Příspěvky uživatele

// Teoreticky byly pořád v botách skopnutých na zemi, ale nevadí :D

Byla jsem více než vděčná za to, že ačkoliv Institut vypadal jako nejméně z předminulého století, technologie měl podle všeho moderní a já jsem se nemusela spokojit se syrovými vejci. Přesto že jsem z toho, co mi Stella řekla, usoudila, že mají Lovci oproti ostatním lidem zvýšenou imunitu, nechtěla jsem riskovat, že bych snad ze své snídaně - dobře, večerní snídaně - dostala salmonelu.
Prskání oleje a vůně opékaných vajec pro mě byla jako rajská hudba. Běžně bych něco takového asi jako první jídlo dne nevzala do pusy, jelikož jsem věděla, kolik takových kalorií v tom je a že olej na lačno není nic dobrého, ale po době naprostého hladovění jsem se divila, že nejsem podvyživená. Mimoděk jsem se podívala na své tělo - ne, i přes mé svaly jsem měla co zhubnout. Pche, a pak že hladovějící diety jsou na ztrátu hmotnosti to nejlepší.
Nikde jsem neviděla nic jako chleba, a tak jsem se rozhodla, že si vystačím bez něho. Po dalším z průzkumů jsem objevila i talíř, takže jsem nemusela jíst z pánvičky jako barbar, a posadila jsem se k dlouhému jídelnímu stolu. Docela mě jeho velikost překvapila, jelikož jsem si nemyslela, že by tu byl někdo kromě mě, Stelly, Natali a toho jejího zajíčka, ale ten stůl vypadal, že při dobré vůli by se sem v klidu vešlo i třicet lidí. I Institut všeobecně vypadal, že byl zkonstruován k tomu, aby tu žilo velké množství lidí. Že by Lovců postupně ubývalo? Netušila jsem, a upřímně, ani jsem to vědět nechtěla.
Samozřejmě, že tu nebyl nikdo, s kým bych mohla mluvit, a tak moje "snídaně" proběhla v naprosté tichosti. Chtěla jsem si vzít Kodex a zase ze začíst, ale bylo mi jasné, že kdybych ho pokapala od oleje, Stella by mě pravděpodobně ukřižovala, a ačkoliv jsem z ní neměla takový respekt jako Nat, nepotřebovala jsem dalšího člověka, který by mě nenáviděl, ačkoliv já jsem k ní podobné pocity měla.
Nat. Bezmocně jsem zavrtěla hlavou. Samozřejmě, že mě tam mohla nechat vykrvácet, ale neudělala to. Na to byla moc nesobecká a hodná. A taky pošetilá. Myslím, že kdybych byla na jejím místě, nevstala bych jenom kvůli tomu, abych se šla podívat, jak se někdo rozmázl na schodech. Na jednu stranu jsem na ní byla naštvaná, že se ke mě chová jako k malému dítěti jenom kvůli tomu, že je o dva, maximálně tři roky starší, ale na tu druhou jsem jí docela obdivovala. Já zdaleka tak obětavá a starostlivá nejsem. A asi i nikdy nebudu.
Nechala jsem přemýšlení o své spolubydlící na jindy a spíše se zaměřila na to, co budu dělat teď. Ten sen mě trochu vystrašil, ale připomněl mi, proč jsem vlastně přijela do tohohle prokletého města - ne kvůli tomu, abych se stala Lovcem nebo vyvolávala konflikty, ale abych zjistila pravdu o své matce - proč odešla a jak umřela. Rychle jsem si vybavila, jak Stella mluvila o Tichých bratrech. Říkala, že by mi mohli pomoct, ale taky jsem si vzpomínala na výraz v jejích očích, když to říkala. Úcta, možná i smíšená s trochou nábožného strachu.
Možná jsem si to vymyslela, ale i to mě přimělo oddalovat moji návštěvu Bratrů tak dlouho, jak to jenom půjde. Místo toho jsem vstala a uklidila po sobě talíř, načež jsem se vrátila zpátky na "své" místo, posadila jsem se a hodila si nohy na stůl.
Kam tedy povede má cesta? Zůstanu zde, nebo se půjdu setkat s Bratry?

