Příspěvky uživatele

Měla jsem radost, že konečně mluví. A ten jeho smích... Neříkám nic, asi to bylo jen tou opilostí. Musím se ovládat, musím být v pohodě!" Myslela jsem to tak, když si ještě žil. Teď by ses jen těžko upil k smrti." Vysvětlila jsem mu to, jak jsem to myslela. Jasně, že to nemohl pochopit, ani se mu nedivím, já sama občas nechápu to, co vypustím z pusy.
Když však nevěděl s kým má tu čest, tak jsem se teda postavila. " Stella jméno mé nebo také Ingwe, pokud se vyznáš v postavení lovců." Na to jsem se skácela zase zpátky na sedačku. Má rovnováha nebyla zrovna teď nejlepší. " Tak teďka, když už mi znáš, bys mohl o sobě něco vyprávět, ne? A kytky na hrob mi posílat nemusíš, já sem se ještě nerozhodla skoncovat s mým úžasným životem." Uculila jsem se a dala si nohu přes nohu. " Ty mě určitě chceš opít a pak mi něco udělat." Vyhrkla jsem ze sebe, když nabízel, že mi koupí něco dalšího. S přimhouřenýma očima jsem ho sledovala. Nějak se mi to nezdálo, ale tak... Aspoň zažiju něco nového. Proč ne a ještě, když vás pozve upír. To se asi jen tak nestává.
Položil přede mne panáka. Nevím, co to bylo, ale hodila jsem to do sebe. " A teď bysme si mohli dát chvilku od pití pauzu a prostě si povídat." Nevěděla jsem totiž, jestli bych dalšího snesla, nějak se mi to v žaludku míchalo a pít na lačno se taky nemá. Bála jsem se, že po dalším panáku poběžím na záchodky vyvrhnout svůj obsah žaludku. Takže místo toho bych byla ráda za konverzaci a rovnou se dozvědět něco nového o životě upíra. Jenže jsem se mýlila, on zřejmě chtěl tancovat? Koukala jsem na něj s vytřeštěnýma očima. " Ty... To nepřipadá v úvahu, já tu budu dřepět a tancovat nepůjdu." Na truc jsem si zkřížila ruce na prsou a odhodlaná se nehnout z místa. Nebylo to, že bych se nějak neuměla kroutit, spíš to bylo, že jsem nebyla dost na mol a tak sem se prostě styděla. Ještě ty lidi! Furt by na mě určitě čuměli, jak nemožně tancuju, to určitě. A on, ještě upír a tancovat? Sem myslela, že zrovna oni na to nejsou.

Usrkávala jsem si ze své skleničky a když mi nápoj došel, objednala jsem si prostě další. Neříkám, že mi to už nelezlo na mozek, ale popravdě. Nijak mi to nevadilo. I sám studený si objednal, to jsem i docela čuměla.
Koukala jsem, co to s ním udělá a pro mou smůlu to s ním nic neudělalo. " Fuj whiskey." Nakrčila jsem nad tím nos. Nikdy jsem nepochopila, jak tohle někdo pít. Byl to pro mne pálivý hnus.
" Nebyl? Hoho, tím myslíš, že by ses uchlastal k smrti?" Opět sem si do něj rýpnula. " A to tvé jméno, jaký teda je?" Dloubla jsem do něj, aby mi začal věnovat více pozornosti. Dobře, když jsem byla nalitá řekla jsem snad vše. Vlastně mi k tomu stačila i kapka alkoholu. " A taky bys mohl přestat tolik přemýšlet nebo uvažovat nebo, co to děláš a víc komunikovat. Mluvit, chápeš, že jo?" Vyhrkla jsem ze sebe, jelikož se mi vůbec, ale vůbec nelíbilo, že je najednou ticho. " V kostelu bych ti musela zalepit hubu lepenkou a tady seš jak pěna." Zakončila jsem celkově všechno a doufala, že jsem ho neurazila. Ale co by chtěl, alkohol mi začínal ovládat a já jsem hrozná, když jsem nalitá. Zná mi sotva den a už pozná jednu z mých nejhorších stránek, jak ironické.

// Holky, prosím vás, je tu menší změna. Angelika - pokoj č. 5
Taynis - pokoj č. 6
Omlouvám se za zmatky a případně to tu moc nezahlcujte, účel recepce je hlavně pro ubytování a pak si můžete courat po hotelu i ve městě, jak chcete.

