíjení věcí okolo.
"Ahoj vílo," řekla jsem tichým hlase a zaměřila se na malou postavičku, která stále seděla u Sav, "pěkně si nám to tu zavařila, ale teď už jsi v bezpečí. A to hlavně díky tady Sav." Zadívala jsem se na ní a zadoufala jsem, že mě nepošle do háje. "Máme tu spoustu zraněných, bylo bychom ti vděční, kdyby jsi nám je pomohla uzdravit. Podle toho všeho, co tu Kruela napáchala jsi mocná víla." Usmála jsem se na ní. Nechtěla jsem jí vystrašit, když byla jediná možnost, jak nám pomoct zachránit ostatní. "Jestli máš tu moc, zachránit naše přátele, tak to prosím udělej. Já se teď o ně musím jít postarat. Můžeš začít tady se Sav, která tě zachránila. Aspoň ta by si to zasloužila, když už nikdo jiný." zamumlala jsem, zvedla jsem se a rozběhla se ke Stelle a Ryanovy.
Když jsem viděla ránu na Ryanových zádech udělalo se mi špatně.
"Stello, pomůže na tohle iratze?" zeptala jsem se a oči jsem stále upírala na ránu. Sklonila jsem se k Ryanovi, otočila ho na bok a položila si jeho hlavu do klína. Něžně jsem mu odhrnula prameny vlasů z tváře. Konečně jsem se odhodlala a zvedla jsem pohled.
"A jestli aspoň trochu pomůže, půjčíš mi Stélu, abych mohla tu runu nanést i..." trhla jsem hlavou ve směru, kde ležel Luko. "Ten kluk je můj dobrej kamarád a mám pocit, že je to lovec. " řekla jsem a zadívala se na ní s prosbou v očích. "A pokud není lovec, tak už je to stejně jedno. Buďto ho zabije démoní jed, nebo runa." dořekla jsem tichým hlasem. Sklopila jsem pohled zase k Ryanovi. Hladila jsem ho po hlavě a modlila se ke všem bohům a andělům aby ho Stella uzdravila. Tu samou modlitbu jsem zopakovala i pro Luka. Cítila jsem jak mi po krku teče krev z rány na hlavě, ale při pohledu na ránu v Ryanvých zádech mi přišlo malicherné soustředit se na ní. Stejně to nebude nic vážného, hold díra v hlavě, lehkej otřes mozku. To už tu bylo tolikrát. Pomyslela jsem si a zatřásla jsem hlavou abych vytěsnila veškeré myšlenky. Překvapilo mě, jakou bolest to lehké zatřesení způsobilo. To je jedno, bude to dobrý!

Viděla jsem, jak se jeho tvář zkroutila do zlostné grimasy a už jsem letěla dva metry dozadu.
Sakra Pomyslela jsem si, když jsem dopadla. Vyrazila jsem si dech. Zlostně jsem zavřela oči a silou vůle se nadechla a vyskočila na nohy, připravená skopat Luka do kulaté krychličky, ale v tom mě porazil znovu.
Byl větší a těžší a já jsem to nečekala, takže jsem znovu ležela s vyraženým dechem na zemi. Cítila jsem, jak mi jeden kámen rozřízl hlavu. Bolelo to hodně, ale v tu chvíli jsem se soustředila jen na Luka.
On... On mě vnímá?" zaraženě jsem se na něj dívala.
"Já neuteč... Luko!" Jeho řev mi drásal duši, ale pak si švihnul hlavou o zem. Viděla jsem, jak se z pod jeho hlavy, žene krev.
Ty blbečku jeden! Pomyslela jsem si a rychle jsem si stáhla pásek z kalhot. Svázala jsem mu jím ruce. Bylo mi jasné, že ke mně mluvil pravý Luko a né jen schránka, která poslouchá rozkazy, nějaké plesnivé baby. Ale tenhle Luko je pryč. Uvědomila jsem si a pevně jsem sevřela čelisti. Dokončila jsem svazování Luka. Otočila jsem ho tvří k sobě a čelo jsem mu obmotala šátkem, který jsem našla v kapse.
Taky tě miluju... Pomyslela jsem si, zvedla jsem se a přehodila přes něj bundu, aby se tu neválel nahej.
Takže víla, jo? To bude sranda! Rozhlížela jsem se po jeskyni. Uviděla jsem další chodbu, ale byla až moc blízko Kruely a démona.
"To bude sranda." zamumlala jsem a zatočila ostřím v ruce. Přiblížila jsem se ke skupině a všimla jsem si, že Stella si vzala na starost Ryana.
"Musíme najít tu vílu. Kdo má chuť jít se mnou na procházku okolo pavilonu démonů a výběhu zlých čarodějnic?" zeptala jsem se skupiny, když jsem byla na doslech. Zvedla jsem ruku, ke své hlavě a mezi vlasy nahmatala tržnou ránu. Cítila jsem krev, která mi tekla za krkem, ale musela jsem všechno ignorovat. Jediné, na co jsem dokázala myslet bylo jak zachránit Luka a Ryana a všechno okolo mi bylo ukradené.

