Příspěvky uživatele

Ne, vážně můj mozek nepobíral to, co se tady právě odehrává. Bylo to jako z nějakýho filmu pro úchyláky.
Nevěřícně jsem tiše na to vše čuměla s otevřenou pusou. Pak mi ale k uším dolehli něčí kroky. Ohlídla jsem se a spatřila nějakou hollku. Byla mi momentálně ukradená, tak jsem zase vrátila zrak na dění před sebou.
" A to jsem si myslela, že to má v hlavě v pořádku." Zamumlala jsem si pro sebe a sledovala dál.
Chvilkou mi přišlo, že se to snad i tomu zvířeti líbí? Ale furt ukazovalo své zoubky, tak jsem jen těžko mohla soudit a navíc mi chudáka vlka přišlo líto. Hlavně tehdy, když už si začal dokonce sundavat kalhoty. Vážně jsem nehodlala pozorovat, jak on tu znásilňuje vlky. Bůhví jaký paskvil by s toho vznikl, kdyby náhodou vlčice otěhotněla. To ale teda zůstává otázkou, jestli vůbec jeho půlčíci jsou živý, že jo.
Na to jsem se zvedla, rozhodnutá, že to tak nenechám. Zneviditelnila jsem se a kráčela tedy k nim. Do ruky jsem vzala mou dýku zdobenou krásnýma runama, až jsem na ní byla pyšná. Já byla celkově pyšná na všechny mé zbraně.
Když jsem stála u nich, rozmýšlela jsem se, co udělám, ale první, co mi napadlo bylo, že ho prostě vší silou odkopnu. Ale to by nebylo tak úžasné.
No, nakonec jsem se rozhodla ho s té vlčice skopnout. Dala jsem do toho všechnu sílu a skopla ho a co jiného mi nenapadlo, než ještě po něm hodit dýku, která se mu zabodla jen do nohy. Sakra, příště napřed miř, než budeš házet, tele jedno. Pak jsem se koukla na obrovskou vlčici a poté zpátky na Nicka. Stále jsem však zůstávala neviditelná. Nechtěla jsem, aby hned po mě skočil a sledovala jeho reakci na mé dokonalé skopnutí a na můj nedokonalí hod dýky. Já mu dám, že bude znásilňovat nebohá lesní zvířátka! Zoofil jeden upírovatej!

<<< Institut

Vkročila jsem do tichého lesa. Jen ptáci narušovali to ticho. Já sama jsem se pohybovala tiše, jako vždy.
Hledala jsem si dobré místo, kde bych se usadila a prostě přemýšlela vůbec nad mou existencí a koho bych nejraději praštila cihlou do hlavy.
Jenže, můj tichý les nebyl až tak tichý, on tu někdo byl a narušoval tím ten klid. Vydala jsem se tedy tím směrem a na koho jsem nenarazila. S kyselím obličejem jsem vyšla zpoza stromů.
Nick si tam hladil přerostlého čokla. " Abys nechytnul blechy." Vykročila jsem blíže k ním. A co ty jsi zač? Normální vlci jsou mnohem menší a jako zatoulanej čokl mi to taky nepřipadá. Přemýšlela jsem nad tím, jelikož to bylo poprvé v životě, co jsem takové obřisko viděla.
Ono to bylo asi naštvané obřisko, jelikož to i maličko cenilo zoubky a asi se mu nelíbilo oné hlazení. Já si udržovala odstup, nehodlala jsem se k tomu stvoření přiblížit. Nejsem samovrah, jako on. On ať si je klidně sežrán, já mám svůj život ráda a chci ještě žít.
Přišel mi Nick, jako kdyby měl i divné choutky a... Fuj, ne nebudu o tom vůbec rozmýšlet. Choval se totiž k tomu stvoření poněkud mile, až mi to přišlo jako kdyby byl zoofil a jen to ještě nepřiznal.
V tu mi přišlo na mysl, že bych to mohla zdokumentovat a nenápadně jsem si vytáhla mobil, připravena to točit. Za to určitě dostanu balík!
Potichu jsem si opodál klekla na bobek a sledovala jeho počínání s tím chuděrou psem. Zůstala jsem tiše, nechtěla jsem ho rušit při páření. Vlastně, jsem měla premiéru, nikdy sem neviděla pářit se upíra se psem. A vlastně aby měl tak zvrhlé choutky.
Nakonec jsem si hodila na zem koženku a dřepla si na ní. Nebyla taková zima, abych to v lese nepřežila jen tílku.

