Příspěvky uživatele

// Či na mě, až se konečně dokopu zpět do "kurníku".

Už dlouho jsem se takhle nebavila. Teda, nechci říct, že by mé nejhezčí vzpomínky byly v alkoholovém oparu, právě naopak - navzdory všemu, co jsem již vypila, jsem se cítila až podezřele bděle a střízlivě. A naprosto jsem si to užívala. Proč taky ne, když sedíš, hraje hezká hudba a drží tě hezkej kluk. Jako by snad vycítil mé myšlenky, otočil hlavu směrem od baru a usmál se na mě. Normálně by to ve mě nevyvolalo žádnou citovou reakci, ale alkohol očividně odvedl svoje, a já jsem pomalu cítila, jak začínám červenat. Rychle jsem se to snažila nějak zabít. ,,Hele, osobo, " oslovila jsem ho. ,,Snažíš se mě dohnat v počtu vypitých skleniček? Protože se ti to moc nedaří." podotkla jsem a kývla rukou, kterou jsem se o něj neopírala, k baru, kde před ním stála sklenička s tuším stejnou vodkou, kterou jsem popíjela taky, ale naředěnou s vodou.
,,Jenom jsem si myslel, že ti možná porozumím, když v sobě budu mít toho alkoholu stejně jako ty." odpoví s úsměvem a drcne do mě. Normálně by mě to nevykolejilo, ale vzhledem k mé opilosti jsem najednou cítila, jak se nakláním.. Rychle si mě přitáhl k sobě, ještě dřív, než jsem stihla spadnout. ,,A ty se očividně snažíš zranit, co?" zeptá se lehce sarkastickým hlasem, ale pak se oba začneme smát.
Je mi s ním dobře, vlastně víc, než dobře. Neví nic o těch věcech, co se mi staly v posledních dnech, a přestože vidí, že je se mnou něco špatně, nesnaží se to ze mě za každou cenu dostat. Vlastně byl teď pro mě více než vítaným společníkem. ,,Tak to máš ještě co dohánět, co?" podotkla jsem s úsměvem, aby nenastalo trapné mlčení. Vlastně se mi vůbec nechtělo mlčet. Chtěla jsem se bavit s ním i se všemi. Už příliš dlouho jsem byla zticha a všechno dusila v sobě.
Jako by mi tím snad chtěl něco dokázat, mávl na barmana, aby mu donesl další vodku. Natáhla jsem se, abych na něj mohla mávnout taky, ale vzal mě za ruku a přisunul si ji k sobě. ,,Ne, " řekl měkkým hlasem, ,,ty už dneska nebudeš, nebo nedojdeš domů." Měla jsem sto chutí začít protestovat, ale něco mi v tom zabránilo. Podívala jsem se do jeho očí barvy bouřlivého moře a musela jsem se odtáhnout, abych neomdlela. Svou ruku jsem mu ovšem nechala.
,,Já tam stejně nedojdu asi ani tak." plácla jsem rychle. Nebyla jsem nervózní, ale nebyla jsem zvyklá toho pociťovat při kontaktu s chlapci. Většinu z nich jsem odpálkovala, a když se mi nějaký zvlášť líbil.. No, to dopadlo jinak. Ale tenhle neznámý nepatřil ani do jedné kategorie, protože jsem vždycky mívala navrch.
Ale dnes očividně ne.
,,Jak že se ty vlastně jmenuješ? Přijde mi divný neznat jméno svého velectěného zachránce." zeptala jsem se. Ne že by to bylo přílíš divné, neznala jsem jména většiny kluků, se kterými jsem, ehm, ale byla jsem zvědavá. Ani jeho tvář jsem si nedokázala pořádně zařadit. Vlasy měl kratší, tmavé se světlými proužky, jako by vyžíhanými od sluníčka, ale zas tak opálený nebyl. Evropan, jsem nakonec. Pravděpodobně Brit nebo něco takového. Mluvil se slabým přízvukem, ale pochybuji, že bych byla schopná zařadit i kdybych nebyla na šrot.
,,No jestli nedojdeš, asi tě budu muset odnést." prohlásí hrdě. ,,Jenom doufám, že si alespoň budeš schopná vybavit si svojí adresu." Zasmála jsem se tomu, ale v tu chvíli mi došlo, že vážně nemám páru o tom, kde se sakra Institut nachází. A sakra. Nakonec jsem se rozhodla, že ten problém budu řešit, až se k němu dostanu. Nebo až budu tak střízlivá, že budu moc chodit.
,,A jinak Sam, jméno mé." odpoví mi na mou otázku. Sam. To není zrovna typické britské jméno, ale pořád je tu ta naděje, že jsem se nesekla zase tak moc. ,,A mohl by ten velectěný zachránce znát jméno své velectěné zachráněné?" napodobí můj obřadní hlas a já se málem svalím smíchy ze židle. Takhle jsem se už velmi dlouho nesmála.
,,Tak adresu ti nepovím, ale šla jsem kolem čajovny a té divné studny." odpovím se zamyšleným výrazem a tentokrát je to on, kdo se otřásá smíchy. Zjišťuji, že se sice pomalu, ale přesto posouváme k sobě, a teď už prakticky sedím namáčknutá na něho, ale nevypadá, že by mu to byť jen malinko vadilo. ,,A mé skvostné jméno je Angelika, když tak snažně prosíš." podotknu jen tak. Je to sice zvláštní jméno, ale mě se vždycky líbilo. Moc.
Nedám mu čas, aby mohl odpovědět, natočím se k němu zády a přitisknu se k němu. Mám dojem, že na vteřinku ztuhne, ale pak se uvolní a ovine své ruce kolem mě. Jenom tam tak sedíme a já svůj pohled upřu na taneční parket. Chápala jsem všechny ty lidi na tom parketu, ale svojí nynější pozici jsem si užívala snad ještě více než společný tanec.
Někde uprostřed chumlu jsem zahlédla tu vysokou dívku s rudými konečky a ještě vyšším, blonďatým a naprosto nádherným klukem. Uměla jsem jeho vzhled ocenit, ale najednou, tisknoucí se k Samovi, jsem jí ani moc nezáviděla. Ať si užije. A taky že nejspíš ano, protože vypadali, že si to za chviličku rozdají přímo na tom parketu.
Vím, že je neslušné pozorovat dva lidi, zvláště v takových to chvílích, ale nemohla jsem si pomoct, ta holka mi přišla strašně povědomá, jenom jsem si ji nedokázala zařadit. Možná si ji potkala v hotelu, napadne mě. Ano, to je dost logické vysvětlení.
Nakloním se k němu a potichu zašeptám: ,,Nepůjdeme si taky zatančit?" Předpokládám, že by mě neslyšel, zvláště v tomto hluku, ale vzhledem k tomu, že jsem měla ústa takřka na jeho uchu, to bylo více než pravděpodobné.

