Příspěvky uživatele

Ach, takže Nat nám konečně vypěnila, jo? Pomyslela jsem si, když se doteď ještě poměrně klidná Natali najednou naštvala a teď mě sjížděla pohledem, jako bych tady snad vraždila malá koťátka nebo co. Až nyní mi také došlo, jaká zloba se v ní musela skrývat, jelikož výbuch, který následoval, byl čirým výlevem hněvu a nenávisti.
,,Ne, neviděla jsem jeho malé zhroucení, avšak ta malá tlustá věc mě málem srazila, a když mluvíme o jeho zpívání písniček ne úplně jeho věkové kategorie, být tebou mu radši příště řeknu, ať recituje, jelikož to bylo skoro horší než ječák té plešaté obludy. " Pronesla jsem ledovým hlasem. Natali to očividně dost prožívala, já jsem naopak žádné emoce nevykazovala. ,,A jak se zve na bábovku s čajem netuším, jelikož jaksi žádnou babičku nemám. A nevím jak ty, ale já lidi taky moc nemusím a vypadám snad, jakože chci jít zajmout nějakého skřítka či co to bylo, abych e odstřihla od proudu? " Povytáhla jsem obočí. Nevím, jak to připadalo ostatním, ale mně se zdálo, že její logika je vcelku vadná.
Její proslov byl čím dál tím zajímavější. ,,Možná ti to trochu nedochází, sorella, ale jsi z nás tady jediná, kdo v tom vyrůstal. Stejně jako ten tvůj milovaný Ryan, ani já jsem před pár týdny nevěděla, že tenhle svět je na pokraji neviditelné války, kterou nemáme šanci vyhrát, nezbývá nám nic jiného, než zkrátka bojovat, do posledního dechu. Nebyla jsem zvyklá každý den bojovat o holý život s tvory, které jsem znala jenom z příběhů. Nebyla jsem zvyklá být závislá a někom, nebo vědět, že je někdo závislý na mně. Tohle je tvůj život, ne můj. " Připadalo mi, že má slova jsou vyčítavá, ale já jsem se cítila, jako bych jí jen oznamovala holá fakta. Přistihla jsem se, že jsem zase spadla do toho svého "módu" - nic necítit, o nic se nestarat. ,, Říkáš mi, že to není hra? " Tentokrát jsem si dovolila hořký úsměv. ,,Všechno, co kdy děláš, je jen hra, a je jen na tobě, jak ji zahraješ. A k tomu, že bych si neuvědomovala vážnost toho, co se právě teď děje. Nejsi jediná, kdo někdy někoho ztratil. " Zase led.
Když ho zmínila, ruka mi takřka nepřítomně sjela k jílci mého ostří, které se mi houpalo u pasu. Na okamžik jsem se zamyslela nad tím, co mi Stella řekla - neodpověděla mi přesně na to, co jsem chtěla vědět, ale odpověď jsem znala.
A jméno svého ostří taktéž.
,,Jo, " podotkla jsem. ,,Ty jsi bylas bojovník, zatímco já jsem byla obyčejná holka. Nemůžu dosahovat tvých požadavků na vděčnost či obětavost, protože jediná věc, kterou jsem se za svůj život naučila, byla vždycky bojovat jenom za sebe, a když nedokážeš ani to, nemáš právo žít. " Poznamenala jsem. Ne že bych neměla ráda dlouhé proslovy, ale výlevy citů mě neberou. Vážně ne.
A pak mě něco napadlo. Vzpomínka, za kterou bych byla vděčná, kdyby byla vymazána, ale jak neopustí nikdy moji mysl, neopustí ani tělo. Otočila jsem se k ní bokem, a pak jsem si jediným pohybem sundala tričko. Schválně jsem se k ní natočila, aby spatřila mou vzpomínku na to, být obětavá - širokou, ještě ne plně zhojenou jizvu, která se mi táhla od pravého ramena až k lopatce. ,,Stejně, jako jsi to dozajista nepotřebovala ty, když jsem skočila na toho kerbera, který tě zabíjel, jen se dvěma malými dýkami. A pak mi tady říkej, jaké to je, riskovat za někoho vlastní krk. " S těmi slovy jsem si opět nandala tričko a otočila s k ní čelem. Byla o dost vyšší, než já, ale byly jsme si rovny.
Nálada v místnosti pomalu, ale jistě klesala k bodu mrazu, stejně jako teploty za zdmi doupěte.
Řekla, že bych to měla udělat aspoň kvůli Ryanovi. Jedna moje část chtěla souhlasit a okamžitě se ho vydat hledat. Ta druhá chtěla podotknout, že mám ještě menší důvod dělat to kvůli Ryanovi než kvůli ní. Nakonec jsem ale zůstala stejně vyrovnaná, jako předtím, a s nezaujatým výrazem jsem pozorovala, jak opouští budovu.
,,Tak to by bylo, '' poznamenala jsem potichu, když se za ní zavřely dveře.

