Příspěvky uživatele

<<< Hotel Luxor

Toho, že jsem si vzala boty s podpatky, jsem začala litovat již cestou do Institutu. Temné uličky průmyslové čtvrti v sobě měly nějakou děsivou krásu, která mě okouzlovala více, než celý Central Park, u kterého se Institut naházel, avšak měly jednu velikou nevýhodu - chodník z kočičích hlav, některé kostky i doslova vytrhané ze země, a chudák holka se na tom na podpatcích nemá zabít? Určitě by je trochu nezabilo, kdyby to tady opravili.
Konečně jsem stanula před bránou. Konečně doma. Branku jsem jednoduše otevřela a vklouzla dovnitř. Byla jsem za to vděčná, protože jsem si nedokázala představit, že bych musela zase přelézat plot. Ale, nevloupá se sem někdo, když je pořád otevřeno? napadne mě, ale pak si vzpomenu na Stelliny slova. Žádný člověk se sem bez pozvání nedostane. Teda kromě mě, dodám si. Ale já přece nejsem člověk, že? A nikdy jsem ani nebyla.
Cesta k masivním dveřím, kterou jsem předtím zvládla pouhými pár kroky, pro mě nyní byla takřka nekonečná, kvůli mým botám. V duchu jsem zanadávala. Napadlo mě, že bych si je mohla sundat, a jít zase pěšky, ale takřka ihned jsem to zavrhla. Chtěla ses vytahovat, tak se vytahuj.
I druhé dveře bez nesnází povolily na letmý dotek a já se opět ocitla ve vstupní hale, na kterou jsem měla docela nemilé vzpomínky. Zašklebila jsem se. Příště se nemůžeš takhle složit kvůli troše bolesti mno. Zavřela jsem za sebou dveře a došla takřka doprostřed místnosti. Mé podpatky hlasitě klapaly po podlaze do té doby, než jsem došla na měkký koberec. Dopřála jsem si letmý pohled na sedačku. Jak jsem předpokládala, krev všude. Asi bych to měla uklidit. Hodila jsem tašku na zem a otočila jsem se k Nat, která stála opodál a něco nacvičovala s noži.
,,Ahoj, Nat," pozdravila jsem se a snažila jsem se, aby to znělo přátelsky. Znělo to spíše chladně, ale usoudila jsem, že všechno bude lepší než ty arogantní poznámky, které jsem používala při naší minulé konverzaci. ,,Ty ses ještě neubytovala?" zeptala jsem se trochu zmateně, když jsem si všimla, že svoje věci má na druhé straně pohovky. Pak jsem se znovu podívala na její ruce, ve kterých držela dvě dýky. ,,Co zkoušíš? Tedy myslím, co s němi děláš?" zeptala jsem se ještě jednou a pokynula bradou k jejím rukou. Měla by ses jí zeptat, jestli by tě něco nenaučila. Aspoň jak házet s nožem nebo tak něco, protože zbraně jsem pro tebe, narozdíl od manuálního boje, španělská vesnice. Pak to ale zavrhnu. Jestli mě nemá ráda, nebudu se vprošovat.

<<< Pokoj č.5

Rychle jsem seběhla dolů, bohužel to nebylo zas tak rychle, jelikož jsem změnila boty a řekněme, že tyhle nebyly tak moc.. funkční. No co, pro krásu se musí trošku trpět. A pro výšku. Narovnala jsem se a snažila se vypadat vyšší a dospělejší. Možná to tak vypadalo, ale necítila jsem se lepší. Dospělejší. Spíš prázdná.
Zakotvila jsem u recepce. ,,Dobrý den, chtěla bych se odhlásit." Prohlásila jsem spěšně. Nebylo proč se to snažit nějak prodloužit, a navíc, nemohla jsem se dočkat svého nového pokoje v Institutu. Jsi dětinská. Konstruktivní kritika nebyla nikdy na škodu. Pokuď zrovna někdo nekritizuje tebe. ,,Potřebovala bych se odhlásit, byl to pokoj č.5. Tady jsou klíče. Děkuji." Rychle jsem ze sebe vychrlila, sladce se usmála a nedala jí prostor, aby snad mohla něco namítnout. I když jsem si to nechtěla přiznat, ale vážně jsem se těšila jako malé dítě. Snad se Nat zase nebude chovat jako by byla moje máma, pomyslela jsem si trpce.
Když jsem se otočila směrem ke dveřím, spatřila jsem dva chlapce, o kterých jsem si byla prakticky jistá, že nesli moje věci do pokoje ten den, když jsem přijela. Dostala jsem chuť udělat něco spontánního, a tak jsem se na ně usmála a koketně zamávala. Vypadali, že to s něma sekne. Zasmála jsem se a vydala se směrem ke dveřím, směrem do mého nového domova.