Drobet nechápal, že jsem do sebe ihned kopnula panáka. Já bych na jeho místě taky nechápala. " Ne, jen blbej den. Určitě i ty máš blbý dny." Ušklíbnula jsem se a dál sem to rozebírat nechtěla. Blbý den jsem rozhodně neměla, jen sem nechtěla říkat pravdu, že jsem z něho vážně nervózní a přijdu si stále v jeho přítomnosti divně.
Dívala jsem se na něj a zkoumala ho, bylo tu rozhodně lepší světlo, než v kostele. Tak jsem využila šance a celého si zas prohlédla. Ani si neobjednal, třeba se bál toho, že by se mu udělalo špatně a musel by přede mnou zvracet. Ta představa se mi líbila, až jsem se potichu zasmála.
" Chceš mi tím říct, že se ti tenhle klub nelíbí? Je to tady super, vcelku i dost lidí, kluci co platí..." Raději jsem se umlčela, ještě bych řekla, to co jsem nechtěla. Bůhví, co si už teď o mě musí myslet. "Sice vypadáš hodně mladě, ale mluvíš na starší dobu. Takže typuju, že budeš už hodně starý, co má rád spíše staromódní podniky." Pokrčila jsem rameny a raději ucucávala dál ze sklenky. Nevěděla jsem, jestli sem teď něco neřekla špatně, ale ono to bylo vcelku jedno. " A echm, jak že se jmenuješ? Nemám moc paměť na jména a chvilku mi trvá, než si ho zapamatuji." Uculila jsem se a připadala jsem si teď trapně, ale já prostě chtěla vědět přesné jeho jméno a doufala, že teď si ho konečně zapamatuji a po druhý se ho už nezeptám. Ale kdo ví, třeba ani teď si ho nezapamatuji.

<<< Kostel

Zvenčí teda klub nevypadal nic moc a vyhazovač koukal taky divně, ale pustil nás dovnitř.
Pár lidí zde už bylo a muzika hrála, to mi však, ale nezajímalo. První, co bylo jsem šla k baru a objednala si jednu velkou vodku. Hned, co mi byla přinesená jsem jí do sebe kopla a objednala si znovu. Tentokrát ale vodku s redbullem do sklenice. Vzala jsem si to a pohledem jsem hledala, kam bysme si mohli sednout. Pohledem jsem našla volný místo drobet vzadu a zapadlé. Ideální místo pro nás oba.
Rychlým krokem jsem se tam tedy přesunula, pití si položila na stůl a sundala ze sebe svou koženou bundu. Sice jsem neměla oblečení do klubu, ale nevadí. Tílko se snad hodí pro každou příležitost a černou taky nikdy nic nezkazím. Jen jsem si přišla drobet divně, díky mým runám, které jsem si nezakryla. Nepočítala jsem s tím, že půjdu dneska do klubu a ještě s takovou společností, jako je... No, jaký je jeho jméno? Nikolas? Dumala jsem v hlavě a usoudila jsem, že to bude něco jako Nikolas či Nicholas s tím, že nevím, jak bych měla Nicholas vyslovit. Však ono to bylo vcelku jedno, sám neznal mé jméno.
Dřepla jsem si na pohovku a usrkávala ze sklenky. " Tak co, líbí?" Pověděla jsem s úsměvem. " Či máš rád něco jinýho... Staromódního?" Utrousila jsem, jelikož jsem nevěděla, na co zrovna on letí, ale když s tím souhlasil, asi mu tohle nevadí.

Nevrle jsem se zakroutila na lavici. Zadek mi už začal dřevěnět. Třeba k té lavici přirostu. Spozorovala jsem na něm, jak se ušklíbnul, ale nevěnovala jsem tomu nějak pozornost. " Třeba mám s tebou ještě nějaké plány a proto jsem tě hned nezabila." Mrkla jsem na něj s úsměvem. Nevím proč, ale začala jsem si pochvilkách v jeho přítomnosti cítit jaksi uvolněně. " Aha, takže pán abstinent." Zasmála jsem se při jeho slovech. Nikdy v životě jsem ještě nepotkala abstinujícího upíra. Moje premiéra. Jak super. " Já mám namysli jako normální jídlo, co jí lidi, ale nevím jestli i ty konzumuješ obyčejný jídlo a pití." To jsem se na něj zvědavě podívala. Vážně jsem o tom neměla ani potuchy, jak to u nich chodí. " A echm, naservíruju tě klidně na tácu, jestli to je tvé přání. Do pusy ti narvu jablko, abys nemohl žvanit, ruce i nohy ti svážu a pak tě ugriluju do křupava." To už jsem se postavila na nohy a protáhla se. Sem tam mi nějaká ta kostička zakřupala. " A nebo můžem jít do klubu, pobavit se a něco popít. Víš, docela by mi i bodl panáka, abych tohle nějak vstřebala." Nahodila jsem a v duchu se modlila, aby souhlasil. Pokud teda nemá paniku z lidí.

