Příspěvky uživatele

<< Louka Suile

Ani si moc nepamatuji, jak jsem se sem dostala - z cesty jsem si pamatovala jenom tu úpornou touhu tady být - ale stála jsem před Institutem. Opět mě ohromila jeho krása. Jak by obyčejná budova mohla být takhle krásná? napadlo mě znovu. Tentokrát to ale bylo trošičku jiné. Předtím to bylo místo krásné, ale vzdálené, opuštěné. Dnes jako by pulsovalo životem, všechno mě k němu přitahovalo. Věděla jsem, že se tam musím dostat. Samo mě to volalo. Připomíná mi domov, napadlo mě.
Zastavila jsem se. Předtím jsem přelezla plot, to ovšem dneska nepřipadalo v úvahu. Přistoupila jsem ke dveřím. Byla tu dírka na klíč a velké, masivní klepadlo. Už jsem se natahovala, že na něj zaklepám, ale v tu chvíli se brána rozevřela dokořán tak prudce, až jsem uskočila. Pak jsem si ale dodala odvahu, vklouzla jsem za bránu a zaklapla ji.
Když jsem udělala jsem pouze pár kroků, než mi došlo, že na lavičce, avšak směrem natočené tak, že na mě nemohla vidět, seděla postava. Dívka, uvědomila jsem si. Dlouhé, černé vlasy jí spadaly dolů přes opěradlo, a byly jediným, co z ní bylo vidět. Popošla jsem váhavě pár kroků, i když jsem věděla, kdo to bude. Nejvyšší. Jak o ní mluvila.. No, bůh ví, co ta věc byla. Nadechla jsem se a udělala jsem ještě pár kroků, až jsem se ocitla v jejím zorném poli.
,,Ahoj, já jsem Angelika. Ty jsi ta.. Nejvyšší?" zeptala jsem se, i když jsem si byla prakticky jistá, že to je ona. Když jsem se na ni pořádně podívala, došlo mi, kdo to přede mnou sedí, s kočkou na klíně.
Stella.

Najednou se to objevila. Nevěděla jsem, co to je. Řekla bych, že to i mohla být lidská bytost, dle proporcí těla, ale nic, nic na světě nemohlo vydávat takové jasné a zářivé světlo. Anděl, bylo první, co mě napadlo, ale pak jsem jenom potřásla hlavou. Anděl? Co by tady ksakru dělal anděl? Zavřela jsem oči a pak je zase otevřela, ale ta věc tu byla stále. Mysl mi pracovala na plné otáčky. Pak jsem si vybavila Tayninu tvář. Je to to samé, co viděla Taynis? Ale ona je v pořádku, jenom prostě odešla. Že by jí to něco řeklo? Netušila jsem, a tak jsem jenom čekala, co se stane. Pak ta věc promluvila a já si připadala zase jako malá, když jsem ležela v postýlce a moje matka mi šeptala ty laskavá slůvka. Ten hlas byl stejně laskavý a něžný, ale chyběla mu lidskost. Nikdy jsem nebyla věřící, ale kdyby měl vypadat bůh, vypadal by přesně takhle.
Nejvyšší? Kdo je to Nejvyšší? Netušila jsem, co dělat, ale pocítila jsem úpěnlivou touhu se někam vydat a přesně jsem věděla kam. Bylo by to to poslední místo, kam bych se snad chtěla ještě někdy vrátit, ale teď.. Teď to bylo jediné místo, kde jsem zrovna teď chtěla být. Na nic jsem nečekala a vyrazila.