Probudila jsem se celkem zlámaná a mé myšlenky a vzpomínky jen výřily mou hlavou. A když už jsme u té hlavy, pěkný bolehlav jsem měla.
Sedla jsem si na postel a protáhle se. Zjistila jsem, že jsem usla i v oblečení a... Pěkně jsem smrděla.
To už jsem ze sebe všechno začala shazovat a hodlala si zalést do sprchy, mezitím cestou jsem si vzala čisté a voňavé oblečení. K tomu jsem prohledala šuplík, abych něco našla na ten zatracený bolehlav.
Jakmile jsem našla úžasné bílé pilulky, jednu jsem ihned slupla a kašlala na to, že bych jí měla zapít.
Hned na to jsem šla tedy do té sprchy.

Nevím, jak dlouho jsem tam strávila, ale docela mi to i pomohlo. Bylo mi líp a celkově jsem se cítila líp. Jen mé vzpomínky mi strašily. Jsem zas předvedla parádu večer. Ještě s upírem! Bože můj, nafackujte mi někdo. Zakroutila jsem hlavou a raději se soukala do kalhot. Koukla jsem z okna a svítilo tam slunce. Tak jsem neváhala a vzala si jen tílko. Nezabejvala jsem se ani se skrýváním run. Do ruky jsem čapla koženou bundu a zabouchla dveře od mého pokoje.
Rychle sem seběhla po schodech, až jsem málem skopla z jednoho schodu kočku. Blbá kočka, furt si lehá tam, kam nemá. Kocour se na mne podíval pohledem jako, co si to dovoluji, ale asi mi jinak dál neřešil.
Věděla jsem, kam jít. Chtěla jsem klid a jediný klid se nacházel v nedalekém lese, tak mé kroky vedli právě tam.

>> Les Lairë

// V Central parku ti chybí přechod sem, tak si to doplň.

Zkusit to můžeš, ale necháš mu prostor na zareagování s tím, že ti tam napíše zda-li se ti to povedlo či ne.
Např: Zkusila sem ho srazit k zemi (napíšeš si třeba jakým způsobem)...
On ti třeba odepíše -> Její pokus o to, dostat mi na zem byl marný. Ustál sem to.
A pak ty může reagovat na to, co napsal.
Je to hlavně proto, že jste pořád lidé. Až budete určeni v rase, pak se na boje a střety bude dívat úplně jinak, protože to už nějakou tu sílu mít budete. Teď jste prostě lidé, běžně silný lidé, kteří na zem upíra nedají, pokud on sám chtít nebude.

Jde o to, že teď jste psali v parku hrozný chujoviny, co nedávali hlavu ani patu a sama se v těch příspěvcích, co jste tam napsali, nevyznám.

// Nepoběžíš, vrátíš se a nejprve proštuduješ tento článek http://www.mortal-instruments.tode.cz/index.php?a=novinky/prispevky-a-jen-same-prispevky
Pak si opravíš tvůj příspěvek a až poté můžeš za ním běžet.
Budu zlá a s toho lesa ti příspěvek vymažu, pokud si tento neopravíš