Sledovala jsem Luka, jak se ke mě rozběhl. To neudělá, to neudělá! Pak se, ale rozmáchl a já jeho útok zablokovala. Naštěstí jsem se při boji soustředila na Lukovi pohyby, než na jeho odhalené tělo.
"Luko!" řekla jsem se zatnutými zuby. Opíral se do ran dost silně, normálně by to nedělalo problém, ale já ho nemohla zranit, pokaždé když odkryl nějakou část těla, jsem se musela ovládnout, abych do toho místa nevrazila ostří.
Riskla jsem pohled na vlka. "Nech ho mě, postarej se o ostatní." zavrčela jsem a znovu se obrátila k Lukovi. Jeho útok jsem zvládala, sice mě občas zasáhl, ale nebylo to nic jiného než škrábance. Byl mnohem neohrabanější než při tréninku, ale zase dával do ran více síly.
V jednu chvíli se naše zbraně střetly. Když se tak stalo, sjela jsem rychle ostřím po čepeli a poprvé za celou dobu jsem silou udeřila, tentokrát do záštity jeho meče. Jeho meč se tím rozvibroval a na chvilku to ochromilo jeho ruku, ve které meč držel. Než se jeho ruka stačila vzpamatovat rychle jsem vykopla, cíl jsem trefila přesně. Viděla jsem jak mu meč vyletěl z ruky. Byl to jednoduchý odzbrojovací manévr. Když jsem se ujistila, že meč je z dosahu znovu jsem se připravila k výkopu. Mířila jsem na rameno, které si Luko zranil, když jsme spolu trénovali. Rána sice vypadal zahojeně, ale přesto jsem spoléhala na to, že nebude 100%. Moje břicho taky nebylo. Do kopu jsem dala spoustu síly. Takovýhle kop neustál ani můj trenér taekwonda, který měřil dva metry a vážil 100 kilo.
Než se Luko vůbec vzpamatoval z toho, že leží a zemi, jsem se k němu vrhla a znehybnila ho. Loket jsem se zapřela o jeho krk, zadívala jsem se mu do očí.
"Bože Luko, nenuť mě, abych ti ublížila!" zavrčela jsem a zabodla jsem ostří těsně vedle jeho hlavy. Pod sebou jsem cítila jeho tělo. A pak, že na to nebudeme spěchat. Dovolila jsem si pomyslet a znovu se Lukovi upřeně zadívala do očí.
"Copak mě nepoznáváš? To jsem já, Nat. Dívka, kterou miluješ!" měla jsem chuť na něj zařvat, místo toho jsem použila šepot, ale byl plný citu. Bolelo mě, že mě nepoznává, že na mě vytáhl meč. Cítila jsem rány na pažích. Nebylo to nic vážného jen pár mělkých ranek, ale způsobil je on a úmyslně. Bylo to úplně něco jiného, než když mi při tréninku zabodl dýku do břicha.
"Vrať se ty pitomče!" konečně jsem zvýšila hlas a vrazila mu facku.

// zejtra si tě vychutnám! Prosim Raule neber mi ho! :D

// Budu dělat, že jsem bojovala, a ještě jednou se omlouvám.. ;)