>> Institut

Nelíbil se mi pohled, kterým se na mě teď dívala. Jako by mě špatně odhadla. Jako by si předtím nemyslela, že jsem holka, která se chodí den co den opíjet do klubu a pak vyvádí blbosti. Ale já taková přece nejsem! , chce se mi křičet, ale vím, že to nemá cenu. Možná nejsi, ale chováš se tak. Prostě se jenom postarej o to, aby se to znovu neopakovalo, dobře? Podívala jsem se na ni. Vypadala jako docela normální holka, nadprůměrně hezká, se zvídavou jiskrou v oku. Její úsměv byl hřejivý, celá taková byla hřejivá, a když jsem tam s ní jenom tak seděla, měla jsem pocit, jako by ve mě něco pomalu, ale přece roztávalo. Nemohla jsem se rozhodnout, jestli jsem spíš byla radši, nebo jestli jsem se toho děsila. Myslím, že spíš to druhé.
,,Ále, skoro nic. Přišla jsem do klubu, našla holku, co jsem jednou viděla, pak se tam přimotal ještě nějakej pár, Stella a Nikolas, tuším, Stella byla už slušně nametená, pak začali mlít něco o upírech a lámání vazů, pak že berou LSD, tak nějak jsem se s něma nametla, no a když jsme doprovodili Stellu domů, přelezla jsem 3-metrovej plot, co tam byl, jenom kvůli tomu, že nemohla najít klíče, a ani jsem se neptala, jestli můžu." Usmála jsem se, protože to vyznělo, ale když jsem si znovu vzpomněla na ten večer, můj úsměv zmizel. No jsem kretén, no, povzdechla jsem si v duchu a potřásla hlavou. No když se daří, tak se daří.
Když se na mě zadívala, znovu jsem se usmála a snažila jsem se, aby to bylo vážně srdečné. Ona si to zasloužila, a navíc, bylo by ode mě vážně divné, abych jí tady vyprávěla životní příběh a pak se na ní dívala s opovržením. To spíš vyjadřoval její pohled, který na mě upřela, a já jsem znenadání dostala sto chutí jí praštit. Uklidni se, sakra, křičelo na mě mé vnitřní já a já jsem se zhluboka nadechla. To, že se na tebe někdo podívá trochu jinak, než bys chtěla, neznamená, že se porveš. Tohle si dělala naposled, když ti bylo 9.
Odvrátila jsem pohled a místo toho nasadila ironický výraz, ten mi slušel vždycky. ,,Na mě taky táta docela kašlal. Před dvěma rokama si domů dotáhl holku, asi o deset let starší než já. A začal mě i mojí ségru naprosto ignorovat. Ta se odstěhovala a já pak s němi musela žít doma sama, dokud jsem tedy nezdrhla." To mi na tváři vykouzlilo uličnický výraz a já jsem s ní pocítila takovéto spříznění, jaké jsem neprožívala ani s Cathy. Ona byla moje sestra a protože za mě cítila jistou zodpovědnost, když moje matka odešla, vždycky se ke mě chovala hezky. Ale Taynis.. Ta nemusela a stejně mi tady vyprávěla, jak její život nestál za nic. Stejně jako ty. Ale já jsem to tak neprožívala, nikdy jsem nic takhle neprožívala. Možná je na čase začít, napadlo mě.
,,Angelika Liberia, jméno mé. Pokud chceš překlad z mého překrásného jazyka, Angelika je 'andělská' a liberius znamená 'svoboda'. Řekla bych, že mě to docela vystihuje, není-liž pravda? Jinak, mám starší sestru, Catherine, té je 19 let. Prakticky mě vychovávala po tom, co matka odešla. A jop, jsem." Odpověděla jsem a podívala se na ni. Nevypadala, jako by vyrůstala v rodině bez lásky. V neúplné. Vlastně vypadala naprosto normálně. Docela jsem jí záviděla.
A pak vykřikla a dívala se na něco, co tam vůbec nebylo. Chtělo se mi vyskočit a zatřást s ní, jestli náhodou nemá nějaký záchvat či co, ale vypadala docela v pořádku. Prostě se jenom omluvila a odešla a já zůstala stát, takřka s pusou pověrečně otevřenou dokořán.

