Příspěvky uživatele

Kafe mě nakoplo po nepříjemném zážitku v podobě snu, a tak jsem jenom seděla na židli naproti Raynovi a poslouchala. Nikdy jsem nebyla moc společenská osoba, ale byla jsem extrovert a krom pár jedovatých odseknutí od Natali jsem s nikým nepromluvila několik dní. Tady čas utíká strašně rychle, pomyslela jsem si.
,,Řekněme, že máme rozdílné názory na naše existenční poměry.. a i na všechno ostatní." Můj úsměv byl nebezpečný, ostrý jako nově nabroušený nůž. Nemělo cenu mu líčit všechny podrobnosti našeho složitého vztahu, stejně jsem věděla, že by se postavil na její stranu, ať by se jednalo o cokoliv. I když.. Bylo tu spoustu okolností, díky kterým by se to dalo změnit, a já jsem prostě milovala hledání nových okolností.
Se zvednutým obočím jsem sledovala, jak zuby otevírá další z balíků a pak do sebe lije kafe. Mě sestra říkala, že jsem jako stroj na popíjení kafe, ale to očividně ještě nepotkala Ryana. ,,Co ty víš, co tě může zabít, v tomhle světě jsou nebezpečné pomalu i stromy." Pronesla jsem s úšklebkem, ale spíše přátelským. Nechtěla jsem ho děsit, ale jeho bezstarostný přístup ke všemu mi přišel natolik optimistický, že by i potřeboval pár trhlin.
,,Jo, chtělo by to domácí skřítky, kteří by chodili na nákup, ale vsadím se, že kdyby ses optal Natali, řekla by ti, že jediný skřítek jsem tu já." Tak tenhle úšklebek už rozhodně přátelský nebyl. Neměla jsem ráda, když se na mě lidé dívali skrz prsty přes prsty nebo mě podceňovali kvůli mé výšce a věku, a Nat mezi takové lidi patřila.
,,No nevím jak ty, ale já jsem zvyklá si vajíčka vařit, vždyť víš, v hrnci na vařiči." Podotkla jsem a hodila hlavou směrem k důmyslně zakrytému vařiči, maskovanému jako obyčejná linka. Mé bílé vlasy se mi obtočily kolem krku jako měkký šál.
,,Mě taky, Ryane." Usmála jsem se na něj, když se otočil a odešel. Usoudila jsem, že k Natali má ještě jeho chování docela daleko, a zařadila jsem ho do kolonky "příjemný spolubydlící". A docela sexy, musela jsem uznat, ale pak jsem to zavrhla. Nějak jsem si najednou vzpomněla na ten černovlasý zázrak z baru, kterého bych v žádném případě neopustila, kdybych nebyla opilá. Ryan si může být sexy jak chce, ale tmavovlásci jedou, řekla jsem si, když jsem po sobě uklidila hrnek, vzala jsem si Kodex a vyšla po schodech do svého pokoje, třetí dveře vlevo.
Měla jsem v úmyslu si jenom lehnout a číst si, ale když jsem se natáhla, měla jsem jenom dost času na to, abych si zhasla lampičku a ponořila jsem se do hlubokého spánku.
Prosím, jenom žádné další sny.

// Jedovatou? :O To si vyprošuju :D

Takže Ryan. Usmála jsem se, spíše sama pro sebe než na něj. Až v tuhle chvíli mi došlo, kde jsem ho vlastně viděla. V baru, jak tam tančil s tou tmavovlasou kočkou.. aha. Vzpomněla jsem si, že mi přišla zvláštně familiární, ale byla jsem moc opilá na to, abych to nějak hlouběji zkoumala. Až teď mi došlo, že to vlastně musela být Natali. Byl už Lovec předtím, nebo se jím stal až potom? Sjela jsem ho pohledem, jak se prohraboval skříněmi a přiklonila jsem se spíše k té druhé možnosti. I když předtím byl výborný tanečník, jeho pohyby postrádaly ten lad, plynulost, kterou jsem viděla u všech lovců.
,,Ten pád nebyl zas tak hrozný, spíše v kombinaci s tím, že jsem se předtím dořezala sklem a jeden střep jsem měla i v plíci. " Usmívala jsem se, jako bych nemluvila o tom, jak jsem málem umřela. Nemusíš každému neustále ukazovat, že jsi skoro sociopat. Nebo možná ani ne skoro. ,,Jsem v pohodě, Natali mě vyléčila. Teda ne že by jí o to někdo prosil. " Tu poslední větu jsem spíše zašeptala, normální člověk by ji asi neslyšel, ale jestli se sžil s Lovcovskými smysly, kdo ví?
Překvapilo mě, že se zeptal na můj stav. Věděla jsem, že mu na mě nemůže nijak záležet, ale bylo zvláštní, po takové době zase potkat člověka, který se zeptá, jak ti je, i když tě nezná.
Nachystala jsem dva hrnky kávy a jeden jsem přistrčila k Ryanovi, který se vesele nacpával chipsy. Tak to je tedy jídlo hodné Lovce, ušklíbla jsem se v duchu, ale nemohla jsem mu to mít za zlé, nebylo tu skoro nic jiného k jídlu.,,Tady to je, il fratello." Řekla jsem, až později jsem si uvědomila, že jsem vlastně použila oslovení, které Natali nesnášela, ale nehodlala jsem se kvůli její nelibosti zbavit svých návyků. Jsme jedna velká rodina, ať chce nebo ne.
,,To je dost výživné jídlo, co?" Poznamenala jsem, když jsem usedla na židli vedle něj a začala pomalu upíjet ze svého hrnku. ,,Asi budu muset zajít do obchodu, aby jsme tady měli něco na jídlo. " A asi i spoustu nových chipsů, protože jestli to uvidí Stella, asi ho zabije." ,,Ale jestli máš doopravdy hlad, zůstalo tam ještě pár vajíček, pokud se nechceš živit jenom sodíkem a umělým kořením. " Následoval úsměv, čemu jsem se doopravdy divila, ale na druhou stranu, měla jsem dost dobrou náladu. Možná tady nakonec bude alespoň jeden normální spolubydlící, který po mě nebude požadovat "sesterskou lásku a úctu".

