Příspěvky uživatele

Ignoroval jsem řeči neznámé holky, která na mě vychrlila směsici nesmyslů a asi i urážek, pouštěl jsem to všechno jedním uchem tam a druhým ven. Proto ani její omluvu jsme nebral v potaz, prostě jsem neměl potřebu se s ní vybavovat. Málokdo mě dokázal vyvézt z míry tak moc jako ona svým chováním a já se obával, že další konverzace by vedla akorát tak k další hádce.
Když se objevil Magnus, podivný kdosi cosi, který nás upozornil se vší slušností ať vypadneme, jen jsem šlehl pohledem po všech okolo a následoval Taynis stále ještě ve své vlčí podobě ven na verandu. Nechtěl jsem jí ale nějak překážet svou přítomností a tak jsem si lehl pár metrů od ní a od jejího psa, aniž bych na sebe nějak upoutával pozornost. Jen pohled na Assai, psa Taynis, ve mne probouzel vzpomínky na Zázraka, kterého jsme tehdy poslal tak sobecky pryč, zatímco on při mne stál až do poslední chvíle. Lidé by se měli učit věrnosti od psů. Prolétlo mi přitom hlavou. Povzdechl jsem si a pohled raději stočil kamsi do prázdna.

//Já se teda asi taky tak nějak vracím.

//Pokud se čeká na mě, tak dneska odpovím.

Taynis si všechny prohlédla a když se vrátila ke mně, vypadala dost zoufale. Jen klid Taynis, to bude v pořádku. Snažil jsem se, aby můj hlas zněl co nejdůvěryhodněji a nejklidněji, což se zrovna mně poměrně dobře dařilo.
Jakmile přišla další neznámá holka a začala hysterčit, jen jsem si v duchu cosi zabrblal a bez zájmu na ní hleděl, aniž bych její slova zrovna dvakrát vnímal. Když se na mě obrátila a vykřikla "kdo jsi ty," odpověděl jsem jí hlasitým zavrčením. Neměl jsem takovéhle chování rád.
Následně mlela cosi o tom, že by jsme měli vlčici ležící před dvěřmi donést dovnitř.
Jo, skvělý nápad a jak to asi máme udělat ve vlčí podobě, hm? Copak to nezvládne sama? Pomyslel jsem si otráveně a rozešel se za neznámou, která ležela venku. Neměl jsem sice jak jí pomoci, ale nepřišlo mi správné nechat jí tam o samotě. Slabě jsem do ní dloubl čenichem a čekal, jestli přijde nějaká odezva, ale marně.
No tak, nevzdávej se, bojuj. Poslal jsem jí myšlenkou, i když jsem si nebyl jistý, zda mě nyní slyší. Ani jsem neznal její jméno, takže jsem jí nemohl oslovit a to celý můj pokus o dodání odvahy komplikovalo.
Posadil jsem se vedle ní jako stráž a čekal, až přijde ta hysterka a odnese jí dovnitř.

Když jsem čekal jak mi Taynis odpoví, necítil jsem nervozitu. Ne, že by mi to bylo lhostejné, ale tak nějak jsem se smířil s oběma variantami a věděl jsem, že je dokážou překousnout.
Zmateně jsem se na ní podíval, když přišla blíž. Fyzický kontakt pro mě byl něco tak neznámého, že jsem v jednu chvíli nechápal, co vlastně dělá a proč je tak blízko - nakonec jsem to však pochopil a z toho si odvodil, že mi nejspíš odpouští. Nálada mi o něco stoupla, i když najevo jsem to samozřejmě nedal. Jen jsem párkrát zavrtěl ohonem, což ale nebyl záměr. Tak nějak jsem tohle druhé já ještě neuměl ovládat.
Asi se mi tím kratším spánkem rozsvítilo. Odpověděl jsem jí a slabě se ušklíbl. Jakmile jsem uviděl dalšího vlka, který přišel, leknutím jsem sebou škubl. Ne, ještě stále jsem si na to nezvykl a v prvním okamžiku jsem se opravdu zděsil než mi došlo, že tak vypadám taky.
Vrátila se i druhá vlčice, jméno nevím a Savannah, ta ale krátce na to ztratila vědomí. (//Asi tak nějak? :D)
Vyskočil jsem na nohy a zmateně se podíval na Taynis. Třeba bude vědět co dělat. Já jsem v tomhle ohledu jaksi... k ničemu.

