Příspěvky uživatele

// Jsem říkala, že bych to nechala někomu jinému, ale když nikdo.. Beru to jako výzvu :D

// Ok, děkuji.

// Omlouvám se, že nečekám na Nicka, snažím se to rychle skončit.

Vrhl se na mě. Věděla jsem, že kdyby mě strhl na zem, jednoduše mi prokousne krk nebo mě jenom zalehne, i to by mě vyřadilo, a tak jsem radši uskočila z dosahu všech tří hlav. Snažila jsem si rychle zrekapitulovat, co vím o boji se soupeřem, který je větší A silnější A rychlejší. Moc toho nebylo, ale snažila jsem jsem se nepodléhat panice. Hlavně zůstaň z jeho dosahu, ať jsou všechny fyzické kontakty z tvé strany, tloukla jsem se do hlavy. V té chvíli jsem více než kdy jindy litovala, že nemám Nickův dlouhý meč, jelikož abych tuhle věc pořádně zasáhla, budu se muset přiblížit sakra blízko.
Pomalu jsme kolem sebe kroužili. Koutkem oka jsem zahlédla, že Tay dorazila i s Dray na zádech, ale snažila jsem se nerozptylovat, jelikož jsem věděla, že i nepatrné rozptýlení z mé strany může vézt k mé smrti. Dokonce ani když budu naprosto soustředěná a neudělám žádnou chybu není vyloučeno, že neumřu. V této chvíli to pro mě bylo ale jenom slovo a naprosto nic to neznamenalo.
V tu chvíli mě něco napadlo a rychle jsem si přehodila menší nůž do pravé ruky. ,,Tady, pejsku!" zakřičela jsem a švihla s nožem po obludě. Její velikost měla jenom jednu výhodu - bylo takřka vyloučeno, že bych minula, ovšem bylo mi jasné, že někam to bude bolet víc a někam míň.
I když jsem mířila na hruď, po mém výkřiku se kerberos natočil a tak jsem ho trefila do krku prostřední hlavy. Nevypadala, že by si z toho něco dělala, ale s nelidským rykem na mě vyrazila. Měla jsem co dělat, abych uhnula, a prakticky jsem cítila jeho krátké, ostré chlupy na své kůži. Využila jsem chviličky, že se musel otočit, přehodila si delší dýku do své pravé ruky a vyrazila vpřed. Nůž se mi podařilo až po rukojeť zarazit do jeho boku, pak se mi ale jedna z hlav zakousla do ramene.
Zaječela jsem. Cítila jsem svou horkou krev stékat po svém rameni, ale místo, aby mě to vystrašilo, mě to naštvalo. Vytrhla jsem nůž z kerberova boku a zabodla ho do oka hlavy, která mě držela. Ta s příšerným zavytím povolila sevření svých zubů na mém rameni a já jsem ještě rychle vytrhla menší z dýk z jejího krku, načež jsem se urychleně vzdálila.
Když jsem se na to podívala z větší perspektivy, nevypadalo to pro mě zrovna růžově. Kerberos sice krvácel z rány na boku i z krku a jedna hlava byla prakticky oslepená krví, která tekla z jejího krku, ale jinak vypadal spíše vydrážděně než jakkoliv zraněně, zatímco moje levé rameno pulzovalo tupou bolestí a já bych se vsadila, že jediné, co mě ještě drží na nohou je adrenalin. Byla jsem celá oblepená krví, svou rudou a jeho černou, a byla jsem velice vděčná, že aspoň jeho krev není jako kyselina. I když, pochybuju, že v tomto stavu bych poznala rozdíl.
Pak, než jsem se stihla rozmyslet, co budu dělat, se vyřítil dopředu a strhl mě na zem. Hlavou jsem se praštila do něčeho tvrdého a na vteřinu jsem měla před očima zamlženo. Nevěděla jsem sice, kolik vážil, ale vsadila bych se, že hodně. Tak půl tuny určitě. Teď jsem ale neměla moc času na to, abych přemýšlela o jeho hmotnosti, jelikož na mě všechny tři hlavy dorážely. Zavrčela jsem. Sice jsem si to užívala, ale co je moc, to je moc.
První jsem se rozhodla vyřídit tu hlavu, která již byla oslepena. Tak tak jsem uhnula hlavou před výpadem jiné z hlav a trhla větším z nožů směrem k jejímu krku, kde se s hnusným zvukem zabořil. Škubla jsem s ním, takže jsem ho prakticky podřezala, ale rukojeť polepená hustou krví klouzala a já jí nezvládla udržet, když se ona hlava začala v posmrtných křečích svíjet.
Naštěstí se ze mě to obrovské stvoření na chvíli odvalilo, takže jsem rychle proklouzla a postavila se na nohy. Krev už mi z ramene tolik netekla, takže jsem předpokládala, že proces hojení již započal. Otočila jsem se zpět ke kerberovi, s jednou hlavou bezvládně visící na stranu, obě hlavy na mě nenávistně hledící. A mojí jedinou zbraní byla malá dýka, ta druhá skončila někde v krku mrtvé hlavy.
,,Jsem v hajzlu, " podotkla jsem si pro sebe nahlas.

