Příspěvky uživatele

Nastala konečně toužebná noc a noční tvorové se začali probouzet. Netopýři si tu sem tam občas proletěli. Ještě, že do vlasů se mi nedostali!
Ono nestačilo, že jsem mimo s toho všeho, co se mi událo za posledních pár dní. Ono muselo nastat ještě tohle. Chtěla jsem být v pohodě, jenže moje myšlenky odváděli mou pozornost stále jinam a jinam. Ne, rozhodně jsem teď nebyla v dobrém rozpoložení, abych mohla vůbec cokoliv dělat, ale snažila jsem se. Snažila jsem se být v pohodě. Vzdychla jsem si a prohrábla rukou vlasy.
Poslouchala jsem každý její slovo. Ale neodpovídala. Ne, že bych nechtěla, jen sem to nechtěla řešit zde venku. Kdo ví, co venku má uši. Nemusí někdo vědět další věci o našem druhu. To jsem si sakramentsky dávala pozor na pusu.
Sundala jsem kocoura a vstala. Přešla jsem ke dveřím. " Myslím, že tohle bysme měli probrat vevnitř. Řeknu ti vše a i ti vše vysvětlím. Jen ne zde venku." Vešla jsem lehkým krokem dovnitř a namířila jsem si to do velkého sálu. Tedy, dřív se to asi používalo jako sál. Já s toho teď měla udělanou obývací místnost s krbem na jedné straně.
Ještě, než jsem se posadila, jsem si čapla láhev vody, kterou jsem si vzala sebou.
Rychle jsem se posadila na velkou pohovku a čekala, až to Angelika udělá taktéž, abych jí vše mohla vysvětlit a říci, co jí čeká v jejím životě. Už teď jsem hledala ty správná slova a vůbec, kde začít. Neměla jsem ani potuchy, jak to veme. Nevěděla jsem jestli začít pomalu a nebo to na ní vychrlit, aby si to přebrala hnedka sama.

// A já odepíši zítra, už to nedávám, ten nedostatek spánku mi už dohnal.

Užívala jsem si aspoň ten západ slunce. Kdybych mohla, nechala bych vybuchnout i ty ptáky, co furt řvali. Nikdy snad zobák nezavřou. Sfix se mi na klíně zavrtěl a vypadal jako kdyby spal. Hlavně, že nahlas předl.
" Ty máš stejnak takovej super život. Nic ti nechybí, najíst dostaneš, spíš celej den a i noc. Občas se přijdeš pomazlit ty namyšlenče..." V tu na mne obrátil svou hlavu a jeho velké oči na mne pohlédli. Asi jsem ho urazila. Rukou jsem ho jemně poplácala po hlavě, aby si nemyslel, že jsem to myslela vážně a neurazil se.
K mým uším dolehl zvuk vrzající brány a i její klapnutí. Trochu jsem nadskočila. Nechápala jsem to, sem přece nikdo nemůže. Runy to zde chrání. Naslouchala jsem krokům, které se blížily čím dál tím rychleji.
Pak jsem uviděla, kdo to je. Angelika? Maličko mi mozek nepobíral.
Otázala se, jestli jsem nejvyšší. Tu mi začlo v mozku štrotovat. " Jak víš, že jsem...? Jak si...? Proč...? Angeliko? JAK?" Byla jsem v šoku.
Urovnávala jsem si to v hlavě a skládala si to vše dohromady. " Jak si se sem dostala? Nebo spíš, potřebuješ něco?" Už klidným a vyrovnaným hlasem jsem promluvila. Začalo mi to vše zapadat. Ona musela být jedním z nás nebo prostě člověk či vlkodlak a někdo jí sem pozval, jinak by sem takhle nakráčet nemohla. Jenže, kdo jí pozval? Sfinx? Parchant jeden kočíčí. Zatřepala jsem hlavou, abych se z té pohádky probrala a vrátila se zase do reality a dozvěděla se od Angeliky, co tedy zde pohledává.