Opět se stmívalo, za okny byli vidět poslední paprsky světla. To si děláte srandu, že tu s ním budu tvrdnout druhou noc. Maličko jsem zakroutila hlavou a povzdechla jsem si. Pohlédla jsem na něj, když řekl, že had se bosou nohou nedráždí.
Jeho větu jsem nechala bez povšimnutí a dál jí ignorovala. Pokaždé, když jsem něco řekla, našel si dokonalou odpověď a to mi začínalo už štvát. Hlavní tedy bylo, že už dál po mne nevyžadoval mou dýku - jak sám říkal, nedráždi hada bosou nohou. A on mi neustále dráždil, byť jen svou přítomností, která mi ani nedovolila se na cokoliv soustředit. Dohánělo mi to už k šílenství.
Když promluvil, maličko jsem sebou trhla. Nedívala jsem se na něj, koukala jsem z okna, ale poslouchala jsem každičké jeho slovo. Při některých jeho slovách jsem se vážně musela mračit. Má nechutné myšlenky, o tom žádná. " Nelíbilo se ti, když jsem ti řekla, že seš upír." Utrousila jsem malou poznámku suše a to další jsem raději už nekomentovala. Nepotřebovala jsem slyšet jeho životní příběh a kolik lidí už zabil. Klidně jsme si to mohli rozdat v tom, kdo kolik lidí zabil - teda, kdo kolik má na svědomí vražd. Hádám ale, že by asi vyhrál. Teda, neznám jeho věk, tak jen těžko mohu soudit a ani nevím, jestli kdysi byl krvelačný zmetek, co vraždil, co mu pod ruce přišlo.
Následně na to mi odpověděl na mou otázku, o čem přemýšlí. Litovala jsem toho, že jsem se vůbec zeptala. Když jsem si to představovala v hlavě, chtělo se mi s toho zvracet. " Já jsem fanatická vražedkyně tvého druhu, k vraždění tvého druhu jsem byla vychována. I když teď udržujeme mír... Vyjímky, které vy jste nedokázali zvládnout se zde najdou. Máš tu čest být v přítomnosti lovce, jen tak mimochodem." Uculila jsem se i nad tím, že to možná ani on sám nedokázal odhadnout - vlastně neměl jak, oblečení mi zakrývalo veškeré runy na mém těle. Měl hold smůlu.
No, ale vraťme se k jeho představám, jak bych byla dokonalá mrtvá a roztrhaná na tom oltáři. Jistě, koukla jsem se na ten oltář, ale svou mrtvolu jsem si fakt na něm nepředstavila. " Možná to hezké barvy jsou, ale na mne tvé představy praktikovat nebudeš." Zvedla jsem prst v káravém gestu. Sice mi to přišlo hloupé, ale co. Když on mohl kárat mne, tak já mohu kárat jeho. " Neříkej, že tě přestalo bavit zabíjení. Jak se teda potom živíš? Ucucáváš z lidí po douškách a necháváš je žít? Nebo vykrádáš krevní banky?" Odváděla jsem pozornost raději někam jinam. Neměla jsem žaludek na to, abych mohla dál poslouchat jeho krvelačné představy. Na to se ještě musím obrnit a navíc, chtěla jsem využít oné příležitosti. Nikdy jsem se se studeným do řeči takhle nedala. Nebyla k tomu příležitost a na mém jazyku se hromadila spousta otázek. Jen jsem si nebyla jistá, zda-li se vůbec na ně mohu zeptat a neurazí se.
Přiznávám, že jsem poočku na něj stále koukala, když seděl přede mnou, ale já se více snažila zrak upírat právě z okna. Sice to moc nešlo, ale snažila jsem se a snaha se cenní! Pak ale najednou vstal a já na něj pohlédla. Opět sem ho sjela pohledem od hlavy až k patě a chvilku mi trvalo, než mi došlo, co znamená to jeho gesto. Zavrtěla jsem hlavou, nad jeho slovy. "Počkat, tím mi chceš říct, že máš na mou krev chuť, ale seš natolik vychovaný, že mi nenapadneš?" Mé mozkové buňky drobet nechápali a už vůbec jsem nevěděla, jak zrovna tohle myslí. To mu jako nějak extra voním? Třeba to je tím jahodovým sprcháčem. Ale, že by upír měl rád vůni jahod? Se zvednutým jedním obočím jsem na něj hleděla. Musel si teď říkat, že jsem tupec, co nic nechápe.
Ani jeho další věta mi k tomu moc nepomohla. Jasně, drahý zboží... Sakra, já to nechápu! To jako, že... To jako že mi nesahá ani po kotníky a ani sahat nebude? V tom by měl pravdu. V tom bych byla drahé zboží. Jeho poslední slova mi však zarazila. " Na večeři? Jaký typ večeře máš na mysli?" Nemohla jsem tušit, jestli myslí mne jako večeři a nebo má namysli večeři jako normální spořádaný lidi v restauraci. I když bych teda místo večeře volila klub, kde bych aspoň mohla pustit z uzdy mé hormony, které by se mohli vyřádit a i si konečně dát pořádně silného panáka. Který by momentálně padl vhod.

