Příspěvky uživatele

Dřepěla jsem na hrobu a prohrabávala si vlasy. Co jinýho taky šlo dělat, když jsme asi čekali na ostatní, než sem přijdou a ta záře nám konečně řekne důvod. Bože, prosím ať je to zombie apokalypsa!
Kopla jsem do nějakého kamínku, co se mi válel u nohy a dál se věnovala mým vlasům, které vyžadovali hroznou soustředěnost a ignoraci všech ostatních. Ale po očku jsem je tedy sledovala. Jen jsem prostě neměla náladu s nima nějak komunikovat.
Pak se u mne zjevil velký vlk. To jsem se lekla, že jsem sebou pěkně trhla. Byla to Savannah. Jak již jsem poznala a můj mozek si to již z lesa vybavil.
Raději jsem si stoupla, připadala jsem si oproti ní v sedě moc malá. Zatahala mi i za rukáv, což jsem nechápala, co to jako mělo znamenat. Asi pozdrav? Tak to bych jí asi taky měla pozdravit? Pokrčila jsem si sama pro sebe rameny. " A-ahoj?" To už jsem ale pokračovat nemohla, protože konečně to zářící stvoření začalo mluvit. Celou dobu jsem se mračila.
" To je super, to mi jako chce říct, že se dostali i skrze kouzlo do Institutu? K čemu mi tam pak je? Když neplní svou funkci?!" Vyhrkla jsem naštvaně ze sebe. A nebo byla venku a tím pádem bez ochrany? Ale je to blbost... Tu nápovědu mi už mozek totálně nepobíral. Nick se vztekal, že by sme kdy měli společný předky. " No jasně, že máme společný předky, ty, co chytali mamuty. Však víte, ty z doby kamenný, nevím, jak se jim teď říká. A navíc, všichni jsme z opic, takže to klidně může bejt nějaká džungle. " Jakože vážně tímhle nám teda moc nepomohlo. " Ale jako, jestli myslí předky, jako opičí, tak čekejte, že do nějaký džungle půjdu. Mi tam ještě něco sežere. Mi ani nehne tam vkročit. To si na vás před džunglí počkám." Naštvaně jsem si opět sedla na hrob, na kterém jsem seděla, přitáhla jsem si nohy k tělu a na ně sem si dala hlavu. " A jestli to byli lovci mamutů, tak ty žili v jeskyni, ne? Tak se vydáme do jeskyně a tam se i pokocháme jeskynníma malbama, vždycky jsem je chtěla vidět."S úsměvem jsem řekla. " Ale nepůjdu nikam první a ani poslední, ještě by mi něco sežralo."
Pak jsem koukla na Savannah. " A co ty si myslíš, že by to mohlo být? Máš taky nějakou teorii?" Pak mi docvaklo, že mi asi jen těžko odpoví. " Uchm, teda, asi nám tu svou teorii budeš muset předvádět a nebo zkusit tou tvojí tlapou nakreslit. Protože fakt nevím, jak s tebou mám komunikovat. By ses mohla změnit jakože zpátky na člověka." Šťouchla jsem do ní. Musím uznat, že zarostlá byla fakt hustě. Celkem by mi zajímalo, jak by vypadala, kdybych jí oholila. " Hele, nechceš třeba půjčit mikinu? Jako, že by ses mohla proměnit zpátky. Byla by lepší mluvat. Neumím vlkovsky." Š´tuchla jsem do ní a jako, hrabat jí v srsti, to se mi i docela líbilo. Měla zajímavou srst. Teda ne zajímavou, ale na dotek jo. Nebyla hrubá a ani jemná, taková akorát a já doufala, že mi za to nesežere, že se jí hrabu v kožichu - kdyžtak jí hledám blechy.
Poté jsem si sundala bundu, abych ze sebe sundala mikinu, kterou jsem jí hodlala půjčit. Hne, co jsem si sundala už i mikinu, bundu jsem si opět hodila na sebe. Mikinu jsem jí držela před čumákem. " Tak co? Proměníš se?"

//Prosim, nevykecávejte se tu, dokud sem nepřijdou i ostatní, díky.

