Příspěvky uživatele

// Omlouvám se, jak to trvalo, už pomalu nezvládám školu a koně a na psaní už mi nezbývá zhola žádný čas.. Ale polepším se, slibuju.

Tak tohle je dost pod úroveň, pomyslela jsem si, když Kruela vyslala do boje 3 své otroky, i když bylo jasné, že je to pár minut po nich, a spolu se svým démonem se stáhla do ústraní. Jelikož se všichni z jejích sluhů pustili do litého boje s našimi, kterých ovšem bylo více, než jich, zjistila jsem, že jsme mimo boj vybyli pouze já s tím černým vlkodlakem.
V první chvíli mě napadlo, že bych snad měla někomu pomoci, ale stačil mi jediný pohled k tomu, abych věděla, že to není potřeba. Ryan a očividně ani ty dva nebyli nijak zvlášť dobře vycvičeni ani vyzbrojeni, snad krom toho druhého kluka, kterého jsem neznala, který dával Natali docela zabrat, ale bylo vidět, že má proti němu převahu. ,,Tak co teď? Pomyslela jsem si, když jsem si všimla, jak se černý vlk vedle mě plíží pryč. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, kam jde - bylo tu přece to stvoření, které nám oznámilo, že ho Kruela unesla.
Chtěla jsem na něj zakřičet, aby na mě počkal, ale nechtěla jsem na sebe upoutávat zbytečnou pozornost, a tak jsem se co nejtišším poklusem vydala za ním, ale bylo vidět, že to zdaleka nestačilo. I přesto, že se pohyboval neslyšně, byl mnohem rychlejší než já a zanedlouho mi zcela zmizel z dohledu.
Výborně, pomyslela jsem si. Otočila jsem se, abych se vrátila do jeskyně, kde probíhal hlavní boj, ale najednou jsem zjistila, že jaksi nemám jak. Tedy, měla jsem, ale skončila jsem na rozcestí. Dvě cesty přede mnou, dvě za mnou. ,,Mohlo by to být ještě horší?" Zabrblala jsem. Neměla jsem ani tušení, kterou z cest jsem sem přišla, natož pak abych věděla, kterou se vydat. Nakonec jsem usoudila, že bude lepší se vrátit zpět, a vybrala jsem si tu cestu, která vedla více vpravo.
Netušila jsem, jak rychle jsem se mohla předtím pohybovat, a tak jsem neměla představu, jak dlouho mi bude trvat, abych se dostala zpátky do jeskyně, tedy jestli jsem zvolila dobrou cestu. Šla jsem radši krokem, jelikož jsem i přes své vylepšené smysly nic neviděla a ještě pořád jsem v živé paměti měla to, jak na nás ze stropů prostě jenom tak spadl obří hadí démon. Ale i přesto mi za chvíli bylo jasné, že jsem musela zvolit špatnou z cest, a nebo jsem běžela mnohem déle, než jsem předpokládala.
Otočila jsem se tedy s tím, že se vrátím zpátky, ale podjela mi noha a já se ocitla na zemi, hlavou napřed. ,,Sakra, "zandávala jsem a chtěla se začít zvedat, ale zatočila se mi hlava a já spadla zpět na zadek. Třesoucí se rukou jsem se dotkla svého čela, kde jsem nahmatala lepkavou tekutinu, která mi prýštila z hlavy.
,,Děláte si ze mě srandu, že? " Zašeptala jsem těsně předtím, než jsem upadla do bezvědomí.

Zdálo se mi, že padám. Padala jsem a padala, stále více dolů, ale stála jsem nenarážela na žádný odpor, na žádnou zem. Zvedla jsem hlavu, ale ani kolem sebe jsem neviděla žádné stěny, jako bych prostě padala vesmírem. A pak, najednou, jsem dopadla.