Postavila jsem se blíže ke stěně a s lehce pobaveným výrazem pozorovala Natali, která vypadala, že jí každou chvíli vytečou nervy. Nechápala jsem ji - ano, sice je Ryan někde venku, ale když se právě teď rozběhne a půjde prohledávat sama všechny jeskyně, nepomůže ani jemu, ani komukoliv jinému, koho snad unesli - nebo snad posedli? - s ním. ,,No, nevím jak ty, ale já bych ji radši alespoň uměla pojmenovat podle nějaké pohádky, jestli s ní teda budeme mluvit, " prohlásila jsem naprosto vážným hlasem a podívala jsem se na Natali, i když jsem měla sto chutí na ni vypláznout jazyk. Až potom mi došlo, že odpovídám na něco, co vlastně Natali neřekla. Co se to sakra děje?
Když mi Savannah donesla tričko, vděčně jsem se na ni usmála. Nějak zvláštně mě potěšilo, že i když se převleču, pořád budu dodržovat náš "dresscode" - všichni v černé. Rychle jsem se rozhlédla - v lidských podobách tady byly jenom holky, ale bylo možné, že někdo z těch přeměněných vlků bude opačného pohlaví. Mno. Ať si to užijou. Rychle jsem si sundala svůj nátělník a ještě se do něj utřela. Byl tak mokrý, že bych ho dost dobře mohla ždímat. Vzala jsem si tričko, které mi Sav donesla, a rychle ho na sobě navlékla. I když nebyla Savannah zrovna žádný obr, i tak jsem ho měla skoro do půlky stehen. Nevadí, aspoň něco.
Když se nikdo netvářil, že by adoptoval druhý z ručníků, které Sav donesla společně s tričkem, vděčně jsem po něm natáhla ruku a začala si alespoň trochu vysušovat své bílé vlasy. Všimla jsem si, že Dray dělala naprosto to stejné. ,,Pořád tě hróózně miluju, ale tentokrát střízlivá, omlouvám se. " Zazubila jsem se na ni, při vzpomínce, jak jsem se opilé táhly směrem ke klanu a pak se pouštěly do natáčení, em, velice vtipných videí.
Povytáhla jsem obočí. ,,Copak, pan domácí se ještě nevrátil? " Rychle jsem se pokusila spočítat, jak dlouhá doba mohla uběhnout, odhadovala jsem to tak na dva týdny. Dobře, tak to byl asi dost dlouhý výlet. Vzpomněla jsem si, jak spolu s tím.. Chvíli jsem musela pátrat ve své mysli, abych si vzpomněla na to jméno. Sebastian. No, potom co naprosto nešťastně opustil párty s tím Sebastianem, se neobjevil. A byl to upír. Jo, holka, tak to asi leží někde pod drnem, pomyslela jsem si směrem k Dray, ale nahlas jsem neřekla nic.
Nat už to očividně nevydržela, jelikož si to napochodovala přímo k Stelle a Sav a začala do nich něco hustit. Jelikož jsem takhle zdálky neslyšela, co, nenuceně jsem se přisunula blíže a poslouchala, ale jelikož jsem neměla žádnou informaci, kterou bych přidala, rozhodla jsem se mlčet. Ale její poslední věta mě donutila otevřít pusu. ,,Náhodou, jména nikdy skutečně nevyjadřují charakter ani úmysly svého nositele, takže "Kruela" klidně může být stará babička, která se cítí osaměle, a tak si pořídila pár společníků, a třeba nemá ráda slunce, co vím já. " Při té představě jsem se musela lehce usmát, spíš jenom zvednout koutky. ,,Podívej se třeba na mě - víš, jak se jmenuji, a taky to zrovna neodpovídá mému charakteru. " Byla to pouze řečnická věta, v tónu, kterým jsem jí pronesla, nebyla jakákoliv stopa po nějakém pocitu.
,,A když už jsme u toho jídla, chtělo by to kafe, " poznamenala jsem ještě. Jen mimoděk jsem se podívala z okna, abych viděla, že první sluneční paprsky osvítily horizont.
Naneštěstí, počasí se vůbec nezměnilo.