<<< Jezero Farve

Konečně jsem se ocitla před bránou. Rozhlédla jsem se po okolí a až poté vstoupila na hřbitov. Vydala jsem se cestou, která vedla až na samí konec. Jak jsem kráčela dál a dál, cesta začala být neudržovaná a zarostlá.
Uviděla jsem tu už i postavy a vlka. To mi nachvilku zarazilo, ale šla jsem dál, až jsem byla u nich. Byla tu Angelika, Nick a ten vlk. Ten vlk mi připomínal toho, co byl v lese. Savannah? Prohlédla jsem si ho a poté koukla na to, co nás sem všechny přivedla. Jasně, jenom záře, která mluví, proč ne. A vůbec, ať se dá do vysvětlování, vyrušila mi v nevhodnou dobu. Měla jsem chuť k tomu přijít blíže, sáhnout si a zkusit to prozkoumat, jenže asi by to nebyl moc dobrý nápad a tak jsem to nechala raději být.
Dřepla jsem si na nejbližší hrob, který byl už tak zarostlí a určitě tomu, kdo tam už jak dávno shnil, mu nebude vadit, když si na něm chvilku posedím. Raději jsem i mlčela a vyčkávala na to vysvětlení, toho zářícího tvora, kterému nešlo ani vidět do obličeje. Třeba nás teď všechny zavraždí. Nebo nám řekne, jak jsme geniální a přenádherný a pak nás pošle někam na ostrov, kde se splní všechna naše přání. Nebo nám řekne, že začala invaze mimozemšťanů... Nebo zombie apokalypsa! Budem vraždit zombíky, jo! Asi bych měla přestat tolik snít o blbostech, pak se to akorát na mne odráží.

Na mou smůlu zjistil, že jsem mu vlezl do hlavy. " Se hned nedělej, že sem se nachvilku hoold podívala na co myslíš, na tvé vzpomínky, na tvůj život a cos všechno prováděl, jaké máš choutky, s kým sis užíval, jak si zabíjel, na tvá tajemství, přání a tak dále a tak dále." Ušklíbnula jsem se. Drobet víc jsem si to přibarvila, aby si myslel, že jsem prolezla snad všechny jeho zákoutí mysle. Nestalo se zas tak moc hrozného, aby s toho jančil. Neměl mlčet, kdyby nemlčel, tak bych mu tam nevlezla, opět si to udělal sám jako vždycky.
Vzdychly jsem si a hodila další šutříček. Stejnak je to všechno divné, on je divnej, já jsem divná... Celej svět je divnej.
Byl by to pohodovej klid, kdyby mi v hlavě nezazněl hlas, který mi snad i přímo nařizoval jít na hřbitov. Byl to krásný hlas, ale byla v něm slyšet jistá naléhavost. Rychle jsem vstala a koukla na Nicka. " Slyšel si to taky? V hlavě, ten hlas?" Čapla jsem ho za ruku, aby se prostě postavil taky na nohy a stál mi tváří v tvář. " Dělej pojď něco se určitě stalo a nebo se něco stane! Dělej! Musíme na ten hřbitov." Pustila jsem Nickovo ruku a rychlím krokem jsem se vydala oným směrem na hřbitov. Že by třeba Mlčenliví bratři? Že by se jim něco stalo? Ale to je blbost, jim se nikdy nic nestane. Zatřásla jsem hlavou a raději tohle vyhnala z hlavy. Byla jsem velmi zvědavá o co se bude jednat.

