Příspěvky uživatele

No, co dodat. Pokrčila jsem rameny. Já tu čekat nemusela, na recepční ani na to, než se Katherine rozmyslí.
"Ještě se uvidíme," odtušila jsem a odešla vyrovnaně za svou botou, pro kterou jsem sem prve přišla. Vracela jsem se stejnou cestou, takže Katherina Suárezová měla víc než spoustu času si vybrat. Já mířila na pokoj, zalehnout a vypít trochu horké čokolády u nablblého seriálu o doktorech.

>> Můj pokoj

Pobaveně jsem se zapýřila. No, konečně trocha humoru. Od slečinky s kufrem na kolečkách jsem čekala zhrozený výraz a vytrvalé mlčení společně se zatvrzelou ignorací mé maličkosti. Asi už si udělala obrázek o tom, že moje boty žádné podpatky nevedou.
"No, kéž bych mohla říct totéž. Maledikta Crossknight," natáhla jsem ruku a schválně jsem čekala, jestli se bude zdráhat, že by si polámala nehtíky. Nechvalný první dojem zatím svými reakcemi válcovala dobře. Já neměla moc důvodů tvářit se přátelsky, juchat a zvát ji hned na kafe. Pokoj ještě neměla. Prsatá recepční se zřejmě někde zasekla s úpravou kostic, takže to vypadalo, že dívka bude na recepci čekat ještě chvíli. Opřela jsem se loktem o pultík vedle zvonku a netrpělivě do něj několikrát uhodila.
"Kdyby tě tu náhodou přestalo bavit, hned u hotelu je kavárna a kino. Klíčky ti asi nesvěřím, ale mohla by sis věci hodit dočasně ke mně." Významně jsem se odmlčela, kdyby si náhodou představovala nějakou zapařenou příšernou tělocvičnu, ve kterou jsem pokoj proměnila. No, pořád jsem byla dneska nějak hodná. Většinou jsem se s nikým nebavila, natož abych nabízela, že dočasně uskladním jeho věci, čehož jsem taky pomalu začínala litovat a doufala, že nebude chtít. Místo čivavy mohla taky vést armádu chemicky páchnoucích laků na lehty, že...

// Recepční pořád nic, tak se chvíli zdržím :D

Přejela jsem slečinku nevzrušeným pohledem s pozvednutým obočím. Přenosná taštička a určitě růžové vodítko. Brr.
"No, když myslíš. Většinou nemám boty vůbec a ptám se z dobré vůle, protože kdyby tvoje čivava našla mojí botu dřív než já, tak umře." Lehce jsem se ušklíbla. "Vzhledem k tomu, že v mém pokoji je momentálně jedno volné lůžko, jsem považovala za dobrý nápad tě předem varovat," pokrčila jsem trochu zlomyslně rameny. Podvědomě jsem si říkala, jestli ta trpící v tom případě nebudu já. Ty historky o třech hodinách v koupelně se donesly i ke mně, a to ta holka ani nemusela mít malého psíčka s mašlí. To by těch hodin určitě bylo pět.

Bylo nové krásné ráno, ptáčci zpívali, a tak dále, však to znáte. Však mě taky ty pernaté mrchy vzbudily a já si po ránu procvičila mušku tím, že jsem z okna vyhodila botu. I když se mi nechtělo, právě teď jsem s jednou converskou a druhou nohou pouze v ponožce mířila otráveně dolů, abych si ji vyzvedla.
U recepce jsem si všimla postávající holky. Vypadala... no, asi tak jako 90 % holek. S ohrnutým nosem jsem si prohlédla její kabelčičku i pojízdný kufr. Pojízdné kufry, to bylo něco, co jsem považovala akorát za něco... něco pro slečinky.
Na chvíli jsem přemýšlela, jestli na ni promluvit. To poslední, o co jsem stála, bylo, aby si myslela, že jsem nějaký nosič kufrů. Jenže to, jak si prohlížela budoár hotelu, mi připomnělo mě samotnou. Rozhodla jsem se přistoupit blíž.
"Hej," zahučela jsem s rukama v kapsách. "Neutekla ti čivava?"