>>> Institut

Tak tohle už bylo na mě vážně moc. Když jsem to viděla z dálky, měla jsem pocit, že se hrnu do rvačky, teď jsem si ale spíše připadala, jako bych se vpletla do milenecké hádky. Pár lidem, kteří mě pozdravili, jsem kývla na zpět. Nicholas, takže upíři. Říkala, jsem si, že to asi nebude normálního. Překvapilo mě, že mě pozdravila i ta upírská dívka, jako bychom byly dlouholeté kamarádky. Dostala jsem neutuchající chuť jí jednu vrazit, ale jak jsem se podívala na Stellu, měla jsem dojem, že jsem zdaleka nebyla sama. I když Nat vypadala, jako by ji znala. Asi z doby, kdy byla člověkem, usoudím.
Pak jí políbil. Měla jsem dojem, že ho Stella praští, a tak jsem si nemohla nedopřát to malé ušklíbnutí, když mu křuply kosti v nose. Něčeho jsem si ale všimla, něco, o čem jsem nebyla přesvědčena, jestli jsem si to jen sama nevymyslela, ale měla jsem dojem, že zaváhala. Na vteřinku předtím, než ho praštila. To je blbost, řeknu si. A nebo možná nechtěla vyprovokovat rvačku, to je pravděpodobnější.
Zjistila jsem, že jenom stojím se založenýma rukama a koukám na ně jako na vědecký projekt, a tak jsem radši uhnula pohledem, i přesto jsem ale měla dojem, že to nebylo poprvé, co se něco takového mezi nimi stalo. Vzpomněla jsem si na tu noc, kdy jsem je potkala poprvé. Tehdy jsem si myslela, že spolu chodí, ale ona se jenom opila a teď ho obviňuje z nějakých hloupostí.
Všimla jsem si, že všichni ostatní tak decentně odcházejí, a tak jsem se taky otočila s tím, že odejdu. Ať si to tady užijí. Stella prohlásila něco o tom, že se vrátí večer, a tak jsem pokývala hlavou. To už bych mohla být zabydlená.
A tak jsem se jenom otočila a vyšla směrem k hotelu Luxor.

>>> Hotel Luxor (pokoj č. 5)

<<< Institut

Myslela jsem si, že tenhle den už vážně nemůže být šílenější. No, spíš jsem v to doufala. Doufala jsem, že si jenom tak hezky sednu, počkám na Natali, dojdeme si pro věci a pak se zabydlíme v Institutu. Institut. Při tom slově jsem se musela pousmát. To místo jsem milovala, už od první chvíle, kdy jsem ho viděla, avšak když si vzpomenu na tu noc, jak jsem opilá přelezla plot, zrudla jsem. To mě asi bude pronásledovat slušně dlouho, co? Podotkla jsem unaveně. No co.
Posadila jsem se na jednu z laviček, na slunci, ale ukrytou mezi stromy, aby jí nenašel žádný nezaujatý pozorovatel. Tam jsem se natáhla a zadívala jsem se na oblohu. Slunce už dávno vyšlo, takže jsem v tom Institutu byla mnohem déle, než jsem si myslela. Teď to ale bylo v můj prospěch, jelikož mě sluneční paprsky lechtaly na tvářích a já jsem se lehce propadla do neklidného spánku.
Probudil mě až křik. V jednu chvíli jsem ležela, natažená na slunci, a ve druhé jsem už stála v postoji s lehce skrčenými koleny, jednou rukou před obličejem a druhou před břichem, který jsem považovala za "bojový postoj". Stella něco říkala o rychlosti a reflexech, ale že to bude až takové... Wau. Bohužel jsem neměla moc času přemýšlet o svých nových fyzických schopnostech a okamžitě jsem se rozběhla k místu, kde jsem slyšela křik, a kde, k mému lehkému zděšení, byl slyšet hlavně jasný a zřetelný Stellin hlas a pak ještě jeden, sladký, pomalý, táhnoucí se pomalu vzduchem, že jsem si jenom při jeho zvuku představila tahavý karamel. Byla jsem si naprosto jistá, že už jsem ho někdy slyšela, ale zaboha jsem si nemohla vzpomenout kde.
Když jsem doběhla na nedaleké prostranství mezi stromy, nabídl se mi až idylický pohled. Dominantními postavy byla dva oponenti, stojící proti sobě uprostřed tohoto plácku. Z dálky jsem pouze poznala, že se jedná o dívku a chlapce, kteří oba zaujímali značně agresivní postoj. Za dívkou stála ještě jedna, zaujímající takřka stejný postoj, v jedné ruce, kterou zatím schovávala za sebou, jsem zahlédla něco lesklého. Zbraň. V tu chvíli mi došlo, kdo to je. Natali. Takže ta dívka naproti tomu klukovi musí být Stella. Vzhled docela odpovídal, ale vypadala.. vyšší. A starší. Při pohledu na ni jsem se takřka nevědomky zatřásla, avšak nezpomalila jsem. Za chlapcem stála ještě jiná dívka, taktéž třímající zbraň, avšak její postoj byl.. jiný. Byla skrčená, ale jako by okamžitě schopná zaútočit. Připomínala mi levharta před skokem.
Zastavila jsem se takřka až o tu dvojci uprostřed. Byla jsem si jistá, že jsem byla dost hlasitá, aby mě slyšeli, ale vypadali, že byli zabraní do velice hlasitého a velice agresivního rozhovoru. Ten kluk a ta holka za ním.. Neměla jsem z nich dobrý pocit. Při pohledu na ně mi takřka běhal mráz po zádech. Asi nebudou nic přirozeného, usoudila jsem.
Pak se ten kluk natočil ještě kousek směrem ke mě a já ho konečně poznala. Už tak se mi mé nově jasně rudé tričko lepilo potem k tělu, ale teď, když jsem se na něj dívala, mě zamrazilo.
,,Nicholasi.." bylo jediné, co jsem se sebe byla schopná dostat.