Rychle jsem se zvedla a lapala po dechu, ale zarazila mě prudká bolest v hlavě, a tak jsem padla zpět na záda. Snažila jsem se sebrat dech a mezitím jsem přemýšlela nad tím, co se ksakru stalo. Co asi, si debil, co ani neumí stát, pomyslela jsem si. Nevím, jak dlouho jsem mohla ležet, ale nakonec jsem přece měla dojem, že jsem nabrala dost sil na to, abych zvládla vstát bez toho, aniž bych spadla.
Opřela jsem se rukama za sebe a pomalu se nadzvedla. Zatočila se mi hlava, ale tentokrát jsem to dokázala přemoci. Velice pomalu jsem se dostala nejdříve do dřepu a nakonec, vydatně se podpírající o zeď, jsem se i zvedla. Chvíli jsem jenom stála, opírajíc, či snad spíše ležíc na stěně a snažila se připravit na to, že abych se dostala pryč, budu muset jít.
Nevím, jestli by se to dalo moc nazývat chůzí, spíše jsem ručkovala po stěně. Každý krok mě bolel a hlava mi třeštila, ale utěšovala jsem se tím, že jestli se tady zastavím, tak tady zdechnu, a to bylo to nejmenší vzhledem k tomu, co bych chtěla, zůstat tady, kdy by ani nikdo nevěděl, co se se mnou stalo. Skončila bych jako máma, napadlo mě. Překvapeně jsem zamrkala. Nakonec jsem ale tu myšlenku vzhledem k tomu, že bylo nutné, abych pokračovala, odvrhla a pokračovala v trhaném pohybu vpřed.
Neměla jsem ani ponětí, kolik času mohlo uběhnout, ale nakonec jsem se přece jenom dostala až k rozcestí. Tentokrát jsem se ani nerozmýšlela a vybrala tu cestu vlevo, radši jsem si ani nepředstavovala, co by se stalo, kdyby to byla ta špatná. Jop, tak to bych si už mohla rovnou začít vymýšlet projev na svůj pohřeb, pomyslela jsem si sarkasticky, ale pak jsem raději veškerou svou energii věnovala chůzi.
Nakonec, po době, která mi teď připadala snad milion let, jsem se konečně ocitla v hlavní jeskyni, ale narozdíl ode mě tu nikdo nebyl, jenom tam, kde předtím ta ježibaba vařila, byl oheň, který celé toto místo osvětloval. Už jsem se nesnažila přemoci svou bezmoc a kecla jsem rovnou na zadek.
Tak to už jsem asi odepsaná, pomyslela jsem si odevzdaně. Přes všechno tu stejně umřu. Ta myšlenka byla stejně uklidňující jako děsivá.
A pak jsem si všimla ještě jednoho světla, které vycházelo ze zářícího kruhu, který prostě visel ve vzduchu. Zmobilizovala jsem poslední zbytky své energie a začala jsem se k tomu místu plazit. Šlo to pomalu,l písek na podlaze jeskyně mi rozdíral ruce, ale já už jsem bolest vůbec necítila. Ještě tři metry, dva.. Počítala jsem pomalu, každý metr byl delší než ten předchozí a já si nebyla jistá, jestli neomdlím ještě před koncem, ale věřila jsem si.
Musela jsem.
A pak jsem se ocitla těsně u kruhu. Nemyslela jsem na to, co by se mohlo stát, a prostrčila jsem jím nejdříve jednu a pak i druhou ruku. Bude to zábava, pomyslela jsem si chabě, když jsem do otvoru nasoukala celé své tělo a najednou jsem letěla.

>>> Institut

// Lidi? Tak trochu jsem se vrátila z mistráku (kterej jsem naprosto projela -,- ) a jsem trochu mimo :D Takže předpokládám, že asi mám hodit příspěvek, že jsem se složila a odkráčet za zbytkem do Institutu, co? :/