// Em, cituji: ""Merci, mais ty n'es pas ma soeur." řekla jsem se stejně ledovým hlasem jako ona mě. " Až na to, že já jsem se optala "lehce koncerzačním tónem" :D
Jo, to nemůžu komentovat, to jsem vážně udělala :D

// Jo, máš :D Člověk tě pozdraví a ty ho div nezamorduješ xD

Asi už to bylo tradicí, jelikož ani teď jsem neudržela svá víčka otevřená a rychle se ponořila do černé hlubiny spánku. Tentokrát mě ovšem nečekaly žádné vize mé mrtvé matky, která by se mě pokoušela najít, a tak jsem "celou noc" strávila úprkem skrz les, ve kterém jsem dneska cvičila. Sice jsem netušila, co mě honí, ale věděla jsem, že když nebudu utíkat, umřu. Občas jsem se otočila a zmáčkla spoušť, abych uslyšela něco jako divoký smích, protože jsem pokaždé minula. Nevěděla jsem, jak dlouho ještě zvládnu utíkat, jelikož ten les byl asi nekonečný a mě rychle ubývaly síly, nakonec, s vědomím, že již nezvládnu ani jediný krok, jsem se otočila zády ke stromu a začala střílet všude kolem sebe, v domnění, že se alespoň trefím, ale jenom jsem slyšela ten smích čím dál blíž, pak něco zakrylo světlo luny nade mnou a pak už nic.
Opět jsem se probudila zpocená a lapala jsem po dechu. Věděla jsem, že jsem nespala moc dlouho, maximálně dvě, tři hodiny, ale i přes mou únavu jsem najednou byla bdělejší než předtím, snad kvůli pomyšlení, o čem by se mi mohlo zdát příště, když bych ty víčka zase zavřela.
Uvelebila jsem se pohodlněji v pohovce, vděčná za teplo krbu, ale v tu chvíli se se skřípáním otevřely dveře. Hbitě jsem se otočila, jelikož jsem k nim byla otočená zády, ale postavy, které vešly dovnitř, jsem okamžitě poznala. ,,Buona sera, Nat, " pozdravila jsem první z nich, vysokou dívku s dlouhými, černo-červenými vlasy. ,,A dobrý večer i tobě, " kývla jsem k tomu druhému, kterého jsem sice nepoznávala, ale identifikovala jsem ho jako toho nečistého Lovce, kterého Stella přeměnila. Až teď mi došlo, že jsme se vlastně vůbec nepotkali. Mohla by si být i trošku milá, víš, řekla jsem si. Sice to nebyla moje parketa, ale jestli máme žít všichni pod stejnou střechou, asi by bylo lepší s ním začít líp než s Natali, pokud teda po své milence nepřezval i neotrhané způsoby.
Stejně bych nedokázala teď číst, jelikož mi ještě tělem proudil adrenalin z mého snu, a tak jsem knížku nechala ležet na opěradle pohovky, s tím, že se pro ni vrátím, až se trochu zklidním, a vstala jsem. Nohy jsem měla podivně jisté, ale z krátkého a násilného spánku mě bolela hlava. Promnula jsem si spánky a pak jsem se na něj usmála. ,,My jsme se ještě nepotkali, že? Moje jméno je Angelika, a taky tady tak trochu bydlím. " Věnovala jsem mu ještě jeden pokřivený úsměv, a přemýšlela, kde se ve mně vzala taková milá osoba. Asi to bude tím nedostatkem spánku. Všimla jsem si, že Natali, po tom, co s ním promluvila, ukázala mu někam ke kuchyni a políbila ho, odešla po schodech někam do svého pokoje. ,,Ale možná si mě vybavíš, jestli si pamatuješ na tu ránu v noci a jo, ta krev na tom koberci je taky moje." Odkdy vtipkuješ? Zeptala jsem se sama sebe s podivem.
Když jsme došli do kuchyně, hned jsem se vrhla k zásobám kafe. Teď, když jsem byla spíše bdělá než ne, jsem musela poznamenat, že Stella má očividně na kafe příšernej vkus, protože tomuhle by se snad ani nedalo říkat "káva", ale byla to jediná tekutina s kofeinem, kterou jsem objevila, a tak jsem musela překonat svou nechuť a dala jsem vařit vodu. ,,Chceš taky?" houkla jsem dozadu na toho neznámého.