Natali, ačkoliv se snažila vypadat a znít dospěle, vypadala značně nervózní z toho, jestli jí Stella přijme. Já o tom nepochybovala. Zdálo se mi, že nás je dost málo na to, aby mohla někoho jako Nat - zjevně již vycvičeného - vyhodit na ulici. Možná bych jí pak mohla poprosit, aby mi dala pár lekcí.. Vím já, co tak lovci dělají? Pak jsem se nadechla. Ne lovci, co ty děláš. Teď si jedním z nich.
Při její zmínce o formálním tipu jsem se ušklíbla. Ona zjevně ne, ale ty si bývala, není-liž pravda? Zadívám se na své vlastní oblečení a potlačuju nutkání rozesmát se na celé kolo. ,,Já snad i ano, ale myslím, že dneska jsme na tom docela stejně, nemyslíš?" dotázala jsem se jí s pohledem na svou vlastní postavu. Mé tričko vypadalo velice zajímavě. Původně bylo hádám čistě bílé, možná slonovinová kost, teď to ale byla dokonalá červená batika. Do trika, provlhlého ze sezení na louce, se mi vpila většina krve, která neskončila na koberci, a tvořila mi na břichu a levého ramene červené kruhy. Při pohledu více dolů jsem zjistila, že jsem na sobě měla tmavé džíny, očividně nové, ale na několika místech mokré a zamazané od bláta, hlavně na spodní straně. Boty na jehlách jsem tentokrát nechala doma, což jsem se za takovou prozíravost milovala, a tak mi na nohou místo toho plandaly červené conversky pomalované hláškami ze všech mých nejoblíbenějších knížek. Když jsem se namátkou podívala na místo u svého pravého kotníku, spatřila jsem kolo a u něj: "I'm brave." Tak to dokaž, řekla jsem si a odtrhla svůj pohled od boty.
,,Co ty víš, i já dokážu pořádně kousat." usmála jsem se na ní, snažíc se ignorovat její pohled, kterým si mě měřila. Měla mě za slabou, teda aspoň určitě slabší, než si myslela, že si myslím, že jsem. Zjevně mě nikdy neviděla nikoho pořádně zmlátit, napadlo mě. Nu což, na seznam věcí, co musím udělat, jsem přidala: 'Hodit Natali do nejbližší velké vodní plochy, která se naskytne.' Při tom pomyšlení jsem se v duchu usmála a i na mých rtech se takřka nevědomky vytvořilo cosi jako samolibý úšklebek. A pak si zkus říct, že nejsem dost silná. A podlá, dodám si v duchu. Bolest ve své ruce již takřka necítím.
,,Co se týče mě a ochranitelských reflexů, dám ti jednu jednoduchou radu - nesnaž se to používat na mě." dodala jsem směrem k ní a byla jsem si více než jistá, že teď maska na mém obličeji byla naprosto chladná. To je ta holka, kterou znám z posledních pěti let, napadne mě. Docela mi chybí,´.
Jo, o krocení sama sebe toho vím dost na to, abych věděla, že to, co mi tady říká, je velice těžké. Myslím, že bych se měla cítit vinna za to, jak jsem jí napadla, ale nejsem. Nu což, není to to samé jako někomu vrazit dýku do zad, řeknu si. Ale není to od toho zase tak vzdálené, dodám si.
Překvapeně jsem vzhlédla ke Stelle. No, možná zrychluje hojení, ale taková rána by se normálně léčila i pět dní, týden.. To myslí vážně, že za chvilku to bude v pohodě? Pohledem jsem k ní střelila. Je to tvoje nejvyšší, musíš jí věřit. A zase. Další myšlenka, jako by snad ani nebyla moje, mi probleskla hlavou. S touhle jsem ale nesouhlasila. Já nemusím dělat nic, víš? Otázala jsem té části mé mysli, kde t o vytanulo. Doufám, že teď už bude zticha.
Pak jsem se otočila zpět na Natali. Vypadala, jako by se jí značně ulevilo, ale já jsem se při pomyšlení na runu, která mi teď zdobila mé rameno, jenom lehce otřásla. Užij si to, poslala jsem k ní bezhlesnou myšlenku. Já už tu být nemusím.
,,Dobře," poznamenala jsem a vstala. Sice mé nohy nebyly tak stabilní jako vždy, ale v něčem měla pravdu. Cítila jsem se mnohem líp než před půlhodinou. ,,Půjdeme do hotelu, Nat? Teda až dostaneš svojí runu." Při tom slově jsem se malinko ušklíbla. ,,Tak já počkám někde venku v parku, ok? Určitě mě najdeš, nejsem moc nenápadný člověk." Další úšklebek. ,,Takže, za chvilku v parku, dobře?" Nečekala jsem na odpověď, zamávala a vyletěla ze dveří.