Dřepěla jsem na zemi nechtíc se zvednout ,jenže pán dokonalí mi stejnak postavil na nohy. Pak jsem teda zapojila mozek a přemýšlela, kam jsem si ty klíče dala. Prošacovala jsem i kapsy uvnitř bundy a ejhle, měla jsem je tam. S vítězným pohledem jsem koukla na všecky. " Ha! Mám je! Sem zapomněla, že mám i kapsy uvnitř bundy." Culila jsem se a sledovala Nicholasovo počínání, jak zkouší přemoci vysoký plot.
Mě bylo jasné, že ať udělá cokoliv, nedostane se na druhou stranu. Vítězně jsem se na něj podívala, když se skácel k zemi. "Vidíš a tys mi nevěřil." Dál jsem si ho už moc nevšímala. Spíš mi začala drásat nervy Angelika, která si dovolovala až moc.
Přímo jsem jí začala probodávat pohledem a krev se ve mne začala vařit. Sotva se ocitla na druhé straně, už jsem si odemykala bránu a šla po ní. "Nikdo nebude nic přelejzat bez mýho dovolení a už vůbec stoupat na mou půdu!" Vyjekla jsem. " Kdybych tu měla čokli, tak se jak dávno roztrhaná a já bych jim v tom nebránila! Tak se koukej sebrat a vypadni z mého pozemku." Zasyčela jsem na ní a začala jí strkat ven.
Hned, co sem jí vystrkala ven, jsem prudce zabouchla bránu a podívala jsem se na ty za ní. " Je hezký, že jsem mohla mít tak skvělou společnost, bylo to super. Díky i za doprovod." pak jsem koukla na blondýnku. "Tobě díky za vypruzení, jestli to uděláš ještě jednou, říkám ti, že skončíš mnohem hůř." Začala jsem totiž střízlivět a brutálně mi začala bolet hlava, takže jsem na ně už náladu neměla. " A Savannah, doufám, že se někdy ještě uvidíme a já budu střízlivá, myslím, že seš zajímavá osobnost." Usmála jsem se a ještě naposledy koukla na Nicholase. " A tebe jednou hodím do sopky, to ti přísahám." Uculila jsem se a nakonec jsem ještě řekla pár slov. " Takže se mějte všichni hodně pěkně a čau čau. Já jdu spát, vy byste taky měli jít. ." To jsem se otočila na patě a zamířila si to rovnou dovnitř Institutu.
Vevnitř jsem zašla ještě do rozlehlého sklepa, který se nacházel pod celou budovou. Byla jsem natolik vytočená, že jsem šla udělat pár opatření, aby se sem nedostal už ani člověk bez mého svolení. Nakreslila jsem runu vedle run, které chránili celý objekt proti démonům a upírům. Nově nakreslená runa měla udržet nepozvané venku a taky, že udrží. MUhaha, teď mají všichni smůlu, já jim dám, že si budou přelejzat plot. Usmála jsem se a štrádovala si to zpátky nahoru a rovnou do vyššího patra do mého pokoje.
Jakmile jsem se ocitla v pokoji, tak jsem se rozpláclá na postel i oblečená a během chviličky, už drobet v klidu usnula.
Abych řekla pravdu, děsilo mi to, až se probudím. Kocovina bude určitě veliká.

// Šup pryč všichni, jde spát, bude spát. A mám chuť někoho praštit po hlavě pánvičkou, tak buďte hodný nebo vás praštím

<<< Club Buena

S celou skupinkou jsme teda šli ke mě. No, rozhodně jsem je nehodlala pustit dovnitř. Maximálně před bránu, pak mají smůlu.
Mé nohy mi zatím fungovali, takže jsem mohla jít i bez pomoci. I když jsem se sem tam pěkně zamotala až jsem myslela, že hodím hubu a rozplácnu se, jak široká, tak dlouhá na beton. Celou cestu jsem nic neříkala, nebylo by to proto, že bych nechtěla, jen to chození na mne bylo moc a já... No, dejme tomu, že můj žaludek začal pracovat a já myslela, že asi vyvrhnu obsah, ale zatím jsem to úspěšně držela v sobě.

Pak se po nějakém čase před námi objevila vysoká zeď a brány Institutu. Byla jsem ráda, že jsem konečně doma, akorát mi mrzelo, že oni vlastně nevidí to, co vidím já. Místo toho vidí to, co jim dovoluje vidět kouzlo - takže barabiznu. Vzdychla jsem si a začala si prohrabávat kapsy. Hledala jsem totiž klíče. Jenže v mém stavu jsem měla až moc kapes. Vyděšeně jsem se na všechny podívala. " Neviděl někdo moje klíče? Takovej velkej svazek, teda ne moc velkej, ale byl na něm krásněj, stříbrnej klíč..." Ztěžka jsem polkla a bezmyšlenkovitě jsem si dřepla prostě na zem před bránu. Bylo mi to jedno, já prostě chtěla svoje klíče, tak jsem teď neřešila jestli sedím na zemi.

// Napíši rovnou do Institutu. Až teda nějak vymyslím, jak to vše udělat =D Drobet jste mi to zapekli.