<< Les Lairë

Konečně jsem byla před bránou. Vzala jsem klíče a odemkla. Byl už podvečer, takže super atmosféra. Celkově, abych se přiznala jsem byla unavená už ze všeho. V hlavě mi lítalo tolika myšlenek, že jsem se už v tom začala ztrácet pomalu. Došla jsem před dveře Institutu, které jsem odemkla a otevřela.
Nešla jsem dovnitř, sedla jsem si na lavičku venku a jen tak čuměla do zahrady, která mi přišla chvilkama někdy děsivá.
V tu mi na klín vyskočil Sfix. Podívala jsem se na něj jako, jestli si nedovoluje nějak moc. Ale popravdě jsem byla ráda, že ho mám u sebe. Bylo to málo kdy, že by se přišel pomazlit nebo mi vůbec skočil na klín.
Zívla jsem, ale né ospalostí. Tedy, možná jo, jen ta únava mne začala přemáhat, ale spát sem nechtěla. Měla jsem chuť jít něco dělat, ale zároveň neměla. Už jsem ani nevěděla, co vůbec chci. Byla jsem ze všeho prostě zmatená.

Mračila jsem se, když mi vysvětloval, že žádnou nemoc mít nemůže. " No jasně, jen aby. Stejnak ti nevěřím. Třeba máš Aids nebo kapavku, když otentočkuješ vše, co se hned."
Asi blbě pochopil mou nabídku. Nabízela jsem mu, že mu chytím veverku, ne aby si jí chytnul,. Zakroutila jsem jen nad tím hlavu a mávla rukou. Nemělo cenu se s ním teď hádat.
I naše drahá vlčice nás opustila, což byla škoda. Nebyl tu už žádný divák.
Pak mi tedy vybízel slovy, ať mu něco takového přinesu. " Fajn, jak chceš, aspoň se budeš moct dostat do tvé boudy. Já tě tam totiž odnést nehodlám." Když jsem mu dala nůž z krku zvednul se do sedu. To už bylo vážně divný. On byl divnej a hladovej. Připadala jsem si taky divně.
Byl až moc blízko mého krku, tak jsem se raději zvedla a šla mu pro tu veverku. " Počkej tu, přinesu ti tu zatracenou veverku."

Na patě jsem se obrátila a kráčela hlouběji do lesa. Tiše jsem našlapovala a sledovala okolí, jestli náhodou něco neuvidím a nemohla mu to tak ulovit.
Něco se hlo v trávě a já raději použila neviditelnost, aby mi to nezdrhlo. Přišla jsem blíže a byl to malý králíček. To mu musí stačit. Vytáhla jsem tiše dýku a zamířila a hodila.
Králík zakvičel, ale zdrhnout už nemohl. To jsem ho už čapla a rychle se vracela k Nickovi.

Byl stále na stejném místě. Já už viditelná jsem za ním přišla a flákla sem mu králíka přímo do klína. " Nic lepšího neni. Musí ti to stačit..." Bylo mi celkem fuk, jestli mu to stačí bo ne. "A hele, asi se budu muset vrátit do Institutu... Budem si to muset užít někdy příště, jestli se ještě potkáme." Jak neviňátko jsem se na něj podívala a sedla si na zem kousek od něj. Sáhla jsem si pro svou bundu, kterou jsem si nandala a opět vstala. Musela jsem odejít, už jsem se za ním neohlížela a prostě jsem kráčela do Institutu.