Naštěstí si stejně dobře se svými démony poradili i Nick s Tay, a tak jsme zanedlouho v místnosti osaměli. Všichni jsme rychle dýchali, ale postřehla jsem, že jsem jediná, komu se na čele leskne vrstvička potu.No co, přes chlupy to není vidět a upíři se očividně nepotí, utěšovala jsem sama sebe. Na chvíli jsem se i opřeka o stěnu, dávajíc pozor, abych se nepřiblížila k žádné z kaluží krve, protože mi přišlo, že spálenin už mám více než dost, ale odmítala jsem pustit z rukou kteroukoliv z dýk. Bylo mi jasné, že tohle neskončí do té doby, než budeme všichni šťastně v pořádku pryč z téhle ruiny.
Můj odpočinek neměl dlouhého trvání, jelikož se za pár okamžiků Nick někam rozběhl a Taynis mu byla v patách. ,,A že by jste na mě počkali, to ne, co?'' zavrčela jsem vztekle a rozběhla se za nima. Naštěstí pro mě bylo více než lehké sledovat stopu krve, nepochybně Drayny.
Když jsem doběhla do místnosti, kam směřovali i všichni ostatní, boj už byl v plném proudu. V rohu ležela zkrvavená Dray, která vypadala, jako by ji zajel přinejmenším parní válec. Příčina se nacházela jen o pár metrů dále, v kouli chlupů, ve které jsem kromě těch černých a tří hlav poznala i tu Tayninu. Kolem nich obíhal Nick s mečem, čekajíc na příležitost, kdy by kerberos odkryl svou hruď. Zatím to vypadalo, že se netrefil. Měli by se vidět. Kdyby to nebyl souboj na život a na smrt s pekelným psem, asi bych se mi smála.
Nakonec se Nickovi povedlo jeho hruď probodnout, ačkoliv až na druhý pokus. Stála jsem u zdi a jen je pozorovala, jelikož to vypadalo, že kdybych se do boje přidala s mými dýkami, nadělala bych víc škody než užitku. Pak se Nick vrhnul k Dray a začal zjišťovat, co se jí stalo. Ok, tak tady už jsme skončili, poznamenala jsem si a vyšla ze dveří ven. Netušila jsem, kam bych měla jít, a tak jsem se nejprve vrátila do místnosti, kde jsme bojovali s démony, a odtamtud jsem se vydala po jiné krvavé stopě.
Cesta vedla hluboko, hloub, než mi bylo příjemné, ale zanedlouho jsem byla odměněna několika plynovými lampami. Tak tady asi vážně někdo někdy byl. Rozhodla jsem se pro druhé dveře po mé pravici, odkud se ozývalo něco, co bych identifikovala jako kapání. Prudce jsem je otevřela a stanula tváří v tvář jinému, ale podobně vypadajícímu kerberovi. Za ním, v obrovské kaluži krve, ležela Nat.
Zaujala jsem útočný postoj a usmála se na něj. ,,Tak pojď, pejsku, budeme si hrát.''

