Příspěvky uživatele

Asi mi moc nevěřila, že vídám růžové jednorožce zcela normálně. Konec konců, kdo by tomu také věřil? Byl jsem realista a vzhledem k tomu, že do teď mě dokázala odhadnout celkem dobře jsem tipoval, že ani tahle záležitost jí neušla. Já naproti tomu byl pravý opak, neuměl jsem lidi moc odhadnout a už vůbec jsem to s nimi neuměl. Navíc jsem byl až moc upřímný, což mi moc nepomáhalo k navazování nových vztahů. Nějakou dobu bylo ticho, neboť jsem k tomu nic neřekl. Ale mně ticho nevadilo, vlastně jsem si to ani neuvědomoval až do chvíle, kdy se mě zeptala na jizvu. Dodala, že se ptá na tu u oka, ale ono to bylo v podstatě jedno - všechny měl na svědomí jeden a ten samý člověk. Nebo spíše vlkodlak, ale o tom jsem neměl potuchy.
"Od jednoho muže... když jsem se snažil bránit sestru," řekl jsem a pokrčil rameny. "Ne, že by to k něčemu bylo," dodal jsem ještě s úšklebkem a opět ucítil pocit neschopnosti a výčitek. Nyní už jsem se jim ale nepoddal a zdálo se, že mi nedělá tak velký problém o tom mluvit. Jednak proto, že už jsem Taynis řekl, co se stalo a také jsem se od té chvíle, co jsem se někomu svěřil, cítil lépe.

Jakmile řekla, že si to asi umí představit, ale neporozumí tomu, jen jsem kývl a dál to nerozebíral. Bylo to samozřejmé.
Potom na mě tak trochu vyjela, když jsem řekl, se mi v pořádku nezdá. Hodil jsem tedy zpátečku, ale stále jsem měl na tváři jakýsi potutelný úsměv. Byl to vzácný jev vidět mě se usmívat, ale ne nemožný. Následně mě ještě ujistila, že nikam nepotřebuje.
"Jak myslíš," zamumlal jsem. Její poznámka o jednorožci mě dost zarazila. Tedy, nezarazilo mě to, že by viděla růžového jednorožce, ale spíš to, jak snadno mě dokázala odhadnout, ale najevo jsem to nedal.
"Já je vídám furt," poznamenal jsem k růžovým jednorožcům a tvářil se smrtelně vážně. Netušil jsem, jestli se jí podaří mě zase odhadnout a nebo si bude myslet, že jsem blázen, ale byl jsem zvědavý.

Nejspíše mojí tichou poznámku slyšela. Přikývl jsem a přitom přemýšlel, proč je život vlastně tak nespravedlivý. Do teď jsem si myslel, že jen ke mě, ale evidentně nejsem první ani poslední, na koho se neusmálo štěstí. Jsem hlupák...
Jakmile poznamenala, že neví, jaký je to pocit, podíval jsem se na ní a přemýšlel, co na to říct.
"Je sžíravý, nepříjemný pocit, rozšiřující se v tobě jako rakovina," řekl jsem, možná až děsivě ledovým hlasem a pak poznamenal: "Buď ráda, že si ten pocit nezažila." Vlastně ano, možná ten její život bez rodiny byl dobrý v tom, že nikdy nepocítila bolest nad ztrátou. Co bych za to dal já... Jakmile se chytla za bok a nejspíše jí opět přepadla bolest, zamračil jsem se. Snažila se vypadat v pohodě, no moc se jí to nedařilo.
"Nemyslím si, že by to nic nebylo," konstatoval jsem suše a sjel jí nedůvěřivě pohledem.
"Nechceš někam dovést? Někam... kde přebýváš?" zeptal jsem se a pak se lehce pousmál nad její poslední větou. "Takový už hold sem," poznamenal jsem a nenechal se vyvézt z míry. I když to nebylo tak úplně pravda, ne na všech mi záleželo a ne o všechny jsem se staral, ale... Taynis mi přeci jen byla sympatická.