<<< Les Gurni

Docela mě překvapilo, jakou dobu jsem strávila v tom lese. Měla jsem dojem, že když jsem se vydala z Institutu, mohlo být asi dopoledne, ale ve ztemnělé krajině mého tréninkového lesa jsem jenom těžko poznala, kolik je hodin, a teď, když jsem šlapala směrem Institut, jsem usoudila, že bylo asi tak šest a sedm. Není to divné? Bylas tam dlouho, ale pět hodin? Zavrtěla jsem hlavou, nelíbilo se mi to, ale v poslední době to byla jedna z těch nejméně divných věcích.
Přišlo mi docela divné, že když jsem si to vykračovala k bráně Institutu, že to bylo teprve podruhé, co jsem se tu vlekla, aniž bych byla opilá, zbitá nebo jsem málem vykrvácela k smrti. Jo, doufejme, že tohle číslo bude ještě nabývat. Opatrně jsem otevřela branku a vklouzla jsem dovnitř, snažíc se s těmi dveřmi moc nebouchat. Když jsem se naklonila, abych dokázala projít, aniž bych je moc otevřela, jelikož podle vrzavých zvuků, které vydávaly panty, se nemazaly již hodně dlouho, hlaveň pistole mi zavadila o stehno. Naštěstí byla ona bunda delší, než její hezčí předchůdkyně, a tak bez problému zakryla malou zbraň připnutou na mém pásu.
Neměla jsem potřebu se kochat zahradou, a tak jsem zamířila rovnou ke schodům. Teprve tady jsem zjistila, jak moc jsem si dala do těla, jelikož jsem zjistila, že jsem stěží schopná zvednout nohu na vysoké schody. Vážně by mě zajímalo, proč je dělali tak vysoké. To ti starověcí Lovci měli dva metry či co? Připadala jsem si zase jako malé dítě, jak jsem zvedala nohy do výšky skoro svého pasu.
Institut vypadal zevnitř naprosto stejně, jako když jsem ho opustila - v krbu hořel oheň a nikdo se očividně ještě neodhodlal k tomu, aby šel vydrhnout ty schody. Asi bys to měla udělat ty, rýpla jsem si, ale byla jsem moc unavená na to, abych vedla rozhovory sama se sebou. Schody uvnitř Institutu byly naštěstí normální velikosti, a tak mi to nedalo takovou práci, jako když jsem lezla k jeho dveřím.
Do mého pokoje jsem došla už skoro automaticky, jako bych tady bydlela pár let a ne dva týdny. Svlékla jsem se a okamžitě vlezla do sprchy, hrdá na sebe, že jsem konečně donesla nějaké oblečení vcelku. S turbanem na hlavě a s všudypřítomnou vůní vanilky jsem se dovlekla zpět do pokoje, kde jsem ze skříně vytáhla modrý nátělník a černé tepláky. Sebrala jsem Kodex ze svého nočního stolku a pak se vydala zpět do hlavní místnosti.
Uvelebila jsem se do pohovky a za praskání krbového ohně jsem se opět začetla do Kodexu.

>>> Institut

Chudák strom, podotkla jsem v duchu, když se další střela zaryla do stromu, vzdáleného ode mě asi 50 metrů. Nebylo to sice mnoho, ale za to jsem se trefila skoro přesně do stejného místa, jako minule, a tak jsem usoudila, že možná nejsem zas tak moc z formy, jak jsem předpokládala. To zjištění mi vykouzlilo úsměv na rtech, jelikož, když se podívám na své bojové schopnosti, krom pár kopů a rán pěstí je střelba to jediné, co jakžtakž ovládám.
Docela by mě zajímalo, jestli by kulky stačily i na démony, pomyslela jsem si a od stromu se vzdálila dalších asi deset metrů, načež jsem se připravila k další ráně. Asi ne, usoudila jsem, protože kdyby jo, proč by se Lovci obtěžovali s takovou spoustou jiných zbraní? Trochu jsem se zamračila a pozvedla pravou ruku, ve které jsem držela pistoli, k úderu. Ale na co teda byly ti divné kulky? Zeptala jsem se sama sebe v okamžiku, když jsem vypálila.
Sice jsem si půjčila i tlumič, ale podle hrobového ticha a celkové opuštěnosti místa jsem předpokládala, že na kilometry daleko nikdo není, a tak jsem ho nechala stranou a místo toho jsem si užívala zvuku výstřelu. Zpětný náraz mě odhodil trochu dozadu, ale neustoupila jsem a ruce jsem nechala napnuté, jako by měl následovat další úder. Ty stříbrné možná na vlkodlaky, ale ty jsou spojenci, ne? Přiblížila jsem se ke svému provizornímu terči, abych zkontrolovala, kam jsem se trefila. A ty druhé byly všeobecně nějaké divné. Že by olovo? Ale nedávalo mi smysl, na co by sakra někomu byly olověné náboje.
Pohled na ten strom mi přinesl uspokojení, jelikož i když jsem střílela z větší dálky, tento náboj se zaryl do kůry ani ne palec od minulé rány. To by asi stačilo, usoudila jsem. Mohla bych tu strávit a trénovat celý den, ale nechtělo se mi plýtvat náboji. Měla by sis najít i jinou zbraň, kterou bys mohla bojovat, napadlo mě. Na vteřinku jsem si vzpomněla na dvě dýky, ulepené od démonské krve, ale pak jsem potřásla hlavou. Dýky byly super, ale nechtěla jsem je jako svou hlavní zbraň.. kvůli někomu. V tu chvíli mě napadlo, že oné dýky vlastně ještě musím vrátit oné osobě, v tom shonu jsem na to trochu pozapomněla. Napadlo mě, že bych snad mohla zkusit katanu či luk, ale problém byl, že jsem stále neměla nikoho, kdo by mě s tím naučil zacházet.
Někdo by tu byl, podotkla jsem, ale tu myšlenku jsem hned zavrhla. Možná to umí se zbraněmi, ale je namyšlená, hysterická a já se jí nehodlám doprošovat. To už bych radši šla poprosit Stellu. Musela jsem se ušklíbnout, jelikož jsem si nedokázala představit, co by bylo horší - prosit Natali nebo prosit Stellu.¨
Nakonec jsem si jenom řekla, že si to nechám projít hlavou. První by ses stejně měla vydat k Bratrům. Sice s nechutí, ale přikývla jsem. Nemůžu to oddalovat donekonečna, ať bych chtěla sebevíc.
A tak jsem si jenom oprášila ruce o kalhoty a vydala se pryč směrem, kterým jsem dorazila.