Dobře, uznávám, že jsem možná reagovala přehnaně. Ale já si prostě nemohla pomoci. Já byla vychována tak, abych upíra okamžitě zlikvidovala a né se s ním ještě dávala do řeči. I když tento vypadal, že zrovna zabít mi možná nechce. Ale moje instinkty mi říkali stále něco jiného.
V ohrožení jsem se tedy moc necítila, ale hlásek v koutku mé mysli mi říkal, abych ho prostě zabila, ale já nechtěla.
Pak mě pokáral znovu. Horší, jak moje matka. Uraženě jsem si opět dřepla na lavici a poslouchala, jak uražené dítě, které něco provedlo. Dýku jsem si raději dala na své místo na opasku a nechala jí zatím plavat. V duchu jsem doufala, že po mne nějak nevyjede.
" Já jsem zcela v pořádku. Já jsem byla vychována tak, abych vás studený zabíjela." Usmála jsem se na něj. " Nemohu za mou výchovu." Pokrčila jsem rameny a upírala jsem zrak do jednoho okna, skrz které procházeli první sluneční paprsky. Ach, bože, celou noc jsem tu sním. To není normální, asi vážně nebudu v pořádku.
Pak mi vzal za bradu a já se na něj chtě nechtě musela podívat. Dívala sem se mu přímo do očí. Projel mnou chlad a i jeho dotek byl studený. " Jistě, ty nejsi upír a seš studený a srdce ti netluče. Přiznej to, že jsi upír a já ti naoplátku přiznám to, s kým máš tu čest a pak možná pochopíš.
Myslím, že kdyby sis zašel ty k doktoru, byl bys pro ně dobrý exemplář. Na kterém by mohli studovat to, proč můžeš normálně fungovat, když si dávno po smrti." Uculila jsem se.
On ve svém počínání pokračoval dál. Vážně sem nechápala, jak si mohl myslet, že jsem něco pila. Třeba si v lidském životě něco udělal s mozkem, chudáček malej. V jeho proslovu pokračoval dál a dál. Skoro jsem ho ani nevnímala.
Jakmile mlčel, měla jsem opět prostor já. " Když slíbíš, že mi nic neuděláš, tak já už ho nevytáhnu. Navíc, ty sám seš ozbrojený, máš snad své špičaté zuby, ne? Tak mi neříkej, kdo se tu má cítit ohroženě." Měla jsem nutkání na něj vypláznout jazyk, ale držela jsem se. Musím se chovat normálně a né jako dítě, i když to moc nešlo.
Už jeho přítomnost ve mne vyvolávala divné pocity a to jeho chování? Pche, o tom ani nemluvě. Byl zvláštní, nebyl jako ostatní, krvežíznivci, co jsem potkala a zarazila jim kůl do srdce.
Když jsem ho tak pozorovala, přišlo mi, jako kdyby nad něčím hodně přemýšlel. Přiznám se, že mi to zajímalo, nad čím přemýšlí a nutkání se ho zeptat, jsem dusila v sobě. Zkusila jsem taky v té chvilce ticha, nad něčím přemýšlet, ale to nešlo. V jeho přítomnosti mi mozek vypojil a já se ho zase snažila zapojit. Však místo zapojování jsem ze sebe dostala, to co jsem si raději měla nechat pro sebe. " Nad čím ta přemýšlíš?" Okamžitě jsem té otázky zalitovala. Teď mi pošle do háje s tím, co mi to zajímá. Přišla jsem si malinká, hodně malinká a čekala na to, co mi tedy řekne. Vlastně, neměl důvod mi vůbec cokoliv říkat.
To hrobové ticho prolomil opět on. Nad jeho slovy jsem se maličko zasmála a kroutila hlavou. " V tomhle by byla celá policie bezmocná." Usmívala jsem se, jak andělíček na hnoji. " Vážně, komu myslíš, že by věřili? Jsem žena, mohu říct, žes mi napadl a chtěl si mi... No, třeba znásilnit, brečela bych a byla bych za hysterku, že by tebe zavřeli za obtěžování a pokus o.. ehm, znásilnění." Nenapadlo mi nic lepšího, než říct zrovna tohle. Byla to pravda, policajti víckrát věří ženským, než chlapům. Stačí se před nima rozbrečet a rozklepat a máte je na háku. Konečně první bod pro mne! Maličko jsem se lekla, když si odkašlal. Hodila jsem po něm pohledem. Měl nataženou dlaň ke mě a chtěl po mne mou dýku. " Ty seš asi blázen, ne? Já ti jí vážně nedám do ruky. Nechceš mít svou ruku popálenou a je i velmi ostrá, ještě by ses pořezal. Byla bych nerada, kdyby se ti něco stalo." Mluvila jsem vážným hlasem a tu dýku mu prostě nevydám, ať se snaží, jak chce. Je moje a cizím do ruky nepatří. Bože, panáka bych na tohle potřebovala.