-> Institut

Maličko mi vysvětlil, co pro něj znamená vůně. Byla to pro mne novinka. Jakože, bylo mi jasný, že jim krev voní, ale třeba mi i zajímalo, jestli každý člověk voní jinak. No, ale nebyla na to vhodná příležitost se teď na to ptát. Tak jsem to nechala být.
Raději jsem se zabejvala mým prstem a mou krví na něm a jeho reakcí na to vše. Chtěl ochutnat, to na něm bylo vidět. Jenže, já mu nehodlala vyhovět. " Víš, chtít můžeš. Třeba máš nějakou nemoc, takže máš smůlu." Dětinsky jsem na něj vyplázla jazyk a strčila si prst do pusy. Jo, jako malé dítě. Jen, co sem si prst vyndala, tak jsem ho utřela do tílka. Teď jsem aspoň měla opět k dispozici volnou ruku, pro další případ.
Pak,jakoby snad odumřel. Byl najednou takovej divnej. Píchla jsem mu do hrudi prstem. " Žiješ ještě? Přijdeš mi fakt nějakej divnej a to jsem ještě končit nechtěla... Nechceš třeba chytit veverku? Pít zvířecí krev můžeš ne?" Se zvednutým obočím jsem na něj hleděla. Krčil i nohy, což asi má za důsledek něco o čem jsem neměla ani páru. Zvedat jsem se rozhodně ale nechtěla. " Máš pravdu nedám, ale jak sem řekla, chytnu ti třeba veverku. Možná ti pomůže a pak si můžeš najít někoho z koho se napiješ a pak budu moci dál pokračovat ve tvém mučení. Já jsem totiž ještě neskončila." Šibalsky jsem se na něj usmála. Sice možná trpěl, ale tu veverku bych mu vážně sehnala, aby aspoň maličko oživnul. Takhle s ním začínala být nuda.
Dala sem pryč i dýku z jeho krku. Dyť už teď nezmohl nic.

Musel se hodně držel, aspoň mi to tak přišlo. Popravdě mi ho i drobet přišlo líto, ale já si chtěla hrát, já si chtěla tuhle chvilku užít. Vždy měl navrch on a teď mám navrch já. Byla by škoda toho všeho nevyužít.
Udržovala jsem si stále kamennou tvář.
Nad jeho slovy jsem zakroutila hlavou. I sem si všimla, jak kouká jinam a přestal dýchat. " Neříkej, že ti tolik voním, dyť jsem se koupala ráno a už musím smrdět." Uculila jsem se. Moc jsem totiž ty jejich smysli a tak dále nechápala. A potvrdil mi to, co jsem chtěla. Chtěl by si kousnout. To se mi líbilo, že chtěl, ale neměl šanci. Nedám mu hryznout, když ho znám sotva pár hodin. To čekej, ještě budeš mít nějakou nemoc. Napřed si projdeš testama na nemoce a pak si to možná rozmyslím. Pokud budeš poslušnej.
A aby toho nebylo málo, i se sám skoro podříznul. Už jsem viděla hodně, ale tohle ještě ne. Asi ta chuť na mou krev byla silnější, než instinkt nic si neudělat.
Mohl mi klidně čapnout ruku a zahryznout se, ale to on neudělal a vlastně se ani o nich nepokusil. To se mi nelíbilo a já kutila v hlavě další, jiný zákeřný plán, jak ho ještě více vyprovokovat.
Odtáhla jsem dýku od jeho krku a raději jí ještě otřela o trávu, byla na ní jeho krev - určitě upíři mají nějakou nemoc a já to chytnout nechtěla. Ještě jsem to otřela i o mé kalhoty. Pak jsem zvedla roku, kterou jsem se o něj opírala a maličko jsem se řízla do prstu. Ihned na to jsem přiložila dýku opět k jeho krku, co kdyby náhodou.
Už tak jsem si dost zahrávala. Z mého prstu začala pomalu, ale jistě vytékat rudá krev. Ukázala jsem mu to, aby to zřetelně viděl.
Dávala jsem si pozor, aby ani kapička neukápla na jeho ústa nebo někam kolem. Nechtěla jsem, aby i maličko ochutnal. Ne, dokud já sama mu to nedovolím - což se asi nestane. " Chtěl bys aspoň kapičku?" Zákeřně jsem se na něj podívala.
Bylo mi jasné, že si o mne musí pomyslet, jaká já teď nejsem mrcha a jak ho teď mučím, když má hlad. Ale já chtěla hrát hru a on hrát nechtěl, tak sem ho prostě do toho chtěla nějak nalákat. Tohle mi přišlo, jako dobrý plán, jak ho ještě víc vyprovokovat.