Koutkem oka jsem postřehla pohyb a bleskově otočila svou hlavu za jeho původem, ale nic jsem nespatřila. Tady něco nehraje, uvědomila jsem si. Sundala jsem knihu ze svého klínu a položila ji na zem. Pak jsem se potichu zvedla a zamířila k jedné polici, kde jsem si byla jistá, že jsem onen pohyb zahlédla, ale nikdo tu nebyl. Běžně bych nad tím mávla rukou, ale měla jsem pocit, že je to důležité. Pomalu jsem se rozešla, opatrně našlapující přes špičky, a hledala jakýkoliv možný původce tohoto pohybu. Uvědomovala jsem si, že pokračuji hlouběji a hlouběji do nitra knihovny, ale jako by mě snad něco táhlo, nebyla jsem schopná se z toho pohybu kupředu vymanit. A pak zase. Byl to víc než náznak, snad zašustění oděvu a závan modrého hedvábí. Na nic jsem nečekala a rozběhla se, nevnímajíc hluk, který způsobuji.
A pak jsem se zastavila, jako by do mě uhodil blesk. Ta osoba, nyní již jsem si byla jistá, že je to žena, již dále neunikala, ale zastavila se a obrátila se ke mě čelem. V prvním okamžiku mnou projelo zděšení. Tuto ženu jsem neznala, ale přesto mi na ní něco připadala značně familiární. Její dlouhé, lehce vlnité světlé vlasy kolem ní povlávaly jako závoj, když se otočila, a já jsem zjistila, že hledím do tváře stejně bledé a kulaté, s nevýraznými lícními kostmi, jako mám já.
Zalapala jsem po dechu.
,,Mami.." zašeptala jsem, pořád v domnění, že každou chvíli omdlím. Její tmavé, takřka černé oči, jediná věc, ve které se se mnou lišila, jediná věc, ve které se neshodovala s matkou, jakou jsem si vysnila, vypadala spíše pobaveně než jakkoliv jinak. Avšak její úsměv byl chladný, když udělala pár kroků ke mě a její světle modré hedvábné šaty kolem ní povlávaly.
Ucouvla jsem. Nevěděla jsem, jak to vím, ale tohle nebyla moje matka. Nemohla být. Ta věc přede mnou se jenom chladně zasmála. ,,Copak, ani neobejmeš svojí matku?" zeptala se a natáhla své dlouhé ruce ke mě. Byla vyšší než já, určitě aspoň o hlavu, a její stisk byl železný.
Začala jsem křičet.
Probudila jsem se. Cítila jsem, jak se mi mé zpocené vlasy lepí k tváři a jak marně nabírám dech. Zjistila jsem, že jsem zpět v knihovně, v křesle, ve kterém jsem musela usnout, jelikož hrnek, o kterém jsem věřila, že jsem ho pevně svírala v ruce, se válel po zemi, naštěstí již bez kávy, kterou jsem stačila vypít, a vedle něj ležela spadlá knížka, kterou jsem měla rozečtenou. Kodex.
Snažila jsem se zklidnit, ale šlo to ztěžka. Nebyl to první sen, jež jsem o své matce měla, ale vždycky býval o tom, jak mě konejší v náruči, šeptá mi sladká slova a usmívá se na mě. A ne o tom, jak se mě pokouší zabít.
Netušila jsem, jak dlouho jsem mohla spát. Já vlastně ani netušila, že spím, dokud jsem se neprobrala, ale předpokládala jsem, že to nemůže být moc dlouho, jelikož oheň v krbu ještě nevyhasl. Bylo mi sice jasné, že bych měla ještě něco naspat, ale úplně poslední věc, kterou bych zrovna teď chtěla dělat, byla spát.
Pomalu jsem se zvedla a pak jsem na svých, dosud trochu rozklepaných nohách, vyrazila do kuchyně, v ruce svírajíc hrnek i knihu. Když jsem procházela vstupní halou, něco mě napadlo. Několika málo kroky jsem se ocitla u dveří a otevřela je jen na škvíru, abych mohla nakouknout ven. V hlavě se mi najednou objevila vzpomínka. Seděla jsem na křesle a otráveně se dívala za Natali, která šla otevřít dveře. Nohy mě bolely, jelikož jsem v Itálii vážně nebyla zvyklá na chození v jehlách po kočičích hlavách. Najednou jsem uslyšela tlumený výkřik a Natali zmizela. Vyškrábala jsem se na nohy a šla se podívat, v domnění, že is ze mě určitě dělá srandu, ale za dveřmi nebyl nikdo, krom dvou ozdobných dýk na zemi.
Otráveně jsem zatřásla hlavou. Vzpomínání nebyla zrovna zábavná činnost, a tohle byla jedna z těch, kterých bych se ráda zbavila. Slunce už dávno překročilo práh poledne a já bych hádala, že můžou být tak čtyři hodiny. Po tom paření s upíry máš hezky přehozený režim, di miele. Ale jak jsem předpokládala, spala jsem něco okolo osmi či devíti hodin. Ne zas tak málo. Pak jsem dveře zabouchla a radši ještě jednou zkontrolovala, že jsou vážně, ale vážně dobře zavřené.
Teď, když už jsem byla ošetřená, vyspaná a i kocovina si dala trochu pokoj, jsem se rozhodla, že se postarám o další ze svých potřeb, kterou byl hlad. Už jenom při pomyšlení na jídlo mi zakručelo v břiše. Knihu jsem položila na veliký jídelní stůl a hrnek jsem dala do dřezu. To se umyje. Zapátrala jsem v ledničce a našla vajíčka. Výborně, takže budou volská oka. Usmála jsem se. V jedné skříňce jsem našla příbory, ze kterých jsem si vzala nůž a vidličku. V další polici byly hrnce, ale ty jsem nepotřebovala. Ve třetí byly konečně pánve. Jednu jsem si vzala a šla se podívat, jakže se tady zapaluje plyn na vařiči.