Stále jsem čekala, jestli na mne nějak zareaguje. Přišlo mi to jako věčnost, než se dotyčný uráčil otočit a vůbec si všimnout mé dokonalé osoby. Vlastně, může být poctěn, že je v mé přítomnosti.
Ještě si mlasknul, jako kdybych byla malé dítě, co provedlo něco hloupého a on rodič. Mlaskni ještě jednou a ucpu ti něčím pusu. Začala jsem se na něj mračit, hned, co začal mluvit.
Však hned poté jsem se nad jeho slovy rozesmála. " Umím se o sebe postarat." Odpověděla jsem mu bez zájmu a sledovala ho, jak sklouzl ze stolu a nad jeho úsměvem jsem se ani nepozastavila.
Začal obcházet lavici a já začala být maličko nervózní. To je jeho taktika na jeho oběť? Bejt smrtelnice, možná bych mu i jeho kouzlu propadla... Nahodila jsem milý úsměv a pozorovala ho. A on si všimnul mé dýky, kterou jsem držela v ruce.
Pak dokonce měl tu troufalost po mě mou dýku chtít! Taková drzost, já mu jí klidně dám, dám mu jí rovnou do srdce. S úsměvem jsem se na něj koukala. " Já ti jí dám, do srdce ti jí zabodnu, jestli chceš, upíre!" Maličko jsem vyštěkla, ale potom jsem už klidným hlasem pokračovala dál. " Nejsem obyčejná dívka, která ti skočí na sladké kecy a úsměv, který zde stále házíš okolo sebe." Hned na to jsem se postavila a se skříženýma rukama na něj hleděla. Úchyl jeden upírovatej.

Chtěla jsem si nachvilku užít klidu od toho rušného města. Tak jsem zavítala do kostela. Sice nejsem nijak nábožensky založená, ale klid tu najdu. Aspoň v to jsem doufala.
Vzala jsem za mohutnou kliku a otevřela dveře. Potichu jsem vstoupila a potichu i mohutné dveře kostela zavřela. K mým uším doléhalo pouze ticho. Zaostřila jsem tedy po místnosti a všimla si sedící postavy. Ihned sem spozornila a nespouštěla postavu z očí. Potichu jsem se kradla blíže.
Na stole - místo na lavici, seděl bledý mladík. Upír! A v kostele, jaká neslýchanost. Zakroutila jsem hlavou. Byla jsem několik kroků od upíra, tak jsem si schválně odkašlala a sedla o dvě lavice za ním. Nevěděla jsem totiž, jestli si mi všimnul hned. Rukou sem svírala dýku, pro případ, kdyby se na mne vrhnul. Upírům se nedá věřit, jsou jak divoký zvířata. Zabijou kdy můžou. Přehrávala jsem si v mysli tyto slova, jenž mi kdysi říkával můj učitel.
Stále jsem ho pozorovala, každičký jeho pohyb a čekala, jak na mne zareaguje.