Zjevně si z mého podrážděného tónu nic nedělala. Ne každý umí být tak netaktní jako ty, když si unavená, rýpla jsem si. Nakonec, možná bude Taynis ta nejpříjemnější společnost, co jsem mohla mít. Mám ověřené, že s netrpělivým člověkem jsem schopná vést konverzaci přesně sedm minut, než se strhla rvačka. A, hořce jsem si uvědomila, dneska už bych asi nevyhrála. Zašklebila jsem se. Tohle jsem si vážně nepřiznávala ráda, ale začala jsem cítit ten kotník a nebylo to nic příjemného. Taky mě napadlo, že jsem si asi sedřela nohy, když jsem se - bez bot, které jsem táhla v ruce - vydala od toho Institutu až k hotelu. Vlastně jsem byla překvapená, že jsem tu cestu domů našla. Dost dobře jsem si nedokázala představit to, kdyby ne.
,,Obávám se, že mě by naopak prospělo se do hotelu zavřít a zůstat tam zavřená tak dlouho, než bych se trochu vzpamatovala." prohlásila jsem odevzdaným tónem, vlastně jsem se ale moc odevzdaně necítila. Pro mě to bylo prosté konstatování. ,,Ne každý den se stane, že bych udělala takovou scénu. Třikrát hurá na náš klub Buena." Trošku pokřiveně jsem se usmála. Nevěděla jsem, jestli bych byla radši, kdyby se mě zeptala, co se stalo, nebo ne. Ale já bych jí to pravděpodobně řekla. Nebyla jsem zvyklá se lidem takhle svěřovat. Jediný člověk, u kterého jsem byla zvyklá, byla Cathy. Cathy.. Násilím jsem zavřela oči a pak je otevřela, ve snaze zatlačit do pozadí cokoliv, co mi vytanulo před očima. Jsem tady kvůli práci. Dělám to pro nás. Tohle je pouze.. nezbytné rozptýlení. Nechtěla jsem si přiznat, že jsem si to vlastně docela užívala. A co je na tom špatného? Jsem mladá a nemohla bych se bavit? Nemůžu obětovat svou budoucnost hledání minulosti. Potřásla jsem hlavou. Tohle můžu probrat, když budu sama.
Všimla jsem, že se na mě zadívala pátravým pohledem, a napadlo mě, co asi tak vidí. Opuchlé oči? Džíny špinavé od trávy? Doznívající alkoholové opojení v mých očích a nastupující kocovinu? Na tom vůbec nezáleží, řekla jsem si. Prostě si si jenom zvykla na to, vypadat vždy dokonale. Smiř se s tím, že dokonalá nejsi.
,,Pokud bych měla přiznat barvu, potřebovala bych spíše pár facek a možná poslat zpět do Itálie," poznamenala jsem. ,,Ale myslím, že kdokoliv by se o jedno či druhé pokusil, by neskončil úplně ve fyzickém pořádku, takže předpokládám, že litovací večírek bude muset stačit. Takže, klidně začnu, dobře?" Zamyslela jsem se, za co bych se chtěla politovat jako první. ,,Moje mamka odešla, když mi bylo sotva půl roku, a teď jsem se dozvěděla, že umřela asi dva měsíce po tom, co odešla." Nebudu jí říkat, že je pohřbená tady a kvůli tomu tady jsem. Možná později. ,,Tak, teď si na řadě ty." Pokřiveně jsem se usmála a opřela si hlavu o strom. Takhle dobře jsem se necítila už hodně dlouho.
,,Jak se jmenuješ celým jménem? A máš nějaké sourozence?" zeptala jsem se. Napadlo mě, že jestli máme být kamarádkami, něco bych o ní měla vědět.

Náhlé mé sebevzpytování přerušil hlas a já jsem překvapeně trhla hlavou. Mělo ti dojít, že někdo jde. Tak hluchá snad ještě nejsi. Potřásla jsem hlavou. Musím najít způsob, jak tuhle věc utišit. Nikdy se moc neozývala, ale poslední dobou jsem jí musela poslouchat čím dál častěji a častěji.
,,Ahoj, Taynis." Napadlo mě, že bych použila nějakou zdrobnělinu, ale pak sem to nechala. Radši budu za neosobní, než abych někomu komolila jméno. Je to slušnost. ,,Co tady děláš?" Řekla jsem a v další chvíli jsem měla chuť se vyfackovat. Můj tón byl mnohem nepřátelštější, jsem plánovala. Možná to bylo tím, že jsem nebyla zvyklá nasazovat milý tón, mnohem radši jsem je odpálkovala. Tedy, pokud jsem od nich něco nepotřebovala. To jsem dokázala být sladká jako med. Tohle ovšem nebyl ani jeden z těchto případů, a tak jsem se cítila trochu nejistá.
Otevřela jsem oči a zadívala jsem na ní. Vypadala docela tak, jak jsem si představovala, že vypadat bude. Své dlouhé vlasy měla ještě trochu mokré, jako by se snad sprchovala, a padaly jí v hustých vlnách na černou mikinu. Jediná věc, co mě překvapila, byly její legíny. Nevypadá jako někdo, kdo nosí legíny. No co, já taky nevypadám jako někdo, kdo se před několika hodinami opil a pak se málem zabil, takže myslím, že tyhle teorie o nepravděpodobném můžu směle ukončit.
Zkusila jsem se usmát, ale netuším, jak jsem vypadala. Fyzicky jsem se cítila naprosto bděle, zato moje mysl byla taková malátná, stále lehce zabalená do alkoholového oparu. ,,Sedni si za mnou, jestli chceš," nabídla jsem jí a poplácala na trávu vedle mě. Kupodivu jsem měla pocit, že tentokrát mi společnost vadit nebude. Vlastně byl Taynis jediný člověk, kterého jsem potkala, krom Stelly a.. Nepřemýšlej nad tím. Co se stalo, stalo se, příště nepřelízej cizí ploty. ,,Sedni si a můžeme rozjet litovací večírek, vypadáš trochu, jako kdybys to potřebovala. " Usmála jsem se znova a přivřela oči. Rozhodně ne víc než ty, holka.