Nevím pokolikáté za posledních pár dní mě napadlo, co jsem komu udělala, že se to děje zrovna mě, ale byla jsem si pěkně jistá, že to byla docela vysoké číslo. Moje fyzička sice patřila mezi ty lepší, ale nebyla zdaleka tak dobrá, abych dohnala rozběhnutého vlkodlaka nebo či jen upíra, a to i mými novými schopnostmi.
Naštěstí mi zůstal můj skvělý orientační smysl, a tak jsem se i přes značný časový nedostatek z mé strany dostala do kobky, jestli to tak můžu nazývat, kde držely tu upírku - Dray, připomenu si - rychleji než Sav, která se tam objevila pár vteřin po mně. Rychlý pohled přes místnost mi více než stačil, aby mi naskočila husí kůže. Co to sakra mohlo být, že to někoho uneslo a drželo tady?
Bohužel jsem se velice brzo dozvěděla odpověď na svou otázku. Sotva jsem stihla získat přehled o situaci, což znamenalo Dray, která vypadala jako po pár dnech středověkého mučení, ale živá a očividně dost zdravá, aby mohla bojovat, a zbytek z naší skupinky, se najednou objevil tmavý stín. Sice jsem toho moc neviděla, ale bylo mi jasné, že to bylo rychlejší než cokoliv přirozeného. Své dedukce jsem ovšem nemohla dovést do zdárného konce, jelikož mě tato 'nepřirozená' věc odstrčila a já si uvědomila, že letím. Sice ne moc dlouho, ale připadalo mi to jako věčnost. Tak takhle se asi cítí ptáci, pomyslela jsem si. A pak jsem narazila.
Náraz sám od sebe nebyl nijak zvlášť silný, ale skutečnost, že jsem narazila hlavou do cihlové zdi, se mnou trochu otřásl. Dobře, tak možná trošičku víc než jen trochu, přiznala jsem si, když jsem se zvedala ze země. Vidění jsem měla rozostřené a chvíli jsem musela přemýšlet, kde že to vlastně jsem. Přes všechny Murphiho i fyzikální zákony jsem ale stále držela dýku v ruce a podařilo se mi jí do sebe nezabodnout, což jsem mohla podotknout i o menší z dýk, která pořád byla strčená za mým opaskem. Málem bych na ni zapomněla.
Rozhlédla jsem se. Nick i Tay už se také otřepali, ale vypadali mnohem otřeseněji než já. Pak mi to došlo. Dray je pryč. Ta věc.. ten stín.. muselo jí to odvléct pryč. Než jsem ovšem měla čas se jich zeptat, jestli někdo má jakous takous představu, kam jí to mohlo odnést, najednou, jako by se snad ze země vynořily ze země, objevily se další stíny. Tyhle se ovšem nepohybovaly rychlostí hraničící s nemožným a dokonce měly i lidskou postavu. Rychle jsem je spočítala. Šest. Dvakrát víc než nás. I když jsem neměla ani tucha, kdo by to mohl mít, tak nějak jsem si byla jistá, že jsou to nepřátelé.
Stáli jsem ve středu místnosti, zády k sobě, zatímco nás ta stvoření obklopovala. Všimla jsem si, že dva největší stojí u Nicka a další dva se snažili uhýbat před Tayinymi tesáky. Otočila jsem se tedy na své dva. Jeden byl docela velký, ale ten druhý byl menší a vypadal mnohem méně útočně než jeho společník. Výborně. Ten bude první. Přikrčila jsem se a natáhla jsem svou pravou ruku s dýkou před sebe, zatímco tou levou jsem zašmátrala za opasek a vytáhla i tu druhou. Matně jsem si vzpomněla, že jsem se kdyby učila útok i obranu s nožem, nikdy ale se dvěma. Všechno je jednou poprvé, snažila jsem se uklidnit, jenom jsem si přála, aby to 'poprvé' nebylo tehdy, když na tom závisel život můj i jiných.
Své pochyby jsem odsunula stranou. Jestli nic neudělám, umřu určitě. Vedla jsem předstíraný útok delší čepelí na toho většího, v poslední chvíli jsem ale uhnula a zabořila jí tomu druhému někam do míst, kde bych očekávala břicho - tudíž důležité orgány. A máte to. Nemáte stát tak blízko u sebe. Měla jsem chuť vyjádřit svůj posměch i nahlas, ale bylo mi jasné, že po jednom zásahu nemám vyhráno. Bleskově jsem se stáhla a znovu se nakrčila. Přistihla jsem se, že mám chuť na ně zavrčet. Udělala jsem to. Zpříma jsem se jim dívala do očí, přičemž jsem si byla vědoma, že je to agresivní postoj. Udržovala jsem si oční kontakt s tím menším a začala ho pomalu obcházet, ale tak, aby se mi ten větší nedostal za záda. Byla jsem si více než jistá, že mě nenechá zabít jeho společníka jen tak bez boje. S výkřikem, který byl spíše bližší vzteklému zavrčení, jsem delším nožem udělala výpad proti jeho krku, levou ruku jsem si držela níže u těla, doufajíc, že bych jí mohla opět použít pro útok na břicho, kdyby se prvnímu útoku vyhnul.
Ty lekce boje asi nebyly úplně k ničemu, podotkla jsem, když můj nůž hladce projel krkem té věci. Teda jestli to byl krk. Z rány se vyřinula černá krev a vsakovala se do podlahy. No fuj, povzdechla jsem si, když dotekla takřka k mým nohám. Když se ovšem jich ovšem dotkla, pocítila jsem více než zhnusení - mýma nohama projela bolest, srovnatelná s bolestí, když jsem si na ruku jednou vylila trochu kyseliny. Můj úsměv se změnil ve škleb. ,,Vy bastardi.." neudržela jsem se, když jsem prudce odskočila od zvětšující se louže. Ten na zemi už mě očividně slyšet nemohl, protože se prostě vypařil. V jednu chvíli ležel v tratolišti krve a v té druhé byl pryč, jenom ta louže plná kyseliny po něm zůstala. Neměla jsem ovšem čas to nějak rozebrat, protože se ke mě blížil ten druhý a vypadal hodně, opravdu hodně naštvaný.
Měla jsem tak tak čas si před sebe pravou ruku s nožem, když na mě dopadl jeho úder. Dýka s tupým zvukem dopadla na zem, přímo doprostřed té obrovské louže krve, a tak jsem neměla nejmenší chuť jí zvednout. Náraz otřásl celou mou pozicí, a tak jsem byla donucena ucouvnout, a jelikož mě od mých přátel - spolubojovníků, opravila jsem se, jelikož Nicka jsem vážně nepovažovala za mého přítele - dělila ta krev, ocitla jsem se zády u zdi.
Ta věc - démon, ozvalo se mi najednou v hlavě, ačkoliv jsem netušila, jak to vím - se ke mě přibližovala s nehezkým úsměvem na tváři, teda jestli se tomu dá říkat tvář. Necítila jsem větší touhu než vymazat mu ten úsměv z jeho obličeje. Přehodila jsem si menší dýku do pravé ruky a vyrazila na něj. Očividně to nečekal. Podařilo se mi ho škrábnout na tvář, ale bleskově uskočil a očividně rozzuřeně s na mě syčel. Až ležárně jsem se usmála. ,,Chceš bojovat? Tak na mě zaútoč." vykřikla jsem s úsměvem. Tohle bylo lepší než jakákoliv droga. V jeho tváři jsem viděla odpor a - ano - strach.
Znovu jsem se na něj vrhla. Byl rychlejší než já, ale já si dala pozor, abych mu nedala ani sekundu na protiútok a neustále se na něj vrhala. Nepodařilo se mi ho vážně zranit - pořád jen sem tam nějaké škrábnutí - ale byl čím dál tím víc naštvanější a já odvážnější. Při jednom z mých výpadů jsem ale zavrávorala a on toho bleskově využil. Zasáhl mě do hlavy a donutil mě udělat několik kroků dozadu. Trvalo mi pár vteřin, než jsem si uvědomila, že jsem zacouvala do krvavé lázně za sebou. Maso se mi škvařilo, ale já jsem jenom zatnula zuby a znovu se usmála. Matně jsem si vzpomněla na tak moc vzdálenou vzpomínku v Institutu. Bolest z první runy hravě mizela v porovnáním s tím, že jsem prakticky stála v kyselině. Ale mě to nevadilo. Uviděla jsem záblesk a sehnula se. V té kaluži se skvěla dýka, která mi vypadla při jeho prvním útoku. Málem jsem na ni zapomněla. Popadla jsem ji a nedbala na bolest, kdy se mi démonní krev dostala i na ruku.
Opět jsem stanula proti tomu bastardovi. Už jsem to nebrala jako nutnou zábavu - byla jsem odhodlaná to co nejrychleji skončit. S oběma noži v rukou jsem se na něj vrhla a za použití veškeré své síly jsem ho strhla k zemi. Nečekal to, a tak jsem se pokusila využít moment překvapení. Stejně jako tomu druhému jsem mu šla po krku, ale mou ruku chytl svými dvěma a trhl s ní. Zaječela jsem a tu druhou jsem mu zabodla do hrudi. Moc vlevo, moc vlevo.. Z rány ihned začala vytékat stejně černá krev jako z toho druhého. Mé prvotní překvapení z toho, že se má ruka opět ocitla v plamenech, využil a v okamžiku se ocitl na mě. Všimla jsem si, že ačkoliv vypadal jako člověk, měl něco, co vypadalo jako upíří zuby, které se usmály ve vítězném úšklebku a drápaly se k mému krku. Jediná věc, kterou jsem byla schopna udělat, bylo, že jsem zpříčila nůž ve své levé ruce, která se nacházela mezi našimi těly - a prudce s ní trhla vzhůru.
Démon okamžitě ztuhnul a veškerá krev, kterou měl doposud v žilách, se vylila na mé, po boji už značně spoře oděné tělo, a já začala ječet. Prudce jsem ho ze sebe odstrčila a vyškrábala jsem se na nohy. Dopřála jsem si na sebe jeden letmý pohled. Kůže na chodidlech byla doslova rozežraná, džíny držely vcelku, až na pár větších vyžraných děr zejména na kolenou, což se ovšem nedalo říct o mé kožené bundě, která jenom nasákla démonskou krví a teď mě jenom pálila na holé kůži. Prudce jsem jí ze sebe strhla. Obchoďák. Celý den v obchoďáku, slíbila jsem si. Nevím, jak bylo možné, že tílko ještě drželo v jednom kuse, jelikož odhalovalo notnou část mého levého popáleného boku a na pravé horní straně taky nezbyla žádná látka, pouze má prosvítající černá podprsenka. Možná dva dny.
Popadla jsem delší nůž, který mi opět upadl, nejspíš při tom, jak jsem ho strhla dolů, a otočila se k ostatním, abych jim mohla být nápomocná s jejich démony. Koutkem oka jsem zahlédla, že zmizela i druhá mrtvola.