<<< Institut

Už jenom při pohledu na ten les mě napadlo, jestli jsem zvolila správně. Celé okolí Mortal bylo krásně zelené a plné života, ale čím blíže jsem se přibližovala k lesu, tím méně byl slyšet zpěv ptáků i jakékoliv jiné zvuky života. I slunce vypadalo, že se tohoto území zaleklo, a do mě se pomalu, ale jistě pouštěl chlad. Z celého tohoto místa jako by vyzařovala jedna věc: Odejdi, dokud máš ještě šanci.
Potřásla jsem hlavou. Kdy se z tebe stal takový zbabělec? Zeptala jsem se sama sebe dost kousavým tónem. Byl to jen les, a já tady básním nad tím, jaké je to sídlo pekel. Vážně bych se sebou měla něco udělat, protože tohle je vážně případ pro psychiatra.
Cedule lemující vstup do lesa mi taky moc nepřidaly, ale já jsem odmítla jenom o tom přemýšlet a najednou mi bylo mnohem lépe. Nechápu, čeho se všichni bojí. Vždyť je to jenom normální les, asi s překyselenou půdou, a tak se tu všechny stromy tváří, jako by měly každou chvíli umřít. Nic víc, nic míň.
Postupovala jsem hlouběji do lesa, a, nevím proč, ale bylo mi čím dál tím líp. Nakonec jsem našla něco, co by se snad dalo klasifikovat jako "louka", jenom s minimem trávy a bez jakéhokoliv dalšího porostu. Když jsem se rozhlédla, došlo mi, že je to až moc pravidelný kruh na to, aby to byla obyčejná louka mezi stromy, mýtina. Jako by někdo schválně pokácel lesy do dokonalého kruhu. Líp pro tebe, mnohem lepší, než kdyby to tu bylo celé zarostlé.
Na zahřátí jsem si oběhla pár koleček do kola, načež jsem si lehla na zem a začala jsem dělat kliky. Nikdy jsem nebyla vyloženě fyzicky zdatná, ale věděla jsem, že jsem na tom trochu líp než většina lidí mého věku. Poté následovaly sed lehy a to celé znova.
Že je moje kondička naprosto mizerná jsem vypozorovalo z toho, že jsem namáhavěji oddychovalo. S tím věčným válením máš útrum. Budeš cvičit tak, žes to ještě neviděla, vyhrožovala jsem si, ale vykouzlilo mi to úsměv na tváři. Bylo to skoro jako dřív, bez nadpřirozených věcí, smrti mé matky a nesnášející skoro-sestry. Při zmínce slova sestra jsem pomyslela na Cathy, což bylo poprvé po dlouhé době. Nechybí mi, pomyslela jsem si trochu zaraženě. Odešla jsem, protože jsem nedokázala žít bez ní, ale za posledních několik týdnů jsem na ni ani nepomyslela, a ani jsem z toho neměla žádné výčitky.
Jeden ze stromů na okraji jsem se rozhodla použít pro nácvik kopů. Nohy jsem vždycky měla silnější než ruce, a tak byly rychlé a silné kopy často mou nejdůležitější zbraní. Tvrdá podrážka bot dopadala na kůru se smrtící přesností a celým ztichlým lesem se to neslo jako dunění na obrovský buben. Kupodivu jsem zjistila, že mě to uklidňuje.
Pak nastal čas na údery. Jelikož jsem si již několikrát rozdrásala klouby, navlékla jsem si černé rukavice s výztuhou na místě kloubů, ale bandáže jsem si nikdy nebrala. Přišlo mi to nepřirozené a já jsem se radši učila útočit a bránit tak, jako by to bylo ve skutečnosti.
Bolí to, ušklíbla jsem se po prvních pár úderech. Jasně, že to bolelo, mlátila jsem takřka holou kůží do stromu. Věděla jsem, že budu mít mozoly, ale i to pro mě bylo tak familiární, že jsem si ani nesnažila ruce nějak krýt či rány změkčovat a místo toho jsem do stromu bušila, jako by to byl opravdový protivník. Ve vzdálenosti asi dvacet centimetrů od mé hlavy jako by se vznášela ta démoní a já jsem se se zuřivostí snažila vymazat ten jeho samolibý úšklebek z tváře.
Ani jsem si neuvědomovala, že jsem do toho dala až takovou sílu, ale po nějaké době už jsem oddychovala tak nahlas, že jsem musela přestat. Sedla jsem si na zem a strhla si rukavice, abych se mohla podívat na své klouby. Na vrcholku každého se leskly krůpějky krve jako rudá rosa na pouštní květině. Zašklebila jsem se. Dobře, to přirovnání bylo dost divné.
Místo toho jsem se začala rozhlížet, kde bych si mohla udělat terč na střelbu z Glocku.