<< Hotel Luxor (Pokoj č. 5)

Snažila jsem se našlapovat lehce. Všechno tu bylo takové.. tiché a já se snažila o to, abych tu harmonii nenarušila. Milovala jsem ticho a samotu - ten pocit, že jsi na této planetě úplně sám, je podivně příjemná. Nikdy jsem neuměla moc vycházet s lidmi. Manipulovat ano. Ale doopravdy je pochopit? Povzdechla jsem si. Občas jsem si říkala, jestli jsou všichni ostatní normální, jenom já jsem.. jiná. Pokažená. Takhle nemysli. Už zase se jenom lituješ, vynadala jsem si. Pak jsem se usmála. Byla jsem ráda, že mi nikdo nemůže číst myšlenky. Asi by si možná někdy pomyslel, že mám schizofrenii.
Sedla jsem si pod jediný strom, který jsem široko daleko viděla, a natáhla jsem si nohy. Zavřela jsem oči a jenom jsem poslouchala přírodu. Takřka veškerý alkohol ze mě vyprchal, ale stejně jsem si připadala podivně lehká. Zamyslela jsem se nad tím, jak dlouho jsem nespala. Naposled snad v letadle, myslím. Jak dlouho to je? Dva dny? Záleží na tom? Vlastně nezáleží. Co vím, tak člověku začínají selhávat orgány až snad po pěti dnech bez spánku. To mám ještě docela rezervu, ne? Vzpomněla jsem si na Stellu a červeň se mi nahrnula do tváří. Sakra. Budu se jí muset omluvit. A Savannah. A tomu.. Nicholasovi taky. Sakra. Příště sebou na to popíjení musím někoho vzít, jinak nejsem soudná.

Prostě bych se měla smířit s tím, že neumím pít. A snažit se to moc neukazovat na veřejnosti. Najednou se to všechno stalo moc rychle. Stella našla klíče a rychle mě vyšoupla ven. Bože, já jsem takovej kretén. Přelézat zeď? Co tě to napadlo? Stella se samozřejmě vydala domů do Institutu a my zůstali stát před bránou. Nebyla jsem sto dělat něco jiného než pouze stát a koukat, jak se Nicholas se Savannah loučí. Stála jsem ta a koukala, jako by na mě právě spadla lednička. Příště neskákej z takové výšky. Na hlavu. Měla jsem sto chutí se profackovat, ale nedokázala jsem udělat nic jinýho než se jenom usmát a zamávat jim na rozloučenou. Všimla jsem si, že Savannah ještě něco říkala, ale já jsem byla natolik mimo, že jsem zvládla jenom stát, usmívat se a přikyvovat. Pak jsem se malátným krokem vydala zpět do hotelu Luxor.

>> Hotel Luxor (Pokoj č.5)