>>> Central Park

// ok, děkuji

// omlouvám se, že to tak trvalo

Stella pouze odběhla ke dveřím a když se vrátila, vedla s sebou dívku. Aha, tak to klepání na dveře se ti asi nezdálo.. napadne mě a já se chtě nechtě uchichtnu. Sakra, co to s tebou je? Zkus se dýchat a nedělej ze sebe idiota, je to jenom troška krve, zkonstatuju a snažím se řídit vlastními pokyny. Moc dobře to nejde.
Pohledem přejedu příchozí dívku. Vypadala starší než já - to tady prakticky všichni, napadne mě - a i docela vyšší, určitě o deset, patnáct centimetrů. Vlasy měla tmavé a v očích takový ten drzý, vyzívavý pohled, mě tak známý, jelikož jsem ho častokrát viděla i ve svých vlastních očích. Tak tohle bude potížistka, domyslím si hned. Ale, Lovci Stínů zjevně jiní nebyli, a ta dívka tu zjevně byla ze stejného důvodu jako já. A nebo ne? Očima jsem rychle prolétla veškerou volnou kůži, kterou jsem na ní viděla, ale nikde jsem nemohla spatřit žádnou runu, ať už iniciační či jinou. Takže asi taky nezasvěcená, došlo mi. Chudák Stella.
Pak mě vrátí do reality to, že na mě Stella promluví. ,,Já-á ani nevím," zaškobrtne mi trochu hlas. ,,Spíš to bylo takové.. osvobozující." uchichtu se znova a dostanu chuť se profackovat. Sakra, krvácíš jí tady na koberec a všemu se směješ? Měla by ses trochu uklidnit, a to fofrem.
S vděkem jsem přijmula nabízené obvazy a dala se do práce. Ještě na základní škole jsem chodila do zdravotnického kroužku. Kolikátá třída to bylo, sedmá, osmá? Na tom nezáleželo, záleželo ovšem na tom, že jsem si ještě docela živě pamatovala, jak se zavazují rány. Samozřejmě, že by bylo lepší si to první umýt, než to začnu vázat, ale měla jsem dojem, že kdybych vstala a zkusila udělat pár kroků, nemusela bych se na svých nohách udržet. Pytlík jsem roztrhla zuby, jelikož žádné nůžky nebyly po ruce, a ruku jsem si pokusila obvázat nejlépe, jak to šlo, což bylo celkem dobře, jelikož jsem levák.
Pak jsem si všimla, že ta holka, která zrovna dorazila, zrovna sdělovala Stelle něco o stabilizované poloze a já jsem měla sto chutí vstát a říct jí, že jestli se mě pokusí dát do stabilizované polohy, tak jí dostanu do stavu, kdy to bude vážně potřebovat, ale včas jsem si uvědomila, že nemám sílu ani fyzickou kondici začít rvačku, navíc s dívkou větší a očividně trénovanou, a tak jsem udělala věc, kterou jsem nebyla zrovna zvyklá dělat - držela jsem jazyk za zuby.
Klekla si ke mě a já si připadala zase jako malé dítě, když jsem se zranila a Cathy mi musela obvazovat rány. To už jsou roky.. Snažila jsem se vrátit ze svého podvědomí do reality a poslouchat, co mi říká, ale bylo to těžší, než bych čekala. Ztráta krve je holt ztráta krve. Příště si nedři ruce tak hluboko, ať to bude na bolest pomáhat, jak chce. ,,Jsem Angelika, což mimochodem znamená 'andílek'." odpověděla jsem a snažila jsem se napodobit její tón. Myslím, že se mi to docela povedlo. ,,Tu ruku bych ti i podala, ale myslím, že by to bolelo víc, než nedostatek formalit, které bych měla při seznámení provést, takže se prostě budeš muset obejít bez toho." řekla jsem a čekala, jak bude reagovat. Znala jsem holky jako je ona. Samy rády používají ironický tón prakticky na všechno, ale když jim někdo odpoví podobným stylem, strašně je to vytočí. Sžírala mě zvědavost, jestli i tohle bude ten případ.
,,Do žádný stabilizovaný polohy si lehat nehodlám a nemusíš se mnou mluvit jako s dítětem, zas o tolik starší nejsi." odsekla jsem, ovšem mnohem mírnějším tónem, než bych to udělala normálně. Chápala jsem, že se mi snad snaží pomoct, ale lepší bylo tu pomoc odmítnout, než pak muset splácet stejnou mincí. Nechtěla jsem jí připravit o iluze.
Pak jsem se otočila zpět ke Stelle. ,,Cítím se.. zvláštně. Teda hlavně se cítím tak nějak lehce, ale vsadím se, že to spíš souvisí se ztrátou krve než s čímkoliv jiným. Ale jinak se cítím.. nevím. Taková strašně prázdná a klidná. A zamrzlá, dodala jsem si sama pro sebe.

