Příspěvky uživatele

Čekal jsem až zase začne vnímat okolí. Ujistila mě, že jí nic není a tak jsem jen letmo kývl hlavou.
"To ti nezávidím," poznamenal jsem, když řekla, že se jí to stává často a pomalu jsem se měl k odchodu. Pak mi ale opět cosi říkala, tak jsem se zhoupl zpátky na zem.
"Heh, díky," poznamenal jsem zvesela. Za dobu trávenou zde už jsem si zvykl, že mé oči upoutávají pozornost. Já jsem to nikdy moc nevnímal, až do teď. Sice jsem byl rád, že aspoň něco se na mě lidem může líbit - když už ne má ošemetná povaha - ale... zase. Zase jsem byl v něčem jiný. A to se mi zrovna dvakrát nelíbilo.
"Jak se jmenuješ?" zeptal jsem se ze slušnosti. Už jsem tak nějak okoukal, že se to vždy dělá. Jen jsem doufal, že se mě nezeptá na totéž. Já tak nerad někomu říkal své jméno! Nakonec jsem přeci jen litoval toho, že jsem se zeptal, ale už se to nedalo vrátit.
Je to naprosto normální otázka. Ujistil jsem se v duchu. Já to vlastně věděl, jen... mi to prostě připadalo vlezlé, ale tak co.

Jakmile jsem se přestal soustředit na neznámou, zvedla se a zdálo se, že chce jít za mnou. Otočil jsem se na ní a sledoval, jakou rychlostí se postavila na nohy, ruku v ruce s protáhnutím. I hned mě napadlo, že to není dobrý nápad. Ale nečekal jsem, že to s ní zamává až tak moc. Sesunula se zpátky na zem a tak mě napadlo, že bych se na ní možná mohl podívat.
Automaticky jsem si nasadil bundu a zapnul jí, aby neviděla, co vidět nemusí. Poté jsem se postavil a šel za ní. Bez okolků jsem si sednul těsně vedle ní. Nenapadlo mě, že bych se třeba mohl zeptat.
"Seš v pohodě?" V mém hlase šla cítit lehká starost, ale přebývalo jí spíše pobavení. Hold jsem byl trochu škodolibý, ale jen trošku!

//Tak jo, můžeš začít se svým ďábelským plánem. Omlouvám se, že na mě musíš tak dlouho čekat. Není to o tom, že by se mi nechtělo, prostě jen... fuu, mám hodně věcí "na práci." :D

Pozorování neznámé se jevilo jako zábava jen prvních pár minut, pak jsem se opět začal propadat do svých myšlenek, ale jít za ní mě ani náhodou nenapadlo. To jsem nikdy nedělal. Otočil jsem se zpátky na strom přede mnou a zamračeně se zaposlouchal do zvuků z okolí.
Kromě zpěvu neznámé dívky jsem slyšel šustění několik metrů přede mnou, ale nic jsem neviděl. Značně mě to znepokojilo. Ne že bych se bál, spíše... jsem neměl rád pocit nevědomosti. Což bylo ironické vzhledem k tomu, že jsem v ní žil celý svůj život.
Raději jsem to přešel a zůstal u svého relaxování, což mě, jak se zdálo, pořád neomrzelo.

//Dejme tomu. :D

// .__. Neber ho sakra tak vážně, je to jen pubertální, zahořknutý výrustek. :D Jenom mu dej. xD