>>> Hřbitov

Mlčky jsme tu seděli. Už mi to drobet i začínalo štvát, já byla i ukecaný člověk, když to šlo. Jenže teď jsem musela mlčet, musela jsem být uražená a vůbec, ani jsem nepotřebovala slyšet jeho přechytralé a poučné poznámky. On všechno znal, všude byl a prostě pan chytrej. To sem se zase zamračila a hodila další šutr.
Po krátké době, jsem se vrátila k mému plánu vlézt mu do palice. Sice jsem to moc často nedělala, ale co, aspoň se možná o něm něco nového dozvím.
Zhluboka jsem se nadechla a zavřela oči. Tak jo, jdu na to. Maličko jsem se i bála, že to pozná a nebo, že uslyším myšlenky, které ani slyšet nechci. Už jsem neotálela a do hlavy mu vlezla. Ihned mi udeřila první myšlenka a hned za ní další a další. První, která na mě vybafla, byla o tom, že jsem se na něj nenaštvala, když mi objal a hned na to něco o tom, že se snažil chovat normálně a dopustil na svoje city. No jasně, já se musím furt hned naštvat, pak budu mít akorát vrásky, to čekej! I by mi zajímalo, kdy se on choval normálně? Furt se chová, jak bezohlednej upír. Dala jsem ruce v pěst a mračila jsem se. Pokračovala jsem v mém bloumání v jeho mysli dál. Náhle na mě vybafla další jeho myšlenka, kdy si stěžoval bohu, že ho trestá. Bůh jen trestá, to bys už mohl vědět, chytrolíne. To jsem se i maličko pousmála.
Cítila jsem, jak mi opět stiskl. Jasně, třeba mne umačkej. Vždycky jsem se chtěla cítit, jak sardinka v plechovce. Zavrtěla jsem se, abych tak získala víc osobního prostoru.
Bylo to i docela super brouzdat jeho hlavou, jenže si tu další myšlenku vůbec nemusel myslet. Tak ty neodejdeš? To tě k tomu mám přinutit? Najdu pánvičku a praštím tě po hlavě, aby se ti rozsvítilo. Jo, ta představa, jak bych ho mlátila pánvičkou byla geniální, ale ten další kus jeho myšlenky už ne.Ten je ale vtipnej, jak si může myslet, že bych kvůli němu uronila slzu? A nenávist v očích? Ta tam bude furt, chudáčku...

Neúnavně jsem prostě ty zatracený šutry, který už mi taky vytáčeli házela do vody. Bylo mi najednou prostě všechno jedno, začala jsem si proti všemu stavět zeď. Už nikdy si nepustím blíže nikoho k tělu. Hlavně ty opačného pohlaví. Prostě už ne, zakážu si to. Bude mi líp, mnohem líp, než teď. Nebudu mít ty blbý pocity, který nechápu a ani je chápat už nechci a ani cítit. Všechno udělám jinak, úplně od začátku. Začnu opět hezky znovu. Hodila jsem akorát další kamen do vody, když mi ze zadu objal. A to má zase znamenat co? Dyť chtěl na všechno zapomenout, tak proč zase dělá tuto? Pak, že my ženský jsme nepochopitelný, jasně. Ať si někdo zkusí pochopit zrovna jeho. Ignorovala sem to objetí a dál si prostě házela ty šutry. Zkoušela jsem aspoň na ty šutry nebýt naštvaná.
No jo, ale to by nebyl on, aby ještě něco nepřidal. Políbil mi na krk. To jsem jakože taky zkoušela přejít. Bez jakýkoliv poznámek. Prostě jsem na něj házela ignor. Ignorace je prý nejlepší obrana, tak jsem to tedy zkusila. Jednou se chová tak, podruhý tak. Ať se jde podnout!
Zavrtěla jsem se a poslouchala všechna jeho slova, co řekl. Ale já prostě dělala jako kdyby mi to nezajímalo. Kamínky přece byli důležitější. Přiznávám, že jeho omluva mi zarazila, jen jsem nedávala nic znát. Budu uražená a prostě budu!" Nebudu tě zabíjet..." To bylo jediné, co jsem zabručela. Nechtěla jsem mu k tomu nic říct, tedy chtěla a hodně, ale prostě... Já jsem mu v hádce řekla dost věcí a sám mi k tomu nic moc neřekl, tak ať si vychutná sám svou medicínu, jako já jí vychutnávala skoro pokaždé, co jsme se setkali. Teď ať si to prostě vyžere. Budu stejně chladná, jako on kdysi ke mě. Tedy, spíše uražená budu, dokud neusoudím, že si to již pořádně nevyžral.
Tu jsem měla ještě větší nutkání mu do té jeho palice jít a zjistit, jestli vážně zpytuje svědomí, ale zatím jsem se držela, abych to vážně neudělala.