Je to spíše červená, nebo červeno-žlutá? uvažovala jsem melancholicky nad barvou drinku, který jsem svírala v ruce. Normálně bych se snad i bála, že mi sklenička vyklouzne z konečků prstů, ale teď už mě to ani netrápilo. Být opilá je skvělý pocit, podotkla jsem. Nemáš starosti, výčitky svědomí, nic.. Otočila jsem se na židli tak rychle, že jsem málem spadla. Uchichtla jsem se. Běžně to znělo nepatřičně, ale když jsem se do toho teď zaposlouchala, bylo to.. roztomilé. Já jsem roztomilá.
Ta myšlenka mě rozjařila více, než by bylo vhodné, ale nemohla jsem si pomoct. Kdesi vzadu v hlavě jsem slyšela hlásek, křičící, že to, co dělám, je špatné, že bych kvůli problémům neměla utíkat k pití, že tím opíjením se mi jenom něco vstane.. Nasadila jsem kyselý výraz a kopla do sebe drink, který jsem měla v ruce, na ex. Cosmopolitan jsem měla ráda, už ani nevím odkdy. Byl tak kyselý, ale i sladký zároveň, a rozhodně nechutnal tolik alkoholicky jako většina nápojů, i když alkoholu tam bylo stejně.
Když jsem si uvědomila, co tu dělám, zasmála jsem se. Sedím tu a obhajuji si, proč mám ráda chlast. Ta myšlenka ve mě vyvolala takřka hysterický smích, až jsem se málem svalila dolů. Když jsem se podívala na masu těl před sebou, věděla jsem, jak jim je. Věděla jsem, že nikdo tu není "jenom tak pro zábavu". Všichni máme nějaké šrámy, na těle i na duši, a není lepšího způsobu jak je dočasně zacelit než zapomenout na ně. Tohle všechno bylo jen oddálení toho, aby se každičký z nás musel postavit svým problémům, ale my se rozhodli, že budeme žít pro dnešek a o zítřku rozhodneme až zítra. A zatím tu není nic jiného než světla, hudba a alkoholový opar.
Potřásla jsem hlavou. Hlásek v mé hlavě začínal řvát čím dál tím víc, ale zároveň jako by i utichal, jako bych ho za živa pohřbívala vším, co do sebe liju. Mávla jsem rukou dozadu, aniž bych se otočila. ,,Dvojitou vodku, prosím!" křikla jsem a předpokládala, že mě slyšel. Cosmopolitan je sice fajn, ale já jsem chtěla, aby mé svědomí už konečně kompletně sklaplo.
Nezaujatě jsem pozorovala pár, vedle kterého jsem se usadila. Můj značně nadopovaný mozek nebyl schopen pochopit, proč se sakra klaní sobě navzájem. Možná už jsem toho vypila až moc, napadne mě, ale pak to zatlačím pryč. Příznaky otravy alkoholem jsou mi až nechvalně známé a žádné jsem u sebe zatím nepozorovala, takže jsem mohla být v naprostém klidu. Dál jsem po očku pozorovala toho kluka vedle sebe, protože byl fakt sladkej, ale on mezitím vypadal, že má oči jenom pro tu holku, co uměla tak dobře tančit a byla ke mě pořád otočená zády. Jeho smůla, poznamenala jsem. V tomhle stavu bych byla schopná udělat skoro všechno. Mohla to pro něj být nezapomenutelná noc.
Do ruky, kterou jsem pořád měla na pultu za sebou, mi přistála sklenička s pitím a já už jsem neotálela ani okamžik a kopla to do sebe. Pro tebe to jistě bude nezapomenutelná kocovina. Další z mých poznámek ve mě vyvolá další hysterický smích, který už bych vážně neuseděla, kdybych se neopřela o kluka, který kolem mě právě prošel. ,,Jé, promiň." usměju se na něj, ale jeho rameno stejně nepouštím. Je příjemné, že se můžu o někoho opřít. Možná mu na mě záleží, napadne mě naprosto nesmyslně.