// My taky dojdem ^^

,,Ahoj, Sav, " pokývala jsem k ní hlavou, když mě pozdravila. Výborně. Snad alespoň nějaký člověk, se kterým se jakž takž snesu. Když jsem uslyšela kroky, které oznamovaly, že očividně nejsem poslední, kdo dorazil na něco, co bych vzhledem k počtu zúčastněných již mohla bez ostychu označit za "sešlost".
Na Stellinu odpověď, že jsem se neměla courat, jsem jenom pohrdafvě odfrkla. Ony nemusely tak zdrhat. Ale rozhodla jsem se zdržet odpovědi. Protentokrát.
,,Čau, Dray, " řekla jsem a proti své vůli se trochu zaculila. ,,Jak jde život, tedy smrt, myslím? Žádné další mejdany?" Asi to byla zbytečná otázka, jelikož jak známe Nicka, bylo jich aspoň pět. Byla jsem tak trochu uražená, že mě ani na jeden nepozvaly. No, neměl jim tak kdo hostům vyhrožovat smrtí. Velká ztráta.
Když na mě Nat kývla, trochu jsem ztuhla. Cosa? Vážně se usmála, nebo se mi to jenom zdálo? Trochu zaraženě jsem zamrkala, abych se rozhýbala. Ano, tak tohle bylo vážně nečekané. Aby si o mě nemyslela, že jsem zase taková nevděčná mrcha, kývla jsem ji naproti. Když už spolu musíme žít, asi by bylo lepší, kdybychom spolu vycházely.
Když nás Savannah pozvala dovnitř, chtě nechtě jsem se musela usmát. Teplo. Sucho. Konečně. Doupě se sice velikostí Institutu nemohlo rovnat, ale přesto bylo obrovské a i tady vypadali, že s elektřinou nemají problém, na rozdíl od většiny města.
První, co upoutalo mou pozornost, byla pohovka u stěny, která vypadala vážně, ale vážně pohodlně. Jelikož nikdo nevypadal, že by s tím měl mít problém, prosmýkla jsem se vedle své Ingwe, Dray i vlkodlaků a posadila jsem se. Teprve potom jsem se rozhlédla po místnosti. Je tu Savannah, to černé v rohu bude Taynis, to světlé asi ta Ayleen, či jak jí říkají, ale pak tam ještě byli dva vlkodlaci, které jsem nepoznávala. A bůh ví, kolik jich tu vlastně ještě bylo. Rozhodla jsem se nad tím moc neuvažovat, a zatímco ostatní mluvily, já si sundala promočenou bundu. Koženka. Výborně, další bunda v hajzlu. Jelikož i mikina vypadala, jako bych jí zrovna vyndala z pračky bez programu máchání, sundala jsem si ji taky. A samozřejmě, i tílko pod ní bylo naprosto promočené.
,,No, pokud by se našlo nějaké větší suché tričko, bylo by to výborné," odpověděla jsem Sav na její dotaz a usmála jsem se. Ano, bylo by to výborné, ale přinejhorším bych to přežila.
Pak Nat oznámila, že půjde hlídat ven, ale přišlo mi to, že by spíš chtěla být sama, než hlídat. No, jestli se přiblíží tornádo, tak s tím asi taky moc neuděláme, pomyslela jsem si, ale dále jsem se to rozhodla nekomentovat. Bylo to její rozhodnutí, ne mé.
Do ruky mi přišlo andělské ostří, které se mi jakýmsi způsobem podařilo připnout k pásku, a ani jsem si s ním po cestě nerozřízla nohu, což jsem brala jako výborné znamení. Ale co vím, tak dlouhé se nosí na zádech. Takže budeš muset poprosit Stellu po návratu do Institutu, jestli by ti nemohla jedno zádové pouzdro půjčit. Teď jsem si s ním ovšem jen pohrávala v rukou a pořád přemýšlela, jak bych ho měla pojmenovat. Za svůj život jsem slyšela dost jmen andělů, ale žádné z nich nemohlo vyjádřit mou zbraň. ,,Stell, " zeptala jsem se pomalu, ,,můžeme ho pojmenovat jakýmkoliv andělským jménem? Tedy, jménem jakéhokoliv anděla, co kdy byl?" V hlavě se mi pomalu začal rýsovat nápad, ale potřebovala jsem znát odpověď.
Chvíli jsem seděla a jenom si užívala měkké pohovky, když jsem uslyšela Stellin křik, a vyběhla jsem venku. Ta věc, která tam podle nich byla, sice zmizela, ale očividně všichni něco viděly. A slyšely.
,,Ale ne, Kruela nebyla z Ariel, ale ze 101 dalmatinů," poznamenala jsem směrem k Dray, ale až pozdě mi došlo, že asi nebylo úplně nejlepší vytahovat se svou znalostí Disneyho příběhů.
,,A jeskyně taky neznám. Ale jestli do nějaký jdeme, pořád to můžeme brát optimisticky - aspoň tam nebude pršet. " Můj hlas celý prosakoval sarkasmem.

