Příspěvky uživatele

"No, docela jo hele."šibalsky jsem se ušklíbla a usrkla džusu. "Už to je měsíc a pět dní, co jsem se sem přestěhovala."hrála jsem si s hrdlem skleničky. "Jo to je, ale co bys čekal, je bílý den." a otočila jsem se k oknu.
"Aha, tak teda čus a zase příště."pohodila jsem hlavou, pokrčila rameny a zase usrkla.
Když se mě dotkl naskočila mi husí kůže (asi leknutím). Otočila jsem se jeho směrem a pozorovala ho. Šel tak klidně a vznešeně. Když se otočil rychle jsem se podívala jinam a pak zas zpět. Když opustil místnost seskočila jsem ze židle a šla za ním. Nohy si dělaly, co chtěly. Z okna jsem ho pozorovala. Pak jsem se podívala za něj a tam stál nějakej chlápek. Vyjeveně jsem na něj koukala, jak něco vyndavá. Byla to zbraň, chtěla jsem vykřiknout, ale zdřevěněl mi jazyk. Vyšel ze mě jen jakýsi (pa)zvuk. Bez pohnutí jsem je pozorovala a pak slyšela jen výstřel. Konečně jsem vykřikla. Po tvářích mi tekly slzy. Rychle jsem vzala z tašky telefon a zavolala záchranku. Nemohla jsem tam jen tak stát. Vyběhla jsem z clubu a běžela za ním. Chlápek mezitím utekl. Co mám dělat, jít za Mickem nebo zabránit tomu, aby viník utekl před spravedlností? Mezi tím, co jsem uvažovala (pár sekund) přijela záchranka a lékař se vrhl ke zraněnému. Bylo rozhodnuto, přidala jsem do kroku směrem k Mickovi a doktorovi.
Když jsem doběhla, bylo už pozdě. Mick už nejevil známky života. Rozbrečela jsem se na plno. Klekla k němu a uvažovala nad tím, proč všichni na kterých mi záleží musí umřít.
Saniťák mě zvedl a odvedl mě k hotelu. Teď už Mickovi nikdo nepomůže. Do ruky mi vložil papírek.
>>>p.č.4

Chvilku jsem se rozhlížela a uvažovala, že odmítnu. Naštěstí (či bohužel) mi ale nedal příležitost se vykroutit, tak jsem ho následovala k baru. Pozorovala jsem ho jak si počíná s barmankou. Nakonec jsem se obsadila místo vedle něj. Barmanka si mě tak prohlídla, až jsem se musela usmát.
Já mám docela rum a vodku ráda. Teda jedině melounovou.Napadlo mě a sama sebe jsem pokárala... A je pravda, že je den,třeba sem ještě zajdu. Chvilku jsem se zamyslela, co si dám, nakonec to ale vyhrál jasný vítěz. "Kdyby byl jahodový džus, tak určitě neodmítnu." a pozorovala jsem chlápka, co "procházel" okolo a sotva držel přímý krok, pomalu vrávoral ke dveřím. Po cestě schodil asi dvě židle kytku. U dveří se pohádal s nějakým chlápkem, kvůli něčemu, co jsem nerozuměla. "Ty jsi tu často?"

<<<Central Park
Sundala jsem si sluchátka z uší, zastrčila je do kabelky a vyhodila pet lahev. Já a club? Děláte si srandu? Co mě to proboha napadlo.Podívala jsem se kolem sebe a přemýšlela, že se otočím na podpadku a zmizím do dálek. Nakonec jsem se, ale nadechla, zkontrolovala si zevnějšek, opět upravila neposedné vlnky a otevřela dveře. Přímo do nosu a očí mě zasáhl odpudivý kouř cigaret. Přišla jsem si jak ve fabrice. Do uší se mi zaryly tóny hudby, div mi nepraskly bubínky. Jinak to tu vypadalo znuděně a docela klidně. Rozhlédla jsem se kolem sebe a uviděla jak se kě mně někdo blíží. Okamžitě jsem ho poznala,no konečně, pousmála jsem se a odpověděla na pozdrav. "Ahoj Micku. Tak jak to jde?" a zaměřila se směrem jeho pohledu. Musela jsem se pousmát.