// Ok, takže mám počítat, že můj příspěvek je ignorován, nebo jak? :D

Stella s Sav zmizely v hlavní bráně a já, Tay a Nick jsme osaměli na plácku před Ruinou. Dobře, kudy? zeptala jsem se nejdříve sama sebe, ale to už Nick sebevědomě rozešel směrem přes hradby, a tak jsem jen lehce sklonila hlavu a rychle se vydala za ním. Konec koncům, on v naší skupině byl něco jako velitel, no ne?
Nechápala jsem, proč odpovídá Tay na něco, co vůbec neřekla, ale radši jsem se do toho rozhodla nemíchat. Vzhledem k tomu, co se mi v posledních dnech přihodilo, by bylo čtení myšlenek pouze na nízké příčce v seznamu šíleností.
Myslela jsem, že hledáme vstup, ale pro Nicka očividně slovo 'vstup' znamená něco jiného než pro mě, když se protáhl nejbližší dírou ve zdivu, kterou našel. ,,Si děláš srandu.. " zamumlala jsem a snažila jsem se rukama vytáhnout do té samé díry, která se ovšem nacházela až docela daleko nad mou hlavou, a tak to pro mě byl daleko větší problém, než pro o nejmíň patnáct centimetrů vysokého Nicka. Vzdala jsem jakékoli pokusy o to dolů slézt a prostě jsem seskočila. Dopad byl až nezvykle měkký.
Jak jsem pomalu postupovala chodbou, ve které jsem se ocitla, doslova jsem jásala nad tím, že v této barabizně očividně nikdy nebyla okna, protože další střepy v mých znova bosých nohách by mi na náladě vážně nepřidaly. Jenom jsem si slíbila, že až tohle všechno skončí, dám si dlouhou koupel a ty nohy si vydezinfikuju. Na vteřinku mi to vykouzlilo široký úsměv na rtech.
Začala jsem si všímat dalších věcí, na které mě Stella upozornila. I přes to, že venku bylo jasno, dál a dál směrem dovnitř v ruině padala čím dál hustější tma, ale moje oči si s tím až neobvykle dobře poradily. Za to jsem byla nadmíru vděčná - naprosto jsem netušila, co bych dělala, kdybych si neviděla ani na nohy. Otočila jsem hlavu a uviděla jsem Tay, která se ve své vlčí podobě pohybovala vedle mě a její měkké tlapy dopadaly na zem tišeji, než bych řekla, že je možné. I mé nohy byly velice tiché, což se ovšem nedalo říct o Nickových kožených botkách. Ušklíbla jsem se. I přes můj super zrak jsem před sebou viděla jenom jeho záda. Dostala jsem neutuchající chuť vzít dýku, kterou jsem sice pevně, ale ne křečovitě svírala v ruce, a zabodnout mu jí do zad, přesně do místa, kde by se mělo nacházet jeho srdce. Ovládej se, sakra! zaječela jsem na sebe a odvrátila jsem se. Můj vnitřní konflikt ovšem způsobil, že jsem se na chvíli přestala věnovat tomu, kudy jdu, a mé nohy naprosto neomylně narazily do jediné kamenné kostky, kterou jsem v okolí viděla. Tiše jsem zaklela.
Když Nick zakřičel, ztuhla jsem. To jméno mi přišlo povědomé. Dray..No jasně, to byla ta upírka v parku. Takže tohle byla ta unesená. Než jsem se ale stačila rozmyslet, Nick vystřelil jako čertík z krabičky a najednou byl prostě pryč. Už ani nevím pokolikáté ten den jsem ze sebe vysypala první nadávku, která mi přišla na jazyk, a vyrazila za ním. Absolutně jsem netušila, kudy se vydal, a tak jsem jenom nazdařbůh běžela ruinou.
A pak jsem něco uslyšela. Bylo to něco jako praskání a škrábání. Při tom zvuku mi mrzla krev v žilách, ale věděla jsem, že to není nic, co by způsobil jen vítr nebo kapající voda. V okamžiku jsem se rozhodla. Odbočila jsem od trasy, o které jsem byla přesvědčená, že se jí Nick vydal, a zahnula jsem ostře doprava. Věděla jsem, že jsem se oddělila od ostatních a jestli mě něco najde, tak mě to pravděpodobně bude chtít zabít a nepochybuji, že se mu to povede, ale v tuto chvíli mě to nezajímalo. Byla jsem čirý adrenalin.
Po pár dalších zatáčkách jsem se konečně dostala někam, kde to začalo vypadat tak, že tam někdo byl v posledních několika dnech. Na zdi hořela plynová lampa - to jsme ve středověku, nebo co? ulevila jsem si - a na ostatních zdech bylo patrné něco, jako obrovské škrábance. Při pomyšlení na tvora, co toto mohl způsobit, mě zamrazilo, ale pořád jsem nevypadla ze svého adrenalinového šílenství. Popošla jsem blíže ke dveřím a prohlédla si je. Byly masivní, pravděpodobně smrkové, a neměly kliku. Sakra. V místě, kde by měla být klika, byl jenom obrovský kovový kruh, jako bývá na dveřích nějakých hradů. Tak to sedí. Zkusmo jsem do dveří strčila. Neotevřely se, ale lehce se posunuly, takže zamčené nebyly. Dobře, to zvládneš. Popošla jsem pár kroků dozadu, nadechla jsem se a kopla jsem do dvěří přesně pod ten kovový kruh, jak jsem to vždycky viděla v televizi.
Ale to, co v televizi nebylo, byla bolest. Dveře se sice rozletěly dokořán, ale nemohla jsem neslyšet křupnutí v mém kotníku po jeho konfrontaci s dveřmi. Když jsem se na něj pokusila došlápnout, projela jím palčivá bolest, ale držel. To bylo důležité.
Pohled, který se mi naskytl, byl až děsivě podobný hororům. Místnost, jen lehce osvětlena stejnými plynovými lampami, byla čtvercového půdorysu. U tří ze stěn byla připoutaná kovová pouta, jedna ovšem byla otevřená, druhá prakticky vytržená ze stěny a ta třetí.. U těch třetích ležela zhroucená Nat v kaluži krve. Ze rtů se mi vydral výkřik, který jsem sice rychle zadržela, ale bylo mi to k ničemu. Spatřila jsem jednolité, lesklé, černé oči, vystupující z ohavné tváře psího démona, který se ke mě otočil s jasnou zlobou v očích a vyceněnými zuby. Dýku jsem sevřela ještě pevněji a posunula jí před sebe.
Tak tohle bude bolet. Dost.