Oči se mi začali zavírat a nohy mi tedy už poslouchali a mozek se vracel, tam kam patří. Asi to bylo tím nápojem, co mi dala vypít indiánka. Pak mi však odpověděla, co se týče mých hormonů. Ukázala jsem na ní prstem a spustila. " Já po něm nesahám, není to můj typ. Je moc chladný a ani by tě v zimě nezahřál." Usmála jsem se na ní a tak nějak jsem se o ní opřela. " Co seš vůbec zač? Nějaká čarodějnice, co míchá lektvary?" Otázala jsem se. Byla to zajímavá osoba a já měla nutkání jí někdy, ve střízlivosti poznat blíže. Momentálně bych si to stejnak nezapamatovala. " A jestli mám hlad, jo mám proto bych nejraději šla domů a dam vyžrala mojí prázdnou lednici... A ulehla do mé mega krutě velký postele." Sice jsem nevěděla, jestli se vůbec ptala mě, ale to bylo celkem jedno. Zdělila mi nepřítomně i své jméno, které si budu muset zapamatovat.
Přála jsem si, abych si ho po probuzení pamatovala. Celkově jsem si i přála, aby si to, co tady dělám nikdo nepamatoval. Vymažu jim paměť a bude.
Dkonce mi navrhla, kde si můžu ustlat, ale Nicholas se mi docela i zastal. To se mi líbilo. " Já tu nehodlám spát, ještě mi sem potom už nepustí a co potom budu dělat, když budu mít nudný večer?" Zamračila jsem se nad tou představou, jak tu ležím někde pod stolem.
" Tááákže, jelikož tady mladý muž má pravdu, tak já osobně se půjdu s toho všeho vyspat domů a nebudu spát tady někde... No, však víte." Pak se ke mě naklonil a šeptal. To mi maličko zaskočilo. " Já bych tě hodila do vroucí sopky, aby po tobě nic nezbylo a měla jsem tak jistotu, že zas nevstaneš z mrtvých." Poplácala jsem ho po rameni, na znamení, že si s toho nemá nic dělat.
V tu chvilku mi i došlo, že jsem si tu někde nechala mou bundu a běhám tu jen v tílku. To jsem se sebrala a šla k sedačkám, kde jsme seděli, než jsem se přesunula na bar. Poprvé v životě se snad na mne usmálo štěstí a bunda mi ležela hozená v rohu. Ihned sem jí čapla a vrátila se tak k ostatním. Bundu jsem si pro jistotu nandala na sebe, abych jí tu někde nenechala.
Vrátila jsem se akorát. Savannah akorát mluvila na Nicholase. To jsem se usmívala, jak andělíček na hnoji. " To je pravda, do Institutu vstoupit nemůžeš. Nevím, jak bys dopadl, ale prostě tě to dovnitř nepustí. I kdybych tě pozvala. Hold mají studený smůlu." Upřímně, měla jsem s toho radost. Aspoň to bylo jediné bezpečné místo, kam oni nemohli. Nechtěla jsem mu říkat, že Institut je chráněný silným kouzlem a půda je nějak svatá či co mi to kdysi říkal můj učitel.
Jediný, kdo celou věc nechápal, byla Angelika. Přišlo mi jí líto, ale byla civil, nemohlo se jí tudíž nic víc říkat. Muselo se jí lhát. " Ne, dali jsme si LSD a dělá to s náma divy. Chápeš, klidně ti taky dám jedno a můžeš s nám pak mluvit naší řečí a budeš vše chápat na stejné úrovni. A můžeš být třeba čarodějnice, abys k nám zapadala." Sice to nedávalo smysl, ale lepší, než jí říct krutou pravdu o tom, s kým má právě tu čest. " A domů bych se klidně odnést nechala, lepší než chodit. Nesnáším, když musím chodit. Bolí s toho nohy a je to nudný neustále chodit, ale když tě někdo odnese... Je to super." Zívnula jsem si a posadila jsem se raději na barovou židličku. Lepší, než neustále stát.

// Já to vzdávám, chtěla sem napsat aspoň něco málo na mobilu, ale ten zmetek mi odhlašuje x.x. Anebo se mi v ppůlce sekne... Tak to sepisu až přijedu z chaty.