Zaujatě jsem poslouchal její vyprávění o minulosti a snažil se to nějak zhodnotit. Nevypadalo to, že by stále tuto záležitost nějak prožívala. Říkala mi to celkem klidně a já jsem byl rád, že se mi nebojí svěřit - i když mě zná jen chvíli.
"Rozumím," zamumlal jsem a ušklíbl se. I když jsem jí odpověděl jen jedním slovem, opravdu jsem jí rozuměl - mohl bych si udělat patent na bolest ohledně rodiny a vůbec pokaženého dětství.
Když řekla, že nemá sourozence, tak mě napadlo... jak by se vše dopadlo, kdybych se narodil sám? Nehodlal jsem se zaobírat tak nesmyslnými věcmi a raději to vypustil z hlavy.
"Rodiče nikdo nenahradí. Ať se snaží sebevíc," zamumlal jsem tak tiše, že to dost možná ani Taynis neslyšela, ale na tom nezáleželo. Nebylo to ani myšleno přímo k její maličkosti, možná to byla poznámka hozená "jen tak do větru." Pozorně jsem poslouchal až do poslední věty, kdy řekla, že neví zda její otec vůbec žije. Lehce jsem si povzdechl. Ať byla má duše jakkoli spálená na popel a připravena o city, stále jsem to byl já, Kimberly, který nebyl zlý, ačkoli to tak vypadalo na první, a možná i na druhý pohled. A vidět bolest u někoho jiného, když se mi dotyčný aspoň trochu zamlouval, se mi nelíbilo. A to ani ani v nejmenším. I když Taynis vypadala, že už jí to netíží... jistě to tak nebylo vždycky.
Když se zeptala na mě, tvářil jsem se pořád stejně a nehnul ani brvou. Čekal jsem tuhle otázku a vlastně jsem se na ní v duchu i připravoval. Netušil jsem, jak zareagovat. Jednak jsem se nerad svěřoval a jednak to bylo všechno moc složité, než abych to na ní všechno vybalil.
"To je těžké, řekněme, že... náš otec nás podvedl a odsoudil k záhubě. Viděl jsem umírat bratra, nedokázal zabránit smrti mé matky a nakonec jsem ani nedokázal zachránit život mé mladé sestře." Čím déle jsem mluvil, tím větší bolest z mého hlasu šla slyšet. Na okamžik jsem zavřel oči a snažil se uklidnit. Pár vteřin jsem nic neřekl ani neudělal a pak vrhl na Taynis omluvný pohled.
"Promiň, je to.... moc čerstvé," zamumlal jsem tiše. Nebylo mi do breku, spíše... jsem propadal depresi a trochu mě z toho všeho zatřeštila hlava.
O něco mi ale zdvihla náladu tím, jak hezky o mě začala mluvit. Nebyl jsem zvyklý na projevy i něčeho jiného než zlosti a nelibosti k mé maličkosti a tak jsem přesně nevěděl, jak reagovat, i když jsem si toho vážil. Jakmile se mi podívala do očí a naše pohledy se na pár okamžiků střetly, všiml jsem si, jak zkřivila tvář v bolestivém gestu. Dost mě to zarazilo a určitým způsobem i vystrašilo.
"Jsi v pořádku?" zeptal jsem se okamžitě a můj výraz se celkem rychle změnil v ustaraný.