Zrovna jsem začala uvažovat nad tím, že až tohle šílenství skončí, tak budu potřebovat velice dlouhý výlet do nákupního centra. Jestli tuhle hlínu dostanu z kalhot, tak se budu vážně, vážně divit. Jak nad tím tak přemýšlím, moje spotřeba kalhot je v poslední době enormní. A je více než očividné, že ta bunda taky potřebuje vyměnit. Trošku jsem se zaškaredila. Zamilovala jsem se do ní hned, jak jsem jí v obchodě uviděla. Vlastně byla úplně poslední, protože tuhle velikost v téhle zemi moc lidí nenosí. No co, aspoň malá výhoda toho, že jsem škvor.
Z mé apatie mě vytrhly až hlasy, když jsme se konečně všichni doškrábali na vrchol tohodle.. ani nevím, co to bylo. Kopec a na něm zřícenina. Správně. Tady jde o tu zříceninu. Trochu jsem naklonila hlavu na stranu a zaposlouchala se do toho, co říkal Nick. Byla jsem zvyklá ho hlubokomyslně ignorovat, ale tohle znělo docela důležitě. Pak jsem pokývala hlavou. To by šlo. Se Sav a Stellou. Chudák Taynis.. Chtěla jsem na ní vrhnout něco jako soucitný pohled, ale nakonec jsem usoudila, že by to bylo moc namáhavé a zbytečné, a tak jsem to nechala být.
Pak dostala Sav ještě jeden nápad. Trošku jsem se zašklebila, jelikož se mi zas tolik nelíbil, ale znělo to logicky. A navíc budu s Tay. Měla jsem dobrý pocit z toho, že jí nenecháváme samotnou s Nickem, ale pak mě napadne, že jedinej, koho si tady přehazují, jsem já. No jasně. Nick je upír, a tak je rychlej a silnej. Stella sice není tak rychlá, ale je Ingwe a je dost silná. A umí bojovat. Sav taky, a to je ještě k tomu vlkodlak, takže je snad ještě rychlejší než Nick. A Tay je sice taky nováček, ale pořád je to vlk vysokej stejně jako já s drápy a tesáky, ne? Já jsem nic, sotva víc než člověk, a neprošla jsem žádným výcvikem. Při tom posledním jsem se lehce zachvěla. Takže jsem prostě jenom zátěž, nic jiného. Ta poslední věta ve mě vzedmula jiskřičku vzteku a já se jí chopila. Vztek je mnohdy lepší motivace než cokoliv jiného, a já jsem v tuhle chvíli potřebovala jakoukoliv pomoc, abych jim dokázala, že nejsem zbytečná. Nejsem.
,,Já myslím, že ten Savanin plán je lepší," prohodím a snažím se, aby to neznělo tak dětsky, jako většinou mluvím. Nesmím být přítěž. ,,Není tu nějaký zadní vchod? Branka pro služebnictvo? Cokoliv, kudy by se dalo dovnitř dostat krom hlavní brány?" Upřímně jsem se modlila, aby to nebyla stoka. S mým štěstím by to byla má skupinka, která by se tamtudy musela vydat. ,,Jedna ze skupin by se vydala přední bránou a souběžně s ní by se ta druhá vydala tím bočním vstupem. Asi nás už budou očekávat, ale možná nebudou čekat, že se rozdělíme, ne? Kdyby se ta větší vydala předem, mohli by si myslet, že jsou to všichni, kdo se vydali na záchrannou misi, a mezitím by je ti zezadu mohli překvapit a nejlépe vysvobodit holky, zatímco by byli zaměstnáni tou přední skupinkou." Doufala jsem, že ta narážka na větší skupinku bude znamenat, že se nebudu muset někde brodit po pás ve vodě. A navíc to bylo i logické - jeden upír, jeden vlkodlak, jeden Lovec. Jak vůbec můžou vědět, kolik nás dohromady je?
Zatímco jsem je nechala přemýšlet nad tím, co jsem pronesla, s vypětím sil jsem se vyškrábala na nohy. Při mém úžasném projevu jsem sice takřka zapomněla na veškerou bolest noh, ta se ale bleskově znovu ozvala. Dělala jsem, že jí nevnímám. Přisunula jsem se blíž k Nickovi a Tay. Nebylo mi dvakrát příjemné stát u něho tak blízko, ale bylo mi jasné, že na něm možná za pár okamžiků bude záviset můj život. A jeho na tobě, napadne mě, ale nenechám si tím přerušit tok svých myšlenek. Ruka mi už takřka přirozeně sjela za pásek mých kalhot a vytáhla větší z dýk. Musím říct, že spolu máme již takřka idylický vztah. Ještě chvíli jsem na ní jenom koukala a pak jí pevně chytila za rukojeť v takovém úhlu, že čepel přesně kopírovala mé předloktí. Vlastně byly skoro stejně dlouhé.
Přenesla jsem váhu na špičky, jako jsem to dělávala vždycky, když jsem jenom stála a připravovala se na boj, a málem jsem přepadla. ,,Zatracený boty!" napůl jsem vyjekla, napůl zavrčela. Tohle vážně nehodlám mít. Prudce jsem je skopla a dívala se, jak chvíli letí, než dopadly někde mezi zbytek kamenů. No co, potřebovat je nebudu.
S bosýma nohama, dýkou v ruce a odhodlaným pohledem jsem přejela zbytek naší skupiny. Jestli je máme jít zachránit, musíme vyrazit hned.

