Příspěvky uživatele

// Pokoj 6

Toulal jsem se městem, až jsem našel kavárnu. Pousmál jsem se a vešel dovnitř. Rovnou jsem zamířil do rohu celé místnosti, abych byl někde z dohledu většiny lidí, co se snažili nacpat co nejblíže ke dveřím. Posadil jsem se na sedačku a otevřel nabídku, která ležela na stole. Akorát jsem si stihl vybrat, když se u mě objevil nějaký mladík. Mile jsem se na něj usmál. "Dobrý den," počkal jsem, až mě vyzve k objednávce a pak jsem mu to nadiktoval. "Dám si cappuccino a medovník," věnoval jsem mu ještě jeden úsměv a zůstal za ním koukat. Milý... pěkný... dobrý začátek v novém městě. Usmíval jsem se a pohledem bloudil po okolních stolech. Neměl jsem na to moc času, protože číšník už se i vracel. Mile překvapen jsem se usmál. "Moc děkuji," mrkl jsem na něj a promíchal si kávu s cukrem. Napil jsem se a pak se pomalu pustil do jedení dortu a občasného sledování zadku toho kluka.

Přejel jsem pohledem muže, který mě bez nějakého váhání předběhl. Hmm... Zvláštní způsoby v téhle zemi. Zavrtěl jsem nad tím hlavou a pak se podíval na recepční a podal jí balíček peněz. Nevěděl jsem, kolik to je, ale určitě víc, než chtěla. Nějak jsem se počítáním nezaobíral. Rodinné dědictví... "Ne nemusíte, zvládnu to." Jemně jsem se usmál a vzal si od ní klíč. Byl jsem rád, že budu na pokoji sám. Nechtěl jsem žádného otravného spolubydlícího. "Děkuji mnohokrát, pěkný den," věnoval jsem jí slabý úsměv a rozešel se do svého pokoje. Číslo 6...

// Pokoj číslo 6

Zamyšleně jsem procházel městem a prohlížel si ho. Dostal jsem se až k hotelu, co vypadal opravdu hodně dobře. Jiný jsem tu ani neviděl, takže jsem se zastavil a přemýšlel s pohledem na něj. Zůstat, či jít dál? Je tohle to pravé místo? Už byl nejspíše čas na to, se konečně někde usadit. Bloudil jsem po světě už nějakou dobu a přestávalo mě to bavit. Né, že by nebylo úžasné vidět všechny ty místa světa, ale taky bych chtěl začat konečně někde žít. Najít si nějaké přátele… Přítele… Zavrtěl jsem hlavou nad svými myšlenkami, prohrábl si vlasy a rozešel se dovnitř. I ve vnitř to vypadalo opravdu slušně. Ocenil jsem to tichým obdivným písknutím a přešel k recepci. Pustil jsem tašku na zem a opřel se o pult. „Dobrý den.“ Věnoval jsem úsměv obsluze recepce a prohlížel si to tu. „Chtěl bych se tu ubytovat… na dobu neurčitou,“ omluvně jsem se usmál. Neměl jsem tušení, jak dlouho tu vydržím. Zatím jsem z každého místa odešel po pár dnech až týdnech.