<<<Kino Vega
Do nejkrásnějšího parku světa tě vpouští zdobená, vysoká brána ze železa. Cesta je pokrtá bílým štěrkem. Z uší jsem si sundala sluchátka, schovala je do kabelky (přední kapsa) a vydala se do ráje na zemi. Všude voněla tráva, lidé seděli na lavičkách, dece rozložené na trávě, jeli na kole, kolečkových bruslích, běželi nebo se jen tak procházeli. Děti si hrály se psy. Byl slyšet vítr, dětský smích a psí štěkot. Vydala jsem se přímo kupředu, rozhlížela jsem se kolem sebe a nasávala všemi možnými způsoby. V cca půlce cesty jsem se posadila na volnou lavičku. V kabelce jsem vyštrachala knížku a četla si o filozofii, logice atd. Dostala jsem chuť na rap. Vyndala sluchátka a zaposlouchala se do slov Majka Spirita. Bylo to úžasné. Nejkrásnější odpoledne... Po cca hodině jsem se vydala zpět do hotelového pokoje.
>>>club Buena

<<<jídelna
Kino Vega bylo zavřené. Z venku byli zdi polepené plagáty filmů, které teprve v kině budou hrány. Okénkem jsem se podívala dovnitř. Byla tam velká vkusná hala se šatnou. Zdi byli pokryté červenou látkou. Nástroje, výzdoba atd pozlacená. Zlatý lustr se pomaličku pohupoval vysoko ve vzduchu. Jak je to možné? Zamžourala jsem ještě víc, ale nikde nic podezřelého. Odklonila jsem se a snažila se vymyslet plno důvodů, proč není dovné, že se lustr kýval. Vyšla jsem a vydala se ke vchodu. Na prosklené nástěnce visel program měsíce. Byl moc pěkný. jako na starém papíře. Ale moc se to ke kinu nehodilo. Zadoufala jsem, že tu uvidím Jamieho. Nevím proč, ale vzpomněla jsem si na něj a...
...a nic. :DDD
>>>Central park

<<<p.č.4
Otevřela jsem dveře, ujala se jednoho bílého tácu a šla k velkému stolu, který se prohýbal pod tunami jídla. Vzala jsem pstruha a brambory. Do hrnečku jsem si nalila trochu kávu a vydala se ke stolu. Našla jsem si prázdný stůl u okna. Výhled jsem měla parádní. Na blízkou pláž. Pomalu jsem se pročistila maso od kostiček a kůže. Upíjela jsem kávu a uvažovala, co dneska všechno prožiju. Na stole jsem našla lístek, kde byl seznam, co vše se tu nachází. Je tu kino, club, vodopád a dokonce aquapark!!! Byla jsem doopravdy překvapená, co všechno tu je a přemýšlela, zda mi ještě plavky z minulého roka budou. Jsou modro-bílé. Když jsem dojedla, ještě chvilku jsem se flákala po jídelně a pak se vydala omrknout kino.
>>>kino Vega

"To je dobrý. Třebas táta žije." usmála jsem se, ale v hlavě se mi vybavilo, jak jsem přišla domů a máma klečela u mrtvého Alfy...mého otce. Nežije! "Jo přesně ta, je skvělá. Jak krásně svítí. Tvá mamka měla vkus." Mrkla jsem a doufala, že to nebylo moc přehnané.
"Jo je zima, a ráda bych přijala tvé pozvání i mikču, ale je už pozdě a dneska toho na mě zas bylo moc, byla jsem na hřitobě a u jezera a tak,... ušla jsem kilometry." usmála jsem se a zvedla. "Tak zas někdy Micku ahoj." zamávala jsem a byla pryč. Cesta zpět byla utrpením, ale snažila jsem se být co nejrychlejší.
>>>p.č.4