Dobře, tohle bylo až moc divný i na mne. To, že má divné úchylky jsem maličko chápala, ale to, proč se sápe po mne, můj mozek jaksi momentálně nedokázal pochopit.
Bylo to celé divné a mi se to přestávalo nějak líbit, i když zase pohrát si s ním bych mohla. Jestli touží tolik po mé krvi, tak to byla dobrá příležitost, jak toho využít. Jenže jsem se vážně bála, že mi vážně kousne. Nechtěla jsem, aby ochutnal byť jen kapku mé krve.
Byl čím dál tím více blíže a můj osobní prostor byl vážně maličký. Sledovala jsem každičký jeho pohyb, ať už byl sebevíc velký.
Pak začal cosi dělat s mým tílkem. On se opovážil mi ho vyhrnout! Ještě chvilku jsem ho nechala, zvědavá, co hodlá udělat. TO, co udělal, jsem nečekala, olíznul mi mou kůži. Přejel mi mráz po zádech a já prostě nějak vybuchla. Asi to byla poslední kapka, toho všeho.
Ani zesílené sevření mu nepomohlo. Prostě jsme si vyměnili rázem pozice. Jeho ruce jsem dala pryč z mého pasu a nějak ho celého odstrčila až zůstal ležet na zádech na zemi. To jsem na něj skočila a v ruce už vytaženou dýku. Seděla jsem mu, no, ne přímo na rozkroku, ale tak nějak mezi tím a břichem.
Sklonila jsem se k jeho obličeji, volnou rukou opírajíc se o jeho hruď a podívala jsem se mu do očí. Dýku jsem mu dala k hrdlu, jako kdybych ho chtěla podříznout. Pak jsem mu do ucha začala šeptat a doufala, že to jako menší provokace nebo aspoň, ještě více ho nalákat na mou krev, bude stačit. " Určitě musíš slyšet, jak mi buší srdce, určitě si představuješ, jak proudí krev v mých žilách. Jak musí být horká a jakou sladkou chuť musí mít. Máš i tu krásnou představu, jak ti ta sladká chuť krve stéká hrdlem a jak ti zahřívá celé tělo? Máš i představu, co bys všechno semnou provedl, kdybys jen mohl... Jenže, ty nemůžeš chudáčku. Nemáš na to sílu. Seš slabej, sotva se hýbeš a asi i pěkně hladovej, že ses opovážil zkusit, zda se ti povede ochutnat mou lahodnou krev" Stále jsem šeptala a ruku, kterou jsem měla položenou na jeho hrudi jsem mu mačkala triko. Ani nevím proč, jen má naštvanost stoupala. Dýku jsem mu pro jistotu přitlačila blíže ke kůži na krku, ale neřízla. Ještě ne, zatím sem neusoudila, že by si zasloužil podříznout.
A navíc, mě taková malá hra nevadila. Aspoň se zde nebudeme nudit a já si mohu přidat další zajímavý zážitek do sbírky. Ty chudáčku hladovej. Měl sis vyhlídnout lehčí oběť a ne mě. Ve tvém stavu bys teda těžko asi někoho okouzlil svým šarmem. Podívala jsem se mu do očí. " Stejnak nechápu, že máš takovou odvahu, pustit se do něčeho takového a to moc dobře víš, že nemáš žádnou šanci." Usmála jsem se a musím uznat, že tahle pozice, být nahoře a mít ho teď dá se říct pod kontrolou se mi velice líbila. " A nebo.. Chtěl bys vážně okusit mou krev?" Nadzvedla jsem ruku, kterou sem svírala jeho triko a dala mu jí před obličej, ale nakonec jsem jí zase raději dala zpátky na své místo. Víc ho provokovat raději nebudu.