<<< Nákupní centrum

Jedna věc je kraj města, ale ta druhá, když si uvědomíte, že kraj města je kolem celého tohoto města, a tak místo, které jsem hledala, mohlo být ode mě vzdálené skoro tak daleko, jakou vzdálenost jsem právě ušla. Naštěstí pro mě, snad jako by nade mnou držel svou ochranou ruku anděl, kterého aspoň trošku zajímalo, jestli tady nakonec zmrznu nebo ne, a tak, kupodivu, jsem zanedlouho uslyšela hlasy.
V prvních pár chvílích se mi zdálo, že to jen proudí vítr, ale čím dál jsem šla, tím byly hlasy zřetelnější a mě došlo, že si to nakonec asi nevymýšlím. Samozřejmě, že to mohl být kterýkoliv z několika tisíc obyvatel tohohle města, ale.. Kterýkoliv jiný obyvatel by nestál ve tři v noci venku v tomhle.. Nechtěla jsem být sprostá, dokonce ani ve své vlastní mysli, a tak jsem poslední slovo nedoplnila, ale hlavní myšlenka zůstávala stejná. Tohle asi nebude jen tak někdo.
Oblečení na mě zmoklo a nyní jsem si připadala, jako by vážilo snad tunu, ale přesto jsem nějakým zázrakem dokázala zrychlit do běhu, a, světě div se, netrvalo mi dlouho, než jsem spatřila něco, co připomínalo obrovskou barabiznu. Když jsem ovšem několikrát zamrkala, zjistila jsem, že to vlastně ani barabizna není - bylo to hezké, moderní sídlo, ale stále se svou chladnou krásou nedokázalo vyrovnat Institutu.
Tak jestli tohle není doupě, tak já asi nejsem Nephilim, pomyslela jsem si, když jsem zdolávala mírný kopeček směrem dolů, abych se dostala k budově. A ano, před dveřmi jsem uviděla dvě postavy ke mě zády a další naproti nim..
Stella a Nat. A pak očividně někdo z vlkodlaků. Z posledních sil jsem doběhla až dolů a zastavila několik metrů před touto skupinkou. ,,Tak. Myslím. Že. Jsem. Tady. " vyrážela jsem se sebe, jak jsem se snažila popadnout dech. Kapuce se mi trochu posunula dozadu a já si byla jistá, že teď jsou vidět nejenom promáčené prameny mých bílých vlasů, ale i můj obličej.
,,A příště by to snad chtělo mapu. Děkuji. " Poznamenala jsem směrem ke Stelle, která mluvila s tou vlkodlačicí, která mi byla náhle povědomá. Savannah. Naštěstí už to vypadalo, že zvládám dýchat, a tak jsem se narovnala a rychle sjela svým pohledem celé okolí. Za Savannah, v domě, jsem uviděla jednu vlkodlačici, přeměněnou, kterou jsem neznala. Možná se mi to zdálo, ale za ní, jako bych na vteřinku uviděla záblesk černého, sametového kožichu, než se vypařil do tmy. Taynis, pomyslela jsem si a vzpomněla si na dobu, kdy jsem je vlastně viděla naposledy.
Nebyly to moc příjemné chvíle.

<<< Restaurace

,,Sakra, " zašeptala jsem. Stejně dobře bych mohla křičet, ale bylo mi více než jasné, že tady by mi to prostě nebylo k ničemu. Došla jsem k něčemu, co snad za normálních dní mohl být přepychový obchoďák, bohužel, teď spíše vypadal jako pouhá napodobenina jeho původní krásy.
A co bylo ještě lepší, i když jsem běžela, jak jsem chtěla, neuviděla jsem ani náznak toho, že by tudy ty dvě někdy šly. Výborně, pomyslela jsem si. Zastavila jsem se, ale abych nezůstala vystavená dešti a kroupám moc dlouho, rychle jsem se schovala před převislou střechu a začala přemýšlet. Pomalu, ale jistě jsme se dostaly z jednoho kraje města na druhý a pořád směřujeme ven, takže Doupě snad bude také někde na kraji. Stačí hledat.
V hlavě se mi ozval ještě jeden hlas, který tak optimistický vůbec nebyl, ale já jsem mu pouze řekla něco, za co by mě Bethany asi vylískala, a zamířila pryč z mého dočasného úkrytu.