Blondýnka asi hodně nechápala, co se tu děje. Já teda jsem to taky nechápala, tedy chápala, ale já neuměla vysvětlovat. Podle všeho byla obyčejný člověk, takže sem jí říct o tom, co my tři jsme zač nemohla. " Jen si tu přátelsky povídáme. Nic zvláštního." Pokrčila jsem rameny a celou si jí prohlídla. Měla dobrý styl, podobný tomu mému. Aspoň její kožená bunda mi uchvátila. Ty já zbožňuju a má skříň jich je plná - občas se totiž stane, že o nějakou přijdu při boji.
Nakonec se mi i představila. To jsem se na ní přátelsky usmála. " Tááákže Angeliko, já jsem úplně v pořádku, jen se mi zvedá kufr, ale jinak sem úplně v pohodě." Pak jsem střelila pohledem po indánce. " Cos mi to proboha dala k pití? Je mi s toho špatně." Uraženě jsem se na ní dívala.
Měla jsem tu ale ještě jednu záležitost. Pana uraženého. " Ale no ták! Nedělej, že si se hnedka urazil. A co já vím, třeba to jen předstíráš, že seš hodnej a v jádru jseš prostě zmetek. Ale ona chuděrka, by se ti neubránila, chápeš jak to myslím, ne?" Strkla jsem do něj a stoupla si před něj a koukla mu do očí. " Tolik se toho snad nestalo. Nechceš žvejku, aby ses cítil líp?" Nabídla jsem mu, ale čekala jsem, že spíš mou žvejku odmítne. Určitě ani neví, co to žvejka je. Pak jsem se ale raději otočila. Musela jsem se chytnout za břicho. Vážně mi to dělalo v žaludku neplechu a já tu indiánku právě teď proklínala. Bože, jak já chci do postele a ze všeho se vyspat!
Indiánka mi konečně osvětila, co že to je láska. " Aha, tak to u mě nehrozí. Moje hormony jsou na bodu mrazu a ani tak bych o to zájem neměla." Usmívala jsem se. " Dík za vysvětlení."
Pak mi konečně řekla, co to bylo za hnus. " Proč si mi jako dávala olej? Víš jakou mám teď chuť jít a vyvrhnout vše, co mám v žaludku? No nejsi ty blázen?" Zahejkala jsem a ignorovala jsem její poplácání po zádech. Jako kdyby mi chválila, že jsem to vypila. Počkej, příště ti něco umíchám já.Všimla jsem si, jak mne sledovala. Bylo mi to vcelku fuk. " Ani sama nevím, ale určitě hodně." Pokrčila jsem s nezájmem o tom, kolik jsem toho vypila, rameny.
Mé oči spočívali na davu, který byl na parketě. Sem tam jsem poslouchala indiánku. V tu mi i napadlo, že se neznáme jmény. " A jinak, jaké je tvé jméno? Pokud není tajné?" Rovnou jsem se začala modlit, aby jsem si ho po vystřízlivění pamatovala. Nikdy snad nebudu mít pamatováka, jen na obličeje.
Následně panu uraženému říkala něco o soukromí. S toho jsem slyšela jen útržky, jelikož jsem tomu nevěnovala moc pozornosti. Poslední mi rozesmálo až sem se chytala za břicho, které se mi kupodivu uklidňovalo a můj mozek pomalu, ale jistě začínal fungovat. " Haha, by mi zajímalo s kým by a co prováděl v lese. Možná tak někoho pohřbíval." Začala jsem raději svůj smích uklidňovat a soustředit se na to všechno okolo. Jenže mi i přepadávala únava a já jsem se potřebovala vážně už vyspat. " A nevím, jak vy, ale já bych jakože i spala." Zahlásila jsem na všechny. Akorát tu byl problém, že opouštět se mi to tu ještě nechtělo.