Vypadala, jako by uvažovala nad tím, jestli mám v sobě ještě trochu lidské slušnosti a vděčnosti. Abych řekla pravdu, docela by mě to také zajímalo, ale výsledky mého pátrání zatím vycházely značně negativně.
Že byla uražená na ni bylo vidět na první pohled. Ani jsem se jí nedivila - kdybych byla v její situaci, rozhodně bych byla vytočená, ale já bych se v prvé řadě nikdy nevrhla zachraňovat život někomu, koho nemám ráda. Je to jednoduché, pak se takovým to situacím jednoduše vyhneš. Její pohled značně ztvrdl, když se zvedala, ale i přes to jsem v nich viděla ohníčky hněvu, a, co mě překvapilo, i bolest. Její ruka. Jasně. I mě bolelo celé tělo, ale já jsem na rozdíl od ní byla zvyklá vypadat kompletně chladně. A tak jsem tak i vypadala.
,,Je od tebe sice velice milé, že si se obávala o můj život, ale byla to tvá volba mě uzdravit, ne má." Svůj hlas jsem slyšela jako by z dáli, chladný, netečný, jako by snad ani nebyl můj. ,,Možná by pro nás obě bývávalo lepší, kdybys mě tu nechala ležet a vykrvácet. Rozhodně by to bylo snazší." Občas jsem ani sama sobě nevěřila, s jakou lhostejností jsem dokázala mluvit o své vlastní smrti. Nejspíš to bylo tím, že jsem neměla pro co žít. ,,A co se týče tebe, nevypadáš, že by ti zrovna vadilo pečovat o nějakého ubohého vyděšeného chlapce, který potřeboval trochu živočišného tepla." Normálně bych se ušklíbla, ale to by ode mě muselo znamenat nějakou citovou reakci. ,,Ne, samozřejmě, že bych to nezvládla. Umřela bych. " poznamenala jsem a konečně se na mé tváři usadilo něco, co připomínalo tajemný úsměv. ,,A možná jsem obě Lovkyně, ale věř mi, že je veliký rozdíl mezi mnou a tebou, la sorella. " Má tvář opět ztvrdla a poslední dvě slova byla pronesena hlasem naprosto nepodobným jejich významu.
Její poslední slova jsem ani nevnímala. Čekala jsem, až vyjde schody a zmizí ve svém pokoji. Pak už jsem svou masku dál neudržela a spadla na zadek přímo na schody. Dýchala jsem zrychleně a hlava se mi točila, ale to bych jí nikdy nedokázala ukázat. Na to jsem byla moc hrdá.
Chvíli jsem seděla a vydýchávala se. Až když jsem si byla naprosto jistá, že se nezřítím, opět jsem se zvedla, tentokrát neskutečně pomalu, a stejným tempem jsem se i vydala do svého pokoje. Když jsem otevřela dveře a vklouzla dovnitř, rychle jsem ho přejela pohledem, ale nezdálo se, že by tu někdo byl. Rychle jsem ze sebe strhala zbytky svého oblečení, které putovalo do koše. Sakra, di miele, mohla bys někdy oblečení, které si vezmeš na sebe, donést zpět do pokoje vcelku? Pokývala jsem hlavou. V mém případě to asi bylo nemožné.
Vlezla jsem si do sprchy, pustila vodu a pak se sesunula na zem. Bylo to divné, ale věděla jsem, že bych byla schopná uklouznout, i kdybych jenom stála. Vydrhla jsem se od zaschlé i čerstvé krve a pak si důkladně prohlížela ruku, kde mi Natali nakreslila to znamení. Už tam nebylo, ale pořád jsem viděla bílou, takřka stříbrnou jizvu, která po něm zůstala.
Vyplácala jsem se z vany a ve svých věcech rychle našla tmavě modré flanelové pyžamo. Připadala jsem si zase jako malé dítě, ale uklidňovalo mě to. Chvíli jsem přemýšlela, co bych měla jít dělat, ale najednou mi spánek nepřipadal jako ta nejvhodnější varianta. Nakonec jsem si přes pyžamo přetáhla i stříbrný hedvábný župan a neslyšně vyklouzla z postele. Mé kroky se jistě vydaly směrem dolů, opatrně po schodech, stále zmáčených mou krví. Ignorovala jsem je a v přízemí jsem se rychle rozhlédla po kuchyni.
Netrvalo mi dlouho ji najít, a tak jsem si již zanedlouho vychutnávala horkou, silnou kávu. Paralen by byl výborný, bohužel jsem netušila, kde bych tady něco takového našla, a tak jsem si musela vystačit pouze s kafem. Lepší než nic. Šouravými kroky jsem se vydala přes halu a když jsem přešla na druhou stranu, zjistila jsem, že jsem našla knihovnu. Výborně.
Nepotřebovala jsem něco složitého na čtení, spíš něco na uspání. Procházela jsem mezi policemi, když jsem uviděla něco, co okamžitě upoutalo mou pozornost. Kodex Lovců. Knížku jsem si vzala a i se svým kafem jsem se usídlila v jednom pohodlném křesle co nejblíž krbu. Nohy jsem si skrčila na hruď, zhluboka se napila a otočila na první stránku.