// omlouvám se, v knížce byly červené a modré, opravím

Když jsem se podívala na Stellu, nemohla jsem se rozhodnout, jestli vypadá víc nervózní já, nebo ona. Já se bála bolesti a ona se očividně bála, že něco pokazí. Napadlo mě, jestli nejsem první člověk, kterého zasvěcuje. Vlastně to asi bylo docela možné, vypadala dost mladá na to, aby nemohla být Nejvyšší moc dlouho.
Když jsem jí oznámila, kam tu runu chci, pokrčila rameny. Její výraz jasně říkal, že je to moje volba, ale měla jsem dojem, že jsem v jejích očích zahlédla i nesouhlasné plamínky. Vsugerovala jsem si, že se mi to zdálo. Určitě se mi to zdálo. Avšak mě se moje volba zdála více než dobrá. Čím blíž srdci, tím lépe funguje.. vytanulo mi na mysl a já ztuhla. Sakra, jak tohle vím? Tohle bych vědět neměla. Ale co, rozhodně to není ta nejšílenější věc, co se ti dneska stala, no ne?
Ukázala mi stélu. Vlastně to vypadalo spíše jako nějaká čarodějnická hůlka než nůž. Vpaluje do kůže.. I když by mě to mělo spíš vyděsit, byla jsem spíš radši. Vždyť oheň očišťuje, ne? Zaměřila jsem se na její stélu a snažila jsem si jí prohlédnout do co největších detailů. Nebyla z kovu, to bylo vidět. Bylo to spíš, jako by byla ze skla, ale z takového zářivého.. Ne, určitě nebyla ze skla. Napadlo mě, že se pak zeptám Stelly, z čeho vlastně je. Na povrchu se vinulo něco, co vypadalo trochu jako liána. A, možná se mi to zdálo, ale byl tohle pupen? Nemyslíš, že není zrovna dobrá doba na to, abys přemýšlela nad designem něčí stély? Potřásla jsem hlavou a nechala jsem ty myšlenky volně odplynout.
Stéla se rozzářila jasně červeným světlem, a pak už jsem jí neviděla. Zato jsem to pocítila. Byla tu úporná bolest, jako by někdo vzal svíčku a přitiskl mi jí na kůži, ona však nezhasla, ale pálila čím dál tím víc. Chvíli jsem myslela, že omdlím, před očima mi vyskočily rudé mžitky, ale pak zmizely a mě zbylo jenom sedět a přežívat tu bolest. Bude taková každá runa?, napadlo mě. Každý symbol, který si budu muset vrýt do kůže, když se budu chtít vydat do boje? Anebo ta první bolí ze všech nejvíc? Chtěla jsem si odpovědět, ale bolest mě z mé hlavy vtáhla zpět do reality a já jsem zjistila, že si zatínám své dlouhé nehty do ruky tak silně, že mi vytryskla krev a na ruce se mi začaly tvořit nehezké pruhy rudých škrábanců. Zjistila jsem ovšem, že čím víc tlačím na nehty, tím míň jsem schopná vnímat tu bolest, kterou mi způsobovala stéla na zádech, a tak jsem jen zatnula zuby a vryla své nehty ještě hlouběji do kůže.
Netušila jsem, jak dlouho jsem tam seděla. Minutu? Hodinu? Den? Čas pro mě najednou ztratil smysl, a já jsem pouze bloumala v těch rudých linkách, které se mi táhly přes celé předloktí. Vlastně mi trvalo docela dlouho, než jsem si uvědomila, že je konec. Stále jsem sice cítila pálení na zádech, v porovnání s vyrýváním to ovšem byla jenom připomínka, že teď je ze mě Lovec stínů.