"Možná trošku," zamumlal jsem, když odhadla, že jí závidím. Obsluha mi odnesla prázdný hrníček a já si tedy neměl s čím hrát, tak jsem si začal zkoumat jednu menší jizvu na ruce, která možná časem zmizí. Nebyla tak hrozná jako ostatní. Ovšem jizvy na duši, ty jsou navždy. Zabodl jsem zrak kamsi do země a poslouchal slova Taynis, která mě nyní jako jediná držela při smyslech a pomáhala mi, abych opět nepropadl zoufalství. Když jsem opět zvedl zrak, nejspíše jsem vypadal o poznání sklíčeněji, ale doufal jsem, že si toho nevšimne.
"Nikdy?" zopakoval jsem po ní překvapeně. Ano, s rodinou jsem sice neměl moc dobrý vztah, ale vždy jsem byl s ní a hlavně moje malá sestra pro mne znamenala mnoho. Připadalo mi zvláštní, prožít celý život o samotě, i když společnost nebyla zrovna můj šálek kávy. Čeho je moc, toho je příliš.
Ze zamyšlení mě vytrhla až poznámka o tom, že se se mnou cítí fajn. To už jsem po ní hodil další překvapený pohled.
"Se mnou?" Další řečnická otázka, což byla shoda náhod. Trochu moc překvapení v jednu a tu samou minutu. Moc jsem tomu nevěřil. Ne snad proto, že bych považoval Taynis za lhářku, ale silně jsme pochyboval o tom, že by se se mnou někdo mohl cítit dobře. Vždyť já... jsem byl vždycky jiný.
"Jestli je to tak... jsem polichocen," pravil jsem nakonec o trochu sebejistěji a opět s neskrývanou upřímností - jinak jsem to ani neuměl.

Všiml jsem si, že dívce, která před pár okamžiky přišla, kývla Taynis na pozdrav a nejspíše se tady znají, ale... moc jsem se v tom nešťoural.
"Aha," řekl jsem lehce závistivě a na jednu strany i zklamaně, když se mi zmínila, že v hotelu není. Mohl jsem tam aspoň někoho znát, když už nic jiného. Pro mě nebylo zrovna jednoduché navazovat nové vztahy s lidmi. Ale co se dá dělat. Chtěl jsem se jí zeptat, kde tedy není je, když ne v hotelu, ale rozhodl jsem to nechat plavat a nebýt příliš zvědavý.
"Nelíbí," přitkal jsem jako malé dítě, kterému rodiče koupili špatnou hračku. Krátce na to se mě zeptala, proč jsem přišel na tohle místo. Zapřemýšlel jsem, co jí mam vlastně říct. Sám jsem si nebyl odpovědí úplně jistý. Lehce jsem si povzdechl.
"Řekněme, že mě sem přivedla náhoda. Neměl jsem žádný plán do budoucna. Nemam už nikoho a nic, na čem by mi záleželo tak... vše svěřuji jen náhodě," vysvětlil jsem jí ve zkratce a přitom doufal, že jít to jako odpověď bude stačit.
"A co ty?" zeptal jsem se nakonec s neskrývanou zvědavostí. Na jednu stranu mě to opravdu zajímalo a na tu druhou jsem rád byl spíše posluchačem, nežli řečníkem.

Než jsem se nadál, můj přísun kofeinu opět došel a já se jen otráveně podíval na dno hrnku. Pořád jsem tak ospalý... mám si dát další? Ale ne, nebudu to přehánět. Odsunul jsem od sebe hrnek a raději se snažil myslet na něco jiného, například na mojí momentální společnost.
Párkrát si vzdychla, upíjela z kávy, odhrnula si vlasy z tváře... vlastně to bylo celkem zábavné někoho jiného pozorovat, ale nedej bože, aby někdo takhle civěl na mě.
Když jsem si uvědomil, že můj pohled jí nemusí být příjemný, na okamžik jsem zakotvil očima u nově příchozí. Sjel jsem jí pohledem, ale jen velmi krátce. Když jsem uslyšel, že na mě opět Taynis mluví, otočil jsem se. Řekla, že už je tu pár dní. Přikývl jsem.
"Taky jsi z toho přeslazeného, nóbl hotelu?" zeptal jsem s neskrývaným odporem v hlase. Na něco takového jsme prostě nebyl zvyklý a už si asi ani nezvyknu. Jakmile se mi představila, následovala otázka, která mě sice moc nepřekvapila, ale stejně jsem doufal,že na ní nepřijde řeč. To totiž znamenalo, že je můj "nedostatek" až moc okatý, ale co se dá dělat.
"Ani moc ne... promiň," zamumlal jsem o poznání tišeji. Byla v tom cítit jistá upřímnost, ale ne bůh ví jaká lítost. Byl jsem se sebou smířený.