A Aubree už tu není? o.O

<<< Hřbitov

To si ze mě děláte srandu.
To byla jedna z vět, která mi zněla hlavou celý výstup až k ruině. Věděla jsem, že hrady se většinou stavěly na vyvýšených místech kvůli obraně, ale tohle? Dostala jsem chuť vrátit se do minulosti a nakopat těm všem, co tenhle hrad postavili, zadek. Pak jsem ve své mysli dodala ještě pár peprnějších vět a musela trochu popoběhnout, jelikož v době mého zamyšlení se zbytek davu dostal ode mě na delší vzdálenost, než mi bylo libo.
Má kondička sice patřila mezi ty lepší, to se ale ukázalo při bůh-ví-kolik-kilometrů dlouhém výšlapu jako naprosto nedostačující. Plus mé užasné černé botičky, které mi umožňovaly udělat maximálně 30 centimetrů dlouhé kroky, a tak jsem jich musela udělat nejmíň dvojnásobek, co ostatní. Příště, až si budu chtít vzít lodičky, si nafackuju. Vlastně bych je měla všechny spálit. Nebo apoň zavřít ve skříni a klíč dát někomu, kdo mi je nedá, ani když budu škemrat. Zamyslela jsem se.Dám je Nat.
Viděla jsem, že Stella ke konci už musela dělat kratší přestávky, a ani za boha jsem se jí nedivila. Vlastně jsem vážně přemýšlela nad tím, že jediné, co mě ještě drží na nohách, je síla mé vlastní vůle a strach před tím, že bych za ostatními zaostala. Sem tam se mi ještě mihla hlavou myšlenka, že musím být silná, abych mohla pomoct Nat, tu ovšem více méně naprosto vytlačila bolest nohou a mně připadalo, že můj svět není nic jiného než pochod svítající krajinou v naprosto nevhodných botách.
A pak to najednou skončila. Jak jsem byla zabraná do své duševní podpory, málem jsem vrazila do Aubree, která se nacházela více méně přede mnou. Zvedla jsem hlavou a ohromeně jsem se rozhlédla po okolí. Sice už jsem viděla pár hradů, ale všechny byly v Itálii, a tak jsem západní architekturu na hradu, či zřícenině viděla poprvé. Normálně bych asi začala přemítat nad slohem a takovými věcmi, ale teď mi bylo naprosto jedno, i kdyby ty zdi byly růžové s fialovými puntíky. Svalila jsem se na nejbližší kámen a upřímně doufala, že po mě další pochod nebudou chtít v dohledných pár hodinách.
I když jsem si byla vědoma, že po mě spíš budou chtít bojovat. A to ve velmi dohledné budoucnosti.

Jen jsem stála a přikyvovala hlavou. Co jiného bych mohla dělat? Věděla jsem jen životní minimum o tom, co jsem já, natož abych věděla něco o svých předcích či předcích upírů a vlkodlaků, a tak jsem se rozhodla, že radši nebudu zasahovat do žhavé debaty a přenechám to těm starším.
Posadila jsem se na nejbližší hrob. Není to rouhání, sedět na něčím hrobě, koho ani neznáš? Pak jsem pokrčila rameny. Ten mrtvý to stejně necítí, tak co? Uvelebila jsem se tedy a poprvé od chvíle, kdy mi Nat zmizela z dohledu, jsem se trošku uvolnila a dovolila si přemýšlet. Co se vlastně stalo? V jednu chvíli jsem takřka normální holka, co jenom utekla z domova kvůli svému otci a šla hledat pravdu o své matce, pak málem vykrvácím na cizí sedačce, dozvím se, že moje matka byla Lovkyně stínů, ať už to pro ní znamenalo cokoliv, a teď tu sedím na cizím hrobu a poslouchám diskuzi o tom, kam půjdeme zachraňovat naše unesené přátele? Zatřepám hlavou. Jestli se probudím a zjistím, že to byl jenom sen, tak přísahám, že přestanu pít. Úplně. Protože tohle vážně není normální.
Podívám se na své nohy a málem nahlas zasténám. Kamarádství nekamarádství, za tohle mě bude Nat muset milovat. Vyzout si boty pro rychlejší pohyb byl sice skvělý nápad, jaksi mi ale nedošlo, že po cestě a na hřbitově budou střepy. Hodně střepů. A mě, krásku v adrenalinovém šílenství, ani nenapadlo, že bych se měla dívat pod nohy. Jestli mi to zahnisá, tak to bude fakt, fakt špatné. Radši jsem se podívala jinam a doufala, že to rychlé hojení, díky kterému se mi ruka uzdravila za pár hodin, snad bude fungovat i na rozřezané nohy.
Trochu jsem se zachvěla, i když mi vlastně nebyla zima. Ani nevím, čím to bylo. Atmosféra na hřbitově byla sice chladná, ale tak nějak uklidňující. Až tohle skončí, vážně bys měla jít na psychiatrii. Hřbitovy vážně uklidňující nejsou, aspoň pro duševně zdravé jedince.
,,Já mám mikinu, jestli chceš." nabídla jsem směrem k Sav, která se již přeměnila, i když jsem věděla, že má být pro Tay. Sundala jsem si jí a nabídla jsme jí Sav. Byla mi docela velká, takže jsem předpokládala, že Tay bude tak akorát. Rozhodně lépe než by byla Nickova. Pak jsem se zpět posadila na 'svůj' hrob a v tichosti jsem čekala, jak nakonec rozhodnou. Neměla jsem právo a vlastně ani chuť se jim do toho plést. Místo toho jsem vytáhla ten větší z nožů, které jsem sebrala po Nat, ten, se kterým jsem napadla Nicka, a začala si s ním opatrně házet. Sice jsem nebyla zdaleka - zdaleka - tak dobrá jako Nat, ale zjistila jsem, že se mi mé reflexy zrychlily na tolik, že jsem byla schopná si nůž přehazovat z ruky do ruky tak, že jsem ho vždycky chytla opět za rukojeť a nespadl mi na zem. Nakonec, dýky nebudou zas tak špatné zbraně.
Nakonec se jakž takž dokopali k nějakému řešení. Kdyby ty pokyny prohlásila Sav nebo dokonce Nick, asi bych váhala, co dělat, ale takhle jsem jenom vstala a následovala Stellu, která se očividně ujala vedení celé naší skupinky. Docela by mě zajímalo, jestli díky její znalosti města nebo přirozené autoritě. Předpokládala jsem, že oboje.
Když jsem ovšem došlápla, chodidly mi projela nová bolest. Asi se to uzdraví, ale očividně ne tak rychle. Ve spěchu jsem si tedy nazula lodičky, které jsem doteď držela ve své levé ruce, na nohy, ačkoliv jsem věděla, že mě to asi značně zpomalí, a vydala se za svou Ingwe a zbytkem naší nesourodé skupinky.