Nechala jsem si ze rtů splynout kratičký úsměv. Samozřejmě že jsem to nemyslela vážně, ale raději jsem nic nedodávala. Raději jsem se do klučiny znovu provokativně obula.
"Že nemůžu? Tobě se zdála divná i sprcha, co bych z toho měla soudit?" zaryla jsem drápky jako kočka, která zkouší, co objekt vydrží. Na chvíli jsem se zamyšleně odmlčela a nepřítomně jsem cupovala jeden máslový croissant na drobečky. "Asi nikdy jsem ve Švýcarsku nebyla. Jaké to tam je? A víš co? Máš pravdu - je nádherně, tady už nezůstanu ani minutu." Protáhla jsem se na židli a s kočičí lenivou elegancí se zvedla ze židle, abych v decentním protahování plynule pokračovala.
"Nevypadáš jako posilovnový typ, bez urážky. Vypadáš spíš jako běžec. Co takhle závod?" navrhla jsem aktivisticky. Vždycky mě zajímalo, co dřímá v ostatních, a s chutí bych právě zrzka vylákala k troše pohybu, když už jsem zanedbala ranní rozcvičku. Okolí města mohl být zajímavé, jestli byla pravda, co o něm zrzek slyšel. A aspoň bych si dokázala něco představit pod tajemnou zemí zvanou Švýcarsko. Přinejmenším bych mohla narazit na obchod s čokoládou.

>> Zátoka Escrime

Odkývla jsem s lehkým šklebíkem jeho tip - londýnský akcent se rozpoznával celkem dobře a to jsem si ani nepotřebovala nadměrně fandit. Zamrkala jsem, aby mi to očí nepadala čupřina, a dost mimózně upíjela kafe. Snažila jsem se nesrkat ani nevydávat jakýkoli jiný zvuk, včetně cinknutí lžičkou. Podívejte, jsme jedináček a k tomu introvert. Nikdy jsem neměla moc příležitostí vybrousit si nějakou tu společenskost, co by nestála za starou bačkoru, a byla jen moje klika, že si to lidi vyložili obvykle jako nadřazenost. I když, klika bych tomu taky neříkala...
Zvedla jsem modrošedé oči, když se zrzek znovu ozval, a nevěřícně jsem si rychle olízla ret pro případ knírkového exorcismu.
"Ty sis tu radu o hygieně vzal nějak doslova," broukla jsem pobaveně a zauvažovala vyplašeně o tom, proč mi to říká. Jakože jo, plavala jsem ráda, ale to nevěděl. Snad. Řekla jsem si, že se pro jistotu dneska mrknu po pokoji, jestli tam nejsou škvíry ve zdech a tajná kukátka. Tohle mělo být pozvání, nebo taky nevěděl, co by měl plácnout, aby nebylo ticho?
Odkašlala jsem si. "Totiž, chci říct, paráda. Není nad spoustu chlorované vody a semeniště kožních nemocí." Zmlkla jsem a uvažovala o tom, jak naznačit, že teď pár dní nemůžu.
"Včera ti ta voda nestačila?" zakončila jsem o něco milejším, pošťuchovačným tónem. "Měli bychom ještě najít bowling a solárko. Na dveřích ve foyeru visel ukazatel k masážím a posilovně." Ani nevím, proč jsem to vykvákla, ale nejspíš to bude tím, že posilka a následná masáž byly doslova sen každého, kdo dělal to co já. Spěšně jsem se snažila setřít si z tváře až příliš lebedivý výraz.

No, zmlkla jsem, jak jinak. Už teď jsem měla pocit, že jsem si pustila pusu na špacír, a to ještě před někým, koho vlastně vůbec neznám. Když už jsme ale měli popíjet kafe...
Zamíchala jsem si tři lžičky cukru, s drobet napjatými rameny jsem si vyslechla zrzkův životní příběh a nakonec jsem se zašklebila.
"Zníš jako někdo z New Orleans. Víš, kolik čtvrtí jen tady schraňuje Iry? Myslela jsem, jestli hodně cestuješ, nebo nebo jsi taky pryč poprvé," dořekla jsem prkenně. Jo, že má někdo přízvuk ještě neznamená, že seděl celý život doma v Dublinu, nebo v Edinburghu, Walesu, nebo tam někde... Expert na zas tak přesné určení bydliště podle přízvuku sem zas nebyla, hlavně že jsem rozuměla.
Každopádně už jsem tolik nelpěla na tom vytřískat z kluka nějakou zajímavou informaci ohledně toho, co tady vůbec dělá. Kromě snídání.
Zkřížila jsem pod stolem nohy a chvilku si hleděla svého talíře i šálku.

Překvapeně a pomalu jsem si založilla ruce, zatmco jsem pozorovala, jak se zrzek ujal veškerého kafování. Mléko? Cukr? Ano, děkuji, ale tušila jsem podraz... Určitě nějaká msta za ten včerejší výtah. Sůl místo cukru - nebo naopak moc cukru, když už mám ve zvyku ho vysypávat.
Nad neexistující knírem se mi ale zkroutily rty v zadržovaném smíchu.
"Il n'y a pas de quoi. Třeba jsou mezi námi tajní botanici, kteří netouží po ničem jiném než po prozkoumání zdejších palem," opáčila jsem v pokrčením ramen a chvilku zírala do temně hnědé, skoro černé hladiny.
"Mě sem poslali máma s tátou," začala nakonec. "Někdo by si mě tu měl asi vyzvednout, nebo co. Nová škola, víš co - ale nechápu, proč jsem nemohla rovnou na internát," zamručela jsem trochu nespokojeně a konečně jsem někomu víceméně ohlásila "ahoj, jsem tady úplně nová a zatím se mi tu moc nelíbí, nevím, co mám dělat".
Ne že bych si stěžoval na to, že mě šoupli do parádního hotelu, ale ono by se nějakých těch pár náznaků navíc hodilo. Ne jenom "seď a čekej".
"Ty taky nejsi odtud, co?"