Když jsem zvedla hlavu, uviděla jsem Stellu, sedící přede mnou s provinilým výrazem? Proč provinilým? Snad si nemyslí, že jí mám za zlé, že mi nakreslila tu runu, nebo snad ano? Pohledem jsem k ní střelila ještě jednou. Ano, vážně tak vypadá. Chtěla jsem natáhnout ruku a říct jí něco, cokoliv, abych jí řekla, že jí to nevyčítám, že jsem si to přece sama vybrala, ale když jsem zvedla ruku, zjistila, jsem, že mi z ní kapou dolů kapičky krve, jako malé rudé perličky, a tak jsem jí radši stáhla zpět.
Vnímala jsem, že mi říká něco o nových schopnostech, a tak jsem přikyvovala. Měla jsem dojem, že jsem zaslechla klepání na dveře, ale rozhodla jsem se, že to budu ignorovat. ,,Nemáš tady nějaké obvazy? " zeptala jsem se místo toho a omluvně ukázala na svou pravou ruku.

Stella mě pozorovala docela zkoumavým pohledem. Bylo mi to nepříjemné, ale uhnout jsem nehodlala. Nikdy jsem to nedělala a nehodlám s tím ani začínat, atak jsem tam jenom seděla a oplácela jí její pohled. Vypadala, že se značně uvolnila, když jsem nezačala ječet nebo říkat, že si to vymyslela a že je to blbost. Možná je, napadne mě, ale tu myšlenku jsem ihned zavrhla. Na takové věci jsem zpravidla nevěřila, ale něco uvnitř mě mi říkalo, že je to pravda, a já se rozhodla dát přednost svým instinktům před racionálním uvažováním. Poprvé.
Začala mi odpovídat na mé otázky a já jsem jen seděla a pomalu přikyvovala hlavou. Když se dostala k tomu, že jsem napůl člověk a napůl anděl, nemohla jsem se neusmát. Vždycky jsi o sobě prohlašovala, že jsi andělíček, a tak.. Nikdy jsem nebyla daleko od pravdy. A co se týče Savannah a Nicka.. Vybavila jsem si, jak jsem začínala panikařit, protože jsem nevěděla, co se děje, a Stella mě jenom uklidnila tím, že jsou na drogách. Lži, spoustu lží.. Potřásla jsem hlavou. Tohle ale byla jedna z malá, které jsem skoro věřila, snad proto, že jsem jí věřit chtěla. Když je vám odmala vtloukáváno do hlavy, že nic nepřirozeného neexistuje, docela se to na vás podepíše ve formě jisté nedůvěřivosti k podobným existencím. Ale ne, pomyslela jsem si. Stelle jsem věřila.
Při představě runy jsem se lehce zachvěla. Vždycky jsem chtěla tetování, ale obávala jsem se té bolesti. To, protože jsi slabá. Skousla jsem zuby. Bála jsem se bolesti, ale nehodlala jsem se kvůli tomu vzdát, když jsem se rozhodla. Přežiju to. A nebudu si stěžovat.
Trošku jsem posmutněla, když oznámila, že žádnou Amandu nezná. Sakra. Do toho jsem vážně vkládala velké naděje.. Když mi oznámila něco o Mlčenlivých bratrech, nevědomky jsem se zatřásla, jako by tu reakci ve mě vyvolalo to samotné jméno. Zjevně to nebude nic, s čím by si měl člověk moc zahrávat, rozhodnu se.
Otázala jsem se, kam tu runu chci. Chviličku jsem váhala. Přemýšlela jsem o zápěstí, ale pak jsem se rozhodla jinak. ,,Asi na lopatku, to bude nejlepší." pronesla jsem a sundala jsem si bundu, pod kterou jsem měla jenom bílý nátělník. Trošku jsem se otřásla. Bylo tu sice teplo, ale ne zas takové. Pak mě napadlo ještě něco. ,,Co je vlastně ta stéla?" připadala jsem si hloupě, ale z hlavy jsem nemohla vyhnat obrázek tatérské pistole.