Oni prostě museli mluvit. Oni prostě nemohli být chvilku ticho.
Snažila jsem se je, co nejvíce ignorovat a vypouštět jejich žvásty z hlavy a zůstávala klidně v tureckém sedu, stále se zavřenýma očima. Jen jedna věta od Savannah přeslechnout nešla, to jsem zprudka otevřela oči. " Intimní? Myslíš, to jako tak, že bych mu něco dovolila, aby si zkusil. Jako ty? Já nehodlám být jeho pokusný králíček a jeho další na seznamu." Zavrtěla jsem nad tím hlavou. " A jestli chceš jít, klidně. Já se zlobit nebudu. S ním si případně poradím, kdyby něco zkusil. Už tak je polovičně zmrzačený."
Hned poté jsem se vrátila opět do mého stavu tichosti a naslouchání zvuků lesa. Tedy, aspoň jsem se o to pokoušela.
Jenže... Jenže tu byl jeden tvor, který celou atmosféru pokazil
Pán Nicholas mi čapnul za nohu. Já sebou trhla, jak jsem se lehkla, co to po mne sáhlo. Kdybych neignorovala jeho vrčení, všimla bych si, že se ke mě plazil.
Čuměla jsem na něj zaraženě a koukala, co hodlá udělat. Pak se dostal výš a čapnul mi i okolo pasu. To já už jednou rukou sahala pomálu po dýce. Pro jistotu, nevěděla jsem totiž, co hodlá udělat a jestli toužil po mé sladké a horké krvi, tak měl smůlu. Jeho oči... Jak to jen říct, cosi se v nich odráželo. Neuhnula jsem za žádnou cenu pohledem. Mé tělo bylo napnuté a já zůstávala ve střehu. Neúnavně jsem jednou rukou svírala dýku, rozhodnutá jí do něj zabodnout, kdyby mi vystartoval po krku. Byl až moc nebezpečně blízko. " Jestli se o něco pokusíš, rozkuchám tě," řekla jsem tvrdým hlasem. Ač jsem byla malinko s toho všeho nervózní.
V koutku mysli, mi proběhla myšlenka, jaké to asi je, když vás kousne upír. Jestli je to bolestivé a nebo si to dokáže vychutnat i oběť. Tu myšlenku jsem raději rovnou zahnala. Nemohla jsem nad tím uvažovat, ne zrovna v takové podivné situaci, ve které jsem se právě ocitla. Třeba je to tím, že jsem ho bodla a on se teď bude chovat, jak zvíře a bude mi to chtít oplatit. Druhou volnou ruku jsem mu položila na hruď a maličko jsem ho odstrčila od mého těla dál, i když se mi držel okolo pasu. Nějaký ten centimert nebo snad milimetr navíc jsem měla.

Nechala jsem ty dva být a raději jsem si seděla v tureckém sedu, zavřela oči a užívala si prostě klid. Od rušného města to bylo něco jiného. Nadechovala jsem i tu vůni lesa a prostě si to celé užívala. Nicka s vlčicí jsem vypustila z hlavy a uzavřela jsem se uvnitř sebe. Byla jsem momentálně ve svém světe, vymyšleném, který je prostě dle mého gusta.
Ovšem, to by mi nesměl vyrušit něčí hlas - tedy kdyby ten hlas neřekl mé jméno, vůbec bych nereagovala.
Otevřela jsem oči a koukla,kdo mi oslovil. Byla to Savannah a vlčice nebyla nikde. Zamračila jsem se, protože mi došlo, že ta vlčice byla ona. " A-ahoj?" K tomu všemu byla nahá a měla na sobě jen mikinu.
Pak přišla už oblečená. No, prostě jsem čuměla na ní chvilku, jak blb. Následně na to, jsem se opět vrátila do mého snění a zavřela opět oči.
Jenže na to jsem neměla klid. Nick musel hubou mlejt, jak nevím co. " Můžeš nachvilku zavřít tu tvou pusu, aby si člověk užil chvilku toho klidu, co tu vládne?" Zahejkala jsem na něj dost hlasitě. Byl unešený asi s toho, že si to chtěl rozdat s vlkodlakem, přesněji se Savannah. Ani jsem se mu nedivila.
Já být na holky, taky bych do ní šla... Počkat, já se vlastně mohu přeorientovat a být na holky. Holek je tu plno a mají lepší nápady, než kde jaký chlap... T by se mi možná líbilo, ale asi by mi přeci jen něco scházelo. Ale na druhou stranu by mi tolik nedrásala nervy, jako někdo.