Po Natině odchodu jsem osaměla, a tak jsem si jenom povzdechla a znovu se začetla do Kodexu na té straně, kde jsem předtím skončila. Bohužel pro mě jsem zjistila, že i když jsem při konverzaci předtím zvládla číst písmenka, slova mi nedávala žádný smysl a já se teď najednou octla uprostřed kapitoly, o které jsem netušila, jak jsem se tam dostala. Povzdechla jsem si a nalistovala o tři stránky dozadu, kde jsem si byla jistá, že jsem si četla dřív, než naše malé tornádo dorazilo.
Netuším, jak dlouho jsem tam mohla sedět a číst si. Možná to byly minuty, možná hodiny, ale mně to nevadilo. Přišlo mi to strašně familiární, sedět a číst si o zbraních, runách a Podsvěťanech. Nebyla jsem dobrá Lovkyně, věděla jsem to. Nevyznala jsem se v démonech, neuměla léčit zranění, jediné styly boje, které jsem ovládala, byly jeden na jednoho beze zbraně a nebo, na co jsem byla hrdá, střílet i z větších kalibrů, ale netrvalo mi dlouho, než mi došlo, že Lovci umí mnohem více. Vzpomněla jsem si na Natali, která uměla mistrně zacházet s dýkami, meči, uměla střílet z luku i z kuši a spoustu jiných věcí, které by na démony byly jistě účinné. Nevěděla jsem proč, ale v tom okamžiku jsem dostala nesnesitelnou chuť jí praštit.
Byla jsem sice zvyklá dlouhé hodiny někde sedávat a číst si, ale po určité době se můj zadek ozval a jeho slovník by se určitě nedal označit za slušný. Vstala jsem tedy a trochu jsem se protáhla, docela jsem se podivila, že mě všechno, ale všechno bolí. Vsadím se, že tyhle židle nebyly zrovna vyrábeny na to, abych na nich někdo seděl několik hodin v kuse. A tohle asi bylo několik hodin. Usoudila jsem tedy, že pro dnešek asi bylo čtení až moc a vydala jsem se po schodech nahoru do svého pokoje. Na koberci, táhnoucím se přes celé schody, stále byla má, teď již zaschlá krev, ale jaksi jsem neměla chuť to jít drhnout. Možná později.
Že můj pokoj vypadal příšerně, o tom nebylo sporu. Oblečení i zbytky oblečení se válely po zemi, i na tomto koberci se "blyštila" rezavá hněď zaschlé krve, stejně jako na posteli. ,,Jsi prase," obvinila jsem se, ale byla to pravda. S povzdechem jsem se dala do práce. Všechno oblečení, které nebylo použitelné, jsem nacpala do koše, to, co bylo, zpět do skříně. Ze skříňky v koupelně jsem vyhrabala něco, co vypadalo jako sprej na podlahu, a dalších dvacet minut jsem klečela a snažila jsem se dostat zaschlou krev z koberce dolů. Poté, co jsem usoudila, že lepší už to asi nebude, svlékla jsem si postel i peřinu a vyhodila jsem to na chodbu, s tím, že najdu něco, kde to budu moct vyprat.
Rychle jsem ho sjela pohledem. Vypadalo to tu o sto procent lépe, ale stále to tu smrdělo zatuchlinou. Otevřela jsem dveře na balkón, aby sem mohl proudit čerstvý vzduch, a vydala se najít prádelnu. S hromadou prádla v rukách, přes kterou jsem pomalu neviděla, jsem postupně otvírala všechny dveře, které jsem našla. Jeden pokoj vypadal ve stejném stavu jako ten můj předtím, než jsem se dala do úklidu. Aha, tak tady asi bude bydlet Natali. V dalším pokoji byly na zemi pouze položení věci, zatím nevybalené. Usoudila jsem, že ty asi budou patřit tomu našemu neznámému lovci, který to táhne s Nat, očividně. Pár dalších dveří bylo zamknutých.
Nakonec jsem konečně objevila něco, co připomínalo prádelnu. Povlečení jsem hodila na zem, později budu mít čas to vyprat. Rozhodla jsem se, že budu pokračovat ve svém průzkumu. Institut byl doopravdy rozlehlý a zdálo se mi, že je tu snad milion ložnic.
Až, konečně, jsem otevřela dveře do něčeho, co rozhodně ložnice nebyla. Bylo to asi tak čtyřikrát až pětkrát větší, než všechny ostatní pokoje, a celé to bylo napěchováno zbraněmi. Dýky, malé vrhací i lovecké tesáky, katany, wakizaši, jednoruční i obouruční, palcáty, kyje, kopí, sudlice, srpy.. Bylo toho tady spoustu, co jsem poznávala, i spoustu, co ne. Pohledem jsem je všechny přejížděla, než jsem konečně objevila něco, co mě zajímalo více. Pistole. Nedočkavě jsem se k nim rozběhla jako malé dítě. Nebyly tu sice jenom pistole, i revolvery, ale já se zaměřila výhradně na ně. Byly tu sice různé, ale já jsem se nechtěla přehrabovat různými zbraněmi, o kterých toho nic moc nevím, a zaměřila jsem se na zbraně, se kterými jsem se učila zacházet od třinácti. Netrvalo mi moc dlouho, než jsem našla to, co jsem hledala.
Subkompakt. Glock 33. Měla jsem co dělat, abych se nezačala culit jako idiot. Ano, tohle byla moje srdcovka, bohužel při mém útěku musela zůstat doma. Nepředpokládala jsem, že by si někdo všiml, kdybych si jednu pistol z toho obrovského množství vzala, a tak jsem si ji rychle strčila za pásek kalhot od pyžama. Z jiné krabice jsem si vzala tlumič, z další pouzdro na pásek a pak jsem se rozhlédla po nábojích. Našla jsem obyčejné, ale pak i dva zásobníky, které jsem v životě neviděla. V jednom z nich byly kulky stříbrné a v jednom běžné ocelové, ale s podivným leskem. Pro jistotu jsem si krom třech normálních vzala i po jednom z těch zvláštních. Kdo ví, kdy se mi mohou hodit.
Chvíli mi trvalo, než jsem našla cestu zpět do svého pokoje. Svůj "úlovek" jsem si položila na postel a vydala se podívat do skříně, co si vezmu na sebe. Nechtěla jsem jít někam do společnosti, ale cvičit, a tak jsem nedbala na módu a vytáhla jednoduchý černý nátělník a černé džínové kalhoty. Spolu s nimi jsem vyndala i pásek na zbraň a koženou bundu. Sice nebyla zdaleka tak hezká jako ta zničená, ale svůj účel splní. Musím se někdy stavit nakoupit něco na sebe, pomyslela jsem si, když jsem se do toho nasoukala, na zapnutý pásek přidělala pouzdro, do pistole dala zásobník s normálními kulkami a pak si ji dala do pouzdra. Na to jsem si hodila onu bundu a na nohách jsem si zašněrovala vysoké černé boty.
Dobře, kam teď? Rozmýšlela jsem se, když jsem hlučně sbíhala ze schodů. Někde, kde můžeš trénovat, odpověděla jsem si rychle a zamířila ke dveřím.