>>> Ruina

Můj útok na Nicholase očividně nedopadl podle mých představ. Ano, sice jsem se otočila a skočila jsem na něj s nožem takovou silou, že ho to i povalilo, ale hned, jak opadl moment překvapení, shodil mě dolů, jako bych nevážila ani deset kilo. Už vím, proč nesnáším upíry. Jeho sarkastické poznámky jsem přešla a co nejrychleji se znovu vyškrábala na nohy, i když jsem už viděla, že můj 'útok' zanechal víc stop na mě než na něm. Rozedřela jsem si díru na koleni u džín a můj bílý nátělník přestával býti bílým. I moje bunda, moje sladká milovaná bunda, která všechny mé ekapády zatím přežila, vypadala, že začíná mít dost. Sakra. Tenhle způsob života mi očividně moc neprospívá. Ale když jsem se podívala na svou levou ruku, musela jsem se ušklíbnout. Jelikož jsem zapomněla, že mám nohy bosé a tím pádem lodičky v levé ruce, kterou jsem máchla, když jsem na něj skočila, asi jsem ho pořádně praštila do hlavy podpatkama. Užij si to, poznamenala jsem v duchu škodolibě.
Když jsem se rozhlédla kolem sebe, zjistila jsem, že než jsem se 'vypořádala' s Nickem, najednou se tu objevilo mnohem víc lidí. Musíš být pozornější, takhle budeš bojovat s jedním nepřítelem a deset dalších ti naskáče za krk, poznamenala jsem si. Asi už vím, proč se říká, že škola života je ta nejlepší škola.
Rychle jsem očima přejela své okolí a došlo mi, že pojem 'lidé' nebyl zas tak úplně přesný. Po pravé straně jsem měla Nicka, ale po levé se objevila známá černovláska. Stella. Potlačila jsem chuť jí skočit kolem krku a tak jsem jí jenom lehce zamávala rukou, aby věděla, že jsem si jí všimla. Zamyslela jsem se. Proto je tady, ne? Protože unesly Nat. Musíme jí zachránit. Potřásla jsem hlavou. Jestli to sama nezvládla ani Nat, tak já sama taky ne, což znamená, že budu stát a poslechnu si, co budou říkat. Moje pátrání pokračovalo. K Nickovi se do intimního prostoru připlížila dívka. Rychle jsem si snažila vybavit tu, kterou jsem potkala v Central Parku, ale ne. Tahle to není. Snažila jsem si vzpomenout, proč mi tak staršně připomíná tu druhou. Pak mi to došlo - pohybuje se naprosto stejně, jako šelma před útokem, ale značně nervorznější než ta v parku. Takže asi taky upír. U Stelly z druhé strany stály dva vlci. No, mohli by to být vlci, ale vzhledem k tomu, jak blízko stáli Stelle a jak vypadala, že s němi promlouvá, došlo mi, že to asi budou vlkodlaci. Buď to, a nebo máme armádu geneticky vypěstovaných psů. Ta myšlenka mě rozesmála a já se uculovala jako idiot.
Když se objevilo to světlo a řeklo nám to, ztuhnu. Věděla jsem, že byla unesena Nat, ale i nějaké dvě další holky? Dray, Dray.. To mi něco říká. Pak mi dojde, že to byla ta holka z Central Parku. Takže upírka. Nevím proč, ale předpokládala jsem, že ta poslední holka asi bude vlkodlak. Nebo geneticky zmutované štěně.

//Ještě to dopíšu, spěchám do školy.

Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že nejsem tak úplně sama. V první chvíli jsem si myslela, že se snad někdo šel podívat na něčí hrob, ale vzhledem k tomu, že už bylo hodnou chvíli po návštêvní době, mi došlo, že to asi nebude nic dobrého.
Nadechla jsem se a zaposlouchala jsem se do šumu listí, a znovu jsem uslyšela pomalé kroky, které jistě a bezespěchu mířily ke stejnému místu, kde jsem stála já, nebo někam blízko. Co nejtišeji jsem se přimáčkla k nejbližšímu stromu a začala horečně uvažovat. Kdo, nebo co by to mohlo být? Asi nic dobrého. Možná to, co uneslo Nat? při té představě jsem se lehce zatřásla. Jestli to porazilo i Nat, tak nemám sebemenší šanci, zvlášť teď v noci a neozbrojená...
Ale já jsem byla ozbrojená. Ruka mi sjela za pásek, kam jsem si při mém šíleném úprku ve snaze najít Nat strčila ty dvě dýky. Teď jsem jednu sevřela v ruce a co nejtišeji vytáhla, doufajíc, že nějaký odlesk čepele neupoutá přílišnou pozornost. Budeš jako Nat, řekla jsem si. Napočítáš do tří a pak tu věc napadneš. Musíš pomoct Nat. Buď statečná.
V duchu jsem si napočítala do tří a pak s dýkou v ruce skočila na tu osobu, která stále stála někde za mými zády a s největší pravděpodobností vůbec netušila, že tam jsem.
Jaké bylo mé překvapení, když jsem přistála na Nickovi.