,,Hele, holka, neměla by si trochu brzdit?" zeptá se mě, ale neuhne. Místo toho mě lehce podepře, jelikož jsem dozajista musela vypadat, že z té židle bez pomoci spadnu. Je hezké, že se o tebe aspoň někdo stará. ,,Kolik jsi toho už vypila?" zeptá se mě ještě, snad dokonce starostlivě. Vypadá rozhodně méně opilá než já.
,,Éé, tak šest cosmopolitanů a dvojitou vodku? Jé, tady mám další.." usměju se znova a natáhnu se po další skleničce, kterou mi barman nabízí, ale neznámý mi jí vyškubne z ruky. ,,Blázníš? Už tak máš dost. A navíc, proč se tady opíjíš? Nevypadáš pomalu ani na 15." poznamená, ale nemá sarkastický tón. A pořád se tváří strašně starostlivě.
,,Hele, je mi 18!" ohradím se prudce. Někde mám jistě občanku, ale v tomhle stavu bych ji asi nenašla a bylo by velice špatné, kdyby mě nechali odvízt na záchytku. ,,A co se týče důvodu, řekněme, že jsem strávila několik hrozných, vážně hrozných dní tím, že jsem se snažila někoho zachránit.. A ten člověk mi nakonec neřekl ani děkuju. Vlastně mi neřekl vůbec nic. Nechal mě v bezvědomí ležet na zemi." Bylo mi jasné, že mu nedojde, že jsem skutečně musela bojovat o život, ale bude si myslet, že jsem se, nevím, opila do bezvědomí. Což je přesně to, co právě děláš.
,,Jáá.. bych asi měla jít." dostanu ze sebe a pokusím se seskočit ze stoličky, ale brzy zjistím, že to byl vážně špatnej nápad. Nohy mě neposlouchají a já bych se jistojistě ocitla na zemi, kdyby mě neznámý nechytl do náruče. Správně bych měla udělat tisíc věcí, jako vstát a omluvit se, ale místo toho jsem se jenom uchichtnu.
,,Ty si vážně na hadry, co?" zeptá se mě pobaveně a já jenom s úsměvem přikyvuju. Zasměje se. Je to takový sladký, příjemný zvuk. Podívám se mu do očí. Má je modrošedé, jako voda v řece a já se v nich pomalu, ale jistojistě ztrácím..
Rychle procitnu. Neznámý mě vysadí na stoličku a posadí se na jednu vedle mě, ale nepřestává mě držet, jako by si snad myslel, že když mě pustí, tak spadnu. Ale ty spadneš. Dá nějaký pokyn barmanovi, ale já ho nevnímám. Pořád mám značné problémy s tím, abych udržela otevřené oči. Najednou mi něco strčí pod nos. ,,Co to je?" zeptám se podezřívavě.
,,Voda, co jinýho, ty blázínku?" zeptá se s úsměvem. Blázínek. To oslovení se mi zamlouvalo, bohužel se mi nezamlouval obsah té skleničky. ,,Já mám nápad, ok?" řekla jsem a natáhla se po skleničku s vodkou, kterou mi předtím sebral, takže jsem se k němu na okamžik tiskla celým svým tělem. Nevypadal, že by mu to nějak extra vadilo. Vzala jsem vodku a polovinu jí nalila k vodě, načež jsem to zamíchala.
,,Vidíš? Je to napůl naprosto neškodné." mávnu mu tím před nosem a pak to do sebe na ex hodím. Směje se, a já s ním.
Mé svědomí už má kompletní útrum.