>>> Doupě

<<< Central Park

Klopýtala jsem dál, ale jak už jsem zrychlovala, kolik jsem chtěla, obě byly stále více a více přede mnou. Měla jsem chuť za nimi vykřiknout, jestli by laskavě nemohly chvíli počkat, ale hlas se mi zadrhnul v krku. A stejně by tě asi ani neslyšely, pomyslela jsem si hořce. Nezbývalo mi nic jiného, než sledovat, kudy jdou a doufat že se neztratím.
Když jsem ale teď zvedla hlavu, najednou jsem si uvědomila, že ani jednu už nevidím. Cože? Rychle jsem se rozhlédla, ale neviděla jsem ani náznak postavy v houstnoucí mlze. Zbývalo mi si jenom vybavit, kde jsem je viděla naposled, a snad doufat, že je najdu, až dorazí na místo.

>>> Nákupní centrum

<<< Studna Přání

Držela jsem si ruku na kapuci, aby jí silný vítr nestrhl z mého obličeje, a poklusem jsem pokračovala k místu, kde jsem tušila, že by měly být Stella s Natali. Hustý déšť neustával, naopak, přidaly se ještě kroupy, takže jsem si připadala, jako by mi do zad bušilo tisíce a tisíce malých kamínku. Sakra, proč toho kreténa napadlo, že se ztratí zrovna v takovém nečase? Zakopla jsem o kámen a málem jsem spadla, ale naštěstí se mi podařilo se včas vyrovnat, jinak by mě dozajista potkal i kontakt s mokrou zemí. Dovolila jsem si jeden bolestivý pohled před sebe, abych se přesvědčila, že vidím několik metrů před sebou dvě černé postavy, a ještě jsem zrychlila.

>>> Restaurace

<<< Institut

Tak tohled vážně nesnáším, pomyslerla jsem si v duchu, když jsme se vydaly do lijáku. Chápu, že jsou o tolik vyšší než já, ale že byy třeba trochu zpomalily?
I přesto, že jsem se snažila dělat co nejdelsi kroky co to šlo, za chvíli mi už pomalu jejich černé kapuce mizely v mlze přede mnou.
,,Sakra, " ulevila jsem si a zrychlila jsem do běhu. Nechtěla jsem za němi dobíhat jako naprostý idiot, ale pořád to byla lepší možnost, než se ztratit v tomhle nečase.

>>> Central Park

// Ještě jsem mohla napsat, že jsem usnula venku na lavičce, ale tohle se mi zdálo efektivnější (y) A za to se vážně omlouvám, poslední dny jsem mimo, totálně... Jestli nezdechnu na převaření mozku, nevím na co xD

// Zlynčujte mě, zasloužím si to, byla jsem několik dní mimo a jaksi jsem nebyla schopná na půl hodinky dojít, abych napsala post :D

<<< Studna Přání

Mé kroky byly lehké a tiché, když jsem překonávala tu nedlouhou vzdálenost od studny k Institutu. Měsíc byl jasný a svítil mi na cestu, takže jsem se mohla vyhýbat spadlým větvím i suchým listům, a to činilo můj pohyb prakticky neslyšným. Věděla jsem, že bych si měla pospíšit, abych se dostala do Institutu včas na Stellinu přednášku, ale jaksi jsem se nedokázala donutit k tomu, těšit se na to. Vidím to na hodinový výčet věcí, které udělá osobě, která jí sežrala její chipsy.
Naštěstí pro mě, já jsem to nebyla.
Jako by i branka nechtěla mou tichou cestu přerušit, otevřela se bez jakéhokoliv zavrznutí na dostatečně velkou škvíru, abych jí bez nesnází pronikla. Měkké podrážky conversek tlumily mé kroky po štěrkové cestě, ale i přesto, že nedokázaly vrzání naprosto utišit, znělo to spíše, jako by si s drobnými kameny pohrával silný vítr, který zmítal celou krajinou.
I dveře Institutu se otevřely tak tiše, že už jsem si pomyslela, jestli vážně nemám něco s ušima, jelikož jsem slyšela jen zvuky, které vydávaly věci kolem mě, a ne ty, co jsem vydávala já. Nemusíš si hrát na ninju, víš, pomyslela jsem si, když jsem se stejně tiše vydala halou. Viděla jsem pouze Stellu, sedící na křesle zády ke mě, doprovázenou zvuky, podle kterých jsem usoudila, že Ryan nakonec přece jenom nesežral všechny chipsy.
Na chvíli jsem se zastavila a balancovala jsem na špičkách. Mám si k ní jít sednout a vyslechnout si to? Nebo se mám vypařit? Ryana ani Natali jsem nikde neviděla, ale vzhledem k tomu, jaký respekt ze Stelly měli, předpokládala jsem, že nebudou daleko.
Najednou mě popadl vztek, že bych jí měla dělat ocásek, poslouchat cokoliv, co mi řekne. Nikdy jsem to nedělala a nepřišel mi vhodný čas na to s tím zrovna teď začínat.
Stejně tiše, jako jsem se pohybovala venku, jsem se vydala směrem, kde jsem již věděla, že je knihovna. Občas se mi zdálo, že nějaké to prkno pod mýma nohama vrzlo, ale Stellu z jejího labužnického okamžiku očividně nic nemohlo vyrušit. Když jsem se konečně ocitla u dveří do obrovské knihovny, potichu jsem za sebou zavřela dveře, vyzula si boty a šla se stočit do křesla. Zamrzelo mě, že jsem si Kodex nechala v pokoji, ale teď jsem neměla možnost se tam vrátit.
Rychle jsem očima přejela police a hledala něco, na co bych se mohla podívat. Když jsem prohledávala police, které vypadaly, že mají něco společného s Lovci samotnými, objevila jsem něco, jehož název byl v latině. Vyškrábala jsem se na nohy a šla se podívat. Latinsky jsem sice moc dobře neuměla, ale mé znalosti byly dostatečné na to, abych si dokázala přeložit, že název byl "Šedá kniha".
Vrátila jsem se do křesla a otevřela knihu. Text byl celý v latině, ale to, co mě upoutalo, byly černé znaky, nakreslené na celé stránky a pod tím popisované. Runy, probleskla mi hlavou.
Pohodlně jsem se opřela a dala se do složitého překládání starého textu. Zajímalo by mě, jak moc jim bude vidět, že tam nejsem.