Dívání se ven z okna mi přerušil hlas v hlavě, patřící Taynis. Její chlad mě sice trochu překvapil, ale nevadilo mi to. Jednak na to měla právo a jednak jsem na takové chování byl zvyklý.
Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit. Vlastně jsem ani netušil, co bych jí měl říct. Omluvit se? Plané řeči, omluvy a sliby. Byla to jen prázdná slova a vždy jsem věřil spíše v to, že činy jsou důležitější. I tak jsem to ale hodlal zkusit, když nic jiného, třeba jí to aspoň udělá radost. Já se zrovna často neomlouval, i když v posledních dnech už to byla omluva několikátá. Hold jsem se ve svém chování teď trochu více vymykal normálu.
Omlouvám se. Znělo to upřímně. A také to upřímné bylo - i když mi omluva přišla málo, bylo to jistě odpovídající k nastalé situaci.
Mám tě rád Taynis. Opravdu rád. Jsi po dlouhé době první člověk, kterému jsem se otevřel a který mě chápe. A já bych tohle pouto nerad přetrhl. Podíval jsem se jí do očí a i když jsem byl ve vlčí podobě - můj pohled byl docela podobný tomu lidskému. Byl odměřený, hluboký a neutrální. Nyní se však podivně leskly, jakoby odráželi mou bolest, kterou jsem si v sobě nosil.
Nikoho jiného nemám. Přiznal jsem nakonec a podíval se opět ven z okna. Na mé poměry jsem toho řekl až moc a nyní bylo na Taynis, jak to přijme. Byl jsem ochotný vzít jakoukoliv reakci, kladnou i zápornou. Pokud jsem se za svůj krátký, chaotický život něco naučil, tak to, že za všechno se platí.

Bylo tu na mě moc lidí a vlastně tak celkově už jsem měl všeho dost. To poslední co jsem chtěl bylo čenichat někde bůh ví kde, bůh ví koho, bůh ví proč. Moc jsem nevnímal debatu mezi všemi a ani jsem nepostřehl, že tudy prošla Dray. Ona sama by mě nejspíše také nemohla ve vlčí podobě poznat. Odešel jsem nahoru a vybral si pokoj, bez nijak dlouhého přemítání. Lehl jsem si do postele, ale nutno říct, že ve vlčí podobě to nebylo tak pohodlné jako v lidské.
Nejspíše jsem na nějakou dobu usnul, ale když jsem poté opět otevřel oči, jakoby mi teprve všechno zpětně došlo. Bylo to zvláštní.
Problémy? Ano, věděl jsme o nich. Někdy vevnitř mne to bylo a tížilo mne to, ale... jakoby to už nebylo tak podstatné jako předtím. Na druhou stranu, ten život bez utrpení a psychické bolesti v každé minutě, kterou jsem prožíval v lidském těle byl část mne. A já se nyní dost silně obával, že jsem ztratil část sebe.
Připlácl jsem uši k hlavě, vědom, že mě nikdo neslyší jsem tlumeně zakňučel a snažil se vyprázdnit hlavu. Po pár minutách mi došlo, co se stalo, než jsem se vydal sem nahoru a spokojeně se oddal spánku.
Savannah... a ostatní. Odešli a možná se jim něco stane. A já... já jim ukázal záda? byl jsem zmatený sám nad sebou. Pokud jsou v mojí budoucnosti, měl bych s nimi přece táhnout za jeden provaz. Neměl bych k nim cítit odpor. To prostě nejde. Opět do mě hryzlo svědomí. Měl jsem vztek sám na sebe. A potom jsem si vzpomněl na to nejhorší. Šla s nimi i... Taynis? Jakmile se mi do myšlenek dostalo její jméno, bleskově jsem zvedl hlavu k východu z pokoje a nastražil uši. Co když se jí něco stane? A já si tu jen... v klidu ležím, zaslepen vlastní sebelítostí? Nemohl jsem uvěřit tomu, jaký sobec se země v poslední době stal. Neměl jsem balancovat. Taynis měla pravdu. Spadl jsem.
Ještě chvíli jsem hypnotizoval východ a pak jsem jedním velkým skokem seskočil dolů z postele, poté sešel dolů a jakmile jsem uviděl černý kožich patřící Tay, dost se mi ulevilo. Zůstala tu kvůli mně? Tušil jsem že ano, ale otázka byla, zda tu na mě musela dohlížet a nebo tu zůstalo čistě ze starosti. Neřešil jsem to však.
Taynis? Pokusil jsem se s ní navázat kontakt, než mi došlo, že spí. Rozhodl jsem se jí tedy nerušit a posadil jsem pár metrů za ní. Pohledem jsem zakotvil k oknu a přemýšlel, jaká bude má budoucnost teď. Už jsem s mířil se svým nudným životem, ve kterém jsem byl jen já. Na nikom mi nezáleželo a nikomu nezáleželo na mne. Jenže teď to mělo nabrat zcela jiný směr a já z toho všeho měl v hlavě guláš. Jedno už jsem si však ujasnil, dělat předsudky vůči této smečce nebylo správné. Mé chování nebylo správné...
Seděl jsem jako socha a čekal, až se Taynis probudí.