Mám na to něco říct? Jsem ho zatáhla do kouta. Sakra, už zase. Poslouchala jsem ho. Bylo mi ho líto. "Určitě by si nenechal ujít povídání o hvězdách."Odpověděla jsem pohotově a uvažovala, zda se to dá ještě zachránit. Naštěstí změnil téma i když ne zrovna mě příjemný. Mám o tom mluvit? chvilku jsem váhala. Třeba si to už zítra nebude pamatovat, uvažovala jsem. Sešla k němu a sedla si vedle něj. "Tátu jsem nikdy nepoznala a mamka umřela před měsícem, takže veselo." Nervózně jsem se usmála a radši se zas dívala na hvězdy. "No a tady jsem pár dní díky nějakýmu chlápkovi. Ani nevím, jak se jmenoval. Ale pomohl mi dostat se sem a to je nejdůležitější." "Co je támhle to za hvězdu?"A ukázala jsem nahoru.

"Díky" Usmála jsem se a upoutal mě jeho úsměv. Upřímnější jsem dlouho neviděla. I když mi bylo jasné, že to nebude jen tak, už díky jeho odéru. Pozitiva, ale okamžitě padla k zemi, když mluvil o alkoholu. A jé. Další z takovejch těch frajerů, co vidí jen tři věci. Pití, holky a svoje ego. oči mi vylítli v sloup jen to hvízdlo. Jinak v hlavě nemaj nic, možná tak činky. Když ukázal na hvězdy zamířila jsem tam pohledem a kochala se. Trochu jsem se zastyděla nad svými myšlenkami, když začal mluvit o hvězdách a ukázalo se, že nemá v hlavě jen piliny. Ono z něj možná vypadne i romantik a že je astronom. A jak mluvil o tátovi...napadlo mě, že to nikdy nezažiju. Docela dobrej začátek. Není zas tak špatnej. Chvilku jsem tak koukala nahoru a třídila si myšlenky. Asi jsem zrudla při pomyšlení, že v poslední době všechny hážu do jednoho pytle. Přikyvovala jsem. "A kde je? Kde je tvůj táta?"

"Před pár dny jsem se nastěhovala, tak se tu snažím zabít čas a taky se tu trochu zorientovat. Je to tu docela podivné. Nejdříve všude šero, smutno a pak najednou krásnej hotel a pak zas nic moc a najednou tak krásný místo, jako tohle." snažila jsem se být, co nejpříjemnější a vykouzlila prchavý úsměv. Prohlídla jsem si ho od hlavy až k patě. Vypadal jako ten kluk z jednoho seriálu. "Já jsem Evelin." Rychle jsem odpověděla. Přehlédla jsem jeho úšklebek a uvažovala, zda pokračovat v konverzaci nebo se radši zahrabat. Takhle se ztrapnit, to snad ne. "A co tě sem přivádí tebe?" Propíchla jsem ho pohledem a rozhlédla se po obzoru. Všude jen vítr a racci. Malý krab se mezi tím dal na útěk. Nejdříve se vydal za kámen a pak do moře. Za sebou zanechával maličkaté stopy.

Ono se to rozléhá :DD :P

<<<p.č.4
Cesta sem byla velice kamenitá a nerovnoměrná. Má obuv zrovna nevypovídala prostředí. Už nikdy si neber sandály, když nevíš, co tě čeká!Nadávala jsem si a poskočila. Kameny tu jsou jako břitva. Rozhlédla jsem se kolem sebe a strnula úžasem. To, co se přede mnou tyčilo, se nedalo popsat, neměla jsem slov, jen jsem zírala.
Pomalu jsem klopýtala kupředu. Blížila jsem se k maličkaté pláži, kterou lemovala čirá voda a skála. Nikde ani živáčka. Ve vodě plavaly maličkaté rybičky a řasy napodobovaly pohyb vody. Pomalu jsem sestupovala stále níž až jsem došlápla na písek a plížila se k vodě. Nohy jsem si svlažila ve studené vodě. Sůl mě pálila v poraněných krátercích, co jsem si způsobila cestou sem.
Najednou jsem uslyšela křik, vydala jsem se za hlasem nejspíše sirény. A uviděla maličkatou postavu. Vydala jsem se za ní a zjistila, že je to nějaký kluk. Jak stojí na kameni a řve o sto šest. Nejdříve jsem se lekla, ale pak jsem se vydala za ním a pozorovala jeho počínání. Na zemi se plížil krab. Co to proboha dělá? Když jsem přišla k němu už byl z kamene dole a prohlížel si maličkého tvorečka.
"Jsi v pohodě?"Ušklíbla jsem se.