<<< Institut

Ok, tak můj nos není zdaleka tak dobrý, jako jsem si myslela, že je. A nebo to možná bylo tím, že takový slabý zápach ve městě s auty a továrnami rychle vyvětrá. Ať už to bylo z jednoho či druhého důvodu, zkrátka a dobře jsem po projití celého Central Parku zjistila, že netuším, kam jít. Už už jsem se chtěla vrátit zpět do Institutu, počkat na Stellu a pak jít Nat hledat s ní. Vím, že by to určitě bylo to nejlogičtější řešení, ale prostě jsem měla pocit, že bych Nat zklamala. Sakra, vsadím se, že kdyby byla na mém místě, našla by mě hned. A taky mě zachránila. Ona byla silná, a zkušená. Ty nejsi.
V tom mi ten hlas sdělil, že mám jít na hřbitov. Netušila jsem, co to bylo za hlas ani proč ho slyším, ale něco jsem věděla. Zlá věc. Ví co se stalo Nat. A může mi to pomoct jí najít. A tak jsem nečekala ani sekundu, skopla dolů své nádherné lodičky, vzala je do ruky a tryskem se vydala na hřbitov.
Bylo zavřeno. Sakra. Myslím, že bych neměla být moc překvapená vzhledem k tomu, jaká denní doba zrovna byla, ale já jsem to teď nehodlala vzdát. Nemohla jsem. Podívala jsem se na zeď, která hřbitov obepínala. Není zdaleka tak velká jako tamta, pomyslela jsem si.
O pár minut a desítek nadávek později jsem opět stála na svých nohách za zdí hřbitova. Ze svých džín jsem si oklepala neexistující smítka prachu a chtě nechtě jsem usmála. To by ti šlo. Vzpomněla jsem si, jak se mě Nat ptala, co umím. Šplhat. Rychle a vysoko.
Stačilo mi jediné rozhlédnutí po hřbitově, abych věděla, kam jít. Ne na každém hřbitově totiž najdete obří sochu anděla, zářící mléčně bílým světlem.

Jak jsem se na ní dívala při jejím cvičení s noži, snažila jsem se neslintat. Vážně, vždycky jsem chtěla tohle umět a spíš jsem měla být naštvaná, že to takhle okatě provádí přede mnou, ale z toho, co jsem se o Nat dozvěděla za tu krátkou dobu, co jí znám, myslím, že to spíš dělala kvůli tomu, že nechtěla přerušit trénink. Jop, takovou sebekázeň mít.. To by se všechno dělalo lépe.
Dost mě překvapil její milý tón a já jsem, chtě nechtě, nervózně přešlápla. Byla jsem zvyklá, že když jsem na lidi jednou jedovatá, pak už se mnou nechtějí většinou nic mít, ale Nat zjevně vypadala, jako by se nikdy nic nestalo. Možná by stálo za to, dát jí šanci. Ale musí počítat s tím, že ona mi jich bude muset dát asi milion.
Prováděla další kreace s dýkami a já jsem nevěděla, jestli začít škemrat, aby mě to taky naučila, a nebo jí praštit po hlavě nejbližší věcí, co mi přijde pod ruku. Měla jsem chuť na oboje.
,,No, tak prostě půjdeme, čapneme nějaký pokoj, kde nebudou natahaný hadry, a bude to, ne?" usmála jsem se šibalsky. Vlastně jsem si ani nedělala starosti, jestli na to Stella něco neřekne. Řekla, že se máme zabydlet, ne? Nikdy nezmínila kde přesně. Doufala jsem, že se chytne. Nutně jsem potřebovala partnera ve zločinu.
Taky jsem měla ráda dýky. Moc. Jako malá jsem se s němi vždycky chtěla naučit házet, to ovšem skončilo, když jsem si jednou od taťky 'půjčila' švýcarský nůž a prořízla si při 'hodu' ruku. Od té doby jsem se holt smířila s tím, že s nožem budu tak maximálně bodat.
,,Kéž by. Dýky mám ráda, ale vůbec mi to s němi nejde. Já jsem spíš na fyzický boj.. a nebo na střelné zbraně." Při tom posledním slově jsem se ušklíbla. Ano, to mi docela šlo, ale nikdo tak trochu nevěděl, že jsem se to učila nelegálně. No co, holka se prostě musí naučit bránit se.
Někdo zaklepal a já kecla na pohovku. Až pozdě jsem si uvědomila, že je celá od krve, ale vzhledem k tomu, že už uschla, špinavá nebudu. Tak nějak jsem prostě předpokládala, že Nat půjde otevřít, a taky šla. Kdo by to mohl být? Napadne mě a natáhnu krk, abych mohla něco vidět, ale pak Nat najednou zmizela ze dveří a já uslyšela šramot. ,,Hele, nedělej si ze mě srandu!" zakřičela jsem, ale rychle jsem se zvedla a doběhla ke dveřím, kde nebylo nic. Ani Nat, ani nikdy, kdo by mohl klepat. Jediné, co jsem viděla, byly ty nádherné dýky, se kterými si Nat ještě před chvílí házela, ležící na zemi. Ona by je tu nikdy tak nenechala..
Nepřemýšlela jsem. Popadla jsem oba nože a zastrčila si je za opasek. To, že jsem si je přitom nezabodla do nohy, bylo jen dobré znamení. Pak jsem ucítila takový divný zápach.. jako síra nebo tak něco. Netušila jsem, co to je, ale byla jsem si jistá, že nic dobrého. Vzpomněla jsem si na něco, co mi Stella říkala při mé iniciaci. Démoni. Nevím proč, ale prostě jsem věděla, že to byli oni. Puch byl sice docela slabý, ale i tak jsem si byla jistá, že dokážu aspoň chvíli jít v jejich stopách. Zapomněla jsem na svoje věci v pokoji, jehly na nohách i dýky za pasem a vydala se zachránit Nat.

>>> Hřbitov