Těžce jsem dýchala. Doteď mi to nepřišlo, ale nyní, když se démon proměnil a vrátil, vím já, do své domovské dimenze či hnízda či co, jsem se najednou cítila, jako bych snad uběhla maraton. Svaly na rukou mě bolely, hlava mi třeštila, a, což jsem zjistila až po tom, co jsem udělala pár krůčků, asi jsem si při svém nešikovném pádu o hadí ocas podvrtla kotník, protože při každém z došlápnutí mi do celé nohy vystřelovala prudká bolest. Výborně, tak tohle jsem ještě potřebovala.
Ostří - Lucifer - jsem v žádném případě nehodlala schovávat, protože jestli na nás ta Kruela poslala démony, tak to asi vážně nebude malá osamělá babička. Ale když jsem se na něj podívala, všimla jsem si, že nesvítí tak jasně, jak by mělo. Původce jsem našla prakticky okamžitě - bylo celé polepené tou démonní krví. Naprosto bez přemýšlení jsem natáhla ruku a dotkla se ho. Cítila jsem, jak se mi při dotyku s krví, o které jsem předpokládala, že má určitě něco společného s kyselinou, škvaří kůže, ale ani jsem se nepohnula. Když jsem po asi půl minutě zvedla prst, uviděla jsem, že kůže na něm.. prostě není.
Jediný pohled na mé kalhoty mě přesvědčil, že už jim asi vážně nic neublíží, a tak jsem ostří utřela do nich, dávajíc pozor, aby to samozřejmě bylo tou tupou stranou.
Rozhlédla jsem se. Ta světlá vlčice, teď již mi bylo opět zmíněno, že Ayl, ale pochybovala jsem, že si to zapamatuji delší dobu, byla vážně zraněná a vypadalo to, že nikdo tady ji nedokáže pomoct, a tak zůstávala. Zároveň se tu usídlila i Dray, jejíž rameno taky nevypadalo zrovna v provozu schopném stavu.
Přišlo nás sedm, pokračuje pět, pomyslela jsem si chmurně, když jsme se opět vydali kupředu. První šla Stella, následována Nat, která se už očividně oklepala, a Savannah, která vypadala, že se každou chvíli složí. A čtyři bojeschopní, přidala jsem si na seznam. Skupinku jsem ukončovala já s tím tmavým vlkem, což jsem byla schopná z rozhovoru vyposlouchat, ale jeho jméno jsem opět nepostřehla.
Konečně jsme došly do něčeho, co bych snad mohla pojmenovat "hlavní sál". Vcelku úzká chodba se najednou roztáhla a my se ocitly v jeskyni, tak určitě deset na deset metrů, snad i víc. I strop byl vyšší, skoro tak vysoko, že jsem na něj nedohlédla, za což z velké části nejspíše mohlo to mizerné osvětlení.
Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že tu nejsme sami. Před sebou jsem spatřila tři postavy, jednu dívčí a dvě chlapecké. Jedna, jak jsem přešla s pozvednutým obočím, ani na sobě neměla oblečení, avšak nevypadal, že by mu to zrovna vadilo. A, druhý z chlapců, což mi trvalo zjistit, než jsem v jeskyni, kterou ozařovala pouze naše ostří a oheň uprostřed, byl Ryan. Takže asi nezešílel sám, co? Pomyslela jsem si.
A za nimi všemi stála tlustí a značně zvrásněná osoba, která mohla být pouze.. ,,Kruela, " pronesla jsem ztišeným hlasem. ,,Ta z té pohádky s dalmatiny byla mnohem hezčí. " Nevěděla jsem, jestli je to v tuhle chvíli vhodné, ale rozhodně to byl zajímavý poznatek.
Upoutal mě další pohyb, hned vedle ní. Najednou mě znovu ovanul ten zápach hadiny a já jsem v tu chvíli poprosila všechny bohy, aby to nebylo to, co si myslím, že to bude.
Naneštěstí mě bohové asi moc v lásce nemají.
Vedle Kruely stál démon, naprosto stejný jako ten, jehož život jsem ukončila ani ne před čtvrt hodinou.
A sakra.