Bylo mi to příjemný, takhle se opírat o tu známou neznámou, jejíž jméno jsem nevěděla, ale byla mi povědomá. To jsem ani moc pozornost nevěnovala mému společníkovi. Který ihned přispěchal a vyhrkl ze sebe tunu slov, které můj mozek sotva stačil vstřebávat.
" Tak pozor jo, já nevím, kdo mi taky koupil panáka a pak mi ještě nedobrovolně nutil tancovat." Spustila jsem na svou obranu. Chudák holka určitě nevěděla, která bije. V tom, aby mi netáhlo tolik z pusy jsem vytáhla z kapsy žvejku a jednu si dala. " Chcete? Jsou bánánové a dělají se s nima super bubliny." Nabídla jsem, abych nebyla nezdvořák. Jenže tu byla ještě nevyřízená záležitost. " Ha! Dvakrát a nekecej, že se ti na mou krev nesbíhají sliny." Pustila jsem slečnu a začala jsem se lepit na něj. Opírala jsem se o něj a bylo mi vcelku jedno, jestli mu to vadí. " A ještě řekni, že takové choutky nemáš, když sis mi chtěl naservírovat v kostele na oltář." Uculila jsem se na něj a opět jsem se zase přesunula k dívčině, která byla má lepší opora.
Jasně, teď ze sebe udělej svatouška. Mračila jsem se při jeho slovech. Pak mi čapnul za paži a já na něj nevěřícně koukala. " Vidíš a pak, že je hodnej." Prohodila jsem k dívčině. " To mě tolik chceš uložit do postele? " Koukala jsem na něj s otevřenou pusou. Vážně jsem byla drobet v šoku.
Očkem jsem koukla i na tu holčinu, co promluvila a asi se chtěla seznámit. Jenže mé smysly nefungovali, tak jak by měli. Tak sem jí jen kývla na pozdrav. Nebyla jsem si ani jistá, že je to na mne. Třeba se s indiánkou znala, co já vím. Já měla o zábavu postaráno - tedy, jestli sebou brzo nešlehnu nebo neuteču na záchod. V mém žaludku začínala být neplecha. " Hele Nikolasi nebo Nicholasi či, jak je to tvé jméno... Máš divný choutky, nediv se, že i já mám pak divný představy." Opět jsem se o něj opřela a svou váhu spíše přenášela na něj. Nohy jsem udržovala, tak aby se mi nezamotali. Celkově jsem se snažila být na nohou, i když sem věděla, že to asi moc dlouho nevydržím, ale to bylo fuk. Pokud budu zabavená, tak to určitě dám.
Ta neznámá se kterou jsem se tu právě seznámila vytahávala něco z tašky a nutila mi něco vypít. " Fuj, mi chceš určitě otrávit!" Nechtěla jsem pít něco, co rozhodně neznám. Tohle rozhodně do mě nedostane.
Však měla vtipný komentář. " Jasně, láska, vysvětlete mi nejdříve, co to láska je." Zasmála jsem se. Přišla mi vtipná, ani nevím proč. Hned, co dořekla, že se dá doprovodit i ve více lidech, mi nahrála. Okamžitě jsem se k němu natočila. " HA! Vidíš! Nenechala by mi jít samotnou s tebou, protože určitě ví, že si jistá tebou nejsem. Přeci se neznáme natolik." V očích mi jiskřilo a já nevědomky čapla sklenu i s tekutinou v ní, co zde namíchala indiánka. Byl to hnus. Koukla jsem po ní. " Co v tom sakra bylo? Chutnalo to jako... Jako hnus." Zašklebila jsem se a raději si zavolala barmana a řekla si mu o panáka vodky, abych tu pachuť spláchla.
Pak jsem koukla po té druhé neznámé (Angelika), co se k nám přidala. " S ním," ukázala jsem na Nicholase prstem, " se vůbec nebav, je to nebezpečný. " Zkoušela jsem šeptat nebo tak nějak, aby mi neslyšel. " A jinak, já jsem Stella." Dodala jsem nakonec, aby mi neříkala " ta opilá neznámá", teď mi může říkat "ta opilá Stella".