//Achm, jedete na mě až moc rychle. Tay mohla bys s Kimem nějak manipulovat, že odmítl a šel nahoru? Bohužel mám málo času.

Přišla ke mne Taniys a zeptala se, jak se cítím v nové kůži. Pohlížel jsem na ní stále stejným výrazem a přemýšlel, jestli jí mám odpovědět. Jenže trucovat jako malé dítě by stejně k ničemu nevedlo a vzhledem k tomu, že jsme oba na stejné... lodi? Jí stejně budu potkávat neustále.
Jinak. Poslal jsem jí jen a krátce jí sjel pohledem. Zbarvením kožichu mi byla podobná. Měla černou srst, oči však jiné než já. Také stavbou těla jsme se dost lišili. Já byl, podobně jako v lidské podobě spíše vyšší, s končetiny jsem měl delší, uzpůsobené pro rychlý běh. Přestal jsem si jí prohlížet a pohledem sjel na dívku, která už byla také vlkodlak. Na rozdíl od nás se šedým kožichem. Také jsem si jí prohlédl jen velmi krátce.
Někdo k nám přišel. Netušil jsem, co jsou ty lidi zač, ale Savannah je evidentně znala. Neposlouchal jsem jejich rozhovor a jenom mlčky seděl ve své vlčí podobě. Hleděl jsem si svého.

Nic jsem již neřekl a jen dívce přikývl.
Trochu váhavě jsem se napil krve a ucítil v puse její chuť. Krev mi nechutná. Vydedukoval jsem okamžitě a čekal, co se bude dít dál. Netrvalo to moc dlouho, než jsem ucítil po celém těle nepříjemnou bolest. Ksakru. Jak dlouho tohle bude trvat? Zamračil jsem se a pohled zabodl do země. Poté jsem na pár vteřin zavřel oči a snažil se s tím vypořádat co nejlépe. Nebylo to příjemné, ale za pár minut to nejhorší přestalo. Když bylo po návalu největší bolesti, napadlo mě, jaká muka asi budou muset snášet ti dva, ale nedalo se říct, že bych je nějak litoval.
Jediné, co prozrazovalo mou bolest bylo zrychlené dýchání, to ale rázem přestalo a já otevřel oči. Bylo to zvláštní. Jakmile jsem na všechny koukal skrze průzračně žluté oči a uhelově černou srstí, jakby se pohled na svět trochu změnil. Většina problémů se stala malicherností a jediné, co existovalo, byla přítomnost. Žádná minulost, ani vzdálená budoucnost. Žil jsem jen pro tenhle okamžik. Také smysly jsem měl silnější. Samozřejmě... to byla asi jedna z několika věcí, které se mi zamlouvaly nejvíce. Zastříhal jsem ušima a zachytával zvuky z okolí. Mou nalezenou zábavu ale přerušil hlas v mé hlavě. Leknutím jsem sebou cukl a vrátil se do reality.
Za pár okamžiků mi došlo, že hlas patří dívce, představila se jako Savannah. No jistě. Komunikace myšlenkami. Došlo mi. Za to mi nedošlo, že bych jí měl odpovědět. I přesto, jak jsem se cítil ještě před okamžikem, jsem nyní v podobě vlčí cítil zvědavost důkladně prozkoumat vše, co vlčí kůže obnáší. Ohlédl jsem se za sebe a pohledem sjel na svůj ocas. Zajímavé. Pohrával jsem si s myšlenkou, že bych se ho pokusil chytit do zubů, ale včas jsem si uvědomil, že tu nejsem sám a pohled upřel zpátky na Savannah. Měl jsem v sobě teď až moc energie, ale co s ní jsem netušil.
Kimberly. Představil jsem se jí konečně.
Kimberly Lester.