//Kim za tebou prostě jen tak nepřijde a nezačne si povídat... :D

//Myslím, že jsme uvízli na mrtvém bodě. :D

Po nějaké době jsem se skutečně dostal do stavu, kdy mi bylo všechno jedno. Opřel jsem se o kmen stromu a vyprázdnil hlavu. Měl jsem jen triko s krátkým rukávem, bunda ležela na zemi a cítil jsem studený vítr, o což přesně mi šlo. Na tváři se mi objevil spokojený, nenucený úsměv. Nakonec se mi v hlavě začala rojit jedna vzpomínka za druhou, ale já jim dával volný průchod - byly to ty dobré. Jen pár, ale měl jsem je. Neškodné popichování a hádání se Samuelem, když jsme byli mladší. Spokojený smích Charlotte, když se se Zázrakem rozběhla po rozkvetlé louce... Mámin konejšivý hlas v mém útlém dětství plném strachu. To všechno, co jsem si chtěl v paměti udržet navždy.
Můj záchvat nostalgie přerušil zvuk lidských kroků. Rychle jsem otevřel oči a cukl sebou, jako bych tušil nebezpečí. Netušil jsme, proč mě to tak vyděsilo - tady přece bylo všude dost lidí. Jakmile jsem tedy zjistil, že se jedná jen o jakousi dívku, ostražitost opět polevila a já jsem se opět opřel o kmen stromu. Ještě chvíli jsem se díval nehnutě po okolí, nakonec jsem se však na dívku otočil a propaloval jí pohledem. Asi to nebylo příjemné, ale já jsem si to moc neuvědomoval. I když bych byl radši sám, necítil jsem k ní žádnou zášť. Naopak mi byla sympatická už jen proto, že nepřišlo a nezačala hned tlachat. Prostě jsem jí jen zvědavě pozoroval a jako zvíře v zoo na ní upřel své modrozelené oči.

//Kavárna Science Café

Opravdu jsem neměl v plánu zamířit zrovna sem. Možná to byl instinkt, zakoření kdesi hluboko uvnitř, který mě vábil k lesu. Od jak živa se mi líbilo to ticho. Klid, který přerušoval jen zpěv ptáků a šumění stromů. Nikdy jsem si ale neuvědomoval, jak mám vlastně les rád - nebo jsem ti to možná ani nechtěl uvědomit. Můj příběh do sebe pomalu zapadal jako skládačka, aniž bych tomu věnoval pozornost.
Posadil jsem se do trávy a bezduše se díval po okolí. Už to byla celkem doba, co jsem naposledy byl sám. (Tedy na mé poměry). A tak jsem si tu chvíli užíval. Nechal jsem sluneční paprsky, i když jen slabé, padat na mou tvář a snažil se na nic nemyslet, úplně si pročistit hlavu. Sundal jsem si bundu a krátké triko nemohlo ukrýt velkou jizvu na krku. Vzhledem k tomu, že tu nikdo nebyl, jsem se tím nijak nezaobíral a snažil se, aspoň na chvíli, vypnout.

Objednala si a vrátila mi bundu. Jen jsem kývl a napil se kávy, i když už jsem měl v krvi až moc kofeinu. Byl to ale jediný způsob jak neusnout uprostřed rozhovoru, nebo jak nemít nepřítomný výraz a připadat okolí jako na drogách.
Když se mě znovu zeptala na jméno, lehce jsem si povzdechl. Z tohohle už se nešlo nijak vykroutit.
"Kimberly," zamumlal jsem a opět si usrkl, přičemž mi pohled padl na její mobil, ve kterém mi ukazovala vodopád. Než jsem na to stihl cokoliv říct, pravda, že by toho asi moc neřekl, zarazilo mě její bezradné "ach ne". Následně jsem pochopil, co se jí stalo a opravdu už jsem jí litoval. Ale co, každý máme někdy den blbec.
"To je v pohodě," řekl jsem s kamennou tváří jako doposud.
"Zvu tě."

//Už to bude lepší. :) Díky za trpělivost.

//Promiň, nemam teď moc náladu na hraní. Jestli se ti na mě nechce čekat, klidně odejdi, nebudu se zlobit. Ale jestli počkáš, budu rád.

< Warin

Vrátil jsem se do kavárny i s mojí novou společností a posadil se téměř na to samé místo. Asi to muselo vypadat zvláštně, že jsem tu zase s jinou dívkou a upřímně, obsluha se na mě nedívala zrovna vlídně. Ne že bych to nějak moc vnímal či dokonce řešil.
"Co si dáš?" zeptal jsem se a ohlédl se na Aubree. Krátce na to jsem si všiml další dívky, která zrovna někomu psala. No jistě! Mobil! Lehce jsem se ušklíbl, neboť to už bylo opravdu dlouho, co jsem ho využil naposled. Ani jsem si nebyl jistý, jestli ho na pokoji mezi všemi věcmi vůbec mám, ale bylo mi to jedno. Vlastně jsem ho nepotřeboval.
Pohledem jsem zpátky na Aubree a čekal, co mi odpoví. Udivovala mě její přátelskost a otevřenost, já jsem takový nikdy být neuměl.