Ležela jsem v posteli a Cathy na mě křičela, ať se probudím. Pomalu jsem zvedla ruku a položila ji na tu její. ,,Io sto bene, la sorella." Řekla jsme a usmála jsem se. Pravé oko jsem měla tak opuchlé, že jsem ho nemohla otevřít, ale pořád jsem toho tím levým viděla dost na to, abych věděla, že je vyděšená. Vlastně to nebyla ta největší nakládačka, kterou jsem kdy dostala, ale byla to jedna z mála bitek, které jsem prohrála. Možná pro to, že jsem tentokrát byla sama. A asi i pro to, že já, na rozdíl od nich, jsem byla namol.
Byla jsem strašně unavená. Byl to konečně nějaký pořádný spánek po dlouhé době a ona - poznala jsem podle hlasu, že je to dívka - se mě snažila ze všech sil vzbudit. Chtěla jsem se po ní ohnat rukou, kterou jsem ovšem nedokázala zvednout, ale naopak, spíše mě to probudilo. Najednou se do mě pustila zima a já se začala třást. Prakticky jsem slyšela, jak mi drkotají zuby.
Pak jsem ucítila teplo. Chvíli jsem se myslela, že mě zahřívá, ale pak jsem si uvědomila, že to teplo proudí pouze z jednoho místa a už to nebylo teplé a milé, ale přímo pálilo to. Byla jsem ovšem moc slabá na to, abych něco udělala. Zdálo se mi vtipné, jak to hořící místo kontrastuje s těmi, které byly plné ledu - v pravém stehně, v hrudníku, v ruce a na tváři.
Pak jsem ten hlas uslyšela znova. Byl naléhavější, ale slova, která jsem slyšela, mi nedávala smysl. Na to jsem měla mozek v moc klidovém režimu. Místo toho jsem se pokusila otevřít oči. Bylo to těžké, ale měla jsem dojem, že se mi zachvěly řasy. Vyčerpání mi ovšem více nedovolilo, a tak jsem se vydala na průzkum vlastního těla. To teplé místo, které jsem si už uvědomila, že je na ruce, ztratilo většinu palčivého žáru a teď již jen hřálo. Hlava mě bolela jako střep, ale když jsem si vzpomněla na pád - z čista jasna se mi zjevil v paměti - uvědomila jsem si, že jsem spadla čelem přímo na hranu. Výborně. Takže na seznam zranění můžeš s klidem přidat rozbitou hlavu. Podruhé za dva týdny. Šikovná.
Najednou jsem si vzpomněla, jak jsem si byla jistá, že umřu. Hlavou mi probleskla jiná myšlenka. Možná by bývalo lepší, kdybych umřela. To se ale ovšem asi nedozvím, jelikož mi bylo jasné, že tato osoba dělá spoustu věcí, aby mě udržela na živu. Je to Stella? Napadlo mě, ale nakonec jsem to zavrhla. Mluví jinak. Ale Nat? Chvíli jsem se zamyslela. Ano, mohla by to být Nat.
A pak, v jasném okamžiku, jsem znovu uslyšela její slova a najednou mi dávala smysl. ,,Za a), nejsem ožralá. Teda ne úplně. Za b), jestli myslíš, že to, co jsem právě dělala, byl "šlofík", pak si asi více duševně narušená, než jsem si myslela. A za c), na té party, na kterou jsem vás zvala, ale očividně to pro vás nebylo dost dobré, abyste tam dorazili. " Bylo mi jasné, že bych na ní asi neměla být tak hnusná, když mě zachránila, ale bylo mi to jedno. Já jsem nechtěla být zachráněna.
Hystericky vykřikla ještě něco, co jsem identifikovala jako španělštinu či francouzštinu, ale význam i pro mě byl docela jasný. ,,Vstávám. Dej mi minutku." Naposled jsem se nadechla a pak jsem prudce otevřela oči a zároveň jsem vyskočila na nohy. Trvalo mi strašně dlouho, než jsem se ten trik naučila, ale teď mi došlo, že ho používám neskutečně často.
Zatočila se mi hlava, ale odmítala jsem spadnout. Místo toho jsem se prakticky ležérně opřela o zábradlí a rychle si prohlédla celou scénu. Nat vypadala docela vyděšeně a v ruce svírala stélu. Takže tady máme to pálení. Chtěla jsem se na tu ruku podívat, ale odolala jsem tomu. Později. Na zemi se válely střepy a za opaskem měla pistoli. Navíc vypadala, jako bych jí vytrhla ze zajímavé aktivity. Zajímalo by mě s kým. Pak jsem lehce zavrtěla hlavou. Na to, abych to zjistila, budu mít dost času později.
Místo toho jsem jenom pomaličku zívla a pak jsem se jí konečně podívala do očí. ,,Ahoj, la sorella," pozdravila jsem ji. Sice jsem se pořád musela opírat o zábradlí, abych se udržela ve svislé poloze, ale zapřela jsem se o něj jen rameny tak, že to snad nebylo poznat. Pak jsem si založila ruce na hrudi. Když jsem se dotkla své rány, maličko jsem sebou trhla. ,,Omlouvám se, že jsem tě svou náhlou skoro-smrtí vytrhla od něčeho.. jistě velice zábavného." Podotkla jsem a bradou ukázala k jejím opuchlým rtům, rozcuchaným vlasům a vyhrnutému tričku. Očima jsem přejela i přes ránu na její ruce, ale neměla jsem potřebu se k ní vyjadřovat.

<<< Studna Přání

Únava na mě padala až nebezpečně rychle a tak jsem byla více než vděčná, když jsem konečně spatřila monumentální stavbu Institutu, postavenou na původním místě kostela. Ale přesto jsem zaznamenala rozdíl - předtím jsem byla vždycky užaslá nad jeho velikostí a krásou, teď jediné, co pro mě znamenal, byl konec bolesti a moje postel.
Ty si teda vděčný člověk, Ang, podotkla jsem si pro sebe, když jsem otevřela branku a vklouzla dovnitř. Omylem jsem ovšem zavadila střepem, který mi trčel ze stehna, o zeď, a musela jsem si skousnout celý ret, abych nevykřikla bolestí. Pak jsem ucítila nový příval něčeho horkého po mých ústech a já jsem věděla, že je to rozkousnutý ret. Krev jsem si nechala natéct do pusy a pak jsem polkla. Chutnala slaně.
Pořád jsem ovšem byla schopná pohybu bez toho, aniž bych padala či se musela o něco opírat, a to jsem brala jako dobré znamení. Nakonec jsem ani nezvracela jako minule, když jsem stála na té krátké cestě mezi brankou a bránou samotného Institutu. Menším problémem ovšem byly schody. Sakra, podotkla jsem, když vyšlo najevo, že nemůžu zvednout svou pravou nohu s oním střepem tak vysoko, abych jí položila na schod.
Nakonec jsem se na to vykašlala. Silně jsem zatnula své zuby a pak jsem si jedním plynulým trhnutím vyrvala ten střep z masa. Z rány se okamžitě začala valit nová krev. Nikdy jsem nebyla nějak citlivá, ale při pohledu na proud krve, valící se z mé nohy, udělalo se mi lehce mdlo. Přemýšlela jsem, jestli to je únavou, alkoholem, ztrátou krve nebo tím, že jsem několik dní nejedla. Asi vším dohromady.
Dveře naštěstí povolily těsně po tom, co jsem do nich zatlačila, ostatně jako vždycky, a já se zase ocitla v obrovském přijímacím sále, který mě onehdy donutil oněmět. Teď na mě neměl žádný účinek. Byla jsem prochladlá a nutně jsem potřebovala ošetřit. Při pohledu na zapálený krb jsem dostala chuť se tam doplazit, stočit se do klubíčka a usnout, ale bylo mi jasné, že bych se už nevzbudila, a taky, pomalu s tím, jak odcházela moje otupělost, ovšem bez bolesti hlavy, která přetrvávala, přicházela bolest. Ne postupně, ale v nárazových vlnách, ve kterých jsem si vždycky myslela, že spadnu a už nevstanu.
Ty myšlenky jsem zatlačila do pozadí a vydala se směrem ke schodům. Najednou jsem byla strašně vděčná, že bydlím v 1. patře. Najdeš lékárničku, vytáhneš si střepy, obvážeš si to, osprchuješ se a rychle do postele. Znělo to tak hezky, že jsem se dokonce začala usmívat. Mé nohy se najednou zdály lehčí než dříve, když jsem je postupně kladla jednu přes druhou na kamenné schody. Ještě dvacet, ještě devatenáct, ještě osmnáct.. Odříkavala jsem si, když jsem zakopla. Ani jsem netušila, jestli se mi zatočila hlava, nebo jestli jsem nezvedla dost nohu, zkrátka a dobře jsem v dalším okamžiku letěla. První dopadly moje nohy a já uslyšela nehezké křupnutí. Následoval trup, v němž jsem po dopadu zaznamenala prudkou bolest v místě, kde byl střep. Aha, pomyslela jsem si otupěle. Takže protrhnutou plíci už mám určitě. Ruce jsem už ani necítila a poslední, co dopadlo, byla moje hlava, která s tupou ránou dopadla na roh schodu a já uslyšela další nepěkný zvuk, tentokrát ale zdálky.
Zajímalo by mě, co udělá Stella, až mě tu najde mrtvou, bylo to poslední, co jsem si pomyslela, než všechno zhaslo a já se konečně ponořila do otupující temnoty.