>>>hřbitob
Cesta byla strnitá, občas jsem zakopla o pařes či o trochu více zákeřnější kořen. Tůňky tu mají, ale náramné. Když jsem dorazila, strnula jsem při pohledu na nejkrásnější místo světa. Sedla jsem si na okraj útesu a zírala. Minimálně pěknou půlhodinku jsem tam tak seděla a zírala. Pak jsem se zvedla a vydala se dolů na pláž. Byla to doopravdy nádhera, na pláži jsem si svékla boty a ponožky. Rozběhla jsem se a skončila po kolena ve vodě. Ještě že jsem si předtím vyhrnula kalhoty. Chvilku jsem se takhle brodila vodou, užívala si okolí a až po chvilce mě napadlo, že je voda pěkně studená, přece jen 5 stupňů je 5 stupňů. Vyběhla jsem ven a s třesem jsem se vydala zpět na hotel.
>>>p.č.4

>>>jídelna
Rozhlédla jsem se kolem sebe. Všude bylo ticho. Jen ševelil vánek, kukala kukačka a občas se ozval sýček. Přímo předemnou stála obrovitánská brána na hřbitov. Byla taková urousaná, ošoupaná, černý lak oloupaný, prolezlá rezem. Vypadalo to, jako by sem nikdo nikdy nevstoupil a když se sem náhodou někdo zatoulal, vzal nohy na ramena a bez přemýšlení útekl do nedalekého houští, kde s největší pravděpodobností skonal. Chvilku jsem si pohrávala s myšlenkou, že se vzdám svého plánu a raději také uteču. To bych, ale nebyla já! Uchopila jsem rezavou kliku a zatáhla. Chvilku se bránila a docela statečně, ale nakonec se skřípáním povolila. Skulinkou jsem se provlékla do vnitř a rozhlédla se kolem sebe. Nikde ani živáčka. Dokonce ani ptáčkové na téhle straně zdi nezpívali. Vydala jsem se po cestičce na průzkum terénu. Hroby byly vcelku udržovaný, na mramorových či kamených deskách byla vytesána jména nebožtíků a pod nimi datum narození, úmrtí a jaké si motto, popěvek a další textíky, co se normálně na náhrobní desky píší. Táhlo mě to dál a dál až jsem došla do části o něco méně udržované a její neudržovanost se stále stupňovala. Stejně tak i můj nešťastný pocit v žaludku a v hlavě mi bilo na poplach.
Po další půl hodince jsem se přece jen otočila a vydala se k východu. Pro dnešek by to už stačilo. Uklidňovala jsem se různými skladbami od milovaných kapel a přeříkávala si modlidbičky, co mě maminka před smrtí učila. A to nejsem ani já ani nebyla ona věřící! Když jsem za sebou zaklapla bránu, vydechla jsem, jako bych celou dobu zadržovala dech. "Zase se sem vrátím." Zašeptala jsem a vydala se k jezeru Gury.
>>>Jezero Gury

>>>p.č.4
Přiklusala jsem do jídelny, obratně čapla tác, postavila se do fronty a poskakovala, potřebuji se rozcvičit. raz dva raz dva raz dva raz dva... Tak co si dám? Nandala jsem si do mističky pár kousků lupínku a zalila to mlékem. Pak jsem si dala do do bílého hrníčku s kytičkami kávičku. Mlsně jsem se olízla a dodala na tác pár vitamínů v podobě jablka.
qualifizieren, die Prüfung-en, das Rad, der SchlussPo cestě k vyhlídnutému stolu jsem si opakovala německá slovíčka.
Usadila jsem se, rozhlédla se kolem sebe, všude se to hemžilo lidma až mi praskaly bubínky, přišla jsem si jak v úlu.
Když jsem dojedla, odnesla tác a vydala se pryč.
>>>hřbitov