// Tak mohla bych.. Ale nejdřív bych musela vymyslet, co bych v něm dělala :DD

// Ok, beru tě za slovo ^^

// Ok, stejně se tady hodlám spíš jenom ztřískat než navazovat společenské styky :D

<<< Institut

Cesta sem byla až podivuhodně známá, na to, že jsem jí vlastně šla pouze jednou, a to ještě z opačného směru. Při vzpomínce na mě a Sav, táhnoucí opilou Stellu mezi sebou a Nicka za námi, mi vyvolá úšklebek na tváři. To jsem ale ještě nevěděla nic o vlkodlacích, upírech, lovcích, démonech.. Život byl hold snazší, o dost. Jediné, co mě vlastně trápilo, byla matka. Matka. V tu chvíli mi dojde, že při událostech posledních dnů jsem na ní dočista zapomněla. Vím, že jsem se ptala Stelly, jestli jí náhodou nezná, ale od té doby jsem na ní vlastně ani nepomyslela. A to byla ona ten důvod, proč si sem vlastně přijela, připomenu si smutně.
Boty s takřka plochou podrážkou mají jednu obrovskou výhodu. U klubu jsem se ocitla asi za polovinu doby, než by mi to trvalo, kdybych se nechala obměkčit a vzala si ty lodičky. Ačkoliv jsem tu byla jenom jednou, připadala jsem si, jako bych to snad dělala již tisíckrát, když jsem se celou svou vahou opřela do velkých vstupních dveřích, abych mohla vejít.
Hudba mě ohlušila stejně jako poprvé, ale ani při pohledu do jasných světel mě nezačaly ihned pálit oči. Dobré znamení. Ve vzduchu byl cítit zápach kouře a zpocených těl, a přes všechno jsem se tady dokázala uvolnit mnohem více, než ve "svém" pokoji v Institutu. Tohle mi bylo mnohem známější a já tuhle atmosféru milovala. Přes všechno, co celý můj život nutilo lidi myslet si, že jsem chladná a nic necítím, i přes to, že to tak po většinu mého života doopravdy bylo, taková místa mě dokázala vážně rozpálit. A tak se občas stalo, že jsem se neudržela.
Mé kroky neomylně vedly k baru, kde jsem se s problémy vyšplhala na barovou stoličku. Zašklebila jsem se. Samozřejmě, s patnácti centimetry navíc to bývá mnohem snazší. A taky bývá mnohem snazší lízt do kopce, co? pomyslela jsem si kousavě. Dnešek možná doopravdy bude ještě zajímavý.
Mávla jsem na barmana a objednala jsem si cosmopolitan. Bylo to jediné pití, co jsem tady pila, ale za to jsem věděla, že je výborný, a tak jsem nehodlala zkoušet nic nového. Nebyla jsem tu, abych zkoušela drinky, ale abych se uvolnila, trochu se přiopila, zatancovala si.. Potřebovala jsem se odreagovat od všech těch událostí minulého týdne a upřímně, tohle byl ten naprosto nejlepší způsob.
Vypnula jsem, pouze jsem seděla na židličce a lila do sebe drinky, které mi barman podával jak na běžícím páse, takřka nevnímajíc jejich chuť. Všimla jsem si lehkého rozruchu na parketu, když se konečně objevil nějaký dobrý tanečník, teda spíš tanečnice, ale neupínala jsem na to svou pozornost. Byla mi sice povědomá, ohnivé oblečení a dlouhé tmavé vlasy, ale to by vyžadovalo moc přemýšlení, a to byla jedna z věcí, které jsem se dneska snažila vyhnout.
Asi po čtyřech či pěti drincích jsem usoudila, že mám v sobě tolik alkoholu, abych se mohla vrhnout na taneční parket. Byla jsem skoro o hlavu menší, než většina přítomných, ale nevadilo mi to. Začala jsem na okraji a pomalu jsem se protančila ke středu parketu. Vím, že jsem docela dobrá tanečnice, ale to, co jsem právě předváděla, mělo k tanci sakra daleko. Prakticky jsem se jen svíjela v rytmu hudby, jedna v mase těl se stejným reflexem, jako mám já - tančit a nepřestávat.
Cítila jsem ruce, které se obmotaly kolem mého pasu. Normálně bych ztuhla, ale na to jsem byla příliš rozjařená a opilá. Místo toho jsem si položila svoje ruce na jeho a lehce pohodila vlasy. Byla jsem zvyklá, že přitahuji pozornost, a skoro vždy mi bylo jedno, jestli byla zrovna žádaná, nebo nežádaná. Pomalu jsem se otočila, aniž bych pustila jeho ruce. Mohlo mu být tak okolo dvaceti, dvaceti pěti, ale byl mnohem, mnohem vyšší než já. Oslnivě jsem se na něj usmála a chytila ho kolem krku. Prakticky jsem stála na špičkách, ale nevadilo mi to. Přejel mi rukama po bocích a já se slastně prohnula. Bylo mi jedno, že mě někdo uvidí, bylo mi jedno, jestli udělám nějakou blbost. Projednou jsem chtěla udělat něco hodně, hodně špatnýho.
Jeho ruka mi přejela po mém zraněném rameni a mě se na okamžik projasnila hlava. Sakra, co to tu vyvádíš? zařvala jsem na sebe a o krok jsem ucouvla. Chtěla jsem se sice osvobodit od svého života a povinností, což ovšem neznamenalo, že jsem se měla vyspat s prvním klukem, kterého potkám. ,,Musím jít." pronesla jsem chladným hlasem a odtrhla se od něho. Snažila jsem se pohřbít svůj žár hluboko pod vrstvu ledu, ale bylo mi jasné, že jsem zašla strašně daleko. Dál než obvykle.
Chvíli mi trvalo, než jsem se dopotácela až k baru. Všimla jsem si, že těsně vedle mě stojí, zády ke mě, ta plamenná tanečnice s nějakým blonďatým klukem. Sakra, ta má dobrej vkus, řekla jsem si, ale pak jsem se radši pár krát zhluboka nadechla, abych se uklidnila. Musíš se uklidnit.
,,Ještě jeden cosmopolitan, prosím!" zařvala jsem na barmana, ale bylo mi jasné, že těch drinků budu potřebovat mnohem víc.