>>> Central Park

Pamatovala jsem si, že jsem tudy již někdy prošla, ale vlastně se mi to vůbec nezarylo do paměti, i když to tu bylo docela hezké. Docela dost. Líbilo by se mi tady jenom sednout a sedět, ale bylo mi jasné, že i když to tady vypadalo docela liduprázdně, měla bych se co nejdřív dost někam, kde si můžu vyndat ty střepy, ošetřit si to a vyspat se.
Už jsem se nechtěla zbytečně plížit, a tak jsem si to vydala těsně vedle studny, ale v poslední chvíli jsem se radši skryla za keř, protože jsem spatřila dvě postavy, z nichž mi jedna byla až bolestně známá. Stella. Vsadila bych se, že kdybych byla plně při smyslech, hlavou by mi asi proletěly všechny vzpomínky, které na ní mám, ale ne že by byly zrovna hezké. Vlastně jsem jí vůbec neměla ráda. Možná nebyla dobrá jako člověk, ale zdálo se mi, že byla dobrým Lovcem. Na rozdíl ode mě. Ta by se z trucu nešla opít s upíry a pak je nechala zakusovat nevinné lidi. Trhla jsem hlavou při těch slovech. Stejně je to její vina. Kdyby mě tam nenechala tak ležet, kdyby měla byť malinkatou starost o to, co se mnou je, nemuselo to tak skončit. Neskončilo by to tak. S těmito slovy znějící mojí myslí, jsem se ponořila do keřů a neslyšně kolem nich prošla směrem k Institutu.

>>> Institut

<<< Klan Nara

Nevěřila bych, jak těžké může být vyhýbat se lidem. Asi za to mohou Murpheovy zákony, protože když jsem okolo parku šla naposled, nebyla tu ani noha, zatímco teď, když jediné, co jsem chtěla bylo to, abych se stihla dostat do Institutu dřív, než mě někdo uvidí a vzhledem k mému stavu někdo pravděpodobně zavolá záchranku, najednou se tu vyrojilo množství lidí a já přesto, že mi rezonovala hlava a skoro jsem neviděla, o rovnováze ani nemluvě, jsem musela přeskakovat od stromu ke stromu a plížit se jako zloděj. Vzpomeň si na doby, kdy si byla malá a chtěla si být agentka. To si to dělala i dobrovolně. Neudržela jsem se a z úst se mi vylinul chrchlavý smích, který hned přešel do kašle, který jsem se pokusila co nejrychleji udusit. Ozvala se bolest v hrudi, kterou jsem doposud necítila, a když jsem se dotkla onoho místa, měla jsem co dělat, abych nevykřikla bolestí. No to mi ještě chybělo. Zdálo se, že ve výčtu střepů ve svém těle jsem opomněla jeden, který mi trčel zaražený z místa, kde bych předpokládala, že mám asi plíci. Asi. Jenom ty se dokážeš zabít tím, že rozbiješ flašku. A pak se v tom vyválíš. Chtěla jsem si ten střep vytáhnout, ale včas mě napadlo, že nepotřebuju, aby mi to ještě začalo krvácet. Nech si to na dobu, až budeš mít obvazy. S tím jsem opatrně vyšla z parku a postupovala směrem k Institutu.