Napadlo mě, že bych taky zkusila přidat ruce k dílu, co se týče snahy o zdolání zdi, když jsem ovšem uviděla, co to udělalo Nicholasovi, couvla jsem. Co to sakra... Nicholas, za všech okolností klidný, s posměšným úšklebkem na tváři, se válel po zemi a vypadal jako ve smrtelné křeči. ,,Neměli bychom zavolat záchranku?" vyřknu, až pozdě si uvědomím, že jsem to řekla nahlas. No co, takhle rozhodně nevypadá nikdo, kdo je v pořádku.
Nakonec se rychle, až podezřele rychle oklepe a mě dojde, jak bylo směšné, chtít zavolat sanitku. No co, lepší, než kdyby mu něco bylo a my dělaly, jako by nic. Nechápu, co tady mluví o sežrání, ale už mi to přijde docela normální. Chvílemi jsem si připadala, že jsem to já, kdo je tady ten divný.
Nakonec se odhodlám a přistoupím k plotu. Za sebou slyším jeho klení a v tu chvíli mi dojde, že určitě bude v pořádku. Mohlo mu to ublížit víc. Myslím, že zrovna jemu by to bodlo. Zaslechla jsem i Savannah, jak se ho šeptem na něco dotázala, ale já se rozhodla věnovat tomu, co jsem hodlala udělat. Dotkla jsem se jedné tyče a ztuhla jsem. Tak sem vydržela asi dvě sekundy, ale jelikož bolest a křeče nepřišly, brala jsem to jako dobré znamení a položila nohu na zídku, takže jsem za ty tyče zapřít. Jestli mě to teď kopne, tak ten pád asi bude bolet. Díkybohu nic nepřišlo a já se bez obtíží dostala na zídku, ale pořád mi chyběly asi 2 metry plotu. Otočila jsem se na Nicholase, a, z náhlé touhy ho popíchnout, jsem pronesla: ,,Hele, asi to usoudilo, že to propustí jenom ty hezké a nadané, což, přiznejme si, ty nejsi." Usmála jsem se a měla jsem co dělat, abych nespadla dolů. Mno co, čtyři kosmopolitany jsou pořád čtyři kosmopolitany.
Otočila jsem se zpět na tyče, zhluboka jsem se nadechla a podívala jsem se pozorněji. Další příčná tyč se nacházela asi o metr výš. Pro normálně vysokého člověka nic moc, ale zakrslíci jako já? I přesto, pět let gymnastiky jsou dost na to, aby si člověk poradil s jedním plotem. Položila jsem si nohu a odrazila jsem se. Nohu jsem sice měla vratkou, ale i přesto jsem se dokázala vyšvihnout nahoru. Pak jsem si otřela nejdřív jednou, pak i druhou ruku do svých džín a napadlo mě, že jsem měla skopnout ty boty dřív, než jsem začala lézt nahoru.
,,Hej, vy tam dole! " zakřičela jsem dolů. Pak jsem začala balancovat na jedné noze a jednou rukou jsem si na ní začala rozepínat zip. Šlo to pomalu, protože ruka mi klouzala, ale nakonec se mi podařilo nad zlořečeným zipem zvítězit a já sem s kozačkou vítězně zamávala nad hlavou. ,,Pozor, házím to dolů!" Pak jsem jí pustila dolů. Jenom jsem doufala, že někomu nepřistála na hlavě. To samé jsem udělala i s tou druhou. Nevím, jestli se mi to nezdálo, ale myslím, že jsem uslyšela něco jako zasyknutí, a mohla jsem si jenom domyslet, jestli to znamenalo, že moje bota našla cíl.
Pak jsem se podívala nahoru. Ještě jednou se přitáhnu a pak už jsou tam ty špičky. Sakra. Vypadá to dost ostře. Nu což, přece nepolezu dolů, ne? Nevím jak, ale nějak jsem se dostala ještě o ten metr nahoru. Dobře. Špičky. To bude jednoduché, ne? Kov mě studil na holých chodidlech, když jsem si stoupla bokem a přešvihla svou nohu dírou mezi dvěma špičkama. Najednou jsem byla až nechutně šťastná, že jsem si vzala volnější džíny než ty, co jsem si chtěla vzít předtím. S těma by se to asi fakt udělat nedalo. Pak jsem tam přešvihla i tu druhou nohu.
Něco mě napadlo. ,,Hele," zakřičela jsem dolů. Jenom jsem doufala, že nikdo nepůjde po ulici, asi by se dost divil, co to tady provádím. ,,Jestli tohle přežiju, dlužíte mi panáka, ok?" Doufám, že mě slyšeli. Ať už byli divný nebo ne, byla to docela dobrá parta. Když zrovna nejsou opilí nebo se nesnaží znásilnit jeden druhého.
Podívala jsem se na druhou stranu plotu. Pode mnou se nacházely 3 metry.. ničeho. Hele, už si skočila i víc, ne? Lepší, než kdyby ti podklouzla noha na půli cesty. Nadechla jsem se a skočila jsem dolů.
Dopad byl až podivně měkký. Po dopadu na zem jsem se převalila, tak jak mě to učili. Ucítila jsem ostrou bolest v pravém kotníku. ,,Sakra." Netuším, jestli mě slyšeli. Postavila jsem se na nohy, opřela se o zídku a zamávala na zbytek své výpravy na druhé straně plotu, aby věděli, že jsem to přežila.