Když jsem se aspoň trochu uklidnil z počátečního šoku, snažil jsem se nedělat ukvapená rozhodnutí, kterých bych později litoval. Zdálo se, že Taynis to dost vzalo. I když jsem byl naštvaný, i tak se mi nelíbilo, když někdo cítil smutek kvůli mně. A zjevně nebyla jediná, jelikož dívka, která nalila svou krev do skleničky se také zdála zaskočená mou reakcí. Lehce se mne dotklo svědomí. Možná si opravdu takovou nedůvěru nezaslouží, kdo ví...
I tak jsem měl ale na tváři nepřístupný výraz a pozoroval dívku, u které byla Taynis ve své vlčí podobě. Poslouchal jsem, co říká a krátce zabodl zrak do země. Nechtěl jsem být součástí smečky a mít rodinu. Já už totiž kdysi jednu měl, a její ztráta mě dost vzala.
"Já o novou rodinu nikdy nestál," podotkl jsem tiše, i když ne nijak nepřátelsky. Prostě jen upřímně, takový jsem hold byl.
"Omlouvám se. Nechtěl jsem se dotknout tebe ani nikoho z tvé smečky, prostě jen... je to složité."
Neznámá mi nabídla, abych si vše promyslel, chtěla mi dát nějaký čas a navrhla, abych šel nahoru. Chvíli jsem to zvažoval, ale pak jsem zakroutil hlavou.
"Pokud to má být můj osud, nač to odkládat." S těmito slovy jsem si konečně sedl abych dal najevo, že jsem připravený. Fyzická bolest byla nyní to poslední, čeho jsem se bál. Samozřejmě jsem nebyl žádný hrdina, který necítí bolest. Byl jsem ale ve stavu, kdy mi tohle bylo jedno.

Pozornost jsem upřel na Taynis. Přímo před očima se změnila ve vlka. Velkého, černého, pravého vlka a mně v ten okamžik došlo, co je zač. A také, co byli zač oni. Otcovo druhá rodina. No jistě. Ona je jedna z nich. Podíval jsem se Taynis - tentokrát v podobě vlčice - do očí. Šla z nich cítit omluva, ale já na to nedbal. Ona patří k těm, co mi zabili rodinu. A nic mi neřekla. Jistě to věděla.
Necítil jsem k ní hněv. Nebo, určitě ne v takovém množství, aby to bylo důležité. Spíše zklamání v někom, komu jsem aspoň trochu důvěřoval. Po tak dlouhé době. A opět se mi potvrdilo, že jsem to neměl dělat. Chtěl jsem jí něco říct, vynadat jí, dát najevo rozhořčení, ale nezmohl jsem se ani na hlásku. Jednak jsem takový nebyl a vše jsem dusil v sobě a druhak, k čemu by to bylo?
Všechny otazníky ohledně mé minulosti se začaly vytrácet, ale nebyl jsem si jistý, zda o to opravdu stojím.
Jakmile promluvila druhá dívka, nabídla mi, ať se posadím. Já však zůstal stát a sledoval jí až chorobně kamenným výrazem. Poslouchal jsem bedlivě každé její slovo a když řekla, že já mam vlkodlaka v sobě, vyděšeně jsem udělal krok vzad.
"Ne..." Na nic jsem se nezmohl. To jediné, co bych nyní chtěl, bylo být sám. Vyřvat se, vybít si vztek, možná si i pobrečet? Jenže před okolím jsem nechtěl dávat najevo slabost. Jen jsem zíral,na nic jiného jsem se nezmohl. Stál jsem jako přikovaný a sledoval krev. Už mi bylo vše ohledně mého života lhostejné. Opět mi o něm rozhodoval a nadále i bude rozhodovat někdo jiný - jsem zrůda. Najednou jsem měl chuť zabít všechny okolo, včetně sebe. Měl jsem vztek na celý svět.
Nemohl jsem ale dělat nic, tak jako vždy. A tak jsem stál a čekal. Nepříjemně chladným a odměřeným pohledem jsem pozoroval všechny okolo, přičemž jsem si dal na Taynis v podobě vlčice nejvíce záležet.