>>> Studna přání

,,Až na to, že by bylo mnohem více gentlemanské, kdybys mi jí podal ty a já se tam nemusela přehrabovat jako blbec, abych jí našla." odsekla jsem a z náhlého popudu na něj vyplázla jazyk. Tak to byla jedna z nejvíc dětinských věcí, které jsi za poslední dobu udělala. Potřásla jsem hlavou. Jo, dokuď jsem byla opilá, dětinské chování bylo moje.
,,Já tebe taky, kocoure. Doufám, že to nebylo naposled." zamávala jsem Sebastianovi, když se vydal směrem ze dveří. Tak ten tady zrovna taky moc dlouho nepobyl. Když jsem se za pohupování boků vydala k baru, všimla jsem si druhého člověka, který vystřelil ze dveří. Nick. Co se to sakra děje?
Rozhlédla jsem se. Všechno tu bylo tak, jako před chvíli - těla značně přiopilých lidí kroutící se do rytmu ohlušující hudby, vycházející z reproduktorů v rozích, uprostřed volné stoly, které se po mém výstupu začaly hojně používat k tanci, na straně jiné se spoustou jídla a hlavně alkoholu. Všechno tu bylo stejné, ale najednou jsem měla dojem, že je něco špatně. Světla byla najednou moc jasná, hudba moc hlasitá a já moc vratká na to, abych mohla stát.
Zatočila se mi hlava a já jsem spadla. Vedle sebe jsem uslyšela ránu, zvuk sypajícího se skla a pak tupou bolest v mých rukách, nohách a na tváři. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že to byla flaška se zbytkem abstintu, co narazilo do země. Zvedla jsem ruku a dala jsem si ji k obličeji. Rozmazaně jsem viděla velký střep v ráně a v návalech tekoucí krev z rány. Co se to sakra děje? Kolem sebe jsem uslyšela pár výkřiků a nějaké ruce, které se mě snažily zvednout, ale já je odstrčila.
Všechno bylo rudé a neonové. Moje ruce byly rudé, celé zrudlé mou krví, stejně jako stehno, ve kterém byl další ze střepů, a podle bolesti jsem usoudila, že jeden či dva budou i v mém obličeji. Ale ta bolest mě nepřekvapovala, vlastně tu ani žádná nebyla - cítila jsem ji, ale nevnímala. Jediné co jsem vnímala, byla hudba a světla.
Jediným nacvičeným pohybem jsem se vymrštila na nohy. Najednou jsem měla všeho po krk. Alkoholu, lidí, klanu, dokonce i té pitomé hudby. Někdo se mě pokusil chytit za ramena a podepřít, ale já jeho snahu odměnila pouze ranou do tváře, po které se zapotácel.
Nepotřebovala jsem pomoc. Nepotřebovala jsem nic.
Začala jsem se proplétat masou těl k východu. Za sebou jsem slyšela ještě nějaké výkřiky a koutkem oka jsem zahlédla onoho chlapce, kterého jsem zasáhla. Předkláněl se a držel se za nos, ze kterému mu crčela krev a míchala se s tou mou na podlaze. Řekla bych, že mi bylo líto, že jsem ho praštila, ale nebylo.
Dostala jsem se až ke dveřím a s trhnutím je otevřela. Přivítal mě chladný vzduch, který mě uvítal do mrazivého rána, ale já za něj byla vděčná. Pořád mi tupě bušilo v hlavě a všechno jsem měla takové zkreslené. Chvílemi jsem měla pocit, že i slyším nějaké volání o pomoc, kdesi v mé hlavě, ale rychle jsem to zavrhla. Zas tak opilá, abych slyšela hlasy nejsem.
Rychle jsem se sjela pohledem, opírající se o stěnu klanu. Byla jsem celá zakrvácená, modrou sukni jsem měla roztrhanou, cáry punčocháčů mi visely zastrčené ve vysokých botách a mohla jsem být vděčná, že ten top byl elastický, protože někde v zápalu boje či tance jsem již ztratila obě ramínka. Dobře, kam teď? V tomhle stavu jsem nemohla prostě brouzdat po městě a taky jsem se potřebovala vyspat. Když jsem se jen lehce ponořila do čísel, došlo mi, že jsem již nespala snad tři nebo čtyři dny. Není divu, že tady omdlíváš.
Zvolila jsem si cestu, abych nemusela moc procházet městem, jelikož mi bylo jasné, že bych přitahovala více pozornosti, než mi bylo milé, a vydala se směrem ke svému "domovu", kam jsem po posledních pár dnech zjistila, že nepatřím a ani jsem netušila, jestli mě vůbec přijmou zpět.

>>> Institut (přes Park a Studnu přání)

Jako by dnešek už nemohl být divnější, když jsem se opila s jedním ze svých úhlavních nepřátel a teď se vesele oddávala radovánkám v jejich domě. Avšak to, co jsem právě zažívala, se mi zdálo ještě divnější. Ačkoliv jsem si myslela, že Nick a ten kluk, které jsem viděla stát u okna, jsou staří známí, po tomhle krátkém rozhovoru jsem spíše nabyla dojmu, jako by spíše uvažovali, jak jeden druhého co nejrychleji a nejtišeji zavraždit.
,,No, doufejme že spíše dříve než později." podotkla jsem směrem k Nickovi. Takže Dray to na něj vážně zkoušela, jo? ,,Možná by se příště mohla první naučit chlastat, než toho do sebe tolik naleje, a vzhledem k jejímu výběru se ani moc nedivím." Ušklíbla jsem se při vzpomínce na její hnědovlasý úlovek. A jako bych snad chtěla dodat váhu svým slovům o pití, opět jsem pozvedla svojí ruku výš a napila jsem se z flašky, která k mé smůle začínala být více prázdná než plná.
Ale i přes značný obsah alkoholu ve mě jsem prostě nemohla přehlédnout ty postranní pohledy, které na sebe navzájem vrhali. Zajímalo by mě, jestli je ten kluk taky upír, pomyslela jsem si. I když, stejně dobře to mohl být i vlkodlak nebo Lovec nebo snad i normální člověk. V tomhle stavu jsem rozdíl nevnímala.
Neznámý se podíval z okna a rychle obrátil hlavu k nám. Na chvíli se mi zdálo, že i jeho nezaujatá maska povolila a na okamžik se na jeho obličeji rozlilo něco jako překvapení. Že by tam někoho viděl? Zkusila jsem se nenápadně podívat z okna, ale neviděla jsem nic jiného než ponurou krajinu městského okraje a první paprsky světla dopadající na všechna ta zaparkovaná auta. To už jsem tu tak dlouho? Když jsem šla do klubu, taky svítalo. Takže jsem tu už skoro celý den.
Z mého uvažování o čase mě probudil melodický hlas neznámého, který ovšem zněl i trochu rezignovaně. ,,Co se týče abstinthu, " řekla jsem a zapíchla Nickovi prst do hrudi, ,,předtím si mi slíbil skleničku, ale vykašlal ses na mě kvůli té tvé bloncce, a tak jsem se opatřila z tvých vlastních zásob." neurčitě jsem mávla rukou na flašku ve své druhé dlani. ,,A pokud se jedná v opíjení, jsem pro všechno, ale zůstávám v mezích alkoholu. Svoje choutky si nechte pro sebe." prohlásila jsem vesele a vydala se s nimi k baru. Z poslední Nickovi věty mi bylo jasné, že neznámý je vážně upír.
A ačkoliv mi bylo jasné, že pravděpodobně půjdou načít nějakého člověka, uvědomila jsem si, že mi to morálně nedělá vůbec žádný problém. Vlastně bych se i klidně přidala, ale pořád jsem alespoň poloviční člověk a bylo by to vážně divné.
A pak ať mi říkají, že jsem Nephilim.