// Očividně hloupej a slepej :P

Dívala jsem se na Stellu, která měla docela očividné problémy s tím, začít mluvit. Chvilku vypadala, jako by se mi snad hodlala přiznat k vraždě, a já se vážně začínala trochu děsit. Ale vzpomeň si na tu věc, pomyslela jsem si. Proč by tě to sem posílalo? Muselo to mít nějaký pádný důvod, jinak by si tady nebyla.
Anebo jsem na drogách, napadlo mě. Možná jsem si to jenom vymyslela a teď Stella nemá to srdce mi říct, že jsem si to vlastně všechno vymyslela. Zatřásla jsem hlavou. Kdyby to byla pravda, určitě už bych zase stála za brankou, která by se za mnou stejně nekompromisně zaklapla. Muselo to mít nějaký důvod, že mě sem ta věc poslala, a že mi Stella věří. A tak jsem se tedy jenom nadechla a vyslechla si všechno, co mi chtěla říct.
Prvních pár vteřin jsem jenom tak seděla a zírala na ni, jako by se zbláznila. Pak se mi v hlavě vyrojilo snad tisíc otázek. Ono existuje Božstvo? Lovci stínů? Nezbláznila se? Nezbláznila jsem se já? Nezdá se mi to? Vlkodlaci a upíři? V klubu? Jako.. Savannah a ten, Nick? Cože? Zatřásla jsem hlavou, abych se vrátila zpět do reality, a Stella na mě kouká, jako by snad čekala, že začnu hysterák. A začneš?, zeptala jsem se sama sebe. Ne, nezačnu. rozhodla jsem se. Zhluboka jsem se nadechla a podívala jsem se Stelle do očí. Netušila jsem, co čeká, že řeknu.
,,Lovci Stínů? Kdo to jsou? A myslíš Savannah a toho kluka?" zeptala jsem se hlasem, který jsem se snažila nechat naprosto nezaujatý, ale měla jsem co dělat, aby se mi ke konci nezlomil. Ještě se tu rozbreč, ne? V duchu jsem si odfrkla. Měla jsem ještě mnohem více otázek, ale chtěla jsem jí nechat prostor, aby mi mohla odpovědět.
,,Poklidně si žít svůj lidský život?" nemohla jsem si pomoc a odfrkla jsem si nahlas. Bylo to absurdní. ,,Myslím, že když si mi toto řekla, by to bylo už trošku nemožné, nemyslíš? Kdybych šla městem, už bych se nedívala po autech, obchodech. Vyhlížela bych upíry, vlkodlaky, anděly, bohy." Na to poslední slovo jsem dala zvláštní důraz.
A pak mi to došlo. Vždycky jsem si říkala, že jsem jiná než ostatní, ale věděla jsem, že je to absurdní. Že jsem byla naprosto normální, byla jsem jenom urážlivá, vznětlivá a ironická. Nebylo na mě zvláštního, jenom kromě toho, že mi jako malé odešla matka - a pak umřela, dodala jsem si - a otec mě povětšinu času ignoroval. Sestra mi říkavala, že to bylo tím, že jsem mu připomínala matku, ale věděla jsem, že je to absurdní. Ale teď..
Byla jsem jiná. Byla jsem nějaký Lovec, bůh ví co to je. Ale.. Rodiče? Moje matka byla Lovec Stínů, jako teď já? Začalo to zapadat. Ale.. Otec? Otec určitě ne. Lovci Stínů určitě neprodávají knihy, nebo snad jo? To není možné.. Ale co když to ani není můj otec? Moje sestra vypadala z větší části jako on, ale já jsem po něm nic nezdědila. Vlastně mu vůbec nejsem podobná.. Došlo mi, že Stella čeká, jestli něco ještě řeknu, a tak jsem se rozhodla, že tohle nechám na jindy.
,,Neznala jsi náhodou Amandu Penhallow?" zeptala jsem se místo toho. Zdálo se mi docela pravděpodobné, že by jí znát mohla.
Ale i tak už jsem věděla, co jí řeknu. Byla jsem rozhodnutá.
Stanu se Lovcem.