>>> Les Gurni

Stella a starostlivá? Byla by to docela zábavná představa, kdybych měla chuť se smát. Co jsou andělská ostří jsem už věděla - teoreticky - a tak jsem jenom lehce přikývla.
,,Tak to je dobře, že já si toho pamatuji mnohem více, " podotkla jsem stejně ledovým hlasem, jako ona. Když jsem se zmínila o kerberovi, vypadala docela překvapeně. Že by vůbec nevěděla, že jsem tam byla? Přišlo mi to divné, dost divné, ale ona se netvářila, že by lhala. ,,Pamatuji si, jak jsem se strachem vyběhla ze dveří, a když jsem nenašla nic jiného než ty dvě pitomé dýky, proběhla jsem celé město, abych tě našla, ale tys nikde nebyla. Pak jsem zjistila, že neunesli jenom tvoji fajnovou prdel, a tak jsem se s ostatními - Nickem, Tay, Savannah a Stellou - vydala do té zpropadené ruiny, která byla mimochodem docela daleko, a já jsem se kvůli strachu o tebe - o tebe - ani nepřezula, takže když jsem se vás vydali zachránit - šla jsem s Nickem a Tay - a narazily jsme na démony, jejich krev mi jenom tak rozleptala naprosto celé chodidla a dlaně, ale místo toho, abych tam zůstala a ošetřila se, nebo si alespoň sehnala nějaké boty, jako idiot jsem létala po celé ruině, abych našla kerbera, který se válel tady na madam, která si spinkala, načež jsem se vydala ho zabít s těma dvěma prťavýma dýkama jenom proto, abych ti zachránila život. Jaksi čirou náhodou si i pamatuji, jak mi prokousl celé rameno, zatímco jsem mu podřezávala jednu hlavu, a jak, když jsem ho konečně probodla, na mě celý spadl a ještě mi při tom zlomil lebku. Takže, věř mi, o nic moc hezkého si nepřišla." Ne, že by mi nebyla sympatická, ale její arogantní chování mě přivádělo do varu, ale i navzdory tomu jsem zvládla celý zkrácený příběh říci bez toho, aniž by se mi zachvěl hlas nebo aniž bych se zastavila ve čtení. Jako by se to ani netýkalo mě.
,,Jistě, až budu schopná vyškrábat se do pokoje, doručím ti je i v dárkovém balení." normálně bych před nikým něco takhle slabého neřekla, ale moje otupělost mizela a na pomoc mi přicházel starý dobrý sarkasmus.
,,Arrivederci e grazie, dolce sorella, " pronesla jsem potichu, i když už jsem si byla jistá, že mě neslyší.