Nikdy jsem se nepovažovala za vyjímečně dobrého tanečníka, ale alkohol očividně udělal dost u mě i zbytku osazenstva sálu, a tak mě nikdo nepřišel schodit dolů, ba naopak - za chvíli se nahoru vyhouply i další dvě děvčata, a i když mě obě značně převyšovala, tvořily jsme docela dobrou trojku a na konci písně jsme dokonce sklidily potlesk.A pak, že neumím tancovat. Z reproduktorů se začala linoou nějaká pomalá hudba, a tak jsme radši já i moje flaška opustily hlavní pódium.
Rychle jsem se rozhlédla, ale Nicka s Dray jsem nikde neviděla. Že by si našli pokoj? Možné to bylo, aled vyloučila jsem to v tu chvíli, když jsem spatřila Drax stát, jako by ji někdo vlepil facku. Rychle jsem se k ní začala probírat davem, ale ona vyběhla po schodech rychlostí blesku a zmizela z mého zorného pole. Výborně.
Vzdala jsem se snahy jí dohonit a místo toho jsem se rozhlédla, jestli neuvidím alespoň nějaskou známou tvář. Je možné, aby dorazila i Nat s Ryanem? Jak jsem si uvědomila, nebyl tu nikdo jiný, koho bych znala.
Pak jsem ovšem koutkem oka zahlédla Nicka, a tak jsem se opět vydala napříč davem, a nakonec, po spoustě úderu lokty, kopanci, šlápnutí na nohu i šáhnutí na zadek jsem se ocitla u stěny, kde doopravdy stál Nick s jedním klkem, kterého jsem neznala. ,,Ahoj Nicku, neviděls Dray? Mám dojem, že šla někam nahoru, ale pak vyletěla pryč jak čertík z krabičky. Zajímalo by mě, co se jí stalo." zeptala jsem se. A jelikož jsem nechtěla být neslušná, otočila jsem se i k tomu druhému. Mohl být tak v Nickově věku, maximálně trošku starší. ,,A ahoj i tobě, druhá osoba." prohlásila jsem, jelikož jsem neměla představu, jak bych ho ěla nazvat.
A tak jsem se jenom napila ze své zelené kamarádky a čekala na odpověď.

Jeho líbání ovšem nebylo zdaleka tak uspokojivé, jako vzhled. Rezignovaně jsem se vytáhl ještě výš na špičky a přitáhla si ho ještě blíž, protože on očividně nebyl s to pochopit, že když jsem o dvacet centimetrů menší než on, mohl by se trochu sklonit. Ok, tak tenhle výběr byl asi nešťastný. Ještě chvíli jsem s ním zůstala zaklesnutá v objetí, ale již jsem byla takřka rozhodnutá. Nakonec jsem se od něj odtáhla a jenom nechala jeho ruce sjet po mém těle. Díval se na mě plachým pohledem.
,,Možná jindy, baby." prohlásila jsem veselým hlasem a pak jsem davem tancujících zamířila až k baru. Nick mi nakonec ten abstinth nedal, to od něj bylo vážně pozorné. Nakonec jsem ale spatřila jednu láhev zelené tekutiny a v rychlosti jí ulovila. To už je lepší.
V rychlosti jsem začala propátrávat místnost, hledající někoho ze svých společníků či snad vhodnější úlovek, ale až pozdě jsem si všimla osoby s růžovými vlasy mířící ke mě. Sakra. Nasadila jsem nucený úsměv, protože mi bylo jasné, že kdybych jí praštila, náš hostitel by mě asi moc nepochválil.
,,Jak se jmenuji už jsem ti řekla. Ale že mám fakt dobrou náladu, zopakuju ti to. Angelika. Svoje příjmení ve svým stavu asi nevyslovím a o svém telefoním čísle ani nemluvím." přihnula jsem si z flašky a chtěla jsem teatrálně odejít, ale pak mě něco napadlo. Zalovila jsem v kozačce a vytáhla mobil. ,,Na, zavolej si na ten svůj ode mě, pak mi ho vrať." Chtěla jsem zmínit, že jestli mi ho nevrátí, tak jí vlastoručně zabiju, ale připadalo mi to natolik zřejmé, že jsem se jenom otočila a spolu se svou flaškou odkráčela.
Najít Dray mi netrvalo dlouho, ale to, co mě doopravdy překvapilo, bylo, že se nacházela v těsném postoji s Nickem. Tak ty takhle holka, jo? usmála jsem se. Chtěla jsem jít k ní, ale nehodlala jsem jí překazit její scénku jako vystřiženou z milostného románu, a tak jsem se vydala hledat nějaké místo, odkud se pouští hudba.
Našla jsem ho docela rychle, a tak jsem tam rychle našla Blow od KeShy. Když se spustily první tóny, vyskočila jsem na jeden z prázdných stolů a dala se do tance. Až spolu skončí, najdou mě.