Když podotkla "kdyby jen blbý" jen jsem chápavě pokýval hlavou a usrkl si, z již už druhé kávy, kterou mi přinesli. Nepřemýšlel jsem co říct a ani jsem neměl potřebu konverzaci dále rozvíjet, vtíravost rozhodně k mým vlastnostem nepatřila, spíš naopak.
Její další věta mě ale trochu vyvedla z míry. Vlastně jsem si onen fakt s dvoubarevnýma očima moc neuvědomoval a chvíli jsem na ní nechápavě zíral. Už už jsem se chtěl zeptat, proč jí přijdou mé oči zajímavé, než jsem si onen fakt uvědomil. Musel jsem se sám sobě v duchu lhostejně zasmát. I tvůj vlastní vzhled ti je natolik ukradený, že si pořádně nepamatuješ barvu svých očí. Popichovalo mě cosi uvnitř. Lehce jsem si povzdechl nad svojí ztracenou chutí do života a touhou vidět na tomhle světě něco pěkného, ba dokonce krásného.
"Ehh..." začal jsem nejistě, jako kdybych nevěděl, jak reagovat. Na slova mě moc neužilo.
"Jsem tu teprve pár hodin," vysvětlil jsem jí jen nakonec a doufal, že mé jednoduché a stručné odpovědi jí neodradí. Nebylo to totiž tak, že bych o konverzaci s ní nestál, či jí nějak pohrdával, jen jsem prostě... neuměl moc komunikovat, to bylo asi vhodné vysvětlení. Zatímco lidem, kteří zde byli nedaleko od nás, těm pusa jela celkem slušně. Nerozuměl jsem tomu. Tolik nepodstatnosti. Napadlo mě přitom. Otočil jsem se zpátky na dívku a věnoval jí letmý úsměv. Pohledem jsem jí dával po svém najevo, že od ní taktéž očekávám, že mi poví, jak je tu dlouho.
"Jsem Kimberly," představil jsem se ještě, jakmile jsem si vzpomněl, že se to sluší.

//Ntb zabaven otcem, dneska už se mnou nepočítej. ^^

Měl jsem hlavu v dlaních a byl prostě mimo realitu až do chvíle, než jsem uslyšel dívčí hlas. Zbystřil jsem a rozhlédl se. Celkem se jí dařilo mě ignorovat, al nedá se říct, že by se mne to nějak dotklo. Dopil jsem svojí kávu a sledoval jí. I když jsem se v lidech moc nevyznal, tentokrát mi neunikla její rozmrzelost. Toho by si asi všiml i slepý.
Pobaveně jsem se ušklíbl, jelikož projevování emocí na takovém měřítku mi bylo cizí a připadalo mi to zvláštní. Nikdy jsem nedával najevo co cítím, aspoň ne na odiv ostatním. Příliš jsem si neuvědomoval že to lidé nemusí dávat najevo schválně...
"Blbý den?" zeptal jsem se s pobavením a objednal si druhé kafe, abych nepodlehl spánku, jelikož už jsem nespal... hodně dlouho. Už jenom myšlenka na spánek a na noční můry mi dělala blbě.