"Kafe? Kde?" zachrčela jsem nepřekvapeně místo pozdravu, když se objevil zrzek. Mezi ostatními hosty bych si ho všimla už jen proto, že se jako jediný odvážil zamířit ke mně.
Obdařila jsem zrzkovu snídani pochybovačným pohledem, jestli je vůbec dostačující, a porovnala ji kriticky se svou vlastní kalorickou snídaní.
"Bagetku?" natáhla jsem se potměšile pro nedaleké pečivo, abych doplnila jeho ryze francouzskou snídani. Asi s tím měl něco víc než jen přízvuk, heretik. Já byla zastáncem typických, anglických, nestravidelných ranních jídel.
Když se konečně snídaně nějak seskládaly do konečné podoby, začala jsem se vidličkou vrtat v ještě horkém vajíčku.
"Dobrou chuť. Takže... hádám, že jsme oba v tomhle hotelu ubytovaní kvůli hodovní tabuli a švédským stolům...?" nakousla jsem filozofické téma "proč jsme tady", když jsem zrovna neměla plnou pusu. Kluk měl kliku, že ráno mi chvíli trvalo naladit se na sarkasmus, tohle byl takový slabý, sebejízlivý odvar. Vlastně to byla poklona zdejšímu kuchaři.

<< Pokoj (bez příspěvku)

Kupodivu jsem byla ospalá. To víte, tři hodinky spánku. Nějak jsem prostě pak už nezabrala.
Došourala jsem se do jídelny a byla upřímně ráda, že nemám nic naruby - dneska na mě plandala obyčejná bílá košile, tmavá kaťata a lá harémovky s rozkrokem u kolen (ty jsem nosila jen doma) a měkké trepky. Ty neplandaly, ale trochu mi v nich klokotaly nožky. Dokud jsem nenašla konev s kafem, chodila jsem totiž jako zombie.
Jinak se ale dá říct, že mě idea švédských stolů nadchla. Okamžitě jsem si začala na směšně malý talířek nabírat salát, vajíčka, kousky slaniny, čočku i párky, takže za chvilku se na talířku začal tvořit menší kopeček hrozící, že žuchne na zem. Měla jsem hlad jako vlk.

Docela se zadostiučiněním jsem se ušklíbla. Tak se mi zdálo, že jsem narazila na někoho, s kým se dalo živě popovídat na moje náročná měřítka se specifickým smyslem pro humor.
"To ale není na léčení nemoci. Říká se tomu hygiena," rýpla jsem si pobaveně a neodolala jsem ještě jedné opravě. "Dokonce minulého tisíciletí, a to už je co říct. Můžeš si na mě pamatovat tento prohřešek - neposlouchám Justina Biebera."
Překvapil mě francouzský přízvuk, ale byla jsem dost Londýňanka na to, abych v něm rozpoznala faleš. Přimhouřila jsem oči a snažila se nesmát, protože francouzský přízvuk patřil k typickým zvukům, které mi přivolávaly záchvaty neutišitelného chichotání.
Sykla jsem, když kluk zakřupal jak čerstvě upečený toust, a založila jsem si ruce, zatímco jsem se pozpátku nenápadně vsoukala do výtahu.
"No, uvidíme přece, kdo ráno dorazí na snídani živý," odtušila jsem. Dveře se zavřely, já skrze průhledné okénko svatouškovsky zamávala a ujela jsem do vyšších pater.

>> Pokoj na spaní (bez příspěvku), posléze na nový den Jídelna

Zrzek prostě nepocházel z Londýna, to bylo hned znát. Spokojeně jsem se uculovala a propichovala ho sice prochladným, ale pobaveným pohledem, jako že na dešťovou vodu ještě nikdo neumřel.
"Klidně ti ten deštník dám, víš. Mám pocit, že je kouzelný - sotva se otevřel, všude bylo plno vody. Umíš si to představit v parném létě?" Záškodnicky jsem se uchechtla, prohrábla si zmáčené vlasy a vzápětí zavrtěla hlavou.
"Dám si horkou sprchu a bude to zase dobré. Doporučuju totéž - a promiň, že můj doprovod asi nepředčil tvoje suchá očekávání." Zarazila jsem se, můj pohled se rozostřil a já zničehonic kýchla. Svraštila jsem obočí a nesouhlasně jsem se několikrát plácla někam do oblasti klíčních kostí. Měla jsem pocit, že duním a uvnitř mi o žebra narážejí plíce zralé na průduškový čaj.
Roztržitě jsem si uvolnila hrdlo a zvedla oči k zrzkovi.
"A co ty? Vypadáš jako čerstvě vykoupaná kočka, úplně ti splaskl objem... Jestli chceš poradit, nenechávej kecky na radiátoru, nebo ti chytnou," rozhodla jsem se pro přátelské varování. Z vlastní zkušenosti, ale to jsem nemusela dodávat nahlas.