// Já ti nevím, ale nevidím tu dalšího hráče, jakožto kluka se kterým si tvá postava povídá.
Imaginární postavy nebo-li jiné, za které nikdo nehraje vytváří pouze Božstvo a objevují se hlavně při různých akcích =)

// Nemáš 10 řádků ;)
Pokud jsi četla článek, jasně v něm stojí, že příspěvky budou min. o 10 řádcích.

Bránil se, že uchýl není. " Jasně, to jsem viděla. Nevíš kam už smočit?." Otázala jsem se. I bylo zřejmé, že ho štve ta rána. " Promiň, za tu ránu, ale víš... Nezastavam se úhlů zvířat." Pokrčila jsem rameny a sledovala počínání vlcice.
Bylo to pro mne poněkud divné. Tedy vlčice zavrtěla ocasem, když mi viděla. Asi mi znala, což mi přišlo divné.
Pak se tu ukázala další společnost. To tu tak chybělo. Neměla sem náladu se bavit s civilama. Tak sem je raději přešla. Přišli mi nevyspělé, ale to bylo tím, že žijí v nevědomí.
Ani jsem neměla náladu se s nimi bavit. Určitě by se ptali na moc otázek. Já svou pozornost směřovala na vlčici, která se pokoušela sundat Nickovi mikinu. Tomu jsem se smála a hodně. Už se konečně k ní nechoval, že si s ní chce užít. Ale jako ke psovi. To jsem už brala. " Kdyby ses k ní choval takhle, nemusel bys být za zoofila. Ještě, když tu je společnost civilů." S úsměvem jsem si došla pro bundu a poté si k té dvojici sedla a pozorovala je.

// nejde mi to dát tučně, sem na mobilu, tak sorry za krátkost. I proto sem všechny odignorovala.

Jeho reakce přišla hned, SIce jsem se maličko styděla za svůj hod, ale účel to splnilo. Nadával, jak dlaždič a asi nechápal, co se to stalo nebo spíš, kdo to udělal. Už jsem se chtěla ukázat, ale v tom se zase vrhnul na vlčici. On si nedá pokoj ani, když ho člověk skopne a ještě bodne? Zakroutila jsem hlavou a opět jsem k němu přešla a opět jsem ho skopla.
Tentokrát jsem se hnedka ukázala a v klidu jsem si šla pro mou dýku, kterou jsem o trávu otřela, jelikož byla od jeho krve. Poté jsem jí zastrčila a pohlédla na něj.
" Seš nechutnej takhle znásilňovat němou tvář!" Ostře jsem na něj promluvila a přešla k němu. " Rána by se ti měla do dne dvou zahojit sama. Pokud ovšem nechceš, abych si ještě jednou hodila. Třeba do druhé nohy." Momentálně mi ho nepřišlo ani drobet líto. Přišel mi momentálně jako zvrhlé prase. Přešla jsem k němu. " Tak co, bolí to hodně?" S úsměvem na tváři jsem na něj koukala.
Vlčice jsem si momentálně teď nevšímala.

// Som neviditelná, nemůžeš vědět, kdo to udělal ;)