Bolí mě hlava, byla první věc, co mě napadlo, když jsem se začala zvolna probouzet. Zamžourala jsem a předpokládala, že se mi do očí opře jasné světlo, a tak jsem byla více než překvapená, když jsem zjistila, že venku je pořád tma. To snad ani není možné, ne? Pracně jsem se vyškrábala z postele, nevnímajíc, že deku jsem se sebou strhla na zem, a přešla jsem k oknu, zasazeného na východ. Ale ani, když jsem stála těsně u skleněných dveřích, vedoucích na malinký balkón, neviděla jsem ani jeden paprsek světla, který by naznačoval blížící se ráno. Tak to jsem se asi moc dlouho nevyspala, poznamenala jsem si pro sebe, jelikož jsem si vzpomínala, že když jsem se sem pracně vyvlekla, byla taky tma. A nebo si spala celý den, napadne mě. Ale to by mě asi někdo přišel vzbudit, no ne?
Zadívala jsem se na skleněné dveře a všimla si svého vlastního odrazu. Teprve teď mi došlo, že jsem vlastně nahá. Mé večerní vyčerpání mi neumožnilo ani si najít něco, v čem bych mohla spát. Pomalu jsem se natáčela a snažila se najít nějaké stopy po včerejším (nebo že by to bylo předevčírem?) boji. Netrvalo mi dlouho je najít. Široká spálenina se táhla přes můj bok, ale s potěšením jsem si všimla, že stopy po jedu na kolenou již zmizely. Chodidla a dlaně na tom byly hůře. Otočila jsem se ještě o trochu, abych viděla své levé rameno a sykla jsem. Sakra. Viděla jsem pravidelnou řadu hlubokých strupů a na jednom konci jsem měla kůži i lehce strhnutou a nevypadalo to, že by se to nějak zázračně hojilo.
Přešla jsem k posteli. Mé včerejší předpoklady byly správné - na posteli jsem viděla místo, kde jsem očividně měla položené rameno, jelikož se tam na tom místě nacházela skvrna krve. Dělám tady něco jiného, že že to tady pouze špiním od krve? Zakroutila jsem hlavou. Asi bych to pak měla dát vyprat, nebo něco takového. A pak musím vyčistit ten gauč.
Rozhlédla jsem se po pokoji. Koupelnu už jsem znala, ale všimla jsem si i zrcadla a šatní skříně. Výborně. Vzala jsem si tašku a přešla jsem ke skříni. Byla obrovská, takže ani po sebevětších nákupech nebude mít problém pojmout všechno mé oblečení. Po stranách a vzadu ale byly i takové věci, co vypadaly jako cvočky, uspořádané do různých obrazců. Bůh ví, co to je. V rychlosti jsem si vybalila a nacpala to do skříně. Hlava mě sice pořád bolela, ale zjistila jsem, že když se zaměstnám, není to vůbec tak špatné. Z hrůzou jsem ovšem zjistila, že moje věci nevyplňují ani polovinu skříně. To budu muset napravit, poznamenala jsem si.
Dovlekla jsem se do koupelny. Na zemi ležely dýky a mé rozřezané oblečení. Ty hadry jsou hodila do koše a pak se otočila na dýky, třpytící se na zemi. ,,Tak co s vámi, maličké?" zeptala jsem se sama sebe. Nakonec jsem je vzala a položila na noční stolek ve svém pokoji. Bylo mi jasné, že je budu muset vrátit Nat, ale nechtělo se mi. Vůbec se mi nechtělo.
Tentokrát byla má sprcha tak rychlá, jak to jenom šlo. Vymyla jsem si z vlasů zbylé škraloupy zaschlé krve, které tam zůstaly po včerejší sprše, a velice opatrně si vydrhla i okolí pokousaného ramena. Auč, poznamenala jsem, když jsem žínkou zajela do místa, kde se nacházela strhnutá kůže. Pak jsem se vypotácela z vany.
Bylo mi jasné, že jsem tu nehodlala zůstat. Prostě jsem musela něco dělat, sedět a přemýšlet mi nikdy moc nešlo. Sedla jsem si na postel a rychle si projela seznam míst, která znám a kam bych mohla jít. Nehodlala jsem se tahat nikde po okolí, takže půjdu do města. Ale kam? V hlavě se mi vynořila ohlušující hudba, kouř a drinky a na mém obličeji se objevil úsměv. Ok, tohle je dost dobrej nápad.
Co si vezmu na sebe? Vrhla jsem se ke skříni. První věc, na kterou mi padly mé oči, bylo černé třpytivé cosi. Tuším, že to měl být top, ale zdálo se mi, že na to je tam moc málo látky. Natáhla jsem si to na sebe. Měla jsem pravdu, očividně to mělo být triko. Prakticky jsem vypadala jako děvka. Další věc, co jsem vytáhla ze skříně, byla modrá tylová sukně. To už je lepší. Rychle jsem prohrabala šuplíky, které jsem si před chvílí pečlivě poskládala, a vytáhla jsem odtamtud krajkové punčocháče, které jsem přidala ke svému outfitu. Výborně. Vypadala jsem spíše jako punkerka než jako šlapka a má kůže vypadala v porovnání s mým oblečením až mrtvolně bledě.
Boty. Hned jsem sáhla po lodičkách, ale pak jsem trhla rukou zpátky. Vzpomněla jsem si, co jsem si slíbila, a i když jsem po tom toužila, věděla jsem, že prostě nemůžu. Zvláště teď, když vím, že možná budu muset bojovat. Můžu bojovat kdykoliv. Obličej se mi stáhl a já místo toho sáhla po vysokých černých kozačkách se stříbrnými cvočky. Tak, to je lepší.
Už jsem byla na odchodu, když mi oči padly na dýky na svém stole. Měla bych je tu nechat, vždyť se jdu přece jenom opít, ale.. zachránily mi život. I jiným. Nemůžu prostě chodit neozbrojená. Pármi přískoky jsem se ocitla u nočního stolku a vzala je do ruky. Ale kde je schovám? Džíny jsem neměla. Nakonec jsem se rozhodla nad starou dobrou metodou schovávání věcí do kozaček, tu větší do pravé, menší do levé. Snad si je nezapíchnu po cestě do nohy.
Bylo mi divné, že bych měla nechávat pokoj jenom tak odemčený, ale neměla jsem klíče a stejně tu kromě Natali a Stelly nikdo nežil. Za hlasitého dupání tlustých podrážek jsem seběhla do vstupní haly. Nic se tu nezměnilo, ale všimla jsem se, že Natiny věci jsou pryč. Že už by se taky nastěhovala? Pokrčila jsem rameny, bylo to možné. Přešla jsem místnost a vydala se ven do noci.