< Luxory

Došel jsem ke kavárně a chvíli zamyšleně stál před vchodem. Jít nebo nejít? Když jsem si snažil vybavit dobu, po kterou jsem musel vydržet bez kafe, bylo mi až k pláči. (Obrazně řečeno... já nepláču). Rozhodl jsem se tedy vejít dovnitř a přeci jen si dát kafe, tak, jak naprosto normální člověk. Děsila mě ale ta všednost a klid, který tu panoval. Nelíbilo se mi, že je vše, tak jak má být. Nebyl jsem na to zvyklý a vlastně jsem tomu ani příliš nevěřil. Cosi jakoby mě nutila pořád být ve střehu. Ne snad proto, že bych tak moc nedůvěřoval okolním lidem, ale zkrátka jsem byl zvyklý.
"Kafe," zabručel jsem jen tiše a sedl si. Ani jsem nezaznamenal, že tu je i někdo další soustředil se jen na obsluhu. Netušil jsem, proč na mě tak zírá. Možná zaskočení mým chováním? Nebo dvoubarevnýma očima? Ani jedno z toho jsem moc kdo ví jak nevnímal a neuvědomoval si to, takže tato reakce pro mě byla naprosto neopodstatněná. nadzvedl jsem obočí a když přeci jen bylo po zkoumavém pohledu, opět jsem si hleděl svého.
V nastalém tichu a nic nedělání se na mě opět vrhla nepříjemná vzpomínka. Zaťal jsem pěsti a snažil se myslet na něco jiného. Zhluboka jsem dýchal a teprve teď si uvědomil, že zde nejsem sám. No, nic se tím pro mě nezměnilo, bylo mi to více méně jedno.

Ještě nějakou dobu jsem se nevěřícně rozhlížel po hotelu, na můj vkus až moc luxusním, a pak se otočil na recepční. Nezdálo se, že bych jí nějak vyhodil svým zjevem z míry. Aspoň to nedávala najevo, za což jsem byl rád. Naopak mi sama ukázala, jak se chová slušně vychovaný člověk. Vzal jsem si klíče a pokusil se pousmát.
"Děkuji." S těmito slovy jsem se sebral a rozešel do svého nového pokoje. Plný nejistot, jestli jsem vůbec udělal dobře. Plný zlých myšlenek a negativní energií, která ze mne momentálně jen sálala. Když jsem sklopil zrak k nohám, a prohlédl si potrhané boty tak mi došlo, že takhle to opravdu nepůjde. Musel jsem si sehnat lepší oblečení. Aspoň o trochu.
Přeci jen si mi byl k něčemu dobrý, bratře. Napadlo mě a slabě jsem se ušklíbl při vzpomínce, jak mu rabuju kapsy. Tenkrát jsem sice ještě nenašel tolik peněz, nicméně později jsem zjistil, že jsem od něj "zdědil" ještě trochu víc. Asi to nešetřil zrovna pro mě, ale což... Pomalu jsem se blížil ke svému pokoji, připraven na nejhorší - na luxusní pokoj, který by jen podtrhával vznešenost a čistotu celého místa.

>> Pokoj č. 9

< Kdesi z minulosti.

//Ehm ehm. Snad jsem pochopil dobře, že si teď mám zažádat o pokoj u recepční. ^^

Jakmile jsem vešel do hotelu, řekněme, že jsem zaváhal, jestli vůbec dělám dobře. Opravdu patřím na tohle místo? S vytahaným trikem a flegmatickým, uvolněným postojem jsem asi nedělal moc dobrý první dojem, nicméně, tohle bylo to poslední, co jsem řešil. Tohle nebyl dobrý nápad. Povzdechl jsem si a pomalý, váhavým krokem došel k recepční.
"Chci se ubytovat," zahuhlal jsem bez pozdravu aniž bych si uvědomil, že to je možná... neslušné. Nevhodné. Pak mi ale přeci jen došlo, že se říká nějaké to: "Prosím." Jen jsem doufal, že mě nevyhodí hned jak mě uvidí. Ať už podle vzhledu, nebo podle chování. Vlastně mi šlo hlavně o to, mít kde složit hlavu a o nic jiného jsem se v tenhle okamžik nestaral. Vzhledem k sledu událostí za posledních několik týdnů, jsem byl myšlenkami stále někde jinde, než v hotelu Luxory na recepci.