Poslouchal on vůbec někdy něco, co jsem řekla? Přišlo mi, že asi ne. Nic na to neřekl, teda skoro nic. To bych mu zas křivdila. " Fajn." Procedila jsem vztekle. Když nechceš nic slyšet, tak fajn. Nechtěj, nic ti už neřeknu, nikdy!
" Joo, zapomenem na to všechno, úplně na všechno. To bude fakt nejlepší. Tak se tu semnou nezahazuj a jdi si raději po svých. Táhni si za těma tvýma společnicema, který určitě lepší společností, než já." To bylo to poslední, co jsem řekla. Ve vteku jsem byla schopná říct i to, co jsem nechtěla a to se právě stalo. Teď to vypadalo jako kdybych ho fakt vyháněla, ale já to tak nemyslela. Omlouvat sem se mu teď rozhodně nechtěla a nehodlala. Nebyla jsem někdo, kdo přijde s omluvou.
Natrucovaně jsem šla o kus dál od něj a tam sem si dřepla na zem a kamínky, co byli blízko mě, jsem začala házet do vody. Nehodlala jsem se na něj podívat. Tak člověk mu tu skoro vylije srdce a on tohle? Tak ať si táhne, ať si táhne za svými poskoky. Odhodila jsem další kamínek do vody. Nechápu, že se vůbec semnou zahazoval. Co vůbec čekal? Po tom všem? Pak se mi vybavil ten okamžik v parku. Já si maličko uvědomovala, že jsem se zachovala, jak blbka, ale... Nehodlala jsem si to připustit. Vlastně, ani si to možná nikdy nepřipustím. Raději před to postavím vysokou zeď, přes kterou se už nic nedostane. Už žádné vzpomínky na něj. To raději budu zas ten správný lovec s nezamotanou hlavou, než abych přiznala svou chybu a blbost. Jestli mi kdy chtěl ublížit, tak se mu to povedlo. Jestli chtěl někdy, abych nadosmrti ještě víc nenáviděla jeho druh. Tak si taky může zatleskat. Zamračila jsem se na hladinu a házela dál a dál barevné kamínky. Jen jeden jsem si strčila do kapsy. Takovej malej, tyrkysovej, ale jinak jsem všechny házela do vody.

Teď jsem ho asi pořádně naštvala. Nikdy předtím jsem ho takového neviděla. V jednu chvilku seděl a další už stál. To jsem na něj už jen vykuleně koukala. Když spustil, můj mozek si to ihned začal přerovnávat. To jsem se už taky zvedala, abych i já spustila a neříkala to ze sedu. " A ty se divíš, že vás každý nenávidí? Dyť jen vraždíte, tedy přiznávám, že někteří ne, ale většina vás jo! Skoro celá vaše historie je jen o zabíjení a zotročování lidí. Já byla vychována tak, abych vás nenáviděla a zabíjela vás. Každý z vás se přetváří, oblbujete každého, kdybys mohl určitě i ze mě by sis loutku udělal." Odmlčela jsem se nachvilku. " Už teď... Už teď si mi dostatečně pomotal hlavu, že se sama v sobě nevyznám. Nevyznám se ani ve svých pocitech! Jedna část mě tě chce zabít a nenávidí tě, ale ta druhá, ta druhá..." To už jsem i ječela, jen ke konci jsem začala mluvit tiše a větu jsem nedopověděla. Nemohla jsem to říct, nevěděla jsem, jak bych to vůbec měla říct. To prostě sakra nešlo. Už tak jsem toho měla pokrk, pokrk toho hádání, co opět vzniklo.
To další, co řekl mi zahnalo už úplně do kouta. Nemohla jsem se ani na něj podívat a ani mu odpovědět. Prostě jsem mlčela a čuměla do země, jako malé dítě, které něco provedlo a čeká výprask. Nevěděla jsem, co bych měla vůbec teď udělat. Mé nohy se nechtěli hnout a já tam stála se zabořeným pohledem do země. " Co bys chtěl slyšet? že si taky hraju na přetvářku s tím, že tě nenávidím? Že bych tě nejraději rozkuchala? Nebo co chceš k sakru ode mě vůbec slyšet?!"Mluvila jsem tiše, ale rázně.
Opět jsem si dodala sebevědomí, které se mi nachvilku ztratilo a pohlédla mu do očí. Začalo toho na mne být moc a já měla chuť někam zdrhnout, zdrhnout od všeho toho.