>>> Klub Buena

<<< Ruina Mortal

Bylo pro mě docela záhadou, jak jsem se dostala do Institutu. Šestý smysl. Možná. Vybavovala jsem si počítání každičkého kroku, který bolel jako čert. Stokrát jsem měla chuť lehnout na zem a zůstat ležet, jediné, co tomu zabránilo, byly zbytky mé sebeúcty. Nejhorší částí byla cesta z ruiny ke hřbitovu, jelikož kopec, na který jsem předtím nadávala, že ho musím vylézt nahoru, jsem teď projistotu musela slézt dolů. Nevím, jestli se mi to jen zdálo, ale měla jsem dojem, že teď byl ještě příkřejší než předtím. Jestli to vůbec šlo.
Nějak jsem se doškrábala až k hřbitovu. Měla jsem dojem, že jsem cestou potkala pár lidí ze sociálně slabší vrstvy, ale vzhledem k tomu, že se nerozhodli zavolat policii či záchranku, jsem si jich nevšímala. Teď jsem se ovšem musela zorientovat. Přišla jsem směrem od parku? Nebo od hotelu? Věděla jsem, že jsem byla v parku, ale pak jsem hledala Nat.. všude. A vůbec jsem si nebyla jistá, kde že je vlastně Institut. Soustřeď se. Zavřela jsem oči a vzpomněla si na ten pocit, který mě neodvolatelně táhl k Institutu, ten den, když jsem dostala svou první runu. Připadalo mi, jako by to bylo před lety, i když jsem věděla, že je to sotva týden. A pak jsem to ucítila. Nebylo to zdaleka tak silné jako tehdy, ale věděla jsem, cítila, kde je můj domov. Usmála jsem se a vyrazila směrem k parku.
Mé "štěstí" ovšem netrvalo moc dlouho. Sice jsem již tušila, kudy že mám vlastně jít, ale únava ani zdaleka nezmizela. Teď by to chtělo enerdžák, sakra. U jedné stěny se pode mnou dokonce podlomila kolena a já jsem měla co dělat, abych neskončila na zemi. V tu jsem si všimla stínu, který se ke mě kradmo přibližoval. Rázem jsem zbystřila a zkusila se narovnat, ale šlo to těžko.
Ten "někdo" byla osoba asi dvacetiletá a značně poznamenaná životem na ulici. Usmál se na mě - již jsem poznala, že je to muž - a netuším odkud, vytáhl něco, co vypadalo jako sklápěcí nůž. No to mi ještě chybělo.. ,,Co taková mladá holka, v noci, sama.." promluvil mazlivým hláskem.
V tu ránu jsem toho měla tak akorát dost. ,,Děláš si ze mě srandu? Nejdřív málem vykrvácím k smrti, pak mi unesou kámošku, musím se vyškrábat na patnácti centimetrových jehlách až na nějakou stupidní horu, aby se mě tam nějací démoni pokusili zabít, pak mě málem rozmáčkne pekelnej pes a ty na mě ještě vytáhneš nůž, když vidíš, že sotva melu z posledního?" zaječela jsem na něj. Najednou už jsem necítila tu bolest a únavu, jenom strašný, strašný vztek. Vytáhla jsem větší z dýk z opasku a skočila po něm. Očividně to nečekal, zakolísal, a já ho vší silou praštila jílcem do spánku. Oči se mu protočily a ztuhl. A má to, hajzl jeden. V tu chvíli, mě napadlo, že mě mohl někdo vidět. Rychle jsem se rozhlédla a měla jsem dojem, že jsem uviděla ještě jeden takový stín, docela nedaleko. Zanadávala jsem, a s energií, o které jsem netušila, že jí v sobě mám, jsem se rozběhla podle své "mapy" k Institutu.
Když jsem za sebou zaklapla branku, sotva jsem popadala dech. Rameno mě neskutečně pálilo a mě se najednou zvedl prázdný žaludek. Otočila jsem se ke keři a začala zvracet žaludeční šťávy, protože až teď mi došlo, že jsem několik dní neměla nic k jídlu. Pak mě svalil záchvat kašle.
Opřela jsem se rukou o branku. Musíš jít dál, dovnitř. Šouravými kroky jsem se vlekla ke dveřím, po schodech už jsem prakticky lezla, a pak jsem se opřela do monumentálních dveří, které jako na povel povolily a já se ocitla ve vstupní hale. Je to jediná místnost, kterou znáš, ale stejně to považuješ za svůj domov. Nikoho jsem tu neviděla, a moje a Natiny věci stále ležely vedle gauče.
Měla jsem chuť se na něj svalit, ale věděla jsem, že nemůžu, ne v tomhle oblečení. Určitě v tom bude ještě nějaký jed. Musím se vysprchovat. Popadla jsem svou tašku a vylezla do prvního patra. Nikdy jsem tu nebyla, ale bylo to obrovské. Momentálně mi to ale bylo docela dost jedno. Vzala jsem si druhé dveře zleva, světle modré, a vrazila dovnitř. Nic tady nenasvědčovalo tomu, že by tu snad někdo žil, a tak jsem jenom hodila svou tašku k manželské posteli, která byla ještě větší, než ta v hotelu, a táhla se do koupelny.
Koupelna. Neočekávala bych, že v místě jako je tohle bude voda, opak byl ovšem pravdou. Naštěstí. Chtěla jsem si sundat zbytky tílka, ale při sebemenším pohybu mi mým levým ramenem projela příšerná bolest, až jsem zakřičela. No co, jen ať to slyší. Rozhodla jsem se, že podruhé už to zkoušet nebudu. Vzala jsem si dýku, kterou jsem si po útoku opět strčila za opasek, a rozřízla s ní ramínko i bok toho bílého hadru, který jsem měla na sobě. Džíny byly v podobném stavu, a než bych si je sundala, i s nimi jsem za pomoci dýky udělala rychlý proces.
Vrhla jsem se do sprchy a pustila si co nejteplejší vodu. Bolelo to, ale dělalo mi to dobře na mé svaly a já cítila, jak se démonní jed pomalu odplavuje z mého těla.. Byla to slast. Naštěstí někdo inteligentní tam zanechal i ručník, kterým jsem se rychle pravou rukou utřela. Zůstala na něm stopa krve, jelikož jsem si rozedřela strupy na rameni i dlaních, ale bylo mi to jedno. Koupí se nový.
Pak jsem vylezla z koupelny a bez jakékoliv snahy o to, najít něco, v čem bych mohla spát, jsem odhodila ručník na zem a vlezla si do postele. Budeš mít zakrvácenou deku, byla poslední věc, kterou jsem si uvědomila, než mě spánek pohltil.