Trvalo mi to dlouho. Každá runa byla jedinečná a pochopit její skutečný význam i všechny schopnosti i slabosti, které byly napsané malým, kudrlinkatým písmem ve staré latině, bylo na můj unavený mozek nemožný úkol, ale stejně jsem se nevzdávala.
Byla jsem asi u páté z nich, když jsem uslyšela hlasy ze vstupní haly. Nebyla jsem s to slyšet, co říkají, ale poznala jsem Ryanův hluboký, Natalin odhodlaný i Stellin napolo znuděný, napolo ostrý. Sem tam jsem zaslechla nějaké to slovíčko, ale když jsem uslyšela své jméno, prudce jsem vstala a přitiskla ucho ke dveřím. Stále jsem nebyla schopná slyšet všechno, co bylo vyřčeno, ale pochopila jsem hlavní myšlenky Stellina dlouhého projevu.
Následovaly doplňující otázky od obou dalších zúčastněných, ale já se jenom opřela zády o dveře, snažíc se dělat co nejmenší hluk, a zamyslela se, co dál. Mám jít za nimi? Natali i Ryan jdou očividně nakupovat zbraně. Neměla bych jít taky?
Pokývala jsem hlavou. Očividně měla, ale vážně jsem neměla chuť jít trávit svůj "volný" čas s ní, a navíc, pochybuji, že by mě chtěli vzít sebou.
Další věc, co upoutala mou pozornost, bylo to, že Stella opět zmínila Mlčenlivé bratry. Ach, tak přece jen se tomu nevyhnu. Ale spíše jsem byla ráda, netušila jsem, jestli bych byla schopná tam jít sama. Ne že bych měla přímo strach, ale spíše nutkavý pocit, že bych se jaksi nemusela vrátit vcelku a v psychickém zdraví. I když mě asi to, co o nich psali v Kodexu, mělo uklidnit, jenom jim to v mé mysli přidalo na zlověstnosti.
Vydechla jsem. Tak jo, jde se na to. Vzala jsem si své černé conversky do ruky a teprve teď si pomyslela, jak mě kamenná podlaha studí na bosých chodidlech. Potichu jsem otevřela dveře a vydala se do haly. Nesnažila jsem se nějak zvláště plížit, aby si mě nevšimli, ale mé kroky byly až zlověstně tiché.

<<< Central Park

Bylo od nich sice milé, že najednou rozhodli, že půjdeme do Institutu, ale Stella ani Ryan si očividně neuvědomovali, že jsou nejméně o hlavu vyšší než já, a když protáhli krok, skoro jsem za nimi musela běžet, abych stačila. Ale běžet jsem odmítala. Nepoletím za něma jako hadr na holi jen kvůli tomu, že sprintují.
Minuli jsme studnu. Napadlo mě, že tudy jsem prošla nejmíň desetkrát, ale nikdy jsem se nezastavila, abych se podívala, co to je a proč to tu vůbec je. Možná to Stella používá se na zbavení přebytečných lidí, napadlo mě s úšklebkem. Když jsem se ale podívala na své dva společníky, zjistila jsem, že jsou o hodný kus přede mnou, a tak jsem zaúpěla a rychle se vydala za nimi.