" Chudák holka!" Vyjekla jsem okamžitě na něj. On si udržoval klid, nebo o tom aspoň mluvil jako by se nic nestalo. " Chudáci všichni lidé, to si nemůžeš nosit pytlík s krví?" Zakymácela jsem se na své barové židličce a divila jsem se, že jsem z ní právě neslítla. " Nejsem z ničeho odvázaná, neumím se už bavit, dlouho sem nikde nebyla, tak se mi nediv." Seskočila jsem z barové židle a jaksi se mi mé nohy zamotali a já se ho rychle čapla. Byl nejblíže, tak sem neměla jinou možnost, než se chytit jeho. Urychleně jsem se narovnala a dělala jakoby se nic nestalo a já byla úplně v pohodě. " Ooo, ty seš tak pozorný." Ironickým tónem jsem mu na to odpověděla. " Jasně, doprovodíš mě a budeš si od toho slibovat bůhví co.To čekej ty chlípníku." Škytla jsem si a hledala nejbližší sedačku, jelikož mi nohy začínali vypovídat službu a mé oči se mi zavírali.
Ovšem, jakmile začal pomlouvat můj úžasný domov, to jsem se probudila. " Tak hele," ukázala jsem na něj prstem a snažila jsem se mluvit vážně. " To není žádná zavšivená věc. Je to tam luxusně zařízený, nemůžu za to, že ty vidíš to, co ti dovolují ochranný prvky vidět." Mračila jsem se na něj. " Ty sám bydlíš v polorozpadlé barabizně, tak nenadávej na můj dokonalej domov." Dloubla jsem do něj a usadila se raději zpátky na svou židličku a do ruky si čapla svůj drink.
Můj zrak následně spatřil mezi lidmi známou postavu. Ha! Indiánka! Vykouzlila jsem úsměv na tváři a seskočila opět ze židle na které jsem se snažila udržet rovnováhu. Vlastně, já se pokoušela udržet rovnováhu stále. Sledovala nás určitě. Vykročila jsem k ní mým divným krokem. Sotva jsem k ní přišla, čapla sem jí kolem ramen - určitě to ze mě táhlo. " Já tě znám a jelikož tě znám..." Musela jsem se odmlčet a zapřemýšlet, co sem to chtěla říct. " Jo a když tě znám, určitě mi nedovol s ním odejít, on má semnou určitě špatné úmysly. Se podívej, jak mi opil a ještě b y mi chtěl doprovodit domů, ale to se nesmí stát! On i můj domov urážel." Zamračila jsem se směrem k němu a pokračovala dál. " Ale musíš uznat, že je to kus i na studenýho, ne?" Ani nevím, proč sem jí to řekla, já vlastně ani přesně nevěděla proč jsem jí vše řekla. Hold jsem se na někoho lepit musela.

On si ze mě utahoval. " Haha, vážně vtipné! Já tam nevstoupím, i kdyby mi sám satan prosil na kolenou," řekla jsem tvrdě nechtíc se hnout z místa. " Mě to ale nezajímá, jak moc jsou na mol, já nikam nepůjdu a tím to hasne."
Dokonce si mi dovolil chytnout a přitáhnout k sobě, to už byla drzost největší. Mé smysli začali fungovat. Měla jsem 100chutí začít panicky ječet, že mi obtěžuje a ať ho vyhodí. Jenže mi se to i svým způsobem líbilo, i když nevím proč. I na ten parket mi musel násilím dotáhnout. V mysli mi problesklo vlepit mu okamžitě facku a odkráčet raději do institutu a ze všeho se vyspat, jenže tam jsem byla momentálně sama a společnost jsem chtěla. Tak jsem raději zrovna tohle zahnala zase zpátky.
Jeho rty, když se dotkli mé pokožky... Proběhnul mnou mráz. Byl to divný pocit. Civěla jsem na něj ztuhlá, neschopná ničeho. Nikdy v životě jsem nebyla takhle blízko studenému a právě to na mne zanechalo své následky. Asi i jemu to přišlo divný a zdrhnul tak na záchod. " Bačkora."
Využila jsem příležitosti a zdrhla jsem k baru, kde jsem se ihned posadila a objednala si panáka velké vodky. Opět jsem jí po přinesení do sebe kopla. Zatřásla jsem hlavou a přemýšlela o tom, co se to právě stalo a co se to sakra vůbec děje semnou.
Následně na to, jsem si objednala nějaký drink s divným názvem. Ale vypadal vcelku pěkně, paraplíčko, brčko a taková žluto-oranžová barvička. Cucala jsem ho a vyčkávala, kdy se vrátí. Třeba utekl, protože jsem mu nahnala hrůzu. To by bylo super. Usmívala jsem se a vyhlížela. Když konečně přišel, vypadal, že si to asi taky urovnal a vypadal i drobet jako normální člověk. Probodávala jsem ho pohledem. " Kdo padnul ve tvou oběť?" Upíři nechodí na záchod a když už, tak co by jinýho na záchodě mohli tak dělat. Jasně, já věděla o jiných věcech, co se tam dají dělat, ale zrovna tohle on určitě nedělal.