Usoudila jsem, že už mám dost naškubané trávy a tak jsem tu naškubanou opět škubala na menší kousky. Co jinýho jsem taky měla dělat, že jo. " To je tvuj problém, že tam nemáš inteligentní poskoky." Zabručela jsem a dál si všímala mého škubání trávy.
Cosi dál zamumla o tom, že mu je jedno, že se mu blbě uvažuje a tak dále, což sem ani nijak moc neposlouchala, protože mi to fakt nezajímalo. Jenže, když mi dal pusu na nos, to mi proběhnul mráz po zádech. Ihned sem si ho rukou otřela a probodla jsem ho pohledem. " Ty si prostě nedáš pokoj." Ostrým hlasem jsem řekla. Blb!
Schoulila jsem hlavu k nohám a rukama objala nohy. Proč bože? Proč?! Byla jsem bez nálady a byla jsem prostě naštvaná.
Nevím jestli na něj nebo sama na sebe, ale asi spíš ona všechno.
" Och, ty a slabá chvilka? Dovol mi se zasmát. Ty takovej ten, kterýho nic nedostane do kolen? Seš jen samá přetvářka..." Jedním okem jsem se na něj koukla a zas rychle jsem si dala hlavu, tak jak sem jí měla předtím.
" Jasně, ty si nemohl odolat... Ještě něco máš na srdci? Než ti ho vyříznu..." Pronesla sem jedovatě. Vážně, tohle jsem mu nehodlala odpustit, takové veřejné pohoršení a snad i ponížení? Jo, ponížení. Já několik trvdě pracovala a zabíjela jeho druh a teď? Teď se s nima kamarádíčkuju? Sem dopadla.
Jsem blbá, neměla jsem nikdy nic takového dopustit, už v tom kostele jsem ho měla vykuchat, jak žábu. A ještě holky! Co ty si teď musí o mne myslet! Zaťala jsem zuby v ještě více naštvanosti. Nechápala jsem ani, kde se ve mě vzalo tolika vzteku. Možná to bylo tím, že jsem se dost dlouhou dobu držela a neprojevovala sem ho tolik, aby se ze mě vyprchal.

Udiveně jsem na něj pohlédla. " Na co? Přece, aby tady svého chudáčka vůdce klanu odnesli domů a vyléčili mu jeho hrozná zranění, které má." Dosti ironicky jsem to řekla a sledovala, co to jako dělá. " Hej, co si to dovoluješ, já si tu budu sedět a je mi jedno, že se ti špatně uvažuje. Já si sem přišlo pro vysvětlení, proč si to sakra udělal? Na cos sakra myslel? Že ti hned skočím okolo krku a budu jásat radostí? Ještě přede všema? " Nabručeně jsem na něj koukla a o jeho názornou ukázku jsem neměla zájem, i ten jeho úsměv sem ignorovala. " Zachoval si se jak naprostej blb bez špetky rozumu." Mračila jsem se. To se totiž jinak nedalo. Kašlala jsem na to, že se ke mě přiblížil. Ooo takže pán není takovej chudáček, co se nemůže ani hýbat.
Přitáhla jsem si nohy k tělu a na kolena si položila hlavu. Zrak jsem upírala na jezero a jednou rukou jsem vztekle trhala trávu, co rostla vedle mne. Už i ta tráva mi štvala. Všechno mi najednou štvalo. Bylo to tím, že on jen neustále musel všechno protahovat, nemohl prostě říct udělal jsem to protože jsem úplnej blb. Ne, on prostě raději všechno zaobalí, aby se člověku nedostala normální odpověď. Jak úžasné, jak dokonalé. Nekoukla jsem se ani na něj, snažila jsem se pohledu na něj prostě vyhýbat.

Trhnul sebou a to se mi líbilo. Líbilo se mi, že jsem to byla já, kdo ho polekal. Nepřestávala jsem se smát.
" Nevěřím ti a těch náhod už bylo dost." Vážně mi to přišlo divný a jiný vysvětlení, než to, že mi sleduje proto není.
Přišlo mi divný, že byl najednou takový vyplašený. Jindy by si ještě ze mě utahoval a tohle se mi prostě nelíbilo. Dřepla jsem si vedle něj na bobek. " Jasně vykoupat a tys určitě čirou náhodou nevěděl, že jsou tam dravé ryby a čirou náhodou si se nenechal pokousat, když tu jsem náhodou já." Zabručela jsem a koutkem oka na něj pohlédla. " A jestli si myslíš, že ti zas půjdu něco ulovit, aby si se tady ocuť dostal, tak na to zapomeň. To si raději zavolej své poskoky."
Najednou mluvil cosi o asfaltu. To jsem na něj nechápavě koukla. " TI hrabe? Si se zhulil? Dal si LSD? Nebo si pokusil zabít?" Zavrtěla jsem nad ním nechápavě hlavou. Občas mi přišlo jeho chování šlehnuté na maják. Vlastně i teď mi přišlo šlehnuté.
Jindy mi pošle do háje, teď dělá chuděrku vystrašenou.. .Takhle se nedá pracovat! V parku ze sebe udělá největšího hrdinu, aby mi ztrapnil a tady zase dělá chudáka a co čeká? Že ho budu litovat? Ani náhodou. Zahleděla jsem se na hladinu jezera. " Proč si to udělal? V tom parku..." Řekla jsem náhla, jelikož jsem chtěla vysvětlení, než ho vážně do té sopky hodím, aby se dál zbytečně netrápil.
Přiznávám, že ty jeho hrátky mi občas už štvali a já měla prostě čím dál větší nutkání ho zakuchnout, jenže když byl v tak dezolátním stavu, to byla nuda. Já si chtěla hrát. Hrát si na to, kdo koho dřív sejme.