Dobře, tak tohle už bylo vážně, ale vážně nefér. Netušila jsem, čím jsem jí zrovna teď vytočila, a bylo mi to docela dost jedno, ale měla jsem dojem, že dokonce ani to ji neopravňuje k tomu, aby se mě pokusila seřvat za to, že jsem jí popřála dobré ráno. Ale ty jsi jí udělala prakticky to samé, namítla jsem. Zachránila ti život a tys jí odpálkovala. Pak jsem zavrtěla hlavou. Ne, mezi tím byl vážně veliký rozdíl. Mě nezáleželo na ničem, na životě ani smrti, na poznání pravdy ani na svém poslání. Vlastně by bylo mnohem lepší, kdybych umřela. Chtěla jsem umřít, nebo jsem spíš chtěla mít od všeho tohohle pokoj. A já jí přece nezabránila v tom spáchat sebevraždu, pouze jsem jí pozdravila.
,,S úctou?" musela jsem si odfrknout. ,,S úctou jsem se chovala k někomu, koho jsem neznala a nechtěla jsem, aby on poznal mě. To nejbližší, co jsem pro svou sestru kdy udělala, bylo, že jsem se k ní chovala tak, jak bych se chovala sama k sobě. Ne hůř, ne líp. Ale jedno máte přeci jenom společného - neustále mi zachraňujete život, i když o to vůbec nestojím." Ty poslední slova mi z úst vyletěla tak rychle, že jsem je nestihla zastavit, ale nelitovala jsem jich. Jen bůh věděl, jak moc jsem je potřebovala vyslovit. ,,A ne, možná nejsme sourozenci, ale z toho, co mi Stella řekla, než mě opustila, jsem pochopila, že jsme, všichni Lovci, jedna rodina. Ale očividně je pro tebe nemožné považovat za rodinu někoho, kdo není jako ty, nechová se jako ty a neumí všechno jako ty." Věděla jsem, že ta slova si možná nezasloužila, ale v této chvíli mi to bylo více než ukradené.
Pohled, kterým si mě měřila, se mi ani v nejmenším nelíbil. Nehodlala jsem jí dopřát to potěšení, že bych se na sebe podívala, a tak jsem si jenom pokusila představit sama sebe, jak vypadám. Modré flanelové pyžamo, stříbrný hedvábný župan, bosé nohy s ulámanými nehty ještě z démonského "dobrodružství", vlasy nečesané asi tak tři dny.. Už docela chápu, proč má takový výsměšný výraz. Byla jsem docela ráda, že jsem byla momentálně mimo, protože mi bylo jasné, že bych jinak docela zrudla.
Iratze? Rychle jsem si projela hlavou všechno, co jsem se zatím dočetla v Kodexu a pak jsem si vzpomněla na tu, kterou mi načrtla na ruku. Vypadala jako čára se třemi či čtyřmi obloučky přes. Když jsem se zahleděla Nat do očí, vypadala i docela zvědavá, jestli vím, co to je. ,,Hezká práce, myslím. Zdá se, že v tom nemáš praxi, ale jisté nadání by tam snad bylo." odpověděla jsem, když si odnesla misku ke dřezu a umývala jí. Výborně, takže my nemáme ani myčku? Den je čím dál tím lepší a lepší.
,,Byl by docela úspěch, kdyby Stella dolezla domů a vůbec zjistila, že s tím kobercem něco je, nemyslíš?" odtušila jsem. Samozřejmě, že jsem o tom nepořádku věděla, ale ještě jsem nenašla čas ani sílu na to, abych vylezla schody a našla něco na uklízení. Koberec počká, usoudila jsem.
,,A, mimochodem, když tě unesli, po cestě si vytrousila dvě dýky. Možná by tě potěšilo, kdybys zjistila, že se jedna zabodla do srdce toho kerbera, který tě málem rozdrtil." prohlásila jsem stejně lehkým konverzačním hlasem, jaký použila i ona, aniž bych zvedla hlavu od kapitoly o stélách.