// Tak to je od tebe hnusné :O

// A toho bludišťáka nedostanu? :D

// Tuším, že Chairman Meow, ale česky nemám ponětí :D

// Jaj, Sav mi to znepříjemnila, nebude přepisování, musím to hodit sem :D

Tentokrát jsem mířia dobře. Podařilo se mi použít dostatečně velké množství síly, a mé ostří čistě projelo celým jeho ocasem a oddělilo jeho bodec od zbytku těla.
Naneštěstí ale už dokázal napácat škody. Spatřilas jsem světlou vlčici, která se pod náporem úderu sesunula k zemi, až podlaha zaduněla. Vzápětí se vrhnl na tmavého vlka ležícího na zemi, mě naprosto ignorujíc. Myslím, žes tohle podělal, hochu, pomyslela jsem si, když jsem opět roztočila své ostří v ruce - až podivuhodně rychle jsem si na něj zvykla - a hodlala jsem učinit další výpad, dyž jsem uslyšela vzteklý výkřik.
Zmateně jsem se musela otočit, abych zjistila, že onen zvuk patřil Sav, terá probodávala démona ještě více nenávistnýym pohledem než já, teda jestli to vůbec šlo. A, znenadání, na našeho "hada" začaly létat kameny. První byl docela malý, jenom ho lehce omráčil, ale ten druhý ho přišpendlil k podlaze, i když bylo jasné, že ne natrvalo.
A teď nastala má chvíle. Démon, který nenávistně syčel a snažil se dostat zpod kamene a přitom škubal pahýlem svého ocasu, odkud mu stále tryskala černá krev, nevědomky odhaloval jednu část těla, která se mu již leskla černou tekutinou - krk.
Krutě jsem se ušklíbla. Ostří v mé ruce pulsovali, ve stejném rytmu, jako mé srdce, a já se na okamžik cítila stejně jako anděl, po kterém jsem ho nazvala - tak mocná, že byť jen trocha další moci pro mě bude zbamenat pád.
A znamenal.
S ostřím zvednutým vysoko až ke svému krku jsem se vrhla na démona a jedním, čistým švihem jsem přeťala ten jeho.

// Ach jo, vždycky jsem toužila obětovat chemii zabíjení démonů (y) Jdu to přepsat, ale jsem na tabletu, tak mějte strpení.

// Marjá, můžu dělat, že se ten můj příspěvek odehrál před tím? Mě se to nechce přepisovat :D

Andělské ostří mé v ruce mě tížilo, ne moc, ale stále mi připomínalo svou přítomnost, když jsem ho pozvedla do výšky svých ramen a rychle obhlédla situaci.
Had se stočil u stěny a vypadal, jako by vyhlížel svou příští kořist, takže jsem věděla, že nemáme moc času na to, abychom stihli zaútočit první, nebo to za nás udělá on, a pravděpodobně rád.
Nejmenovaný vlkodlak stále ležel na zemi. Vzhlížel značně zbídačeně, ale když jsem se soustředila, zahlédla jsem jeho zvedající žebra, a tak mi došlo, že i když je zraněn, očividně to nebylo smrtelné, a ani se nedusil, jako by nějaký úlomek kosti zasáhl plíci či jiný podobný orgán.
Natali stále vedle něj se svou "dýkou" a hleděla na démona. Netušila jsem, jestli jí to něco připomnělo, ale vypadala dost otřeseně, a její postoj byl spíše obranný než útočný. Takže ona asi útočit nebude, co?
No, a pak tu byla ta světlá vlkodlačice vedle mě. Ani ta nevyhlížela nijak zvláště útočně, ale viděla jsem, co zvládne mrštné tělo vlkodlaka, a nevypadala zdaleka tak šokovaně jako Natali. Bylo zřejmé, že kdyby zaútočil, bude se bránit, ale sama asi nezaútočí. V čemž mě utvrdilo i to, že vycenila zuby, ale pořád zůstávala na své pozici.
Takže to asi bude na mě, pomyslela jsem si. Zvýšila jsem stisk své ruky na ostří a vyrazila jsem směrem k "hadovi". Věděla jsem, že nemám moc výhod - byl větší, silnější, nepochybně rychlejší, a měl ten svůj bodák, u kterého jsem si byla sakra jistá, že bych nechtěla, aby ve mě skončil zabodnutý. Naproti tomu, já měla pouze své, nezvyklé dlouhé, andělské ostří, a prakticky žádný výcvik co se týče boje s ním. Ach, tak to jasně značí v můj prospěch, že ano?
Můj první výpad jsem vedla na jeho dlouhý ocas, zakončený nepochybně jedovatým bodcem. I když byl rychlý a silný, nepočítaje jeho zuby, bylo zřejmé, že je to jeho největší zbraň, a bez něho bude o dost lehčí ho, em, sejmout.
Ovšem, takovýto "meč" byl naprosto něco jiného než dýka, a, co mi došlo až později, i zde funguje páka, a když byl dvakrát tak dlouhý jako dýka, asi budu potřebovat dvojnásobnou sílu na to, abych dala stejně silný úder, a tak ho první z mých ran jen takřka neškodně škrábla, ale přesto bylo zjevné, že se mu to nelíbilo. Ostří při dotyku s jeho kůží zasyčelo a ve vzduchu se najednou ke všem smradům přidal i pach spálené kůže. Výborně, tak to mi ještě chybělo ke štěstí.
Najednou se jeho ocas rychlostí blesku přiblížil ke mě a já měla akorát tak čas na to, uskočit, ale podjely mi nohy a najednou jsem se ocitla na záda. Nehodlala jsem takto zranitelná zůstat moc dlouho, a tak jsem se co nejrychleji vyšvihla na nohy, ale stále jsem popadala dech.
Naštěstí, jak jsem zjistila, démon měl plné "ruce" práce se světlou vlkodlačicí, která nejprve pomohla vstát svému tmavému druhovi a pak se na nestvůru sama vrhla. I když byla vidět snaha, její pokusy byly asi tak stejně marné jako ty moje. Každá zvlášť nic nezvládneme, uvědomila jsem si.
A pak se proti němu rozběhla a zakousla se mu někam do míst, kde bych snad čekala, že bude mít krk. Démon nevypadal nijak zraněně, ale očividně ho to dost vytočilo, a začal sebou zmítat. Kdyby nešlo o můj život, asi bych se začala smát, protože to vypadalo doopravdy komicky.
Jelikož o mě jaksi ztratil zájem, povedlo se mi vcelku nepozorovaně proklouznou k jeho zadní části, zatímco vlkodlačice stále visela na jeho krku. Výdrž má, to se upřít nedá, pomyslela jsem si uznala.
,,Tak si jdeme hrát, co tomu říkáš?" Zeptala jsem se démona s nepěkným úšklebkem. Snad ho udržíš ještě chvíli, pomyslela jsem si směrem k vlkodlačici, i když jsem věděla, že mě nemůže slyšet, a pak jsem si přetočila ostří ve své ruce a vší silou bodla do konce jeho ocasu, těsně před bodec.