//bta je normální, že jeden večer hrajeme 3 dny?? jinak super s váma, guys ^^

<< Club Buena

Myslím, že tohle byla jedna z nejpodivnějších cest, kterou jsem kdy vykonala. A ani se nebylo čemu divit. Naše skupinka byla prostě podivná. Uprostřed 'šla' Stella, naznačujíc, kudy se máme vydat, z jedné strany podpíraná Savannah, z druhé mou maličkostí, a naší skupinu uzavíral pán Nejhezčí-Nejšikovnější-Nejúžasnější, který si za námi vykračoval, jako by se nechumelilo. Šli jsme potichu, jenom Stella občas něco prohodila, většinou nějakou instrukci, kudy se máme vydat. Nepotkali jsme moc lidí - jednak kvůli tomu, že nás cesta vedla z větší části průmyslovou čtvrtí, a jednak kvůli tomu, že už bylo dost pozdě - odhadovala jsem to na 4 hodiny ráno - a za to jsem byla vděčná, protože i ta hrstka, kterou jsme potkali, si nás měřila zvláštním pohledem.
Institut jsem poznala prakticky hned, jak jsem ho uviděla. A nebylo se čemu divit, z této části města nepřirozeně vyčníval. Z hrdla se mi vydralo lehké zalapání po dechu, což u mě nebylo zrovna běžné. Wau, pomyslela jsem si. Ta Stella asi musí být vážně bohatá, i když tu určitě nebydlí sama. Je to obrovské. A taky že bylo. Nevím, jak jsem si ten Institut představovala - možná něco jako menší hotel, ale tohle mě rozhodně nenapadlo. Zvedla jsem hlavu, abych ho viděla pořádně. Tohle místo - Institut, opravila jsem se - je určitě větší než celý hotel Luxor. A taky.. krásnější. Vyzařovala z něj taková temná, samotářská krása. Vysoké zdi z šedého mramoru se tyčily takřka do nebes a místo mi připomínalo spíše středověký hrad než cokoliv jiného. Připomíná mi mě, napadlo mě. Krásné a opuštěné.
Z úvah o kráse tohoto místa mě vytrhl Stellin hysterický hlas, když nemohla najít klíče. Sesula se na podlahu a propátrávala všechny kapsy. Zkusila jsem si vzpomenout, neviděla jsem je někde? V hlavě mi vytanula taková matná vzpomínka na stříbrný záblesk, padající k zemi, když si Stella, ne zrovna šetrně, vzala a oblékla svou koženou bundu. ,,Mám dojem, že sis je nechala v klubu," podotkla jsem. Nemusí to být pravda, ale zdálo se mi to pravděpodobné a lepší než je tady donekonečna hledat. ,,Mohli bychom se tam vrátit a podívat se po nich.." V tu chvíli mi to docvaklo. ,,Sakra. Nemůžeme. Už je po zavíračce. Tak asi hold budeš muset ten plot přelézt." Pokrčila jsem rameny. Nicholasův nápad sice nebyl nic moc, bohužel nejlepší, co jsme měli. Přesto jsem si pořád nedokázala představit jak, sice už ménně, ale stále dost opilá Stella přelézá takřka 3 metrový plot z kovových tyčí, zakončených ostrou špičkou, který se táhl kolem celého pozemku tam, kam oko dohlédlo. Tak tohle ještě bude zajímavé, napadne mě.

Připadala jsem si zase jako dítě, když mi ségra vysvětlovala, že taťka jezdí pryč, protože musí, a ne, protože s námi nechce být. Nesnášela jsem, když mi někdo lže, a u tak opilé dívky, jako byla Stella, to bylo až bolestně znatelné - nevěřila tomu, co říkala. A záleží na tom?, zeptala jsem se sama sebe. Vážně to chceš vědět, jestli je to tak vážně, že ti kvůli tomu lžou? Trošku jsem se ošila, nebyla jsem zvyklá takhle o sobě pochybovat. V tu chvíli se Stella zvedla a byla schopná si dojít až k sedačkám a zase zpátky, bez toho, aniž by se jí zamotaly nohy a ona spadla. Wau, ta musí mít ale rychlý metabolismus, napadlo mě. Vsadila bych se, že před patnácti minutama toho schopná nebyla, ani náhodou. Zamyslela jsem se nad tím, jestli to nebude důsledek toho, co jí dala Savannah vypít.
,,A co je ten Institut?" Radši jsem se zeptala, protože jsem neměla ani nejmenší potuchu, kam to vlastně hodláme jít. Jediné, co jsem z toho pochopila, bylo, že tam Stella bydlí a Nicholas tam - ze mě neznámého důvodu - vejít nemůže, jak zmínila Stella. Docela jsem se podivila, že ačkoliv předtím odmítala jakýkoliv doprovod ze strany Nicholase, teď dokonce souhlasila, že se jím nechá nést. Očividně vystřízlivěla, ale ne zas natolik.
,,Tak jestli jsou všichni hotoví, myslím, že můžeme vyrazit." , pronesla jsem a hodila do sebe poslední koktejl, o kterém jsem si byla docela jistá, že jsem si ho neobjednala, a hodila na stůl pětistovku. V tu chvíli mě napadlo, že po mě ani barman nechtěl občanku, což mi přišlo trochu zvláštní, protože na 18 jsem moc nevypadala. Pokrčila jsem rameny. Jeho smůla.
Obrátila jsem se na Savannah. Nicholas se k ní skláněl a očividně měl nějaké návrhy, které nevypadaly moc slušně, podle toho, jak se Savannah tvářila. No co, on mě ignoruje, já budu ignorovat jeho. Jediný, kdo si tě tady trochu všímá, je Stella, a ta je opilá. Savannah se chová slušně, ale s Nicholasem se o mě vůbec nestarají, jako bych byla něco míň než oni, jako by byli zvláštní.
Vstala jsem a usmála jsem na ně. Nedokážu si ani představit, jak vypadám, ale doufala jsem, že ne jako patnáctiletá holka, co nemá ani tušení, o co se tady jedná. Ale jedno jsem věděla - jestli se tady děje něco zvláštního, zjistím, o co se jedná.