Milovala jsem tyhle chvíle, kdy jsem si připadala, že jsem naprosto sama. Ačkoliv jsem byla spíše extrovertním člověkem, svůj vlastní klid a samotu jsem uměla nadmíru ocenit a to obzvláště v takových chvílích, jako byla tato. Dobře, možná spíše v dobách, jako byla tato, jelikož se mi zdálo, že od té doby, co jsem dorazila do tohohle města, je celý můj život jeden velký blázinec.
Nakonec jsem se rozhodla, že návštěvu Bratrů přece jenom chvilku odložím. Možná trochu víc než chvilku. Nebylo to snad ani tak tím, že bych se jich bála, ale absolutně jsem netušila, co bych od nich měla očekávat. Když mi o nich Stella řekla, byla jsem v pokušení jí požádat, jestli by tam šla se mnou, ale teď již jsem to razantně zamítla. Pokud od nich něco požaduješ, půjdeš tam sama. Jsi Lovkyně a nepotřebuješ se nikoho držet za sukni.
Jsi Lovkyně, zopakovala jsem si ještě jednou a chtě nechtě jsem se musela zašklebit. V životě jsem nepotkala žádného jiného Lovce, než byla Stella, která byla nejraději, když nás mohla chvíli mučit a pak se šla vyvalit na gauč s tou svojí vypelichanou koulí chlupů a i přesto, že mi zdůrazňovala, že naším cílem je chránit, nechala mě málem vykrvácet před Ruinou, a Natali, u které se střídala její arogantní, vychloubačná, starostlivá i urážlivá stránka jak na běžícím páse, takže jsem z ní spíše měla pocit, že se bojí odmítnutí, ale na druhou stranu si nechce nikoho pustit k tělu, aby jí ublížil. A ano, byla značně neurotická. Neurotický vrabec. Ten nápad mě pobavil natolik, že jsem vyprskla smíchy. Nohy mi jakýmsi zázrakem sjely ze stolu a já jsem teď seděla v předklonu a smála se na celé kolo.
Ale jak se říká, já o vlku a vlk za humny, a vlk, tedy spíše vlčice, si to napochodovala rovnou do kuchyně. Můj výraz okamžitě opět ztvrdl v ledovou masku a nohy jsem si hodila opět na stůl. S nově nabitým klidem jsem jí sjela pohledem. Nátělník na spaní a šortky vyměnila za něco, za co by se nemuseli stydět ani američtí vojáci. V první chvíli jsem si myslela, že má kožené kalhoty, ale pak jsem to zamítla. Možná tak tvrzená kůže, maximálně. Bože, kdo v tomhle století nosí brnění z tvrzené kůže? Se stejným nezájmem jsem sjela i její tílko a vestu alá "kevlarka" ze stejného materiálu, jako byly kalhoty.
Za ní jako stín se táhla taška, která mohla být skoro větší než já, a podle zvuků byla až po vrch napěchovaná zbraněmi. Aha, takže lady jde trénovat? Poté mě probodla pohledem, což bylo vlastně poprvé, co se na mě podívala od té doby, co vešla do místnosti, a tašku s trhnutím dopnula na maximum.
Ok, takže co že jsem jí udělala tentokrát? Musela jsem se zamyslet, jelikož jsem jí vlastně provedla spoustu věcí. Že by ten noční výstup? Ne, to nevysvětlovalo to, proč se tváří, jako bych jí sebrala jejího oblíbeného plyšáka. V duchu jsem pokrčila rameny. Jestli bude chtít slyšet vysvětlení, ať už to bylo cokoliv, zeptá se. Jestli ne, nemám potřebu se před ní ospravedlňovat.
Mé oči opět zabloudily ke Kodexu, rozloženém na mém klíně, ale myšlenkami jsem byla zpět u Natali a, co mě vážně podivilo, měla jsem dojem, že mám lehké výčitky kvůli tomu, jak jsem se k ní zachovala. Ta představa mě ohromila víc než to, s jakou nenávistí se ke mě chová. Nikdy jsem necítila vinu a nemyslela jsem si, že dnešek je jako dokonalý den na to s tím začínat.
,,Hezké ráno, la sorella. Nebo bych spíše měla říct večer?" optala jsem se lehce konverzačním tónem, aniž bych spustila oči ze strany, která popisovala vzhled a princip "andělských ostří". Moc jsem to nechápala, jelikož se mi snažili vsugerovat, že zbraň se aktivuje řečením jejího jména. Jestli existují démoni, tak se dá možná i světelný meč nastartovat hlasovým pokynem, podotkla jsem si pro sebe.
Chvíli jsem se zamyslela nad tím, proč jsem jí tam oslovila. Nikdy jsem tak nikomu neříkala, ale, vzhledem k tomu, že jsme jedna rasa a všichni pocházíme z andělské krve, je to technicky správné označení, no ne? Lepší oslovení než nadávka mě nenapadalo a momentálně mi nic neudělala, takže jsem neměla zvýšenou potřebu zásobit jí italskými urážkami.
,,Dobrou chuť, " podotkla jsem ještě, když jsem si všimla, že si sedla pár míst ode mě a vylila do sebe syrové vajíčko. Ani jsem nevěděla, jestli jsem to myslela ironicky či ne, jelikož v té části hlavy, kde se projevovaly emoce, jsem měla momentálně vymazáno, a tak i můj hlas i výraz byly čistě chladné.

// Shodneme se na tom, že fantazie je hezká věc ^^
Jinak, nechceš se jít dolů nasnídat?