Probouzení bolí, konstatovala jsem s podivem, když mi v hlavě přestaly běhat obrázky z kreslených seriálů a začala jsem se vracet zpět do reality. Ještě chvíli jsem měla pocit, že mě Mickey Mouse mlátí kladívkem do hlavy, naštěstí jsem ale už byla dostatečně bdělá na to, abych mohla odlišit, že tentokrát si tím moje hlava pouze kompenzuje tu bolest, a vlastně si to jenom představuju.
Párkrát jsem musela mrknout ještě stále těžkými víčky, abych začala něco vidět, ale vypadalo to, že nebudu mít žádné trvalé poškození. Počkat, co se vlastně stalo? Zpanikařila jsem. Sakra, dýchej. A postupně. Nadechla jsem se a pustila se do zdlouhavého vzpomínání. Nat zmizela. Našla jsem dýky. Pokusila jsem se vykuchat Nicka na hřbitově. Dlouhá cesta do Ruiny. Boj s démony. A pak boj.. Hlavou mi probleskla bolest. Přitlačila jsem si ruce na spánky. Co se sakra stalo? Vzpomněla jsem si na obrovské zuby ve třech tlamách, slintajících na mě, a na tu ohromnou váhu na sobě. Kerberos.
Zasténala jsem. S námahou jsem se posadila a zmateně se rozhlédla. Kde jsem? Poslední, těžce vydolované vzpomínky, se nacházejí uprostřed Ruiny, ale tady na mě svítil měsíc. Otočila jsem hlavou a měla jsem jasno. Takže mě museli vytáhnout ven, usoudila jsem, když mé oči padly na Ruinu. Bohužel jsem netušila kdo, a bohužel ani kdy. Dost dobře jsem tu mohla ležet hodiny.
Bylo těžké vyškrábat se na nohy. Celé mé tělo najednou bylo celé v ohni, bohužel to ale nebyl ten pověstný oheň adrenalinu, ale prostě oheň natáhnutých svalů.. A démoní krve. Ušklíbla jsem se. Má kůže se sice hojila neskutečnou rychlostí, ale na boku, kolenech, chodidlech a dlaních jsem stále mohla vidět bolestivé popáleniny. Položila jsem si ruku na spánek a ucítila jsem ne úplně zaschlou krev. Výborně. Rozbitá hlava. To vysvětluje to bolest. Ale stejně to pro mě byl i ukazatel toho, že tu nemůžu ležet přímo hodiny, jelikož by určitě uschla.
Ještě jednou jsem se rozhlédla, abych si byla jistá, ale měla jsem značné pochyby, že bych něco objevila. A taky že ne. Byla jsem tu naprosto sama. Proč mě tu nechali? Mysleli si snad, že jsem mrtvá? Tu myšlenku jsem hned zavrhla. I přes mé zranění hlavy jsem nebyla vážně zraněná, to spíše povrchová zranění. A rameno, napadne mě. Jasně, měla jsem prokousnutý rameno. Pokusím se ho zvednout a tělem mi jako odpovědí projede bolest. Musím si skousnout ret, abych nevykřikla. Hele, můžeš být ráda, že tě ještě něco bolí.
Musela jsem se rychle rozhodnout. Určitě se musím dostat do civilizace, nejlíp do Institutu, ale při pohledu na své tělo.. No, lidé v Americe sice byli mnohem liberárnější než v Itálii, ale myslím, že i tady by více než pozvedli obočí, kdybych se táhla přes město bez bot, s rozedranými džínami a o zbytcích bílého tílka ani nemluvím. Matně jsem si pamatovala, kudy jsem sem šla, ačkoliv jsem většinu své pozornosti tehdy věnovala tomu, abych si nezlomila nohu. Takže kolem hřbitova a pak uličkami k Institutu, dobře?
První krok bolel nejvíc. Druhý snad trochu méně. Věděla jsem, že jich budu potřebovat zatraceně víc k tomu, abych se dostala domů.
Jakže to bylo? Prach jsem, a v prach se obrátím?
Tak nějak jsem se cítila.

>>> Institut (popřípadně někde tam)

// Kašlu na to, to ležení už mě neba (y) Thanks you, Stella :DD

// He :D Já tam zůstanu ležet jako mrtvola a schválně kdy si Ingwe všimne, že jí v Institutu někdo chybí (y) xD