Zastrčila jsem si zpocené prameny vlasů za ucho. Při boji jsem si ani neuvědomila, že se mi uvolnili z ohonu. Zároveň jsem konečně uvolnila postoj a dovolila si se trochu vydýchat. Démoni nám dali zabrat. A obzvlášť chudince Ayl Už jsem se k ní chtěla rozeběhnout, ale Dray navrhla něco, co bych do ní neřekla. Je snad ještě milejší než před proměnou pomyslela jsem si a v duchu jsem se zasmála. Kývla jsem na Ang a vydali jsme se za Stellou, když jsem ale procházela okolo Dray a Ayl rychle jsem se k vlčici sehla a zlehka jí přejela prsty po hlavě. Když jsem se zvedala kývla jsem na Dray a rychle se vydala za ostatními. V kapse jsem našla nějaký kapesník a otřela si s ním ostří, které bylo od démoní krve. Kapesník jsem pak znechuceně odhodila a zatočila jsem ostřím. Šla jsem za Stellou a Sav a dávala si pozor kam šlapu. Určitě by bylo hrozně hrdinské si tu zlámat hnáty, protože zakopnu Pomyslela jsem si a obezřetně jsem se dívala před sebe. Pak se Stella zastavila, za ní i Sav. Přešla jsem ke Stellině levé straně a zadívala se před sebe. To, co jsem viděla mi vyrazilo dech. "To si ze mě děláš..." zamumlala jsem a přidala pár francouzských nadávek. Přede mnou stál Luko, kompletně nahý. Rychle jsem zvedla pohled a snažila se ho držet v jiné úrovni, než byl jeho nahý zadek. Co tu dělá? A proč je kurňa nahej?! Pak jsem spatřila Ryana. Díky bohu byl oblečený, rychle jsem ho prolétla očima. Vypadal potlučeně, jako by po něm někdo něco házel. Taky tam stála ještě jedna dívka, ale té jsem nevěnovala pozornost. Nakonec jsem pohled upřela na to stvoření před námi. To bude asi Kruela, ta rozhodně nevypadá na milou babičku. Měla jsem se s Ang vsadit. řekla jsem si a očima probodávala démon, který jí podle všeho hlídal. Očima jsem dál putovala po jeskyni, ale nic víc jsem neviděla. Díky bohu za to, už teď sotva zvládám to, že naproti mě stojí Ryan s Lukem, ozbrojení a ani jeden se netvářil, že by měli chuť mě obejmout a políbit do vlasů. Bože kam jsem to jenom vlezla? Až to tady dodělám, půjdu se zahrabat na tejden do peřin. Slíbila jsem si, ale pak jsem se zarazila. A jestli mě zabijou, tak budu mít pokoj navždycky, ale jestli půjdu já, stáhnu se sebou i Kruelu. Ti kluci jsou moji, ty obludo. Znovu jsem zatočila ostřím a vyslala modlitbu k Natielovi. Normálně se modlím k bohovi, ale k tobě mám stejně větší pouto. Prosím Natieli, dej ať odstraníme zlo z Mortalu a nikdo z mých přátel nezemře. zaprosila jsem A pokud to půjde dávej pozor i na ty, kteří nejsou mými přáteli, nezaslouží si zemřít. Nikdo z nich. Sice jsem znala jsem Luka s Ryanem, ale nevěřila jsem, že by si kdokoliv z nás zasloužil umřít.

// Dobre, diky Stell :)

// pardon všem, nemohla jsem se na net ani podívat (problémy doma)
Nějak jsem to vše prolétla, k démonum uz nic asi napsat nemůžu, ale mám povolení přidat se do další bitky?

První vešla do jeskyně Dray. No co, stejně už je mrtvá pomyslela jsem si a postavila se na konec "řady". Sledovala jsem jak všichni pomalu vstupují do jeskyně. Chtěla jsem jít jako poslední. Né proto abych byla v bezpečí, ale abych skupině hlídala záda.
Vytáhla jsem z pouzdra ostří a zamumlala jeho jméno. Teplo, které v tu chvíli z ostří unikalo mě uklidnilo. Pokynula jsem poslednímu vlkodlakovi (Raulovi) aby šel přede mnou. "Budu nám hlídat záda," zašeptal jsem, "tak ty hlídej ty moje." mrkla jsem na něj. Sice jsem mu nevěřila, ale musela jsem. On musel věřit mě a já jemu. Sice by mi to bylo příjemnější s Ayleen, ale co jsem mohla dělat.
Vešla jsem pozpátku do jeskyně. Ihned mě obklopil zápach. Nejdřív jsem ho nedokázala rozeznat, ale po chvíli mi jakoby začala pulzovat jizva na hrudníku. Zvedla jsem k ní ruku a znovu nasála vzduch. Démon!! Doprdele, to je ten démon se slinami jako kyselinou. Uvědomila jsem si a před očima mi vytanuly vzpomínky na jeho bratránky z NY. Znovu kvůli vám neumřu! roztočila jsem ostří v dlani a sklonila se k vlkodlakovi, který byl nejblíž (Raul) "Řekni svojí alfě, že je tu démon se slinami, které působí jako silná kyselina." zašeptala jsem naléhavě a očima těkala po okolí. Z toho smradu se mi točila hlava a zároveň mě ochromovali vzpomínky na tu noc, kdy na mě takovýhle fešák zaútočil naposled.
Zakopla jsem o nějaký kámen a málem jsem se válela na zemi, ale podařilo se mi udržet rovnováhu. Teď nemysli na svoje strachy, mysli na Ryana! zařvala jsem na sebe v duchu a už se chtěla zhluboka nadechnout, ale kvůli tomu smradu jsem si to radši rozmyslela.