<< Kavárna

Doběhli jsme promáčení jako drůbež a já začala deštník stahovat až za skleněnými otáčecími dveřmi. Deštník jako by neexistoval - prskala jsem vodu a ze slepených vlasů mi stékaly krůpěje vody. Deštník samozřejmě patřil mezi ty levné šmejdy, co se okamžitě ohnout a obrátí se naruby.
S obavami jsem se podívala po zrzkovi, jestli jsem ho při běhu náhodou neumlátila omylem kovovými tyčkami v deštníkové konstrukci, protože rukojeť jsem svírala já a při úprku zpod deště jsem nebrala zrovna ohledy na jeho rozdílnou výšku.
"Skoro jako doma," broukla jsem a omluvně po něm střelila pohledem, zatímco jsem z deštníku vytrvale setřásala vodní kapky. No, za bouřku jsem každopádně nemohla, i kdybych náhodou znala toho jeho Johnnyho Storma a třeba i věděla, kdo je jiná Storm, Ororo Munroe.
Doufala jsem, že tu topí na plné kecky.
Nebyla jsem totiž daleko od toho, abych začala klepat kosu a cvakat zuby, ale to jsem zásadně nedělala na veřejnosti. Každopádně jsem si už toužebně představovala teplou deku a horký čaj. A kabelovku.

Přikývla jsem a odtrhla pohled trochu podrážděně od výstřihu recepční. Že bych byla až tak konzervativní? V duchu jsem si sama nad sebou povzdechla. Někdo na sebe prostě rád přitahoval pozornost - já moc ne. Proto se mi taky div nenaježil zátylek, když jsem vycítila, že ten kluk, co byl přede mnou, se na mě dívá. Pečlivě jsem předstírala, že jsem si ničeho nevšimla a nemám chuť zajímat se o bezprostřední okolí.
"Díky. Berete hotovost, ne?" Přisunula jsem po pultíku bankovky. "Zatím na dobu neurčitou."
Byla jsem upřímně zvědavá na svůj pokoj. Jsem vtělená skromnost, bude mi stačit televize, vodní postel, bar a čokoládka pod polštářem. Za ty peníze to tam pravděpodobně taky bude, ale nechala jsem si zatím své poznámky pro sebe. Měla jsem pocit, že recepční by se nezasmála ani hodně podařenému vtípku a dneska jsem po dlouhé cestě nebyla v kondici.
Navíc už se setmělo. Vzala jsem to pomyslnou vzdušnou čarou přímo k pokojům, v ruce si pohazovala a hrála s klíčky a když jsem si všimla, že cinkl výtah, pospíšila jsem si - pěšky se mi šlapat schody dneska už nechtělo.

>> Asi taky na pokoj :)

Kdybych k sobě měla být upřímná, když mi máma říkala o internátu, čekala jsem šedou místnost s rozvrzanou postelí a netěsnícím umyvadlem. Že mě ještě předtím nechá ubytovat v hotelu? Dobrá, proč ne. Ale i představa hotelu se nesla v duchu něčeho, kde bude kabelovka vrcholem pohodlí.
Byla jsem zkrátka smířená s tím, že první večer v novém městě strávím v posteli s ovladačem, při přepínání z jednoho kanálu na druhý.
Město mě ale zlákalo k tomu, abych to přehodnotila a porozhlédla se tu. Hotel mě dostal do kolen. Neměla jsem tušení, kde mohla vzít máma tolik peněz a co jí vůbec přelítlo přes noc, že mi dala adresu na tohle místo.
Asi dvakrát jsem prošla skleněnými otáčecími dveřmi a zase ven, abych se podívala na luxusní nápis a ujistila se, že jsem tu správně. A ani potřetí jsem tomu nevěřila, takže jsem s mírně podezřívavým výrazem nakonec přistoupila k recepci a zařadila se vedle skupinky omladiny. Na pultík jsem praštila zmuchlaným balíčkem bankovek.
"Pokoj, prosím," ohlásila jsem prkenně směrem ke slečně s fakt neskutečným výstřihem, která mi byla okamžitě nesympatická. Mě by ani nenapadlo to nadělení vystavovat na veřejnosti v takovém... rozsahu.