>>> Institut

Už jsem ani nepočítala, kolik cosmopolitanů jsem už do sebe nalila. Tři? Čtyři? Určitě ne víc než pět. Tohle ovšem byla ta chvíle, kde mě napadlo, jestli to nebylo moc. Samozřejmě jsem se nechovala jako Stella, která tak nějak klimbala mezi Nicholasem a Savannah a chvílemi vypadala, že usnula, a ani jsem se tak necítila. Měla jsem ovšem dojem, že u mě začaly halucinace, jinak jsem si totiž nedokázala rozumně vysvětlit to, co jsem teď slyšela. Upír? Chlupáč? Potřásla jsem hlavou, snad aby se mi v ní trochu prosvětlilo, ale vůbec to nepomohlo. Jsou v tom drogy?, napadlo mě jako první, jelikož jsem si byla doopravdy jistá, že tolik jsem toho doopravdy nevypila. Trošku jsem postřehla, že se dohadují o tom, kde by měla Stella přespat, ale já jsem pořád šrotovala a nedávalo mi to žádný smysl. ,,Myslím, že by se měla vyspat tady, aspoň natolik, aby zvládla dojít domů pěšky, protože vážně pochybuju, že by byla vděčná, kdybys jí tam donesl, fešáku." Do mého hlasu se vrátila ta léty nasbíraná jistota a chladnost, které jsem dávala přednost před výlevy citů. ,,Vím já, co je v tomhle světě absurdní?" pokračovala jsem, nehledě na to, jak stupidní mi má slova přišla. ,,Pochopila bych, že holka, která se opije, bude křičet po klukovi, že je nebezpečnej a že s ním jít nechce, ale že by bylo normální nazývat ho upírem, to jsem ještě neviděla. A to jsem toho viděla docela dost, kámo. A cos myslel tím chlupáč? Vychrlila jsem to ze sebe na jediný nádech a teď jsem se jenom rozhlédla po všech přítomných. Za normálních okolností bych se asi začala červenat, ale alkohol a téma našeho rozhovoru ze mě spíš udělaly věc podobnou robotu. Nebezpečné je jedna věc, zlato, řekla jsem si, ale skončit někde zahrabaná v lese by asi nebylo moc super. Pamatuj, proč si sem přijela. Musíš vypátrat něco o Amandě. Obdařila jsem je pohledem, o kterém jsem doufala, že vypadá dost přesvědčivě, aby mi vysvětlili, co se tady ksakru děje.

Netušila jsem, jestli bych se měla cítit více či ménně mimo. Připadala jsem si, jako by všichni tři znali nějaké tajemství, o kterém jsem neměla ani páru. No co, člověk přece nemůže vědět všechno, ,, Jeden cosmopolitan." Zavolala jsem někam směrem, kde jsem tušila, že by se mohl vyskytovat barman. Možná jim budu víc rozumět, když budu stejně zlitá jako oni, napadne mě, a tak, když se mi pod ruku dostane můj objednaný drink, na nic nečekám a prostě ho do sebe vyliju. ,,Další," prohlásím, když postavím skleničku zpátky na oult a začnu se věnovat tomu trojlístku přede mnou. Ten divnej kluk - nebezpečnej, jak podotkla Stella - žvýkal žvýjačku, o které jsem naprosto netušila, kde jí vzal, a tvářil se naprosto uraženě, což jsem mu dost dobře nedmohla vyčítat, když jsem se pocívaka na tmavovlásku - Stellu - která se opilecky smáka a vrávorala mezi tím klukem - tuším, že ho oslovila nějak Nikolaus nebo Nikolas nebo něco v tom smyslu - a Savannah. Nebylo to poprvé, co mě napadlo, odkud se tihle lidé sakra můžou znát. Upřímně, na přátelský pokec to taky moc nevypadalo. ,,Hele, nejst vy v nějakém gangu nebo něco takového?" zeptala jsem se nahlas. Asi už ty cosmopolitany na mě taky začínají mít néjaký vliv. Když tak Stella mluvila o tom bránění, přejela jsem našeho přítomného Nikolase-nebo-jak-se-sakra-jmenuje pohledem a začala uvažovat, jestli bych se vůbec měla potřebu bránit.