Myslela jsem si, že zde najdu klid od lidí, jenže to byl omyl. Někdo sem přeci jen zavítal. Otevřela jsem oči a koukla po tom, co se máchalo v jezeře. Nakonec ho to žralo, to jsem se musela usmívat. No jo, když je někdo hloupej a leze do vody... A nakonec to sebou seklo opodál.
To jsem se už zvedala a šla se kouknout, kdo to je.
Když už jsem spatřila obličej osoby, myslela jsem, že sebou šlehnu. " To si už děláš srandu, to mi sleduješ nebo co?" Vyhejkla jsem okamžitě na něj. Vážně mi přišlo, že mi sleduje a všude zamnou chodí, jak otravnej pes. " Tobě nestačilo, co si předvedl v parku a totálně mi znemožnil? Ani chvilku klidu mi neumíš dopřát." Zavrčela jsem a bylo mi celkem jedno, jestli mi poslouchá nebo tak.
Sjela ho pohledem a nachvilku mu zírala na jeho nohy. Měl je pokousaný od těch ryb, co tu žily. Pak jsem si i všimla toho, že si sundal popruhy? nebo co to bylo a měl tam zbraně. To jsem se začala usmívat ještě víc. Přešla jsem k nim a chvilku je zkoumala, byla jsem zvědavá, jestli nemají taky nějaké svoje vynálezy, ale neměli. Divný jsou
Pak jsem přešla opět k jeho nohou a zastínila mu tak slunce, co mu hezky svítilo do obličeje. " Proč tu si?" Mluv, hned, si zase slabej a já mám navrh, teď si nemůžeš dovolit oponovat, teď já si zase budu moct s tebou pohrát.... Pokud budeš svolnej a né, jak v tom lese. Hlavou mi lítali nejrůznější myšlenky, ale tak co. Rozhodnu se podle toho, jak odpoví, jestli vůbec tedy.

<<< Central park

Konečně jsem byla sama jen s mýma myšlenkama. Došla jsem k jezeru, které bylo na pohled krásné a tiché. Na břehu bylo spoustu krutopříspě zbarvených kamínků.
A to mi nedalo a já si začala do vody házet žabky. Aspoň lepší, než nic. Mohla jsem tu v klidu přemýšlet a nebýt otravována. Jo, tohle by bylo dobrý místo na útěk od reality. Usmála jsem se a hodila další plochý kamínek.
Přemítala jsem v hlavě to, co se událo před chvilkou. Nevěděla jsem, co si počnu. Mé instinkty mi říkali, abych ho zabila, jen co budu moct a že já ho chtěla zabít a jak. Nebo ho aspoň mučit, jenže tu byl ten malej hnusnej hlásek, co říkal úplný opak. Ten, díky němuž jsem měla stále divný pocit a nevěděla, co budu dělat. Nesnášela jsem ho. Vzdychla jsem si a hodila poslední kamínek do vody.
Na břehu jsem si našla travnaté místečko a lehla jsem si tam, koukala jsem na oblohu na které nebyl ani jediný mráček a zkoušela na všechno zapomenout nebo aspoň si postavit ochranné zdi, které se en tak nezhroutí.
Zavřela jsem oči a představovala jsem si, že jsem v jiném světě s jinými lidmi a to mi momentálně stačilo k tomu, abych přišla na jiné myšlenky.