>>> Institut

Ta dívka, kterou jsem neznala, na mě pořád koukala, jako bych byla nějaké zvířátko ve vědecké laboratoři, ale radši jsem se to rozhodla přehlížet. Ani se mi moc nechtělo prát, zvláště před Stellou s Ryanem, kteří vypadali, že s ní vychází výborně, a za druhé jsem si konečně někdy musela uvědomit, že bych mohla přestat na potkání mlátit lidi, co se na mě divně dívají. A můžeš začít hned.
,,To myslíš vážně?" zeptala jsem se nevěřícně Stelly, protože mi prakticky řekla, abych se na podpatku - který jsem dnes vyjímečně neměla - otočila a vrátila se zpět do Institutu. ,,Nevím jak ostatní-" zasekla jsem se, jelikož jsem chtěla říct "Lovci", ale měla jsem dojem, že tahle holka o ničem nevěděla, i když se tu se dvěmi z nich poflakovala, a tak jsem radši změnila obsah věty, ,,-lidi, ale já potřebuju jíst, a věřte mi, že v Institutu není na jídlo nic jinýho než pár jahod a možná vajíčko. A když jsem hladová, jsem vážně, vážně protivná, " zdůraznila jsem. Jedna věc je, říkat mi, co mám dělat, ale druhá je nechat mě hladovět.
,,Čau, Ryane," odpověděla jsem. Na rozdíl od toho Stellinina, jeho přivítání by se možná dalo označit za "vřelé". Možná.
,,Na co potřebujeme Nat?" zakňučela jsem trochu. Moc jsem nechápala, proč jí musí volat zpátky, když tu očividně být nechtěla.
Ne že by jí tady někdo jiný chtěl.
A jelikož Stella se mi asi neuráčila odpovědět, s povzdechem jsem se zvedla a následovala jsem jí pryč.

>>> Studna přání

<<< Institut

Mé lehké kroky mě vedly vyšlapanou trasou směrem k parku. Obloukem jsem se vyhnula studně a dostala se do míst, které mi přišly zvláštně familiární. Až později jsem si vzpomněla, že tudy jsem se vlastně dostala do Institutu po mé nešťastné eskapádě v Klanu. Nešťastná eskapáda končící tím, že jsi málem vykrvácela.. Pomyslela jsem si jedovatě, ale dále jsem to nerozebírala. Rychle jsem zapadla mezi stromy vedle sebe a ta jednotvárná zeleň vedle mě mě jen a jen uklidňovala. Ve svém těsném okolí jsem dokonce neviděla žádné obyvatele tohoto prapodivného města, a tak jsem si dokonce dovolila tichounce prozpěvovat k Bad Girls od Mii, i když jsem věděla, že je to s největší pravděpodobností falešné. Nemůžeš prostě umět naprosto všechno, ušklíbla jsem se v duchu. Nemůžu, ale to neznamená, že bych nemohla chtít.
Z dálky jsem viděla, že se blížím k nějaké skupince lidí postávající na kraji cesty a tak jsem pro jistotu sklapla. Nepotřebovala jsem, aby si tady na mě ještě někdo stěžoval, že ruším noční klid otřesným zpěvem. Ale jak jsem se přibližovala čím dál blíž, nemohla jsem se zbavit pocitu, že alespoň toho kluka znám, ale povědomá mi přišla i jedna z dívek. Ta druhá vypadala, jako by vypadla z jiného vesmíru, ale nepřišla mi nijak povědomá.
No jasně, to je můj spolubydlící, pomyslela jsem si, když jsem se dostala na vzdálenost snad dvaceti metrů. A ta dívka vedle mě, no, naposled jsem jí viděla, když měla ještě vlasy černé jako noc při novu. A moje bytná. Netoužila jsem nijak po tom, je potkat, tedy hlavně tu druhou, ale bylo jasné, že by mě poznali, a tak jsem si vyndala sluchátka z uší a stáhla si dolů kapuci, která mi prakticky zakrývala celý obličej, a odhalila tak i své vlasy svázané v ne moc povedeném culíku.
,,Čau ve spolek, " prohlásila jsem, když jsem se k nim přidružila. Ani při pohledu zblízka jsem tu druhou z dívek nepoznala, a neměla jsem nijakou touhu se jí představovat, jestli s tím nezačne jako první.