Myslím, že tohle místo přidám na seznam míst, kam už se nikdy v životě nechci podívat. Nikdy, zabrblala jsem v duchu, když jsem postupvala dále temnou a vlhkou chodbou. Jak jsem si uvědomila, nebyla jsem ani na začátku, ani na konci naší skupinky - přede mnou byla Stella, Sav a lehkomyslná Dray, která se tvářila, jako by i snad nic nemohlo ublížit, následovala jsem já s tou světlou vlkodlačicí, na jejíž jméno jsem si zaboha nemohla vzpomenout, a konec tvořil ten tmavý - vlkodlak? vlodlačice? - spolu s Natali, která, jak jsem si všimla, také aktivovala své ostří jménem, jež bylo takřka totožné s tím jejím. Jenom já jsem zatím šla se ztemnělou čepelí v mé natažené ruce - netušila jsem proč, ale byla jsem odhodlaná ho pojmenovat až tehdy, až dojde k boji.
Postupovali jsme docela nejistě. Narozdíl od nás Lovců měli sie vlkodlaci takřka perfektní smysly, ale stále nikdo z nás nevěděl, co objevíme v této jeskyni, co se může objevit jen pár metrů od nás, a tak jsme byli radši obezřetní. Bylo vidět, že ne uplně všem to vyhovovalo, ale já jsem byla až nadmíru spokojená s tím, že se neudeme nikam hnát jako šílenci.
A pak, po hodné chvíli absolutního ticha, jsemn zaslechla šramot. Chtěla jsem všechny varovat, i když mi bylo více než jasné, že všichni ostatní to museli slyšet taky, když tu náhle jsem uviděla šmouhu a něci přiletělo ze stropu jeskyně.
Díky bohu to sic nepřiletělo na mě, ale když jsem to spatřila, uvízl mi výkřik v hrdle. Bylas to nejmíň tři, čtyři metry dlouhá věc podobná hadu, s ocasem jao chřestýš, ale na konci s bodcem, který zrovna nevypadal, že by měl sloužit jen na okrasu. To bylo vše, co jsem stihla zahlédnout, když ta věc - teď už jsem si byla docela jistá, že je to doopravdy démon - dopadla na Raula těsně za mnou.
Otočila jsem se právě včas, abych uviděla a hlavně uslyšela křupnutí některych jeho kostí, když se kolem něj "had" pevně odmotal. Raul zůstal ležet nas zemi, zatímco démon se pouze elegantně odmotal a rychlostí blesku se rozhlédl po možném daslším úlovku.
Chtěla jsem zavolat na Stellu nebo snad Sav, ale výkřiky, pocházející z čela našeho koridoru, mi více než ukázaly, že náš hadí démon nebyl jediný s kým se musíme potýkat.
Nadhodila jsem si ostří v ruce a postavila se do základního postoje, netušíc, co bude následovat. Mezi mnou a vlodlačicí a hadem stála Natali, ale pak už to budeme my, kdo se s ním bude potýkat, a tak jsem se k tomu odhodlala.
,,Lucifer, " zašeptala jsem a čepel mého ostří vzplála bílým světlem.