<< Doupě vlkodlaků Étte

Celou dobu jsem šla na chvostu naší skupinky. Neměla jsem chuť se s nikým bavit. Leda tak s Ayleen, ta se ke mě nechová jak k psovi. Pomyslela jsem si a očima jsem těkala po okolí. Jak k psovi? To se ti nepovedlo Nat. Všimla jsem si, že se ostatní zastavili u jeskyně. Sklepala jsem ze sebe sníh a postavila se pár kroků stranou od vchodu. Očima jsem prozkoumávala okolí, na rozdíl od všech, kteří čuměli do jeskyně jako do televize. Okolí byl samí kámen zasypaný sněhem a sem tam rostl nějaký jehličnan. Douglaska tisolistá, borovice černá, borovice lesní. Pojmenovávala jsem si v duchu stromy a hledala nejbezpečnější únikovou cestu, která by se mohla použít v případě nouze. Otočila jsem se k cestě, kterou jsme přišli. Tudy ne byly bychom moc na ráně. Řekla jsem si a koukala maze stromy. No ať to bude jakkoliv sníh nás stejně všechny prozradí. Uvědomila jsem si, ale přeci jen jsem si šla zblízka obhlédnout jeden kámen. Byl veliký a ležel několik kroků od vchodu jeskyně. Můj budoucí úkryt pro stav nouze. Přešla jsem ke vchodu do jeskyně a nakoukla jsem dovnitř. Smrad a tma, jupí! Řekla jsem si, poodešla jsem a sklepala ze sebe zbytek sněhu. Bílá by šla na pozadí jeskyně až moc lehko vidět.
Pak jsem se postavila několik kroků za Stellu spíš k jejímu levému ramenu. V boji, měli tohle místo méně důležití, jejich úkolem bylo bránit slabší stranu bojovníka a položit za něj život. A já jsem se na tohle místo klidně degradovala. Byla by nesmírná škoda, kdybych tu zhebla. Ještě by mě tu nechali, protože by se jim se mnou nechtělo tahat. Ujistila jsem se, že mám vše připravené k boji a začala se pomalu připravovat na boj. Vyčistit hlavu, uvolnit svaly, nastražit smysly. Vyhledala jsem v davu Ayleen a mrkla jsem na ní a na zlomek vteřiny jsem se na ní usmála. Pak jsem se ovšem začala soustředit na, to co mě čeká. Zachráním ho, i kdyby to měla bejt poslední věc, kterou udělám. Slíbila jsem si a zakotvila pohled na stěně jeskyně, kde se mi zdálo, že se odráží světlo.

// Už se těším :D

Usmála jsem se Ayleenině reakci a lehce se jí dotkla na hlavě. Srstu tam měla jemnou a nadýchanou. Ale nevydržela jsem jí tam mít dlouho.
"Neber si to špatně, nemám nic proti tobě jako vlkodlakovi, ale ty, které jsem zatím měla tu čest poznat, no nebyly to hezké zážitky, bylo tam spoustu krve a nevinných mrtvý. Jednou ti to možná povím." řekla jsem jí a ruku odtáhla.
"Jinak děkuju, že jsi mě vyslechla, i když jsi neměla moc na výběr. A ještě jednou se omlouvám, za to svoje chování vevnitř. Ale Ang se chová jako spratek dýl a když je někdo koho miluju v ohrožení jednám, ale bylo neomluvitelné se tak chovat na vašem území." řekla jsem omluvným a smířlivým hlasem. Když jsem mluvila o těch milovaných vytáhla jsem si bundu a ukázala jí ránu na břiše. Pořád byla krvavá dost, ale oproti tomu, co to bylo na začátku, už to bylo skoro nic. Zároveň jsem k ní natáhla ruku s jizvami, nejen od cvičení s dýkami, ale taky tu jizvu, která se mi táhla po celé dlani napříč a byla pořád ještě trochu růžová. Pak jsem dlaň obrátila a lehce Ayl podrbala za uchem.
"Ten ocas ti moc sluší." řekla jsem a usmála se na ní. Myslela jsem to ironicky, ale i upřímně. No když je v téhle podobě šťastná.
Pak ovšem přišla Alfa a sprdla mě. Nebylo to poprvé, takže jsem na ní upřela oči na její oční víčka. Né do očí, abych jí naštvala, ale jen kousíček nad. Když domluvila jsem jsem kývla, ale odmítala jsem pokorně sklopit hlavu. To samé jsem udělala i u Stelly, pokývat hlavou, ale nepřiznat porážku. Miluju, když mě všichni milujou Řekla jsem si a bez toho abych se dívala doleva doprava jsem vykročila za svou ingwe. V duchu jsem si zpívala.
Let it go, Let it go
Can’t hold it back anymore
Let it go, Let it go
Turn my back and slam the door

>> Jeskyně Rúcima