Dala jsem si ruce na prsou a nahodila uražený a znechucený výraz. Jen v hloubi duše jsem cítila něco jiného. Takovej ten divnej pocit, který sem neuměla popsat, ale stále tu byl ten převládající pocit ho někde nečekaně zabodnout, hodit do sopky nebo ho rozpitvat.
Více méně mi bylo právě ukradnuté, co cítí. On sám se do toho dostal a ještě do toho zapletl mě. Což pro mě bylo ještě těžší. U upírů asi tohle bylo normální, ale i nás lovců? Ani omylem. Dyť mi se zapřísáhli, že je budem zabíjet a ne se snima cukrouškovat ještě veřejně.
Zavrtěla jsem hlavou a snažila se s toho všeho nějak probrat.
Jenže, ono mi to na druhou stranu zajímalo, jak se asi teď cítí nebo na co myslí. Já byla hodně zvědavá, ale ptát jsem se ho fakt nechtěla. Věděla jsem, že by mi asi poslal tam někam daleko.
Risk je zisk a tak jsem mu do té hlavy vlezla. Ihned mi udeřila jeho myšlenka o tom, že chce něco velkého jako hotel z čeho může skočit. To mi docela nedávalo smysl. Pak, když jsem šťourala dál, vyšťourala jsem, že se chce zabít. To je vůl, panebože, to je vůl. Začala jsem se smát. On nesnese odmítnutí. Určitě jsem byla první, která ho odmítla a ještě ponížila. Bože... Ten je dost. Nemohla jsem se přestat smát. Až když se na mne podíval, vyslal vzdušný polib - já mu na oplátku vyslala prostředníček. Aby to tak nevypadala. Sotva zmizel z dohledu, opět jsem se začala smát. On... On se jde zabít kvůli holce? Teda kvůli odmítnutí jde skočit z hotelu, aby ho mohli dole na asfaltu seškrabávat špachtličkou? By si měl zajít k psychoušovi, jestli je vážně v pořádku. Začala jsem se dávat dohromady a byla jsem odhodlaná jít k tomu jezeru. Naštěstí tu byla ještě Angelika. Tak já celá vysmátá jsem na ní koukla. " Angeliko posliš, jdu ještě nachvilku k jezeru. Do večera se určitě vrátím, tak buďte i vy v Institutu." To už jsem se odvracela a rychlím krokem prchala rychle pryč. Pryč od všech, pryč od reality.

>>> Jezero Farve

"Jasně, třeba se tu sežerte navzájem. Nechte si to aspoň na noc, to se můžete sejít na louce za městem a tam se servat, pokud po tom tolik toužíte." Vyhrkla jsem na všechny přítomný a nechápavě zavrtěla hlavou. Koukla jsem na Natali. " Dojděte si pro věci do hotelu, odhlašte se z něj a cestou zpátky to vemte zas tudy, já pak půjdu s váma, abychom všechno probrali." Usmála jsem se na ni a nachvilku stočila k Dray, která stále něco mlela.
Mávla jsem nad ní rukou, jelikož nemělo cenu s ní nadále diskutovat. Nechala jsem jí u její pravdy a myšlenky a já si v duchu myslela své. Nebudu přece dál dráždit hada bosou nohou. Ona časem zjistí, že jako novorozeně je slabá a sílu nemá moc velkou.
Jenže má mysl se stále upínala ke studenému. Nevím, kdo z nás byl ve větším šoku. Nebo spíš, já se necítila teď dobře. Já měla jít holkám příkladem a né, abych dopadla takto. S tím, že zde budu stát jak opařená a on, on stál taky jak opařený.
Zničeho nic se ke mě přiblížil tou jejich rychlostí, což jsem skoro ani nepostřehla a pak se to stalo. Mé tělo se nebránilo, já nebyla schopná se nijak bránit, ještě víc jsem stála otupělá, než dřív. Musela jsem, ale teď něco udělat. Nechtěla jsem, ale byli tu holky. Byli tu diváci, který kdyby tu nebyli, tak nevím no.
Omluvně jsem se na něj podívala a doufala, že mu to docvakne. Hned na to jsem mu jí jednu vrazila, i proti své vůli. " Tohle si dovolovat nebudeš, ať tě to láká sebe víc. Tohle si udělal naposledy." Zavrčela jsem na něj. Promiň! Já musela. V hlavě mi to teď ještě víc šrotovalo.
Věděla jsem, že teď je to asi celé totálně potentočkované, ale neměla jsem na vybranou. Neměl to udělat v tuhle nevhodnou chvilku, když já tu měla mé a on ty své. Každý ví, že naše rasy se nesnášejí už jakou dobu a kdybych mu jí nevrazila, těžko bych to Natalii a Angelice vysvětlovala, když sama si to vysvětlit neumím, co se to právě vůbec semnou děje.