// E-e, oni táhnout Nat, já ležím na zemi tak, kde mě nechala Sav xD

// Ok, tak já tam v bezvědomí ležím na zemi a necháte mě tam, jo? xDD

Oči se mi klížily a na sekundu hrozilo, že omdlím. V tom jsem koutkem oka postřehla pohyb u dveří, a, navzdory všemu, co jsem si předtím říkala, o pozornosti, jsem trhla hlavou směrem k příchozímu. Tedy spíš příchozí, jak jsem si později uvědomila. Tay je tady a ta unesená bude ta zraněná.. Takže Sav? tipla jsem. Naneštěstí jsem neměla moc času nad tím trochu pouvažovat, protože kerberos se najednou probudil ze své otupělosti a vystartoval směrem ke mně.
Než jsem stihla jakkoliv zareagovat, mezi něho a mě se vrhla Sav - ?- a začala na něj dorážet. Okamžitě jsem k ní pocítila vlnu vděčnosti, sama jsem si nebyla jistá, jak dlouho se vlastně udržím na nohou. V záchvatu náhle slabosti se pode mnou podlomila kolena a já se chytila prvního člověka, kterého jsem cítila za sebou, abych nespadla. Když jsem se otočila, abych se mohla omluvit, ocitla jsem se tváří v tvář Nickovi. ,,Promiň.." zamumlala jsem směrem k němu, tak, že to mohl stěží slyšet, a co nejrychleji jsem se od něj odsunula.
Mé nohy mi ovšem nesloužily tak dobře, jak by měly, a bez opory jsem se najednou našla na zemi, zmáčená černou krví kerberovou a rudou mou. Normálně bych pravděpodobně nadávala jako špaček, ale vzhledem k tomu, mé džíny i tílko - chvíli jsem uvažovala nad tím, jestli se to dá nazývat nátělník, protože to bylo pouze ramínko, držící na mém těle něco, co spíše jako kostým tanečnice ve Vegas - byly již tak vyžrané démonovou krví a zakrvácené tou mou, že horší už to býti snad ani nemohlo. Otočila jsem a sykla, když jsem se opřela o rameno, do kterého jsem ještě před chvíli měla zakousnutou hlavu kerbera.
Něco se přede mnou zalesklo. Pokusila jsem se zaostřit. To je moje dýka, uvědomila jsem si. Teda větší z dýk. Na tu malou, stále v mé ruce, jsem po svém pádu dočista zapomněla.
Nenadálý zvuk donutil mou hlavu se otočit za jeho původem. Úplně bych zapomněla na Sav, která zaujala mé místo a bila se s kerberem místo mě. Prázdnou rukou jsem zašátrala po dýce ležící na zemi a vzpomněla si, že naposled, kdy jsem jí viděla, byla zabodnutá v kerberově krku. Asi mu vypadla, když bojoval se Sav, usoudila jsem. Vzala jsem jí za dva prsty a důkladně si jí utřela do mých džín - nebo toho, co z nich zbylo - protože jsem měla v živé paměti, jak mi dýka, pokrytá vrstvou krve, vyklouzla z ruky.
Vyškrábala jsem se na kolena a ze všech sil jsem se snažila vzpomenout, co na mě ta upírka - Dray - křičela, dokud jsem s ním bojovala. Jejich slabinou je hruď. Takže propíchnout srdce, ne? Na myšlení jsem ovšem neměla čas. Sav byla sice úžasná bojovnice, ale ani ona ve své vlčí podobě nemohla vzdorovat kerberovi nekonečně dlouho. Budeš se muset dostat blízko, zatraceně blízko. Zašklebila jsem se. Zdálo se mi, že za tento den jsem si blízkosti s kerberem užila více než dost, zvláště při vzpomínce, jak jsem byla uvězněna pod jeho obrovským tělem.
Stálo mě značné úsilí, abych se vyškrábala zpět na své nohy. Párkrát jsem se zhluboka nadechla a představila si svou bolest a slabost jako deku, která ze mě postupně padá dolů. Najednou jsem se doopravdy cítila silněji a musela jsem uznat, že psychická cvičení taky občas nejsou od věci.
Pár kroky jsem se ocitla za kerberem. Už jsem měla jakous takous strategii, jak bych ho mohla probodnout, a jakkoliv se mi zdála nemožná či jen nepravděpodobná, nic lepšího jsem neměla a Sav taky nevydrží bojovat věčně. Co nejtišeji jsem se pohybovala dopředu, směrem k němu, a znovu jsem ocenila, že jsem bosa. Pak jsem si vzpomněla na svá poleptaná chodidla a radši jsem od toho upustila. Prostě začneš nosit naprosto normální boty jako všichni ostatní.
U kerbera jsem se ocitla přesně v tom okamžiku, kdy se ohnal po Savaniných zádech. Teď a nebo nikdy, dodala jsem si odvahy. Svou pravou rukou, kde jsem třímala menší z nožů, jsem vedla řez do míst, kde jsem předpokládala, že pokud se to anatomicky alespoň trochu podobá psům, je páteř. Podařilo se mi zaseknout sotva polovinu čepele, a tak jsem do ní ještě jednou praštila a pak jsem se sehnula tak tak na to, abych se stihla vyhnout úderu jedné z jeho hlav.
,,Sakra," zanadávala jsem. Takže tam asi míchu neměl, jinak by se teď asi moc nehýbal. Proč to sakra musí být ta těžký na zabití? Rychle jsem si přehodila do své pravé ruky větší z dýk, která doposud byla v mé levé ruce, a místo, abych udělala ještě jeden krok od kerbera, který se znovu chystal k útoku, udělala jsem krok směrem k němu.
Zdálo, že to nečekal. Nemohla jsem se mu divit - byla to ta nejméně logická věc, kterou jsem mohla udělat, ale zároveň i nejvíc. Rozmáchla jsem se a cítila, že má pěst, byť jen s jílcem rukojeti, narazila do něčeho měkkého, ale kerebros byl přede mnou. ,,Sorry, Sav!" zakřičela jsem, jelikož jsem nepředpokládala, že by to mohl být někdo jiný, a v tom samém okamžiku se má dýka zabodla do jeho hrudi.
Dobře, 'zabodla' bylo silné slovo. Na poslední chvíli se uhnul, takže prakticky sice visela v místě, kde by měl mít srdce, ale bylo mi více než jasné, že k srdci se nedostala. Ale vzdát jsem se nehodlala. Sevřela jsem rukojeť oběma rukama, nevnímajíc, že se jeho hlava rozpřahuje k poslednímu úderu, a opřela se do dýky. Teď zajela mnohem, mnohem hlouběji. Měla jsem dojem, že jsem pocítila ztuhnutí toho obrovského těla přede mnou, a pak mi na hlavu, přesněji spánek, dopadlo něco velice těžkého a tvrdého.
Cítila jsem, že padám a pak už nic.