// Btw, mám si i já z příspěvku vymazat tu část o tom, že jsem něco ucítila, i když jsem to nijak nespecifikovala? Nebo to můžu nechat?

Když začala Dray vyprávět o Jeníčkovvi a Mařence, pozvedla jsem obočí. Takže tu máme dalmatíny, chaloupku.. Kdy se někdo vytasí s Petrem Panem? Pomyslela jsem si sarkasticky, ale nic jsem neřekla. Už tak stačilo, že se mě pokoušela zabít Natali, kdo ví, kdyby jedna z mých poznámek mohla vytočit někoho dalšího.
Když se otázala, jestli někdo nemá zbraň navíc, musela jsem zavrtět hlavou. Měla jsem jenom své ostří a to jsem potřebovala. A když už ho zmiňuji... Vytáhla jsem ho z opasku a potěžkala vv jedné ruce. Na to, jak bylo dlouhé, bylo až podivuhodně lehké, a i vyvážením působilo jinak než běžný meč. Tedy ne že by si někdy pořádně bojovala s mečem, pomyslela jsem si a smutně jsem se usmála. Přinejhorším si prostě budu představovat, že je to jen velká dýka.
Ale na rozdíl od Stelly jsem ho ještě nepojmenovávala.
Když Dray vtrhla dovnitř jesyně absolutně bez nás, musela jsem zavrtět hlavou. Co si o sobě sakra myslí? Když jsem se rozhlédla, bylo vidět, že nejsem jediná sdílející svůj názor.
Najednou se mi zdálo, že kro odporného puchu, který se stále táhl z jeskyně, se objevil ještě jeden, nový, ale ne ménně zlověstnější. Vlastně mi byl docela povědomý, ale zaboha jsem si nemohla vzpomenout, kde jsem ho cítia naposledy.

<<< Doupě

Ani tentokrát na mě nikdo nedbal, ale začínala jsem mít pocit, že si přeci jenom zvykám. Vlci se pohybovali tiše a rychle, jejich štíhlé nohy se potichu bořily do sněhové vrstvy a zanechávaly za sebou plytké stopy, které stejně za chvíli pokryje vrstva sněhu a na zemi nikdy nezbude žádná stopa toho, že by tady snad někdy byly.
Na rozdíl ode mě. A Stelly a Natali, které šly vedle mě. Stella naši trojku vedla a já zůstávala u jejího pravého ramene, zatímco Nat se pohybovala vedle toho levého. Naše nohy se bořily do sněhu až po kotníky, a kdyby se sem tak nepřehnala větrná vlna, snad bych uvěřila, že v celém bílém světě není nic jiného než jednolitá bílá krajina a naše nohy propadající ledem.
Sav byla očividně dobrým navigátorem, protože po sotva půl hodince vytrvalé chůze jsme se ocitli u skal. Kámen byl šedý a částečně pokrytý sněhem, ale Savannah se stejně neomylně zastavila na místě, o kterém jsem, když jsme přišly blíže, zjistila, že je opravdový vstup do jeskyně. Výborně, máme jeskyni. Ale je to ta správná?
Dovolila jsme si vystoupit ze své pozice a ušla jsem pár kroků blíže ke vstupu. První věc, kterou jsem zaznamenala, byl zápach - odér nemytého těla, shnilého masa, škvařená kůže a bůh ví čeho ještě. Jen jediný nádech mi stačil na to, aby se mi zvedl žaludek a pro jistotu jsem udělala pár kroků zpět a opět se připojila ke Stelle. Tak tady určitě něco je, a pokud to má být tlustá, špinavá ježibaba, hádala bych to na vhodnou jeskyni. Ale i přesto jsem od vstupu neviděla nic jiného než černočernou tmu.
Dostala jsem chuť sednout si na zem, ale včas mi došlo, že bych nemusela mít promočenou jen mikinu, ale i celý zadek, a zastavila se. Až teď jsem si vzpomněla na to kafe, které jsem si přála ještě v Doupěti. Jop, tak to by se tady hodilo.
Jednu ruku jsem si položila na jílec ostří, druhou jsem si dala v bok a čekala, až dorazí zbytek naší skupiny.