Ne že by mi snad uniklo její zamračení, ale nebral jsem to moc vážně a ani v nejmenším mě nenapadlo, že se týkalo mého flegmatického chování. Na poslední chvíli jsem si uvědomil, že bych možná měl zaplatit těch několik šálků kávy, které jsem tu vypil a položil peníze na bar. Pak už jsem se nechal Taynis vézt někam do neznáma a přemýšlel, kam mě v plánu přivést.

> vodopád Warim

//Omlouvám se za krátkost, ale teď není, co psát. :D

Když jsem jí řekl, že má krásný úsměv tak mi to ihned oplatila. I když jsem tomu moc nevěřil, nechal jsem to tak. Překvapeně jsem zamrkal, jakmile mě chytla za ruku, ale nechal jsem se jaksi flegmaticky táhnout.
"Veď mě," řekl jsem a čekal. Mě totiž bylo jedno kam půjdeme a stejně jsem to tady ještě téměř vůbec neznal. Byl jsem rád, že znám cestu zpátky do mého pokoje a sem, což bylo asi tak všechno.
Letmo jsem zahlédl kohosi neznámého, jak opouští kavárnu, ale nezajímal jsem se o něj. Vlastně se mi podařilo bravůrně ignorovat všechny okolo, krom Taynis. Netušil jsem, jak je to možné, že se mi podařilo tak snadno se s někým seznámit, ale doufal jsem, že se to nějak nepokazí. S mým štěstím... jeden nikdy neví. Ušklíbl jsem se, ale hodil to za hlavu. Nač se zabývat pochmurnými myšlenkami? To jsem dělal už dost dlouho a ještě na to budu mít dost času.

Taynis se začala vyptávat na podrobnosti. Ne, že by mě bůh ví jak těšilo na otázky odpovídat, ale nechtěl jsem jí jen tak bezmyšlenkovitě odseknout. I když běžně bych to asi udělal.
"Jeden z mých bratrů mi řekl, že mám i se sestrou odejít někam daleko, že prý náš otec má jinou rodinu, pochybné přátele, kteří nás začali sledovat," zamumlal jsem a zamračil se.
"Prostě dopustil, aby nás jeho přátele našli. A když se tak stalo, chtěli nás oba zabít..." zasekl jsem se a přemýšlel, jak co nejkratším a nejsrozumitelnějším způsobem vyprávění ukončit. Na můj vkus jsem toho říkal až moc. Vlastně jsem si dokonce začínal uvědomovat, jak zní můj hlas - což jsem předtím s krátkými větami či dokonce slovy nedokázal. Byl podivně hrubý, ledový a bez emoční, až to mě to děsilo. Já nikdy nechtěl skončit jako mrzutý chlapík, který se na celý svět mračí. I když jsem věděl jaký sem, pořád jsem nepřestával sám sebe udivovat. Řekl bych, že se ve mě Taynis vyzná lépe, než já. Prolétlo mi přitom letmo hlavou.
"No... na poslední chvíli mi někdo přišel na pomoc, nevím kdo, ale bylo moc pozdě. Já byl jen postřelený, pořezaný, ale přežil jsem. Po několika dnech jsem se probral, ale sestra nepřežila." V hlase už nešel slyšet takový smutek, i když uvnitř mne byl obrovský. Jen jsem se snažil, před Taynis nedávat emoce najevo, abych nevypadal moc citlivě... mě sice jen tak něco nerozhodilo, ale když už ano, snažil jsem to nedávat moc najevo.
"Ani nevím, proč ti to vlastně říkám. Stejně je to fuk, nechci ti zhoršovat náladu mou pochybnou minulostí," řekl jsem a když už jsme byli u těch úsměvů, tak jsem jí ho oplatil. I když o dost méně, než ona mě.
"Úsměv ti sluší," dadal jsem nakonec přátelsky, abych trochu odlehčil atmosféru. Taky jsem se snažil nepůsobit tak ledově, jelikož mi bylo jasné, že po odvyprávění jsem opět mohl budit trochu mrzutější dojem, i když to rozhodně nebyl záměr.