Jako by mé podvědomí pro jednou ustoupilo a mě byl dopřán hluboký a dlouhý spánek bez toho, aniž bych se zase násilně vzbudila uprostřed některé z mých nočních můr, o které jsem, jak jsem poslední dobou zjistila, neměla nouze, a tak mému tělu byl dopřán více než dostatečný čas pro regeneraci po zraněních, které sice byly vyléčené runami, ale pořád neměly čas, aby se s nimi můj organismus vyrovnal.
Hned jak jsem otevřela oči, zjistila jsem, jak doopravdy dlouhý spánek to byl. Jelikož jsem jaksi pozapomněla na to, zavřít okno, v pokoji byla docela velká zima a vítr profukoval kdekoliv, kde se dalo. Zatřásla jsem se a přitáhla si okraj své čerstvě oprané peřiny blíže ke krku. To, že jsem byla jenom v nátělníku, mi taky na tělesném teplu nepřidalo. Vzpomínala jsem si, že když jsem se konečně doškrábala do své postele, slunce zrovna vycházelo, ale při jediném pohledu z otevřeného okna mi bylo jasné, že zrovna zapadá. Výborně. Chytla jsem zkurvenej upíří biorytmus. Měla jsem chuť si prostě lehnout a spát i přes můj dvanáctihodinový spánek, ale mé tělo zkrátka přetékalo energii a nutilo mě vstát a jít něco dělat. Nakonec jsem zaúpěla, vytáhla se na nohy a s dekou kolem sebe obmotanou jako plášť jsem zamířila k francouzskému oknu na balkón, které jsem nekompromisně s bouchnutím zavřela. Poté jsem deku odhodila na postel, bez jakékoliv snahy o ustlání a s rukama v bok jsem se zaměřila na to, co že budu dělat.
Napadlo mě, že bych šla tancovat, ale řekněme, že moje poslední návštěva klubu nedopadla zrovna podle toho, jak bych chtěla. Prakticky jsem se málem nechala vysát k smrti a pak si střepem z flašky od abstinthu propíchla plíci.
Takže tam vážně nejdu.
Napadlo mě, že bych šla běhat, ale já jsem byla od přírody značně líný člověk a utíkala jsem zásadně, když jsem něco honila nebo případně něco honilo mě. Taky jsem běhávala v době, kdy jsem byla školou povinná a nedílnou součástí tělocviku byl i běh, ale naštěstí jsem byla vždy natolik zdatná, abych se obešla bez předchozí přípravy.
Takže tohle taky odpadá ze seznamu možností.
Jako na povel mi lehce zakručelo v žaludku, a hned jsem si vzpomněla, kam jsem to vlastně plánovala jít předtím, než jsem se vyčerpaná odebrala na lože. Obchod. Spoustu, spoustu jídla. Při té myšlence jsem se ušklíbla. I kvůli tomu, že jsem byla tak malá, jsem dost musela omezovat své chutě, jelikož každý gram navíc byl na menším těle mnohem více vidět.
Snad budou mít ještě otevřeno, pomyslela jsem si ve chvíli, kdy jsem se odebrala ke skříni s oblečením. Normálně byl můj záměr spíše vyniknout než zapadnout, ale dnešek začal tak hezky uklidňujícím způsobem, že jsem si nepřála, aby se mě zase někdo pokusil znásilnit, což byla docela pravděpodobná možnost při shrnutí, že jsem hezká, holka a je tam tma jak v pytli. Proto jsem radši sáhla po běžným džínách z mé tenčící zásoby - sakra, musíš se někdy stavit i na nákup oblečení - a o dvě čísla větší tmavě modrou mikinu s nápisem 17 Los Angeles. Jo, tomu by se dalo říkat nenápadné. K tomu černé conversky, mobil a sluchátka a samozřejmě peníze.
Po cestě ze schodů dolů jsem přemýšlela, co bych měla koupit. Určitě chleba, máslo, něco trvanlivého, kukuřičné a rýžové chlebíčky, vajíčka, možná nějaké maso, a asi ty chipsy, co Ryan sežral, jestli teda nechceme, aby ho Stella odpráskla. Po cestě jsem nikoho nepotkala, a tak jsem prostě předpokládala, že jsou buď všichni pryč, a nebo spí.
Líbilo se mi, že měkké podrážky, na rozdíl od vysokých podpatku, nevydávají takřka žádný zvuk, když jsem šla přes rozlehlou vstupní halu. Pomalu jsem otevřela a vyklouzla ven, přičemž se mi podařilo zabouchnout do dveří i sluchátko. Zaúpěla jsem a otevřela, a ani to sluchátko nevypadalo, že by mělo nějaké vážnější poškození. Když jsem zavírala tentokrát, dávala jsem si sakra pozor, aby se mi to podruhé nestalo. Pak jsem si na mobilu navolila Beating Heart a vydala se kdesi směrem obchodní centrum.

>>> Central Park