,,To víš, že to zvládnu. Přinejhorším ho zmlátím, co jiného?" prohlásila jsem s úsměvem směrem k Dray, která se také vmísila do davu. Všimla jsem si, že prakticky klečela na nějakém vážně hezkém klukovi, ale pak mi výhled na ní zakryla tancující těla a já už to nějak neřešila. Až skončí, vrátí se k nám.
Nick na mě začal mluvit, a tak jsem okamžitě začala věnovat pozornost jemu a ne mizejícím zádům Dray a toho jejího hnědovlasého úlovku. ,,Samozřejmě že lovíme, vybíjíme všechny chlapy, co myslí jenom jednou částí těla." zabručela jsem, jelikož jsem si vůbec nebyla jistá, jestli to byl dobrý nápad. Nemohla jsem ovšem přehlédnout osten žárlivosti, který mnou projel, když sem viděla, jak si odvádí někam pryč tu blondýnu, která se kolem nás tak nešikovně motala. Když může on, proč bych nemohla taky? Rychle jsem se rozhlédla a moje oči padly na jednoho tmavovlasého kluka, který postával bokem s jednou zrzkou. To nebude problém. Pomalu, neztrácející taneční rytmus, jsem se vypletla ze středu "parketu" až na okraj, mířící za svým subjektem.
,,Ahoj. Nechceš si trochu užít?" zeptala jsem se ho a ruku mu laškovně položila kolem krku. To se ovšem nelíbilo již zmíněné zrzce, která začala něco hystericky křičet a tahala mě za mé tričko, či spíše za to, co z něj zbylo. Vážně jsem na ní neměla náladu.
Jediným pohybem jsem jí srazila na zem a z kozačky jsem jedním pohybem vytáhla dýku. Trochu se mi zatmělo před očima, bezpochyby důsledek mého alkoholového řádění. Svůj účel to ovšem splnilo - ona dáma výrazně zbledla a se strachem se dívala na nůž v mé ruce, až nebezpečně blízko jejího krku. Jedním pohybem jsem se zvedla a ona se jaksi vyškrábala na nohy. Rychle se rozběhla co nejdál ode mě a i od mého úlovku, něco hystericky křičící. Zajímalo by mě, jestli se pokusí zavolat policii.
Otočila jsem se zpátky na toho kluka, který mě celou dobu pozoroval lehce šokovaným pohledem, ale i jeho oči pokrývala mázdra alkoholu.
,,Kde že jsme to skončili, zlato?"

Dray vypadala značně poděšena tím, že by se měla krmit na lidech teď, když je jich tu spoustu. Neměla by na to být zvyklá? Pořád jsem sj nemohla zvyknout na to, že byla vlastně stejně "stará" jako já, což znamenalo jen pár týdnů.
,,Určitě jsem měla skončit jako upír, prostě se ta svítivá věc sekla. Vidíš, jak strašně by mi sekly tesáky?" zasmála jsem se a vytasila na ní zuby. Moc dlouho mi to ale nevydrželo, musela jsem se smát.
Když Nick Dray vysvětloval, jak se má nakrmit, držela jsem se stranou. Trošku jsem sebou cukla, když se zmínil, jestli nemá chuť na mě. Nedokázala jsem si představit, že by na mě zaútočila. Nechala bych ji, uvědomila jsem si poněkud překvapeně.
Když prohlásil, že i se mnou má plány, najenou jsem dostala chuť zjistit, jaké. ,,Abstinth, děkuju." plácla jsem to první, co mě napadlo, jelikož jsem pomalu, ale jistě začínala cítit, že ten alkoholový opar se ze mě zvedá. Jestli být lovcem znamená, že budu muset chlastat dvakrát vice než ostatní, prosím. Překvapeně jsem vyjekla, když mě chytil za ruku a táhl mě na parket. Proč ne? Usmála jsem se na něj a začala tančit.
Ach jo, proč jsem prostě nemohla patřit sem?

,,Klan je úžasnej. Vždycky jsem si myslela, že Institut je to nejúžasnější, co jsem kdy viděla, ale vlastně je to jenom hrad, kterej pro jistotu ani nikdo za celou historii nerekonstruoval." trochu jsem se zašklebila. Kdybych si měla vybrat, radši žiju tady, než tam se Stellou a Natali.
,,Ne, vlastně ani neumím." řekla a smála se nad její představou jejího "všeupírského" světa. ,,Ale z čeho byste se pak všichni živili, kdyby nezbyli žádní živí lidé?" zeptala jsem se zvědavě. No, prostě by to bylo zajímavé.
,,Tak to bude asi tím, že upír nejsem." vyplázla jsem na ni jazyk, když prohlásila, že bych jako upír neměla vůbec žádnej vkus. Nakonec si vybrala jiný, který mi připadal naprosto stejný jako ten, co jsem jí nabízela, a prostě si ho napíchla na zuby a vypila ho rovnou ze sáčku. Nemohla jsem si pomoc a začala jsem se hystericky smát, protože to byl vážně zábavný pohled.
Bylo očividné, že Dray Aubree nesnáší, ale vzhledem k tomu, jak se ta pipka chovala, jako by byla královnou světa, neměla jsem jí to za zlé. Zajímalo by mě, co by udělala, kdyby jí někdo ušmikl ty její růžový vlasy. Na tváři se mi objevil zlomyslný výraz. O tohle se s Dray podělím.
Hrála nějaká písnička, kterou jsem sice neznala, ale byla úžasná. S Dray, která držela v ruce flašku, o které jsem neměla představu, jak jí získala, jsme tančily uprostřed sálu a začala jsem si všímat, že sál se doopravdy naplňuje lidmi. Všechno to jsou lidi. Takže někdo z klubu přece jenom přišel, jo? Usmívala jsem se. Bylo to mnohem lepší než trčet někde zamčená v pokoji.
Pak k nám přišel Nick s další flaškou v ruce a já si horkotěžko vzpomínala, proč jsem ho vlastně nenáviděla. Protože ti to řekli. Odpověď se mi nelíbila. Nick byl úžasnej, že to tady uspořádal a že mi dovolil tady být, i když jsem se ho pokusila zapíchnout.
,,Jasně, že si to užíváme. Děkujeme moc." usmála jsem se na něj. Až později jsem si všimla, že jsem mluvila v množném čísle. Mno co. Políbil mě na tvář, stejně jako Dray a Aubree. V první chvíli jsem ztuhla, ale pak jsem se uvolnila. Proč jsi pořád tak podezřívavá?
Když se zeptal na pití, takřka ihned mi došlo, že tím nemyslel alkohol, ale mě to nevadilo. ,,Jen si někoho vyber a užij si to." šeptla jsem do ucha Dray, která mě pořád napolo objímala kolem pasu.