Hlava mi šla ze všech kolem. Jedna říkala tohle a druhá zase tamto a tamta zase tamto. Kdo se v tom má sakra vyznat? " Natali, já vím jen... Ještě chvilku." Věděla jsem, že budem muset jít zpátky, ale já... Já nechtěla, nechtěla jsem jít právě teď pryč.
Koukla jsem se na tu, co stále štěkala a měla v ruce nůž. Usmála jsem se na ni. " Nebudu bojovat s někým, kdo mi není rovnocen a má mnohem menší schopnosti než já. A opravdu, nechceš ." Tím jsem to s ní ukončila, nehodlala jsem se tu s ní dál hádat. Odvrátila jsem od ní pohled a sklouzla jím na Nicka. Tam jsem však pohledem nezůstala moc dlouho, přikráčela k nám Angelika. Kývla jsem jí na pozdrav a vypadala zaraženě.
Nebo spíše zaraženě z Nicholase. Vzdychla jsem, já už jsem zde nepobírala vůbec nic. Zatřásla jsem hlavou, když na mě Nick začal mluvit. " Mojí? Nemyslels tvojí? V tom lese to bylo..." Nedokázala jsem ani dokončit větu, opět se mi to všechno v tu ránu připomnělo a já si připadala jako kdyby mi právě někdo dal ránu.
Představil i tu uštěkanou. Tak Dray jo? Sjela sem jí pohledem. " Dobře, tak tohle je Natali, nedávno se přidala k Lovcům a Angeliku už znáš, ta už též patří mezi nás." Přišlo mi to nachvilku divné, takhle si vyměňovat, kdo se ke komu přidal. Jen ta Josephine mi vůbec, ale vůbec nezajímala. " Víš, vám se těžko věří. Vy si očarujete člověka a pak říká jen to, co vy chcete." Řekla jsem už poněkud znuděně. Jenže s té nudy mi pak probrala její slova.
Chvilkama jsem až kulila oči. Nepobrala jsem, jak jí tohle mohl i naslíbit, že jí udělá jednou z nich. A ještě ty kecy okolo. Usmála jsem se na Nicka. " Víš, běžně lidi nezabíjím, ale mohu jí zabít nebo aspoň přizabít?" Hodila jsem po něm psí oči, ale stejnak jsem věděla, že to moc nezabere. Spíš teda jsem ještě nevěděla, co na něj zabere, takže jsem musela ozkoušet všechno, co jsem uměla. Ale hezky postupně. Haha, ona s nima měla plány... Jaký? Udělat si z nich ochočený upírky? Poslat je na kámošku, co si koupila lepší hadříčky, než má ona? To už prostě nešlo a já se začala smát. Musela jsem ten smích už pustit ven. Nešlo ho dál skrývat.
Nick se ještě více ke mne přiblížil, tak jsem se raději přestala smát. Napjala sem se a čekala, co udělá. Místo toho začal mluvit. Na jídlo? On? Cože?" No zajisté, chtěla jsem jít k jezeru, užít si ten klid, maličko se opálit, když už svítí to sluníčko..." Vyklopila jsem mu můj plán, rozhodně já měla lepší plán, než on. Protože klid a slunce je lepší, než restaurace plná lidí.
Na jeho gesto, sáhnout mi na zadek jsem vážně nevěděla, jak zareagovat. Stála jsem tam jak sloup nehnout se ani o píď. Ihned jsem začala uvažovat, nevěděla jsem, jestli to mám nechat být - neříkám, že by mi to vadilo, nevadilo. Jenže jsem tu měla moje učednice a to mi přišlo zase blbé. Musel si mi dostat do takové situace?! Zaječela jsem si v mysli na něj.
Ale zase na druhou stranu, pokud bych po něm vyjela, tak tu má Dray, která by po mne s radostí skočila, ale já tu mám zase dvě nové lovkyně. No, ale zase jsem nechtěla, aby se jim nic nestalo. Sakra... Nezbývalo mi nic jiného, než to přejít bez povšimnutí. Nechtěla jsem po něm vyject a vyvolat tak zbytečnou šarvátku. Zachovám se aspoň pro jednou dospěle. Ale facku sem mu za to mohla dát, ale teď už je pozdě... Zamračila jsem se a nespouštěla jsem z něj oči.