Docela by mě zajímalo, k čemu že jsem se to sem připletla. V okamžiku, kdy jsem si sedla za dívkou, o které jsem měla takový matný dojem, že jsem jí za svů krátký pobyt v MI již potkala, se strhla docela mela. Co to sakra.., pomyslela jsem si právě ve chvíli, když se sem přimotala dívčina, ne o moc starší než, za to bych se vsadila, že s nejmíň pěti, šesti panáky v sobě a tvářila se, že ještě nekončí. Musela jsem ovšem přiznat, že vzhledem k věcem, o kterých mluvila, jsem se divila, že se stále drží na nohou, i když se notně opírala o mou 'přitelkyni'. Pak spustila něco o opití, což bych ještě docela chápala, a pak néco o studených, což už jsem míru alkoholu v dané slečně ohodnotila spíš na sedm až osm panáků. A pak, samozřejmě, dorazil kluk, který zase vyprávěl něco o znásilňování a lámaní vazů. Ok, tak na tohle jsem asi ještě moc střízluvá. Popadla jsem první drink, který mi přišel pod ruku, a jeho obsah jsem do sebe obrátila jedním pohybem. Dobře, co se to tady děje, pro lásku Boží? Zeptala jsem se nahlas, v nadéji, že mě uslyší., Mám dojem, že jsme se potkaly v Luxoru. Pokusím se na ní usmát, obávám se ale, že to připomíná spíše nechápavý výraz. Poté jsem obrátila svůj pohled ke Stelle. Ok, nebezpečnej... Jinak, si v pohodě? Já jsem Angelika. Za normálních okolností bych jí podala ruku, ale obávám se, že ona by to bez jedné ruky asi neustála.

<< Hotel Luxory

Vešla jsem dovnitř a zavřela za sebou dveře. V tu ránu mě ohlušila hudba a já měla co dělat, abych si nezacpala uši. Vypadá to, že jsi tu nejmladší, napadli mě. No což, jediné, co mě v tomto podniku limituje, je moje občanka, a tam jsem si nechala zařídit plnoletost, už jen kvůli tomu, abych mohla vycestovat ze země, takže jsem asi v suchu. Suverénně jsem si to zamířila k baru. Došlo mi, že mám na sobě to, v čem jsem dorazila do hotelu; černé džíny, šedý nátělník, svou černou koženou bundu a boty na podpatcích. Stejně nebudu tancovat, pomyslela jsem si. Pár panáků je nejlepší způsob započetí noci. Posadila jsem se na vysokou barovou stoličku hned vedle dívky, která nepřítomně míchala svůj drink a veškerou svou pozornost upírala na parket, takže si mě asi ani nevšimla. ,,Ahoj, nevidély jsme se už?" zakřičím, v marné snaze překřičet hudbu, která se line z reproduktorů.

Vypadala unaveně. I já jsem byla dost unavená. ,,Tak snad zítra." Prohlásila jsem a doufala jsem, že to zní dost uvěřitelně. Vždycky to zní dost uvěřitelně, pomyslela jsem si, nahlas jsem ale neříkala nic. Byl to dlouhý den, pro všechny. Jenom jsem doufala, že ti kluci našli můj pokoj. A jestli ne, tak se asi vyspím v džínách a nátělníku. Naposledy jsem pohledem přejela halu, kde se mezitím objevila ještě dívčina, asi stejného věku jako Tyanis. Napadlo mě, že tu asi budu nejmadší. Nejmladší a nejhezčí, dodám si pro sebe a vydám se ke schodům. Mám chuť brát schody po dvou, ale je mi jasné, že s mými podpatky bych se zabila.

>> Pokoj č.5