// Nemá se plíst pod nohy :DD

Ačkoliv mi slova, která jsem pronesla, nedávala absolutně žádný smysl, vypadalo to, že Stella tomu rozumí, ačkoli mi neodpovídala. Jenom počkala, než jsem ze sebe všechno vychrlila, a pak mi pokynula ke dveřím. Netušila jsem, co se bude dít, ale něco mi říkalo, že jí musím poslechnout, a tak jsem se bez dalšího otálení vydala v jejích stopách ke dveřím do samotného Institutu.
Po cestě se mi ovšem málem podařilo zašlápnout kočku, která předtím Stelle seděla na klíně a teď se mi prosmýkla kolem noh takovou rychlostí, že jsem zavrávorala a přišlápla jí ocas. Samozřejmě jsem rychle uhnula, ale i tak jsem si vysloužila zlostné zamňaukání. ,,Promiň.." zašeptala jsem a se spěchem jsem se vydala za Stellou, která už zmizela v hlubinách Institutu.
Měla jsem co dělat, abych nezalapala po dechu, když jsem vstoupila do obrovské místnosti, co kdysi možná mohla být uvítací síň, bylo však nadmíru jasné, že teď se používá k jiným účelům. To dokazoval ne jenom krb v rohu, ale i obrovská pohovka na proti němu. Chtě nechtě jsem zvedla hlavu a spatřila vysoký strop, klenoucí se spoustu metrů nade mnou. Kam jsem to sakra vlezla?, napadlo mě. Neměla jsem ovšem spoustu místa na úvahy, jelikož Stella, která již seděla na jednom konci oné pohovky, vypadala, že se hodlá pustit do vypravování, a tak jsem si jen sedla na druhý konec pohovky, skopla boty, přisunula si nohy k tělu a čekala, co mi řekne.

Nemohla jsem se rozhodnout, jestli jsem ve větším šoku byla já, nebo Stella. Vypadala značně překvapeně, že mě tu vidí, a upřímně, nemohla jsem se jí moc divit. Kdyby mi někdo v opilosti přelezl plot k domu a pak jsem ho uviděla stát na zahradě, asi bych taky byla v šoku. Netušila jsem, co mám dělat, a tak jsme tak pár sekund jen zíraly na sebe navzájem.
,,Ahoj, Stello. Já jsem tě ani nepoznala, '' pronesla jsem a snažila jsem se o to, aby to neznělo rozpačitě. Ona mě ale očividně poznala, jelikož mě okamžitě oslovila jménem. ,,To ta věc na louce. řekla jsem se. Naprosto jsem netušila, co to je, takže jsem se dozhodla, že ti prostě bude 'ta věc'. ,,Myslím, že se první ukázala Taynis a pak mě, a řekla mi, že mám jít do Institutu a najít Nejvyšší, a jak jsem tě tady viděla sedět, prostě mě napadlo, že to musíš být ty.'' Vychrlila jsem to na ní všechno najednou a teď pouze doufala, že se v tom nějak vyzná.
,,Takže, netuším, jestli něco potřebuju, ale dostala jsem se sem brankou, přes plot jsem tentokrát nelezla, neboj se.'' Snad jsem to původně myslela jako vtip, ale můj věcný tón z toho prostě udělal jen další konstatování.

// omlouvám se za délku, vím, že to není ideální, ale jsem na tabletu