//les Lairë

I když tohle všechno bylo na hlavu postavené a nerozuměl jsem tomu, moje roztikanost cestou sem zmizela. Jediné, co mi leželo v žaludku, byla obava z bláznovství. Přišel jsem skutečně o poslední špetky zdravého rozumu, když jsem se vydal po pokecání se zářící postavou do polorozpadlého ... domu? Nebo jak mi bylo řečeno, doupěte?
Lehce jsem si povzdechl a vešel dovnitř, okolnostmi jsem se příliš nezabýval. Instinkt mě dovedl sem, tak se porozhlédnu a když tu nic nebude, zase půjdu zpátky. Ne?
Vevnitř vypadalo všechno o poznání lépe než venku, to jsem musel uznat. Hlasy, ozývající se kdesi uvnitř mi napovídali, že tu nejsem sám. Přijít si jen tak k němu cizímu je při nejmenším nemístné, Kimberly. Napomínal mě ten káravý, otravný hlásek, ale co mi po něm bylo? Jakmile jsem se objevil před zraky ostatních, tak mé obavy přeci jen přišly. Ne snad z toho, že jsem je nějak vyrušil, s tím jsem si zrovna hlavu nelámal, spíš jen... proč jsem vůbec přišel?
Pohledem jsem krátce sjel všechny přítomné, přičemž mi zrak chvíli zůstal viset na Taynis. Z našeho posledního rozhovoru jsem si ale nebyl jistý, zda se se mnou vůbec ještě chce bavit. Jen jsem se na ní krátce podíval a pak si povzdechl.
"Omlouvám se, že vyrušuji, jen..." Jak jen to říct, abych nevyzněl jako hlupák? Co jim vlastně mám říct?
"Někdo mě za vámi poslal. Asi," slabě jsem se ušklíbl nad tím, jak zněl můj hlas a jak jsem vlastně musel vypadat. I když to, jak se jevím ve společnosti mě bůh ví jak netrápilo, tohle bylo moc i na mě.
Asi jsem se spletl. Možná bych měl jít...

Čekal jsem, jestli se Dray nějak vyjádří, ale zničehonic mě téměř oslepilo velmi, velmi silné světlo. Zamračil jsem se a zakryl si oči rukou, protože pohled nešlo udržet, aspoň ne ze začátku.
Hlas byl přívětivý, vlídný... a tak jsem se trochu uklidnil, i když to nebylo snadné. Snažil jsem se vnímat slova, která mi neznámá postava říkala. Najít alfu? Jít do doupěte? Blouzním?
Stejně rychle jako se objevila i zmizela a mně nezbylo nic jiného, než se pokusit vyhovět. I když jsem tomu zrovna moc nerozuměl, něco uvnitř mi říkalo, že je všechno v pořádku a taky jsem tak nějak věděl... kudy jít.
Rozpačitě jsem se podíval na Dray, které si toho jistě musela všimnout, neboť má tvář byla do teď kamenná a neutrální.
"Dray, musím jít, promiň. Uvidíme se?" zeptal jsem se upřímně, jelikož tentokrát jsem opravdu měl zájem o nějaký ten rozhovor s ní, jen... to nebylo možné. A stejně jsem teď pokazil, co se dalo. Kývl jsem jí na rozloučenou a trochu nejistě se vydal cestou, kterou mě vedl jakýsi hlásek uvnitř mé hlavy. Jediné, z čeho jsem měl strach bylo to, že jsem již opravdu zešílel. Úplně.

//doupě vlkodlaků Étte

//Cože prosím, děvkař? Tak to si teda rozhodne nezaslouží. :( :DDD

"Těší mě, Dray," řekl jsem. Ano, jak krásně mi to zatím šlo, hrát si na slušného chlapce! Teda... aspoň trochu.
Než jsem si uvědomil, že na mě mluví, byla už v půlce věty. I z toho jsem ale dokázal poznat, o čem mluví a tak jsem se jen pousmál.
"Jediné, co jsem měl na práci, bylo čumění na strom," vysvětlil jsem z vesela, ale pak se trochu zarazil.
"Koukání. Chci říct, koukání, řekl jsem, zklamaný sám nad sebou. Prostě jsem se zase ukázal jinak, než jak jsem chtěl. Přestávám se snažit, stejně mi to nejde.
Raději už jsem se snažil dávat pozor na to, co říká, aby mi zase něco neuteklo. Tentokrát už bych nemusel mít štěstí a mohla by si toho všimnout.
"Nový? No... vlastně ano, jsem." Více jsem toto téma nerozváděl, aby jsme nepřešli do moc choulostivé oblasti. A tím nemyslím ten odporně uhlazený, načančaný a krásný hotel. Tím myslím mě. Mou minulost a tak všeobecně.