Jak jsem později zjistila, nebyla jsem jediná, kdo byl vytočen Nataliným chováním. Ano, byl to útok na mě, ale Sav vypadala, jako by to pro ni byla osobní urážka. A třeba byla, co ty můžeš vědět? Zeptala jsem se sama sebe v duchu. Po té hádce jsem se cítila mnohem více vyčerpaná než předtím a začala jsem si počítat, kdy že jsem to spala naposledy. Čtyři, pět dní? Zavrtěla jsem hlavou. Lovci očividně vydrží hodně a i já vydržím hodně, ale nikdo očividně nevydrží bez spánku, což by, uznejme si, bylo dokonalé.
A pak na mě Stella vyjela. Výborně, a teď za to, že mě slovně napadla a já jsem jí odpověděla, na rozdíl od ní jsem ani nekřičela, budu seřvána já. A teď tady vidíme perfektní spravedlnost. ,,Omlouvám se, pouze jsem se bránila. Její chování se mi zdálo nepřiměřené, ale nemám ve zvyku mlčet, když mě někdo napadne. " Můj hlas byl zdvořilý, ale lhostejný. Neměla jsem potřebu se Stelle omlouvat, ale nechtěla jsem, aby po mě začala vyjíždět jako Natali.
Když mi řekla, že jdeme, kývla jsem. ,,Takže kde začneme?" Zeptala jsem se, protože jestliže došlo k rozhodnutí, zatímco na mě Natali křičela, neslyšela jsem ho.
Rychle jsem si vzala bundu a mikinu, která mezitím trochu uschla, a oblékla jsem si je na sebe. Pro jistotu jsem si opět nandala kapuci, ale když jsem vyšla ven do poledního slunce, spatřila jsem, že již neprší, jelikož teploty spadly pod nulu, a teď na mě z nebe padaly malé sněhové vločky a barvily černou barvu mého šatstva na šedou.
Natali jsem spatřila u brány u východu pozemku spolu s tou světlou vlčicí. Věděla jsem, že i Nat, i Dray jí oslovovaly jménem, ale to se mi nějak vypařilo z hlavy. Šla jsem vedle Stelly, a tak jsem byla moc daleko na to, abych slyšela, co Sav řekla Natali, když k ní dorazila, ale neznělo to zrovna pochvalně. Běžně bych se asi ušklíbla, ale jaksi jsem to najednou ani neměla zapotřebí.
Spatřila jsem, jak se Sav proměnila ve vlka. Bylo to elegantní, jako by se jedním plynulým pohybem ze štíhlé ženy stal velký, ale stejně štíhlý a elegantní vlk, ale předpokládala jsem, že je to kvůli tomu, že Savannah už se přeměňuje po hodněkráté. Měla jsem dojem, že kdyby se měl přeměnit někdo z vlků, kteří jsou vlkodlaky jen pár dní, tak hezké by to nebylo.
Byla mi trochu zima, a tak jsem si přeložila ruce na hrudi, ale předtím jsem pohladila jílec svého ostří, jako bych se chtěla ujistit, že tam stále je. Následovala jsem Stellu a slyšela tiché křupání ledu pod mýma nohama.

>>> Jeskyně Rúcima